Szabi

Byla ještě tma, když ho vzbudila máma, která to nevybrala, vrazila do stolu, shodila pet láhev, kopla do ní a rozhihňala se jako školačka. Klein něco zamručel, převalil se na druhý bok a spal klidně dál. Máma mezitím spadla na gauč, mlaska a usnula. No a Nicolo taky zamručel, taky se převalil, taky mlaskl a… nic. Prostě nic. Zíral do tmy jako sůva a bez ohledu na to, kolikrát si v duchu řekl, že určitě usne, neusnul.

Dnes je ten den.

Před týdnem v tuto dobu ještě žádná sázka neexistovala. Před týdnem v tuto dobu taky spokojeně spal, protože nemusel přemýšlet nad tím, co udělá.

Řekne pravdu? Asi těžko!

Jenže… To by znamenalo, že by mu Dominik dovolil, aby lhal, a zcela upřímně… Proč by to asi dělal? Co by z toho měl?

Rozhodně ne auto.

Mohl by se ho vzdát? Pro Nicola?

Nicolo zatřepal hlavou a obrátil sám nad sebou oči. Bože, to byla tak idiotská myšlenka. Dominik s ním sice spal, sice ho políbil a sice se k němu choval docela hezky, ale všechno to bylo jenom proto, že chtěl to auto!

Smiř se s tím, že to všechno dělal, aby vyhrál.

Smiř se s tím, že jsi s Dominikem strávil týden a ten dnešním večerem končí a od zítřka už to bude zase… Jaké vlastně? Takové jako předtím? Nedokázal si představit, že po tom všem by se s Dominikem jen letmo zdravili, nebo rovnou dělali, že se nevidí. Ale možná by to bylo snazší, než spolu mluvit, třeba i trávit čas a pak ho jednou vidět, jak se s nějakou holkou navzájem olizují.

Což se určitě dřív nebo později stane.

A nejenže bydleli hned vedle sebe, ale ještě navíc bude Dominika potkávat na školních chodbách. Možná někdy vyjde z karavanu, aby šel do školy, a Dominik v tu samou chvíli taky vyjde ven, s batohem přes rameno, a bude to fakt suprově trapné, až spolu půjdou celou cestu do školy a… Oukej, to asi nepůjdou, protože Dominik bude mít auto.

Které beztak většinu času zůstane stát na parkovišti, protože benzín je drahej.

Ležel s přeplněnou hlavou a zíral před sebe až do chvíle, kdy se matrace nad ním pohnula. Slyšel bráchu, jak zívá a protahuje se, takže už byl určitě vzhůru, ale Nicolo na něj rozhodně neplánoval promluvit. Dokonce přemýšlel, že zavře oči a bude předstírat spánek, ale než se stihl rozmyslet, zda to vážně udělá, Klein seskočil na zem.

„Dobré ráno,“ pozdravil s úsměvem na tváři, evidentně spokojený. Proč by taky spokojený nebyl, že? Dnes měl celý den volno, večer ho čekala skvělá akce, vyhraná sázka a pak samozřejmě auto.

„Nazdar,“ zamumlal Nicolo a zkusil se taky usmát, ale v ten okamžik mu praskl strup na rtu, takže se úsměv změnil v úšklebek. A hned nato v puse ucítil krev.

Bezva. Tohle bude fakt skvělý den.

Klein se k němu naklonil. „Bolí to?“

„Ne, příjemně to svědí,“ odsekl Nicolo. „Možná by sis měl taky jeden pořídit. Mohl bych ti s tím pomoct.“ Laškovně zamrkal a dostal za to akorát plácnutí po hlavě.

„Blbče,“ vzdychl Klein, jako kdyby ho Nicolo takhle zlobil pořád. Což rozhodně nedělal.

„Idiote.“

„Pitomče.“

„Kreténe!“

Klein naklonil hlavu na stranu. „Nicolo, bacha na pusu,“ pronesl rázně, ale přesto se zase usmál. Vlasy měl přitom rozcuchané na všechny strany, což z nějakého důvodu ještě víc podtrhávalo to, jak spokojeně působil. „Už mám zas data. Chceš půjčit mobil?“ Zašmátral na horní matraci a zpod polštáře vytáhl mobil. Hodil ho bráchovi, aniž by čekal na odpověď.

