ŠTĚDRÝ DEN

odpoledne

„Tím půlprdeláčem jsi myslel, že by tu chyběla celá jedna půlka zadku, anebo půlky půlek zadku?“

Odpověď nedostal, protože sotva všichni vešli do vyhřátého karavanu, nic z toho, co se událo venku, jako by ani neexistovalo. Maria ze sebe shodila bundu a rukavice a rovnou šla vařit vodu na čaj, zatímco Klein zvýšil topení a soukal se z bot. Jen Dominik zůstal stát opřený o futra. Ukázal směrem ke svému karavanu. „Půjdu se trochu ohřát a hodit na sebe čistý hadry. Navíc jsem fotříkovi slíbil, že se chvíli zdržím, však víš.“

Nicolo pokrčil rameny. Však věděl. Od chvíle, co ze zeleného karavanu definitivně zmizela kozatá Sandy, což bylo někdy na konci prázdnin, a Dominikův otec se vrátil k bývalce, které všichni říkali milá Megan, protože… No jo, fakt byla neskutečně milá, a i když Nicolo jen tak někoho rád neměl, ona mu od první chvíle vůbec nevadila, a dokonce mu připadala… milá. Navíc Dominik ji zbožňoval, nikdy to sice neřekl nahlas, ale ani nemusel, protože to prostě nešlo přehlédnout.

„A pak nás čeká to nejlepší rande!“ slíbil Dominik a usmál se, což byl zase jeden z těch úsměvů, na který nešlo reagovat jinak, než že se v Nicolovi něco pohnulo a i on sám se trochu, ale vážně jen maličko, pousmál.

„A už mi konečně řekneš, co budeme dělat?“ zkusil, ale stejně jako vždycky, když Dominik něco naplánoval a říkal tomu nejlepší rande na světě, což bylo skoro pořád, nikdy předem nechtěl nic prozradit. Takže i tentokrát jen zakroutil hlavou. „Copak jsem ti někdy něco vykecal, abych zkazil překvapení? Řekl jsem snad v sobotu, že jsem z tebe udělanej, nebo jsem to podal o den později, naprosto epicky a s koláčem?“

Naprosto epicky by to Nicolo rozhodně nenazval. Za naprosto epické by považoval, kdyby mu Dominik vyznal lásku na fotbalovém hřišti během odporné vesnické zábavy, zatímco Dustin měl úplně idiotské kecy a Klein po něm chtěl vyjádření, jak dopadla sázka.

V tu chvíli by to bylo epické.

Ale den poté, co Nicolo vyřval vodopády slz, bolela ho hlava a měl dojem, že už ho nikdy nic nebude tolik bolet, to zase tak super nebylo. Ačkoliv koláč byl fajn, to přiznával.

Přesto věděl, že nemá smysl se s Dominikem hádat, a tak ho nechal odejít. Sotva se za ním ale zavřely dveře a Nicolo se otočil do místnosti, uvědomil si, že na něj Maria i Klein hledí.

„Co je?“ vyštěkl naštvaně. Marii zacukalo v koutcích, a tak na ni Nicolo ukázal prstem. „Opovaž se zase mlet o tom, jak jsme spolu roztomilí.“

„Proč? Vždyť vy fakt jste,“ uchechtla se a do tří připravených hrnků nalila vařící vodu.

„To teda nejsme,“ odsekl Nicolo a začal ze sebe strhávat mokré oblečení a házet ho na gauč.

„Jasně, jste dva hodně drsní párci,“ odvětil Klein a zase měl jeden z těch svých výrazů, kterým jako by říkal, že nikdy neskousne, že jeho malého brášku dostal právě Morten. Ze všech lidí na světě, protože Morten byl přece ta nejhorší možnost! (Což byla kravina. Nicolo moc dobře věděl, že má Klein Dominika vážně rád. Jen byl jejich vztah postavený na předstírané nevraživosti a oběma to tak vyhovovalo, jelikož se mohli docela klidně urážet a všechno bylo v pohodě.) „A teď,“ pokračoval Klein. „Jestli chceš do sprchy, tak táhni, protože pak tam jdeme s Mariou.“

Nicolo nakrčil nos. „Jdeme tam s Mariou? Jakože všichni tři? To je trochu divné, ne?“

Maria se automaticky rozesmála, zatímco Klein jen obrátil oči v sloup.

A tak Nicolo táhnul, ale táhnul hodně pomalu. Hodně pomalu vešel do sprchy, hodně pomalu zapnul vodu a hodně dlouho pod ní stál a čekal, až bude pořádně prohřátý a přestanou ho studit stehna, která měl úplně rudá. A když konečně vyšel z koupelny, šla za ním pára.

