Szabi

Bylo mu trochu blbě.

Asi nebyl nejlepší nápad vypít čtyři piva, když za celý den snědl jen pár hranolek a trochu arašídového másla. Nejspíš za to ale beztak mohla přeslazená malinovka. Dělala mu v žaludku bordel.

Naštěstí měl u sebe mámina cigára, která mu ten bordel dávala zase do pořádku, takže si zapálil a bavil se tím, že se pokoušel z popela vytvořit na zemi kolečko. Nakonec zvládl ale jen nějakou nicneříkající šišku, tak ji rozkopal.

Byl slyšet smích a zpěv, ale sem tam padaly i nadávky, protože na podobných akcích se nakonec vždycky něco semlelo. Naposledy se dva chlapi porvali o ženskou, která stejně neměla zájem ani o jednoho.

Nicolo byl nesmírně rád, že je dál od všeho toho hluku, ale zároveň věděl, že si ho hluk tak jako tak velmi brzo najde, což se nakonec taky stalo. A zrovna v tu chvíli zapadalo slunce, takže celá ta situace nejenže byla nesmírně na hovno, ale ještě k tomu působila posraně romanticky.

Zapadá slunce a já tady budu přede všemi vyznávat Mortenovi lásku. Bezva.

Ale co. Morten to už stejně věděl.

Dustin to věděl.

Maria to věděla.

A Alex a Klein budou taky docela brzo v obraze. A tím brzo bylo myšleno hodně brzo, protože si Nicolo uvědomil, že jdou přes hřiště přímo za ním. Bylo už sice šero, ale zábava byla tak dobře osvícená, že vrhala světlo i na část hřiště, a tak Nicolo docela jasně viděl, že mají všichni tři dost dobrou náladu.

Jo, byli tři. Klein, Alex a Dustin. Maria s nimi nešla.

„Tebe dá práci najít,“ podotkl Klein, sotva došli blíž. Byl trochu červený ve tváři, ale rozhodně působil nejstřízlivěji.

Nicolo na to nic neřekl, jen pokrčil rameny. Nikdy přece nezakrýval, že je spíš samotář. A taky netvrdil, že na žádné akci, zábavě, párty nebo třeba pařbě nesměl chybět.

„Maria šla najít Mortena. Přivede ho a budeš mít konečně pokoj,“ pokračoval Klein a schoval ruce do kapes. Jestli byl nervózní, nedával to na sobě vůbec znát.

„Hele,“ naklonil Alex hlavu na stranu. „A to nemáš strach, že na ni bude Morten po cestě něco zkoušet? Přece jsi tvrdil, že se k ní nemá vůbec přibližovat.“

Nad tím Klein jen mávl rukou. „Nic si nedovolí,“ oznámil uvolněně.

Nicolo měl co dělat, aby neobrátil oči v sloup. Brácha Dominika vůbec neznal a především nechápal. Do háje, jasně, že by si dovolil. Už jen proto, že mu to chtěl zakazovat.

„Hele, už jdou!“ ukázal Alex směrem k zábavě. A fakt se k nim dvě postavy blížily. Jedna měla šaty a uvolněně poskakovala. Ta druhá si vykračovala, jako kdyby jí to tady všechno patřilo.

Nebo jako kdyby vyhrála sázku.

„Tak jsme tady,“ pronesla Maria naprosto očividnou věc. Zastavila vedle Kleina, ale neobjala ho, dokonce se na něj ani neusmála, takže… Jo, Nicolo nebyl jediný, kdo neměl absolutní tušení, jak Klein zareaguje, a byl z něj trochu nervózní.

Dominik zvedl ruku a společně s tím pronesl docela klidné a mírné: „Čau.“ Na Nicola přitom pohlédl jen velmi krátce, takže skoro vůbec.

Klein trochu neochotně odpověděl: „No nazdar,“ ale hned nato pohlédl na mladšího bráchu a nadzvedl obočí. „Tak co? Jak sis ten týden užil?“

To šlo docela rychle. Jasně, Nicolo nečekal, že tady budou spolu všichni další půl hodinu klábosit a přemílat nad životem, ale ježišmarja… Klein fakt nechodil kolem horké kaše a ta chvíle, která se ještě před pár dny zdála směšně daleko, byla tady.

