DRUHÁ SOBOTA, DOPOLEDNE

SOBOTA

dopoledne

Malinovka byla přeslazená, což Nicolo ostatně předpokládal už od chvíle, kdy o ní Dominik mluvil poprvé. Seděli spolu na ruském kole a Dominik ji mezi řečí vytáhl snad čtyřikrát. 

Malinovka byla pro Dominika nejspíš to samé, co pro Nicola meruňkový koláč.

Ještě po cestě od TraCku měl Nicolo na bříškách prstů varhánky, šplouchalo mu v uchu a oči měl pořádně rudé z toho, jak plaval pod vodou. Možná mu taky narostly blány a žábry a na zádech začaly růst šupiny, protože tak dlouhou dobu ve vodě snad nikdy nestrávil.

Vždycky si říkal, že se tam stejně nedá nic moc dělat. Respektive… dá se jen plavat, což mu většinou po chvíli připadalo nesmírně úmorné. Ale s Dominikem to bylo jiné. Ani na chvíli ho nenapadlo, že ho to nebaví, nebo by se raději vrátil do kempu.

Nějakou dobu skákali ze skály a vyhrál ten, co víc vystříkl.

Slyšíš, jak to zní?

Ježišmarja, tak už skákej, Nicolo.

Taky zkoušeli salta, a zatímco Nicolo to vždycky přetočil, takže jednou dopadl přímo na ksicht, Dominik to zase nikdy nedotočil a odnesla to záda. Zas to byl ale vítězný výstřik.

Nějakou dobu jen splývali na hladině a pozorovali mraky. Nicolo viděl slona s dvěma choboty a Dominik zase hada s deštníkem, ale taky to mohla být špageta. Pak tam byl hřeben, hot dog, mýval a vesmírná loď – akorát u té se moc neshodli, protože Dominik tvrdil, že vesmírná loď by asi těžko měla věžičky, takže je to zámek.

To nejsou věžičky, ale vzdušná děla!

Ale prosimtě, copak nevidíš ten padací most?

Myslíš kapitánský můstek?

Po hádce se zkoušeli navzájem utopit, ale z nějakého důvodu zase skončili v objetí.

A pak už přišel hlad, tak se vydali k TraCku. Dali dohromady peníze jen na jedny hranolky a malinovku, takže měl Nicolo za chvíli v puse sladkoslané peklo, ale bylo mu to vlastně docela jedno, protože se měl… fajn.

Měl se fajn přesně do chvíle, než vešli do kempu, než minuli první karavan, než se… vrátili z posledního rande. To byl okamžik, který přišel jako blesk z čistého nebe. A Nicolo nechápal, že něco takového dokázal vypustit z hlavy.

Tohle byl konec. Jasně, čekalo ho večer ještě velké finále, na které se mohl těšit, ale hned potom přijde zítřek, a to už bude mít zase hromadu času na kreslení, protože mu žádná sázka, žádný Morten, ani žádné randění, nebude otravovat život.

Poslední rande. Poslední… Ještě projdou kolem paní Smithové, stále s nohama v lavoru, ta se snad za celou dobu ani jednou nepohnula, a možná se Dominik na chvíli zdrží, možná spolu budou mluvit o naprostých kravinách, jako kdyby se nic nedělo, ale zároveň bude Nicolo neustále čekat tu poslední větu, kterou to všechno skončí.

Dominik se samozřejmě tvářil naprosto bezstarostně. Za celou dobu se o večeru ani jednou nezmínil. Prostě to pro něj byl úplně obyčejný den, což Nicola hrozně vytáčelo.

„Už jsi přemýšlel, jak dneska půjdeš na tu akci?“ vyhrkl Nicolo a trochu tím překvapil i sám sebe. Zrovna došli k červenému karavanu a oba automaticky sedli na plastové židle.

