SOBOTA

ráno

Probudilo ho otevírání dveří.

Venku už bylo světlo a v karavanu začínalo být horko. Nejprve se chtěl jen převalit na druhý bok a znovu usnout, ale hned nato někdo vrazil do stolu. To ještě nebylo nic divného, protože ten stůl trčel do uličky a i Nicolo se o něj několikrát přerazil, obzvlášť když spěchal. Akorát že máma vzápětí vrazila i do lavice, která rozhodně netrčela. Naopak. Byla zastrčená a přimontovaná ke zdi, a aby do ní člověk nechtěně vrazil, musel by být slepý, zmatený nebo ožralý.

A máma byla docela určitě ožralá, a tím pádem zmatená. Pravděpodobně viděla dvojmo.

Nicolo schoval hlavu pod polštář, protože v takových chvílích nemělo cenu ji okřikovat. Prostě jen čekal, až najde gauč, spadne na něj a usne.

Bylo překvapivé, že po propité noci vůbec našla správný karavan a nevlezla zase k sousedům, což se dřív stávalo velmi často. Sedmkrát z deseti. Pak ten jejich ale přemalovali načerveno, aby byl mezi ostatními viditelnější, což mámě fakt pomohlo.

Nepomohlo jí to ovšem najít cestu na gauč, kde většinou spávala, pokud to teda rovnou nezakempila na zemi, přímo uprostřed uličky. Tentokrát však místo doleva vlezla do postele napravo a dopadla hned vedle Nicola.

Nicolo ucítil alkoholový smrad a taky ruku, která ho chtěla obejmout a přitáhnout k sobě, stejně jako to dělávala, když byl ještě malý. „Mami, zase sis spletla postele!“ zatřásl s ní, ale jakmile už spala, nebylo možné ji vzbudit.

To, že byla cítit po rumu, by ještě možná zvládl přežít, klidně by dál spal vedle ní, ale někdy se stávalo, že se nečekaně vzbudila a myslela, že je Nicolo jeden z jejich „kamarádů“, a začala ho buď osahávat, anebo mlátit, podle toho, jakou náladu zrovna měla. Proto ze sebe Nicolo shodil její ruku a přeskočil ji.

Nepotřeboval přitom vůbec otvírat oči, protože ty pohyby měl dokonale zautomatizované. Stoupl na stolek a vytáhl se na horní palandu. Bráchu matčin příchod nejspíš taky vzbudil, protože se jen posunul víc ke stěně a udělal tak místo.

„Já ji nenávidím,“ zamumlal Nicolo ospale a lehl si.

Brácha stejně ospale natáhl ruku, chvíli s ní šmátral ve vzduchu, než našel Nicolův obličej a přejel po něm prsty. To dělal vždycky, když ho chtěl uspat. Pak přes oba přehodil deku, ale to bylo všechno. Usnul.

A Nicolo vzápětí taky.

Podruhé ho probudil křik z vedlejšího karavanu, což už částečně považoval za ranní rituál. Neslyšel sice jednotlivá slova, ale sousedčin otravný řev rozhodně ano. Nijak ho to ale neštvalo. Stejně už bylo vevnitř horko a dusno, jazyk se mu lepil na patro, měl žízeň a potil se. Odhodil ze sebe deku a převalil se na druhý bok.

Brácha byl vzhůru. Jednu ruku měl za hlavou, ve druhé držel mobil a projížděl Facebook. Vypadal spokojeně. Nejspíš proto, že ho po dlouhé době čekal volný den.

„Půjčíš mi ho, až půjdeš do sprchy?“ šťouchl do něj okamžitě Nicolo.

„Ne.“

„Kleine!“

„Neměls ten svůj dávat mámě.“

Nicolo nakrčil nos. „Víš, že to nebyla moje chyba. Sebrala mi ho, když jsem spal.“ A pak ho nejspíš prodala, to už asi nikdy nezjistí, protože máma nikdy nemluvila pravdu, a navíc si to možná ani nepamatovala. Nakoukl přes okraj matrace na spodní postel, aby zkontroloval, zda máma spí. Vypadalo to, že se od příchodu ještě nepohnula. Ale rozhodně byla živá, protože hrudník se jí pravidelně zvedal.

Klein obrátil oči v sloup, jako kdyby ho mladší brácha prosil o něco extrémně otravného, ale nakonec mu mobil přece jen hodil. „Na, ty zoufalče.“ Hned nato Nicola přelezl a seskočil z postele. Byl hodně vysoký, takže měl vrchní palandu po ramena. „Ne že zas budeš čumět na porno a nastříkáš mi do postele.“

„To jsem nikdy neudělal.“

Klein nadzvedl obočí.