„V pohodě,“ dostal ze sebe. Típl cigaretu o zem a vajgl zahodil do tmy. Zkusil přestat klepat nohou, ale nějak mu to nešlo.

„Jo, bylo to v pohodě,“ souhlasil Dominik.

Dustin se uchechtl. „Vsadím se, že to bylo víc než jen v pohodě.“ Schválně přitom významně koukl na Kleina, ale ten se nezdál, že by jeho narážku bral na vědomí. Spíš ji úplně ignoroval a pořád těkal pohledem z Nicola na Dominika a občas taky na Mariu, která působila, že by byla raději kdekoli jinde.

„Tak co kdybychom to nějak shrnuli?“ začal Klein směrem k Dominikovi, protože tohle bylo nejspíš hlavně mezi nimi. „Sázka byla, že musíš Nicola za sedm dní přimět, aby se do tebe zamiloval. Jinak dostanu auto. Je to tak?“

Nicolo měl chuť se ironicky ušklíbnout. Ne, takhle to rozhodně nebylo. Ten, kdo vyhraje, dostane práci a za tu práci dostane totální kraksnu, kterou si pak bude moct opravit a možná někdy v budoucnu z toho může být něco, co připomíná auto.

Dominik měl ale stejně naivní představu jako Klein, takže jen pokrčil rameny. Jakože jo.

„Fajn. Pravidla byla jasná. A Nicolo je všechny dodržel.“

Dominik znovu pokrčil rameny. Jakože jo.

„Dobře, takže…“ A teď pohled padl na Nicola. „Zamiloval ses, Nicolo?“

Ta otázka vlastně zněla až směšně banálně. Nicola by rozhodně rozesmála, kdyby z odpovědi a toho, co bude následovat, neměl strach. Automaticky pohlédl na Dominika, protože jestli existovala šance, že by mohl tohle všechno zastavit, bylo to teď.

Jestli si maloval, že by k němu mohl Dominik něco cítit a vzdát se kvůli tomu auta?

Jestli myslel, že Dominik řekne něco jako: byla to debilní sázka, to auto je tvoje, Kleine?

Jestli myslel, že ho v tom Dominik nenechá?

Ano. Ano. A ano.

Posraně naivní.

Dominik se na něj sice krátce podíval a usmál se, ale zároveň s tím zarytě mlčel a čekal, až to Nicolo rozsekne.

Stejně jako Alex, který přešlápl a trochu frustrovaně vydechl: „Tak už se vymáčkněte. Chci si dát ještě pivo.“

Nicolo se zhluboka nadechl. Vzduch už začal být konečně trochu chladný a příjemný. Dokonce ho napadlo, že by si mohl obléct mikinu, kdyby nějakou měl. Ale asi to bylo jedno, protože za pár minut bude stejně moct jít zpátky do kempu. Stačilo jen říct… Stačilo jen přiznat barvu.

„Spali jsme spolu,“ dostal ze sebe a svět se v ten okamžik překvapivě nezhroutil. V dálce pořád hrála hudba, lidé se smáli a Měsíc visel na obloze. Všechno bylo úplně stejné jako před vteřinou.

Teda… Klein si to nejspíš tak úplně nemyslel. „Co?!“ vyhrkl naprosto šokovaně. Jeho výraz by byl vlastně docela komický, kdyby celá ta situace nebyla tak… nekomická.

„Spali jsme spolu,“ zopakoval Nicolo podruhé. A klidně by to řekl i potřetí, ale asi by to moc nepomohlo, protože Klein nejspíš najel na vlnu absolutního nepochopení. Takže Nicolo pokračoval: „A taky jsme se líbali.“

Klein mlčel, což bylo snad ještě horší, než kdyby křičel. Než kdyby se rozčiloval, nebo tvrdil, jak nesmírně je zklamaný. Ale co s tichem? Jak si měl Nicolo poradit s tichem?

„Co je? To to chceš vážně slyšet? Fakt to mám říct?“ zamručel Nicolo neochotně a ošil se. Cítil, jak mu mráz běhá po zádech a zároveň se mu nesmyslně potily dlaně. „No tak fajn. Já to teda řeknu, když to potřebuješ slyšet,“ pokrčil rameny. „Zamiloval jsem se do něj. Jasné? Zamiloval. Ale na moji obranu… Do háje, dals mi dost nemožný úkol, protože jsem z něho byl hotovej od chvíle, co se nastěhoval.“

Klein pořád mlčel a zíral na Nicola.

