Szabi

V kempu byla taková tma a takový klid, že by klidně mohla být půlnoc a ne teprve šest hodin večer. Nicolo našlapoval opatrně, protože se pokaždé probořil do sněhu až po kotníky a pod tím sněhem někdy číhal led, což bylo dost zrádné. A do toho všeho pořád padaly další a další chuchvalce sněhových vloček, takže zima, která šla ještě před chvílí vydržet, najednou zalézala pod oblečení a štípala a kousala. Nicolo byl rád, že se před ní co nevidět schová do vyhřátého karavanu.

Dominik šel těsně za ním a soustředěně stoupal do vyšlapaných cestiček, kopíroval jeho stopy, takže v první chvíli nepostřehl, že Nicolo zničehonic zastavil, a vrazil do něj.

„Ty o tom něco víš?“ vyhrkl okamžitě Nicolo a ukázal na červený karavan, který byl po celém obvodu ověšený barevnými světýlky.

Dominik se nejprve usmál od ucha k uchu a následně pokrčil rameny. „Veselé Vánoce,“ pronesl klidně, ale stejně obezřetně čekal na Nicolovu reakci.

Která ne a ne přijít, protože Nicolo nedokázal odtrhnout zrak od jednoho žlutého světýlka, které jako jediné problikávalo. „Znamená to, že…,“ dostal ze sebe konečně a otočil se přitom na Dominika. „My slavíme Vánoce?“

Navzdory tomu, že na začátku prosince udělal scénu, že je slavit nechce, nepotřebuje, nemusí a rozhodně nebude, ho oni evidentně neposlechli, evidentně si to udělali po svém, za jeho zády, všechno domluvili a… Teď už to dávalo smysl. Neexistoval žádný bernardýn a karburátor sice existoval, ale určitě nepotřeboval opravit.

A Nicolo teď koukal na karavan a byl si skoro jistý, že vevnitř na něj čeká další výzdoba a všechno, co Vánoce obnáší. Ať už to bylo cokoli.

Zatnul ruce v pěst a chtěl couvnout, když ucítil na zádech Dominikovu ruku.

„Jo, slavíme,“ přiznal Dominik. „Myslíš, že to zvládneš? Vzít všechnu tu protivnost a někam ji nacpat? Nebo tě předtím, než půjdeme dál, musím chytit a skočit s tebou do závěje?“

Nicolo nakrčil nos. „Říkal jsem, že je nechci slavit.“ Ale jeho hlas ani zdaleka nezněl tak naštvaně, jak si v duchu představoval. Byl spíš rezignovaný, protože asi těžko mohl všechna světýlka strhat. Asi těžko mohl jít dovnitř a být protivný a zlý a všem dnešní večer zkazit.

„A myslels to vážně, nebo jsi to říkal proto, že sis myslel, že to stejně bude stát za hovno?“ pronesl Dominik a bylo jasně poznat, že doufá v ten druhý důvod a možná se trochu bojí toho prvního.

Žlutá žárovička pořád problikávala. Nicolo se na ni znovu podíval a poté pohlédl do země a pokrčil rameny. „Tak možná…“ Vzdychl a cítil, že ho brní prsty na nohách, ale docela určitě za to mohla zima a ne… Vánoce. Přiměl se kouknout do Dominikových očí. „Spíš to druhé,“ přiznal a možná se trochu styděl. Nikdy Vánoce pořádně neslavil, vlastně ani nevěděl, jak se to přesně dělá. Takže… Když Vánoce neměly rády jeho, tak on rozhodně neměl rád je.

„Chceš obejmout?“ nadhodil Dominik, který nejspíš přesně věděl, co se Nicolovi honí hlavou. Tak jako vždycky. Sice spolu byli teprve od léta, tedy zhruba pět měsíců, ale zároveň spolu trávili většinu času a Nicolo Dominikovi říkal úplně všechno, a tak nebylo vůbec těžké uhodnout, že je dojatý.

Byl dojatý, ale nikdy by to nepřiznal. „Ne. Nejsem žádnej ufňukanej buzerant.“ A s těmi slovy se rozešel ke karavanu, ať už ho vevnitř čekalo cokoli. „Takže tohle jsi včera řešil s Kleinem, že jo? Domluvili jste se na mně.“

Dominik se brodil sněhem hned za ním. „Vlastně, abych byl přesnější, nedomluvili jsme se na tobě, ale pro tebe,“ vysvětlil.

