Szabi

Stál na kraji útesu a koukal dolů. Na příbojové vlny, jak se tříští o skály. A na kamenné výčnělky, co trčely z vody jako bodce. Občas vzhlédl na temně modrou oblohu a na blížící se bouři.

Vykouřil dvě cigarety, ačkoliv mu vůbec nechutnaly, a oba vajgly odpinkl do moře, než se za nimi vydal a doufal, že přitom spadne na nějaký hrot, který mu probodne srdce, nebo alespoň slezinu či játra. Jenže měl štěstí, ostatně jako vždycky, a dopadl do rozbouřené vody. Spodní proudy ho okamžitě stáhly ke dnu a praštily s ním o mořské dno. Voda mu natekla do uší i nosu a taky do pusy, jak ji leknutím otevřel. A stejně… stejně nebyl ani po deseti minutách palčivé bolesti na hrudi mrtvý, prostě se jen vznášel ve vodě, s očima doširoka otevřenýma a pořád čekal a čekal, než mu konečně došla trpělivost a vyplaval na břeh.

Nějakou dobu pak StarSid ležel v písku.

Tenhle obrázek Nicola hodně bavilo kreslit.

Dodělal několik posledních detailů a obzvlášť si vyhrál se StarSidovýma očima, když vedle něj naprosto nečekaně dosedla Maria. „Ahoj,“ pozdravila a naklonila hlavu na stranu. „Než začneš hulákat, že nejsi dítě a nepotřebuješ, aby se o tebe někdo staral, tak ano, přiznávám, že mi Klein psal, abych tě zkontrolovala. Nemůžeš se mu ale divit, vypadáš vážně hrozně.“

„Je mi hrozně,“ odvětil neutrálně, ale ve skutečnosti mu bylo ještě hůř. Zatímco bolest pomalu ustupovala, výčitky sílily.

Maria nedokázala skrýt úsměv. „Klein říkal, že takhle ztřískaného tě ještě neviděl.“

„Hm.“

„Že jsi prý skoro nemohl ani mluvit. Jen jsi něco žvatlal. A sekls sebou hned za dveřmi.“

„No asi jo.“

„Taky jsi několikrát zvracel. Pamatuješ si to?“

„Na to se nedá jen tak zapomenout,“ zamumlal.

Maria se přisunula na židli blíž. „Takže to znamená, že ses včera hezky bavil?“

Nicolo rozhodil rukama. „Když si člověk pamatuje, že v noci zvracel, znamená to, že se předtím dobře bavil?“ odvětil a odložil přitom tužku na sešit, protože v tuhle chvíli nedokázal věnovat pozornost dvěma věcem.

„Ale no tak, víš, jak to myslím,“ plácla ho Maria po rameni.

„Ne. A nechápu, co chceš slyšet,“ zavrčel, protože byl k smrti vyčerpaný a otrávený a začínal mít dojem, že všechny pocity v něm chtějí velmi brzo bouchnout. Raději popadl čaj a vypil ho. Z konvice potom dolil další dávku a i tu vypil.

„Že ses dobře bavil,“ vysvětlila Maria.

„No tak ale já se dobře nebavil,“ odsekl.

„Vážně? Ani trochu?“

„Co ode mě jako chceš? Proč mi nedáš pokoj?“

Maria naklonila hlavu na stranu. Někdy bylo skoro nemožné ji naštvat. „Snažím se ti pomoct, abys nebyl takovej zapšklej páprda.“

„Dej mi pokoj,“ zopakoval Nicolo.

„Až přiznáš, že ses bavil.“

„Ne.“

„Přiznej to.“

„Ne!“

„Přiznej to. Přiznej, že ses dobře bavil. Znám tě a vím, že když piješ, tak se umíš uvolnit.“

Nicolo vzdychl a přejel si jazykem po zubech. Zkusil se usmát, ale moc mu to nešlo, takže to spíš vypadalo, že se vysmívá, ale vzhledem k situaci se nejspíš vysmíval sám sobě. „Fajn, chceš vědět pravdu? No tak dobře, bavil jsem se. Bavil jsem se přímo výborně,“ zavrčel a sotva to dořekl, cítil v sobě nezvladatelný vztek. Praštil pěstí do stolu, což nepomohlo, proto sebral jednu z propisek a mrštil jí o zem. „Byla to taková sranda, haha!“

Maria zpozorněla. Koukala na něj s trochu zamyšleným výrazem. Sebrala propisku a zase mu ji podala. „Něco se mezi vámi stalo,“ pochopila, ale nejspíš měla na mysli, jestli se s Dominikem náhodou neporval.

