SOBOTA

večer

Nejprve kopl do skříně. Poté z ní vytáhl Kleinovu mikinu a hodil ji na zem. Dupl na ni.

Nic z toho ovšem nepomohlo, takže chtěl udělat něco drastičtějšího. Třeba ji namočit v záchodě, polít kečupem, nebo klidně rozstříhat, i když byla bráchova oblíbená, nebo právě proto! Cokoli, co by zmírnilo ten vztek. Jenže než to stihl promyslet a vybrat jednu z možností, probudila se máma. Respektive ji spíš probudil Nicolův příchod a kopání do skříně, ale jeho taky každé ráno vzbudilo, když mu ožralá padla do postele, takže byli vyrovnaní.

„Ahoj, zlato,“ pozdravila. Seděla na gauči a vypadala příšerně.

Oteklá, flekatá, červená obluda s mastnými vlasy, napadlo Nicola. Takhle by ji měli vidět všichni ti chlapi v hospodě, protože tohle byla její skutečná podoba. Ne ta vysmátá, upravená blondýna s výstřihem, co se dokáže ve správnou chvíli naklonit nebo dotknout, protože ví, že jí to vynese dalšího panáka zadarmo.

Nicolo vzdychl a svalil se na lavici. Přitáhl sešit a poznamenal si oteklá obluda, aby to jednou mohl v komiksu použít, zatímco ta skutečně vstala a došla k lince.

„My zase nemáme kafe? Jak je to možné? Vždyť jsem ho nedávno kupovala,“ řekla a přitom koukala na prázdnou pixlu. Dokonce ji obrátila dnem vzhůru, jako kdyby myslela, že tím něco změní.

„Jo, to bylo před třemi měsíci,“ štěkl Nicolo. „A zase jsi mi ráno vlezla do postele! Máš gauč, tak spi na něm!“ Normálně by o tom asi nemluvil, rozhodně by na ni tolik neštěkal, protože to obecně nikdy moc nepomáhalo, ale tentokrát měl posranou náladu a potřeboval ji někde upustit.

„Copak tys nebyl rád? Jako malej si pořád prosil, abych s tebou spávala v posteli.“

Chtěl odseknout, že asi těžko. Jo, nerad spával v posteli sám. Míval strach ze tmy, ale většinou chtěl u sebe Kleina, protože ten ho ani jednou „z legrace“ nestrašil, nesmrděl, ani mu v opilosti nevykládal, že byl podělaná chyba, které bude do konce života litovat. Jenže než stihl vůbec otevřít pusu, přišel do karavanu Klein.

Koukl na Nicola, skoro jako kdyby chtěl zjistit, v jakém rozpoložení mladší bráška je, ale pak si všiml matky a nic neřekl.

„Tady je můj druhý brouček,“ usmála se máma. Dneska měla dobrou náladu, což mohlo znamenat jedině to, že jí včera večer hodně chlapů koupilo hodně chlastu. „Nemáš náhodou cigaretu, zlatíčko? Já jsem je někde asi ztratila. Ale šéf říkal, že nám dá dneska nějaké peníze, tak bych se mohla ráno stavit v obchodě a nakoupit jídlo. Co ty na to? Dali byste si třeba těstoviny?“

Klein vytáhl z kapsy krabičku cigaret a celou ji podal matce, což byla obrovská chyba, protože ona nikdy neměla ve zvyku cokoli vracet. Ale Klein to moc dobře věděl a nejspíš ho to nijak netrápilo. Vždycky byl k mámě mnohem vstřícnější a milejší než Nicolo. Možná ji měl někde v hloubi duše dokonce rád, ačkoliv by to určitě nepřiznal.

„Copak ty umíš uvařit těstoviny?“ odsekl Nicolo a cvrnknul přitom do špinavého hrnku.

„Na tom není nic těžkého,“ odpověděla, zatímco si roztřesenýma rukama zapalovala cigaretu.

