Szabi

Dominik našel pixlu s kakaem. Bylo asi hodně staré, protože už nebylo sypké. Šlo jen jednu velkou hroudu, ale i tak, když se rozpustilo, chutnalo dobře a Nicolo měl po něm čokoládový knír. Taky Sandy snědli cereálie, které prý pravidelně snídala. Nebyly vyloženě špatné. Když vylovili nějaký spečený kus i se sušeným ovocem, tak to chutnalo trochu jako jídlo.

Mezitím v televizi běžela kuchařská show, kde profi kuchař učil skupinku amatérů, jak udělat správně kuře na paprice.

Nicolo nad tím přemýšlel fakt dlouho a došel k přesvědčení, že kuře na paprice nikdy nejedl. Na což Dominik reagoval nevěřícně a tvrdil, že kuře na paprice je fakt super, že chutná jako… kuře na paprice.

No tak bezva, děkuju za přesný popis.

Naštěstí pak Dominik našel pod matrací cigarety a z lednice si „půjčili“ tátovo pivo, čímž ty svoje blbé kecy trochu vyrovnal. Ačkoliv odmítl dát Nicolovi zapalovač, takže každou cigaretu musel Nicolo zapalovat tak, že se naklonil k Dominikovi, přiložil svoji cigaretu k jeho a… Celé to bylo trochu trapné, protože pak byli blízko u sebe a oba nejspíš napadaly různé věci.

Nicola tedy určitě.

Po kuchařské show přišla na řadu kriminálka.

Nicolo tomu chvíli věnoval pozornost, ale hned u první reklamy si uvědomil, že mnohem víc pozoruje Dominika a tu jeho přemýšlivou vrásku na čele, kterou tam měl, protože se vážně usilovně pokoušel odhalit vraha.

Anebo! Taky přemýšlel nad zítřkem. Nicolo si totiž uvědomil, že tohle je jejich předposlední rande. Už zbýval jen zítřek a pak celá komedie nadobro skončí. Život se vrátí do normálních kolejí, všechno bude jako dřív. Až na to, že Dominik bude mít svoje super vysněné auto a Klein… no radost mít určitě nebude.

Zkoušel si zítřek představit, ale sotva na to jen pomyslel, zvedl se mu žaludek. A čtvrté cígo tomu všemu taky nepomohlo. Raději ho zapil zbytkem kakaa. Svoje myšlenky však zajíst ani zapít nemohl, a tak nakonec vstal a se slovy, že už je unavený a půjde spát, odešel. Dominik se ho sice ptal, jestli má jít s ním, ale Nicolo odmítl s tím, že Klein bude stejně brzo doma.

Oukej, řekl to mnohem víc protivně a možná přitom padla i slova jako: „Copak nemáš svůj život?“

Jenže tohle byl Dominik, kterého Nicolo nedokázal ani jedinkrát vykolejit, takže se jen úplně klidně usmál a tím nejmilejším hlasem pronesl: „Dobrou, Nicolo.“

Ten jeho vítězoslavný klid byl… grrr, doslova k vzteku!

Venku se už stmívalo, ale furt bylo horko a všude létali komáři. Z druhé strany kempu slyšel zpěv, takže se tam buď někdo pořádně ožral, nebo pořádal táborák, což takhle v létě bylo vlastně celkem časté. Obojí – táborák i ožrala.

Karavan paní Smithové měl kolem sebe natažené žárovičky a stejně jako každý večer svítil, a tak Nicolo viděl na cestu. Napadlo ho, že by šel za ní a poděkoval jí, protože naprosto jistě věděl, že to ona dopoledne upozornila Kleina. Navíc mu poté poslala prášky proti bolesti. Jenže když došel blíž, viděl, že je vevnitř zhasnuto, a tak se raději vrátil k červenému karavanu.

Kde bylo dusno a tma. Mohl rozsvítit, ale to by byli všude komáři. A zavřít dveře by zase znamenalo ještě větší horko. Rozhodl se proto raději vylézt na střechu, poslouchat hvězdy a koukat na zpěv v dálce.

Nebo obráceně. Na tom přece vůbec nezáleželo.

