STŘEDA

ráno

Slunce ještě pořád nevysvitlo, takže to čistě teoreticky nebylo ráno v pravém slova smyslu. Ale Nicolovi vůbec nevadilo, že je tma jako v prdeli, že nevidí pod nohy a neustále zakopává, a dokonce docela v pohodě ignoroval bolest hlavy a žaludku. Cestu znal i z paměti a vzhledem k situaci ho ani jednou nenapadlo, že by mohl potkat nějaké zvíře, nebo by nějaké zvíře mohlo potkat jeho. Prostě šel rovnou za nosem a moc nad tím nepřemýšlel.

Nepřemýšlel. To je to správné slovo, které vystihovalo úplně celé rande s Dominikem.

Do háje, kurva, vůbec NEPŘEMÝŠLEL.

Vyšel z lesa hned u jejich karavanu, který byl tak svítivě červený, že ho nemohl minout. Otevřít dveře a vejít dovnitř. To byl cíl. Ne, cíl bylo najít Kleina a říct mu, že je v pohodě, aby neměl strach, a poté prostě padnout k zemi a klidně umřít. Nebo klidně padnout a prostě umřít.

Na tom nezáleželo, protože nemyslel. Vůbec nemyslel na to, co bude. Na následky!

Vešel do karavanu a našel Kleina, který ještě nespal. Seděl na posteli a listoval časopisem. Typický Klein. Nikdy by nešel spát, dokud by nevěděl, že je brácha v pořádku doma. Tak úžasný, dokonalý brácha, který nikdy nezklamal.

„Ale. Dneska se to protáhlo, co?“ uchechtl se, nezněl ovšem vůbec naštvaně. Spíš pobaveně.

Hned nato sjel Nicolo k zemi a lehl si obličejem na lino, které šíleně hřálo, což byla zrada. Očekával, že bude studené a on na něj položí tvář a čelo, a to ho alespoň trochu probere.

Vnímal, jak Klein seskočil z postele. 

„Tady to někdo trochu přepísk, co?“

„Kleine, já to posral. Promiň. Šíleně jsem se opil, bylo to tak strašně rychlé a prostě se to stalo. Já se s ním vyspal. Vyspal jsem se s Dominikem. Je mi to líto, nesmíš se na mě zlobit. Hlavně se na mě nezlob!“ vyhrkl Nicolo a zkusil se posadit, ale ruce ho neposlouchaly. Nic ho neposlouchalo!

Klein se k němu sklonil a smutně se na něj usmál. „Nerozumím ti ani slovo, bráško. Povíš mi to zítra, dobře? Co kdyby sis teď raději lehl a vyspal to?“

Nicolo zavrtěl hlavou. „Ty to nechápeš, já s ním spal!“ zopakoval. Teda… Takhle nějak mu to znělo v hlavě. Ve skutečnosti ale nedokázal skoro vůbec vyslovovat, prostě jen něco žvatlal.

„Jasně,“ přikývl Klein a zvedl bráchu ze země. Poté mu pomohl do postele a uložil ho. „Sladké sny, ty ožralo jeden. Až se probudíš, budeš mít nejspíš pořádnou kocovinu,“ pronesl, ale to bylo poslední, co Nicolo vnímal. A pak už nevnímal.

***

Stočil se do klubíčka. Přitáhl kolena k sobě a pevně je objal. Pomohlo to na pár dalších nádechů a výdechů, ale poté se bolest vrátila a byla ještě horší. Nicolo vystřelil do sedu a čekal, ale když mu došlo, že to fakt nedopadne dobře, rozběhl se k záchodu. Zakopl přitom o boty a vrazil ramenem do dveří, ale aspoň to stihl. Zvracel hlavně žaludeční šťávy. Zbytky dortu ze sebe dostal už v noci, to tu byl ještě Klein, který ho chodil kontrolovat, skoro jako kdyby myslel, že Nicolo usne s hlavou ponořenou v záchodě a utopí se.

Možná by to bylo milosrdnější.

Brzo ráno pak Klein odešel do práce a do obrovské termosky uvařil čaj. Byl granulovaný s jahodovou, trochu chemickou příchutí, kterou měl Nicolo nejraději. Čaj postavil na linku a hned vedle něj nechal i sendvič s arašídovým máslem, kdyby to bylo přece jen lepší.

Což byla kravina. Už nikdy to nebude lepší! Podle toho, jak Nicolo zvracel, věděl, že to bude jenom hrozně dlouho špatné a pak prostě umře. To alespoň myslel v šest ráno, když Klein odcházel.

Teď bylo něco po deváté a situace už nebyla tak zoufalá. Pořád měl dojem, že mu při každém pohybu někdo bodá kudlu do břicha, a šíleně ho bolela hlava, takže to bylo přesně, jako by mu uvnitř velká, odporná opice mlátila činely o sebe. Nemohl ležet, protože to protestovalo břicho. Nemohl stát, to protestovala hlava. A nemohl ani sedět, protože to by hodně hlasitě protestoval… zadek.

Nicolo spolknul dva prášky, které našel v lékárničce, přestože netušil, k čemu jsou, jelikož byly bez obalu. Prostě tam jen tak ležely, takže to mohla být i matčina stará antikoncepce, ale na to docela klidně sral. Zkusil by všechno.

Sotva dozvracel, dostal příšernou zimnici, proto sebral peřinu a zabalený v ní seděl na zemi u záchodu. Nebyl si jistý, jestli nepřijde další vlna. Naštěstí to bylo minutu od minuty přece jen o něco lepší. Takže se cítil jenom mizerně.

Zkoušel si vzpomenout, kolik toho včera vypil. Polovinu whisky, jo, to věděl, ale pak určitě ukradl i rum, ale to už netušil, jestli ho otvíral a pil. Jestli ho otvírali a pili.

