SOBOTA

odpoledne

Do kempu se vrátili všichni společně. A protože měl Nicolo hlad, což, jak poznamenal Dustin, měl vždycky a Maria odvětila, že je jako jediný ve vývinu, tudíž je jasné, že potřebuje víc jíst, zašli ještě předtím k TraCku, kde mu Klein koupil hranolky.

„Možná by sis měl taky najít nějakou práci, aby tě brácha nemusel furt živit,“ navrhl Dustin, když Nicolo zahodil mastný obal do koše a oprášil si sůl o tričko. Mezi Dustinem a Nicolem odmalička panovala nepřátelská atmosféra, respektive Dustin Nicola neměl rád a ani se to nepokoušel nijak zakrývat. Každý věděl, že za tím stojí žárlivost, jelikož Klein mladšího bráchu vždycky a ve všem upřednostňoval před nejlepším kamarádem.

„Nebude chodit do školy a k tomu ještě makat,“ odvětil Klein klidně.

„Přesně,“ souhlasil Nicolo a vyplázl na Dustina jazyk. Taky ho zrovna nemusel. Hlavně proto, že Dustin byl typický šikanátor. Otec mu sem tam vlepil pár facek a on je pak potřeboval vlepit někde jinde. Tak se taky před sedmi lety dali s Kleinem dohromady. Dustin se zrovna přistěhoval, měl posranou náladu a zkoušel ji vymlátit z prvního kluka, kterého potkal. Což byl právě Klein a Klein mu za to zlomil nos, který byl doteď trochu nakřivo a v zimě měl kvůli tomu Dustin neustále rýmu, protože mu špatně fungovala přepážka v levé dírce.

Teda, tak to alespoň tvrdil. Nicolo tvrdil, že je prostě usoplená opice.

„Nepropadls letos náhodou?“ vyštěkl Dustin, ačkoliv odpověď moc dobře znal.

Klein do něj trochu strčil. „Přestaň furt rejt, ty vole. No tak propadl. Copak tys neopakoval maturitu, nebo co? Nicolo ví, že to letos trochu posral, ale odteď se bude víc snažit, že jo?“ S těmi slovy chytil bráchu kolem ramen a rozcuchal mu vlasy. „No tak, řekni to, řekni, že budeš malej poslušnej studentík?“

Nicolo ho zkusil kopnout do kolene, ale Klein něco podobného čekal, a tak stihl uhnout.

„Ježišmarja, vy jste fakt jak děcka!“ obrátila Maria oči v sloup. „Odcházím. Ta pitomá ruka mě furt bolí a nemám náladu vás poslouchat.“ Bez rozloučení se otočila a zamířila směrem ke svému karavanu. Občas přitom pohodila hlavou, protože bývala ráda dramatická. Ale vlastně na ní bylo skvělé, že se nikdy nezlobila doopravdy.

„Hej!“ zavolal za ní Klein.

„Co?!“ vykřikla nazpátek.

„Přijdeš pak?“

„Nemůžeš beze mě žít, co?“

Klein na ni mrkl. „Si piš! Tak přijdeš?“

I na tu dálku bylo vidět, že znovu obrací oči v sloup. „No tak jo. Ale už budeš hodnej!“

Na to odpověděl Nicolo. „To on neumí!“

Maria ukázala zvednutý palec. To byla poslední věc, poté už se za nimi neohlédla. Ale rozhodně dál pohazovala vlasy a vrtěla boky.

Kluci mezitím prošli kempem až na jeho druhou stranu, směrem k lesu, jen kousek od červeného karavanu, kde byl menší plácek se dvěma lavičkami a stolem. Dokonce tam kdysi bylo ohniště, ale někdo (Dustin) jednotlivé kameny rozkopal, takže už tam docela dlouho nikdo neopékal.

Klein sedl na stůl a nohy natáhl na lavičku. Dustin vzal místo vedle něj, jak jinak, a Alex si na druhou volnou lavičku lehl. Začali spolu řešit příští sobotu, protože ve vedlejším městě chystali letní zábavu.

Nicolo věděl, že na ni stoprocentně nepůjde, proto beze slova odešel ke karavanu.

