Szabi

„Buď hodnej,“ pronesl Klein.

Nicolo na tohle nehodlal nic říkat, jen mávl rukou a sebral mikinu, protože se po obědě trochu zhoršilo počasí. Nepršelo, ani nefoukalo, ale obloha byla zatažená. Podle paní Smithové se blížil pořádný slejvák, který jí alespoň konečně zalije petúnie před karavanem. Poslední dobou jí moc nerostly a Nicolo měl podezření, že je to kvůli tomu, jak na ně Dustin v opilosti nachcal.

„Teď máš říct, že jsi vždycky hodnej,“ napověděl mu Klein a pořád na něj koukal s trochu divným výrazem.

„Jsem vždycky hodnej,“ pronesl Nicolo klidně a dál seděl na lavici, zíral před sebe, na nic konkrétního, prostě jen před sebe, a čekal, až pro něj Dominik přijde.

Mimochodem… Už měl dvě minuty zpoždění.

„Nepotřebuješ nějaké prachy? Víš, kam půjdete?“

Dneska měl program vymýšlet Nicolo a ten od první chvíle, ještě než to Dominik rozhodl, věděl, kam jít. Bylo to totiž jediné místo široko daleko, kde byl vždycky, za každé situace, klid. Měl to místo rád a strávil tam už hodně času kreslením a bádáním nad záhadami vesmíru.

To místo k tomu totiž úplně nabádalo.

„Ne a ne,“ zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy peníze, které dostal včera. „Neutratil jsem je. Můžeš si je vzít zpátky.“ Normálně bral všechno a zásadně nic nevracel, ale Klein ty peníze potřeboval mnohem víc.

„Co blbneš, prosim tě. Vem si je,“ vrátil mu je Klein zrovna ve chvíli, kdy někdo zabušil na dveře karavanu.

Měl tři a půl minuty zpoždění!

Klein vstal a šel otevřít, zatímco Nicolo peníze zase schoval do kapsy.

„Ale ale, hezké oko,“ zasmál se Klein, sotva otevřel. Zněl vyloženě pobaveně. Jako kdyby Dominikův moncl bylo to nejlepší, co se během posledních dní přihodilo. „Máš tu rande,“ zavolal dovnitř karavanu, relativně zbytečně, protože Nicolo se objevil hned za ním. Pohlédl na Dominika, který tam poslušně stál, s modřinou pod okem, v otrhaných třičtvrťácích a minimálně o číslo větší mikině.

„Super modřina,“ ušklíbl se Nicolo. Prošel kolem bráchy a seskočil z karavanu do trávy.

„Díky,“ řekl Dominik nevzrušeně, ale s mnohem větší energií pak dodal: „Pojď. Nemůžu se dočkat.“

Nicolo udělal sotva dva kroky, když za ním ještě Klein zavolal: „Buď hodnej!“ Skoro jako by měl pocit, že mu to zapomněl říct, tak ještě narychlo dával rady. Což bylo naprosto idiotské. Akorát tím přiměl Dominika z legrace pořádně plesknout Nicola přes zadek a poté se na Kleina přes rameno vítězoslavně usmát. 

Dostal za to od Nicola pořádný šťouchanec, který ho odhodil na stranu, takže zavrávoral, ale šel pořád dál a spokojený výraz mu taky nezmizel. „Tak kam mě vezmeš?“ promluvil. A stejně jako včera okamžitě vytáhl cigaretu, zapálil ji a podal Nicolovi. V tomhle na něm evidentně bylo spolehnutí, v tom, že u sebe vždycky nějaká cigára měl. Což byl v kempu jeden z mála.

Dominik by díky tomu mohl být docela oblíbený, kdyby se neustále netvářil, že je lepší než ostatní.

„Ty vogo, tys to fakt nechal na mně, jo? Se nepřetrhneš, co?“ uchechtl se Nicolo, ačkoliv s takovým scénářem od rána počítal.

A věděl, kam Dominika vezme, i když to možná nebyl dobrý nápad.

Ne že by to bylo tajné místo. Věděli o něm všichni. Ne že by tím odhaloval kus sebe, ukazoval něco, co neměl. Protože to místo o něm nic nevypovídalo. A rozhodně… Ne že by to pro Nicola cokoli znamenalo. Vezmu tě sem, vezmu tě na místo, kde docela rád trávím čas, a ty pak budeš mít dojem, že jsi pro mě něco víc.

Ani náhodou.

Ale stejně to nebyl dobrý nápad, protože Dominik je Dominik, Nicolo je Nicolo a tak. Dává to smysl?

