ŠTĚDRÝ DEN

ráno

Probudil ho chlad, protože mu peřina sklouzla na zem. Zašmátral po ní a vytáhl ji zpátky. Ale bez ohledu na to, jak moc se do ní zachumlal a jak moc pevně zavřel víčka, stejně už nedokázal znovu usnout. Přesto ještě nějakou dobu ležel. Rychle přitáhl kolena k hrudníku, až málem ztratil jednu z ponožek, a schoval pod peřinu i hlavu, aby mu žádná část těla nečouhala ven.

Byl tak vlastně docela spokojený, i když věděl, že jednou stejně bude muset vylézt. Ale třeba Klein vstane jako první, třeba seskočí z horní palandy jako včera, předevčírem a taky několik dní předtím, a zvýší topení. Jejich karavan, stejně jako všechny ostatní v kempu, sice byl připojen do elektrické sítě, ale na noc topení vždycky zeslabovali, aby ušetřili.

Takže spávali v mikinách, čepicích a tlustých ponožkách, pod hromadou dek a peřin. Což bývalo příjemné, ale jen do chvíle, než někdo z nich musel vstát a topení zase zesílit. A pak bylo potřeba ještě půl hodinu počkat, než člověk přestal klepat zimu.

„Jsi na řadě!“ ozvalo se ze shora.

„Jak víš, že jsem vzhůru?“ zamručel Nicolo.

Klein se hlasitě uchechtl. „Protože nefuníš,“ vysvětlil a nejspíš se převalil na druhý bok, jelikož se celá postel zatřásla. „Tak dělej. Běž zesílit topení.“

„Ale já nechci,“ vzdychl Nicolo nešťastně a zkusil vystrčit zpod peřiny nos, čehož následně litoval. „Když to uděláš ty, slibuju, že celý další týden budu vstávat první já,“ smlouval.

S čímž ale zrovna nepochodil, protože Klein otráveně odsekl: „Tos říkal včera, blbečku. Máš přesně minutu, než fakt slezu dolů a hodím tě do sněhu.“

To by Klein asi neudělal, ale stejně to Nicolo nehodlal pokoušet, proto se zhluboka nadechl, zavřel oči a stejně jako se strhává náplast, odhrnul peřinu.

Všechno, co následovalo, se odehrálo tak rychle, že Klein ani nestihl zívnout. Nicolo totiž sebral deku, zabalil se do ní jako burrito, dvěma skoky se dostal k topení, zesílil ho na maximum a dvěma skoky to vzal zase zpátky k posteli. Potom se ladně a elegantně, takže se přitom bouchl do loktu, spadla mu deka, v šoku vyštěkl dvě nadávky a nakonec nechtěně praštil bráchu do čelisti, vyhoupl na horní palandu.

Klein sice prskal něco o vyraženém zubu, ale i tak přes Nicola přehodil nejprve deku a následně peřinu. „Ty seš fakt postrach,“ pronesl.

„Ale zapnul jsem topení, tak jsem i hrdina,“ odvětil Nicolo.

„Jo, seš úplnej Skaut,“ zamumlal Klein a zdálo se, že zase usne, protože zavřel oči a vypadal…

Nicolo do něj šťouchl. „Ty spíš?“ Jenže místo pořádné odpovědi dostal jen slabé zamručení, a tak vytáhl zpod polštáře Kleinův mobil, otevřel zprávy a napsal Dominikovi (kterého měl Klein uloženého jako Morten, i když ho Nicolo už několikrát z legrace přejmenoval na zlato, což Klein nikdy nijak výrazně neocenil), jestli je vše v pořádku.

Teda ve skutečnosti napsal: Dovalils ten svůj sexy zadek na veterinu?, ale protože Dominik už uměl číst mezi řádky, odpověděl: Jo, jsem v pohodě. 🙂 Živej a stále sexy!

Stejně to bylo zvláštní. Že Dominik na Štědrý den musel jít tak brzo ráno na veterinu a ne, Nicolo, fakt tam se mnou nemusíš chodit, bude to jen chvilka, nečekaná operace jednoho bernardýna, raději se vyspi, bla bla bla.