K jeho ne tak velkému překvapení matka ještě spala, ale už se zvládla přesunout na gauč a dojíst zbytek cereálií. Většinou takhle fungovala až do večera, kdy se zmátořila, osprchovala a na celou noc zase odešla do baru, kde polovinu noci pracovala a polovinu chlastala. Pro ni nejspíš ideální životní rovnováha.

Nicolo si vzal svoje skici a dvě tužky, zkontroloval, jestli v koupelně neteče voda, protože matka občas chodila pít do sprchy, ale už ji málokdy napadlo vodu zase zastavit, a poté ji tam nechal a vrátil se za kluky.

Nikdo z nich jeho kreslení nekomentoval. Zaprvé už na něj byli za ty roky zvyklí, jelikož Nicolo bral skicák prakticky všude s sebou, a třeba Alex měl Nicolův komiks vyloženě rád. Vždycky chtěl vidět nové příběhy, nebo jak on sám říkal nové obrázky, a šílel, když některá z postav umřela, nebo udělala nějaký průser. Naposledy ho naštvalo, když StarSid vykradl banku a všechny peníze schoval do kanálu a odmítl se rozdělit se svým nejlepším kamarádem Skautem.

Dustin chvíli po nastěhování jeden sešit roztrhl. Nicolo tenkrát hodně brečel, neměl ještě ani dvanáct a Klein mu ho sice pomohl slepit, ale stejně to prostě strašně bolelo, protože zrovna tenhle příběh mu dal spoustu práce.

A to bylo za druhé. Ublížit Nicolovi automaticky znamenalo nasrat Kleina a do toho se nikdo rozhodně dobrovolně nehrnul. Už ani Dustin, který za to tenkrát dostal pořádnou facku, což by asi přežil, ale to, že se musel přede všemi Nicolovi omluvit, pro něj byla absolutní potupa.

Nicolo si sedl na druhou volnou lavičku a jen na půl ucha poslouchal, o čem kluci mluví. Zrovna kreslil Skauta, jak skáče ze střechy na chodník, až několik dlaždic popraskalo, když Klein doslova zavrčel. Nicolo nejdřív myslel, že se brácha prostě nudí, ale jakmile zvedl hlavu, pochopil, o co jde.

Mezi karavany se právě vynořila Maria, rozesmátá, spokojená a především s Dominikem po boku. Dokonce mu položila ruku na rameno a pohodila vlasy, což i Nicolo musel přiznat, že vypadalo vyloženě flirtovně. Na druhou stranu byl tohle i Mariin způsob komunikace. Ne že by byla hloupá, jen věděla, že takhle se v konečném důsledku dostane dál.

Kam se ovšem chtěla dostat s Dominikem, Nicolo absolutně netušil.

„Ho zabiju,“ zamumlal Klein a vstal. „Hej, co to kurva děláš?“ zařval směrem k novému sousedovi.

„Dík, ale nemusíš vstávat. Nezdržím se,“ mávl na něj Dominik nazpátek, skoro jako by vážně myslel, že ho Klein jde jen přivítat. Mluvil klidně a nevzrušeně a vůbec nevypadal, že by měl strach, nebo minimálně respekt.

Maria radostně zvedla poraněnou ruku, kterou teď měla obvázanou. „Vyčistil mi ránu. Koukej!“ vysvětlila a přitom poskočila, což asi nebyl dobrý nápad, to poznal dokonce i Nicolo, který byl jinak v podobných situacích dost nechápavý. Poskakovat totiž v útlém nátělníku s kozama venku před dvěma kluky, kdy jeden dost žárlí, prostě nemůže dopadnout dobře.

„Jo, to vidím. A mezitím tě nabaloval, co? Bože, Mario, ty seš někdy tak blbá,“ vzdychl Klein, ale hned nato obrátil pozornost k Dominikovi. „Drž se od mojí holky laskavě dál!“ zahřměl výhružným tónem.

A někde tady to přestalo Nicola zajímat, proto sklonil hlavu ke skice a raději se věnoval stínování nakřápnutých dlaždic. Stínovat začal nedávno, vlastně teprve u minulého svazku, a začínalo mu to docela jít. Navíc zjistil, že komiks pak působí temněji.

„Nebo co?“ odsekl vzdorovitě Dominik.