„Ber to jako bolestný za ten včerejšek. Ukaž mi místo, kam rád chodíš,“ odpověděl Dominik a odhrnul si přitom vlasy z čela, takže zase trochu odkryl i kroužek v uchu.

„Nechodím rád nikam,“ odsekl Nicolo, spíš ale sám pro sebe. Tentokrát nešli přes kemp, ale vzali to do lesa hned za karavany. „Ukážu ti místo, kde budeme mít klid. Doufám, že se nebojíš výšek.“

Očekával, že Dominik jen mávne rukou, nebo řekne nějakou fakt pozérskou hlášku, třeba já se nebojím ničeho. Takže Nicola překvapilo, když Dominik nakrčil nos a prohlásil: „Trochu.“

Trochu znamenalo, že strach má, ale nehodlá to říct na plnou hubu. Zároveň v tom ale nebyly slyšet obavy, takže to asi nebylo tak strašné, aby nemohli pokračovat. Nicolo přidal do kroku, až mezi stromy postupně viděl barvy.

Pořád myslel, že to není nejlepší nápad. Možná by měl vzít Dominika jinam. Vlastně kamkoli. Klidně do lomu, přestože to bylo o ničem. Nebo do města. A stejně ho dál vedl mezi stromy ke starému lunaparku.

Všiml si, že na něj Dominik kouká a přitom pomalu vydechuje kouř.

„Nečum na mě,“ vypálil. 

„Nebo co jako?“

Nicolo pořádně potáhl, vyfoukl kouř nosem a teprve poté odpověděl. „Nebo ti udělám moncla i na druhém oku.“ Sice to nemyslel vyloženě vážně, ale stejně ho ta představa pobavila.

„To bych ti to musel dovolit, viď?“ usmál se Dominik sebevědomě, ale hned nato vyšli z lesa, takže měli přímo před sebou celý lunapark jako na dlani. „Tohle je docela fajn místo. Mohla by se tady odehrávat nějaká zombie apokalypsa.“

Nebylo to žádné tajné místo, zopakoval si v duchu Nicolo. Navíc vršek ruského kola šel z jedné strany kempu trochu vidět. Chodila si sem hrát hlavně děcka, z kempu i města, ale tam, kam měl Nicolo namířeno, nechodil nikdo. „Jo, to asi jo. Postavili to tady zhruba před deseti lety, ale nějak jim nedošlo, že tu nikdo nemá prachy, takže lunapark fungoval jen rok, než zkrachoval. A majiteli se ani nevyplatilo ho rozmontovávat a odvážet, takže to tu tak zůstalo,“ vysvětlil Nicolo a odcvrnkl vajgl směrem ke starému odpadkovému koši. Netrefil se, a když to o vteřinu později zkusil Dominik… Byl to prostě vejtaha.

„To ale muselo stát prachů!“ vydechl a rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby byl na podobném místě poprvé. Což možná byl. „Bydlíš tady už dlouho?“ zeptal se zničehonic.

Nicolo vzdychl. Zastavil pod ruským kolem. „Od narození,“ odpověděl, ale hned nato ukázal na nejvyšší sedačku ruského kola. „Teď se ukáže, jestli jsi ohledně výšek nekecal.“

„Řekl jsem, že se jich bojím!“ vyhrkl okamžitě Dominik. „Takže ne, nekecal. Chceš, abych lezl tam nahoru?“ Zněl vyloženě pochybovačně, stylem něco takového je nebetyčná kravina, slyšíš? Nebetyčná! „Vypadá to dost rozvrzaně.“

Nicolo se chytil železné konstrukce. „Nechci, abys lezl nahoru, ale já tam polezu a brácha chtěl, abych se ti věnoval, takže… Přesvědčí tě, když ti řeknu, že mám tam nahoře schovanou trávu?“ Přitáhl se na nejnižší ocelovou příčku.

„Nechtěl náhodou, abys mě zabil?“ zamumlal Dominik spíš sám pro sebe, ale stejně nakonec přistoupil blíž. „Polezu za tebou,“ vzdychl rozhodně, ačkoliv bylo vidět, že je docela nejistý. A vidět ho takhle… Nicola jednoznačně pobavilo.

Vylézt nahoru nebyla žádná věda. Stačilo moc nekoukat dolů. Příčky byly dostatečně u sebe, navíc široké, a když nepršelo, nebyly ani kluzké. Akorát úplně nahoře, nad vrchní sedačkou, člověk musel dávat pozor, jelikož se sedačka občas rozhoupala. Nicolo byl nahoře první, a tak natáhl ruku, aby Dominikovi pomohl.

