Szabi

Nicolo obtáhl linku, ale připadala mu nakřivo, proto ji vygumoval a udělal znovu.

Dominik uprosil Kleina, aby uvařil ještě jeden čaj.

Klein s brbláním uvařil ještě jeden čaj.

Nicolo novou linku považoval za mnohem lepší, a tak začal kreslit obrysy vybuchujících dárků.

Dominik se natáhl pro Kleinův mobil a začal na něm hrát Angry Birds, což byla jeho oblíbená hra, protože neustále tvrdil, že mu ti ptáci výrazem připomínají Nicola.

Klein se vrátil s čajem a chtěl mobil vrátit, ale Dominik prskal, že jen dohraje level.

Nicolo kreslil vybuchující dárky.

Dominik pořád dokola opakoval ale no tak, Josephe, nečerti se, Josephe, neber mi to!

Klein pořád dokola opakoval neříkej mi tak, myslím to vážně, Mortene!

Nicolo kreslil vybuchující dárky.

Dominik se spokojeně tlemil, přestože na chvíli ztratil koncentraci, a tím pádem se Kleinovi podařilo mobil získat.

Klein mobil raději schoval do kapsy a brblal něco o tom, že ten horký čaj někomu nejspíš chrstne do ksichtu.

Nicolo kreslil vybuchující dárky a zkoušel nevnímat Dominika, který se k němu naklonil.

Dominik pronesl, že je to fakt super. Že přesně takhle si to představoval, když vánoční příběh Nicolovi popisoval.

Klein stále něco brblal.

Nicolo se usmál. Otočil hlavu na stranu, aby na Dominika viděl.

Dominik Nicola políbil a téměř okamžitě mu vklouzl jazykem do pusy.

Klein obrátil oči v sloup.

Nicolo líbal Dominika.

Dominik líbal Nicola.

Klein obracel oči v sloup.

Ale jinak to byla naprostá pohoda, kterou jen tak něco nemohlo narušit. Dokonce ani to, když se opět otevřely dveře karavanu, tentokrát bez zaklepání, a dovnitř vtrhla Maria. Ta ovšem nebyla tak ohleduplná jako předtím Dominik a okamžitě za sebou nezavřela. Takže všechno teplo utíkalo pryč a veškerá zima se cpala dovnitř.

„Vstávejte, jdeme stavět sněhuláka!“ zahulákala, až jí bambule na čepici poskočila.

Úplně stejné bambule měla i na tkaničkách sněhulí a dle Nicola vypadala vyloženě směšně. „Já nikam nejdu. Je tam zima,“ odsekl a zkřížil ruce na hrudi, aby dal nesouhlas jasně najevo.

Jenže naprosto zbytečně, protože sotva Maria velmi mile a jemně políbila Kleina na rty, velmi nemile a ostře zavelela: „Nicolo, dělej! Nebo tě vytáhnu. Nebo řeknu Kleinovi, aby tě vytáhl!“ Schválně přitom vyvalila svoje velké, modré oči, takže působila vážně nebezpečně.

V ten okamžik do karavanu vešel i Alex s Dustinem. Zatímco Dustin si nejprve ťukl pěstí s Kleinem, následně s Dominikem, Nicola naprosto ignoroval (Nicolo ho naprosto ignoroval nazpátek) a svalil se na gauč, Alex automaticky zamířil ke stolu. „Poslechni ji, Nicolo. Mě z postele fakt vytáhla a vůbec ji nezajímalo, že jsem celou noc musel poslouchat, jak paní Santová vyhrožuje Santovi, že mu naplácá. A samozřejmě, jak všichni víme, s ruským přízvukem, což podle mého nemá absolutně logiku. Proč by měla mít paní Santová ruský přízvuk?“

„Třeba to Santu rajcuje,“ pokrčila Maria rameny a našpulila přitom spodní ret, takže možná na vteřinu působila omluvně, ale hned nato tleskla a začala všechny popohánět. Dokonce i Kleina, který taky nevypadal, že stavění sněhuláků je jeho ideální představa, jak strávit vánoční dopoledne.

Zatímco Alex dojedl a dopil všechno na stole, Dominik dostal za úkol najít největší kastrol. Klein s Nicolem na sebe navlékli oteplovačky a Nicolo pak v posteli hledal ztracenou ponožku (tu nenašel) a čepici (tu našel).