Nicolo nechtěl být podezíravý a nechtěl z toho dělat velkou vědu, ale přesto mu to připadalo minimálně divné. Vzdychl a převalil se na bok, zády ke Kleinovi, takže docela dobře viděl na mámin gauč. Ačkoli čistě teoreticky teď už mámin nebyl. Byl to prostě jen gauč, který s Kleinem vyčistili, koupili nové potahy a paní Smithová jim darovala dva staré a hodně barevné polštáře.

„Myslíš, že se máma ještě někdy vrátí?“ pronesl Nicolo a věděl, že i kdyby brácha spal tak tvrdě, že by byl na pokraji kómatu, stejně by odpověděl, protože jakmile padlo slovo máma, byl okamžitě v pohotovosti.

„Vždycky se vrátí.“

To byla pravda. Poprvé se na ně vykašlala, když měl Nicolo sedm. Hodila jim tenkrát na stůl nějaké prachy a řekla, že jde ven, což ve skutečnosti znamenalo budu teď bydlet u přítele, následující dva týdny mě nečekejte. A tím vlastně začalo období, kdy se jednou za čas spakovala a vypadla, aby se po pár dnech, nebo týdnech, zase objevila a přitom předstírala, že vůbec o nic nejde, prostě se jen někde zdržela.

Jenže teď už byla pryč přes dva měsíce a za celou dobu jim ani jednou nedala vědět, kde vlastně bydlí. Klein zjistil, že v baru pořád pracuje, takže tím pádem alespoň měli jistotu, že neleží někde v příkopě.

„Mám jí zkusit zavolat?“ navrhl Klein.

Nicolo se obrátil na bráchu a vyvalil oči. „Co? Proč?“

„Protože jsou Vánoce. Třeba bys ji tady chtěl?“  

„Ježiši, co to zas meleš za sračky? Copak my s mámou někdy slavili Vánoce? Copak jsme někdy měli stromek nebo dárky?“ vyštěkl Nicolo a ohrnul nos, jako kdyby bráchova otázka smrděla na míle daleko.

Klein úplně klidně rozhodil rukama. „Nemusíš na mě hned štěkat. Jen jsem se chtěl ujistit, protože sám víš, že od chvíle, co jsi teplej, jsi mnohem větší fňukna.“ Tohle řekl s naprosto vážným obličejem, ale sotva uviděl, jak Nicolo zrudl, rozesmál se.

„Ty seš fakt debil!“ vydechl Nicolo, zatímco se Klein pořád ještě pobaveně šklebil.

„Oukej, promiň, to ode mě bylo zlé.“

„Blbče.“

„Pitomče.“

„Idiote.“

Další urážka nepadla, protože Nicolo Kleina pod peřinou kopl do holeně a Klein mu za to vrazil pohlavek.

V karavanu už bylo o poznání tepleji, takže ze sebe Klein shodil peřinu a seskočil na zem. Zůstal však ještě stát u postele, s pohledem upřeným na mladšího bráchu, který na něj vyplázl jazyk. Klein se na oplátku mile usmál. „Veselé Vánoce, Nicolo,“ uchechtl se.

***

Zatímco šel Klein do sprchy, Nicolo na maličký okamžik zavřel oči. A dost ho překvapilo, když byl po jedné vteřině Klein nejen zpátky, ale už i převlečený, v konvici vařil vodu a mazal na tousty arašídové máslo. Taky stihl uklidit na stole, protože všechny Nicolovy komiksy poskládal do komínku a tužky, propisky a fixy nastrkal do hrnku.

„Ty seš ale hospodyňka,“ zahuhlal Nicolo a pořádně se protáhl, takže teď už mu jedna z ponožek vážně sklouzla a Nicolo ji nespíš už nikdy nenajde, protože odmalička věděl, že červený karavan se ponožkami živí, jelikož jich za život na tak malém prostoru ztratil tolik, že jinak si to vysvětlit nedokázal. „Budu hádat. Dneska mám na výběr mezi toustem s arašídovým máslem a toustem s arašídovým máslem?“ pokračoval a slezl z postele. Vzhledem k tomu, že měl celou noc na hlavě čepici, vlasy se mu divně zkroutily. Teda… jen na jedné straně, protože druhou měl vyholenou a ta vypadala vždycky úplně stejně nezkrouceně a poslušně.