Na to už Nicolo nic neřekl, stejně nevěděl co, takže raději otevřel dveře od karavanu a vešel dovnitř.

Nikdy předtím vánoční stromek neměli, a to hned z několika důvodů. Zaprvé, máma odmítala vyhazovat peníze za něco tak zbytečného a vždycky akorát odvětila, že si můžou jít hrát mezi stromy ven do lesa, když po nich tak touží. Zadruhé, vecpat strom do už tak přeplněného karavanu taky nebyl nejlepší nápad. A Nicolo úplně každé Vánoce brblal, že by se tam stejně nejspíš nevešel.

Ale dneska to musel přehodnotit, protože vánoční stromek, vlastně spíš vánoční strom, se do karavanu vešel, přestože úplně zabíral prostor mezi postelemi a gaučem, takže většina větví čouhala i do Nicolovy postele a špička se dotýkala stropu.

Prostě měli uprostřed karavanu strom, kolem kterého se skoro nedalo projít. Navíc svítil a blikal a měl na sobě všemožné ozdoby – kulaté, špičaté, zahnuté, slaměné, lesklé, postavičky i baňky, zkrátka to vypadalo, jako kdyby úplně každý z kempu přinesl pár ozdob a Klein s Mariou to splácali dohromady.

Což asi fakt udělali, protože Nicolo žádnou z těch ozdob ještě nikdy neviděl.

Koukal na ten strom jako na šílené vánoční zjevení a tušil, že až se ráno probudí, bude mít větve přímo před ksichtem. Doslova v nich bude mít zabořený nos.

Vlastně od toho stromu nedokázal odtrhnout oči ani ve chvíli, kdy němu přistoupil Klein, položil mu ruku kolem ramen a nahlas zahulákal: „Veselé Vánoce! Už jsme si mysleli, že začneme bez vás.“

Nicolo vnímal, že na něj Klein upřeně čumí a taky věděl, že se od něj očekává, aby něco řekl, ale… Panebože, měli uprostřed karavanu obrovský strom a všude to vonělo po jehličí, dokonce to přebilo vůni jídla, které Maria vařila. A Klein evidentně pomáhal, protože měl špinavé tričko a Nicolo by se mu obyčejně smál, ale…

„Nicolo?“ zamumlal Klein a trochu mladším bráchou zatřásl, takže ho konečně přiměl uhnout očima od stromku.

„Seš pěknej lhář,“ odsekl v první vteřině Nicolo a přešlápl, absolutně vykolejený, ale odhodlaný předstírat naprostý klid a… nevykolejenost. „Prej karburátor. Věděl jsem, že je za tím něco víc.“

„Ty se ale ve skutečnosti nezlobíš, že ne?“ Klein naklonil hlavu na stranu. Byl trochu nedočkavý, ale zároveň až nezdravě nadšený.

„Nemám rád Vánoce,“ poznamenal Nicolo a rozepnul si bundu, protože cítil, jak zimnici postupně nahrazuje příjemný pocit tepla. Strhl si z hlavy čepici a bylo mu úplně jedno, že mu delší vlasy na pravé straně docela určitě trochu trčí.

„Nemáš je rád, protože jsi nikdy žádné pořádné Vánoce nezažil. Až do dneška. Po dnešku je budeš milovat,“ oznámil Klein rozhodně a vrátil se k Marii, aby jí sebral talíř, který chtěla položit na stůl.

„To těžko,“ zamručel Nicolo, ale to už ho nikdo neposlouchal. A tak se zapojil do vánočního šílenství, což znamenalo, že uklidil bundu a boty do skříně (to snad nikdy nedělal) a stejně jako Klein a Dominik si oblékl čisté tričko (nechápal proč) a nakonec usedl ke stolu, na kterém ležela větvička, pár šišek a čajová svíčka.

Nicolo do jedné ze šišek podezřívavě strčil prstem, takže přepadla na stranu.

„Neksichti se,“ řekl Dominik pobaveně a sedl si vedle něj. V tom svém černém tričku, které na něm Nicolo moc neměl rád, protože bylo upnuté a všechny Dominikovy svaly se pod ním rýsovaly, a prostě… Nicolo na něj raději vypláznul jazyk.

Moc dobře věděl, že bernardýn ve skutečnosti znamenal obrovský strom u nich v karavanu a zkoušel si představit, jak ho dneska ráno společně s Mariou táhnou z lesa. Což ho trochu pobavilo a zacukalo mu v koutcích.