Když konečně vyšel jako poslední ven, v první chvíli zkontroloval oblohu, která byla ocelově šedá, takže to mohlo znamenat jedině to, že během dne bude zase pořádně sněžit. „Ježiši, tohle fakt musíme dělat? Vždyť je to pro děcka,“ zamručel a zuby si stáhl rukavice co nejníž, aby neměl odhalená zápěstí. Pak zkontroloval čepici, zda mu zakrývá uši, a teprve potom seskočil z karavanu a zabořil se do sněhu.

„Však ty seš děcko, ne?“ uchechtl se škodolibě Dustin, zatímco před sebou poslušně tlačil kouli velikosti fotbalového míče.

„Drž hubu, Dustine,“ odsekl Nicolo a kopl do nejbližší závěje.

Mezi jednotlivými karavany byly vyšlapané cestičky, ale mimo ně dosahoval sníh do poloviny lýtek. Navíc na místě, kde normálně bývalo letní posezení, ležela obrovská hromada sněhu, který tam včera Nicolo naházel ze střechy karavanu.

„Nehádejte se,“ rozkázal Klein, ale vzhledem k tomu, že Maria mu zrovna ukázala, kam má dotlačit sněhovou kouli, nepůsobil zrovna jako ta správná autorita.

Maria se spokojeně rozhlédla a poté zaúkolovala Dominika s Nicolem. „Sežeňte větve, co budou vypadat jako koště.“ Což nebylo zas tak hrozné, takže oba, relativně spokojení, zamířili k lesu a přitom se brodili sněhem, který jim křupal pod podrážkami bot.

Samozřejmě jim trvalo podezřele dlouho, než našli ty nejlepší větve a vrátili se, ale Maria si nejspíš ničeho nevšimla, protože zrovna hloubila důlky pro šišky, které měly sloužit jako oči. A z kapsy jí čouhala mrkev, což Nicolovi přišlo vyloženě praštěné, ale nic neřekl a raději pomohl Alexovi připojit k tělu dvě menší koule, aby měl sněhulák, tedy sněhulačka, pořádně hezká prsa.

Zrovna se spokojeně narovnal, protože jeho pravé prso bylo mnohonásobně lepší než Alexovo levé, když si uvědomil, že přímo před ním stojí Dustin s naštvaným výrazem. Ale Dustin vypadal naštvaně většinu času, takže tomu nevěnoval žádnou pozornost. Chtěl se raději obrátit zpátky k prsům a poradit Alexovi, jak jeho prso lépe zarovnat, když… MU TA ODPORNÁ USOPLENÁ OPICE HODILA SNĚHOVOU KOULI DO KSICHTU!

Nejprve Nicolo viděl bíle, než si sníh v očích utřel do rukávu, a pak viděl rudě, když mu pohled padl na spokojeného Dustina. Plán byl rozběhnout se k němu, srazit ho k zemi a vrazit mu pořádně pěstí, jenže při druhém kroku se mu noha probořila hluboko do sněhu, zakolísal a srazil Dustina spíš jako kuželku než jako při wrestlingovém zápase. V další vteřině si uvědomil, že na Dustinovi leží celým tělem, takže se zkusil zvednout, ale mokrá rukavice mu znovu podklouzla a on se nosem zabořil do Dustinovi bundy.

Druhý pokus už byl naštěstí úspěšnější. Jenže Nicolo měl na sobě staré palčáky a nedokázal sevřít ruku v pěst. A tak zkusil Dustinovi vrazit aspoň facku, ale toho to akorát rozesmálo. Takže vážně neměl jinou možnost, než nabrat pořádnou nálož sněhu a všechno mu to narvat do té jeho vytlemené držky!

„Tak co? Ještě pořád je to k smíchu?“ vřeštěl Nicolo, zatímco se Dustin svíjel a zkoušel utéct. „Dělej! Nažer se sněhu!“

„Ale no tak, kluci,“ vzdychla Maria a odevzdaně pohlédla na Kleina, který k nim musel dojít, chytit Nicola za kapuci a odtáhnout ho.

„Tak dost, jste jak malí,“ pronesl.