Došlo mu, že to byla skoro stejná situace jako včera, kdy společně lezli úzkým záchodovým oknem a Nicolo musel Dominika taky vytáhnout. Jenže tam o nic nešlo. Kdyby jeden z nich spadl, měl by akorát modřinu. Teď však Dominik na malou vteřinu zaváhal, skoro jako kdyby mu docvaklo, že nastala dokonalá chvíle k jeho vraždě. Nakonec ale stejně asi došel k názoru, že je to hovadina, nebo prostě jen chtěl Nicolovi věřit, a tak ruku přijal a nechal se vytáhnout.

„Ježiši,“ vydechl, když byl konečně v bezpečí. Měl trochu červené tváře. Serval ze sebe mikinu a na vteřinu nakoukl přes zábradlí dolů, ale hned se zase narovnal.

Nicolo sáhl pod sedačku, kde měl zespodu přilepený sáček s trávou. Spokojeně ho vytáhl, z kapsy vydoloval filtry a papírky a napůl s tabákem ubalil krásné, téměř výstavní brko, zatímco Dominik se rozhlížel kolem.

„Takže to máš schované před bráchou?“ pochopil Dominik, který už přestal působit tak křečovitě. Dokonce natáhl nohy před sebe, až mu chodidla visela přes okraj sedačky.

„Jo. By mi to jinak sebral.“ Klein mu obvykle, respektive nikdy, věci nebral, ale jak šlo o trávu, zabavil všechno, co našel. Neměl rád, když Nicolo hulil, obzvláště nahoře na ruském kole, protože to považoval za nebezpečné. Navíc po ní míval Nicolo ty svoje stavy, kdy býval buď extrémně lítostivý, nebo nadmíru užvaněný. Ani jedno z toho nebyl zrovna med. „Ale tady je to v bezpečí, protože sem nevyleze,“ ušklíbl se Nicolo a začal po kapsách hledat zapalovač. Nakonec našel ten, který ještě včera patřil Dominkovi.

„Proč sem nevyleze?“

„Klein má strach z výšek. Veřejně by to asi nepřiznal, ale dělá se mu špatně, i když leze na střechu karavanu,“ vysvětlil Nicolo klidně. Zapálil jointa, potáhl a spokojeně se usmál. „Jestli mu řekneš, že to víš, budu tě fakt muset zabít. Jasné?“

Dominik jointa vzal a taky potáhl. Legračně přitom přivíral oči. „Všiml jsem si, že mi docela často vyhrožuješ,“ konstatoval klidně.

To byla asi pravda, ale docela určitě žádnou z těch výhrůžek nemyslel Nicolo vážně. Pohodlně se opřel, a zatímco si předávali brko mezi sebou, vždy po jednom, maximálně po dvou potáhnutích, zírali na les pod nimi. Byl to moc hezký výhled, hlavně hodně večer, když zapadalo slunce, což ale Nicolo viděl jen jednou. Slézat potom dolů v naprosté tmě bylo fakt o držku, takže už to nikdy víckrát nezkusil.

Začínal se cítit uvolněnější. Klidnější. A taky užvaněnější. To byla rozhodně ta lepší varianta, protože ukázat před Dominikem lítost se mu zrovna nechtělo. Na druhou stranu… kdyby byl fakt hodně ubrečený nebo přehnaně zádumčivý, mohl kdykoliv skočit dolů a utéct tak před absolutní potupou.

Vždycky když podával Dominikovi jointa, koukl na něj. Na něco, na některou jeho část. Poprvé to bylo na rty, jak jsou plné a světlé. Poté na dlouhé řasy. Na pramen vlasů. Na ušní lalůček. A cítil přitom šílený odpor sám k sobě, protože věděl, že by na tyhle části zírat neměl.

Neměl by se ani dívat na jeho odhalený zadek, když chodil Dominik ze sprchy.

Taky by neměl být nervózní, jenom proto, že s ním musí trávit čas.

A právě to byl nejspíš ten důvod, proč ho vzal sem. I když hrozilo, že bude brečet nebo mluvit o tom, jak je všechno na světě na hovno, ačkoliv další den míval na svět úplně jiný názor. Prostě byl už po prvním rande totálně unavený z toho, jak nervózně se v jeho společnosti cítil.

Což teď rozhodně nebyl. A taky nebyl lítostivý, melancholický, smutný, zoufalý… Ne, nic z toho. Zato cítil obrovskou potřebu… žvanit.