Což si Klein samo sebou nenechal líbit. „Nebo ti dám přes držku, přistěhovalče!“

Tahle hláška přišla Nicolovi zajímavá, proto si ji napsal do sešitu s nápady, aby ji třeba někdy mohl použít. Skaut většinou moc nenadával, ale StarSid nebo Aurora ano, navíc Aurora byla docela rasistická kráva, tudíž se to k ní skvěle hodilo. Nebo ti dám přes držku, ty odpornej přistěhovalče!

Dominik rozhodně nebyl posera. „Vau. Tak to seš asi kus debila, co? Proč rovnou nenatáhneš jí?“

„Co to meleš? Proč bych ji asi mlátil? To ty seš tady ten zmrd. Myslíš si, kdovíjak nejsi dokonalej, co?“

„To ona přišla za mnou, takže je na vině.“ Navzdory situaci zněl Dominik pořád, jako by měl všechno na háku. „Mám jí podržet ruce, abys ji mohl praštit? Nebo ti s tím pomůžou kámoši? Mario, promiň, ale to ten tvůj plán ocucat mi péro. Úplně chápu, že to Kleina nasralo.“

Takže takhle nějak reaguje náš nový soused, poznamenal si v duchu Nicolo. Nenechá si nic moc líbit, dokonce ani od Kleina, takže možná vážně věří, že je lepší než všichni ostatní, a mluví ironicky a jízlivě stejně snadno, jako by celý život nic jiného nedělal.

Jenže zcela upřímně, Kleinovi se ten nový týpek od první chvíle nelíbil, nejspíš proto, že v něm automaticky vycítil konkurenci, takže na jeho rádoby vtipné kecy fakt neměl náladu. „Vole, tys to asi nepochopil. Holky nemlátím. A navíc… Chci zmlátit výhradně tebe za ten tvůj blbej ksicht.“

Jo, to je dobrej důvod, napadlo Nicola, který odmítl zvednout hlavu a věnovat jim pozornost, ale přesto věděl, že se ti dva zrovna trochu pošťuchovali. Šťuch sem, šťuch tam.

Dustin se kousek od něj uchechtl.

„Abych ti nerozbil držku! Myslíš si, že tady tomu kraluješ, nebo co?“

„To si kurva piš, že…“

Co si má Dominik psát, už nezjistil, jelikož na ně někdo z dálky zavolal: „Hej, kluci!“ A všichni se tím směrem automaticky podívali – jako stádo ovcí, napadalo Nicola, ale i on sám vzhlédl, takže nic z toho rozhodně nekomentoval nahlas.

Zrovna k nim šel Henry Artman, vysoký, statný, asi čtyřicetiletý chlápek, který vlastnil opravnu s autobazarem kousek za městem. Věčně smrděl po benzínu a měl oblečení od oleje, ale zároveň to byl jeden z nejférovějších a nejpohodovějších obyvatel kempu.

„Čau,“ mávl na něj Alex a dokonce vstal a šel si s ním potřást rukou.

„Mám pro vás docela fajnovou nabídku,“ pronesl Henry a poplácal přitom Alexe po rameni.

„O co jde?“ řekl Klein a založil si ruce na hrudi. Rozepře s Dominikem nejspíš musela počkat, protože pro lidi v kempu existovalo jedno nepsané pravidlo – fajnové nabídky se vždycky musely vyslechnout. Což Nicolo zásadně nedělal, a kdyby nebyl zvědavý, jak dopadne hádka s Dominikem, pravděpodobně by nenápadně odešel.

Henry vypadal strhaně a unaveně, to k jeho vyprávění ještě dodalo potřebnou dávku soucitu. „Zrovna mi volal jeden můj zaměstnanec, docela fajn týpek. Je sice dost ukecaný a někdy pomalý, ale svoji práci dělá poctivě. To zas jo. No ale zrovna teď volal, že běhal někde se svým děckem a zlomil si ruku. Jakože s nohou by ta práce ještě šla. Jo. Ale s rukou? To je na prd. To už nic neudělá. A já mám zrovna příští týden domluvenou fakt velkou zakázku, kterou nemůžu odmítnout, to by mi fakt zahýbalo s podnikem. Chápu, že mezi vámi žádní automechanici nejsou, ale zas jste mladí a silní a nosit plechy a součástky… To zvládnete levou zadní, ne? Prostě potřebuju jednoho pomocníka na pár dní. Co vy na to?“

Nicola to přestalo zajímat někde na začátku prvního písmena první věty. Maria na tom byla evidentně úplně stejně, protože došla k Nicolovi a sedla si vedle něj. Poté ho pohladila ve vlasech a nakoukla do komiksu. „Ju! Tohle se ti povedlo,“ zašeptala.