Dominik mlčel a zíral na Nicola.

Maria mlčela a zírala do země.

Alex mlčel a přeskakoval pohledem mezi všemi přítomnými.

Dustin mlčel, zíral na Nicola, ale v jeho očích bylo jasně patrné pobavení.

No tak aspoň někdo z toho měl dobrý den.

„Chtěl jsem ti to říct,“ pronesl Nicolo pomalu a cítil, jak z něj veškerá bojovnost opadá. Ačkoliv v něm vlastně žádná bojovnost ani nevypukla, prostě jen fungoval na setrvačnost. „Nebo nechtěl,“ přiznal následně. Byl úplně rudý v obličeji. Cítil, jak mu hoří tváře a špičky uší a docela určitě měl i tik v oku. Navíc mu vůbec nepomáhalo, že sedí na lavičce, zatímco všichni ostatní nad ním stojí a mají tím pádem navrch. Ale nedokázal vstát, protože se mu šíleně klepaly nohy.

„Nebo nechtěl?“ promluvil konečně Klein a vůbec nešlo poznat, jestli a jak moc je vlastně naštvaný. Působil pořád trochu zmateně. „Jakože bys mi to neřekl, kdybys nemusel?“ hádal a hádal velmi správně.

Tentokrát zarytě mlčel Nicolo, což asi nebyl nejlepší nápad, protože tím dal Kleinovi čas rozhodnout se, jak se k celé věci postavit. A nebyl to zrovna super pocit, když naštvaně nakrčil nos.

„Kurva, Nicolo! Děláš si teď ze mě prdel?“ zařval.

Jo, jasně, dělám si z tebe prdel, zařval Nicolo nazpátek, ale hned nato mu došlo, že to vlastně bylo jen v jeho hlavě. Že celou dobu sedí s pevně sevřenými rty a zaťatými pěstmi.

„Co čekáš, že teď do háje řeknu?“ pokračoval Klein, ale k jeho překvapení mu odpověděla Maria, která bojovně zvedl bradu.

„Že je to v pohodě!“

Klein na ni upřel zrak a zamrkal. „Co?“

„Že je to v pohodě. Řekneš mu, že je to v pohodě, protože o nic přece nejde. Celá ta sázka byla od první chvíle naprosto pitomá! Já jsem ti to říkala,“ prskala naštvaně.

„Tady přece nejde o auto!“ zavrčel Klein.

„A o co jako jde?“ zavrčela úplně stejně Maria.

Dustin zrovna vyklepával cigaretu z krabičky, takže působil absolutně nezúčastněně, když říkal: „Že je malej bráška buzerant a má to rád do zadku.“ A sám se dokonce svému vtipu zasmál, což byl ale jediný.

Nicolo si dovolil jeden pohled. Jeden jediný poslední pohled na Dominika.

Jasně, už bylo po všem. Tímhle to všechno končilo, ale stejně si připadal tak strašně zvláštně, že za ním nemohl jít a říct mu… cokoli. Říct mu úplně cokoli, protože za poslední dny přesně tohle dělal. Dokonce mu pověděl o Kleinovi, do háje, řekl mu, co pro něj Klein udělal, což bylo něco, co by nikdy nikomu nesvěřil.

Ale taky myslel, že by nikdy nikoho nemohl…

No ale to bylo před Dominikem.

Naštvaně vstal, i když se mu třásla kolena. A nejen metaforicky, doopravdy cítil slabost v nohách, až měl dojem, že možná nezvládne jít.

„Ty si snad myslíš, že jsem to tak chtěl?“ vykřikl. „Že jsem se nesnažil to nějak… potlačit?“

Bylo poznat, že je Klein napjatý. Nejen z toho, jak se tvářil, ale i z toho, jak stál a zatínal pěsti. Taky nejspíš nad každým slovem hodně přemýšlel, což byla vlastnost, kterou Nicolo nikdy moc nechápal. On nejdřív mluvil a teprve poté myslel. Klein byl v tomhle mnohem opatrnější, obzvlášť pokud šlo o mladšího bráchu.

