PONDĚLÍ

ráno

Spali vedle sebe skoro jako staří manželé, protože Klein měl ruku přehozenou přes Nicola, a tak to vypadalo, že ho objímá. Což nedělal. Klein byl prostě jenom ten typ, který potřeboval hodně prostoru. Spával většinou na břiše a ruce měl rozhozené na obě strany.

Nicolo už si na to dávno zvykl a málokdy ho vzbudilo, když do něj brácha několikrát za noc šťouchl. Pořád lepší, než spát vedle mámy. Dnešní noc ale byla překvapivě v pohodě. Nicolo schoval obličej do polštáře a zároveň s tím zívl.

„Neslintej mi do postele,“ zamumlal Klein z polospánku. Stáhl ruku k sobě a protáhl se, až mu několikrát hodně hlasitě ruplo v zádech.

„Pozdě,“ uchechtl se Nicolo a zůstal ležet na boku, tak aby na bráchu viděl. „Soráč, jsem tu usnul nechtěně, jak jsem na tebe čekal.“

„Jo, a ještě předtím jsi mi snědl večeři. Ty těstoviny jsem si nárokoval!“ pronesl Klein.

„Za to se omlouvat nebudu. Kdo první přijde, ten žere těstoviny!“

Klein ho se smíchem zalehl, tak aby se Nicolo nemohl hýbat a utéct, a začal ho lechtat na žebrech. „Omluv se, tak dělej. Omluv se. No tak, co bude?“

Nicolo zkoušel bojovat, kopal nohama a mával rukama, svíjel se, ale stejně mu to nebylo nic platné, a tak ze sebe nakonec mezi zajíkavým smíchem dostal: „Dobře, ano! Ježiši. Omlouvám se.“

„Fajn. V pořádku,“ řekl Klein spokojeně a seskočil z postele. Byl jako posrané ranní ptáče, co po jednom zívnutí a jednom protažení působí energicky a živě po zbytek dne.

Nicolo se na druhou stranu jen převalil ke kraji postele, aby zkontroloval, kde máma usnula. Ulevilo se mu, že byla na gauči s hlavou položenou na hromadě prádla. Pusu měla pootevřenou. Takhle trochu vypadala, jako by byla mrtvá. Ovšem takové štěstí Nicolo neměl.

„Takže?“ nadzvedl Klein obočí.

„Takže co?

Klein obrátil oči v sloup. „Nedělej blbečka.“

Bylo jasné, že se na to zeptá, že bude chtít vědět, jak první rande probíhalo, ale Nicolo cítil vyloženě nechuť mluvit o čemkoli, co zahrnovalo Mortena. „Ty vole, to se o tom chceš bavit hned ráno? Nechceš se třeba jako první vysrat nebo nasnídat? Ne nutně v tomhle pořadí.“

„Nicolo,“ vzdychl Klein otráveně. „Nemůžeš prostě odpovědět?“

„Fajn!“ Nicolo vystřelil do sedu. Musel být sice shrbený, protože strop karavanu byl hodně nízký, ale aspoň byl výš než Klein. „Co jako čekáš, že se stalo? Že mě vzal na rande a od té chvíle se mi podlamují kolena? Že jsme si to rozdali? Nebo co jako? Nic extra se nestalo. Prostě jsme šli do kina a to je všechno. Není to zrovna nejlepší plánovač schůzek.“ 

Klein na bráchu upřeně zíral, jako by uvažoval, jestli v tom všem není něco víc. Nakonec ale pokrčil rameny. „Oukej. Jen jsem chtěl vědět, jestli to bylo v pohodě. Nemyslel jsem, jestli se ti to líbilo. Spíš… Jestli jsi ty v pohodě.“

„Tss,“ mávl Nicolo rukou. Seskočil z postele a hrdě se narovnal. „Dal jsem mu pěstí. Dvakrát.“

Kleinovi se na tváři objevil obrovský úsměv. Přitáhl Nicola k sobě, objal ho a pocuchal ve vlasech. „To je můj bráška,“ pronesl a zněl vyloženě spokojeně.

Jak přesně k tomu došlo, neměl Nicolo v úmyslu upřesňovat. Prostě se jen usmíval. Spokojený sám se sebou.

„To chce velkou snídani!“ rozhodl Klein a přešel k lince.

„Meruňkový koláč!“ vyhrkl Nicolo uličnicky a poskočil. Vrazil přitom nechtěně do gauče, protože na zemi ležely matčiny boty a on se jim zkoušel vyhnout.

