Szabi

Dnes je pěkný den. Pěkný den na to, aby bylo všechno v háji.

Nicolo se skoro po dvou hodinách konečně rozhodl vylézt ven a Dominik tam na něj samozřejmě nečekal. Proč by taky čekal? Vždyť by to nedávalo smysl. Mohl dělat tolik věcí… Třeba si užívat pocit vítězství. Nebo přemýšlet, kde bude se svým skvělým autem parkovat, kam všude pojede…

Možná by do něj první den, co ho dostane, mohl nasednout, odjet a už nikdy se nevrátit. Asi by to i dávalo smysl, protože sám přece tvrdil, že by odtud nejraději vypadl.

Nicolo automaticky pohlédl k zelenému karavanu, odkud slyšel hrát televizi, ale nikoho nezahlédl. Což bylo jedině dobře.

Nevzal si s sebou ani nic na kreslení, ale nejspíš, kdyby chtěl, podařilo by se mu najít někde v kapse ořezanou tužku. Ale s tím by moc parády asi neudělal, mohl by si ji akorát tak píchnout do oka a ukončit tu děsnou mizérii. Klein by pak došel z obchoďáku, našel ho s tužkou v oku a celou sázku vyhlásil jako remízu. Auto by si spolu kluci mohli rozdělit.

Ty ho budeš mít jeden den a já druhý…

„Čau, bráško!“ Klein zničehonic (vlastně to nebylo zničehonic, protože pochodoval pomalým, loudavým krokem a vyšel od karavanu paní Smithové, takže na něj měl Nicolo hezký výhled, ale Nicolo se prostě nedíval, a tak měl dojem, že se Klein zjevil jako duch) dosedl na druhou volnou židli a zaklonil hlavu.

Nicolo předstíral, že je úplně v pohodě. „Jak bylo v obchoďáku?“

„V obchoďáku to ještě celkem šlo, klimoška a tak, ale cesta zpátky byla peklo. Na tom rozpáleném asfaltu jsem myslel, že zdechnu. Vzali jsme to rovnou k lomu, okoupat se,“ pronesl Klein a rozhodně zněl vyčerpaně. „Hej, prý ses byl s Mortenem taky koupat? Takže poslední rande proběhlo v pohodě?“

Řekl to úplně klidně, spíš jako kdyby ho odpověď vážně zajímala, z čehož Nicolo usoudil, že… nic moc neví. „To ti řekl Dustin?“ zjišťoval. Ale stejně zůstal obezřetný, protože Klein se sice mohl tvářit, že je všechno v pohodě, ale to neznamenalo, že to jen nehraje. Že ho nezkouší.

„Hm.“

„A co ještě ti řekl?“

Klein pokrčil rameny. „Že se těší na večer. Nejspíš doufá, že sbalí nějakou holku. Ne že bych mu to nepřál, ale znáš ho. Jde na to moc zhurta.“

„Nebo prostě holky nemají zájem o usoplené opice,“ zamručel Nicolo sám pro sebe, ale Klein ho samozřejmě slyšel a zasmál se. V tu samou chvíli si Nicolo uvědomil, že se k nim blíží Alex a Maria. Respektive… Blížil se k nim Alex s Mariou na zádech. Statečně ji donesl až ke Kleinovi, kde mu ji doslova shodil do klína, a on sám pak lehl na zem do trávy, jako kdyby měl v další vteřině umřít.

„Tos ji sem donesl přes celý kemp?“ zavrtěl Nicolo hlavou. Alex rozhodně nebyl žádné tintítko, ale ani neměl svaly jako Klein nebo Dustin, takže to na něj musel být docela výkon.

Maria zvedla nohy a ukázala nalakované nehty v sandálech. „Mám čerstvý lak. Nechtěla jsem si ho rozmazat,“ vysvětlila.

Klein obrátil oči v sloup, ale zároveň ji pohladil ve vlasech. Jako kdyby na ni byl vážně pyšný.

„Rozmazanej lak je na hovno,“ oznámil Alex. Když mu došlo, že na to nikdo nereaguje a Nicolo na něj hledí trochu divně, posadil se a rozhodil rukama. „Co? To říká moje máma furt. Že rozmazanej lak je na hovno, protože bez odlakovače dá hroznou práci dostat ho dolů.“

Maria přikývla. „Jo. Tvoje máma nemá odlakovač? A proč se nestaví? Já bych jí půjčila.“

„Ty máš odlakovač?“ znejistěl Alex. „A proč jsem tě v takovém horku nosil přes kemp? Vždyť jsi mohla… Aaa. Já snad už nikdy nebudu moct věřit ženským,“ vzdychl a zase se rozplácl na zem. Chvíli sledoval modrou oblohu, než zavřel oči.