Jenže tentokrát nejspíš nenacházel žádná slova, která by mohl říct, protože se opět rozhodl mlčet.

A přitom si Nicolo tolik přál, aby s ním mluvil. Aby zaujal stanovisko.

„No tak řekni, že jsem to posral! Řekni, jak jsem tě zklamal. Že jsem byl jediný, komu jsi věřil, ale teď je to všechno v řiti. Do háje, pro mě za mě klidně řekni, že jsem buzík. Nebo mi jednu vraž! Jo, dej mi pěstí, ale hlavně tu nestůj jako debil a jen na mě nečum!“

Klein vzdychl. „Takhle se mnou nemluv,“ pronesl odevzdaně.

„Proč ne? Stejně už je to jedno!“ odsekl Nicolo a bojovně zvedl bradu. Jakože si bude za svými prohlášeními stát. Ačkoliv mu vlastně stejně nic jiného nezbývalo, protože co měl teď udělat? Vzít to všechno zpátky?

„Nicolo,“ zahřměl Klein, přestože Nicolo moc netušil, co po něm brácha chce.

„Nic…“ začal Nicolo a přesně v tento moment věděl, že to, co hodlá říct, vlastně ani říkat nechce, protože to není pravda. Jenže ta frustrace byla příliš velká a potřeboval ji nějak dostat ven. A tak pokračoval. „Nic ti NEDLUŽÍM! Abys věděl! Nic. Ti. Nedlužím!“

Klein povytáhl obočí, ale nestihl odpovědět, protože překvapivě promluvil Alex. „Možná bychom je tady měli nechat o samotě,“ navrhl směrem k ostatním, a dokonce o krok couvl.

Maria a Dominik by asi šli, zatímco Dustin by určitě chtěl zůstat. Jenže Nicolo už měl všeho po krk. A tak rozhodil rukama: „Ne, to je dobrý. Jdu já!“ zavrčel. „Stejně není o čem mluvit.“

Prošel kolem Kleina a schválně do něj vrazil ramenem, čímž ho asi probral, protože ho Klein zkusil chytit za tričko, ale zareagoval pozdě a Nicolo mu doslova proklouzl mezi prsty. „Zůstaneš tady,“ rozkázal aspoň.

„NE!“ odsekl Nicolo a rozešel se po fotbalovém hřišti směrem k lesu.

„NICOLO! Vrať se!“ zařval Klein, ale to bylo to poslední, co Nicolo slyšel, protože se hned nato rozběhl.

***

Zakopl o pařez a praštil sebou do křoví, což ho nesmírně vytočilo a nahlas zavrčel. Kdyby viděl pod nohy, nejspíš by ten pařez za trest nakopl. Jenže takhle byl rád, že vůbec vstal a zvládl jít dál.

Nakonec zahnul doprava, blíž k silnici, aby stromy nebyly tak blízko u sebe a Měsíc mu cestu přece jen trochu ozařoval.

Protože dneska, zrovna dneska, jak taky jinak, byl zrovna v úplňku, takže byl podle Marii krásný a romanticky a ťuťu a ňuňu a Nicolo jí řekl, ať drží klapačku. Teď byl ovšem sám, neměl koho peskovat, a tak nadával Měsíci, protože hodně svítil, byl krásný a romantický, a jestli na něco Nicolo fakt neměl náladu, tak na romantiku.

Ale sotva došel blíž k silnici, viděl na cestu líp. To byla pravda.

Jenže, a to byla taky pravda, se tím pádem mohl soustředit na další podněty. Třeba na šustění v křoví, na divné zvuky na druhé straně silnice, na křupání větví… Vždycky to mohla být srnka. Nebo divoké prase. Nebo vrah. Nebo příšera. Nebo Klein. Těžko soudit, která z těch možností byla horší.

Začínalo mu být šoufl. Všechna vypitá piva se mu přelívala v žaludku a nebyl si jistý, jestli se náhodou nerozhodnou vrátit do krku. Možná vážně nebyl nejlepší nápad je do sebe klopit jedno za druhým. Navíc mu byla zima a neměl mikinu. Jasně, za chvíli mohl být doma, ale komu by se chtělo vracet do karavanu, sedět na posteli a čekat, až brácha přijde domů?