„Vážně? Tak proč jsi je ještě nikdy nevařila?“ 

Máma na něj vyvalila oči a vypadala, jako kdyby se jí ta otázka neuvěřitelně dotkla. „Dělám, co můžu,“ ohradila se plačtivým tónem, protože dneska chtěla předstírat dobrou a starostlivou mámu. Ne jako včera, kdy měla naopak špatnou náladu a neustále křičela, ať jí Nicolo neleze na oči.

„A to je co přesně?“ dorážel Nicolo, který měl zlou a protivnou matku mnohem raději než ukřivděnou a ubrečenou.

„Nicolo!“ zahřměl Klein výhružně a stejně výhružně na něj i pohlédl.

Máma přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, než pronesla: „Kolik je hodin? Měla bych se chystat do práce,“ což byla hrozná lež, protože ještě nebylo ani šest a práce začínala v osm. Ale pro ni bylo nejspíš mnohem lepší prcat se šéfem, který jí pak vždycky něco podstrčil, než se poflakovat kolem karavanu.

Nejprve šla do sprchy, chodila nahá po karavanu a hledala čisté oblečení, česala si vlasy, pobíhala s řasenkou v ruce a nakonec vytahovala zpod gauče boty.

Za celou dobu nikdo z nich nepromluvil.

Nicolo dál seděl na svém místě a čmáral do sešitu, nic extra, jen Skautovy náčrty, protože mu chtěl pro další sešit vytvořit nový oblek, akorát furt nemohl přijít na to jaký. Bylo důležité, aby vypadal drsně, ale zároveň ne moc přehnaně. Klein seděl vedle něj, občas koukl do mobilu, občas sledoval, jak Nicolo kreslí, a jednou ho chtěl pohladit po vlasech, pravděpodobně, aby zjistil, jak bude bráška reagovat. A ten reagoval velmi naštvaně. Uhnul a zuřivě ruku odstrčil. Proto to už Klein znovu nezkusil.

Raději čekal, až máma posbírá všechny svoje věci, naposledy koukne do zrcadla a uzná, že opět vypadá tak dobře, aby se našlo pár chlapů, co ji rádi pozvou na panáka. Netrvalo to naštěstí nijak dlouho, protože máma už měla nejspíš žízeň, a tak odešla rychle. Se slovy mám vás moc ráda.

Odpověděl jí jen Klein, který přitakal, ale sotva za ní bouchly dveře, hned pohlédl na Nicola. „Tak moc se zlobíš?“ začal.

„Dej mi pokoj,“ zamumlal Nicolo a dál kreslil, protože to bylo to jediné, na co se mohl spolehnout. Na to, že StarSid v další kapitole Skauta zase zradí, ale ten mu odpustí, protože mu vždycky odpouští, jelikož je prostě dobrej hrdina. Jasně, prostřelil pár hlav, ale jen týpkům, co si to fakt zasloužili. Jinak konal dobro a nikdy nad svým nejlepším kamarádem nezlomil hůl.

„Nechci, aby ses zlobil.“

„Je mi jedno, co chceš. Můžeš si to strčit třeba do prdele.“

„Takhle se mnou nemluv, Nicolo. Dobře?“ pronesl Klein velmi klidným hlasem, ale stejně v něm byl jasně patrný rozkaz, který byl prostě… nasrávací, a přiměl Nicola křičet.

„Budu si mluvit, jak chci! Nejsem tvůj poskok a taky tě neposlouchám na slovo!“ začal. „A ty seš totální kus hovna! Jaks to mohl udělat a vybral zrovna mě?! Ty… S tím debilem nikam nepůjdu, jasné? Vyřeš si to, jak chceš. Je mi to jedno, ale já ti na tu sázku seru.“ Zkusil bráchu přelézt, aby mohl zdrhnout, ale ten ho nenechal.

Zatlačil ho zpátky do rohu a chvíli počkal, než promluvil. „Ještě něco mi chceš říct?“

„Jo. Spoustu věci.“ 

 „Třeba?“

„Že seš hajzl.“

„Jo.“

„A debil.“

„Hm.“

„Totální čurák.“

„Dobře.“

„Hajzl.“

„Tos už říkal,“ vzdychl Klein a smutně se usmál, až to vypadalo, že ho všechna ta označení vážně mrzí.