„Jo, jo, to se teda stalo!“ vykřikl, ale z toho ho akorát rozbolela hlava, proto si promnul spánky a na chvíli zavřel oči. „Chceš vědět, co se stalo? Vsadím se, že jo. Tak víš co? Já ti klidně všechno řeknu!“ Podal to, jako že nemá na výběr, protože je tak strašně naštvaný a vytočený, ale ve skutečnosti neměl na výběr, protože to prostě a jednoduše jen potřeboval někomu říct. „Mělas pravdu, jasné! Mělas posranou pravdu, když jsi včera říkala, že se od začátku prázdnin chovám divně. Ale fakt to není kvůli nějaké holce ze školy. Copak tys mě někdy viděla, že bych myslel na holky? Hm? Vidělas mě, že bych seděl vedle Kleina a Dustina a slintal nad nějakou a říkal: ‚Jo, ta má boží zadek a prsa?‘ Vidělas to někdy?“

Maria zavrtěla hlavou.

„No jasně, že ne, protože… Protože…“ Takhle to asi říct nedokázal. Uhnul pohledem na stranu a zkusil to jinak. „Na začátku prázdnin se Dominik přistěhoval. Už to chápeš?“

„Myslím, že ano,“ pronesla Maria velmi klidným a tichým hlasem. Jak se tvářila, Nicolo netušil, protože na ni prostě nedokázal pohlédnout.

„No a teď už to víš. Že jsem…“ Zhluboka vydechl a polknul, ale stejně ty slzy nezadržel. Tekly mu po tváři, přes rty a dopadaly na mikinu a vůbec nepomáhalo, že je zkoušel utřít do rukávu. Odsunul sešity dál od sebe, protože je nechtěl zamokřit. Zkoušel ještě něco říct, ale slova mu zůstala někde na půl cesty, zaseknutá v krku.

„To bude dobré,“ pronesla Maria, ale možná jen špatně slyšel a ve skutečnosti říkala: To bude průser. Hned nato ale vstala a pevně ho objala, takže asi slyšel správně. „Nicolo. Nebreč. Kluci přece nebrečí,“ popichovala ho, ale bylo to natolik láskyplné, že mu to ani nevadilo.

„Jo, jenže já nejsem normální kluk,“ zašeptal.

„Máš péro? Máš! Tak seš normální chlap,“ zněla docela razantní odpověď, se kterou nešlo argumentovat.

Nicolo pak ještě chvílí posmrkával a popotahoval, ale aspoň přestal docela rychle brečet. Maria si sedla zpátky na židli, mlčela a hrála si s vlasy, které namotávala na prst, než zničehonic vyprskla smíchy.

„Co?“ vzdychl Nicolo.

„Já jen, že je to strašně legrační. To, že Klein myslel, jak dobře to pro něj vyšlo a přitom, ve chvíli, kdy vybral tebe, už prohrál. Ach jo,“ plácla se dlaní do stehna a pořád měla úsměv od ucha k uchu. 

Nicolo ohrnul horní ret. „Fakt se popadám za břicho,“ pronesl sarkasticky. Potom zvážněl. „Víš, doufám, že o tom Klein nesmí vědět. Já ho nemůžu zklamat. Ne takhle.“

„Jasně, že jo. Navíc pokud jde o mě, nemůže mě ta sázka zajímat míň. Stejně je to úplně debilní výhra. Kdo by chtěl auto? Jsem zvědavá, kde zrovna ti dva budou brát prachy na benzín,“ odvětila otráveně, ale tohle téma ji hrozně rychle přestalo bavit. Naklonila se k Nicolovi blíž. „Chci vědět pravdu, Nicolo. Bylo včera mezi vámi něco?“ Pohodila hlavou směrem zelenému karavanu, aby bylo jasno, mezi kým myslí.

„Možná,“ připustil Nicolo.

„Možná co?“

Venku docela foukalo a většina karavanů měla zavřené dveře, takže je nejspíš nikdo neslyšel, ale stejně měl Nicolo divný pocit, když o tom měl mluvit. „Tak fajn. Spali jsme spolu,“ zamumlal a myslel, že teď Maria vyskočí nebo zapiští nebo udělá něco děsně teatrálního, protože přece jen odpálil velkou bombu. Ale ona jen seděla na místě, koukala před sebe a usmívala se.

„A? Bylo to dobré?“

Nicolo zamrkal. „Tys mě asi špatně slyšela. Já s ním spal. Jakože mi narval péro do zadku!“ zasyčel, aby pochopila, jak je to vážné, ale zároveň to nechtěl hulákat přes celý kemp.