Maria si pak sedla naproti nim do rohu a na dálku řídila Kleina, který nosil na stůl.

Jídlo.

Že k Vánocům patří jídlo, hodně jídla, Nicolo samozřejmě věděl. Párkrát s Kleinem měli i něco, co nazvali štědrovečerní večeří, ale nikdy to nevypadalo takhle… dobře. Každý dostal na talíř pořádnou porci hranolků, dokonce k tomu měli kečup a majonézu, takže si Nicolo snad poprvé v životě mohl vybrat, co si dá, a poté Klein doprostřed stolu postavil tác přeplněný zlatavými, dokonalými, křupavými rybími prsty.

Nicolo měl co dělat, aby dál zachovával klid a rozvahu a nedal na sobě znát, že tohle je fakt něco. Natáhl se pro první prst, už se v duchu viděl, jak ho celý najednou rve do pusy, když ho Maria plácla po ruce.

„Neměli bychom se nejdřív pomodlit?“ navrhla a všechny u stolu přelétla pohledem.

Dominik, který už jeden z rybích prstů taky držel a nejspíš měl úplně stejný plán jako Nicolo, tedy narvat si toho do pusy co nejvíc, zmateně zamrkal. „Ty seš věřící?“

„Ne, ale nevím… To se nedělá? Před jídlem? Na Vánoce?“ pokrčila rameny a vypadala, že jí na tom vážně záleží.

Dominik hodil prst (rybí, ne svůj) zpátky na tác a poté sepjal ruce. „Pane bože,“ pronesl téměř obřadně, sklonil hlavu, a dokonce zavřel oči. „Dej, aby mi pořád stál a já mohl obšťastňovat toho nejhezčího kluka v kempu. Amen. Jo a taky, počkej, bože, ještě něco. Ať mám pořád dost peněz na benzín.“

Každý na jeho modlitbu reagoval trochu jinak. Maria se uchechtla, Nicolo se ušklíbl a Klein kopl Dominika pod stolem, takže Dominik poskočil a praštil se do kolena.

Následně Nicolo taky sepjal ruce a rychlostí blesku, s pohledem upřeným na jeden obzvlášť křupavý hranolek, zadrmolil: „Pane bože, moc prosím, ať je na světě stále hodně meruňkových koláčů. Amen.“

Maria odevzdaně vzdychla. „Vy jste pitomci,“ zavrtěla hlavou a nejspíš věděla, že víc od nich nedostane, a tak zapálila svíčku na stole a dala svolení, aby si každý nabral.

Takže začala něco jako válka, protože ty nejlepší prsty byly někde uprostřed – ještě pořád křupaly, ale už tolik nepálily a každý je chtěl. Hlavně teda Klein a Dominik.

Nicolo si na talíř kydnul nejprve dvě lžičky majonézy a poté i kečup a zvládl si do pusy narvat deset hranolků najednou, jenomže následně zjistil, že to nebyl nejlepší nápad, protože měl pak v puse obrovskou hroudu, která skoro nešla požvýkat. Musel zabojovat, aby se mu to povedlo, což ho stálo spoustu úsilí a několik huhlavých nadávek.

Postupem času, když všichni pochopili, že těch rybích prstů je fakt hodně a nehrozí, že by dneska někdo z nich neskončil s přejedeným břichem, se všechno u stolu tak nějak zvláštně uklidnilo. Válka skončila stejně rychle, jako začala, a oni si tak mohli užívat slavnostní atmosféru večera.

Maria nejprve vyprávěla o nákupu v obchoďáku, který zažila před dvěma dny a kdy myslela, že skončí ušlapaná u regálu mražených potravin. Celou dobu přitom hrála i agresivní ženu s košíkem a všechny tím pořád dokola rozesmívala, až nakonec Kleinovi zaskočilo a Dominik mu musel dát pořádnou herdu do zad. A přitom se pořád všichni smáli a Klein dokonce soplil, protože kašlat, dusit se a smát se najednou není zrovna nejlepší kombinace. 

Poté hovor plynule přešel k zítřejšímu programu, který zahrnoval jen válení se pod dekou a nicnedělání. Což bylo něco, co si Nicolo nechal docela líbit. Navíc Dominik slíbil, že se od něj za celou dobu nehne ani o metr. (Na metru se domluvili, protože to podle nich byla ideální vzdálenost pro chvíle, kdy jeden z nich bude muset na záchod.)