„Fajn, tak jednou,“ přiznal Nicolo a trochu zčervenal. „Aby ses neposral.“ Pokrčil nohu a pořádnou silou bráchu odstrčil. Ten málem spadl na mámin gauč, na kterém byla hromada špinavého prádla a hlavně… byl mámy, takže se ho oba štítili.

Klein okamžitě vystřelil, chytl Nicolovu nohu, přitáhl ho po matraci k sobě a uštědřil mu pohlavek. Nicolo se smál, protože mu vždycky připadalo legrační, když bráchu dokázal vyprovokovat.

„Ty malej spratku,“ zakroutil Klein hlavou, ale bylo vidět, že doopravdy naštvaný není. Ještě než odešel do sprchy, otevřel dveře od karavanu, aby dovnitř pustil trochu vzduchu a vyvětral dusno. Ne že by to nějak pomohlo. Byl zrovna vrchol léta a letos bylo navíc ještě obzvlášť parné.

Nicolo otevřel bráchův Facebook, pročetl si pár statusů – vesměs nic zajímavého – a chtěl si pustit písničku, kterou včera sdílel Dustin, ale vzhledem k rychlosti načítání nejspíš právě došla Kleinovi data.

Naštvaně Facebook zavřel a chtěl mobil zahodil, když přišla zpráva od Marii.

Maria: Venku je šílené horko! Nepůjdeme k vodě?

Ve sprše pořád tekla voda, takže nemělo smysl na Kleina volat. Místo toho odepsal: No tak jo, kotě.

Maria: A které plavky si mám vzít? Ty žluté, nebo proužkované? Ve kterých se ti líbím víc?

Žluté! V těch ti jdou víc vidět kozy!

Maria měla karavan na druhé straně kempu hned u cesty, kde často jezdily kamiony. Zkracovaly si tak cestu k dálnici a dělaly neuvěřitelný hluk. Navíc jí kvůli tomu prý neustále nadskakovala postel, z čehož si Klein vždycky dělal legraci a ona ho za to posílala do prdele.

Maria a Klein spolu chodili už od konce střední, takže skoro čtyři roky, ale spíš než vyloženě o lásku šlo o to, že se oba neradi nudili. Tak to alespoň říkali, ačkoliv Nicolo si o tom myslel svoje.

Mobil cinkl ve chvíli, kdy voda ve sprše přestala téct.

Maria: NICOLO! Si jako myslíš, že tě nepoznám, nebo co? Kde máš bráchu?

Honí si ocas ve sprše, nacvakal. A přidal i zvracejícího smajlíka.

Maria: Klasika.

Maria: Takže si vážně myslíš, že v těch žlutých mám lepší prsa?

Nicolo se ušklíbl, ale v tu chvíli vyšel Klein ze sprchy a okamžitě si ho podezřívavě prohlídl. „Cos zas provedl?“

„Nic,“ zakroutil Nicolo hlavou. Nechal mobil položený na polštáři a seskočil z postele. Přesunul se však jen k lavici, kde se svalil a natáhl nohy do uličky. „Vybila se ti asi data. Ale za to já nemůžu. Jen jsem koukal na facebook. Jinak nic.“

„Ty nikdy za nic nemůžeš, co?“ odvětil Klein a začal otevírat skřínky u kuchyňské linky. Nejprve vytáhl krabici s cereáliemi a nakoukl dovnitř. Našel čokoládovou tyčinku, zkontroloval pixlu s kávou a v ledničce zakvedlal krabicí s mlékem. „Čokoládovou tyčinku, nebo cereálie bez mlíka?“

„Tyčinku.“

„No jasně. Vždycky bereš to lepší, co?“

„Vždycky mi dáváš na výběr. Tak vybírám.“

Klein po něm hodil tyčinku, ale Nicolo takový útok čekal, takže se mu ji podařilo chytit. Spokojeně se ušklíbl. „Psala Maria.“

Klein zrovna ochutnával cereálie z krabice, tak jen pokrčil rameny. Nezdálo se, že by ho to nějak vzrušilo. Nakonec po chvíli s plnou pusou, takže mu dvě cereálie vypadly na zem, zahuhlal: „Zase jsi ji nabádal, aby ti poslala nahé fotky?“ Což tenkrát fakt udělala. Kleinovi to připadalo hrozně legrační, šíleně se smál, zatímco Maria chvíli působila naštvaně, než nad tím mávla rukou. Prý že to alespoň zůstalo v rodině. Nicolo… to hlavně považoval za legraci.

Nic víc v tom nebylo.