„Bezva. Třeba z Marii vytáhnu další nahé fotky,“ zavtípkoval Nicolo, i když věděl, že je to starý a otřepaný vtip. Ale Klein se předtím, než odešel do sprchy, stejně zasmál.

Nicolo si přečetl všechny bráchovy esemesky, ale nic zajímavého nenašel. Pak mu projel Facebook, ale opět ho nic nezaujalo, a tak mobil položil na noční stolek a vstal. Zakopl o pet láhev, kterou nad ránem shodila máma, a skopl si malíček, takže dobrou minutu poskakoval na jedné noze a klel, než bolest trochu polevila.

Na jídlo neměli nic moc. Nakonec vzal zavděk jen arašídové máslo, což mu nijak zvlášť nevadilo, protože tento týden měl hodně dobrého jídla. Maria mu uvařila těstoviny, byl s Kleinem na hranolkách, dostal zbytek pizzy, zmrzlinu, párky, dort…

Dort. Dominik.

Sázka.

Nicolo arašídové máslo vlastně neměl moc rád. Zavřel ho a teatrálně sklenici odhodil na linku zrovna ve chvíli, kdy Klein vyšel ze sprchy.

„Co ti to máslo udělalo?“ zeptal se pobaveně, ale Nicolo na to nehodlal odpovídat. A tak jen pokrčil rameny, kopl do pet lahve, která se odkutálela pod postel, sebral ze země tričko s drakem a odešel s ním do sprchy.

Při čištění zubů ho pálil ret.

Ret. Líbání. Dominik.

Sázka.

Nějakou dobu jen stál ve sprše, koukal před sebe a napadlo ho, jestli by třeba nepomohla masturbace. Většinou mu totiž vážně pomáhala odvést myšlenky jinam, proto taky masturboval skoro každý den. Kromě tohoto týdne, to se k tomu nedostal ani jednou.

No jasně. Protože měl dvakrát sex.

Sex. Dominik.

Sázka.

Nicolo vzdychl a vypnul vodu. Byl otrávený sám ze sebe, což se mu stávalo málokdy. I když ho štvalo úplně všechno, uvnitř svojí hlavy býval docela rád, protože tam existoval celý svět Zbloudilých. Jenže teď tam strašil Dominik a dnešní večer. A tak byl Nicolo ze všeho nejvíc naštvaný hlavně sám na sebe.

Vyšel ze sprchy, zase sebral arašídové máslo, nabral si pořádnou lžíci a nacpal si ji do pusy.

„Jdeme s ostatními do města do obchoďáku. Nechceš jít s námi?“ navrhl Klein a došel k němu. Nakoukl do sklenice a trochu másla si nabral na prst.

„Hádej,“ nadzvedl Nicolo obočí a ani se nesnažil předstírat, že ta otázka nebyla úplně debilní. „Kdo by se v takovém horku pachtil až k obchoďáku?“

Klein pokrčil rameny. „Maria si chce na večer koupit šaty. A navíc… V obchoďáku mají klimošku. Bude tam rozhodně líp než tady.“

„Všude je líp než tady,“ poznamenal Nicolo, a tím pro něj konverzace skončila. Obešel Kleina, sebral sešit a vyšel s ním ven. Ačkoliv po hodně, hodně dlouhé době vůbec neměl náladu kreslit. Připadal si tak… vyčerpaný.

Počkal, až Klein odejde, a pak sešit otevřel. Byl to jen skicák, takže o nic nešlo, ale stejně ho vytočilo, že nedokázal udělat čáru, jakou si představoval. A tak ji pořád dokola gumoval, až z toho papír proděravěl, což ho nesmyslně naštvalo, takže sešit raději zahodil.

Na zelený karavan se vůbec nedíval, a přesto věděl, úplně přesně, jako kdyby měl v sobě radar, že Dominik právě vyšel ven. A že měl na sobě černé tričko, cigaretu za uchem a ospalý výraz.

„Ahoj,“ řekl a sedl si vedle Nicola. Tkaničky u tenisek měl rozvázané, proto se k nim sklonil a začal je vázat. „Ty vole, dneska je fakt pařák,“ vzdychl, když se narovnal.

Horko. Kdo by si všímal takové kraviny, když… Nicolo se přistihl, jak má z nějakého nepochopitelného důvodu o trochu lepší náladu. Jasně, pořád byl otrávený a protivný, sám sobě v hlavě furt odsekával, ale stejně mu prostě bylo… líp.