„Věříš na mimozemšťany?“ vyhrkl.

Dominik pokrčil rameny. „Nevím. Asi jo. Ale jsou to podle mě docela zmrdi. Jednou přiletí a rozmixujou nás do džusu nebo tak něco.“

„To by byl fakt nechutnej džus,“ uchechtl se Nicolo a představil si velkou sklenici s popiskem džus z Dominika. Z nějakého důvodu měl nazelenalou barvu a z nějakého důvodu to Nicola nesmírně pobavilo. „A co na magii? Věříš na magii?“

„Jako třeba s hůlkama?“

„No nevím. Třeba. Je ještě nějaká jiná magie?“ rozhodil rukama a bylo mu jedno, že nejspíš bude vypadat trochu jako debil, protože toho Pottera, o kterém holky ve škole často mluvily, neznal. Nikdy ho nečetl a nikdy neviděl žádný film.

„Tak asi věřím, jako proč ne,“ pokrčil Dominik rameny a nejspíš byl taky trochu mimo, protože mu ty otázky evidentně vůbec nevadily. „Kdybych měl hůlku, začaroval bych to kolo, aby nás vozilo dokola a taky, aby tady byl kanystr s malinovkou.“

Tuhle informaci považoval Nicolo za absolutně zásadní. „Takže máš rád malinovku,“ oznámil.

„Zjišťuješ, jestli nám to bude klapat i za dvacet let?“ Dominik povytáhl obočí a dokonce se trochu natočil na stranu, aby na Nicola víc viděl. Musel přitom vytočit i nohu, takže se dotkli koleny. 

„Eee,“ začal Nicolo, ale pak hodně rázně a nekompromisně zavrtěl hlavou. „Ne. Vždyť nejsi buzík. Sám jsi to řekl. A já vlastně taky ne.“

Dominik na to nijak nereagoval, ale dál blbě čuměl, a tak mu Nicolo laskavě a mile oznámil, ať to nedělá. „Nečum na mě.“ Vadilo mu to hlavně proto, že věděl, co se za tím pohledem skrývá. Co by mu Dominik řekl, kdyby… Kdyby co? Byl větší sráč?

Chvíli bylo ticho, takové, které přímo nabádalo říct nějakou šílenost. Nebo ji udělat. A přesně ve chvíli, kdy to Nicola napadlo, se Dominik naklonil blíž. Málem se dotkl Nicolova ucha. Svými rty. Málem se dotkl Nicolova ucha svými rty, takže to skoro vypadalo, že ho hodlá… Jenomže pak na něj foukl!!!

Nicolovi vyskočila po těle husí kůže. „Bezva, fakt bezva,“ vyštěkl a zkusil si sednout co nejdál, ale v podstatě mu sedačka dovolila posunout se maximálně o centimetr. Proto vybral další, naprosto divné, ale bezpečné téma. „Já věřím na duchy.“

„Fakt?“ vyhrkl Dominik zaujatě. „Měli jsme kocoura, tenkrát, a podle mě je viděl. Vždycky seděl a koukal třeba strašně dlouho upřeně do rohu. Měl úplný zásek. Přitom tam nic nebylo, nebo aspoň já to neviděl,“ vyprávěl a měl přitom trochu pokrčené čelo, takže se mu uprostřed dělala docela roztomilá rýha. Teda… rýha, úplně obyčejná, ničím nezajímavá rýha. „Když umřel, měl jsem pocit, že ho slyším mňoukat. Taková ozvěna vzadu v hlavě, ale možná mi jen hrabalo.“

Nicolo chápavě přikývl a chvíli koukal před sebe, zatímco Dominik si všiml, že má na podrážce list a zkoušel ho druhou botou sundat. Poté nohou chvíli třepal ve vzduchu, než to list konečně vzdal a začal se pomalu snášet k zemi. Tak jako zvláštně kolíbavě padal… Nicolo zatřásl hlavou a zamrkal.

