Szabi

Ráno bylo úplně obyčejné a nezajímavé. Máma to docela obstojně trefila na gauč, dokonce ani nevrazila do stolu nebo lavice. Navíc venku nebylo tak šílené horko, takže se Nicolo neprobudil se Saharou v puse.

Ke snídani si dal pizzu a poté šel do sprchy, kde zkoušel masturbovat, jenže na něj skoro okamžitě začal bušit Klein, že musí do práce, a tak z toho nakonec nic nebylo. Což Nicolovi nijak závratně nevadilo, protože byl stejně k smrti otrávený a ani masturbace tohle nemohla změnit.

Takže, naprosto nečekaně, zakotvil venku, svalený na zahradní židli, a pokračoval ve vytváření Rippa. Také zkoušel vymyslet nejlepší možnost, jak ho připojit k partě Zbloudilých. StarSid a Skaut by ho mohli poprvé potkat v Tokiu, kdyby jim docela nezištně zachránil prdele. Akorát by pak za to samo sebou něco chtěl. Aby zachránili prdel zase oni jemu, protože si to nedávno zavařil u jednoho gangu, který… Ještě se nad tím bude muset pořádně zamyslet.

Ukázal jeden Rippův náčt Kleinovi, když odcházel do práce, ale asi ho tím nepotěšil. Klein navíc odešel, aniž by řekl některou z těch svých rodičovských vět jako nedělej kraviny, nezlob, neprovokuj, buď hodný, ačkoliv podle výrazu bylo jasné, že by je hrozně moc říct chtěl. Jenže po včerejšku to mezi nimi pořád bylo trochu divné a Nicolo to rozhodně neplánoval nějak dávat do pořádku, protože tohle… Tohle byla docela častá a pravidelná rozepře.

Nicolo nechtěl, aby se k němu Klein choval jako k děcku.

Klein tvrdil, že to nedělá, ale že vždycky, i když jim oběma bude přes osmdesát let a budou mít seschlý koule, tak i v té době, úplně vždycky, bude mít o Nicola strach, protože Nicolo je to jediné, na čem mu v životě záleží. Ne na matce, ne na Marii, ne na Dustinovi, dokonce ne na něm samotném. Ale jen a pouze na Nicolovi!

A po tomhle… Po tomhle proslovu už pak nikdy nešlo nic namítnout. Bylo to jako dostat facku naprosto neprůstřelným argumentem.

Nicolo to na jednu stranu chápal. Kleinovi bylo pět, když máma přišla z porodnice, strčila mu malého brášku do náruče a řekla, ať ho pohlídá, že se brzo vrátí, aby jí pak celou noc nebylo, zatímco Klein bušil na dveře paní Woringtonové, protože nevěděl, co jiného dělat.

Nicolo měl dojem, že nikdy nevyjde z úžasu, že to on i Klein nějak přežili.

Jenže navzdory tomu všemu, Nicolo už přece nebyl malý kluk a nepotřeboval, aby za ním brácha neustále stál a hlídal mu záda.

Takže nic neřekl, když Klein odcházel. Jen pokrčil rameny a Klein si nechal ty svoje rady pro sebe. Hotovo tečka.

***

Bylo něco po deváté. Nicolo zrovna kreslil scénu, kde StarSid ječel na Auroru, že se Skautovi určitě něco stalo, ale stejně v myšlenkách pořád zabíhal k Ripperovi, kterého by nejraději přikreslil úplně okamžitě. Jenže to byla hloupost, musel přece nejdřív uzavřít rozpracované linky a teprve potom… Základ všeho byla trpělivost a taky snaha nenarvat do jednoho příběhu všechny dějové zvraty.

Jedna linka mu totálně ujela, proto sebral gumu a… V zeleném karavanu se otevřely dveře od sprchy. Nicolo vzhlédl. Bylo mu z toho zvláštně, ale stejně neuhnul pohledem. Sledoval Dominika, jak s ručníkem kolem pasu došel ke skříni, vytáhl… Jenže to neudělal. Dnes Dominik nevzal nejprve tričko a neoblékl si ho na ještě mokrá ramena a hned poté na sebe nenavlékl kraťase. Ne. Místo toho se Dominik totiž otočil. Byla v tom naprostá jistota, že tam Nicolo sedí a sleduje ho.

Nicolo zaváhal a chtěl sklopit pohled, vážně hodně, jenže něco v Dominikově výrazu ho totálně přišpendlilo, a tak nedokázal uhnout pohledem ani o malý kousek. Prostě dál zíral. Do očí, přes ramena, hrudník, k břiše a bokům. A to byl ten moment, ten okamžik, kdy Dominik chytil lem ručníku a prostě si ho sundal.

Takže stál před Nicolem nahý.

Jakože bez oblečení.

Jakože nahý.

Jakože na sobě neměl vůbec nic a udělal to naprosto záměrně a bez zaváhání.

Nicolo cítil, jak rudne v obličeji. Stejně pořád nedokázal uhnout pohledem, dokonce ho ta myšlenka – přestaň na něj zírat jako debil, panebože – vůbec nenapadla. Na svoji obranu: měl v hlavě totální prázdno. A mrtvo. A prázdno.

Dominik měl krásné tělo, to už věděl. Teda krásné… Pff. Prostě měl tělo, nejspíš ucházející, kdyby ho Nicolo musel nějak hodnotit, což nemusel a ani to neplánoval. Ale kdyby mu někdo držel zbraň u hlavy a ječel na něj, ať to udělá, ať popíše Dominikovo tělo, tak by slovo ucházející nejspíš použil. Ucházející ve smyslu přesně akorát. Ne moc a ne málo.

Všude.

Ačkoliv těžko říct. Dominik nebyl… Takže tam dole to nebylo… Takže nemohl posoudit…

Včera si z něj někdo dělal srandu, že by si měl dávat pozor, aby si nezlomil pastelky a puf, samozřejmě, že mu jedna právě rupla v ruce. Moc si nepamatoval, kdo mu to říkal, ale na tom nezáleželo, protože… Dominik Morten před ním schválně stál nahý.

Nicolo vůbec nevnímal, jak dlouho to trvá. Minutu? Dvě? Rok?

Zamrkal a cítil, jak mu po zádech teče pot, což bylo děsně zvláštní vzhledem k tomu, že ten den vůbec nebylo horko. Nebo bylo?

Cože je za den?

Procitl až ve chvíli, kdy přes sebe Dominik přehodil tričko. Nicolo znovu zamrkal a konečně zvládl sklopit zrak ke komiksu. Koukal na černou zlomenou tužku a na čáru, o které vůbec nevěděl, že ji nakreslil. Pořád byl rudý v obličeji, hořely mu tváře a měl sucho v puse. Jenže pro pití by musel jít do karavanu a on moc dobře věděl, že teď prostě nemůže vstát. A jít do karavanu.

Ne, nejspíš už nikdy nebude moct vstát.

Jen periferně vnímal, že Dominik vyšel ven. Nicolo možná maličko očekával, že uslyší nějaké fakt hloupé poznámky, které by rozhodně nebyly pravdivé!, ale Dominik stejně jako každé ráno prostě jen prošel kolem a zmizel. Za tou svojí holkou z města, beztak!

Nicolo byl rád, že je pryč. Aspoň měl klid a mohl vyřešit ten svůj malý problém.

S pastelkou. Malý problém s pastelkou, protože černou měl jenom jednu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