Klein na něj pobaveně koukal s nožem v ruce. „Vlastně ne, Zlatovlásko. Máš na výběr mezi toustem s arašídovým máslem a toustem bez arašídového másla. Takový luxus, představ si to.“

Na to se už asi nedalo nic moc říct, takže Nicolo zapadl do sprchy, a když se vrátil, sedl beze slova ke stolu a přitáhl si talíř s toustem (s arašídovým máslem) a pořádně se do něj zakousl. Klein mu následně přihrál i čaj.

„Dík,“ zahuhlal Nicolo s plnou pusou.

„Máte dneska něco v plánu?“ promluvil Klein a listoval přitom komiksem, který ležel nahoře na hromadě. Byl to poslední dokončený díl, kde StarSid nejprve políbil Rippa a pak musel porazit speciálně vycvičené bratry – vojáka, ninju a asasína, což se nakonec ukázalo jako docela náročný úkol, ze kterého nevyvázl úplně dobře. A pak zmizel a Ripp se Skautem ho museli společně hledat a celé to bylo dost zamotané. Nakonec to dopadlo – a za to mohly především Vánoce a celá atmosféra kolem nich – úplně na hovno, protože StarSida sice našli, jenže se přitom nechali hloupě chytit a skončili společně zavření v podzemním vězení, ze kterého se nešlo dostat.  

StarSid, stále zraněný a vysílený, a Ripp se Skautem nesmiřitelně pohádaní.

Jo, Nicolo nebyl fanoušek Vánoc, takže ani jeho postavy nemohly z celé situace vyjít snadno.

„Asi máme něco v plánu,“ pronesl Nicolo. „Se mi mate. Dominik, myslím, říkal, že někam odpoledne půjdeme. Ale už nevím kam ani proč. Nebo co tam budeme dělat.“

Klein přikývl. „Bezva.“

„Hele, teď jsem si vzpomněl,“ vyhrkl Nicolo a klepl prstem do stolu. „Včera jsem vás s Dominikem viděl, jak spolu mluvíte a nevypadalo to, že byste se hodlali navzájem zabít. O co šlo?“ nadhodil a upřeně přitom na bráchu zíral, aby mu nic neuniklo.

Jenže Klein úplně klidně pokrčil rameny, nedal na sobě nic znát a odvětil: „Jen jsem mu radil s tím karburátorem.“

„Aha. On má něco s karburátorem?“

„Jo.“

Nicolo chápavě pokyvoval hlavou. „A co s ním má?“

Teprve teď Klein zvedl zrak, pořádně si Nicola prohlédnul a hodně opatrně odpověděl. „Asi mu na něj kape, ne? To by odpovídalo.“

„Jo,“ řekl Nicolo, ale bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. „Zvláštní,“ zamumlal nakonec. „Mně totiž tvrdil, že se tě ptal, jestli bys mu nedohodil nějakou brigádu u vás v práci.“

Klein byl odmalička hodně dobrý lhář, takže mu nedělalo problém naprosto nezúčastněně odvětit: „Jo, to jsme taky řešili.“ A tím tohle téma definitivně smetl ze stolu, ale Nicolo věděl, cítil to v kostech, že je v tom něco víc. Něco, co mu ani jeden z nich neříkal.

***

Dveře od karavanu se otevřely asi vteřinu po zaklepání. Dovnitř kromě chladu a několika sněhových vloček vešel Dominik, zachumlaný v bundě, s rukama vraženýma v kapsách a čepicí staženou až úplně k očím. A taky s červeným nosem. „Ahoj,“ pozdravil.

Nicolo ještě pořád seděl u stolu a zrovna vykresloval nadpis ZBLOUDILÍ u speciálního vánočního sešitu. Jen nakrátko zvedl zrak, přejel Dominika pohledem od pat až k hlavě, na pár okamžiku zastavil u uhrančivých očí, a následně opět obrátil pozornost k písmenu D. Zároveň s tím se ale posunul víc ke zdi.

Dominik ze sebe shodil bundu i čepici a vzal místo vedle Nicola. „Ahoj znovu,“ zopakoval a vlepil Nicolovi pusu na uvítanou. Vypadal přitom docela legračně, protože mu vlasy trčely na všechny strany.