Nicolo ukázal prstem (nebo spíš celou rukavicí) na Dustina. „On si začal!“

Dustin vykašlal poslední zbytky sněhu a s čepicí nakřivo zavrčel: „Děláš si prdel? Tys mě trefil jako prvního!“

„Já?“ zalapal Nicolo překvapeně, ale v ten moment mu všechno začalo postupně zapadat do sebe. Otočil se na Dominika, který stál za ním, stejně jako předtím, než se to všechno semlelo.

„Tu kouli jsi hodil ty, že jo?“ obvinil ho naštvaně a opět na něj ukázal palčákem.

Dominik vykouzlil jeden z těch svým idiotských úsměvů. „Jakou kouli?“ řekl stylem, že přesně ví, o jaké kouli je řeč.

Před tím, aby ho Nicolo srazil k zemi tak jako Dustina, ho zachránil Klein, který zaprvé Nicola pořád držel za kapuci a zadruhé rozhodl: „Je jedno, kdo si začal. Jestli chcete bitvu, tak fajn, ale uděláme to férově.“

Nicolo nakrčil nos. Všichni se spojit a sejmout Dustina? Všichni se spojit a sejmout Dominika?

„Rozdělíme se do dvou týmů po třech. A aby to bylo spravedlivé, budeme losovat,“ pokračoval Klein, kterému v očích najednou tancovaly nadšené jiskřičky. Sebral z koštěte pár větviček, čímž Mariu rozhodně nepotěšil, a zatímco tři ulomil, aby byly krátké, tři ponechal dlouhé.

A pak si tahali.

Nicolo skončil v týmu s Kleinem a Alexem, což bylo perfektní, protože obě jeho hlavní nemesis byly ve druhém týmu společně s Mariou, která pořád dokola opakovala, že chtěla jen stavět sněhuláky. Jenže ji nikdo neposlouchal, stejně jako Alexe, který několikrát a hodně nahlas oznámil, že nemá tu nejlepší mušku a jestli by nemohli raději hrát dva na dva.

Taktika Nicolova týmu byla jednoduchá. Pálit na všechno, co se hýbe, a zbytečně se nezdržovat vytvářením perfektně uplácaných koulí, protože i neperfektní koule dokáže udělat pořádnou paseku. Tak to vymyslel Klein, který se automaticky pasoval do role vůdce.

Alex ohrnul nos. „Paseku, jo?“

Nicolo přikývl. „Jo, na Dustinově ksichtě!“

A pak začala válečná vřava.

***

Zelená čepice. To bylo poznávací znamení a naštěstí dost výrazné, proto měl Nicolo neustále přehled, kde se Dustin právě nachází. Sám byl nějakou dobu schovaný za sněhulákem, než se mu podařilo proklouznout za roh zeleného karavanu, odkud měl docela hezký výhled na celou situaci.

A byla dost krvavá. Teda… sněhová.

Maria to zrovna schytala do tváře, protože zkoušela přeběhnout do bezpečí a náhodou se připletla do palebné zóny mezi Kleinem a Dominikem. Zavřeštěla, popadla pořádnou sněhovou hroudu a naštvaně se s ní rozběhla směrem k nepříteli. Což byl v tuhle chvíli Klein, který tím pádem musel opustit pozici a třemi obrovskými skoky zmizet za hromadou sněhu.

V tu chvíli Nicola jen tak tak minula střela od Dustina. Nicolo, motivovaný na nejvyšší možnou úroveň, zapnul tunelové vidění zaměřené na odpornou zelenou čepici, kterou hodlal srazit do závěje.

A zelená čepice nejspíš měla úplně stejnou strategii s jeho černou čepicí s bílým štítkem, protože přestože byla jen pár kroků od Kleina a mohla by ho docela dobře sejmout, raději ho nechala být, nekrytá z boku doběhla ke sněhulákovi a začala pálit hlava nehlava.

Teda… jakože Dustin začal pálit.