Nicolo sklopil zrak. Velmi rychle mu docházela bojovnost, protože byl v hádce de facto sám. Klein tam jen seděl, blbě koukal a evidentně se nechtěl dohadovat. Takže Nicolo udělal to jediné, co mohl. Z naštvání přepnul do ublíženosti. „Proč jsi do háje vybral zrovna mě?“

„Protože jenom tobě můžu věřit,“ odpověděl Klein.

„Co?“

Klein cvrnkl Nicola do ucha. „Promiň. Asi jsem to měl víc promyslet, ale v tu chvíli mi to přišlo jako hodně dobrý nápad. Prostě,“ vzdychl, „ty víš, že jsem vždycky chtěl auto a tahle příležitost je fakt skvělá, takže… V tomhle nemůžu věřit nikomu jinému než tobě. Jasné? Kdybych vybral… Já nevím, kohokoliv, klidně i Dustina, vsadím se, že ten debil by se nechal podplatit, ale ty seš jediný člověk na světě, kterému stoprocentně věřím, že by mě nikdy a v ničem nezradil. Dobře?“

Po tomhle proslovu bylo hrozně těžké udržet si odstup. „Ty seš kokot. Mohl sis mě vzít stranou a zeptat se, nebo… Já nevím. Tohle byla fakt rána po pás,“ zamručel Nicolo, ale cítil, jak mu svaly v obličeji postupně povolují, až nakonec slyšel sám sebe, jak říká: „Dobře.“

Klein vykouzlil spokojený úsměv. „Takže se nezlobíš?“

„Jasně, že zlobím. Ale ne zas tolik.“

„To jsem rád,“ usmál se Klein a chytil bráchu kolem ramen. „Nemám rád, když se na mě mračíš.“

„Takže,“ začal Nicolo a skoro tomu sám nemohl uvěřit, protože ještě před chvílí myslel, že ho nic a nikdo nepřesvědčí, aby s tím vším souhlasil, „to znamená, že s tím kokotem budu muset na rande?“

„Jo, sedmkrát.“

Nicolo nakrčil otráveně nos a automaticky si začal kousat nehty, což dělával, když byl hodně nervózní. „Sedmkrát,“ zopakoval. Klidně. Tak nějak.

„Domluva je taková, že za týden na zábavě vybereme vítěze. A taky jsem Mortenovi slíbil, že nebudeš dělat větry a poslušně s ním půjdeš tam, kam tě pozve,“ pronesl hodně opatrným tónem Klein. Společně s tím chytil Nicolovu ruku a odtáhl ji, aby mu zabránil v kousání nehtů.

„Poslušně?“

Klein pokrčil rameny. „Oukej. Tak klidně můžeš jít neposlušně, ale prostě… Půjdeš, že jo?“

Co měl Nicolo na tohle říct? Klein už pro něj za život udělal tolik věcí a některé z nich mu nikdy nebude moc oplatit. I kdyby vážně chtěl. Protože jak někomu splatit to, že se pro vás všeho vzdal? „Jo, jo, udělám to. Ale je to fakt na hovno a nasralo mě to,“ pronesl nakonec odevzdaně.

Klein vypadal vážně potěšeně. „Dík, bráško.“ 

***

Parta Zbloudilých měla tři členy – Skauta, StarSida a Auroru. Dřív to byli obyčejní puberťáci, co bydleli v polorozbořeném domě, spávali na matracích a občas, když byla situace hodně špatná, chodili vybírat popelnice. Neměli rodinu, neměli nikoho kromě jich samotných.

A pak jednou v zimě našli v popelnici flašku vodky, která sice chutnala divně, ale bylo jim to doslova u prdele, protože se potřebovali pořádně zahřát. Další den ráno se vzbudili jiní – mnohem silnější, rychlejší, s lepšími smysly a konečně necítili zimu.