Zato Klein vypadal hodně zaujatě. „A kolik by to hodilo?“

Henry se nervózně uchechtl. „No, nebudu lhát, jo. Teď se mi zrovna moc nedaří. Tomu blbovi budu muset platit nemocenskou a tak, takže o nějakých penězích nemůže bejt řeč.“

„Chce, abych to někdo z nás udělal zadarmo,“ rozesmál se Dustin a kroutil přitom nevěřícně hlavou.

„Na to se ti můžeme vysrat, víš to, že jo?“ odpověděl klidně Klein a nakrčil přitom nos, což dělal, když ho něco štvalo nebo rozčilovalo. Naposledy se takhle šklebil, když po něm máma chtěla prachy.

„Heleďte, jo,“ přikývl Henry. „Ale mám na vrakovišti jedno docela solidní auto. Jako potřebovalo by trochu opravit, ale jinak si myslím, že může ještě několik let solidně šlapat. A za tu práci to, myslím, bude dobrá odměna, ne? S opravou bych asi mohl pomoct, to by nebyl problém a…“

Dál už nic říkat nemusel, protože Dominik vypálil: „Beru to.“

Což nepřekvapivě nasralo Kleina. „Tak to ses asi posral. Si myslíš, že ta nabídka byla jako pro tebe?“

Šlo poznat, teda všiml si toho jen Nicolo, že i Dustin by měl zájem, stejně jako měl zájem o všechno, co patřilo Kleinovi, včetně samotného Kleina, a docela určitě skřípal zuby, ale zároveň s tím i mlčel. Na rozdíl od Dominika, který pohlédl na Henryho. „Byla to obecná nabídka, nebo cílila tady na toho kokota?“

Henry v obranném gestu zvedl ruce. „To je jasný, že obecná. Heleďte, kluci, mně je jedno, kdo z vás přijde. Prostě se nějak dohodněte a příští pondělí dojděte, jo?“

Klein při těch slovech výhružně hleděl na Dominika a Dominik s úplně stejným pohledem zíral na Kleina, takže to musel být Dustin, kdo promluvil. „Jo, my si to mezi sebou nějak srovnáme.“

Tohle Henrymu stačilo. Spokojeně kývl a vycouval, skoro jako kdyby tušil, což asi tušil, nebylo to zrovna tajemstvím, že se v další vteřině strhne hádka.

„Zapomeň na to, že by to byla práce pro tebe. Tu práci si zamlouvám já,“ vypálil Klein.

„Chceš se o ni porvat? Protože jestli si myslíš, že stáhnu ocas, tak seš na omylu. Navíc jsem tvojí holce vyčistil ruku, mohla z toho dostat infekci. Ta práce je moje a jsme si kvit,“ vypálil nazpátek Dominik.

„Vole, ty seš snad úplně blbej, nebo co. A Mariu do toho netahej. To auto je moje, jasné?“ vypálil Klein.

„Chceš se vsadit?“ vypálil Dominik nazpět.

„Kluci, nehádejte se,“ zamumlal Alex, kterého ale nikdo neposlouchal.

„To si kurva piš, že se s tebou klidně vsadím,“ přitakal Klein. Prostě na sebe ti dva štěkali, jako by šlo o život a ne o nějaké rozflákané auto, ale Nicolo bráchu celkem chápal, protože o autu, že by někdy nějaké chtěl, mlel odmalička. „Myslíš si, že si sem jen tak přilezeš a všichni si z tebe sedneme na prdel? Tak to asi těžko!“ pokračoval Klein a jeho obličej dostával rudou barvu. Možná i rudě viděl.