S Dominikem.

Nicolo zaúpěl. Doslova nahlas zaúpěl, což by ještě včera považoval za nemožné, protože rozhodně nemyslel, že je typ na úpění. Jenže ta představa, že strávil večer s Dominikem (a ono de facto nešlo o představu, nýbrž vzpomínku), byla přímo… úpějící. Ačkoliv kdyby to Nicolo popisoval tak, jak to cítil, řekl by, že to bylo přímo k posrání na hovno.

Po nějaké době i s peřinou zvládl dojít k lince a upil trochu čaje. Sendvič s arašídovým máslem chtěl kopnout do prdele, jenže sendvič žádnou prdel nemá, tak ho alespoň poslal po lince co nejdál od sebe.

Pak mu došlo, že máma není doma.

Neležela na gauči, dokonce ani pod gaučem, a Nicolova postel sice smrděla po chlastu, ale tentokrát ne jejím přičiněním.

„Do háje,“ vzdychl. Nazul si boty a i s peřinou kolem ramen vyšel ven, kde bylo přesně tak, jak by si v takovém stavu přál. Obloha byla zatažená, foukal studený vítr a vypadalo to, že začne každou chvíli pršet.

Šouravým krokem, protože měl boty jenom nazuté na špičkách, došel až ke karavanu paní Smithové a zabušil. (Bylo to, jako kdyby bušil sám sobě na hlavu a ne na dveře, proto nasadil veskrze nemilý až kyselý výraz.) 

Paní Smithová na sobě měla květinové šaty a přes ně přehozený pléd. Byla učesaná a upravená a měla dobrou náladu stejně jako každé jiné ráno. „Ale ne, já věděla, že ti dneska bude špatně,“ vydechla starostlivě, sotva otevřela dveře. „Zkoušela jsem do vás, chlapci, nalít nějakou vodu, ale byli jste dost zarputilí a odmítaví. Pořád jste tvrdili, že jste na výpravě.“

„Jo, možná umřu,“ odpověděl Nicolo upřímně. „Máma dneska zase nepřišla z práce, nemohla byste…“ řekl a zkusil se zatvářit co nejvíc prosebně. Paní Smithová měla naštěstí pro mladé kluky slabost, velkou slabost, takže ji mohli poprosit o cokoli a ona jim úplně vždycky vyhověla.

„Ale jistě,“ mávla rukou a zmizela uvnitř karavanu. Za chvíli se objevila s telefonem u ucha. Byl to takový ten starý předpotopní telefon, který byl zavěšený na zdi a měl nepřirozeně dlouhou šňůru, takže s ním mohla klidně telefonovat, chodit kolem karavanu a zalívat petúnie.

Nicolo slyšel vyzváněcí tón.

„Vyzvání to,“ řekla paní Smithová a dlouhými červenými nehty poklepávala na sluchátko. „Zdravím, to jsem zase já. Aha. Jasně. Dobře. Ne, to je v pořádku. Jste velice laskavý, mladý muži. Mějte krásný den.“ Odtáhla sluchátko od ucha a usmála se. „Tvoje máma zůstala v práci. Usnula v šatně.“

Nicolo úlevně přikývl. „Super. Díky moc.“

„Nemáš zač. Buď na sebe opatrný.“ Ještě na něj mávla, než opět zmizela v karavanu, a Nicolo za chvíli uslyšel rádio. Nějakou divnou popovou skladbu, kterou neznal.

Nastalo šourání zpátky. Jeden z prášku, nebo možná oba, zabraly, takže mu sice bylo blbě, ale bolest rozhodně ustoupila. Zvládl jít dokonce do sprchy a celý se vydrhnout.

Hlavní bylo nad tím moc nepřemýšlet. Zajel rukou k zadku a… Přes nadávky v hlavě ho nic moc dalšího nenapadlo, což bylo dobře, protože jinak by to bylo peklo na všech úrovních, nejen na té fyzické.

Když se dal konečně do kupy, nebo měl pocit, že alespoň vzdáleně připomíná lidskou bytost, vypnul vodu a vylezl ze sprchy. Ze skříně sebral jednu z Kleinových starších mikin, která mu byla skoro o dvě čísla větší, takže v ní trochu plaval, ale zase byla neuvěřitelně teplá. Čaj, sendvič a pár sešitů vynesl ven ke stolu. Přece jen tam byl lepší vzduch a stejně věděl, že nedokáže usnout.

A protože trochu mrholilo, natáhl ještě nad posezení plachtu, kterou kdysi dávno dotáhla domů máma. Nicolo upřímně nevěděl, kde tu plachtu tenkrát vzala, ale byla super, protože mohl sedět venku i v pořádném dešti.

Taky donesl polštář, na který si sedl, aby to pro něj bylo pohodlnější a nohy dal do tureckého sedu. Vypil skoro litr čaje a rýpl do sendviče. A pak nějakou dobu ležel s obličejem položeným na stole. Jen občas a zcela výjimečně pohnul hlavou, aby viděl na zelený karavan, ale… byl by raději, kdyby to nedělal, protože mu pak bylo zase o něco hůř.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolina
2. 8. 2021 19:04

Ted bych vic nez cokoliv chtela videt i Dominikovo rano 😄 Necekala jsem, ze to takhle prijme, uvidime, az prejde kocovinka a premysleni nebude bolet 😄 Ja mam nejvetsi vlnu moralni kocoviny v tezkych pripadech az odpoledne, protoze rano na to neni moc prostor 🤣

MaCecha
2. 8. 2021 22:25
Reply to  Karolina

😀

Tereza
3. 8. 2021 12:49

To je tak krásně (ne)romantický 😀 Baví mě to čím dál víc 🙂