„Před vámi ve vašem karavanu bydlela paní Woringtonová. Je to asi půl roku, co umřela na zástavu srdce. To měla z toho, že furt pekla a nejedla nic jiného. Nejraději měla třešňový koláč, ten pekla minimálně jednou týdně, akorát z těch třešní vůbec nevytahovala pecky, což bylo jako fakt na hovno. Jednou mi zaskočila a Klein mě musel několikrát pořádně praštit do zad, než jsem ji vychrchlal. Co jsem to… Jo. No tak paní Woringtonová se mnou vždycky sedávala venku před karavany a luštila křížovky. Za začátku se furt na něco ptala, ale já toho moc nevěděl, tak nakonec přestala. V ten den, kdy se to stalo, ale celou dobu jen zírala před sebe a byla taková zasněná. Když jsem na ni zkoušel mluvit, vždycky jen mávla rukou a odpověděla, že všechno bude v pohodě. Takovým tím hrozně nepříjemně milým hlasem. Nicolo, všechno bude v pořádku… Prostě to bylo divné. A ten večer mi pak máma řekla, že Woringtonová zemřela. Akorát že zemřela už předtím v noci. Chápeš? Takže celou tu dobu, co tam byla se mnou, měla být dávno mrtvá!“ Schválně nechal otevřenou pusu, aby bylo jasné, že ani on to absolutně nechápe.

Dominik na něj pochybovačně pohlédl. „Chceš mi tvrdit, že s tebou luštila křížovky mrtvá ženská?“

Nicolo zavrtěl hlavou. „Vždyť ti říkám, že ten den neluštila, jen zírala před sebe.“ Možná k tomu měl ještě dodat, že ten den taky lezl sem nahoru, na ruské kolo, a trochu hulil, tudíž má ten den možná maličko v mlze. Ale tím, co se stalo, si byl stoprocentně jistý, takže nemělo smysl působit zbytečně nedůvěryhodně.

„Víš co?“ plácl se Dominik dlaní do stehna. „Věřím ti. Tady v kempu vypadá spousta lidí, jako že už jsou po smrti.“

„Jojo,“ souhlasil Nicolo, než ho napadala další otázka. „Už ses seznámil s Alfrédem?“ vypálil. Pořád ho totiž zajímalo, proč byl včera Dominik tak v klidu. Jestli to byl rys jeho povahy, nebo ještě netušil, co by ho mohlo potkat.

„To je kdo?“

„Karavan skoro u silnice. Ten šedý. Alfréd pořád nosí vojenskou uniformu. Myslí, že je ve válce,“ vysvětlil Nicolo.

Dominik přikývl. „Ajo, ten magor! Tak ten mi řekl hned první den, co jsme přijeli, že mě zastřelí,“ odpověděl pobaveně, dokonce měl takový pobavený úsměv, jako kdyby vyprávěl tu nejzajímavější historku za poslední měsíc. „Nechceš mi o sobě něco říct?“ zeptal překvapivě hezky.

Tohle byla zrádná, ZRÁDNÁ, otázka, protože na ni šlo odpověď tolika způsoby a úplně každý přišel Nicolovi totálně super. V tuhle chvíli rozhodně nebylo nic lepšího než mluvit, klábosit, probírat, řešit a prozrazovat. Musel se kousnout do jazyka a přivolat všechnu soudnost, kterou v sobě dokázal vydolovat. „Řeknu ti jednu věc. Tu nejdůležitější,“ pronesl naprosto klidný hlasem. „Dal bych si meruňkový koláč. Jako fakt hodně.“ A to byla pravda pravdoucí.

„Proč zrovna meruňkový?“ chtěl vědět Dominik, ale hned nato položil další otázku. „Asi tady nemáš někde schovanou vodu?“

Nicolo otráveně nakrčil nos. „Tak jsme někde v obchodě? Myslíš, že tu mám i pokladnu a drobné na vrácení, nebo co?“

Dominik nespokojeně mlaskl. „Dal bych si něco studeného. A sladkého.“ Co by to ale přesně mělo být, to už Nicolo nezjistil, protože se Dominik naklonil přes zábradlí a trochu v obličeji zezelenal. „Možná chvíli počkám, než polezu dolů.“

Tady tím prohlášením dal Nicolovi do rukou velkou moc, kterou nešlo nevyužít. Nicolo vykouzlil jeden ze svých nejmilejší úsměv a poté pořádně sedačku rozhoupal. „Je to lepší?“ chechtal se.

„Hej!“ vyštěkl Dominik a celý ztuhnul. „Chceš, abych na tebe spadnul?“ Působil trochu teatrálně, ale na druhou stranu to vypadalo, že má vážně strach, proto Nicolo nakonec, po pár posledních zhoupnutích, přestal. Ale pořád se smál. A Dominik… ten se po chvíli taky začal smát, takže se spolu smáli, skoro jako kdyby jeden z nich řekl ten vůbec nejlepší vtip na světě.

Ale taky za to docela určitě mohla tráva.