„Ne. Psala, jestli nepůjdete k vodě.“

Klein odhodil krabici s cereáliemi na linku a protáhl se. Došel ke skříni, kterou měli všichni společnou, ačkoliv máma si většinu oblečení nechávala na svém gauči, a vytáhl plavky. Bez rozmýšlení se začal převlékat. Bydlet v karavanu automaticky znamenalo ztratit veškeré soukromí. Ovšem oba tady žili od narození, takže zrovna soukromí jim vůbec nic neříkalo, v podstatě ani nevěděli, co si pod tím představit. Navíc Klein byl hodně věcí, ale rozhodně ne stydlivý. Nikdy a před nikým. Věděl, že má hezké, vypracované tělo a rád se jím chlubil.

Možná za to mohla máma, která vždycky, když byla zrovna při sobě, tvrdila, že musí využívat své krásné tvářičky a těla, dokud to jde. Jednou se totiž probudí a budou mít pivní pupky. Zjistí, že jsou staří a nikdo je nechce.

Klein sem tam říkal, že tohle je jedna z mála věcí, v čem měla pravdu. Jinak ale byla docela pošah. Věřila na kdejakou konspirační teorii a velmi ráda opakovala pravda je někde tam venku, což sice měla ze seriálu Akta X, na druhou stranu ale myslela, že je to reálný pořad s reálnými příběhy.

„Půjdeš s námi?“ pronesl Klein oblečený v plavkách s ručníkem přehozeným přes rameno. Poté ještě koukl do zrcadla, které bylo pověšené na dveřích od koupelny, a prohrábl si vlasy, aby vypadaly víc rozčepýřeně.

Nicolo a Klein si nebyli moc podobní. Nejspíš za to mohl fakt, že oba měli jiného otce. Přesto ale na první pohled každý uhodl, že jsou příbuzní, a to jen díky očím. Velkým, světle hnědým očím, které na slunci vypadaly zlatavě. Ty měli po mámě.

„Ne-e,“ odmítl Nicolo a dál naprosto nevzrušeně jedl tyčinku, která byla přeslazená, lepila se mu na patro a hlavně mu zůstávala v zubech, takže zalitoval, že nevybral cereálie. Ale hrdost mu nedovolila to přiznat, a tak jen vykouzlil čokoládový úsměv. „Možná se pak za vámi stavím.“ Potom, až po tom

Klein pokrčil rameny, schoval mobil do kapsy a se slovy hlavně nezlob vyšel z karavanu.

Nicolo ještě chvíli seděl, pohupoval nohou a zkoušel jazykem vyšťourat kus čokolády ze zadní stoličky, než konečně vstal a udělal krok a půl do koupelny, kde člověk mohl buď stát ve sprše, nebo sedět na záchodě, nic mezi tím. Dokonce tam ani nebylo umyvadlo. Navíc neustále problikávalo světlo, takže se občas stalo, že se během sraní člověk ocitl v naprosté tmě.

V rychlosti se osprchoval, vyčistil zuby, hodil na sebe Kleinovo bílé tričko s černým drakem a kraťase, posbíral tužky, gumu, skicák a jen tak bosky vyšel před karavan, kde měli malý kulatý zahradní stolek a dvě plastové židle.

Sedl na židli dál ode dveří a všechny věci položil na stůl. Dokonce otevřel skicák a vzal do ruky tužku, ale zatím nekreslil. Z vedlejšího, zeleného karavanu se opět ozýval křik. Tlustý soused, který měl přesně ten pivní pupek, před kterým je matka varovala, zrovna hulákal, že má všeho plné zuby. Přitom to byl docela v pohodě chlap, co ostatní moc neprudil a hleděl si svého.

Jeho žena, nebo podle toho, co Nicolo z hádek pochytil, spíš nejnovější přítelkyně, byla přesný opak. Zásadně si hleděla všech okolo, uměla být nesnesitelně otravná a vlezlá a, jak jednou řekl Klein, měla kozy jako vozy, které každému neustále strkala pod nos. Navíc ječela jako siréna. 

Nicolo tentokrát slyšel každé slovo, protože přes léto všichni obyvatelé kempu nechávali dveře od karavanu otevřené. Karavany totiž měly jen jedno střešní okno, které šlo otvírat, a tím prošlo jen velmi málo vzduchu. Pak tu bylo ještě okno vzadu, ale to dle Nicola sloužilo jen k vzteku, protože se nedalo otevřít, propouštělo hodně světla a člověk si kvůli němu připadal jak ve skleníku.

A díky tomu všemu mohl Nicolo z místa, kde právě seděl, docela hezky vidět dovnitř sousedního karavanu, přesněji na dveře od jejich koupelny a zároveň i částečně na šatní skříň.

Tužkou načrtl čáru, jen tak lehce, protože se nesoustředil a nechtěl když tak zbytečně gumovat. Poté jí dvakrát obtáhl a…

Dveře od koupelny v zeleném karavanu se otevřely. Nicolo ten pohyb zaregistroval a automaticky zvedl hlavu. Pohled mu padl na Dominika.