Mezitím dojedli zbytek rybích prstů, a přestože už byli všichni přejedení, o poslední kus se stejně strhl boj mezi Kleinem a Dominikem, klasika, zatímco Nicolo s Mariou řešili blížící se silvestrovskou párty ve městě, kam Nicolo rozhodně nechtěl jít a Maria oznamovala, že rozhodně musí.

Poslední rybí prst nakonec vyhrál Dominik a věnoval ho Nicolovi.

***

Klein stál v čisté košili, s ulíznutými vlasy a rukama vraženýma v kapsách, u dveří a čekal na Mariu, která ještě potřebovala na záchod. „Vážně nechceš jít za Josephem s námi?“ nadhodil směrem k Nicolovi.

„No tak to ani náhodou. Co bych tam jako dělal?“ zaksichtil se Nicolo a možná i otráveně nakrčil nos. Takhle reagoval vždycky, když padla řeč na Kleinova otce. Nedělal to schválně, ale stejně se nemohl zbavit tíživého pocitu, že ti dva k sobě můžou mít mnohem blíž. Že by jednoho dne…

„Vlastně tam nemusím chodit,“ rozhodl Klein zničehonic.

Nejspíš by si i začal vyzouvat boty, kdyby Dominik, zatímco na něj zíral jako na největšího exota na světě, trochu podrážděně nevypálil: „To si jako myslíš, že půjdu k sobě do karavanu jíst cukroví a koukat na telku a Nicola tu nechám? Nepraštila tě předtím ta sněhová koule do hlavy nějak moc, Josephe?“ Zkusil mu i zamávat rukou před obličejem, kterou Klein okamžitě odstrčil.

„Mortene,“ zavrčel, ale nakonec jen odevzdaně vzdychl. „Fajn.“ Stejně ale následně pohlédl na Nicola, jako kdyby kontroloval, zda je mladší bráška v pořádku.

„Budu hodnej,“ oznámil Nicolo s povytaženým obočím. „A neboj, postarám se, aby byl v pohodě i Dominik. Nemusíš mít strach.“

Klein jen obrátil oči v sloup. „Vy jste dva poděsové,“ vzdychl a sebral bundu, protože Maria zrovna vyšla ven. „Až v noci přijdu domů, tak buďte laskavě oblečení. Jasné? Žádné holé zadky už fakt vidět nechci.“ S těmi slovy vyšel z karavanu a téměř okamžitě se probořil do sněhu.

Nicolo mu rozhodně nezáviděl, že se musí brodit přes celý kemp a pak ještě do města. Dominik vykoukl ze dveří, automaticky sáhl do kapsy a hodil Kleinovi klíčky od Betsy. „Dávej na ni pozor,“ pronesl, což bylo něco, co říkal úplně vždycky, když ji Kleinovi půjčoval. A Klein pokaždé přikývl a poděkoval.

A pak už Maria s Kleinem zmizeli ve tmě, ale Mariin smích bylo slyšet ještě dlouho potom, protože ji Klein nejspíš rozesmíval tím, jak chytal sněhové vločky na jazyk. 

Teprve když všechno utichlo a Nicolo dopil čaj, Dominik k němu natáhl ruku. „Půjdeme, méďo?“

„No jasně.“ Nicolo se na něj usmál a ruku přijal.

Cesta od červeného karavanu k zelenému byla ještě odpoledne vyšlapaná, ale teď už po ní nebylo ani památky. Stopy po odpolední koulovačce zmizely a sníh vypadal čistě a neporušeně.

Nicolo si jen nazul boty, ani je nezavazoval, a bez čepice a bundy vyšel ven. A sotva došlápl, okamžitě cítil v botách sníh, takže chodit jen tak nalehko, bez zavázaných tkaniček, asi nebyl ten nejlepší nápad. Ale Nicolo si z toho nic moc nedělal. Což u něj bylo docela zvláštní, protože (a to o sobě věděl) se dokázal rozčilovat a vztekat kvůli mnohem menším věcem, než byl sníh v ponožkách.

Ale dneska ne. Zrovna teď, když znovu pohlédl na blikající žlutou žárovku a vzpomněl si na větve stromku, které mu lezou až do postele, a na poslední, už trochu gumový rybí prst a Dominikův smích, když se Klein dusil… Prostě měl dojem, že by ho nedokázalo naštvat vůbec nic.