V rychlosti pak na sebe naházel oblečení a vlezl do postele pod deku. Klein mu půjčil mobil i se sluchátky, aby mohl poslouchat hudbu a neslyšel, jak spolu Maria a Klein…

Tohle bylo v zimě naprd. V létě by jednoduše vypadnul ven, ale teď mu nezbývalo nic jiného, než poslouchat Kleinův rockový mix a čekat, až bude brácha zpátky a se spokojeným výrazem mu ukáže zvednutý palec.

Což tentokrát trvalo zhruba patnáct minut.

Maria na sebe natáhla Kleinovu mikinu, napila se čaje a odešla za Nicolem do postele. Lehla si vedle něho a položila mu hlavu na rameno. „Už jsi viděl, co si ta tvoje spolužačka udělala na hlavě?“

„Která?“

„No ta, co ses s ní cicmal.“

Nicolo nechápavě nakrčil čelo. „Jak víš, co má Chloe na hlavě?“

Ještě to ani nedořekl a už mu Maria brala Kleinův telefon z ruky, aby na Facebooku našla fotku, kde byla… Chloe. Dle Nicola úplně stejná, jako když ji viděl před prázdninami ve škole. Ačkoliv podle popisku pochopil, že má o něco kratší vlasy. „Tak co na to říkáš?“ chtěla vědět Maria.

„Nic.“

„Ale no tak. Přiznej, že je to děs. Vůbec jí to nesluší.“

Nicolo pokrčil rameny a znovu koukl na fotku. „No tak asi nesluší. Já nevím. A přestaň ze mě dělat buzeranta. Nebudu tvůj teplej kámoš, se kterým si budeš lakovat nehty. Na to máš Alexe,“ zamručel, ale rozhodně tím Mariu nijak nevykolejil.

Ta, jako by ho neslyšela, ukázala fotku Kleinovi.

„Ta je sexy,“ zhodnotil Klein.

„Ježiši, vy jste oba hrozní. Chtěla jsem, abyste řekli, že má děsné vlasy,“ vzdychla. „Potřebuju nějakou kámošku. Být furt jen s klukama mi leze na mozek. A začínám pochybovat, že Alex nebo Dustin někdy nějakou přivedou.“

Nicolo chvíli mlčel, klepal prstem do matrace, než konečně vzdychl a řekl: „Ty vlasy jí vůbec nesluší. Copak neví, že má kulatý obličej jako fotbalovej míč, a tím pádem s kratšími vlasy vypadá jak troll s parukou?“ A ano, možná použil trochu afektovaný hlas, což nenáviděl, ale stálo to za to, protože se na něj Maria krásně usmála.

Hned nato Klein ještě afektovanějším hlasem dodal: „A navíc dá fotku na face a čeká, že jí to všichni budou lajkovat a srdíčkovat. A přitom to všichni dělají jen proto, že mají radost, že vypadá totálně blbě.“

„Přesně!“ souhlasil Nicolo. „Beztak jenom chtěla ukázat svoje kozy. Jako… všimli jste si toho výstřihu? Nechci nic říkat, ale nejspíš tady někdo trpí dost nízkým sebevědomím.“

Klein přikývl. „No to teda! Vždyť se líbala s tebou! Ta musí mít sebevědomí v úplně mínusových hodnotách.“

Nicolo praštil bráchu do ramene. „Blbče!“

„Hňupe.“

„Idiote.“

„Pitomče…“

Maria se nahlas rozesmála. „Tak dost. Oba jsem pitomci, aby bylo jasno. Ale stejně vás miluju!“ pronesla klidně a vlepila Nicolovi pusu na tvář.

***

Dominik se vrátil zhruba za hodinu. „Ahoj!“ zahulákal a společně s tím roztáhl ruce. Nejspíš proto, že čekal, že mu Nicolo samou radostí skočí do náruče. Což se nestalo.

Nicolo už byl sice nachystaný, ale pořád ležel na posteli a rozhodně neplánoval vyskočit a vrhnout se na Dominika, jako kdyby snad bez něj hodinu nedokázal vydržet. Proto taky hodně pomalu vstal, hodně pomalu si nazul boty a hodně pomalu došel k Dominikovi. Zůstal však stát pár centimetrů od něj. „No snad si nemyslíš, že tě teď budu objímat.“

„Jako proč ne?“ podivil se Dominik a ještě pořád stál s rozpaženýma rukama.

„Jako proč jo?“ odsekl Nicolo.

„Protože jsou Vánoce?“ zkusil to Dominik, s čímž zrovna nepochodil, protože tím akorát Nicola přiměl, aby si jakože strčil prst do krku a předstíral, že zvrací. Takže hned nato zkusil jinou taktiku. „Nicolo, jestli mě neobejmeš, tak slibuju, že tě tak plácnu po zadku, až…!“ A výhružně přitom povytáhl obočí.

„Až co?“ zajímal se Nicolo klidně, protože jeho paže rozhodně nebolely.