„Studíš,“ vyhrkl Nicolo překvapeně. Přesto se automaticky usmál. Přisunul k Dominikovi hrnek s čajem, který už byl sice vlažný, ale rozhodně lepší než nic. A Dominik měl nejspíš stejný názor, protože ho do sebe okamžitě obrátil.

Klein seděl naproti nim a celou dobu zíral do mobilu, nejspíš projížděl Facebook, ale teď vzhlédl. „Všechno v pohodě?“ zajímal se. A vlastně to byla úplně obyčejná otázka, protože Klein se často ujišťoval, zda jsou ostatní v pořádku, jenže tentokrát mezi ním a Dominikem něco proběhlo. Něco, co Nicolo rozhodně zachytil a znovu to v něm probudilo přesvědčení, že něco skrývají.

„Úplně v pohodě,“ odpověděl Dominik. „Pes je tam, kde má být.“

Nicolo chtěl vypálit, jestli to má být nějaký kód, ale sotva se nadechl, Dominik mu pod stolem položil ruku na stehno, nic víc, prostě jen položil, což dělal často a Nicola to gesto úplně vždycky až nesmyslně uklidnilo. A tak jen otevřel speciální vánoční sešit, oddělený od hlavní příběhové linky. Prostě jen taková zimní legrace.

„To je ta scéna, kde rozstřílí Santu?“ chtěl vědět Dominik, protože vánoční speciál byl jeho nápad. To on vymyslel příběh o zabijáckém Santovi.

Nicolo přikývl a obrátil na předchozí stránku, kde byl Santa v celé své tlusté odpornosti.

„Skvělý!“ zašklebil se Dominik spokojeně a jeho ruka se trochu pohnula, takže to působilo jako konejšivé pohlazení a Nicolo se chtě nechtě prostě cítil dobře, ukonejšen.

„Můžeš si dát toust, anebo zbytek cereálií, ale za mlíko bych ruku do ohně nedal. Tak je to na tobě,“ zamumlal Klein.

„Dík, velkej brácho,“ usmál se Dominik a prohrábl si vlasy. Ten jeden, trochu delší pramen, schoval za ucho, takže… ano, vykoukla náušnice. „Dám si toust,“ pokračoval a hned nato zvedl dlaně do vzduchu. „Ale mám úplně ledový ruce, tak kdybys mi ho namazal…?“ navrhl s naprosto nevinným výrazem a dle Nicola působil vážně roztomile.

Nicolo laškovně zamrkal. „Třeba bych tě mohl nějak rozehřát.“

Což následně vyhodnotil jako absolutní hloupost, protože Dominik byl tak trochu hňup. Extrémně nadšeně totiž vyhrkl: „No jasně,“ a v další vteřině obě ledové ruce narval Nicolovi pod tričko a přiložil mu je na břicho. Konečky prstů přitom záměrně, nebo docela náhodou, zavadil o lem tepláků.

Nicolo vyvalil oči a zkusil ho od sebe odtáhnout. „Ty seš debil! Bože!“ vyštěkl. Přesto mu trochu zacukalo v koutcích. Zkusil do Dominika šťouchnout, ale ten se smál tak upřímně, že ani šťouchat nepotřeboval, aby mu ruce zpod trička zase vyklouzly.

Klein nad nimi jen obrátil oči v sloup (to dělal často) a s brbláním vstal, došel k lince a namazal toust. Netvářil se zrovna nadšeně, ale udělal to. Talíř pak přišoupl před Dominika, který vypadal téměř dojatě.

„Josephe, já… mám tě fakt rád!“ pronesl a přiložil si dlaň na srdce.

Nicolo vyprskl smíchy.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám první část bonusové povídky? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tina
20. 12. 2021 20:24

Až během čtení jsem si uvědomila, jak moc mi Zbloudilí chyběli. Tihle kluci jsou prostě skvělí! Nemyslím si, že mi ty čtyři kapitoly budou stačit. Nechcete to třeba prodloužit (mrk mrk)?

Lucka
20. 12. 2021 22:39

Nadhera. Skvěle pokračování. Všichni se hezky sžili 💝🥰. A Dominik s Kleinem asi mají pro Nicola dárek v podobě psa? Děkuji.

Květa
22. 12. 2021 21:38

Je fakt psina, jak jím dělá Klein tátu. 😅