Maria s Kleinem se začali otravně cicmat, což dělali často, takže to Nicola nějak nepohoršovalo, ale rozhodně ho to vytáčelo. Měl chuť Kleinovi podrazit židli, aby oba spadli dozadu na záda, ale beztak by se Maria začala akorát pitomě hihňat a pak by klidně pokračovali. V tomhle uměli být hodně neúnavní.

Nicolo znovu pohlédl směrem k zelenému karavanu. Bylo na hovno, že netušil, zda je Dominik uvnitř, protože tím pádem nemohl tušit ani to, jestli každým okamžikem náhodou nevyjde.

Kdyby vyšel, ukončil by to Nicolo teď a tady. Otočil by se na Kleina a všechno mu řekl. Nemusel by pak chodit na debilní vesnickou zábavu.

Jenže Dominik nevycházel. Nejspíš tam ani nebyl.

„Hej, jsi v pohodě?“ šťouchl do něj Klein, který měl trochu opuchlé rty a určitě byl i tvrdej, protože na něm Maria pořád seděla a červenala se.

Červenal jsem se včera taky takhle, když jsem se líbal s Dominikem?

„Jo, ježiši,“ odsekl Nicolo a schválně si odsedl dál, aby na něj brácha nedosáhl.

Nijak extra to nepomohlo, protože Klein do něj vzápětí strčil nohou. „Nemrač se.“

Nejspíš by začal prskat a křičet a nadávat a brblat, ale to by vedlo k otázkám, proč je tak podrážděný, a on rozhodně nehodlal mluvit o tom, proč je podrážděný. Takže raději mlčel, byl podrážděný a odmítal s kýmkoli cokoli řešit. Což zase nebyl takový problém, protože Maria zvládla konverzovat za všechny.

Nejprve vyprávěla o dnešním nakupování, které šaty si vybrala a proč (absolutně nezajímavé informace), poté přešla k historce, jak se Alex ztratil mezi regály a hulákal přes celý obchod, aby na něj nezapomněli (informačně stále nic moc, ale aspoň to Nicola pobavilo) a nakonec zakotvila u zákusků, které měli ve výloze cukrárny.

Tohle téma by Nicolo bral asi jako jedno z nejlepších, akorát… Musel neustále přemýšlet, jestli to náhodou není ta cukrárna, kde pekli dort, který Dominik ukradl. Nejspíš byla. Nejspíš to bylo jedno. A stejně na to nemohl přestat myslet.

***

Teď už všichni seděli před karavanem nachystaní. Teda… Maria byla nachystaná. Měla na sobě nové, světle červené šaty na ramínka a vlasy si spletla do složitých francouzských copů. Vypadala hezky a natěšeně.

Klein a Alex se osprchovali a převlékli do čistých triček.

Nicolo vykouřil dvě cigarety. A tím pro něj veškerá příprava končila.

Za celé odpoledne Dominik z karavanu nevyšel, takže Nicolo definitivně došel k názoru, že tam není. A když se Klein ptal, jestli mají na Dominika počkat, nebo jak se jako domluvili, tak docela nevybíravě vyštěkl, že se s nikým na ničem nedomluvil, a ať mu dá s Mortenem pokoj.

Nebudu nikoho vodit za ručičku. Pokud někdo, kdokoli, chce dojít přes les do vedlejší vesnice, tak snad má nohy a selský rozum, aby šel za nosem. A hudbou, protože hudba na takových akcích byla vždycky nesmyslně hlasitá.

Nejprve všichni společně (jakože ale bez Dominika, ten do party prostě nepatřil a NIKDY ANI NEBUDE) došli k černému karavanu, aby vyzvedli Dustina. Ten zrovna seděl venku na pařezu, obouval si boty a docela určitě měl na ksichtě červený flek, který velmi nápadně připomínal obtisk dlaně. A taky docela určitě nešlo o modřinu po Nicolově ráně u lomu, protože ta byla jasně viditelná na druhé straně. 

Nejspíš byl Dustinův otec doma a nejspíš se mu zase něco nelíbilo.

Nicolo věděl, že to musí být na hovno, mít takového otce, ale stejně necítil žádnou lítost, protože Dustin byl prostě idiot a cítit lítost nad idiotem mu jednoduše nešlo. Navíc… Dustinův pohled téměř okamžitě zamířil Nicolovým směrem a hned nato se škodolibě ušklíbl.

Usoplená, otravná, pitomá opice.

Nicolo ho NENÁVIDĚL.

Klein, Alex i Dustin šli vepředu. Maria naopak chytila Nicola za ruku, propletla s ním prsty a společně kráčeli několik metrů za ostatními. Tak, aby je nikdo neslyšel.

„Všechno bude v pořádku,“ řekla, ale přitom se vůbec nedívala na něj, takže to vypadalo, jako kdyby to oznamovala stromu napravo.