Skaut byl vždycky nejlepší z nich a chtěl konat dobro. Zato StarSid a Aurora nehodlali pomáhat lidem, co jim samotným taky nikdy nepomohli. Skaut se je pokoušel přemluvit, ale poprvé se jejich rodina rozpadla, a zatímco Skaut bojoval a chránil nevinné, ti dva si užívali života a často prováděli věci na hraně zákona. Až do chvíle, než zjistili, že je Skaut v nebezpečí. To pak vždycky přišli, aby ho zachránili.

Tak to totiž v rodinách je. I když byl a vždycky bude jejich vztah nadosmrti komplikovaný, přijdou si za každé situace na pomoc.

Jako teď, když se Aurora zapletla s překupníky zbraní a ti do ní začaly pálit samopaly a uvěznili ji v chladicím boxu. Sice se od ní kulky odrážely, ale jak dlouho? Navíc i jí začínalo být chladno a panikařila, protože zimu nenáviděla. Zrovna když nejvíc pochybovala a napadlo ji, že je to možná konec, zaslechla StarSidovo: „Tak co, vy svině, vy si dovolujete na naši sestřičku?“

Nicolo obtáhl okraje jednotlivých panelů fixou a poté ještě upravil pár detailů, než otočil na další stránku, kterou už měl předběžně rozplánovanou. Seděl zase venku, všude na stole měl rozložené papíry, tužky a fixy a taky plechovku coly, kterou mu donesl brácha. Seděl zase venku proto, že se nechtěl schovávat, aby si někdo myslel, že má snad strach. Což rozhodně neměl.

„Aby ses neposrala! Už nejsem malej!“ ozvalo se ze zeleného karavanu. Ten hlas patřil Dominikovi a Nicolo, navzdory tomu, že sám sobě oznámil, jak je mu celá tahle situace ukradená, stejně zpozorněl. Ale tvářil se nezaujatě, i když Dominik vyšel ven a pořádně práskl dveřmi, protože ho jeho nevlastní máma nejspíš dost štvala.

Nicolo vzhlédl od skic.

Dominik stál opřený zády o karavan a vytahoval zrovna cigaretu z kapsy. Zapálil si, potáhl a celou dobu přitom upřeně koukal na Nicola. Působil přemýšlivě, jako by právě v hlavě vytvářel plán, jak ho dostat. „Ahoj,“ pronesl nakonec a společně s těmi slovy došel blíž, přitáhl volnou židli a posadil se.

Nicolo předtím Kleinovi slíbil, že bude spolupracovat a na ta rande půjde, ale zároveň oznámil, že rozhodně nebude milý. A teď přišla ta chvíle, kdy hodlal být hodně nemilý. Opřel se, založil ruce na hrudi a čekal. Sledoval přitom každý Dominikův pohyb. Třeba to, jak si zastrčil za ucho pramen vlasů a odkryl tak náušnici. Nebo to, jak sáhl do kapsy, vytáhl krabičku cigaret a nabídl Nicolovi.

„Hele, nevím. Musel bych se nejdřív zeptat bráchy,“ odsekl Nicolo. „A vůbec. Nabízet cígo autistovi? To asi není dobrej nápad, ne?“ Možná rýpal zbytečně, ale možná k tomu měl důvod, protože to, co o něm Dominik řekl, ho vážně sralo.

Dominik držel cigaretu mezi palcem a ukazováčkem, skoro až u filtru, což Nicolovi připadalo jako hodně zvláštní a zajímavý detail, který si chtěl zapamatovat, protože by něco podobného mohl začít dělat StarSid. Ten sice nekouřil, protože na to neměl prachy, ale teď by to mohl zkusit. Přece jen se ocitl v jakési krizi identity, kdy zkoušel zjistit, kým vlastně je, a kouření se zdálo jako dobrý sebedestruktivní způsob, jak to obrazně ukázat.

„Promiň,“ pronesl Dominik klidně. Ruku s krabičkou cigaret pořád držel nataženou, a tak si Nicolo přece jen vzal. Teda… vyrval mu z ruky celou krabičku. Aspoň něco ho máma naučila. „Bolestné,“ vysvětlil. Jednu cigaretu si zapálil a ostatní schoval do kapsy.