„Až si budeš přát, abych to udělal znovu a bude to pěkně trapný. Tvůj brácha se bude cítit trapně.“ Dominik přitom naklonil hlavu na stranu a měl přesně ten výraz, kterým dával najevo, že chce okamžitě obejmout, jinak svou výhrůžku hodlá splnit. Což byla pořádná rána pod pás, protože…

No tak fajn, Nicolo měl plácání po zadku při sexu rád. No a co!

Vzdychl a přece jen udělal dva kroky dopředu, takže skončil s nosem zabořeným v Dominikově bundě. „Blbče,“ zamumlal ve chvíli, kdy ho Dominik ještě víc přitáhl k sobě a začal ho konejšivě kolíbat.

Pustil ho až po pár vteřinách, během kterých si docela určitě náležitě užíval své vítězství.

Nicolo popadl bundu a čepici, ale ještě než stihl vystřelit z karavanu, Klein pronesl: „Ne že zas někde něco vyvedete.“

„Ježiši, jasně. Budeme úplně svatí. Jako vždycky,“ slíbil Nicolo, a dokonce zvedl dva prsty do vzduchu, jako kdyby doopravdy přísahal. Ale nejspíš tím bráchu moc nepřesvědčil, protože stejné gesto udělal zhruba před měsícem těsně předtím, než je (jakože Nicola a Dominika) šerif Langdon našel zhulené za školou a samozřejmě, podrazák, zavolal Kleinovi a společně pak nad nimi stáli jako dva absolutně zklamaní rodiče.

Takže… Přísaha nejspíš nestačila, ale nic dalšího Nicolo stejně nemohl dělat, a tak bráchovi daroval ten nejnevinnější úsměv, jaký dokázal, a pak konečně s Dominikem vypadli. Podle všeho na to nejlepší rande.

„Takže kam?“ rozhlédl se Nicolo.

Byl rád, když Dominik mávl rukou směrem k parkovišti a řekl: „Ke kočáru,“ protože fakt nechtěl strávit rande se zmrzlým zadkem v maringotce nebo u ruského kola nepovažoval zrovna za romantiku.

Nejprve prošli kolem Atkinsonova karavanu, u kterého by člověk nepoznal, že jsou právě Vánoce, protože nikde neblikala světýlka nebo nevisely ozdoby. Podle všeho ale Atkinson Vánoce slavil. Nicolo ho totiž před pár dny zahlédl, jak z lesa táhne malý stromek a funí přitom jako parní lokomotiva. Pořád měl ale nejspíš dost síly na to, aby začal na Nicola řvát, že mu někdo ZASE ukradl plynový vařič.

Čímž naznačoval, že podezírá Nicola, ale to byla totální hovadina, protože Nicolo neměl nejmenší tušení, co by s vařičem dělal. Maximálně by ho mohl jen někde schovat a bavit se tím, jak se Atkinson rozčiluje.

Poté následoval karavan paní Smithové a ten zas na druhou stranu Vánoce připomínal až moc. Po celém obvodu byla rozvěšená barevná světýlka, která otravně blikala, a na okna paní Smithová nalepila vločky vystřižené z papíru. A když byl nedávno Alex u ní doma, aby si od ní půjčil dezinfekci, říkal, že to tam vypadá jako v Santově vesničce, ale zároveň trochu úchylně, což nikdo z party úplně nepochopil, co tím Alex myslí.

Za rozhodně největší bizár Nicolo považoval karavan Alfréda Steina, který jeden den pověsil žárovky a další den je všechny rozflákal, takže tam teď vysely jen barevné střepy a zevnitř karavanu se neustále ozývaly zvuky samopalů. Zima ovšem měla tu výhodu, že Stein skoro nevycházel ven a málokdy měl otevřené dveře, takže téměř nehrozilo, že někoho odchytí, aby mu mohl vyprávět historky z války.

Ve které nikdy nebyl.

Nakonec obešli Mariin karavan a zamířili na parkoviště k BETSY, což byla trochu poškrábaná, ale rozhodně slušná kára, která teď patřila Dominikovi a Dominik ji bezmezně miloval, ačkoliv to nahlas zatím nepřiznal. Ale některé naprosto očividné věci se ani nahlas přiznávat nemusely.

Nicolo automaticky nasedl na místo spolujezdce a musel přitom sebrat svoje školní učebnice, které tam na začátku vánočních prázdnin zapomněl, a hodil je na zadní sedadlo. Taky měl v Dominikově autě svoji mikinu, pár starých skic, deku a několik bonbónů. A na palubní desce byl pořád nalepený obrázek Subaru WRX, který pro Dominika nakreslil.

Sotva Dominik nastartoval, Nicolo se pobaveně usmál. „Dneska jsme vám to hezky nandali, co?“

„Jo, to byla dobrá taktika, vylézt nahoru! Vsadím se, že to napadlo tebe. Ale Dustin pak působil spokojeně,“ uchechtl se Dominik. Z parkoviště vyjel doprava, takže to znamenalo, že jedou směrem do města, což mohlo znamenat… Cokoli. Že jeli do města, nebyla pro Nicola žádná podstatná indicie.