A to ho ještě čekalo cukroví od Megan, která jen kvůli Nicolovi upekla speciální dávku ořechovo-čokoládových hrud. Nicolo totiž jednou, jen tak mimochodem, ani tomu nepřikládal speciální význam, řekl, že ořechy a čokoládu má rád, ale že ořechovo-čokoládové hroudy nikdy nejedl.

A Megan na to trochu vyděšeně vyvalila oči. „Nikdy?“ zopakovala, jako kdyby jí řekl něco extrémně šíleného, třeba že nikdy neviděl slunce. Pak upekla dva plechy, Nicolo je na posezení snědl a ona slíbila, že napeče další.

Což taky udělala a sotva Nicolo vešel dovnitř karavanu, vrazila mu misku s cukrovím. „Ochutnej pusinky, přidala jsem tam trochu vanilky,“ pobídla ho, zatímco Dominikovi dala letmou pusu na tvář. Pak je oba usadila k televizi.

Dominik se posadil doprostřed sedačky vedle svého otce a Nicolo pak vedle Dominika, vlastně co nejdál od trochu nevrlého pana Mortena. Teda… Dominikův otec byl fajn, Nicolo ho měl celkem rád, až na to, že se ukázalo, že je tak trochu homofob.

Když se kluci nacházeli daleko od sebe, všechno fungovalo v pohodě, starý Morten už několikrát s Nicolem dlouze mluvil o umění, často se ptal na komiks, ale sotva si kluci dali pusu, nebo se drželi za ruce, v podstatě stačil jakýkoli kontakt, začal se mračit a bručet a už tolikrát řekl, že tohle vidět nepotřebuje, až si z toho Dominik dělal srandu.

I teď objímal Nicola kolem ramen a očividně mu bylo jedno, jak se na to otec tváří. Sotva začal film, dokonce vlepil Nicolovi pořádnou pusu. A protože oba předtím snědli několik ořechovo-čokoládových hrud, byla hodně přeslazená.

Jestli se Dominikův otec ksichtil, Nicolo netušil, protože na něj neviděl. Ideálka.

Koukali pak na Grinche, což byl pro Nicola zážitek, ačkoliv by to nahlas nepřiznal. Byl to první vánoční film, který kdy viděl, a navíc to bylo tak dávno, že už si některé scény vůbec nepamatoval. Některé měl ale naopak tak vryté v paměti, že se na ně celou dobu těšil. A na úplném konci vlastně chápal, proč Grinch Vánoce zachránil, protože… možná, tak trochu, jakože, vlastně… Vánoce nebyly úplně nejhorší.

Sotva film skončil, a nejspíš nebylo ještě ani jedenáct hodin, Nicolo zjistil, že Megan i Dominikův otec spí. Teda, že spí Dominikův otec věděl celou dobu, protože nahlas chrápal, ale že to zalomila i Megan netušil. A tak se postavil s tím, že se vrátí domů.

Dominik vypnul televizi, ovladač položil otci na pupek a vstal. „Budu spát u tebe, jo?“ nadhodil a bral to jako hotovou věc.

Stejně jako Nicolo. Ten to bral taky jako hotovou věc, ale přesto se škodolibě uchechtl a hlubokým, skřípavým hlasem zamručel: „Neeee.“

„Prosím,“ přistoupil na to Dominik okamžitě a předstíral, že začíná natahovat. „Udělám cokoli!“

„V tom případě dobře,“ souhlasil Nicolo, ale hned nato zvedl výstražně prst. „Ale cokoli znamená cokoli.“

Dominik sice nakrčil nos, ale ani na chvíli nezaváhal. „Oukej. Doufám, že toho nebudu litovat,“ vzdychl a otevřel dveře od karavanu, takže je oba ovanul mrazivý noční vzduch.

„Budeš,“ souhlasil Nicolo. „Hned ráno, až tě vykopnu z postele, abys šel zapnout topení.“

„To je trochu týrání, ale dobře.“ Dominik si nasadil kapuci mikiny a společně se vydali na cestu k červenému karavanu. A přestože byla šílená zima, ani jeden na sobě neměl bundu.