Takže zahnul na druhou stranu směrem k lunaparku. Což byl nejspíš fakt debilní nápad, ale koho to zajímalo?

Jo, a aby toho nebylo málo, ještě k tomu všemu brečel.

Vlastně ani netušil, proč brečí, ale nedokázal to zastavit, prostě mu tekly slzy a popotahoval. Byl rád, že ho nikdo nevidí, teda nejspíš až na nějakou debilní srnku. Prase. Vraha. Příšeru.

Aby se dostal k lunaparku, stačilo jít dál podél cesty až ke křižovatce, kde se vydal doprava a za chvíli už byl u první maringotky a velkého oblouku, který vítal návštěvníky. Tímhle vchodem šel všehovšudy jednou, protože obvykle to bral přes les.

Automaticky zamířil k ruskému kolu a minul přitom maringotku, kde ještě před pár dny s Dominikem trávil čas.

Prý čas. Proč neřekneš, jak to bylo doopravdy. Kde jsme spolu… šukali.

Taky minul místo, kde hráli fotbal. Možná, že kdyby chtěl, někde v trávě by ještě našel ukradený míč.

Ale nechtěl. Jasně, že nechtěl. Jediné, co totiž chtěl, bylo vylézt na nejvyšší sedačku ruského kola, zhulit se a prostě počkat, až se bude cítit trochu líp. Nebo do rána, aby tam náhodou neseděl věčnost.

Došel ke kovové konstrukci a utřel si dlaně do trička, aby mu neklouzaly. Když zaklonil hlavu a pohlédl nahoru, viděl jasně jen pár nejbližších příček, ale obrysy kola šly celkem rozpoznat, protože dneska v noci fakt nebyla taková tma.

Ačkoliv lézt v noci nahoru by se Kleinovi určitě nelíbilo. Jenomže tomu se to nelíbilo ani přes den a navíc tady nebyl, aby Nicolovi ZASE něco přikazoval, takže…

„Ať tě to ani nenapadne!“ ozvalo se Nicolovi za zády, až sebou vyděšeně trhnul.

Ohlédl se a spatřil Kleina, který stál jen pár kroků za ním a docela určitě krčil nos.

Proč vždycky, když je nasraný, krčí nos? Proč třeba nekrčí čelo?

„Co tady děláš?“ vyhrkl Nicolo nechápavě. Slyšel snad osud jeho myšlenky a rozhodl se udělat si z něj dobrý den? A hodit mu Kleina přímo do ksichtu?

„Co myslíš?“ reagoval Klein podrážděně. Pořád přeskakoval pohledem z Nicola na ruské kolo a zase zpátky, jako kdyby myslel, že vylézt nahoru je stejně jednoduché a rychlé jako třeba… skočit z útesu.

„No jasně.“ Nicolo zavrtěl hlavou. Takže to nebyla srnka, prase, vrah, ani příšera. Vlastně ho mělo napadnout, že ho Klein nenechá jen tak odejít. „Takže jsi mě sem sledoval? To ses nemohl ozvat?“ zamručel.

Klein rozhodil rukama. „A riskovat, že se rozhodneš utíkat? Ne, díky. Navíc jsem měl pocit, že ti malá procházka pomůže vychladnout,“ vysvětlil a udělal krok blíž. „Proč brečíš?“ vzdychl.

„Nebrečím!“ odsekl Nicolo a uhnul pohledem na stranu.

„Brečíš.“

„Ježiši, nebrečím!“

„Hlavně už prosim tě nelži!“

Tohle Nicola naštvalo. Měl chuť bráchu praštit mezi oči, ale ruku na srdce, věděl, že bez ohledu na situaci by mu nikdy nevrazil. To ale neznamenalo, že by na něj nemohl pořádně křičet. „OUKEJ! Tak brečím. BREČÍM. Jsem prostě malej buzerant, co kvůli všemu řve. A neustále potřebuju někoho za zadkem, aby se o mě staral.“

Klein odevzdaně vzdychl. „Takže jde o to, co říkala máma?“

„Seru na to, co říkala máma. Já jen… Prostě nejsem typ, kterej nikdy a kvůli ničemu nefňuká!“ Nejhorší a nejpotupnější na tom všem bylo, že čím víc o tom Nicolo mluvil, tím víc se mu chtělo brečet. Pořád dokola se mu oči zaplavovaly slzami, takže musel často mrkat a utírat si dlaněmi tváře.

