Szabi

Klein dorazil ke karavanu někdy kolem jedné a navzdory tomu, že skoro celou noc nespal, protože nejprve čekal na Nicola, pak ho neustále kontroloval, šel brzo ráno do práce a nakonec i pracoval!, tak stejně nevypadal vůbec unaveně. Byl veselý a čilý a sotva přišel ke karavanu s Mariou v závěsu, rozcuchal Nicolovi vlasy.

„Jak se cítíš?“ Svalil se na volnou židli, zatímco Maria mu sedla na klín. Měla v ruce sáček, ze kterého vytáhla tyčinky a nějaké oříšky a položila je na stůl. Vypadala naprosto v pohodě, jako kdyby neznala to obrovské tajemství, jako kdyby tady byla dneska úplně poprvé.

„Super. Nikdy mi nebylo líp,“ odvětil Nicolo. Zrovna seděl v tureckém sedu a ruce měl položené v klíně a odpočíval, což znamenalo, že dvakrát klimbnul a jednou dokonce na několik minut usnul a zdálo se mu o stíhačkách.

Klein se pousmál. „V noci mi tě bylo fakt líto. Dokonce tolik, že jsem se rozhodl, že se na tebe nebudu zlobit za to, jak ses zřídil. Myslím, že ses docela hezky potrestal sám.“

„Amen,“ přikývl souhlasně Nicolo. Potrestal se, potrestal se tak, že o tom Klein neměl ani potuchy.

Klein cvrnkl prstem do plechovky. „Kdes to vzal? My měli nějakou colu?“

„Ne. To je Dominika. Přinesl si to sem a teď spí u nás v karavanu.“

Maria se při těch slovech usmála, nic neřekla a Klein ten úsměv asi neviděl, ale Nicolo ano a moc netušil, co si z něho vzít. Pak se opřela o Kleinův hrudník, zaklonila hlavu a pozorovala, jak voda stéká z plachty. Nebo to tak alespoň vypadalo. Možná totiž něco vyhulila a potřebovala pár minut, aby se s tím popasovala.

„Co že dělá Morten u nás v karavanu?“ vydechl Klein nechápavě a nadzvedl přitom obočí, jako kdyby tomu za nic na světě nehodlal uvěřit.

„Spí.“

„Aha. A proč?“

Proč? Proč? Protože u něj v karavanu byl hluk a on nemohl spát, a tak došel sem a já s ním nechtěl mluvit o včerejšku, takže jsem ho poslal k nám, abych měl čas všechno si promyslet, což jsem zatím neudělal, jelikož jsem totálně hotovej.

A pak by následovala otázka: ‚Proč s ním nechceš mluvit?‘

No jistě, proč? Protože… Haha, Kleine, my jsme totiž spolu včera spali. To jako on a já. Spali. Jakože sex. Jakože šukání. Jakože mi to udělal do zadku, chápeš, ne? A vzhledem k situaci, že on není buzík, a navíc celá ta věc kolem sázky, prostě… Je to všechno komplikované a já nechci přiznávat, že jsem do něj zamilovaný. Je to nechutné, takže jsem ho poslal spát k nám. Nedá se nic dělat, musíš se s tím smířit.

„Chtělo se mu spát,“ odpověděl Nicolo a desetkrát přikývl.

„No jasně,“ zamumlal Klein a bylo vidět, že to úplně nechápe, ale na druhou stranu byl na podobné situace zvyklý. (Alex k nim často chodil spávat, Dustin taky, když měl jeho otec hodně blbou náladu, a jednou tam našli spát úplně cizího chlapa, co se prostě jenom ztratil.) Proto se v tom už dál nepitval. Zato se ale hodlal pitvat v úplně jiných věcech. „Řekneš mi, co jste včera dělali?“

„Chlastali,“ odvětil Nicolo.

„No nekecej. A dál?“

Ježišmarja… To kdybych ti řekl, tak ti vypadnou oči z důlků. „Nic. Chlastali jsme. Byli jsme v lunaparku. Dominik odněkud splašil dort a whisky, takže jsme jedli a chlastali a hráli hru Nikdy jsem. A jestli se chceš zeptat, co jsem od něj zjistil, tak nic moc. Snědl cvrčka, jestli tě to nějak uspokojí.“

Maria nejdřív vypískla: „Jů, dort.“ A hned nato zase zhnuseně nakrčila nos. „Eee, cvrček, fuj!“

Zato Klein jen obrátil oči v sloup. „Nepotřebuju, abys pro mě zjišťoval informace. Nic kolem Mortena mě nezajímá. Zajímá mě jen to, jak ses měl.“

„A to auto,“ doplnil Nicolo.