Nicolo musel chtě nechtě na kolena, aby tolik nečouhal, a bez rozmyslu před sebe házel sníh. Někdy se mu ani nepovedlo ho smačkat do kuličky, takže se ještě za letu rozpadl na prašan. Čehož Dustin využil, protože se zničehonic s válečným pokřikem rozběhl k Nicolovi, odhodlaný mu vrátit všechno i s úroky. Nicolo zkusil uhnout, ale to už Dustin doslova letěl vzduchem s rozpaženýma rukama a právě díky tomu se mu povedlo levou rukou Nicola zachytit a stáhnout do sněhu.

Další minutu se zuřivě prali, takže chvíli byl na zádech Nicolo a chvíli Dustin. Nicolovi se podařilo hodit obrovskou hroudu Dustinovi za krk, ale Dustin mu na narval sníh do nosu.

„DOST!“ vykřikla Maria, zatímco Alex stál vedle ní, téměř suchý, a přeskakoval pohledem z jedné strany na druhou. Na jedné straně totiž bojovali Nicolo a Dustin a na druhé Dominik s Kleinem a nezdálo se, že kdokoliv z nich hodlal přestat.

„Se to trochu vymklo kontrole, co?“ uchechtl se Alex a zhoupl se na špičkách.

„Musíme prohodit týmy, takhle to nejde. Nicolo s Dustinem nesmí být proti sobě, protože pak je nic jiného nezajímá,“ odvětil Klein a narovnal se. Bundu měl úplně nakřivo a na obličeji měl dost výrazný červený flek. A vzhledem k tomu, že se Dominik pobaveně šklebil, bylo jasné, kdo za ten flek může. Na druhou stranu on sám měl vykasané tričko a zrovna z něj vytřepával sníh.

Nicolo nakrčil nos. „No jasně. Protože my dva jsme tu jediný problém.“

„Tím chceš říct co?“ ohradil se Klein.

„Že tebe zajímá jen to, jak sejmout Dominika. Taky bys neměl hrát proti němu!“

Na to Maria vítězoslavně tleskla. „Výborně. V tom případě je to jasné. Já, Nicolo a Dustin proti Kleinovi, Dominikovi a Alexovi.“

Nicolo chtěl okamžitě začít protestovat, protože, zcela upřímně, tohle mu nepřišlo jako fér rozdělení. Klein a Dominik na tom byli fyzicky nejlíp a taky měli dost dobrou mušku. Jenže sotva Nicolo otevřel pusu, promluvil jako první Dominik otočený na Kleina: „Jsem ochotný zapomenout na ten sníh za tričkem, i na ten, který se mi dostal do zadku, nevím jak, když mi teďka budeš krýt záda, protože jestli sis nevšim, jsem docela soutěživěj.“ Poté pohlédl na druhou stranu válečného pole a zahulákal: „I když bojuju proti svojí největší lásce! Nicolo, tě sejmu.“

Po tomhle prohlášení už Nicolo nehodlal protestovat. Ne, hodlal oběma srazit hřebínek. Teda čepice. Tentokrát to tedy byla černá se štítkem a zelená proti dvěma šedým, jedné světlé a druhé mnohem tmavší.

Nicolo okamžitě obrátil pozornost k Dustinovi. Přitáhl ho k sobě a rozhodně oznámil: „Tak hele, opice, my je dostaneme. Jestli ne, budou namyšlení jak dva idioti a já to nebudu po zbytek dne poslouchat!“

„Přestaň mi říkat opice, debile!“ zavrčel Dustin.

„Fajn. Dustine.“ A aby dal najevo, že pro tuhle hru hodlá zahodit veškerou hrdost a klesnout do pekel, natáhl ruku.

Dustin na ni chvíli koukal, ale nakonec přikývl a ruku přijal. „Fajn. Nicolo.“ Takže teď se stali na jednu krátkou chvíli nejlepšími kamarády na světě, protože měli jediný cíl. Sejmout ty dva namachrované kohouty, co se už předem vítězoslavně šklebili.

***

První zásah patřil Dominikovi, který trefil Dustina do hrudníku.

Druhý zásah patřil Kleinovi, který trefil Dustina do hrudníku.

Třetí zásah ale naštěstí patřil Nicolovi, který využil toho, že na sebe Dustin strhl palbu a hodil pořádnou mrdu Klenovi přímo mezi oči. A měl co dělat, aby se nerozesmál, když viděl bráchův naprosto nevěřícný pohled. To bylo jednoznačně uspokojující, jenže zároveň s tím v Kleinovi probudil příšeru, která s řevem začala pálit na všechny strany, a nejenže schytali rány Nicolo, Dustin a Maria, ale dokonce i Alex, který vypadal opravdu překvapeně.

