SOBOTA

dopoledne

Před polednem už bylo takové horko, že ho pot lechtal na zádech a tekl mu po čele, proto skicák schoval, sebral plavky a vydal se za bráchou k zatopenému lomu. Matka v tu dobu ještě pořád spala, navíc stále ve stejné pozici, proto do ní šťouchl, aby měl jistotu, že mu nechcípla v posteli. Pohnula se, dokonce i něco zamručela, tak ji tam klidně nechal, ale ještě předtím jí prošacoval kapsy, jestli v nich nemá nějaké peníze. Našel však jen zapalovač, který nepotřeboval, proto ho zastrčil zpátky.

Cestou k lomu musel projít prakticky celým kempem, až ke karavanu, kde bydlela Maria, přejít hlavní cestu, zaběhnout do lesa a jít asi pět minut po lesní pěšině. Což byla otrava, protože v kempu žila celá hromada různých lidí a někteří uměli být extrémně vlezlí. Sotva procházel kolem Atkinsona, uslyšel nadávky, že mu zase někdo ukradl plyn, nějaká čórka, kterou až chytne, tak mu zpřeláme hnáty. Docela určitě ty výhrůžky směřoval k Nicolovi, což bylo legrační, protože když byl Klein poblíž, nikdy si nic podobného nedovolil.

Hned za ním bydlela postarší učitelka Smithová. Od rána do večera poslouchala rádio, hlavně stanice s devadesátkovými hity, které vyřvávaly ještě o dvě řady karavanů dál. Kdysi měla rodinu a barák a manžela a tohle všechno, žila si na dost vysoké noze, ale pak se vyspala s žákem, přišlo se na to a skončila tady. Co bylo ale zvláštní, nebo to tak Nicolovi alespoň připadalo, nikdy nepůsobila naštvaně nebo nespokojeně.

No a vůbec nejhorší byl karavan Alfréda Steina, což byl člověk, který zasvětil život seriálu MASH, akorát přitom dost fetoval, trochu se mu to v hlavě pomotalo a teď věřil, že je Hawkeye Pierce a zažil válku ve Vietnamu.

O které neuvěřitelně rád mluvil.

Asi před týdnem se mu podařilo v nestřežené chvíli odchytit Nicola a začal mu povídat historku, ze které se nakonec vyklubala zápletka ze druhé série patnáctého dílu, který musel Nicolo nejen celý vidět, ale ještě si ho vyslechnout z Alfrédova vyprávění.

Chtěl odmítnout a poslat ho do prdele, ale problém byl, že v takových situacích začal být Alfréd nepříjemný, až agresivní. Bylo rozhodně jednodušší zatnout zuby, vydržet a hlavně nezívat, protože i to v Alfrédovi vzbuzovalo nelibost.

Takhle podobně znal Nicolo skoro všechny v kempu, protože většina z nich tam žila stejně jako on roky. Sem tam se sice objevil někdo nový, jako třeba právě sousedi ze zeleného karavanu, ale jenom proto, že někdo z původních obyvatel kempu zemřel. Jinak než v černém pytli se odtud dostat nedalo, alespoň podle Nicolových zkušeností.

Tentokrát se Nicolovi podařilo proběhnout kempem bez problémů a sotva přešel přes silnici, slyšel už z dálky Mariin smích a Dustinovo hulákání.

„Ale, ale, kdopak se to k nám přidal?“ mávla na něj Maria. Stála zrovna na břehu, takže založila ruce v bok a předvedla sexy pózu. „Dala jsem na tvou radu a vzala si ty žluté plavky. Co na to říkáš? Líbím se ti?“ Dlouhé, hnědé vlasy měla rozpuštěné. Divoce se jí vlnily kolem ramen, když pohodila hlavou a laškovně mrkla.

Nicolo nemusel odpovídat, protože Klein se zrovna rozběhl, popadl Mariu kolem pasu a shodil ji do vody. „Mně se líbíš a na tom snad záleží, ne?“ vykřikl těsně předtím, než zmizela pod hladinou.