„Jo, to taky.“

Na to se pak nedalo nic moc říct, a tak Nicolo mlčel a raději zkoušel kreslit, protože svět Zbloudilých teď ani zdaleka nebyl tak zamotaný jako ten skutečný. (A to zrovna StarSid našel Skauta a vrátili se domů, ale někdo tajemný jim nechával vzkazy přilepené na mrtvých lidech a k tomu všemu se ve městě začínalo šeptat, že se objevil nový hrdina, co jedním mávnutím ruky dokáže člověka roztrhnout vejpůl. Jo a Aurora zabila největšího drogového bosse a začal boj o vládu nad kartelem.) 

Maria s Kleinem se mezitím líbali, což bylo totálně nechutné.

Nakonec se dalo říct, že bylo docela vysvobození, když po nějaké době Dominik vyšel z karavanu, stále rozcuchaný, ale už ne tolik bledý a kruhy pod očima mu tolik nesvítily. „Čau,“ pozdravil všechny, došel ke stolu, zakvedlal plechovkou, aby se ujistil, zda v ní ještě něco je, a poté se napil.

„Ahoj,“ usmála se Maria přátelsky. „Spíš hrozně roztomile. Jako štěňátko,“ pronesla a pohodila přitom vlasy.

Klein přikývl. „Jo, to určitě. Vždyť měl otevřenou pusu.“ 

Dominik na ně chvíli bezvýrazně koukal, než uhnul pohledem a sledoval, jak prší. Pršelo už docela dost, a jak kapky dopadaly na plachtu a pleskaly o ni, tak to atmosféru deště ještě umocňovalo.

„Vybíral jsem vstupné, všichni z kempu se na tebe přišli podívat. Budu si z těch peněz konečně moct koupit barák a auto a na všechny se vysrat,“ řekl Nicolo mile. Teda jak nejmileji mu kocovina dovolila.

„Na všechny, jo?“ zaksichtil se Klein.

„No ty, co mě vsázejí, mezi prvními!“

Musela se do toho vložit Maria, která otráveně mávla rukou. „Ježišmarja, furt se nehádejte. Neboj, Dominiku. Nikdo se na tebe nebyl dívat. Nicolo by to ani nikomu nedovolil.“

Což byla pravda. Nicolo by to nedovolil, protože věděl, že to má Dominik doma v jednom kuse se Sandy. Jenže zároveň nepotřeboval, aby to kdokoliv takhle nahlas a veřejně vytruboval do světa. „Asi budu znovu zvracet,“ procedil mezi zuby směrem k Marii.

Dominik na to nijak nereagoval. Místo toho pohlédl na Nicola. „Pustíš mě?“ řekl a pohodil přitom hlavou k židli, ale Nicolo stejně nechápal, co tím chce naznačit.

„Kam jako?“

„Na židli. Můžu tě vzít na klín.“ Asi to říkal pobaveně, ale zároveň to znělo i napůl vážně.

Nicolo na něj doslova vyvalil oči, protože ta otázka byla tak stupidní.

„Tak mám si sednou já na tebe?“ pokračoval Dominik a pořád to znělo napůl vážně. Jako kdyby fakt myslel, že jednu z těch variant Nicolo přijme a bude mu třeba spokojeně sedět na klíně a… TAK TO ASI TĚŽKO.

Nicolo zakroutil hlavou, ale pak se otočil na Kleina. „Nemůžeš donést židle od Smithové?“ nadhodil.

Klein ukázal na Dominika. „Pro něj? Asi těžko!“ 

„Řekl jsi, že na něj mám být milej,“ začal Nicolo napruženě. „Řekl jsi, že se mám snažit. Tak já se snažím. A je mi kurva tak blbě, že mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Nemůžu se skoro ani pohnout a je to jenom tvoje vina, protože nebýt tebe, rozhodně bych se včera neopil. Ne, protože bych seděl v karavanu a kreslil. Takže běž pro ty židle, já tam nejdu a Dominik tam taky nejde, protože by vzal ty debilní, co vržou, a já nebudu poslouchat židle, co vržou!“ Možná na konci trochu vřeštěl, ale stál si za tím, že na to má právo.