„Ale no tak,“ promluvil Klein vážně. „Jen proto, že jsi mě neviděl brečet, neznamená, že jsem nikdy nebrečel. Nebuď idiot.“

Nicolo pohlédl bratrovi do očí. „Tím chceš říct jako co?“

„Že jsem za život brečel mockrát,“ odpověděl Klein úplně klidně, takže to působilo, jakože se za tohle přiznání vůbec nestydí, což bylo hrozně zvláštní, protože Nicolo se styděl za úplně každou slzu.

„Jo? Kdy třeba?“ vyštěkl útočně a překřížil ruce na hrudi.

Klein ani na vteřinu nezaváhal. „Tak třeba když jsi měl dva dny zlomenou ruku a já se snažil mámu přesvědčit, aby tě vzala k doktorovi. Nebo když jsi byl nemocný, měl horečku a já nevěděl, co mám dělat. A taky… Včera, když tě ten chlap, kterého dotáhla máma, zmlátil. To se mi chtělo zuřivostí hodně brečet.“

Chvíli bylo ticho, jak to v sobě zkoušel Nicolo zpracovat. Nakonec ale jen zavrtěl hlavou. „O co se teď do prdele snažíš? Proč mi nedáš pokoj? Vypadni zpátky na zábavu a nech mě!“ Vlastně ani netušil, proč se tak chová. Obzvlášť ke Kleinovi. Nedávalo to smysl.

Aby dal najevo, že s ním nechce mluvit, otočil se a chytil první příčku železné konstrukce.

„Přestaň lézt nahoru a nechovej se jako spratek,“ zavrčel výhružně Klein, ale Nicolovi bylo upřímně jedno, jak moc bráchu naštval. Chtěl jen být sám, někde, kam za ním nikdo nemohl. Jenže sotva začal šplhat nahoru (stihl to maximálně na čtvrtou příčku, takže byl zhruba půl metru nad zemí), Klein ho chytil za tričko a nešetrně ho stáhnul dolů. „CO TO KURVA DĚLÁŠ?!“ hulákal přitom.

Nicolo takovou razanci od bráchy rozhodně nečekal, takže mu příčky proklouzly mezi prsty a v další vteřině seděl v trávě s naraženou kostrčí a spálenými dlaněmi. Maličko vyvedený z míry.

„SES ASI UŽ ÚPLNĚ POSRAL, NE?“ pokračoval dál Klein. Stál mezi Nicolem a ruským kolem, jako kdyby jeho jediný úkol byl udržet je za každou cenu od sebe. „FAKT MYSLÍŠ, ŽE JE DOBREJ NÁPAD RISKOVAT SVŮJ ŽIVOT? ŽE SE BUDU KOUKAT, JAK LEZEŠ NAHORU A… CO TĚ TO NAPADLO? CO KDYBYCH ZA TEBOU NEŠEL?“

Takhle naštvaného ho Nicolo ještě nikdy neviděl. Teda… Ano, viděl. Ale nikdy ta zloba nebyla namířena na něj. Zůstal trochu vyjeveně sedět na zemi, ale mlčel, protože měl pocit, že mluvení by mu právě teď úplně nepomohlo.

„UŽ NĚKOLIKRÁT JSEM TI ŘÍKAL, ŽE NAHOŘE NEMÁŠ CO DĚLAT! JENŽE TOBĚ JE NEJSPÍŠ ÚPLNĚ U PRDELE, CO TI VYKLÁDÁM, ŽE?“

Eee… NE! Rozhodně ne. Nicolovi nikdy nebylo u prdele, co mu Klein říkal, akorát ne vždy se rozhodl poslechnout. V tom byl zásadní rozdíl, ovšem ani tohle nepovažoval za rozumné zmiňovat nahlas.

„TY PROSTĚ… Aaa!“ Klein mávl rukou, jako kdyby už toho na něj bylo prostě moc a on to jednoduše hodlal vzdát. Vykašlat se na bráchu a… Ale to by neudělal, ne?