„Slyšela. A hodně dobře. Ale pořád mě spíš zajímá, jestli se ti to líbilo.“

„Já nevím, asi ano,“ rozhodil Nicolo rukama. „Moc si to nepamatuju. Oba jsme byli hodně opilí, ale to je jedno. Tady jde hlavně o to, v jaké jsem situaci!“

„V jaké jsi situaci?“ nadzvedla Maria obočí a působila trochu povýšeně, jakože určitě nejde o nic důležitého, což Nicola akorát tak štvalo.

„Děláš si srandu? Vlastně je to všechno úplně v pohodě, že jo? Je jedno, že jsem zamilovaný do kluka, který se mnou tráví čas jenom proto, že chce vyhrát nějakou posranou sázku. Myslíš, že po sázce o mě bude mít zájem? Že ho budu zajímat? Že přijde a… Těžko! Tohle všechno je pro něj jen hra. A Klein? Co když to zjistí Klein? Nikdy mi neodpustí. Vybral mě, protože mi věřil, a já ho zradil. Nedokázal jsem… To je jedno. Však ono o nic nejde, že? Je to jen pitomá sázka a pitomý sex a pitomý Morten!“

„Neřekla jsem, že o nic nejde,“ odpověděla Maria.

„A cos teda řekla?“ vyjel na ni Nicolo, jenže vůbec nečekal na odpověď a pokračoval. „Stejně je to jedno. Nezajímá mě to! Včerejšek byl chyba a prostě to do konce týdne nějak vydržím. Klein dostane auto, Dominik oprcá nějakou super krásnou holku a všichni budou spokojení.“

Maria na něj koukala trochu nedůvěřivě, ale nejspíš poznala, že nemá smysl se hádat, proto nakonec pokrčila rameny a mlčela, za což byl Nicolo rád, protože už takhle to pro něj bylo utrpení. Sebral hrnek s čajem a vypil ho.

Počasí začínalo být vážně na hovno. Mrholení postupně přecházelo ve slabý déšť. Schoval dlaně do rukávů a bradu do výstřihu. Jako… zadek ho bolel hodně, ne že ne, ale pořád ta bolest nebyla nic oproti hrůze, když si přestavil, že je polovina týdne a už v neděli bude po všem.

***

Maria chvíli po jejich rozhovoru odešla a Nicolo byl za to vlastně rád. Nechtěl s ní mluvit. Fakt, že jí všechno řekl, byl sám o sobě tak děsivý, že doopravdy neměl náladu cokoli dalšího probírat. Jestli se mu to líbilo… Pff.

Sex už měl. Jo. Spal s holkou, když mu bylo čerstvě patnáct. Klein a Dustin ho vzali do klubu, aby to s ním oslavili a jedna holka asi hodně chtěla Kleina a Klein s ní pak dlouho mluvil u baru a ona se nakonec vyspala s Nicolem. Nikdy se bráchy nezeptal, jestli tu holku prostě jen poprosil, nebo jí rovnou zaplatil, protože v tomhle ohledu věděl, že by ho obě možnosti štvaly.

Klein mu pak při odchodu z baru řekl: „Všechno nejlepší, bráško!“

Nicolo to považoval za dobrý první sex. V té době byl prostě rád, že to zažil. Že nebude ten divnej kluk, co nezasunul a spolužáci si na něj budou ukazovat a říkat mu panic. Jenže tenhle pocit po čase vyprchal a on nikdy, ani jednou, neměl chuť to zkusit znovu.

Že by mohlo být něco jinak, teda… Že JE něco jinak, mu došlo až na začátku prázdnin. V ten den mu toho hodně docvaklo.

Nicolo zatřepal hlavou, aby zahnal vzpomínky na první sex, protože ten mu evokoval druhý a druhý mu evokoval… Dominika, sázku, Kleina, zradu…

Mohlo být kolem jedenácté, když ze zeleného karavanu někdo vyšel. Nicolo samozřejmě okamžitě zvedl pohled a společně s tím mu zatrnulo v břiše, protože netušil, jak se tomu všemu postavit.

Spali spolu. To přece…

Ani v nejdivočejších představách nemyslel, že se něco takového může stát. Jasně, mohl o tom snít, což nedělal, jelikož snít o věcech a lidech a zážitcích se nikdy nevyplácelo, ne tady. Za každým očekáváním stálo hodně zklamání a Nicolo věděl, že se tím nesmí nechat zblbnout. To se naučil, když mu bylo pět a přál si na Vánoce kolo.

Které samozřejmě doteď nedostal.

Takže věděl, že Dominik je mimo jeho možnosti. Počítal s tím, že mezi nimi nikdy k ničemu nedojde a bylo to v pohodě, ale jak se k tomu měl postavit teď… To absolutně netušil.