„Nechceš se mnou jít k vodě?“ navrhl Dominik klidně.

Nicolo se zamračil. „Se jako koupat?“

„Ne, přemáchnout si trencle. Jasně, že koupat,“ rozhodil Dominik rukama. Sebral cigaretu, co měl za uchem, dal si ji do pusy a začal po kapsách hledat zapalovač.

Nicolo měl Dominikův zapalovač hozený v krabici pod postelí. A ne z nějakého sentimentálního důvodu. Měl ho tam, protože pod postelí by máma zapalovač nejspíš nehledala. Nejdřív vždycky prošacovala kapsy.

Hm. Zapalovač. Dominik.

Sázka.

„Odpoledne už toho stejně moc nestihneme, když je ta akce,“ pokračoval Dominik stále s cigaretou v puse. Konečně se mu podařilo zapalovač najít, takže si zapálil, potáhl a vyfoukl kouř.

Což bylo trochu sexy, takže Nicolovi nezbylo nic jiného, než nakrčit nos a vzdychnout. „Oukej. Jdu se převlíct do plavek. Ale ne, že na mě budeš čumět.“

Tím Dominika pobavil. „Máš dvoudílný?“ chtěl vědět.

Nicolo jen obrátil oči v sloup a nic na to neřekl. Ale zároveň se během převlíkání přistihl, že se dost pitomě usmívá. Jako kdyby na pár vteřin zapomněl, co je za den. Nebo že tohle všechno není skutečné.

Raději sebral ručník, zkontroloval mámu, zda dýchá (dýchala), a vyšel zase ven. Předtím ovšam nasadil svůj typický, trochu odtažitý výraz. Dominikovi to ale nejspíš nevadilo, protože se usmál a podal mu zbytek cigarety. Byla jí ještě víc jak půlka, ale sotva Nicolo potáhl, rovnou ji típl a vajgl odhodil na stůl.

„V takovém horku je to hnus,“ oznámil. „Dal bych si zmrzlinu. Tu nemáš?“

„Tak tu nemám. Vzal jsem si jen pár drobáků na malinovku, kdyby sis se mnou pak udělal zacházku. Rozdělím se,“ pronesl Dominik mírně a s těmi slovy se rozešli směrem k lomu.

Nicolo byl vlastně rád, že Dominik navrhl koupání, protože dneska slunce pražilo obzvlášť silně. Nejspíš proto taky paní Smithová seděla pod slunečníkem s nohama v lavoru a popíjela koktejl. Zrovna v rádiu hrála hrozně známá píseň, kde zpěvačka zpívala, že políbila holku a líbilo se jí to, ale Nicolo neměl ponětí, jak se jmenuje. Píseň, nebo zpěvačka.

Dokonce i Stein dnes vypadal poklidně a mírumilovně. Pohupoval se na židli a na obličeji měl sluneční brýle. Nebylo poznat, jestli spí, nebo jen pozoruje modrou oblohu. Tak jako tak si kluků vůbec nevšiml.

Sotva přešli dálnici a zamířili do lesa, Nicolo trochu zpomalil. „Jestli mě budeš potápět, tak jsme spolu skončili,“ upozornil.

Dominik vypadal trochu překvapeně. „Proč bych tě jako potápěl?“ nechápal. „A ty se bojíš vody?“

„Takže když se mi nelíbí, že mě někdo topí, znamená to, že mám strach z vody? To je kravina,“ zavrtěl Nicolo hlavou. Strach z vody neměl, ačkoliv moc nemusel, když ho Klein z legrace potápěl a držel mu hlavu pod vodou. Taky neměl strach z výšek nebo bouřek nebo injekcí nebo tmy nebo zvířat v lese… Ne, nic z toho. Jeho strachy byly mnohem prostší.

Tak třeba strach z dnešního večera.

Nebo strach, že Klein zjistí, že je buzík.

„No jasně,“ odpověděl Dominik nezaujatě. „Ten ret už vypadá líp,“ poznamenal, ačkoliv se na Nicola vůbec nepodíval. „Zkus si ten strup neolizovat, ať ti nezmokvá, jinak se to bude hojit delší dobu. Žádná líbačka.“

Ještě to ani nedořekl a Nicolo už si naprosto nevědomky a instinktivně olízl ret. Jakože strup. „Tss, neboj. Tebe bych nepolíbil ani za tisíc let,“ odvětil a společně s tím vyplázl jazyk.