Klein na něj chvíli upřeně hleděl, než rozhodil rukama. „Fajn.“ Pošťouchl Marii, aby z něj seskočila a poté odešel, ale nezapomněl se tvářit nadmíru otráveně.

„Hustý, jak to s ním umíš,“ ušklíbla se Maria, ale hned nato se obrátila směrem k Dominikovi. „Tak co? Jak jste si to včera užili?“ mrkla na něj, jako kdyby to vůbec nevěděla. „Bavil ses?“

Dominik ani na vteřinu nezaváhal. „Já se s Nicolem vždycky bavím. Myslím dokonce, že během večera přišel plán z jeho strany nechat ti kus dortu, ale asi jsme ho snědli.“ 

„Takže jste snědli celý dort, jo? Hezký!“ usmála se a poté vykoukla zpoza plachty. Teď už to byl pořádný liják a plachta se začínala pod náporem vody prohýbat. „A co plánujete na dnešek?“

Dominik trochu rozpačitě koukl na Nicola. „Hele, fakt se omlouvám, ale jestli jsem měl brilantní plán, prostě jsem ho zapomněl. Dneska bych nejraději ležel nebo seděl a čuměl doblba. Co ty?“

Nicolo jen pokrčil rameny, protože zcela upřímně mu bylo jedno, co budou dělat. Alex vždycky, když pršelo, říkával, že je to ideální den na válení se v posteli a koukání na film, ale vzhledem k tomu, že neměli televizi, tak to byla rada k ničemu.

„Ale no tak, vy páprdové! To tu budete jako jenom sedět a koukat před sebe? Můžete přece něco dělat, i když prší. Máme tyčinky a oříšky a… Co kdybychom si něco zahráli?“ navrhla Maria, která měla spoustu energie. „Nicolo, máte ještě tu deskovku, jak se tam hází kostkou a musíš projít přes les a pak myslím narazíš na draka? Víš, co myslím?“

Byla to jediná hra, kterou měli. Nicolo netušil, kde ji vzali, prostě s nimi v karavanu žila od nepaměti a jako děcko ji chtěl hrát furt. „Chybí jí figurky,“ zamumlal a schoval dlaně do rukávů. Nehodlal zbytečně vstávat a chodit pro ni, protože po tak dlouhé době sezení by byl určitě celý rozbolavělý, a rozhodně neplánoval někomu ukazovat, že možná chodí jako kačer.

Maria však mávla rukou. „To nevadí. Použijeme místo nich kamínky nebo arašídy,“ rozhodla a vběhla do karavanu, protože nejspíš tušila, kde ji mají. Což asi nebylo nic divného, Maria u nich byla jako doma. Možná by mohla nahradit matku a přestěhovat se k nim. Stejně se k Nicolovi chovala jako jeho rodič, tak co.

Nicolo chtěl prohodit nějakou jízlivou, kousavou poznámku, ale poté mu docvaklo, že jsou s Dominikem venku sami dva. Automaticky vzhlédl zrovna ve chvíli, kdy Dominik koukl na něj, takže se střetli pohledem a… Ani jeden hned neuhnul. A když neuhnuli hned, bylo hrozně divné odvrátit zrak potom, protože by to znamenalo, že mezi nimi k něčemu došlo, oba to ví a teď to mezi nimi bude navždycky divné.

Ale třeba to Nicolo jen zbytečně přeháněl, třeba Dominik myslel, že je to teď mezi nimi naprosto perfektní a ne proto, že by to mohlo znamenat něco víc. Ne, to fakt ne. Bylo to perfektní, protože měl auto přímo na dosah. Stačilo jen říct: „Hele, Kleine, víš, že jsem ti ošukal bráchu?“

Hotovo. Dohráno.

Nicolo cítil, jak ho polévá studený pot, protože… Tahle možnost ho zcela upřímně vůbec nenapadla. Tak nějak očekával, že to na něj Dominik může prásknout, což asi udělá, ale celou dobu žil v domnění, že ten okamžik přijde až v sobotu.

Ale proč by s tím Dominik čekal? Proč by se s Nicolem otravoval další dny?

Tohle všechno se mu stihlo prohnat hlavou, zatímco pořád civěl na Mortena, možná přitom ani nezavřel držku, takže u toho vypadal jako idiot, a podle všeho byl přímo namydlenej idiot, protože neměl v rukávu žádné skryté eso.