„Asi pěšky, když ještě nemám auto.“

Asi pěšky, když JEŠTĚ nemám auto, parodoval v duchu Nicolo Dominikův hlas. A měl co dělat, aby to neudělal i nahlas. „Jasně,“ odvětil co nejklidnějším hlasem. „A víš, kde to je? Jestli tam zvládneš dojít sám, nebo potřebuješ, aby tě tam někdo dovedl.“

Dominik ještě chvíli cucal brčko a pak položil kelímek se zbytkem malinovky na stůl. „Doufám, že nějak trefím,“ odpověděl. „Zatím jsem to nijak nezkoumal, ale prý je to ve vedlejší vesnici, ne? Nebo můžeme jít klidně spolu, kdybys chtěl. Ale vy půjdete asi jako celá parta, že jo?“

Celá parta. No jasně. Nicolo přemýšlel, jestli do celé party vůbec někdy patřil. Klein by řekl, že stoprocentně, Dustin by nasraně krčil nos, ale popravdě s nimi Nicolo nikdy netrávil moc času. Proto taky pokrčil rameny. „Nevím. Asi. Kdyby bylo na mně, tak tam vůbec nejdu.“ 

Dominik nejprve mlčel, než úplně klidně konstatoval: „Ty z toho máš strach.“

„Ne!“ vyštěkl Nicolo automaticky a poposedl.

„Ale jo, trochu,“ pokračoval Dominik. Zhoupl se na židli, jako kdyby potřeboval získat čas a rozmyslet se, co dalšího řekne, než se odhodlal a pokračoval. „Takže ses do mě zamiloval?“ chtěl vědět. Docela určitě na konci zvedl hlas, tudíž to rozhodně znělo jako otázka, ale zároveň v tom bylo něco oznamujícího a smířlivého zároveň.

Byla to vlastně skoro stejná věta, jakou Dominik řekl na jejich prvním rande, jenže tenkrát to bral spíš jako rýpaní. Dnes ne. Dnes vlastně působil docela mile, což bylo pro Nicola ještě horší.

„Co to meleš? Jasně, že ne! Ne…,“ prskal Nicolo naštvaně, ale hodně rychle mu došel dech. Cítil, jak mu červenají tváře.

Dominik naklonil hlavu na stranu. „Nepřijde ti jednodušší říct mi to teď tady, než to pak říkat úplně přede všema? Protože tomu se stejně nevyhneš, když tě do toho tvůj debilní brácha uvrtal.“

„Sklapni. Já se do tebe nezamiloval, jasné?“ odsekl Nicolo a schválně uhnul pohledem. Raději čuměl na posraný pařez hned na začátku lesa, než aby zíral do těch ještě posranějších modrých očí. „To auto patří Kleinovi,“ zamručel pevným hlasem.

„To přece nemyslíš vážně,“ pronesl Dominik a poprvé se v jeho hlase ozvalo něco, co vzdáleně připomínalo podrážděnost. „To auto je moje od chvíle, kdy ta sázka vznikla. Co… To auto je moje od chvíle, kdy jsem se přistěhoval.“

„Zas si tolik nefandi. Já ti fakt seru na to, co…“ Nicolo naštvaně kopl do stolu, až se kelímek s limonádou málem převrhl, ale oběma to bylo vcelku jedno. „Nezklamu bráchu, jasné?“

„Takže radši budeš kecat?“ vyštěkl Dominik nasraně.

Jasně, že byl nasraný. Jasně, že se ho to dotklo. Jasně, že měl správně vyhrát. A Nicolo to všechno věděl, jen si přál, aby ohledně toho nebyl Dominik tak sebejistý. Nebo mu třeba řekl i docela malou a nevinnou lež, že je úplně jedno, co řekne.

Na autě přece nezáleží. Nebo tak.  

Nicolo koukal na Dominika, mlčel, ale pořád mu zkoušel telepaticky vnuknout myšlenku, že je to jen hloupé auto.

Jenže Dominik místo toho řekl něco úplně jiného. „Vím, že seš z bráchy posranej, ale nemyslel jsem, že jsi tenhle typ kluka.“

„Jako jakej?“ zavrtěl Nicolo nechápavě hlavou.

„Přece ten, co kecá. Očividně i sám sobě.“ V Dominikově hlase bylo jasně patrné zklamání, ale zároveň zněl i nesmírně unaveně, jako kdyby se spolu hádali už několik hodin v kuse. „Podívej,“ pokračoval o poznání mírněji. „Chápu, že jsi v blbé pozici, ale sakra, spali jsme spolu. Dvakrát. To mám věřit tomu, že to byla úplná náhoda? Nebo jak si to mám vyložit?“

„Sex přece nemusí nutně znamenat, že seš do toho druhého udělanej!“

Až na to, že v této situaci ano.

Dominik mlčel, nebo možná skřípal zuby, a tak nemohl nic říct, ale rozhodně působil vytočeně.