Aby toho nebylo málo, sotva se vynořila, skočil kousek od ní Dustin pořádného placáka a voda jí stříkla do obličeje. „Hovada. Nenávidím vás,“ brblala s rozmazanou řasenkou kolem očí. „Řízla jsem se o nějaký kámen!“ Zvedla přitom ruku, ze které jí skutečně tekla trocha krve.

Klein se smutně usmál a začal jí něco šeptat do ucha, což ji rozesmálo, dokonce ho objala, takže se asi tolik nezlobila.

Nicolo došel k Alexovi, který jako jediný ležel na břehu a zíral na oblohu. Sice na sobě měl plavky, ale taky kostkovanou košili zapnutou až ke krku. Zrovna u něj to ovšem nebylo nic zvláštního. Byl to typ kluka, co se vždycky choval trochu podivně a jinak, a možná to bylo tím, že ho jako malého rodiče nechali v autě, zatímco šli nakoupit do obchoďáku. Jenže bylo zrovna léto, hrozné horko a dusno a trochu stažené okénko Alexovi moc nepomohlo, takže tam tenkrát málem zemřel.

Podle Nicola existovala velká pravděpodobnost, že byl mimo už předtím, ale skoro smrt se dala využít jako dobrá výmluva, což taky občas Alex dělal, hlavně ve škole, když po něm učitelka chtěla domácí úkol.

„Ahoj,“ řekl Nicolo a sedl si vedle něj. „Na co čumíš?“

Alex se potutelně usmál, skoro jako kdyby tuhle otázku čekal. „Na hvězdy.“

„Je den.“

„No jo. Ale to neznamená, že tam hvězdy nejsou. Jenom je nemůžem vidět. A já si říkal, že na hvězdy v noci hledí každej, ale přes den nikdo. Tak aby jim to nebylo líto.“

Nicolo zakroutil hlavou. Utrhl kus trávy a začal si ji namotávat na prst. „Hovadina,“ pronesl razantně.

„Co jako?“

„Co říkáš. Na druhé straně zeměkoule je přece noc, ne? Tak na ně někdo čumí a vidí je. Takže pochybuju, že mají hvězdy nějakou depku, že zrovna my na ně kašleme.“

Alex obrátil oči v sloup a pomalu, jako kdyby mu bylo šedesát, se vytáhl do sedu. „Bože, Nicolo, snažil jsem se být poetickej. Ty taky všechno zkazíš. No tak jsem na chvíli usnul, protože jsem celou noc nemohl spát. Máma zas byla na horké lince a mluvila tím debilní ruským přízvukem, který vyloženě nesnáším.“

„Nebudu tě litovat,“ zavrtěl Nicolo hlavou. Jasně, Alexova máma ho sice zapomněla v autě a málem kvůli tomu umřel a ano, pracovala na erotické lince jako domina, a protože dělala z domu, tedy z karavanu, musel Alex v noci poslouchat, jak pracuje, ale zároveň to byla jedna z nejlepších a nejhodnějších matek. Minimálně v kempu, ale docela určitě i v celém městě. Šíleně Alexe milovala a dělala pro něj všechno. Navíc, díky její práci na tom nebyli tak špatně, takže byl Alex jediný, kdo měl iPhone. Sice z bazaru, ale furt lepší než ty staré, rozflákané mobily, co měli ostatní.

„Ani trošičku?“ zaprosil Alex a udělal přitom psí oči. „Víš, že jsem to měl v životě těžké. Málem jsem umřel.“

„Oukej, fajn. No tak jo. Seš chudáček,“ poplácal ho Nicolo po rameni, což Alexe asi potěšilo, protože vyskočil a rozběhl se k vodě. A poté, aniž by si sundával košili, sebou praštil do vody, takže najednou zmizel pod hladinou a dlouho ho nebylo, než pro něj Dustin šel a vytáhl ho se slovy, že je fakt magor.