„Hej, já jsem s tebou v týmu,“ protestoval, jenže opět ho nikdo nebral na vědomí.

Nicolo se přikrčil za sněhulákem a navzdory původní taktice si v rychlosti nachystal šest dokonalých koulí. První sice minul, ale to nevadilo, protože tu považoval za návnadu. Klein totiž automaticky předpokládal, že teď musí nachystat další, ale to se rozhodně přepočítal, protože sotva vystrčil nos, Nicolo mu uštědřil další zásah, tentokrát do prsou. Třetí kouli mrštil po Dominikovi, ale ten byl připravený, ladně uskočil a ještě v letu stihl zasáhnout sněhuláka do koštěte. Když však dopadl, už tam na něj čekal Dustin s pořádnou kupou sněhu.

Klein ovšem nehodlal nechat svého vojáka padnout, takže veškerou pozornost zaměřil na Dustina, kterého zasypával dalšími a dalšími ranami, až Dustin musel couvnout a nakonec se dát na ústup. Zmizel za zeleným karavanem a nechal Nicola napospas.

„Je po tobě, bráško,“ uchechtl se Klein.

A Nicolo… si to taky myslel, přestože se nehodlal za nic na světě vzdát. Pak si ale všiml, že na něj Dustin frustrovaně mává. Nicolo na něj chtěl zařvat, ať není posera, když mu pohled padl na zelený karavan, následně na červený, na zelený, červený, zelený…

Nápad to byl neskutečně riskantní, ale pokud by vyšel, znamenalo by to jednoznačné vítězství pro zelenou a černou čepici. A tak se kousl do spodního rtu, zhluboka se nadechl a vyrazil. Byl to boj o holý život, protože od sněhuláka k Dustinovi musel proběhnout skoro celým hracím polem a za tu dobu dostal čtyři přesně mířené rány – do hlavy, do ramene a dvakrát do zad – a každá z nich ho dost bolela.

Teprve schovaný za karavanem popadl Dustina za rukáv a táhl ho za sebou. „Mám nápad!“ vyhrkl a ukázal nahoru.

Dustin nejprve nechápal, ale když Nicolo začal šplhat na střechu, okamžitě mu to došlo. „To je geniální!“ vykřikl a lezl za ním. 

„No tak, co bude? Stejně se nemůžete schovávat věčně!“ zaburácel Klein posměšně. Ze střechy bylo vidět, že se s Dominikem právě rozdělili a obcházejí karavan každý z jedné strany, aby je překvapili. Ale to byla chyba, protože ve chvíli, kdy vyskočili zpoza rohu a zjistili, že za karavanem nikdo není, na pár vteřin nechápavě strnuli.

A to byl TEN okamžik, ta jedna jediná vteřina, která všechno rozhodla.

Dominikovi celá situace docvakla jako prvnímu a zvedl zrak nahoru, ale nic víc nestihl, protože jeho i Kleina zasypala obrovská kopa sněhu.

Na bitevním poli nastalo mírumilovné ticho. Nicolo nejprve nevěřícně koukl na Dustina, pak na Mariu s Alexem, kteří stáli úplně bokem a o něčem spolu zapáleně diskutovali, a teprve poté nadšeně vyskočil a přes celý kemp zahulákal: „VYHRÁLI JSME! VYHRÁLI!“ A protože to vítězství bylo obzvlášť sladké a skvělé a nadpozemské, dokonce Dustina poplácal po rameni.

Klein se tvářil, jako by snědl plesnivý citrón, a zatímco hledal v závěji čepici, rozčiloval se, že tohle rozhodně nebylo ani trochu fér. Dominik měl naopak úsměv od ucha k uchu a sotva Nicolo seskočil dolů, chytil ho za zadek a oznámil mu, že tohle bylo zatraceně sexy.

Než stihl Nicolo spokojeně zamručet a zeptat se, jak moc sexy, aby mohl od svého přítele slyšet, že vážně hodně, možná úplně nejvíc, zavolala na ně paní Smithová.