„Bezva,“ odsekl Nicolo.

„Už víš, co řekneš?“

Nicolo obrátil oči v sloup. Vzdychl. Zaksichtil se. Vyplázl jazyk a nakonec ještě zachrchlal. „Jo,“ dostal ze sebe a bylo to stejně náročné jako to neotočit a nejít domů.

Což by mohl udělat, ano, docela klidně by se mohl zrovna teď otočit na patě a jít zpátky, protože nikomu nic nedlužil. Nikomu přece neslíbil, že půjde na pitomou vesnickou zábavu. A i kdyby… Tak co? Co by mu udělali, kdyby se na to vysral?

Jenže… Bez ohledu na sliby… Už to chtěl mít z krku. Bože, věděl, že je gay tak dlouho. Cítil to snad od patnácti, od toho sexu s holkou, a i když to v sobě potlačoval a předstíral, že to tak není… Ono to tak bylo.

„A co řekneš?“ dorážela Maria dál.

Najednou bylo směšně jednoduché říct pravdu, ačkoli ještě ve středu to nedokázal. „Že jsem gay,“ vzdychl a stiskl Mariinu ruku pevněji.

Chvíli bylo ticho, takové ticho, až se musel Nicolo podívat, jestli tam Maria ještě je, což byla úplná kravina, protože ji přece držel za ruku.

Maria se nakonec přece jen zasmála, trochu lišácky. „Já myslela ohledně sázky. Kdo vyhrál.“

Nicola tím svým způsobem taky pobavila, přesto zakroutil hlavou a řekl: „Zrovna v tomhle případě je to, myslím, jasné, ne?“

Vyšli společně z lesa a otevřela se před nimi obrovská plocha fotbalového hřiště. Hned za ním už bylo vidět ohniště, stánky a taky menší pódium pro místní kapelu. Podobné akce tu pořádali několikrát do roka a vždycky se sem slezli snad úplně všichni. Vlastně by Nicola nepřekvapilo, kdyby tu někdy po půlnoci natrefil na mámu.

Automaticky zamířili k nejbližšímu stánku a Klein koupil tři piva. Pro sebe, Mariu a poslední podal Nicolovi, který ho vděčně přijal.

Nebylo nic lepšího, než se před večerem pořádně ztřískat. Třeba pak nebude takový problém vyrukovat s pravdou. Třeba nebude problém… Ne, problém to bude tak jako tak, s tím počítal, ale zároveň doufal, že mu pivo dodá trochu sebevědomí. Anebo – to byla taky dobrá varianta – se poblije jako prase a Kleinovi ho poté bude líto.

Ačkoli ke zvracení pivo rozhodně nepotřeboval. Nervozita úplně stačila.

Nicolo ukázal směrem k ohništi a oznámil, že to tam jde obhlídnout, což byl docela kec, prostě jen chtěl být sám a věděl, že ho nikdo z party nebude v takovém horku následovat k ohni.

Klein mu vrazil nějaké prachy a oznámil, že má být hodný. Taková klasika, takže Nicolo úplně stejně jako vždycky odvětil, že hodný je přece vždycky.

Vlastně to byl dobrý plán, vypařit se k ohni, protože tady zatím skoro nikdo nebyl. Nicolo si mohl docela klidně sednout na kládu a čumět do plamenů, pít pivo a být absolutně nespolečenský. Což mu nijak závratně nevadilo.

A přesto! Musel to být asi vtip, protože holky ze školy by za ním nikdy jen tak nepřišly. Většinou se od něj držely dál, maximálně ho pozdravily a kromě pusy s Chloe, která to udělala jen z hecu, s nimi neměl nic společného. Takže mu vůbec nedávalo smysl, proč zrovna teď za ním dvě spolužačky přiběhly a sedly vedle něj.

Nicolo na ně nechápavě zamrkal. „Co je?“ ošil se.

Jedna z nich byla samozřejmě Chloe, protože Chloe byla ze všech holek ve třídě nejšílenější a nejživelnější. Teď se na něj podezřele usmála a naklonila hlavu na stranu. „Čau, jak je?“

„Co chceš?“ zamručel a vypil zbytek piva, který mu v kelímku ještě zbyl. Zalitoval, že ho vypil tak rychle, protože to znamenalo, že se bude muset brzo zvednout a jít koupit další, a to znamenalo, že bude muset vystát frontu, a to znamenalo, že… to bude pekelná otrava.

„Hele, je pravda, že znáš tamhle toho kluka? Serena říkala, že vás dva spolu viděla ve městě.“

Chloe sice ukázala někam za ohniště, ale Nicolo se tím směrem vůbec nemusel dívat, protože věděl, koho tam uvidí. A stejně tomu nedokázal zabránit, byl to nejspíš tik, který neuměl ovládnout, a tak zvedl oči, aby v další vteřině uviděl Dominika, jak s tím svým okouzlujícím úsměvem oblbuje všechny holky kolem.