Napadlo ho něco říct. Přesvědčit Dominika, aby mlčel, ale sotva se nadechl, byl Klein zpátky. „Kde je Maria?“ chtěl vědět a postavil židle ke stolu.

„Budeme hrát hry,“ odvětil Nicolo a rozhodně zněl klidně. Nedal na sobě nic znát, ale stejně po očku sledoval Dominika, každý jeho pohyb. Třeba to, jak vzal jednu ze židlí a přisunul ji až k Nicolovi.

„Díky, velkej brácho,“ řekl.

Klein na to nic neřekl, ale rozhodně nevypadal nadšeně.

No a pak přišla Maria, zahrkala hrou a začala ji rozdělávat a chystat. Vůbec ji nezajímalo, že všichni tři kluci nevypadají zrovna nadšeně. Měla nadšení za ně za všechny. Klein dostal černou figurku, protože Klein hrál vždycky s černou figurkou, Maria si vzala červenou, Nicolo vyfasoval kámen a Dominik burák. Sice chvíli na burák zíral, jako kdyby se snažil pochopit nějakou hodně složitou rovnici, ale nakonec nijak neprotestoval.

Maria speciálně pro Dominika vysvětlila pravidla, ačkoliv to nebyla žádná věda, prostě se házelo kostkou a postupovalo po políčkách, a když člověk stoupnul na políčko KARTA, musel vzít kartu, na které byl nějaký úkol. Nic složitého, a přesto o tom dokázala Maria mluvit skoro deset minut. Deset únavných minut, během kterých Nicolo málem usnul.

Dominik pak považoval za děsně legrační říct jí, že to nepochopil, jestli by to nemohla vysvětlit ještě jednou, ale dostal od Nicola zásah arašídem do čela, takže přece jen začali hrát.

Kdyby před pár dny někdo řekl, že budou v téhle sestavě hrát deskovky, nejspíš by ho Nicolo poslal na vyšetření, ale teď byli tady a Klein s Dominikem nevypadali, že by se chtěli zabít. Dokonce spolu i komunikovali, ačkoliv to bylo něco ve smyslu počkej, v příštím kole, to tě dostanu. Nebo bereš kartu, Mortene, doufám, že půjdeš zpátky na začátek.

Jasně, nebyl to projev největšího přátelství, ale na druhou stranu, jestli tohle byl největší projev nepřátelství, které mezi sebou měli, bylo to celkem v pohodě.

Nicolo byl ze začátku obezřetný. Čekal, co přijde. Ale když nic nepřicházelo, navzdory situaci a sebezapření se nakonec neudržel a bavil se. Hlavně když se Klein a Dominik zaměřili na Mariu a neustále ji vyhazovali a posílali její figurku na start. Hrozně ji to vždycky rozčílilo. Nicolo zatím docela nepozorovaně prokličkoval přes les, zvládl lávku a nakonec obelstil i draka a… vyhrál.

Maria ukázala na Kleina prstem a poté prst přesunula na Dominika. „To mezi vámi se mi vůbec nelíbí!“ brblala, takže ji Klein musel uklidňovat, což znamenalo, že jí něco začal šeptat do ucha a ona se smála.

Nicolo obrátil oči v sloup a postavil obě figurky, arašíd a kamínek zpátky na start. A zrovna v ten moment mu Dominik, který pořád seděl nezvykle blízko, takže při hraní vážně působili jako dva páry, co jsou na dvojitém rande, položil ruku na stehno.

Dominik mu položil ruku na stehno. Nicolovi.

Klein s Marií měli zrovna lepší věci na práci, takže to ani jeden nezaregistroval, ale Nicolo byl z toho tak u vytržení, že nevnímal nikoho, dokonce ani Dominika. Dokázal se soustředit jen na tu ruku, která se nesnažila působit vlezle, nebo dotěrně. Ne. Ta ruka tam prostě jen ležela a na vteřinu, nebo deset, fungovala jako neuvěřitelně uklidňující gesto.

Srdce mu přitom bušilo a hořely mu tváře, takže popadl čaj a celý ho vypil. To probralo Kleina, který si odkašlal a chtěl věděl, jestli si zahrají ještě. Maria souhlasila a Dominik… nejspíš zatím nechtěl odhalovat, k čemu mezi ním a Nicolem došlo, protože ruku stáhl.