„Co rád děláš? Kam rád chodíš?“ pronesl Dominik, aniž by hnul brvou. Lokty měl opřené o stůl, nakláněl se dopředu, takže židle stála jen na dvou nohách, a tak byl vlastně docela blízko. Poprvé od jeho přistěhování šlo poznat, jakou mají jeho oči barvu. Modrou.

Aurora měla v jednom sešitě modré vlasy. Skautova nejoblíbenější barva byla modrá, proto taky v civilním oblečení modrou hodně nosíval. A StarSid sice uznával jen černou, ale kdyby musel vybrat druhou barvu, rozhodně by to byla právě modrá, ale ne nějaká otravně svítivá. Spíš by bral tmavší, hlubší, trochu tajemnou. Přesně jako Dominikovy oči.

„To je tvůj plán?“ vyštěkl Nicolo podrážděně. Především proto, že byl podrážděný. Úplně nepředstavitelně, z celé té hloupé situace. „Zeptat se mě, kam rád chodím, a pak mě tam vzít?“

Nasrávací tón nejspíš zabral přesně, jak měl, protože Dominikovi se zúžily zorničky a odpověděl podobným způsobem, jakým byla položená otázka. „Chceš jít radši někam, kde to nesnášíš?“

„Já to nesnáším skoro všude, takže… Neboj se. Posereš to tak jako tak.“

„Fajn. Něco vymyslím,“ odvětil nakonec Dominik a bylo jasně vidět, že by raději dělal cokoli jiného, než vymýšlel plány na zítřejší… rande.

No a pak… pak tam jen v klidu seděl, ještě klidněji kouřil, popel odklepával na zem, anebo taky ne, nejspíš podle toho, jak se mu zrovna chtělo, takže trochu popela přistálo na Nicolových črtách, a pořád se pohupoval dopředu dozadu, dopředu dozadu, dopředu… Nicolo měl nutkání zeptat se, jestli je tohle už ono, jestli už jako přemýšlí nad zítřkem a jestli to nemůže dělat kdekoli jinde. Jenže zároveň tušil, že ho Dominik schválně škádlí, proto pevně sevřel rty k sobě, odhodlaný mlčet, což byl asi dobrý plán, ale fungoval jen do doby, než si Dominik začal Nicola prohlížet.

„CO?“ vypálil Nicolo okamžitě, aniž by nad tím přemýšlel.

„Proč myslíš, že Klein vybral tebe? Nesere tě to?“

„Vím přesně, proč mě vybral,“ přiznal Nicolo. „Protože jsem dle jeho slov malý rozmazlený spratek a po pár dnech mě budeš mít plné zuby. A jestli mě to sere? Ani ne. Má pravdu. Nejspíš nevydržíš ani den. Ale uvidíme, třeba se mýlím. Třeba se na to vysereš už dneska.“

Dominik vstal. „Těžko,“ pronesl a dlouze vydechl. „Máš hezký obličej, skoro jako holka,“ poznamenal, čímž se snažil docela určitě něco naznačit, nebo do Nicola rýpnout, naštvat ho a tak dál. To se mu sice povedlo, ale ne v takové míře, aby z toho vznikla hádka. „Zítra ve dvě počkej tady. Já zatím vymyslím, kam tě vezmu.“

„Už se nemůžu dočkat,“ odsekl Nicolo.

***

Venku už byla tma, ale stále vedro, takže měl pořád otevřené dveře od karavanu. Sice mu dovnitř létali komáři a další havěť zase otravně cvrkala, ale na to už si za ty roky zvykl. Stál zrovna u zrcadla a koukal na sebe a jasně, bylo to neuvěřitelně povrchní a hloupé, ale vážně přemýšlel, jestli skutečně vypadá jak holka.