„Pff. Kašlu na Dustina. Hlavní je, že jsme vyhráli,“ odvětil, ale hned nato plynule navázal tím, co ho zajímalo především. Protože od rána ještě nebyl s Dominikem pořádně sám a nemohl to na něj vybalit. „Takže jak to bylo s tím bernardýnem? Je vůbec nějaký bernardýn? Podvádíš mě?“

Dominika tím rozesmál. „Byla to holka velká jako bernardýn,“ přiznal a letmo na Nicola pohlédl. „Žárlíš?“

Naprosto zbytečná otázka, protože Dominik moc dobře věděl, že Nicolo žárlí skoro furt, ale málokdy to přizná. Většinou se u něj žárlivost projevovala ještě větší protivností než obvykle a Dominik pak úplně vždycky Nicola začal příšerně otravovat, dokud z něj špatnou náladu nedostal.

Nicolo vyhlédl z okna. „Fuj, kvůli holce, co vypadá jako bernardýn? Spíš je mi tě líto. Musela slintat jako blázen.“

„To teda,“ přikývl Dominik. „Navíc ještě teď tahám z pusy chlupy. Ale jinak ne, nepodvedl jsem tě. Nejsem štětka, jsem zamilovanej.“

Což bylo něco, co Nicolo chtěl slyšet, takže spokojeně vydechl, ačkoliv… Něco mu na tom bernardýnovi pořád nesedělo. Ale dnes se tím nechtěl zabývat, a tak raději zapnul rádio. Vůbec ho nepřekvapilo, že zrovna hrála ta nejohranější vánoční koleda.

„Kdybys byl zvíře, co bys byl?“ pronesl vážným hlasem. „Lenochod? Medvěd?“ hádal, ale nakonec se poklepal ukazováčkem do spánku. „Ne, byl bys kočka!“

Dominik působil překvapeně, ale ani na vteřinu neuhnul pohledem od cesty. „Proč zrovna kočka?“

„Protože kočky jsou vychytralé mrchy a přežijou snad všechno. Taky jsou dost otravné a někdy se lísaj,“ vysvětlil Nicolo.

„Jako jo, to první sedí,“ přiznal Dominik, a zatímco jednou rukou držel volant, druhou položil Nicolovi na stehno. „Ale já se lísám skoro pořád, takže v tom bych byl spíš pes. Zas moc nemusím aportování.“ (Nicolovi automaticky naskočila představa, jak Dominikovi vzadu za karavanem pořád dokola hází klacek.) „Třeba bych byl mýval! Ten má taky prořízlou držku. A působí roztomile.“

„Prořízlou držku?“ zopakoval Nicolo nevěřícně. „S kolika mývaly jsi mluvil, prosim tě?“ (A automaticky mu naskočila představa, jak Dominik sedí před karavanem a dohaduje se s rodinkou mývalů.) „A navíc… Víš, že milujou odpadky, takže asi dost smrdí? Nebudu chodit s mývalem!“

„A co třeba papoušek?“

(Opeřený Dominik?) „Ale jo, to docela sedí. Ukecaný a otravný.“

Dominik se pobaveně ušklíbl. „Zato já vím naprosto přesně, co bys byl ty,“ odvětil ve chvíli, kdy vjeli do města. Ale místo toho, aby jel směrem ke škole, veterině, nebo kinu, pokračoval pořád po hlavní směrem do centra.

„Co?“ chtěl vědět Nicolo.

„Typický medvídě. Neustále brumláš a brbláš. Hodně času býváš zalezlej v tom svém brlohu, máš rád drbání a stačí, aby tě někdo popíchnul a hned ho chceš sežrat.“ Při těch slovech se k Nicolovi trochu naklonil, a dokonce na něj na pár vteřin pohlédl. „Ale někdy umíš být hodnej medvídek.“

„Já nebrumlám,“ zabrumlal okamžitě Nicolo, ale usmál se, protože být medvědem mu zase tolik nevadilo a vážně to na něj sedělo. „To je ale pěkně na hovno. Papoušek s medvědem prostě nemůže chodit. Naše láska je zapovězená,“ uchechtl se. (A vůbec si přitom nepředstavoval, jak v lese za kempem sedí na pařezu medvěd a na rameni mu sedí zelený papoušek.)

Dominik přikývl. „Máš pravdu,“ přiznal. „Pojďme se rozejít. Chceš, abych ti zastavil, nebo vyskočíš z auta?“ Dostal za to lehký šťouchanec do žeber.

„Haha,“ odvětil Nicolo a ani nezkoušel potlačit ironii v hlase. „A to jsi mi ještě před chvílí tvrdil, že seš zamilovanej.“

Na což Dominik zhluboka vzdychl, nejspíš si uvědomil tu krutou pravdu. „Oukej. Jsem zamilovanej,“ přiznal rezignovaně.