Nepřestávalo chumelit, akorát že už to ani nebyly obrovské chuchvalce, jako spíš zmrzlé jehličky. Dominik v tom všem stejně zastavil někde na půli cesty, koukl na závěj a naprosto bezelstně se zeptal: „Nechceš udělat andělíčky? Nebo dvojandělíčky?“

Normálně by Nicolo vypálil něco jako: Ty vole, mám v botách sníh, mrznou mi uši a fakt nemám náladu ze sebe dělat debila, ale protože se ukázalo, že je o Vánocích z nějakého důvodu vstřícnější a milejší, prostě jen vzdychl. „Když řeknu ne, budeš otravovat tak dlouho, až je stejně uděláme, že jo?“

Protože to byl přesně Dominik. Vždycky nakonec Nicola přiměl udělat nějakou šílenost. Jako zhruba před měsícem, kdy mu tvrdil, že mít sex ve sněhu je v pohodě, že to dají, protože jsou zhulení, a tak jim přece nebude zima.

Byla. A dobrý nápad to fakt nebyl, ale Nicolo to stejně udělal, protože to Dominik podal s takovou samozřejmostí, že nad tím v důsledku vůbec neuvažoval.

„Když řekneš ne, půjdeme rovnou k tobě do karavanu, zalezeme si pod deku a budeme se líbat,“ odpověděl Dominik a zvedl obě ruce do vzduchu. „Jsem jenom tvůj.“

Nicolo povytáhl obočí a zatvářil se podezřívavě. Jakože… vážně si měl vybrat mezi válením se v zimě ve sněhu a ležením v teple a líbáním se s tím nejvíc sexy klukem? To jako vážně? „Beru líbání,“ vypálil a rovnou zamířil ke karavanu. Hlavně taky proto, že mu začínaly drkotat zuby a už vážně, vážně, vážně hodně chtěl ze sebe shodit mokré ponožky. Napůl přitom čekal, že ho Dominik zezadu chytí a stáhne do závěje a řekne něco jako: Ale těm dvojandělíčkům se stejně nevyhneš!

Nic z toho se ale nestalo. Vánoce nejspíš znamenaly, že měl Nicolo poslední slovo.

Vevnitř to pořád trochu vonělo po rybích prstech, ale jehličí a vůně lesa rozhodně převládala. Bodejť by ne, když téměř polovinu karavanu zabíral obrovský strom!

Nicolo do jedné větve plácl rukou a teprve teď si všiml, že na několika místech jsou pověšené malé čokoládky. A jedna z nich visela tak blízko Nicolovy postele, že kdyby ráno Nicolo chtěl a ještě vleže natáhl ruku, nejspíš by na ni dosáhl.

Což rozhodně udělá. Ale dnes už byl tak přejedený, že dokonce ani malá čokoládka by se do něj nevešla. A tak se převlékl do suchého, umyl si zuby a za chvíli i s kulichem a v čistých teplých ponožkách a mikině ležel v posteli, přitisknutý k Dominikovi, který rozhodně splnil, co venku sliboval.

Líbal Nicola.

A líbal ho dlouho a náruživě a občas legračně, když schválně špulil pusu a mlaskal. A taky vášnivě, kdy se k sobě tiskli a hladili, aby pak ale unaveně zpomalili a jen se pusinkovali. Dominik dvakrát přejel jazykem Nicolovi po krku a Nicolo ho na oplátku kousl do ucha hned vedle náušnice.

A pak jen leželi vedle sebe a Nicolo zíral na vánoční stromek, tedy na větev, kterou měl asi centimetr od hlavy, na jehličí na polštáři, na Dominikovy vlasy, které vyčuhovaly zpod čepice a trochu šimraly Nicola na tváři, na jednu slaměnou ozdobu, na čokoládku, kterou sice teď potmě neviděl, ale věděl, že tam je a že ráno bude jeho, na gauč, na… Postupně si ve světle žároviček, které na stromku pořád svítily, prohlédl každý kout karavanu a došel k závěru, že dnešní den… Vánoce obecně…

„Díkybohu, že už je dnešní den za mnou. Byl to děs,“ zamumlal Nicolo do ticha, ale Dominik už nejspíš spal, protože jen hodně slabě zamručel.

A tak ho Nicolo objal ještě pevněji, zavřel oči, trochu přitom brblal, že mu ty pitomé žárovičky svítí do ksichtu a koho to byl jako nápad, nechat je na noc rozsvícené a kde je do háje Klein, aby je vypnul, až nakonec taky klidně a mírumilovně usnul.

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám doprovodná povídka ke ZBLOUDILÝM? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