Takže sem trefil.

Bezva.

„Toho neznám,“ odsekl a sklonil pohled k zemi. Začal patou hloubit důlek.

„Fakt? Prý bydlí v kempu,“ dorážela Chloe, zatímco její tupá kamarádka dál mlčky předstírala, že tam vůbec není. Byla přesně ten typ slušné holky, jejíž rodiče by zešíleli, kdyby ji viděli s Nicolem. Nebo s kýmkoli z kempu, jelikož v kempu žijí pouze a jedině ztracené existence, které čekají, až mladé a naivní holky dostanou na šikmou plochu, oplodní je, nebo jim jakkoli jinak zničí život.

„Ty si snad myslíš, že znám všechny v kempu, nebo co?“ vyštěkl a vstal. „Neznám ho, jasné! Takže pokud hledáš někoho, kdo ti o něm něco řekne, seš tady špatně.“

Už ji nenechal cokoli říct a raději odkráčel pryč. Samozřejmě to ale musel vzít rovně, což znamenalo kolem stánku s párky, což znamenalo i kolem Dominika a jeho ach bože, ten pramen vlasů mě zase zlobí, dám si ho za ucho a koukejte na moji náušnici, jsem v ní tak sexy.

Nicolo mu nevěnoval pozornost. Proklouzl mezi lidmi, vystál frontu u stánku s pivem a raději to vzal rovnou k fotbalovému hřišti, aby byl co nejdál od lidí.

Po cestě ještě potkal Henryho Artmana, majitele autoservisu a vrakoviště za městem, který na něj mávl, jako kdyby snad byli staří známí. Nicolo mu mávnutí rozhodně neoplatil. Vlastně měl spíš chuť za ním jít a vpálit mu do ksichtu, co jeho pracovní nabídka způsobila. Aby si toho byl vědom. Jak jednomu klukovi v kempu, jakože Nicolovi, parádně zprasil týden a vztah s bráchou. Nicolo se však raději kousl do jazyka a zamířil pryč, protože neměl jistotu, že by výčitky velmi rychle nepřerostly ve škemrání a prosby, zda by přece jen neměl práci pro dva kluky, a tím pádem i dvě kraksny, které by jim daroval.

Druhé pivo vypil na zastřešené střídačce u fotbalového hřiště. Celou dobu jen zíral před sebe a připadal si úplně prázdný, což se velmi rychle překlopilo na to, že byl plný a musel zajít do lesa vychcat se. A tak to vzal rovnou pro třetí pivo.

Naneštěstí narazil na mámu, která nejspíš dostala volno, protože většina pravidelných štamgastů byla dnes večer tady. Měla moc dobrou náladu. Pořád se usmívala, několikrát za sebou ho objala, rozcuchala mu vlasy a dokonce mu vlepila pusu na čelo. Nicolo si ho pak musel pořád třít, aby nedostal nějakou šílenou nemoc, až tam měl velký červený flek. A když se jí zeptal, jestli náhodou nemá cigaretu navíc, vrazila mu do ruky hned tři, což bylo skoro k neuvěření, protože máma cigarety navíc nemívala skoro nikdy a vůbec nikdy se o ně nechtěla dělit.

V tu dobu začala hrát kapela a vysoký, vlasatý zpěvák hulákal do mikrofonu, takže kromě lidí a dusna už tam byl i rámus. Perfektní kombinace pro Nicolovu náladu.

Nicolo na parketu okamžitě zahlédl Mariiny poskakující copy a vedle ní rozesmátého Kleina s pivem v ruce a cigaretou za uchem. Oba vypadali naprosto spokojeně. Klein si mladšího brášky všiml a mávl na něj, aby šel za nimi, což byl jeden z těch nejšílenějších nápadů, jaké kdy měl. Nicolo na něj ukázal prostředníček a vydal se zpátky k fotbalovému hřišti.

Akorát že mu střídačku obsadila parta na první pohled ještě nezletilých děcek, kteří odněkud získali flašku vodky a rozhodně nepotřebovali, aby je někdo načapal, a tak se zašili tady. Nicolo musel tím pádem vzít zavděk druhou střídačku, která byla naproti, ale tam neměl takový klid, protože viděl přímo na zábavu a na lidi, co chodili kolem.

Jednou, nebo dvakrát měl dojem, že zahlédl Dominika, ale na tu dálku už nerozeznal, jestli byl sám, nebo si našel pro dnešní večer společnost. Což stejně asi nepotřeboval vědět.

Vypil třetí pivo a poslouchal hudbu, u které nedokázal vůbec rozluštit, o jaký žánr jde, a docela mu chyběly popové pecky z rádia paní Smithové. To by teď poslouchal mnohem raději.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