Dominik ho na oplátku plácl po zadku.

„Hej,“ vypískl Nicolo překvapeně, protože takový útok rozhodně nečekal. Zkusil Dominika kopnout, ale ten se rozběhl a ještě za běhu ze sebe serval tričko. Na břehu skopl boty a v další vteřinu už byl po kolena ve vodě.

Nicolo jeho tělo znal, a ač si to přiznával docela nerad, prostě věděl, že má Dominik hezká záda, že se mu na ramenech rýsují svaly a…

A pak mu došlo, že stejně jako on teď docela neskrývaně zíral na Dominika, Dominik zase úplně stejně neskrývaně zírá na něj. Nicolo z toho byl trochu – dobře, tak docela dost – nervózní a schválně uhnul pohledem. „Co na mě tak čumíš?“ vyštěkl směrem na keř.

„Čekám, až se vysvlečeš. Zatím jsem tě viděl jenom zezadu,“ odpověděl Dominik upřímně. A rozhodně v tom byla i nějaká škodolibost.

Nicolo koukl na vodu a pak na svoje tričko. Věděl, že by si ho měl sundat a že vlastně o nic nejde, protože… panebože, vždyť na něj předevčírem vystrčil nahej zadek, tak proč dělat tyjátr z toho, že by se teď měl vysvléct?

Třeba proto, že v hloubi duše strašně moc chtěl, aby se Dominikovi líbil?

Kravina! Úplná pičovina!

Nemohl se mu líbit. Nemohl! Protože byl kluk a mezi nohama mu něco přebývalo, kdežto na hrudníku mu zase něco chybělo. Tím pádem si vůbec nemusel dělat starosti, že je oproti Dominikovi trapně vyhublý.

Sundal tričko a společně s ručníkem ho hodil na zem.

Dominik ho přejel pohledem od hlavy až k patě, nebo to tak Nicolo alespoň připadalo, a teprve poté skočil po hlavě do vody. Chvíli ho nikde nebylo vidět, než vyplaval kousek od břehu. Natáhl se na záda a nejspíš pozoroval oblohu. „Vypadáš dobře. Nemusíš se stydět,“ řekl jen tak mimochodem.

Skoro jako kdyby se Nicolo ptal. Což neptal.

Skoro jako kdyby Nicola zajímal Dominikův názor. Což nezajímal. A přesto se nedokázal neusmát. „Sklapni,“ zamumlal, ale řekl to spíš ze setrvačnosti, než že by doopravdy chtěl, aby byl Dominik potichu.

Voda byla studená a na dně ležely kamínky, některé i dost ostré, proto Nicolo opatrně našlapoval a chvíli mu trvalo, než se konečně způsobně přiměl ponořit pod hladinu. Divoké skákání a šok z ledové vody fakt moc nemusel.

Na to byl expert hlavně Klein. A jak to tak vypadalo, tak i Dominik.

Ten se na něj dost divně díval. „Co to děláš?“

Nicolo obrátil oči v sloup. „Ježiši, co se ti zas nelíbí?“ zavrčel.

Místo odpovědi se však Dominik nečekaně potopil a vzhledem k tomu, že voda v lomu nikdy nebyla průzračně modrá, Nicolo vůbec netušil, kde právě je. Ale čekal, vlastně o tom vůbec nepochyboval, že ho každou chvíli něco, někdo!, stáhne pod vodu. Zkusil se na to připravit, nadechl se, ale než stihl zavřít oči, Dominik se vynořil přímo před ním.

Doslova. PŘÍMO PŘED NÍM. Jeho nos mohl být tak centimetr od Nicolova nosu.

Jeho péro jen… No nic.

Nicolo dlouze vydechl. Zacukalo mu v koutku a možná i někde jinde, ale na to zkoušel nemyslet. Raději Dominika obeplaval, tak aby byl za ním, skočil na něj a pevně ho objal jako chobotnice.

Zkusil je oba převážit dozadu, což ale nakonec bylo těžší, než se na první pohled zdálo, protože Dominik měl dobrou stabilitu. Zapřel se totiž nohama a zkoušel to vybalancovat, ale když mu k tomu všemu ještě Nicolo obtočil ruku kolem krku, došel k názoru, že bude jednoduší se podvolit.

A tak vážně spadl dozadu jako hvězdice, ale Nicola tím pádem vzal hezky s sebou.