Nicolovi pak bylo ještě nějakou dobu horko, což byl možná jeden z důvodů, proč druhou hru na celé čáře projel.

***

Hráli dohromady asi šest nebo sedm her. Po čtvrté přestal Nicolo počítat, kdo kolikrát vyhrál a prostě jen házel kostkou a bavil se tím, jak Mariu rozčilovalo, že se ještě ani jednou nedostala za lávku k drakovi.

Zrovna se jí povedlo hodit šestku a málem poskočila radostí, když hned nato doslova zkameněla a úsměv jí během vteřiny zmizel z tváře. Všichni tři pohlédli stejným směrem jako ona.

Mezi karavany se zrovna objevil šerif Langdon. A nebylo pochyb, kam má namířeno. Šel klidně a pomalu, nevypadal naštvaně ani vážně, a přesto to Nicolovi skoro okamžitě zkazilo náladu. Což asi nebylo divu. Od první návštěvy Langdona v kempu, asi před sedmi lety, nikdy nešlo o nic dobrého.

Klein okamžitě vstal. „Co kdybychom se šli projít?“ navrhl Marii, ale bylo jasné, že to v konečném důsledku ani není otázka.

„Víš to jistě?“ pronesla Maria váhavě.

„Jo, ježiši,“ odsekl Klein nevrle a rovnou se rozešel směrem k lesu a lunaparku, tedy na druhou stranu od šerifa. Maria běžela hned za ním, zatímco Nicolo je vyprovázel pohledem. Byl rád, že brácha odešel.

Dominik působil trochu zmateně. „Neměli bychom jít taky pryč?“ zeptal se. Nejspíš nebyl z přítomnosti fízlů zrovna na větvi.

„Jo, možná bys měl začít utíkat. To vůbec nebude podezřelé,“ poradil mu Nicolo a dostal za to jen hodně kyselý úsměv.

Šerif došel až k nim. Obě ruce měl schované v kapsách, až to působilo trochu nepatřičně. Nicolo vždycky očekával, že bude mít v ruce zápisník, do kterého si bude psát poznámky. Nebo že jednu ruku bude mít položenou na zbrani a druhou na vysílačce, aby byl připravený. Dokonce by bral, i kdyby jedl koblihu. Ale policajt s rukama v kapsách, to byl přímo výsměch.

„Ahoj, Nicolo,“ řekl a zkusil se na něj dokonce usmát. Hned poté koukl na Dominika. „Ty seš tu novej, co? Tebe jsem tady zatím neviděl.“

Dominik zvedl ruce do vzduchu. Bylo na něm vidět, že je velmi ostražitý, ale zkoušel to zahrát do žertu. „Nestřílejte,“ pronesl a trochu mu přitom cukalo v koutcích.

„Jasně,“ uchechtl se šerif, ale ve skutečnosti nijak extra pobavený nebyl. Co ho Nicolo znal, tak obecně to nebyl ten typ člověka, který by dokázal ocenit dobrý vtip. Nebo v Dominikově podání jen vtip. „Vidím, že tvůj brácha se docela rychle vypařil, co?“ zamumlal na půl pusy.

Nicolo neodpověděl.

„No, heleďte, jsem tady kvůli dortu. Včera ho někdo ukradl před obchodním domem. A ta paní, co to nahlásila, tvrdila, že to byl určitě nějaký kluk z kempu. Víte o tom něco?“ Přešlápl, ale že by vytáhl ruce z kapes, sebral zápisník a čekal na informace… To ne. Nicola to vyloženě zklamalo.

„A jak ten dort vypadal? Byl velký? Narozeninový? S nápisem a tak?“ Nicolo jakože hádal a ani přitom nemrkal.

„Jo, přesně tak,“ souhlasil šerif a vypadal extrémně nezaujatě. To proto, že kvůli dortu rozhodně nepřišel. Jenže důvod, proč byl tady, zmizel mezi stromy a s tím mu Nicolo nijak pomoct nemohl. A hlavně… Ani nechtěl.

„Ne, ten jsem nikdy neviděl. Ani jsem o něm neslyšel. A ty, Dominiku?“

Dominik stejně nezaujatě zavrtěl hlavou. „Já jsem ho rozhodně nejedl, šéfe,“ řekl smrtelně vážně. Až na to, že vůbec smrtelně vážný nebyl.