„Děcka, čokoláda!“

Šinula si to k nim ve vysokých botách, s obrovskou šálou, kterou měla omotanou i kolem hlavy a v barevných pletených rukavicích. A nesla přitom tác se šesti hrnky, ze kterých se kouřilo.

Alex k ní došel jako první a naklonil hlavu na stranu. „Víte, že už dávno nejsme děti?“

„Ale prosimtě. Takže tu čokoládu nechceš?“ povytáhla obočí.

„Chci,“ připustil Alex okamžitě a sebral hrnek s obrázkem soba.

A nejspíš tím udělal paní Smithové obrovskou radost, protože se zářivě usmála a spokojeně pronesla: „No vidíš.“ A pak vrazila tác pod nos i ostatním.

Nicolo dostal hrnek s vánočním stromkem, zatímco Dominik měl s rolničkami.

„Pověsila jsem u sebe v karavanu jmelí, kdybyste se někdo chtěl stavit,“ zažertovala paní Smithová. Nebo jako… Nicolo zamyšleně nakrčil čelo a začal uvažovat, jestli vážně žertovala, anebo to myslela naprosto, totálně, úplně vážně.

Dominik s čokoládovým knírem ukročil do strany, aby byl blíže k Nicolovi. „Kdybych neměl kluka, byla byste moje divoká karta,“ oznámil vážně.

Což paní Smithovou potěšilo a pobavilo zároveň. „Dominiku, ty proutníku,“ culila se.

Jejich flirtování naštěstí zastavila Maria, která ukázala na rozbombardovaného sněhuláka, kterému upadlo Alexova prso, měl zlomené koště a jen jednu šišku jako oko, a řekla: „Jdeme dostavět sněhuláky. Nechcete se přidat?“

Paní Smithová ovšem měla dle Nicola dost rozumu, protože okamžitě zavrtěla hlavou. „Ježišmarja, jenom to ne. Já máma raději teplo. Zima mi nedělá dobře.“ A nejspíš to myslela vážně, protože sotva všichni dopili, vysbírala hrnky a odšourala se zpátky do karavanu. Ještě jim sice připomněla to jmelí (a zvláštně přitom mrkala na Dominika), ale zároveň s tím oznámila, že do jara už nevystrčí nos.

Nicolo by ji rád napodobil, jenomže Maria byla v tomhle dost nekompromisní. Navíc ji příšerně naštvalo, že sněhulák úplně zbytečně přišel k válečným zraněním a vypadal jako ten nejubožejší sněhulák na světě. Takže nejen že ho museli ošetřit a Nicolo znovu modeloval prso a sháněl větve pro koště, ale ještě k tomu všemu museli postavit dalšího sněhuláka, tentokrát s pořádným pinďourem, protože NIKDO PŘECE NECHCE BÝT SÁM. Alespoň to Maria hulákala, když se jí na druhého sněhuláka všichni chtěli vykašlat a zalézt do tepla.

Poté je dokonce pojmenovala a Nicolo se jí chtě nechtě musel zeptat, odkdy je tak infantilní. Čekal přitom, že na něj Maria naštvaně vyjede, ale ta ho objala a řekl, že Vánoce ji přece dojímají vždycky.

Dominik přitom souhlasně kýval, jako kdyby byl celou tou sněhulákovou situací taky nesmírně dojatý, dokonce tak dojatý, že sotva popotáhl, což bylo pravděpodobně z toho, že mu bylo horko a zima zároveň, podkopl Nicolovi nohy a svalil ho do sněhu.

Něco podobného Nicolo vůbec nečekal, proto nějakou dobu nechápavě ležel na zádech a zíral na oblohu, než konečně zamrkal a zařval: „Hej! Pročs to udělal?“

Napadlo ho hodně sprostým nadávek a ještě víc sprostých spojení, ale nic z toho nestihl říct nahlas, protože ho Dominik zalehl. A když má člověk tak strašně blízko takové oči a hlavně takové rty, tak se strašně špatně myslí na cokoli jiného než na líbání.

Sice měli oba tlusté bundy, ještě navíc pořádně nasáklé vodou, takže nejspíš vypadali jak dva nadržení tuleni, ale stejně to byla zatraceně skvělá pusa, která velmi rychle přešla v pořádnou líbačku.