Smích postupně přešel. Dominik se sesunul do polosedu/pololehu a nohy opět přehodil přes okraj. Zhluboka oddechoval a ticho, které mezi nimi nastalo, vlastně vůbec nebylo trapné. „Takže ty věříš na magii? A na mimozemšťany? Proto ses ptal?“ pronesl po chvíli.

„Nevím,“ přiznal popravě Nicolo. „Na tohle všechno věří máma, tak nám to furt předhazuje. Představ si, že ji už třikrát po cestě z práce unesli mimozemšťani! Šílené, co? Proto ji vždycky najdeme ležet v příkopu, protože tam ji vysadí po sondě do mozku.“ Mávl rukou. Tohle téma možná bylo až příliš. „Jen jsem chtěl vědět tvůj názor.“

Na všechno, napadlo ho okamžitě společně s dalšími stovkami otázek.

„Jako tvoje máma vypadá na to, že se pokouší ohnout časoprostor nebo tak něco. Viděl jsem, že to minule naprala přímo do stěny karavanu. Musí to být na nic, když tak chlastá,“ prohodil Dominik a docela dlouho koukal na mikinu, kterou měl položenou na klíně. Nejspíš došel k názoru, že mu je vlastně zima, takže si ji začal oblékat. Hodně pomalu, ale Nicolovi to vůbec nevadilo, protože sám měl dojem, že se čas tak nějak celkově táhne jako sopel. „Zas si ale říkám,“ pokračoval Dominik, jako kdyby mezi tím nebyla dlouhá odmlka, „že by bylo jednodušší, kdyby Sandy chlastala. Jednodušší se jí zbavit.“

Nicolo automaticky přikývl. „Ta po tobě hodně jede, co? Dneska ti ty kozy strkala až do ksichtu. Spíš s ní?“ Byla to docela opodstatněná otázka, protože takové věci se prostě sem tam děly. Že na to Dominik na první pohled nevypadal, nic neznamenalo. Paní Smithová taky na první pohled nevypadala jako ženská, co je na zajíčky, a o Atkinsonovi se tak nějak všeobecně vědělo, že má rád svazování. A to mu bylo sedmdesát a rozhodně by to do něj ze začátku nikdo neřekl. 

Takže… Jo, ta otázka nebyla tak šílená.

Dominik předstíral, že si strká prst do krku a následně zvrací. „Ses asi posral, ne? Tys ji jako neviděl?“

„Oukej. Soráč,“ pokrčil Nicolo rameny. „Ale je dost dotěrná, co?“

„Strašně,“ přitakal Dominik. „Jakože nemáš tušení. Někdy je to sranda, ale… Někdy ne.“ Chvíli koukal na ruce položené v klíně a poté zkoušel dostat špínu zpod nehtu u palce levé ruky. „Měl jsem docela rád Meghan, to byla tátova bejvalka, o pět let starší než on. Docela dlouho s náma bydlela a on se na ni pak vykašlal právě kvůli tomu, že mu Sandy strkala kozy do ksichtu. Myslí si, kdovíjak není krásná.“ Při těch slovech se oklepal a ohrnul horní ret, aby dal najevo, jak šílená mu ta představa připadá.

„Tak to je fakt odpornost,“ souhlasil Nicolo. „Vsadím se, že když chrápe s tvým otcem, tak přitom myslí na tebe. Chápeš to? To je dobrá úchylárna.“  

Dominik překvapivě nevypadal zrovna nadšeně. „Drž hubu, Nicolo! Na to fakt nechci myslet.“ Schoval ruce do kapes a uraženě odvrátil pohled směrem k lesu.

„Zelený karavan je fakt prokletý. Nejdřív duchové a teď tohle,“ kroutil Nicolo nechápavě hlavou, ale myšlenky mu v mysli proudily takovou rychlostí, že mu hned naskočilo další téma. „Hej!“ vyhrkl. „To já jsem ho natřel nazeleno!“

Nezdálo se, že by to Dominika kdovíjak zasáhlo. „Kvůli paní Woringtonové?“ pronesl absolutně nezaujatým hlasem.

Nicolo byl na druhou stranu zaujatý až příliš, protože mu najednou vyskakovaly skoro zapomenuté vzpomínky. „Oukej, odhalils mě. Natíral ho Klein, ale já mu pomáhal. Nejdřív maloval náš karavan a paní Woringtonová ho pak prosila, jestli by nemohl vzít i ten její. Barvu jsem vybíral já! Seš rád, že jsem nevybral třeba růžovou?“ uchechtl se Nicolo. Paní Woringtonová by růžovou určitě přivítala, protože často nosila růžovou zástěru a měla růžové talíře.