Matka sebou trhla a krvavýma očima pohlédla na Nicola. Nejdřív to vypadalo, že zase spadne na ksicht a usne, ale nakonec v sobě vydolovala nejspíš poslední zbytečky energie, protože vyštěkla: „Ty malej smrade, nemůžeš jít blbnout ven?“

Poté energie velmi rychle došla. Máma totiž zavřela oči a okamžitě usnula.

Nicolo nakrčil nos. „Ajaj. Dneska to bude pěkná kocovinka. Škoda, že nemám megafon, abych jí to ráno zpříjemnil.“

„Bezva. Jakože dneska nemám na práci nic lepšího, než vás zase trhat od sebe, ne?“ odvětil Klein a položil na stůl…

„Zas toust s arašídovým máslem?“ vzdychl Nicolo a koukal přitom na talíř, trochu otráveně, ale ne zas tak otráveně, že by to odmítl jíst.

Klein k němu došel, dostrkal ho k lavici, posadil, přitáhl talíř se snídaní a poklepal vedle něj prstem. „Jez. Meruňkový koláč bude na narozeniny.“ S těmi slovy potom odešel do koupelny, takže už neslyšel Nicolovo smutné narozeniny mám za osm měsíců.

Nicolo do toustu chvíli šťouchal, poté ho proklínal pohledem a nakonec mu řekl pár ostrých nadávek, jelikož to ani nebyl pořádný toust se dvěma chleby a máslem uprostřed. Ne, byl to jen jeden plátek přeložený na půl. Stejně ho ale snědl a zvládl to docela slušně na dvě kousnutí.

„Hej!“ vzpomněl si najednou. „Kleine! Tys věděl, že byl v pasťáku?“ zavolal, ale brácha ho přes tekoucí vodu neslyšel, a tak musel Nicolo počkat, než konečně vyjde ven. Trvalo to přesně sto padesát osm poklepání nohou. Pak otázku znovu vyštěkl.

Klein pokrčil rameny. „Kdo jako?“

„Ty vole, kdo asi! Svatej papež!“ obrátil Nicolo oči v sloup. „Dominik! Tys věděl, že byl v pasťáku?“

Chvíli bylo ticho, které mohlo znamenat cokoli, ale nikdo neznal Kleina tak dobře jako mladší brácha, takže samozřejmě okamžitě věděl, co to ticho znamená. Vyskočil na lavici. „Tys to věděl!“ obvinil ho a ukázal na něj prstem. „Tys to věděl a stejně jsi mě nechal s ním odejít? Co když udělal něco fakt vážného?!“ Tentokrát byl docela naštvaný. Ne tolik, jako když uzavírali sázku, ale stejně měl chuť bráchovi pořádně vrazit.

Pod oko, dvěma předními klouby, zpevnit ruku… Tohle všechno si moc dobře pamatoval. A udělal by to, fakt jo, až na to… Až na to, že bráchu by doopravdy nepraštil. NIKDY. Seskočil proto z lavice, a aspoň do bráchy strčil. „Seš fakt debil.“

„Nicolo,“ promluvil Klein a nadhodil jeden z těch svých smutně vtíravých pohledů.

„Nekoukej tak na mě. Stejně se zlobím,“ štěkl Nicolo nazpátek.

Klein vzdychl a došel do kuchyně, což bylo doslova krok a půl od koupelny, a začal si chystat kafe. „Ano, věděl jsem to, ale taky jsem věděl, že nikoho nezmlátil a nikomu neublížil. Máma chvíli mluvila s jeho mámou, takže se ke mně dostalo, že tam byl kvůli nějaké krádeži. Nevím, co přesně sebral, ale to je asi jedno. Vážně si myslíš, že bych tě ohrozil? Že bych tě s ním někam poslal, kdybych věděl, že je to násilník? Ale no tak, Nicolo. Ještě pořád platí, že seš to nejdůležitější v mém životě, jasné? Teda… Alespoň do doby, než dostanu to auto.“ S kafem v ruce se opřel o linku a docela klidně pohlédl na bráchu. Ten na něj koukal nazpátek.

„Stejně mám furt chuť ti to kafe vyrazit z ruky,“ pronesl Nicolo mírně.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
19. 7. 2021 22:17

Bráchové, to je něco. 🖤

MaCecha
19. 7. 2021 22:28

Sakra, tam někde ve Zbloudilově mají ale kratká rána! 🤔 Příště, ať laskavě bratři vstanou dřív, jo? Já chci delší psaní.. žudli, žudli 🙏😁.

Karolina
31. 7. 2021 17:29

Takze je Nicolo beran ? 🤔