„Ty nejdeš do vody?“ zavolala na Nicola Klein. „Přišel ses jen opalovat na sluníčku jako malej buzík?“

„Blbče,“ odsekl Nicolo, ale zároveň s tím ze sebe shodil tričko a došel ke břehu. Plavání měl celkem rád, normálka, žádná křeč, ale voda v lomu bývala i během léta hodně studená. „Jestli do mě strčíš, zabiju tě,“ ukázal prstem na bráchu.

„Si docela vyskakuješ na někoho, kdo nemá ani osmdesát kilo,“ ušklíbl se Klein a uhnul pohledem na stranu. Nicolo se tím směrem automaticky taky podíval, což ale asi byla chyba, protože tím pádem ztratil z dohledu Dustina. A ten byl něco jako Kleinova pravá ruka.

Dustin i Klein ve stejnou chvíli vystartovali, a než stihl Nicolo cokoli udělat, třeba jen mrknout, nebo se pořádně nadechnout, byl celý ponořený v ledové vodě, která mu natekla do uší, očí a hlavně nosu, což nenáviděl, a někdo ho držel za hlavu.

Mohl kolem sebe máchat rukama a bojovat, ale za ty roky už tak nějak tušil, že to nemá cenu, a tak prostě jen čekal, až to Kleina přestane bavit. A to bylo ani ne za pár vteřin. Protože jestli měl Nicolo v něčem navrch, byla to rozhodně tvrdohlavost. Klein většinou po nějaké době ztratil zájem, a pokud šlo o mladšího bráchu, úplně vždycky vyměkl.

„Máš ty vůbec nějaký pud sebezáchovy?“ zakroutil Klein hlavou, sotva se Nicolo vynořil.

„Řek bych, že od chvíle, co mám staršího bráchu, takže od narození, ne!“ dostal ze sebe, ale nezněl tak zle, jak původně zamýšlel. Hlavně proto, že mezitím musel ještě vykašlat spolykanou vodu a zároveň lapat po dechu.

Maria praštila Kleina do ramene. „Ty seš fakt kokot. Musíš mu furt něco dělat?“

Ti dva se začali hádat, zatímco Nicolo skákal po levé noze a zkoušel vytřepat vodu z ucha. Dustin, ten se prostě jen šklebil, protože to dělal často. Většinou měl z cizího neštěstí radost. A Alex splýval na hladině a sem tam vykřikl, aby už toho všichni nechali, že ho bolí hlava a je unavený.

Protože, KDYBY TO NĚKDO JAKO NEVĚDĚL, nemohl celou noc spát. Jeho máma totiž…

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
7. 7. 2021 10:09

Aaaach, konečně zas nějaká potrava pro moji duši! A od vás, holky moje, je to -jako vždy- v BIO kvalitě :*

Karolína
7. 7. 2021 17:41
Reply to  MaCecha

Tak to je luxusní přirovnání! Absolutně souhlasím ❤️😄

MaCecha
7. 7. 2021 21:39
Reply to  Karolína

😊

Karolína
7. 7. 2021 17:40

Takže já spěchám domu, uvařím večeři, připravím si ledový čaj a pak asi 20x zkontroluji hodinky s časem, abych v 17:01 zjistila, že se kapitola vydává v úterý a ne ve středu a že tu je už od včera 😄
Líbí se mi Alex, já tyhle typy lidi hrozně ráda, takový malý mimozy, který prostě nedělají věci očekávaně a zároveň si u toho na nic nehrajou, prostě takový jsou 😄

Ray
8. 7. 2021 12:48

Vždycky mě strašně naštve, že nejde zmáčknout to tlačítko DALŠÍ! 🤧

Nechápu, jak to děláte, ale každý příběh si úplně zamiluju. 😀

Karin
9. 7. 2021 22:34

Neumím si představit že bych žila tak jak kluci.