„Je mi to úplně u prdele,“ oznámil Dominik, pořád trochu napružený. Nejspíš se ho téma Sandy opravdu hodně dotklo. „Takže abych si to spočítal. Žiješ s bráchou, který myslí, že šéfuje celému kempu, a věčně ožralou matkou. Tys to docela vyhrál. Hele, tvůj táta je Ital?“

Jestli tohle všechno bylo myšleno jako nějaká urážka, narážka, rýpnutí nebo cokoli na ten způsob, tak Nicolovi to bylo naprosto ukradené, protože všechno z toho byla pravda. A jestli ho život v kempu něco naučil, tak si nedělat z takových keců přílišnou hlavu. Jo, kluci ze školy na něj mohli hulákat, že má matku kurvu a že je to opilá kráva, ale jeho to ani za mák nerozhodilo. Tohle ne. Jiné věci ano, ale tohle ne!

„Proč Ital?“ chtěl vědět.

„Nicolo zní italsky, ne? Když se řekne Nicolo, představím si někoho, kdo dělá pizzu. Tak jestli se jmenuješ po něm,“ vysvětlil Dominik.

Ta představa přišla Nicolovi super. Že by byl otec Ital a připravoval pizzu a těstoviny a další jídla, která by byla ryze italská, ale Nicolo je zatím neznal. Jenže pravda byla trochu méně zajímavá. „To fakt ne,“ uchechtl se pobaveně. „Nevím, kdo je můj fotr. Ani moje matka to neví, protože si to vůbec nepamatuje. Možná to byl nějaký chlap, co tudy jen projížděl, nebo někdo z vedlejší vesnice… Těžko říct. A Nicolo se jmenuju po porodní asistence Nicole, která mámě pomáhala, a máma jí byla tak vděčná, že se po ní rozhodla pojmenovat svoje děcko. A že se narodil kluk? S tím si hlavu fakt nelámala.“

„Ježiši,“ usmál se Dominik a rozhodně v tom bylo něco trochu lítostivého. „No ale počkej, takže Klein není tvůj pravej brácha?“ pochopil okamžitě.

Nicolo přikývl. „Tak fotra má jiného, to je fakt. Ale jinak je pravej až moc. Ten to s jménem taky zrovna nevyhrál,“ vzdychl. Vytáhl z kapsy zapalovač a začal s ním škrtat, nejspíš aby zabavil prsty.

„Překvapuje mě, že to říkám, ale Klein není takovej děs. Vlastně docela normální jméno,“ prohodil Dominik a prohrábl si vlasy. Ten jeden pramen, ten nejmíň poslušný, chtěl opět zkrotit tím, že ho šoupnul za ucho a odkryl tak kroužek.

Nicolo na ten kroužek nějakou dobu civěl, než mu došlo, že by měl něco říct. „To není jeho jméno, ale příjmení. Nechává si tak říkat. Vlastně… Je to naše společné příjmení po matce. Kleinovi. Super, co?“

Dominik překvapeně zamrkal a samozřejmě ho nejvíc zajímalo to jediné, o čem by Nicolo neměl raději mluvit. „No a jak se teda jmenuje?“ vypálil a dokonce poposedl. Poposedl stylem, jakože to bylo fakt horké zboží.

Což Nicola trochu naštvalo. A mlčel, protože tohle by bráchovi nikdy neudělal. Místo toho vyhodil výhybku na další hodně fascinující téma. „Proč jsi byl v pasťáku?“

Dominikův vlak by docela určitě vykolejil, protože tohle na něj byla nejspíš hodně rychlá změna. „Co?“ zakroutil hlavou a zamračil se, takže bylo vidět, že o tom nejspíš nebude chtít vůbec mluvit. No ale to měl jít na rande s nějakou bezduchou holkou (nebo klidně klukem, protože Nicolo znal i hodně bezduchých kluků).

„Proč jsi byl v pasťáku?“ zopakoval naprosto klidným hlasem.

„Protože jsem udělal průser,“ zněla odpověď. „Co sis jako myslel? Že mě tam poslali jen tak?“ zavrčel Dominik a dokonce sevřel ruce v pěst. Takže to nejspíš bylo hodně citlivé téma.