***

Nakonec zastavili na parkovišti jen nedaleko náměstí, což bylo pro Nicola docela překvapení, protože… Co tady? 

Takže když Dominika následoval a míjel zavřené obchody s vánoční výzdobou a taky pár skupinek lidí zachumlaných v čepicích a šálách, absolutně nechápal, co tady dělají. Ne že by to tady neměl rád, ale… ne, vlastně to tu přímo nesnášel. Navíc tu na něj z každého kouta úplně všechno řvalo Vánoce, takže nejpitomější svátky na světě nemohl jen tak ignorovat.

Nevnímat je v kempu ještě celkem šlo, ale tady to byla jako rána pěstí do ksichtu. Do předních zubů. A hned za tím následovala facka, když v dálce zaslechl zase tu podělanou koledu, co před chvílí hrála v autě.

Chtěl oznámit, že tohle rande bude totální propadák, ale sotva se nadechl, vyšli zpoza rohu a… Nicolo potlačil úsměv.

„To mi poradila Megan. Byli tady včera s tátou na vánočních trzích. Tak jsem myslel… Já vím, že budeš tvrdit, že na tohle moc nejseš, ale podívej, máme to skoro celý pro sebe a navíc by to mohla být i sranda.“

Nicolo nic neříkal.

„Co je? Je to kravina?“ rozhodil Dominik rukama a působil nervózně, což bylo dle Nicola velmi roztomilé. A tak si tu chvíli ještě hodlal vychutnat a dál mlčel, protože nebylo moc chvil, kdy by měl nad Dominikem navrch. Většinou to bylo právě naopak.

„Jestli tady nechceš být, tak to je blbý, protože v tom případě bych musel pozvat holku bernardýna, a ta by na bruslích vypadala dost blbě.“

Nicolo přistoupil blíž a naklonil hlavu na stranu. Už Dominika nehodlal dál trápit, proto se zářivě usmál. „Bruslení mám rád,“ přiznal. „Když bylo Kleinovi dvanáct, tak tu každý den vypomáhal. Často mě brával s sebou a já mohl být celou dobu na ledě. Měl jsem to rád.“ Hlavně taky proto, že nemusel být celé dny zavřený v karavanu s mámou.

„Tak to nakonec budeš učit ty mě,“ uchechtl se Dominik a společně se rozešli ke kluzišti.

A Nicolo velmi rychle došel k názoru, že by měl Megan poděkovat za super nápad na rande, protože už dlouho se nesmál tak moc, jako když Dominik úplně poprvé vešel na led, se sebevědomým úsměvem, a hned při prvním pohybu kecnul na zadek. Vlastně mohl být Nicolo rád, že mu nepraskla bránice.

Ale samozřejmě by měl Megan poděkovat i proto, že tohle bylo… prostě super rande. Vzhledem k tomu, že bylo pozdní odpoledne, většina lidí už nejspíš byla doma s rodinou, a tak nakonec měli celý led jen pro sebe. Dominik po pár zaškobrtnutích zvládl celkem obstojně bruslit, přestože jen na jednu stranu. Otočka doleva mu totiž z nějakého důvodu dělala problémy a on ji málokdy vybral. 

Po nějaké době už byl svolný k závodu, který ale ani pro jednoho nedopadl nejlíp, jelikož Dominik nestihl zabrzdit a napálil do mantinelu, přestože máchal rukama a zkoušel se chytit čehokoli, co by ho zachránilo. Bohužel nahmatal jen Nicolův rukáv a stáhl ho k zemi s sebou.

Závod v jízdě pozadu vyhrál s přehledem Nicolo, protože Dominik zaspal start.

Poté opět jezdili dokola, do pravotočivých zatáček.

Taky se nějakou dobu líbali uprostřed kluziště, dokud chlápek, co se staral o kluziště, nezačal významně kašlat. Když na něj Nicolo nasupeně pohlédl, omluvně vysvětlil, že budou zavírat, protože musí domů na večeři. Kdyby přišel pozdě, manželka a dcery by mu to nikdy neodpustily.

A tak nezbývalo, než vrátit brusle. Ve stejnou chvíli zavíral i stánek vedle, ale Dominik ještě prodavače uprosil na poslední objednávku čaje a punče.

Nicolo dostal punč. Chtěl s ním zamířit zpátky k autu, ale Dominik ho chytil za zápěstí a otočil. Dle jeho slov je přece ještě čekala romantická procházka, která bude fakt epická a mohla by být v úplně každém dojáku (tak to Dominik zhodnotil), protože k tomu všemu – jelikož nestačilo, že jsou Vánoce a to byl sám o sobě opruz (tak to zhodnotil Nicolo) – začalo sněžit. Nejprve padaly jen malé vločky a bylo docela legrační je chytat do pusy, ale s každým krokem jich bylo víc a víc, až regulérně chumelilo.