Sousedi se přistěhovali teprve před měsícem, takže o nich Nicolo zatím moc nevěděl. Navíc ani nebyl kdovíjak společenský, že by s nimi jen tak začal mluvit, a bytostně nenáviděl změny. Chyběla mu původní sousedka, paní Woringtonová, která sedávala na druhé zahradní židli, luštila křížovky a sem tam přinesla lehce spálenou buchtu.

A pak umřela, takže teď měli nové, hlučné sousedy, o kterých nic nevěděl.

Jen to, že pivní pupek měl syna Dominika, který mohl být podobně starý jako Nicolo. Taky většinou nosil černá trička a večer, když se ochladilo, černou mikinu. Měl světle hnědé vlasy, možná trochu vyšisované od slunce, ale nebyl vyloženě světlý typ. Rozhodně ne tolik, aby mu vyskákaly pihy. Konečky se mu trochu kroutily, což mu nejspíš vadilo, protože si je furt dával za ucho. Ale možná jen chtěl, aby každý viděl jeho piercing, černý kroužek v horní části boltce. Těžko říct. Dominik působil dost namyšleně. Jako kdyby o sobě věděl, že je hezký a že s těma velkýma očima je něco víc než ostatní. Navíc od příjezdu s nikým nemluvil, ani to nezkoušel. Jen párkrát na Nicola kývl a tím jeho snaha končila.

Což bylo fajn. Nicolo se s ním rozhodně nechtěl vybavovat.

No a poslední věc, kterou o něm velmi dobře věděl, byla, že skoro každé ráno po deváté chodil do sprchy. S ručníkem omotaným kolem pasu, kolikrát ještě mokrý, pak došel ke skříni a hodil na sebe tričko a kraťase. Poté vyšel z karavanu a na zbytek dne kdovíkam zmizel. 

Zrovna jako teď.

Nicolo pohnul rukou, aby to vypadalo, že kreslí, ale přitom sjel pohledem po Dominikových mokrých zádech, podél páteře, až k lemu ručníku, který hned nato spadl na zem. Cítil, jak rudne, a chtěl odvrátit zrak, ale přitom dál zíral na Dominikův nahý zadek.

Dneska na sebe Dominik hodil jen kraťase a s odhaleným hrudníkem se otočil přímo na Nicola, skoro jako by jeho pohled mohl vycítit. V jeho výrazu bylo něco vyzývavého a zároveň i pobaveného. Nicolo sebou nepatrně trhl a sklonil pohled ke skice. Zaujatě nakreslil komiksovou bublinu a připsal do ní: Takhle to dál nejde, Skaute. A když po nějaké době znovu zvedl zrak, byl už Dominik oblečený a zrovna vycházel z karavanu.

Nicolo čekal, že teď něco řekne, ale stejně jako kterýkoliv jiný den prostě jen beze slova prošel kolem a zmizel někde mezi karavany.

Nicolo netušil kde, protože mu to bylo jedno. Nedíval se.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám úplně první kapitola nového příběhu? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolína
5. 7. 2021 23:09

No tak koukám, že kluků matka bude tvrdé bojovat o místo vaší nejhorší matky vůbec, trumfne ji snad jen ta z Leordanova sídla 😄 Ten moment, když si Nicolo lehnul k bráchovi a on mu přejel po obličeji, byl hrozně hezky, už nemusí být nic řečeno, protože tyhle okamžiky ukazují to sourozencke pouto, podobne mám se sestrou a doufám, že ho nikdy neztratím ❤️ Těším se na první slova Dominika a vůbec až ho poznám, protože rozjezd byl boží, hned nazacatku mokrej ze sprchy i s holym zadkem, nedivím se, že se Nicolo podíval 😄 a určitě mu to bylo… Číst vice »

Květa
5. 7. 2021 23:10

Tohle má tak krásnou atmosféru a pravej letní wibe. 🖤
Těším se na další díly.
I tenhle jsem musela číst dvakrát, opakovaně mi připomínal moji oblíbenou knižní sérii. 🤩

Karolína
6. 7. 2021 10:55
Reply to  Květa

Jakou sérii? Já tuhle atmosféru taky hodně ráda 🙂 Budu ráda za tip 🙂

Květa
6. 7. 2021 17:31
Reply to  szabi

Jsou to knížky od Rob Thurman, první díl se jmenuje V temnotě. Je tam pár společných ukazatelů. 😀 Ale vřele doporučuji, je to jedna z nejlepších sérii vůbec.

Karin
9. 7. 2021 22:26

Vypadá to zajímavě jak všechny povídky co jsou zde jdu pokračovat.