ÚTERÝ

dopoledne

„Nejsem na žádné straně. Jen říkám, že jste oba úplně stejně tvrdohlaví. A v některých chvílích seš dokonce horší. Ne, neksichti se. Klein je tvrdohlavý jen v určitých věcech. Tím myslím, když jde o tvoji bezpečnost. To s ním fakt není řeč. Ale jinak… Vzpomínáš, jak rozhodl, že nechce slavit narozeniny? Mohla jsem ho prosit horem dolem, ale pak jsi přišel ty, řekls, že bez oslavy to bude nuda a bylo to. Jo, nakonec si tu oslavu užil, to je fakt. Jen se snažím ukázat, že v některých ohledech zas tak tvrdohlavý není. Jasné? Na rozdíl od tebe. Ty seš v tomhle nesnesitelnej. Jak si postavíš hlavu, tak s tebou nehne nikdo. Ani on. Prostě já to dělat nebudu a bla bla bla… Pamatuješ s tím zubařem? Bože, jak dlouho tě ten zub bolel, než jsi poslechl a šel k doktorovi? Měsíc? Já myslím, že je to pro něj prostě těžké. Pro Kleina. Jasně, navezl tě do toho, ale asi mu předtím nedošlo, co to znamená. A ty teď trávíš všechna odpoledne někde jinde, s někým jiným, a on má o tebe strach, protože kdyby se ti něco stalo, tak by to byla jeho chyba, on tě tam poslal a zároveň mu chybíš. Zase se ksichtíš. Je to tak. Chybíš mu, protože je zvyklý, že jsi vždycky někde poblíž. A není to jen teď, ty poslední dva dny. Je to… Vlastně celé prázdniny. Od chvíle, co začaly, se chováš trochu jinak. Jsi zamlklejší, protivnější, trávíš s námi míň času. Víš, že se mě před pár dny ptal, jestli jsem si toho nevšimla? Tak jsem mu řekla, že jo, ale že to může být jen puberta. A on namítl, jestli nejsi do někoho udělanej. No co? Zase děláš ten svůj obličej, přestaň s tím. Jako zcela upřímně, ty si myslíš, že jsme úplně blbí? Je ti devatenáct a sotva začnou prázdniny, chováš se divně, couráš se po kempu jak zombie a ještě k tomu jsi až nesnesitelně protivnej. Fakt věříš, že nás okamžitě nenapadne, že máš ve škole nějakou babu? A že se ti po ní stýská? Já chápu, že je to těžké, dobře? Ale musíš pochopit, že Klein udělal blbost, to s tou sázkou, ale je moc hrdej, aby to přiznal, ale kdyby věděl, že tě to může nějak ohrozit, tak by to ukončil. Bez debat. Takže jo, já chápu, že jsi na něj naštvanej, ale doufám, že se na to podíváš i z jeho pohledu. A třeba by ses na nás mohl sem tam i usmát. Ona ti ta holka neuteče. Neboj. A i kdyby, až začne škola, tak se zase vrátí, protože já jsem viděla kluky u vás ve třídě a věř mi, že ty seš oproti těm knírkounům hvězda a navíc jsi z kempu, takže každý tatínek tě bude mít za grázla, a to mají tatínkovy holčičky nejraději. Ještě ti sehnat koženou bundu… Jo, dělám si srandu. Teda s tou bundou, zbytek je pravda. No tak, Nicolo, usměj se na mě. Vím, že je to na hovno, ale já fakt myslím, že to není až tak na hovno, jak myslíš ty. Dobře?“

„Neříkal jsem, že je to na hovno.“

„Aha, tak co jsi říkal?“

„Ptal jsem se, kdy má přijít Klein z práce.“

Maria koukla na hodiny. „Ve čtyři. Půjdeme se pak koupat k lomu.“

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
27. 7. 2021 19:33

Jezis, to je uplne presny – to ja tak dobre znam! 😀

MaCecha
30. 7. 2021 21:36
Reply to  szabi

No za málo, oproti vám toho napíšu sakra málo! I když.. s tím mazáním původních komentářů – kdo ví? 😀

Karolina
31. 7. 2021 19:53

Hodne zajimave infomace recene perfektni formou…Go Maria Go!