„Fajn,“ rozhodil Dominik rukama. „Cena je auto. A slibuju ti, že si na prdel sedneš.“

Klein překvapeně zamrkal. „Ty se chceš fakt… Oukej, no tak jo. Vsadíme se,“ přikývl a bylo vidět, že nad tím v rychlosti přemýšlí. „Ale abys vyhrál auto, musíš dostát svých slov a všem nám tady dokázat, jak seš neodolatelnej. Já si z tebe na zadek fakt nesednu, ale chci vidět někoho, kdo jo.“

Dominik znejistěl. „Jak jako?“

„Když do týdne sbalíš někoho, koho ti vyberu, to auto je tvoje. Bereš?“

Všichni, dokonce i Nicolo, koukali na ty dva trochu překvapeně, protože Klein rozhodně nebyl typ, co by se rád vsázel. Dokonce i když věděl, že má velkou šanci vyhrát. Takže bylo naprosto jasné, že ho Dominik prostě jen vytočil a on ztrácel nervy.

„Děláš si srandu? Co když jako vybereš podobnej typ, jako je tvoje máma? To je podle tebe fér sázka?“ odsekl Dominik a hlasitě vydechl, což v dané situaci působilo, jako kdyby byl neuvěřitelně vyčerpaný z mluvení s kokoty.

Klein klidně pokrčil rameny. „Dobře. Vyberu někoho ve tvém věku.“

„Ale?“

„Ale nic, žádnej háček,“ říkal Klein stylem, že tam jsou minimálně dva až deset háčku. „Tak co? Bereš?“

Čistě teoreticky… Nemusel to brát. Pořád existovala možnost, že by se jen porvali a vítěz dostal auto, ale vzhledem k tomu, že měl Klein početní převahu a naprosto upřímně, v kempu se málokdy bojovalo fér, došel Dominik nejspíš k názoru, že stejně nemá jinou možnost. „Fajn. Beru. To, že mi pořád vyhrožuješ rozbitím huby, svědčí o tom, jak moc jsem přitažlivej. Velká konkurence.“ Ušklíbl se a mnohem hlasitěji dodal: „Že jo, Mario?“

„Přestaň s ní mluvit,“ zavrčel Klein, teď už ale spíš otráveně než naštvaně. Poté se ale otočil na Dustina s Alexem. „Takže jste to všichni slyšeli. Když Morten do sedmi dnů nesbalí toho, koho mu určím, tak je to auto moje.“

Nicolovi byla celá ta sázka doslova u prdele. Jestli bude plechy tahat ten, nebo onen ho fakt nedokázalo zvednout ze židle, ale zároveň mu bylo jasné, že Klein udělá všechno pro to, aby vyhrál. Takže byl maličko, trochu, zvědavý, koho vybere.

Jo a taky si do poznámkového sešitu poznamenal Dominikovo příjmení. Morten. To do této chvíle neznal.

„Máš strach?“ nadzvedl Klein obočí.

„Ani ve snu. Potřebuješ čas na rozmyšlenou? Zeptat se slouhů na názor?“

To, jak na sebe ti dva zírali, bylo na jednu stranu docela znepokojivé. Nicola dokonce napadlo, že to brácha prostě nezvládne a fakt Dominikovi jednu (nebo pět) ran napálí. Místo toho se ale rozhlédl kolem sebe, jako kdyby myslel, že tu někde stojí hromada holek, ze kterých bude moct vybírat.

Kdyby byl v podobné situaci Nicolo, nejspíš by vybral holku z města, protože ty o kluky z kempu rozhodně neměly zájem. Když se s nimi Alex jednou pokoušel mluvit, tvářily se, jako kdyby z něj měly dostat přinejmenším lepru.

Takže jo. Tyhle holky byly dobrá volba.

Až na to…

Až na to, že Klein nejspíš přemýšlel úplně jinak, protože během toho rozhlížení mu pohled padl právě na Nicola a následně s úsměvem na tváři pronesl: „Nicola. Vybral jsem Nicola.“

Na vteřinu zavládlo v celém kempu, městě a pravděpodobně i světě, ticho. Dokonce i rádio paní Smithové sklaplo, ptáci najednou nezpívali a všechny stromy přestaly pohybovat větvemi ve větru.

Bylo naprosto dokonalé ticho.

Nebo alespoň Nicolovi to tak přišlo.

První zvuk, který k němu dolehl, byl Dustinův škodolibý smích. A hned nato rádio. A i když byl karavan paní Smithové o dvě řady dál, byla velice jasně slyšet píseň Bye bye bye do NSYNC.