Byl to samozřejmě Dominik, kdo vyšel z karavanu. S botaskami v ruce, které začal oklepávat o dveře, aby je zbavil bláta. Vlasy měl rozčepýřené na všechny strany, jako kdyby právě teď vstal a hodně narychlo vyběhl ven. Což asi přesně tak bylo, protože hned za ním se ještě otevřenými dveřmi neslo hlasité, pronikavé: „Hej!“ které dozajista patřilo Sandy.

Asi ho znovu vzbudila. Možná na něj čuměla. Čubka jedna.

Dominik neodpověděl, ale pořádně třísknul dveřmi a i to se dalo částečně za odpověď považovat.

Nicolo ho celou dobu sledoval a ani to nezkoušel skrývat. To, jak Dominik sedl na schůdek a obul si nejprve levou botasku, pak pravou a jak zastrčil pramen vlasů za ucho. I to, jak vzhlédl a koukl přímo na Nicola. „Ahoj,“ řekl a možná to tak Nicolovi jen přišlo, ale možná, že na sebe nějakou chvíli hleděli, jako kdyby si telepaticky snažili něco říct. Nicolo však žádnou myšlenku nezachytil.

„Ha. HA!“ zvedl Dominik prst a velmi rychle a dokonce i energicky vběhl zpátky do karavanu a pár vteřin nato vyšel ven s plechovkou coly v ruce. Ale někde tam ta energie asi vyprchala, protože k Nicolovi už přišel vyšťavený a bledý. Ztěžka dosedl na židli a natáhl nohy. „Ahoj znovu,“ pozdravil. Společně s tím colu otevřel, napil se a po stole ji přisunul blíž k Nicolovi.

Nicolo ochutnal a byla dobrá, chlazená, ale tolik bublinek mu nedělalo zrovna nejlíp, proto ji vrátil a na oplátku se rozdělil o čaj.

A když oba vyzkoušeli pití toho druhého, když udělali několik zbytečných gest jako cvakání propiskou, mrkání, zívání, podupávání kolenem, tak stejně nezbylo nic jiného než to obrovské, nevyřčené téma, které nešlo ignorovat.

Včerejší sex byl něco jako černá díra. Pohltil všechno okolo, takže nezbývalo, než mluvit o něm.

„Jak ti je?“ pronesl Dominik.

Nicolo pokrčil rameny. „Zvracel jsem.“ To podle něj dokonale popisovalo všechno. Jeho stav, ale i pocity. „A tobě? Vypadáš hůř než já, což mě upřímně těší.“ Měl po včerejšku trochu chraplavý hlas, jako kdyby celou noc hulákal někde na koncertě. A on přitom hulákal jen… v lese.

„Já taky. Do keře v lunaparku,“ přiznal Dominik, ale i kdyby vyzvracel všechny vnitřnosti, docela určitě ho přitom nepálil zadek jako čert. „Usnul jsem na gauči a vracel se někdy ráno, teprve svítalo. Potkal jsem toho magora, v podstatě na mě vyskočil a předstíral, že drží samopal. Strašně jsem se ho lekl, tak jsem se málem poblil znova.“ Opřel si kotník jedné nohy o koleno druhé a začal si hrát s tkaničkou. „Ještě bych spal, jenomže NĚKDO SI PROSTĚ MUSÍ POUŠTĚT TELEVIZI!“ zařval a bylo to natolik nečekané, že sebou Nicolo škubl.

„Můžeš si lehnout u nás. Nikdo tam není a já budu tady,“ napadlo Nicola a působil přitom, jako kdyby o nic nešlo, ale ve skutečnosti se v duchu modlil, aby Dominik přijal, protože by pak dostal nějaký extra čas, kdy by spolu nemuseli nic řešit.

„Fakt?“ vydechl Dominik překvapeně. „Jako že bych si třeba lehl k Bananovi?“

K Bananovi. Jak moc by musela být matka mimo, aby pojmenovala děcko jako Banan? Rozhodně ho ta představa naprosto upřímně rozesmála. „Jo, klidně si lehni k Bananovi, ale možná tě za to zabije. Spíš bych si být tebou vybral tu dolní postel.“

Dominik přikývl a vstal. „Díky,“ usmál se a zmizel v karavanu.

Nicolo poklepával propiskou do stolu a zkoušel nemyslet na to, jak si Dominik sundává boty, jak si lehá k němu do postele, pokládá hlavu na jeho polštář a přikrývá se jeho peřinou. Byl z toho trochu v rozpacích, ale hned nato ho napadlo, jestli si Dominik ty boty sundal, protože co když mu lezl do postele obutý? To by Nicola fakt nasralo.

Zkontrolovat ho nešel, ale přemýšlel nad tím docela dlouho.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