Nicolo vzdychl. Váhal. „Já mu nemůžu říct, že…,“ začal. „To prostě nejde, chápeš? Nemůžu Kleina zklamat.“

„Jo, slyšel jsem. Protože se všechno točí kolem něj,“ vyplivl Dominik.

„Tak to není! Netvař se, že všemu rozumíš. Ty vůbec nevíš, jak to všechno bylo. Co všechno pro mě udělal. Neustále mi říkáš, jaký je to kretén, ale on…“ Nicolo sevřel rty pevně k sobě, protože tohle nebylo něco, s čím by se svěřoval běžně. Vlastně se s tím nesvěřil nikdy nikomu. Jenže teď jednoduše potřeboval, aby Dominik všechno pochopil, ačkoliv si nemyslel, že tím něco změní. „Mohl mít všechno, víš. Mohl mít domov a rodinu, svůj pokoj, lepší školu. Mohl jít do háje klidně i na univerzitu, hrát fotbal, tak jak vždycky chtěl. Když mu bylo sedmnáct, zničehonic se tu objevil jeho otec a chtěl ho z tady těch sraček vytáhnout, ale hádej co. On se toho vzdal, nechtěl to, protože věděl, že by mě musel opustit, protože proč by se jeho otec staral o cizího fakana, že? Takže teď je tady a je tak hrdej, že nikdy nepřijme pomoc a všechno, co dělá, dělá pro mě. Chápeš to? Chápeš, že měl šanci mít docela normální život, ale já byl pro něj na prvním místě? A nikdy, ani jednou, mi tohle nepředhodil. Nikdy mě neobvinil, že se musel vzdát svého snu. Jak se asi bude cítit, až zjistí, že… Do háje!“ Nicolo praštil dlaní do stolu, ale to mu vlastně vůbec nepomohlo. „Nenávidím, jak ho neustále pomlouváš. Klein se kvůli mně obětoval, tak se nechovej, jakože tomu rozumíš a že vlastně o nic nejde. Jde!“ Nedokázal už sedět a hlavně už nedokázal koukat na Dominika, protože se nezdálo, že by na něj cokoli z toho, co řekl, nějak zapůsobilo.

A tak vstal a zároveň s tím dlaní praštil do kelímku, jako kdyby ho chtěl odpinknout na druhou stranu kempu, a zbytek malinovky skončil v trávě.

„Seru na to!“ zavrčel a chtěl odejít, ale pak se ještě naklonil k Dominikovi. „Neboj, když to neřeknu já, tak Dustin určitě. To svoje pitomé auto dostaneš. O to přece celou dobu jde, ne?“

Dominik nic neřekl, ale docela intenzivně ho propaloval očima. Nicolo rozhodně nebyl hrdý na to, že před tím pohledem potřeboval utéct, ale ještě než za sebou práskl dveřmi od karavanu, dokázal ze sebe dostat: „Gratuluju, vyhráls!“

***

Zavřít se v takovém horku v karavanu byl fakt super nápad. Proč raději nezdrhl do lesa? Mohl utíkat mezi stromy a třeba to do jednoho rovnou napálit. Jenže teď byl uvězněný uvnitř, doslova jako idiot, protože se nemohl jen tak kouknout, jestli už Dominik odešel.

Co kdyby neodešel? Co kdyby tam pořád seděl s přihlouplým výrazem?

Nicolo ho nechtěl za nic na světě vidět, nebo s ním znovu mluvit, takže mu nezbývalo, než sedět na posteli a užívat si, jak mu pot stéká po zádech.

Nejprve ho napadlo jít do sprchy. Pak ho napadlo kreslit. Pak ho napadlo hodit si mašli… Měl plno různých nápadů, ale ani jeden, který by mu připadal proveditelný. Místo toho si velmi pečlivě okousal nehty až do krve, takže mu v nich pak nepříjemně tepalo, a když se mu do ranky dostala kapka potu, zase to odporně štípalo.

A to raději vůbec nehodlal myslet na strup na rtu, protože ten během koupání zmokval, Nicolo si ho strhl, ret pak znovu krvácel a teď v tom horku neustále praskal, a to i ve chvíli, kdy se Nicolo pohnul byť jen o milimetr. Nebo na to byť jen pomyslel.

Ale vlastně ho to nepřekvapovalo. Když mu bylo mizerně v hlavě, dávalo smysl, že mu bylo mizerně i fyzicky.