Sice měl na jedné straně vlasy vyholené na ježka, ale na druhé byly dlouhé, kousek pod ucho. Neměl nijak ostré rysy. Ačkoliv byl hubený a možná měl i trochu svaly, stejně měl spíš kulatý obličej a docela plné rty. A hezkou a jemnou pleť – to mu neustále opakovala Maria, která to dokázala zmínit i několikrát za sebou.

A jak to, že u Kleina ty hnědé očí vypadaly drsně, mužsky, rozhodně a nekompromisně? Jak to, že jimi uměl rozkazovat, vyhrávat hádky a zastrašovat? Jak to, když Nicolo s nimi vypadal zženštile a slabě a křehce? Tak bylo to fér?

Naklonil hlavu na stranu a zamračil se.

Neměl by si tolik brát, co o něm někdo říká. Možná vypadal jako holka, možná nebyl úplně společenský a možná měl chování jako autista, ale no a co. Nesměl nad těmi slovy tolik přemýšlet, protože zcela upřímně, co na tom záleželo? Co záleželo na tom, co si myslí Dominik Morten? Kluk, který se přistěhoval teprve před měsícem a zítra spolu měli jít na rande?

Co na tom všem záleželo?

Ještě nebyla ani půlnoc, takhle brzo do postele většinou nechodil, ale tentokrát měl všeho plné zuby. Dnešního dne, života, kempu, sázky a komára, co mu zrovna pil krev. Proto sebou praštil na matraci, obrátil se obličejem ke stěně a s plnou hlavou nadávek hodně rychle usnul.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
9. 7. 2021 22:23

Jak já nesnáším, když ti kluci kouří! 🙁
Asi tahle „drobnost“ nějak příběh dotváří, možná do jejich okolního prostředí zapadá, nevím.. ale vždycky mi to úplně v tu chvíli zkazí náladu, ach jo.

Jinak ale hltám dál, to si nemyslete! 🙂

MaCecha
12. 7. 2021 17:55
Reply to  szabi

Potěší.. každý se počítá! 😉

Tereza
11. 7. 2021 21:25
Reply to  MaCecha

Hahah, mě to zas přijde hrozně super. Protože co si budem, lidi kouří. Neříkám, že já. Neříkám, že mi to nevadí a nesmrdí. Ale na druhou stranu, zrovna v pubertě, kde se nachází většina hrdinů, kouřil kde kdo, ať už jen někdy, nebo mu to zůstalo. A nic mi nepřijde nepřirozenějšího, než film nebo seriál, kde nikdo nekouří. Jeden čas jsem si toho docela všímala, že to, asi kvůli propagaci kouření, tak je. Teď jsem dlouho sice nic moc neviděla, ale už nějakou dobu mi přijde, že už nekouří jen pokleslí záporaci, ale tak nějak přirozeně všichni. Ale možná to… Číst vice »

MaCecha
12. 7. 2021 0:11
Reply to  Tereza

neee, to jen ze mě promluvil militantní nekuřák.. 😉

Tereza
11. 7. 2021 21:31

Tak přestávka na porody a jiný srandy skončila, je třeba číst další příběh :))
Zatím mám z něho vážně dobrý pocit. Léto, koupačka, kámoši… „Hrdinové“ berou věci jak leží a běží, jejich situace/prostředí, ve kterém žijí, je prostě dannost, kterou se příliš nezabývají. I když asi není vše zrovna růžové. Budou mít na řešení jiné věci 🙂 Líbí se mi, jak je všechno popsané jakoby mimochodem. Atmosférou mi to trochu připomíná film Florida Projekt. Ty špatné věci jsou jakoby na pozadí, jako kulisa, ale nikdo je moc neřeší.

Tereza
19. 7. 2021 9:04
Reply to  szabi

Díky moc! :)) Jsem ráda, že jsem dala tip a doufám, že se film líbil 🙂

Květa
11. 7. 2021 21:39

Ach, já zbožňuju bratrská pouta. Vždy mě ta naprostá loajalita a oddanost úplně dostane.
Vůbec se Nicolovi nedivím, že kolem sebe kope, já bych byla ještě horší. 😅