Pod vodou pak bylo všechno snazší, alespoň Nicolo měl ten dojem. Nevadilo mu Dominika pustit, prohrábnout mu vlasy, vypustit z pusy pár bublinek, jak se mu chtělo smát, a když byli hodně blízko u sebe, zase ho obejmout, ale tentokrát zepředu, a obtočit kolem něj nohy. Nečekal však, že se Dominik v další vteřině zase postaví a dostane je oba nad hladinu.

A že Nicola chytne pod zadkem, aby se mu snadněji nesl.

Hrudníky měli úplně u sebe, takže možná mohl Dominik poznat – slyšet, nebo cítit – jak divoce Nicolovi bilo srdce. Aby to přehlušil, pohodil hlavou směrem ke skále, která trčela z vody, byl to takový malý ostrůvek, ze kterého se nejlíp skákalo do vody. „Dones mě k tomu šutru,“ rozkázal.

Dominik se poslušně rozešel, ale pramen vlasů, který si pravidelně dával za ucho, se mu přilepil přes oko. Zkusil zatřepat hlavou, ale nemělo to žádný účinek. „Odhrň mi vlasy, padají mi do očí!“ zamručel a znovu pohodil hlavou na stranu.

„Tys to asi nepochopil. Ty seš můj sluha a ne naopak,“ ušklíbl se Nicolo.

Jenže vlasy přes oči byly nejspíš něco, co Dominika vážně vytáčelo, protože sebou začal cloumat. „Nicolooo! Dělej! Nebo tě pustím!“ vřeštěl.

Což bylo hodně roztomilé, a tak mu Nicolo ty vlasy přece jen odhrnul. Neposedný pramen se však bránil, proto ho musel Nicolo připlácnout k hlavě a přimět ho tak, aby zůstal. A když byl v tom, rovnou Dominika pohladil po tváři.

„Ale ale ale. Tak to vypadá, že Klein tu sázku projel. A to měl dneska ráno tak silácké řeči,“ ozvalo se z břehu a Nicolo věděl, komu ten hlas patří, už u prvního ale. Poznal by usoplenou opici úplně vždycky. „To mu zlomí srdce, že se na něj jeho malej bráška vysral.“

Jestli někdy existovala šance, maličká naděje, že by dnes večer Klein nic nezjistil, tak tady to končilo. Dustin by nedovolil, aby pravda nevyšla najevo. A bože, musel by být naprostý debil, kdyby mu nedošlo, že mezi nimi – Nicolem a Dominikem – něco bylo. Vždyť je přistihl ve chvíli, těsně předtím… A i kdyby se nepolíbili, tak bylo na první pohled jasné, že se neobjímají jako dva kamarádi.

Nicolo Dominika pustil a nešetrně ho od sebe odstrčil. Poté obrátil pozornost k opici. „Drž hubu, Dustine!“ vyštěkl. Začal se pomalu šinout z vody a skoro mu to připadalo, jako kdyby mu bránila.

Jsem věděl, že se nemáme vynořovat.

„Nebo co?“ mrkl na něj Dustin výsměšně. „Vždycky jsem věděl, že na tebe není spolehnutí.“

„Jo, ty bys byl radši, kdyby Klein vybral na tu sázku tebe, co?“ odsekl Nicolo. „Co tady vůbec děláš? Nemáš být náhodou s ostatními ve městě?“ Konečně se dostal na břeh. Popadl ručník, ale byl tak roztržitý, že ho hned nato zase hodil zpátky na zem.

„To bys byl rád, co? Abych neviděl, jak se po Mortenovi plazíš.“ Dustin se nadechl, jako kdyby na tuhle chvíli čekal celý život, než to bude moct konečně říct. „Buzíku.“ 

Jestli předtím Nicolovi srdce bušilo jako splašené, tak teď mu rozhodně pár úderů vynechalo.

Panebože. Dustin to ví. Viděl nás. Je to v prdeli, prdeli, prdeli prdeli…

Dominik otráveně mlaskl. „A ty si o sobě myslíš co přesně? Jsi něco jako samozvanej zástupce Makaróna? Přes držku bys nechtěl?“

Nicolo moc neposlouchal. Zrovna teď totiž zíral před sebe a zkoušel si to v sobě nějak srovnat.

Ví to, ví to, ví to. Ježiši. Buzík, buzík. Buzík.