„Ježiši, tak to byla fakt vtipná odpověď. Se snad smíchy poseru,“ odvětil Nicolo a zkřížil ruce na hrudi. „Ty víš, na co jsem se ptal.“

Došlo k menší bitvě, která se ale odehrávala jen na úrovní očí, protože to, jak na sebe zírali, rozhodně nebylo jen tak. Nakonec však Dominik zavrtěl hlavou a způsobem, že fakt o nic nejde, řekl: „Nic ti do toho není.“ Jenže opět. Měl vzít na rande někoho děsně bezduchého, koho zajímalo jen uctívání jeho osoby. A ne Nicola. „Zkus si to domyslet,“ pronesl ještě po chvíli. Pak nahlédl přes okraj sedačky dolů a nejspíš chtěl odvést řeč jinam. „Dal bych si limonádu, už ale fakt. Úplně se mu lepí jazyk na patro.“

„Tak to si musíš pro nějakou zajít. Jinak ti nepomůžu.“

Dominik nejspíš pořád nemohl původní téma překousnout, protože se k němu opět vrátil. „Prostě jsem udělal průser, dobře?“ řekl hodně podobnou větu s úplně stejnou informační hodnotou jako na začátku. „Nic hroznýho, ale nějak se to sešlo.“

„Ježišmarja, fajn. Chápu. Nemusíš být tak konkrétní. Vždyť mě to nakonec zas tolik nezajímá. Jestli půjdeš pro limonádu, vem mi meruňkový koláč,“ oznámil Nicolo a zaklonil hlavu, aby viděl na nebe, které bylo pořád zatažené, takže to skoro vypadalo, jako kdyby měla každou chvíli přijít noc. Což ale byla hloupost, protože bylo teprve… Nevěděl kolik, ale rozhodně ne víc jak čtyři odpoledne.

„Na zítřek zkusím vymyslet něco speciálního,“ slíbil Dominik. „Dneska jsem to maličko prosral. Ale tys to vlastně zachránil, takže pokud si nezlomím vaz, až polezu dolů, dávám ti skoro plnej počet bodů.“

Nicolo vykouzlil překvapivě milý úsměv. „Vau. Takže takhle to vypadá, když se snažíš být milej, jo? Je to trochu děsivé! Za co jsi mi strhl body?“ chtěl vědět a taky ho napadlo, jak by dnešní rande ohodnotil. A jak včerejší. A kolik bodů by dal Dominikovi. A věří Dominik v Boha? Na to se ho taky nezeptal. Pořád měl tolik otázek.

„Nestrhnul. Teda zatím. Ono to hodně záleží na tom, co řekneš. Už ses do mě zamiloval?“ pronesl Dominik rošťácky a Nicolo nad tím slovem potom musel pořád uvažovat. Dominik, ten rošťák, rošťák, rošťák…

„Víš, že jsem dneska jen o trochu milejší proto, žes mě včera nechal uhodit tě, a proto, že po trávě jsem vždycky hodnej a sdílenej? Zítra budu stejně protivnej jako vždycky.“ Což byla pravda. Byla velká pravděpodobnost, že na další rande půjde už úplně jiný Nicolo, který bude dnešního dne litovat.

Dominik se pousmál. „Promiň. Neposlouchal jsem tě. Takže zamiloval?“ Naklonil přitom hlavu na stranu a jasně, jo, bylo naprosto evidentní, že chtěl být jen maximálně okouzlující. „Jestli je to teda podle Quentina definice toho, když člověk někoho sbalí.“

„Quentin? Vážně? Myslíš, že se brácha jmenuje Quentin?“

„Pedro? Ralphík?“ hádal dál Dominik.

Nicolo zavrtěl hlavou. „Tohle je fakt sranda,“ přiznal. „A ne, nezamiloval. Na to se budeš muset snažit mnohem víc.“ Uhnul přitom pohledem na stranu, na kus látky na sedačce, která se odlupovala.

„Cha,“ vydechl Dominik, skoro jako kdyby to bral jako výzvu pro příště. Nic víc už však neřekl. Místo toho přelezl zábranu sedačky. „Předem sorry, ale pokud se zabiju, tak musíme ten zítřek zrušit. Potkáme se ve dvě,“ řekl ještě, než pohlédl dolů. Na chvíli zezelenal, ale to ho nezastavilo a pokračoval ve slézání, nejspíš aby někde sehnal limonádu. Těžko říct. Obzvlášť u Dominika.

Nicolo ho kontroloval, dokud neseskočil na zem a nerozešel se směrem ke kempu. Teprve poté vydoloval z kapsy cigaretu a kouřil, zatímco zíral před sebe a přemýšlel. Akorát o pár minut později už nevěděl, nad čím přesně.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