Pořád musel uvažovat nad tím, co Dominikovi řekl. A co řekl Dominik jemu. Co řekla Maria. Co řekl Dustin. Co řekne Klein. Těch myšlenek bylo vážně hodně, a přestože hledal všemožné způsoby, jak tomu utéct, nakonec věděl, že stejně nemá moc na výběr.

Vlastně to, že je Dustin načapal v objetí, hodně věcí zjednodušovalo.

Ačkoliv ta situace zase nebyla tak složitá ani předtím.

Nicolo se zamiloval a musel o tom říct bráchovi. O nic jiného nešlo.

Panebože, jinde lidi umírají na raka a ty řešíš takovou kravinu.

Nakonec to bude jen jedna věta, to snad zvládne. Jak to Klein vezme, už nemohl ovlivnit, takže nejspíš nedávalo smysl nad tím moc uvažovat.

Řekne, jak to je – prohráls Kleine, prostě jsem to úplně nevychytal – a pak se omluví. Řekne, že auto je v tahu. Řekne, že se do Dominika zabouchl. Řekne, že se do něj zamiloval jako malá školačka. Že je z něj hotovej, udělanej, mimo. Zblázněnej. Ano, jo, je to malej, ubrečenej buzerant.

Nicolo naklonil hlavu na stranu a pak to zkusil říct nahlas. „Zamiloval jsem se do něj.“

Vážně na tom nic nebylo. Pohodka. Jednoduché jako facka. Zvládne to.

Vstal a došel ke střešnímu oknu a zkusil ho otevřít, ale klasicky bylo zaseknuté, protože jasně, tohle byl prostě jeho život – okno, které v létě nešlo otevřít a v zimě zase zavřít. A máma dál klidně spala a vůbec ji neobtěžovalo, že je dusno jako prase.

Nicolo ji pro jistotu zkontroloval, ale pravidelně dýchala, takže asi dobrý. Žádné peníze u sebe neměla, našel jen pár pokerových žetonů, které mu byly na hovno, a tak jí je strčil zase zpátky do kapsy minisukně.

Znovu pak dosedl na postel a schoval hlavu do dlaní.

Jo, bylo mu do háje příšerné horko, ale raději by shořel, než potupně vyšel ven.

Říct Kleinovi, že je buzerant, zvládne. I to, že prohrál sázku. Dokonce si byl stoprocentně jistý, že se pak bráchovi dokáže podívat do očí. Ať už tam uvidí cokoli.

Jen pochyboval, že zvládne… být bez Dominika. Což bylo docela k smíchu, protože s ním vlastně nikdy nebyl. Nechodili spolu. A přesto netušil, co bude další dny a týdny dělat, až Dominik nebude cítit potřebu se mu věnovat a trávit s ním čas.

A měl z toho příšerný strach.

Máma mu vždycky říkala, že láska je na hovno, že láska nájem za karavan nezaplatí. No, tak pro jednou měla v něčem pravdu. Láska byla fakt na hovno.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
24. 8. 2021 17:41

Jsem zvědavý, jak to večer Nicolo zvládne. Třeba se přizná, že Dominika miluje, Dominik pochopí, že se do Nicola taky zamiloval a auto nechá Kleinovi. A Klein, jako správný klaďák navrhne, že auťák můžou používat oba..

EstMi
24. 8. 2021 19:45
Reply to  Mirek

Tak tohle bych si taky děsně přála, ale jak znám holky, určitě to mají vymyšlené tak, že nám všem vytřou zrak. A všechny konce, co už mě za dobu čtení napadly, budou stejně úplně mimo 😂

Belinda
24. 8. 2021 21:50

Achjo… chápu že nějaký drámo musí být…

Je mi jasné, že to bude všechno jinak, ale v mem osobním scénáři chtěl Dominik slyšet, že ho Nicolo miluje, páč on jeho taky, a aby se spolu pak mohli domluvit jak to všechno udělat, aby byli spokojení všichni 😛😂😂
No nic, nechám se překvapit jak to všechno bude❤️❤️
Boží kapitola jako vždy 🖤
A mimochodem…. Dominiku, JÁ jsem se do tebe zabouchla, takže auto je tvý 👀😄

Karin
27. 8. 2021 21:42

Jsem zvědavá jestli budou spolu.

Lucka
14. 12. 2021 16:23

Konečně si to přiznal. Jsem zvědavá jak to nakonec bude.