„Bezva. Nejedls ho, ale ani jsi ho neviděl, nemám pravdu?“ hádal šerif.

„Kdybych ho viděl, tak bych ho snědl. Kluci jako my nemají zrovna na výběr, jak jde o jídlo. Sežral bych i tu bílou krabici. Kdybych ho viděl.“

Šerif otráveně vzdychl. „No jasně. Je mi to jasné. Tak hele, kluci, mně je jedno, kdo ho ukradl, ale bylo by fajn, aby ten dotyčný nějakou dobu nechodil k obchoďáku, jasné? Nepotřebuju to pak nějak řešit. Necháme to hezky vyšumět.“

Nicolo přikývl. „Já to tomu, kdo ho ukradl, vyřídím,“ slíbil tím nejmilejším hlasem, jaký dokázal. Doufal, že tím celý rozhovor skončí, ale podle šerifova výrazu věděl, že to konec rozhodně není.

„Hele, Nicolo,“ začal a zněl téměř neformálně. „Mohl bys Kleinovi vyřídit, jestli by se za mnou stavil?“

„To mi říkáte jako šerif? Je to oficiální? Předvoláváte ho?“

„Ne, to ne,“ zavrtěl šerif hlavou.

„Tak v tom případě mu to řekněte sám,“ odsekl Nicolo rázně. Nebyl ničí poslíček.

Šerif na něj hrozně dlouho hleděl. Nebylo v tom nic nenávistného, alespoň to tak působilo, ale Nicolo věděl, že ho šerif nemá rád, jen to v sobě zkouší potlačit. „No dobře, tak se mějte, kluci. A držte se dál od problémů,“ pronesl a s rukama v kapsách zase odešel. Koukal přitom směrem k lesu, až to v jednu chvíli působilo, že se za Kleinem rozběhne. Což ale nakonec neudělal.

Nicolo popadl kostku a hodil s ní. „Máš se držet dál od obchoďáků,“ varoval Dominika.

„Díky. Vezmu si to k srdci. Takže, co tvůj brácha udělal? A proč se k tobě ten policajt chová jako hodnej strejda?“ Dominik pohlédl na kostku, a když na ní uviděl pětku, posunul Nicolův kamínek o pět polí dopředu. Poté ale pohlédl na Nicola a čekal na odpověď.

„To nevím. Možná je na mladé kluky stejně jako paní Smithová,“ pokrčil Nicolo nevzrušeně rameny. „A co Klein provedl… To se budeš muset zeptat jeho.“

Dominik nejspíš hodlal hrát dál, protože teď hodil kostkou on a posunul burák o tři políčka. „Ty jsi fakt…“ Zarazil se a přemýšlivě nakrčil čelo. „Vypadlo mi to slovo. Víš, co myslím.“ Ještě chvíli se přehraboval v mysli, než radostně vyhrkl: „Ha, věrný!“

Zcela upřímně Nicolo moc netušil, co na to říct. A jestli by svůj vztah k bráchovi popsal jako věrný vzhledem k tomu, co všechno se včera stalo, ale nehodlal to nijak komentovat. A tak mlčel a sem tam mrkl, ale docela určitě příliš nedýchal, protože ho začalo pálit na plicích. Došel k názoru, že to mezi sebou a Dominikem musí nějak… uzavřít, přesvědčit ho, aby nic neříkal, alespoň do soboty, jenže sotva posbíral všechnu odvahu a otevřel pusu…

„Dominiku! Pocem!“ ozvalo se zničehonic ze zeleného karavanu. Byl to hodně hluboký a rázný hlas, takže určitě volal Dominikův otec.

Nicolo sevřel ruce v pěst, což přes dlouhé rukávy nejspíš nešlo vůbec vidět. Ale měl vztek, protože propásl šanci, což nejspíš vycítil i Dominik, který otce očividně ignoroval a místo toho hleděl na Nicola. „No?“ pobídl ho.

Jenže teď už to nešlo jen tak vytáhnout. Nicolo věděl, že ten moment je pryč, a tak jen pokrčil rameny. „Volá tě fotr,“ zamumlal.

Dominik přikývl a vstal. „Zítra ti to vynahradím,“ slíbil, než odešel k sobě do karavanu.

Alespoň jedna věc byla Nicolovi konečně jasná. Dominik v tom všem hodlal pokračovat.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