Do toho všechna ta světýlka a výzdoba v oknech a výlohách… No prostě romantika jako prase.

„Vypadáš docela spokojeně, víš. Tak možná, že se na tebe ten vánoční duch přece jen přenáší,“ uchechtl se Dominik, když procházeli kolem radnice, před kterou stál velký vánoční strom.

„Jo, jsem spokojenej,“ přiznal Nicolo. Hned nato však zakroutil hlavou. „S Vánocemi to ale nemá co dělat.“

„Byly pro tebe vždycky na hovno?“ hádal Dominik, ačkoliv odpověď už tak trochu věděl, protože Nicolo na začátku prosince udělal tak trochu scénu, kdy dal dost jasně najevo, že POSRANÉ VÁNOCE FAKT SLAVIT NEBUDE!

Teď měl ale dobrou náladu, a tak necítil skoro žádný vztek. Proto jen klidně pokrčil rameny. „Nevím. My je nikdy moc neslavili. Když jsme byli mladší, tak jsme je vůbec neřešili. A když jsme pak byli starší, tak se Klein snažil, ale stejně to nikdy nebylo ono.“

„Kvůli mámě, nebo tak obecně?“

Nicolo chvíli mlčel a sledoval, jak mu sníh padá do punče a okamžitě roztává. „Jo, s mámou to nebylo nejlepší,“ přiznal nakonec. „Ale víš jak. Vánoce jsou prý o rodině a dárcích. A naše rodina vždycky stála za hovno a na dárky jsme neměli prachy. Takže ne, fakt nemám Vánoce rád. Nemusím si připomínat, jak se někteří mají mnohem líp.“

Dominik zrychlil, aby se mohl otočit a jít pozpátku. Málem tak vrazil do pouliční lampy, navíc chodníky začínaly namrzat, ale jemu to nejspíš vůbec nevadilo. „Oukej. A co kdybys měl rodinu a prachy? Jak bys pak chtěl tenhle den strávit?“

To byla dost těžká otázka, protože podobné věci si Nicolo nikdy neuměl představit. A dokonce ani teď nevěděl, co by měl odpovědět. A tak jen pokrčil rameny a řekl to nejšílenější, co ho právě napadlo. „Co dělají bohatí lidé? Jel bych do nějakého letoviska, plaval se žraloky a jedl kaviár…?“

„To by mohlo být docela na hovno,“ odvětil Dominik. „Představ si, že by tě jeden z těch žraloků během plavání sejmul a uhryznul ti ruce a nohy. Nebo hlavu! Pak by sis ji musel nosit v ruce. A víš, jak ti to jde s míčem. Trochu trapas, kdyby ti třeba spadla a někdo do ní omylem kopnul. Ještě by sis pak říkal, jaká to je škoda, že nemůžeš strávit Vánoce v karavanu.“

Tohle nebyla úplně fér poznámka, protože Dominik vyvozoval závěr z jedné zkušenosti a ano, ta zkušenost nebyla zrovna pozitivní, respektive těžko po ní mohl říct, že je Nicolo s míčem machr, ale na druhou stranu… Moc dobře věděl, že Nicolo jen zakopl.

Ve škole zrovna řádila chřipka, takže ve většině tříd chyběla víc jak polovina děcek, a proto se některé hodiny spojovaly. No a Nicolo s Dominikem měli mít společný tělocvik. Což bylo ze začátku fajn, jenže pak je učitel načapal, jak se dost divoce líbají schovaní za nářadím, seřval je, řekl, ať popadnou míče a jdou zpátky za ostatními, což Nicolo udělal, akorát zakopl o švihadlo a… Prostě míčem sejmul učitele do rozkroku.

Jakože… zas to dle Nicola nebyla taková rána, aby kvůli tomu musel po hodině sám uklízet všechno náčiní, ale taky uznával, že to vzal učitel sportovně. Dokonce se po chvíli i pousmál a oznámil, že pokud někdy vytvoří profesionální tým na vybíjenou, bude Nicolo jeho první volba.

Legrační historka, ano, ale Nicolo zásadně nesouhlasil, že to s míčem neumí. Přesto jen mávl rukou a nechal to být. Mnohem víc ho totiž zajímalo: „A co tvoje Vánoce? Ty je přece máš rád, ne?“ Protože Dominik vážně působil nadšeně. Dokonce ho jednou slyšel broukat koledy. A tak mu Nicolo řekl nebroukej a Dominik pokrčil rameny a místo broukání začal regulérně zpívat.