„Co to meleš?“ vyprskl Dustin a zakroutil hlavou. Ale na odpověď vůbec nečekal, asi došel k názoru, že mluvit s Mortenem nemá smysl, a znovu zaútočil na Nicola. „Vidím, že sis zase našel někoho, kdo ti stojí za zadkem, co?“ ušklíbl se. Tohle ho vždycky sralo. Možná od úplného začátku. Ať mezi nimi bylo cokoliv, vždycky to za Nicola vyřešil Klein. Jako tenkrát s tím roztrženým komiksem.

A nejspíš teď čekal přesně to samé, ale Dominik doplaval ke skále a sedl na ni. Nevypadalo to, že by hodlal plavat ke břehu a stát někomu za zadkem. Což hned nato potvrdila i jeho slova. „Tak vrazíš mu už, Nicolo? Vždyť má aspoň o tři metry míň jak ten chlap včera.“

Dustin dostal záchvat smíchu. „Nicolo a někomu vrazit?“ vydechl pobaveně. Zavrtěl hlavou a probodával Nicola pohledem. „Není to taková sranda, co? Když tu nemáš bráchu.“

Nicolo si pamatoval všechno. Každou radu, kterou od Dominika na prvním rande dostal. Sevřel ruce v pěst a dal si pozor na palce. První dva klouby, jasně. A Dustinův pohled byl rozhodně dostatečně vyzývavý na to, aby po něm vystartoval.

Vlastně nad tím moc nepřemýšlel. Prostě to udělal. Vrazil Dustinovi pořádnou ránu do čelisti a byl to parádní pocit. I když ho z toho zabolela ruka a musel si ji hned po tom protřepat. Ale asi ho to nebolelo ani zdaleka tolik jako Dustina, který zakolísal a jen tak tak to ustál. Přiložil si dlaň na poraněné místo.

Těžko říct, jestli byl víc šokovaný nebo naštvaný.

„Ta hajzle, já tě zabiju!“ vyštěkl a ohrnul horní ret, takže… naštvání asi zvítězilo.

Jenže Nicolovi bylo všechno jedno. „Fajn! Tak dělej! Přestaň o tom furt mlet a udělej to!“ Ruce už měl opět zatnuté a čekal, co bude. Věděl, že nejspíš nevyhraje, ale rozhodně to Dustinovi nehodlal darovat zadarmo. Ne, ani náhodou.

Dustin kmitl pohledem na Dominika, který pořád spokojeně seděl na kameni uprostřed vody, opřený o dlaně. „Když tu máš posily? Nejsem blbej,“ odsekl a spustil ruku, takže odkryl začervenalou čelist.

Jo, bude tam modřina, uvědomil si Nicolo radostně.

Dominik zvedl ruce do vzduchu. „Já se do toho nepletu, jestli sis nevšiml.“ A tím to pro něj vážně skončilo, protože začal třepat hlavou, jak se pokoušel dostat vodu z ucha.

Dustin povytáhl obočí. Dominikova reakce ho nejspíš překvapila. Bylo na něm vidět, jak váhá. Možná vyhodnocoval situaci. Jestli vůbec chce jít do potyčky s Nicolem. Nakonec ale po pár vteřinách vzdychl a rozhodil rukama. „Seru na tebe,“ vyplivl. „Ale víš co? Fakt se těším na večer, až to budeš Kleinovi vysvětlovat. To si neskutečně užiju!“ Div, že přitom neskřípal zuby.

Byla pravda, že večer hrál do karet jemu, ovšem Nicolo na to teď docela klidně kašlal, protože pro tento moment byl vítězem. A měl z toho neuvěřitelnou radost. Počkal, až Dustin nasupeně odejde, a poté se otočil na Dominika. „To bylo dost dobrý,“ oznámil. A myslel samozřejmě sám sebe.

„Dobrá rána,“ pochválil ho Dominik.

„Dík,“ přikývl Nicolo a vlastně ani nevěděl, proč děkuje. Jestli kvůli pochvale, nebo proto, že ho to Dominik nechal vyřídit samotného. Že za ním nestál jako za malým klukem, co potřebuje neustále zachraňovat. Protože novinka… Nicolo se o sebe sem tam dokázal postarat, i když si to Klein třeba nemyslel.

Dominik skočil zpátky do vody. „S tím Makarónem jsem blízko, nebo spíš ne?“

„Co myslíš?“ ušklíbl se Nicolo pobaveně.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