„Co?“ vydechl Nicolo a cítil, jak se v něm zvedá obrovská vlna vzteku, ale Klein to nejspíš vůbec nevnímal. Ten byl totiž spokojený sám se sebou. S tím, jak dokonale to vymyslel.

„Chci, abys do příští soboty sbalil mého bráchu,“ zopakoval samolibým hlasem.

„Co?“ vyhrkl Dominik s úplně stejným překvapením jako před chvílí Nicolo. „Ty chceš, abych sbalil tvého bráchu? Kluka? Který tě navíc poslouchá na slovo?“

„Tak hele. Slíbil jsem, že vyberu někoho v tvém věku. A to jsem udělal. O pohlaví jsi nemluvil. Nebo snad jo?“ ušklíbl se Klein a založil ruce na hrudi. Vyhrál, nebo ne? Alespoň to tak v danou chvíli vypadalo, protože tohle byla rána pod pás. Na všech frontách. „U Nicola budu mít alespoň jistotu, že se ho nepokusíš nějak podplatit.“

„Jenže já nejsem teplej!“ vyštěkl Dominik. „A tvůj brácha… Zaprvé dělá všechno, co mu řekneš, zadruhé je to tak trochu autista.“

Vidí mě? Nicolo sklopil zrak ke svým rukám a vážně zauvažoval, jestli tam pořád sedí. Jestli třeba astrálně necestoval, jestli třeba nespí v karavanu a možná by pak tohle všechno mohl být jen sen. Nebo noční můra. Protože jinak nedávalo smysl, že se na něj nikdo pořádně nepodíval. Ani jeden ho nevzal na vědomí a přitom o něm docela hlasitě a nevybíravě mluvili.

Jak ho mohl vlastní brácha takhle klidně předhodit? Jemu. Jak ho mohl předhodit jemu?

Zkusil se klidně nadechnout, ale vůbec to nepomohlo. Stejně jako zarýt si nehet do kůže.

Maria, která seděla vedle něj, ho pevně objala. „Nechceš zajít na třešně?“ zašeptala, ale bylo vidět, že neví, co přesně má říct. A když Nicolo neodpověděl, prostě ho jen držela.

„Není můj problém, že sis neurčil víc podmínek,“ pokrčil Klein rameny. „A Nicolo bude hodnej. Neboj. Řeknu mu, aby byl.“

Tohle už nešlo vydržet. Nešlo. To. Vydržet. Nicolo sebral všechny svoje věci a vstal, s pohledem upřeným na bratra, a zkoušel do toho dát všechnu nenávist, kterou cítil. A bylo jí hodně. Strašně šíleně moc. A v duchu přitom říkal udav se, Kleine, udav.

Dustin, ten usoplenej opičák, se pořád debilně smál.

Nicolo prošel kolem nich. Zkoušel jít normálním krokem, aby to nevypadalo, že utíká. Ale nejspíš mu nevěnovali tolik pozornosti, jak myslel, protože celou cestu ke karavanu slyšel, jak se ti dva ještě dohadují na detailech.

Poslední, co k Nicolovi dolehlo, bylo: „Jo, sedm schůzek. Půjde na ně, aby to bylo fér.“

Což byla nebetyčná kravina!

NEBYLO TO FÉR.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Anet
8. 7. 2021 17:31

Uuu už se nám to začíná rozjíždět.❤️ A už si představuji jak tvořím kluky na picrew😂

Karolína
9. 7. 2021 16:54

Byla jsem hrozně zvědavá jak Klárka vymysli vznik te sazky a je to perfektní 😄

Začátek Kleinovi rozepre je tak typicky… Ona za to nemůže a Dominik je ta 🐷 To mě vždycky zvedá ze židle, protože prostě, když dojde na věc, obě strany jsou vinné! 🤯 (konec soukromého nasiraciho okénka 😄)

… „odsekl Dominik a hlasitě vydechl, což v dané situaci působilo, jako kdyby byl neuvěřitelně vyčerpaný z mluvení s kokoty.“ 😄 perfektní popis, tohle se mi stává poslední dobou až moc často 🙈

Karin
9. 7. 2021 22:51

Tak to bude zajímavé tohle se ale bráškovi nedělá.