„Ale jo,“ pronesl Dominik. „Nebo teda… Nikdy pro mě nebyly horší než jakejkoli jinej den. Moc si nepamatuju, jak jsem je prožíval, když jsem byl děcko. Ale zas jsem v tomhle ohledu docela optimista a říkám si, že kdyby to bylo strašně na hovno, určitě bych si to pamatoval. Máma docela dobře pekla. I když jsem říkal, že hodně smažila. Chápeš, jak to myslím,“ uchechtl se nad tím dvojsmyslem, ačkoliv Nicolo moc dobře věděl, že Dominikova pravá máma byla, a nejspíš i vždycky bude, hodně citlivé téma. A i tentokrát, přestože se Dominik snažil pořád usmívat, jeho hlas zněl o poznání smutněji. „Nebylo to s ní jednoduchý, ale s tátou taky ne. Neměl s ní moc trpělivost, však víš. Ty roky, kdy byl s Megan, to bývalo super. Vždycky jsme aspoň večeřeli a většinou jsem dostával nějakou levnou blbost. Dokonce jsme měli ozdoby. Jednou jsem čórnul světýlka.“

Dominik foukl do čaje a na chvíli zastavil, aby se mohl napít, a poté se znovu rozešel. Nicolo nic neříkal, jen vyčkával, protože poznal, že to ještě není všechno a nechtěl Dominika přerušovat.

„Pak ty Vánoce v pasťáku, to je taky zajímavá zkušenost. Dostal jsem suchej perník, ale pustili mě na dva dny domů, což zas taková výhra nebyla, protože tam celou dobu poskakovala Sandy a její kozy.“

Jestli se Nicolo něco naučil, jestli něco považoval za svoji vlastní strategii, něco, co ho odmalička provázelo, tak to byl fakt, že na podobné věci málokdy něco říkal. Co taky? Je mi líto, že to bylo na hovno? Možná by pak neříkal nic jiného. Jen by ho každá maličkost neustále mrzela. Ale Dominik byl Dominik, takže… ho alespoň zkusil vzít za ruku, což v rukavicích úplně nešlo, a tak se do něj zaháknul. „Jediný vánoční film, co jsem viděl, byl Grinch. A ten byl boží,“ promluvil, aby odvedl řeč. „Škoda jen, že ty Vánoce nakonec zachránil. Mnohem víc mě bavilo, když se je pokoušel zničit.“

***

V pět hodin už byla úplná tma, sněžilo a parkoviště zelo prázdnotou. Poslední hodinu nikoho nepotkali, a přestože všude blikala barevná světýlka, cesta k autu působila trochu strašidelně. Proto byl Nicolo rád, když sedl dovniř a zavřel za sebou dveře. A ještě raději byl, když Dominik nastartoval, aby mohl zapnout topení.

Nicolo čekal, že se okamžitě rozjede, proto popadl pás, ale než ho stihl zapnout, Dominik svoji sedačku posunul, až úplně dozadu, takže byl najednou dost daleko od volantu. Jakože tak daleko, že na něj ani nedosáhl. Tak daleko, že by se mezi něj a volant někdo vešel.

Třeba někdo, kdo právě pustil bezpečnostní pás a zachmuřil se.

„Tak až bude tepleji,“ pronesl Nicolo a schválně se ještě víc zachumlal do bundy. Kdyby mohl, nejraději by se v ní celý ztratil.

„Však se právě zahřejme přitom,“ prohlásil Dominik. „Tys neslyšel o lidech, co se zmrzlí zahřívali, aby neumřeli?“

Nicolo obrátil oči v sloup. „Ty vole, ale tak to je dost nefér. Ty jen rozepneš zip, když to já si musím sundat celé kalhoty,“ odvětil a myslel to vážně. Rozhodně si v nejbližší době neplánoval sundávat kalhoty. Ne, ani náhodou.

„Tak stačí, když si je stáhneš pod zadek a opřeš se o volant.“

Jo, to bych asi mohl, připustil Nicolo. Mohl bych. Jenže to nebyla zrovna jeho oblíbená poloha. „Myslíš jako minule, když mi podjela ruka a skoro minutu jsem troubil? Jo, to bylo fakt super,“ řekl a rozhodně to myslel ironicky, protože to zas tak super nebylo, jelikož… No tak, když někdo minutu troubí, někdo si toho vždycky všimne, že? „Když si je nesundám, bude to o ničem,“ dodal.

A tak Dominik zase vytasil ultimátní zbraň, proti které Nicolo nic nezmohl. Dominik totiž naklonil hlavu na stranu a… usmál se. „Slibuju, že tě zahřeju,“ pronesl a přitom Nicola pohladil po stehně. Takže v další vteřině Nicolo trochu otráveně rozepínal bundu, sundával čepici a palčáky, odmotával šálu a stahoval kalhoty. Nakonec si nechal jen tričko a ponožky a totálně zmrzlý (a docela určitě i scvrklý, napadlo ho, ale raději se nedíval) přelezl na klín Dominikovi, který už měl kalhoty taky rozepnuté a bundu a mikinu hodil na zadní sedadlo.