Možná na chvíli i usnul, ale ne na dost dlouho, aby ho vzbudily ranní paprsky. Místo toho ho vzbudilo, jak někdo zakopl a zavrčel: „Do prdele.“

Nicolo se převalil na bok a nakoukl přes okraj. „Čau,“ vydechl ospale a protřel si oči. Vůbec netušil, kolik může být hodin, ale pobavilo ho, že v zeleném karavanu pořád hrála televize.

„No nazdar,“ pronesl Klein se zakloněnou hlavou. Nebylo mu vidět do obličeje, ale docela určitě působil starostlivě, protože okamžitě vypálil: „Jak ti je?“

Na hovno, protože ho hrozně miluju. Promiň. Já to vážně zkoušel potlačit, ale nejde to, nejde, nejde.

„V pohodě. Mám hlad,“ pokrčil Nicolo nezaujatě rameny a posadil se. Nohy nechal volně viset dolů, ale za zády se opřel o lokty a znovu koukl na hvězdy.

„Jestli máš hlad, tak ti fakt nic není,“ uchechtl se Klein. „Nechceš jít náhodou dolů?“

„Nechceš jít náhodou ty nahoru?“ mrkl na něj Nicolo nazpátek, ačkoliv odpověď už dávno znal. Klein byl nahoře jen jednou, když mu bylo asi deset, a udělalo se mu hrozně špatně, ačkoliv později tvrdil, že jen něco špatného snědl.

Pár vteřin bylo ticho, než Klein zaprskal a beze slova vešel do karavanu. Když se za chvíli vrátil, měl na sobě čisté oblečení. „Skákej dolů, jdeme k táboráku.“

Takže táborák.

Nicolo sjel po zadku dolů a doskočil na zadní. „Nechci jít k táboráku. Všichni budou vědět, že mi mámin nabíječ dal přes držku.“

„No a?“ Klein rozhodil rukama. „Ať si myslí, co chtěj. Kašli na ně. A neříkals, že máš hlad?“

Nicolo přikývl. „Jo, to jsem říkal.“

„No tak.“

„Jenže mám hrozně super bráchu a ten pro mě udělá to, že mi nějaké jídlo donese. Až sem. Víš jak.“

„Ne.“

„Prosím.“

„To ne jsem myslel, jakože nevím jak, ale jídlo ti donesu,“ odpověděl Klein klidně, aniž by nějak protestoval. V jiné dny by to taky udělal, úplně vždycky by Nicolovi donesl jídlo, jen by kolem toho bylo víc řečí. „Budu tam jen chvíli. Pozdravím Mariu a kluky a jsem zpátky. Chci se pořádně vyspat před zítřejší akcí!“ 

Zítřejší akcí.

Nicolo přikývl, ale nic neřekl. Raději vypadal přehnaně zaujatě tkaničkou u boty, kterou si přišlápl druhou nohou. Kdyby teď cukl, určitě by zvládl uzel rozvázat.

„Už víš, jak to zítra bude?“ pokračoval Klein, který vůbec nevnímal, že mladší brácha je teď v myšlenkách na míle vzdálený.

„Jak jako? S čím?“

„S tou zábavou. Půjdeš tam s námi, nebo seš domluvený s Mortenem a máte to jako poslední rande?“ chtěl vědět a nehnul přitom ani brvou. Prostě ho jen zajímalo, jak to bude, nic víc.

„Ne-vím,“ řekl Nicolo nakonec a trhl nohou. Jo, tkanička se rozvázala, takže měl teď rozvázanou botu. Zajímavé. Vůbec si nepamatoval, kdy naposledy si rozvazoval tkaničky, protože poslední roky ze sebe boty prostě skopl a… „Co?“ vydechl, když si všiml, že na něj Klein divně kouká.

„Ale nic. Chápu to tak, že seš dneska praštěnej. Jdi si lehnout. Donesu ti to jídlo.“

S těmi slovy Klein vážně odešel. A vážně se i za půl hodiny vrátil. Měl pro bráchu dva párky, opečený chleba a bramboru. A pak zase odešel, což bylo jedině dobře, protože Nicolo si rozhodně nechtěl povídat.

Místo toho všechno snědl, vysprchoval se a pak předstíral, že spí, i když ve skutečnosti zíral skoro do tří do noci před sebe a přemýšlel, co by měl zítra udělat. Nebo spíš… Jak by to měl udělat.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