Nicolo automaticky ovinul ruce kolem svého přítele – jo, Dominik Morten totiž byl jeho přítel, do háje, jo! – a přitáhl ho blíž k sobě. Ani ne tak proto, aby to bylo romantičtější, ale spíš aby se k Dominikově rtům nemusel tolik natahovat. A pak zavřel oči a vůbec nevnímal sníh za krkem, mokro v botách, zmrzlé prsty nebo kručení v žaludku. Nic z toho neexistovalo, protože právě líbal toho nejvíc sexy kluka, který teď ještě navíc chutnal po čokoládě, což byla jedna z nejlepších chutí vůbec.

„Jestli to bude ještě teplejší, rozpustíte všechen sníh,“ odvětil Dustin znechuceně. Což z nějakého důvodu Dominika pobavilo a zasmál se Nicolovi do pusy. A tím zabil veškeré kouzlo dané chvíle a Nicolo ho od sebe odtlačil. Posadil se a v ten okamžik zjistil, že mu chybí čepice.

Takže mu ji Dominik přece jen srazil z hlavy, ačkoliv trochu jinak než během koulovačky.

Maria, dojatá Vánocemi a sněhuláky, praštila Dustina do ramene: „Nech je, vždyť jsou roztomilí.“

Klein povytáhl obočí. „Znamená to, že chceš taky shodit do sněhu a líbat se?“ Čímž mezi nimi odstartoval pošťuchování a potutelné úsměvy a flirtovní haha a hihi, no prostě… Nicolo obrátil oči v sloup. Když to dělal on s Dominikem, bylo to sexy, ale tohle… no prostě fuj.

Dustin měl stejný názor. „Ty vole, už radši půjdu. Tady se to začíná zvrhávat.“

Klein ho okamžitě poplácal po rameni. „Kdyby byl tvůj otec nadranej, tak přijď k nám,“ pronesl a bylo jasně slyšet, že to myslí upřímně. Dokonce se povzbudivě usmál.

„Můžu ti zas nechat svoji postel, ať máš klid,“ nadhodil Dominik.

„Dík, brácho,“ řekl Dustin a ťukl si s Dominikem na rozloučenou pěstí, což dělali vždycky, jako kdyby to byl jejich pozdrav, nebo co. Nicolo to moc nechápal, ale obecně mu nevadilo, že si ti dva tak rozumí, protože byl Dustin od léta přece jen o něco milejší.

I když to byl furt hrozný debil.

Společně s Dustinem odešel i Alex, který jim popřál Veselé Vánoce s ruským přízvukem.

Nicolo se pak hned otočil na Dominika. „Kde budeš spát ty, když bude Dustin u tebe v posteli? Abys nakonec nespal sám venku.“ Společně s tím vyplázl na Dominika jazyk, ale musel ho hned schovat, protože mu ho Dominik zkusil ukousnout. Nebo to jen předstíral, ale u něj člověk nikdy neví.

„To bys neudělal. Co kdybych umrznul a pak mě museli vysekávat z ledu a v něm by zůstal kus zadku?“ Dominik dramaticky vzdychl. „A všichni by pak říkali, že jsem půlprdeláč a ty by ses za mě hrozně styděl. Náš vztah by to neunesl. Navíc ti to hezky vynahradím, až Klein usne,“ zamrkal.

„No jasně. Jako kdybyste někdy čekali, až usnu,“ vyštěkl Klein naštvaně, protože jim nejspíš ještě pořád neodpustil, jak se na Halloween ztřískali a Dominik pak Nicola… Na jejich obranu, mysleli, že tam Klein vůbec není.

Nicolo si konečně sundal promočené rukavice. Měl tak zmrzlé prsty, že s nimi skoro nemohl hýbat. Zkusil je protřepat, ale moc to nepomohlo, proto byl rád, že jdou všichni konečně zpátky do tepla karavanu. Ještě předtím však potřeboval s Dominikem vyřešit, co mu právě vrtalo hlavou. „Tím půlprdeláčem jsi myslel, že by ti chyběla celá jedna půlka zadku, anebo půlky půlek zadku?“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám druhá část doprovodné povídky? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