Dominik okamžitě položil ruce Nicolovi na zadek a pohladil ho.

„Studíš,“ odvětil Nicolo potichu, ale víc toho neřekl a místo toho Dominika jemně políbil. A jelikož mu vážně, vážně, vážně byla velká zima, rozhodně na to nešel pomalu. Což v překladu znamenalo, že mu okamžitě vnikl jazykem do pusy, že ruce posunul výš a zatahal Dominika za vlasy a přinutil ho tak zaklonit hlavu, že mu vsál spodní ret, přejel po něm zuby a taky se prohnul v zádech, trochu nadzvedl a dosedl, nadzvedl a dosedl, takže se o Dominika příjemně třel a jo, tělesná blízkost vážně pomáhala, protože po pár minutách (ale možná ještě dřív) cítil, jak mu začíná být teplo.

Dokonce zalitoval, že si předtím, když měl ještě možnost, nesundal ponožky. A tak se zkusil naklonit a stáhnout si je, ale v ten moment už nejspíš Dominik došel k přesvědčení, že jen líbání nestačí a ehm… sotva měl Nicolo v sobě Dominikovy prsty, fakt nemyslel na ponožky.

Raději vjel dlaněmi Dominikovi pod tričko a položil mu je na hrudník.

A kousl se do rtu a vzdychl a nadzvedl se a zaklonil hlavu a řekl ještě a ano a Dominiku a tak dělej, do hajzlu! Což bylo poslední pobídnutí, které Dominik potřeboval. Hezky pomalu, zatímco se spokojeně a vzrušeně šklebil, zajel Nicolovi do zadku.

Ačkoliv Nicolo tohle pojmenování moc nemusel, Dominik to občas používal. Zajedu do tebe. A když pak Nicolo otráveně zamručel, Dominik vždycky vymyslel nějaké jiné, ještě debilnější.

Jako třeba minule, když to dělali ve sprše, a Dominik oznámil: „Právě jsem ti udělal domovní prohlídku.“ Což byla vždycky informace za všechny prachy, jenže Nicolo v takových chvílích málokdy našel sílu cokoli říct.

Ale tentokrát bylo v autě ticho. Nebo možná úplně potichu hrály koledy, ale to si Nicolo upřímně nebyl jistý. Taky si nebyl jistý, kdo se jako první pohnul, protože v jednu chvíli na sebe koukali, Nicolo zhluboka oddechoval a v další se oba pohybovali, oba vzdychali, oba se navzájem hladili a líbali a sedadlo jako vždy trochu vrzalo.

A docela určitě, kdyby někdo stál venku a sledoval pohupující se auto, bylo by mu jasné, co se děje vevnitř. Ale tuhle myšlenku Nicolo klidně odstavil na druhou kolej, protože byly přece Vánoce. A kdo by zrovna teď sledoval poskakující auto?

Sex v autě měli už mnohokrát, ale většinou šlo o rychlovky před nebo po škole. Jenže tohle bylo překvapivě klidné a něžné milování, což by Nicolo asi nepřiznal jen tak, protože každý typ sexu měl něco do sebe, ale tohle… Jo, tohle zbožňoval nejvíc. Měli čas, a tak ho Dominik dlouho líbal na krk a ještě déle hladil po zádech a přitom se nemuseli bát, že je někdo přistihne, nebo že někam přijdou pozdě.

Nakonec to bylo jen auto, teplo a oni dva. Nic jiného neexistovalo.

***

Nicolo zůstal klidně sedět a zhluboka oddechoval. „Potřebuju, aby ses natáhl a podal mi kapesníky. Nebo to zas do háje bude všude,“ pronesl a ukázal na zadní sedadlo, kam nedosáhl.

V tomhle už jsme zatraceně dobře sehraní, napadlo Nicola ve chvíli, kdy ho Dominik obejmul kolem pasu a druhou rukou zašmátral za sebou. „Papíry, ponožka… A, tady to mám!“ usmál se vítězoslavně a vytáhl krabičku s kapesníky.

Než se dal Nicolo do pořádku, Dominik zesílil rádio a vytáhl z kapsy zapalovač a krabičku cigaret. Zapálil jen jednu a tu pak podal Nicolovi, který si na něj už oblečený zpátky sedl a zády se opřel o dveře. Nohy natáhl přes řadící páku a spokojeně vyfoukl.

„Oukej, tyhle Vánoce nejsou nejhorší,“ přiznal.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám třetí část bonusové povídky? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lucka
22. 12. 2021 22:41

Ty jejich rozhovory jsou skvělé 😂. I jak spolu tráví čas 😍🤩. Umí se pobavit všelijak.

tina
26. 12. 2021 13:10

(A vůbec si přitom nepředstavoval, jak v lese za kempem sedí na pařezu medvěd a na rameni mu sedí zelený papoušek.)

To jsou slaďouši 🙂