Szabi

Celé dopoledne seděl Nicolo venku před karavanem a kreslil. Nikdo ho nerušil, nikdo po něm nic nechtěl, a to bylo zatraceně fajn. Klein zmizel někde s partou. Nicolo hádal, že buď odešli terorizovat město, nebo zakotvili u lomu, a tak jako tak byl rád, že má klid. Konečně dokončil sešit o Auroře a mohl se věnovat Skautově tajné misi. Na tenhle příběh se obzvlášť těšil, protože ho měl v hlavě už dlouho.

Poprvé nakreslil bandu Zbloudilých, když ho matka vyhodila z karavanu poté, co přišel ze školy. Házela po něm boty a ječela, jak jí zničil život, protože předtím… jakože před ním, měla fakt zářnou budoucnost. (Ironie, neměla.) Zabouchla mu tenkrát dveře před nosem a vůbec ji nezajímalo, že má hlad. Seděl pak na pařezu a čekal, až přijde Klein, který takové věci vždycky napravoval, a mezitím z nudy vytáhl sešit do matematiky a začal do něj čmárat.

Bylo mu osm a poprvé nakreslil Skauta. Ten sice tenkrát vypadal trochu jako tlustá brambora a Aurora pak měla hrozně velká prsa, protože Nicolo netušil, jak jinak ukázat, že druhá brambora, vedle té první brambory, je holka. Od té doby bylo kreslení jediná věc, která ho doopravdy bavila.

Ty staré, původní díly, už samozřejmě překreslil. Ale i tak je pořád měl a občas si je prohlížel. Připadalo mu neuvěřitelně legrační, jak daleko se za ty roky dostal. S příběhem a kreslením. Pokud šlo o reálný svět, nedostal se ani o krok dál.

Klein mu dal k jedněm Vánocům dřevěnou krabici na zámek, aby do něj hotové sešity mohl schovávat a máma se k nim nedostala. Byly to jedny z nejhezčích Vánoc, protože máma nepřišla domů, a tak měli štědrovečerní večeři s paní Woringtonovou v zeleném karavanu a poté u ní dokonce mohli sledovat Grinche, což byl Nicolův první vánoční film, který kdy viděl.

Zrovna si tužkou rozvrhl panely na dalších zhruba pět stran a poté si do každého napsal poznámku, co do něj chce kreslit – detail na Skautův obličej, záběr na celou ulici, StarSid volá na Skauta, Skaut odchá…

Nicolo přestal psát a automaticky vzhlédl, když ze zeleného karavanu vyšel Dominik.

Trval asi jednu vteřinu, nic extra, ale i tak to byl jeden z nejdelších úsměvů, který takhle dopoledne Dominik směrem k Nicolovi vykouzlil. Ačkoliv možná nebyl nejdelší, ale naopak vůbec první. Těžko říct.

A taky to vůbec žádný úsměv být nemusel, prostě šlo jen o hru stínů, protože Dominik vylezl přímo do slunce.

„Domi!“ ozvalo se hned za ním a z karavanu vyšla i jeho nevlastní matka Sandy. „Pomůžu ti.“

Nicolo vůbec nezaznamenal, že má u sebe Dominik koš s prádlem, ale zato docela jasně viděl, jak obrátil oči v sloup, když se za ním Sandy rozběhla v tom svém nátělníčku, ze kterého jí lezly nejen kozy, ale i břicho.

Dominik věšel prádlo na šňůru nataženou mezi dvěma stromy, zatímco Sandy kolem něj poskakovala. Nebylo sice slyšet, co si mezi sebou říkají, respektive co říká Sandy, protože Dominik měl skoro celou dobu rty pevně sevřené, až málem začaly modrat. Ale jedna věc byla zcela evidentní. Nešla by přehlédnout, ani kdyby seděl Nicolo na druhé straně kempu.

A bylo to fakt nechutné.

Třeba to, jak se o něj zkoušela schválně otírat, jak na něj pořád sahala, mrkala, flirtovala, špulila rty, zadek… Prostě po něm jela jako šílená a Nicolo cítil, jak je mu z toho zle. Aniž by hodlal s Dominikem jakkoliv souznít, teď mu ho bylo upřímně líto.

Zkoušel na ně nečumět, ale stejně každou chvíli zvedl zrak a viděl nějakou šílenou, děsivou scénu z hororu, třeba jak Dominikovi náhodou sáhla na zadek.

Dominik jí pak strčil do náruče prázdný koš a odkráčel pryč, zatímco Sandy se s úsměvem vrátila do karavanu. Nicolovi nevěnovala jediný pohled.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