Nicolo poposedl a sotva se pohnul, došlo mu, jak moc naražená kostrč bolí. „Já prostě co? Klidně řekni, že jsem k ničemu, že jsem tě zklamal a zradil a ještě k tomu jsem odpornej buzík. Já to… zvládnu.“ Ačkoliv věděl, že poslední slovo neznělo zrovna přesvědčivě, byl rozhodnutý, že to ustojí. Teda… metaforicky, protože v reálu seděl na zadku.

Klein naklonil hlavu na stranu. „Vážně?“

„JO!“ vyštěkl Nicolo bojovně.

„Fajn, v tom případě jsi mě zklamal a jsi odpornej buzík,“ zopakoval Klein ledovým hlasem.

Nakonec to vůbec nebylo takové, jaké si Nicolo představoval. Bylo to mnohem horší. Ale vzal celou situaci v klidu. Přikývl. A vstal. Moc netušil, co by měl říct, a tak jen naprázdno otevřel pusu, aby ji zase o vteřinu později zavřel. „Jo,“ dostal ze sebe konečně a otřel si odřené dlaně do trička. „Asi půjdu zpátky do kempu. Jestli chceš, můžeš se vrátit za ostatními. Slibuju, že nahoru už nepolezu. Nejspíš si půjdu lehnout, aby už byl… To. Zítřek. Jsem trochu unavený, moc jsem v noci nespal. Vzbudila mě máma a pak jsem…“ Řekl by úplně všechno, každou maličkost, která ho napadla, jen aby nenastalo trapné ticho. Ale hned nato mu došlo, že trapné ticho by bylo mnohem přívětivější než trapné žvatlání, proto sám sebe napomenul. „Ježiši, už drž hubu, Nicolo.“ Otočil se na patě a vydal se přes lunapark zase zpátky k uvítacímu oblouku, silnici, křižovatce…

Zkoušel si představit celou cestu zpátky, jen aby zabavil myšlenky.

„Ty seš fakt debil,“ promluvil Klein.

„No tak asi jo,“ vzdychl Nicolo a šel dál. Vnímal, že jde Klein za ním, ale neměl nejmenší chuť se na něj podívat.

„A idiot.“

„Hm.“

„Kretén.“

„Fajn.“

„Hňup.“

„Chápu.“

„Idiot.“

„Tos už říkal,“ zavrčel Nicolo, ale společně s tím mu došlo, že Kleinův hlas zní spíš pobaveně. A to už pak nešlo na něj nepohlédnout.

Klein ho chytil za rameno a přinutil zastavit. Stoupl si před něj a koukl mu do očí. „Chci, abys mi teď odpověděl naprosto upřímně, Nicolo. Udělal jsem nebo řekl jsem někdy něco, z čehož získals dojem, že mi o sobě nemůžeš říct?“

Takhle otázka Nicola zmátla. „Jak jako?“

„Proč jsi měl pocit, že mi to nemůžeš říct?“ vzdychl Klein.

Nicolo překvapeně zamrkal. Pohlédl do země, na prašnou cestu, ale hned zase vzhlédl. Rozhodl se být naprosto upřímný. „Měl jsem strach, že tě zklamu.“

„Zklamalo mě, že jsi mi to neřekl. Ne to, že se ti líbí chlapi. Ačkoliv… Morten? Vážně?“ nadzvedl Klein obočí a maličko, téměř neznatelně mu zacukalo v koutcích, z čehož Nicolovi konečně došlo, že to mezi ním a bráchou možná není tak špatné.

„Promiň. Mrzí mě to.“

Klein přikývl. „Jo, mě taky. Mohl bys mi teď laskavě slíbit, že příště ke mně budeš upřímný? Pro nás oba to bude mnohem jednodušší. Víš, že jsem si na začátku prázdnin myslel, že jedeš v drogách?“ uchechtl se a prohrábl Nicolovi vlasy. „A tys byl jen zamilovanej.“

„Drogy by byly lepší,“ zamumlal Nicolo. „To auto mě štve, vážně. Strašně moc jsem ho pro tebe chtěl vyhrát. Snažil jsem se. Jen…“

Klein nakrčil nos a hodil kyselý ksicht. „Jo, asi se budu muset smířit s tím, že je Morten fakt neodolatelnej.“ Společně s tím prošel kolem Nicola k jedné z laviček poblíž maringotky, která dřív sloužila k prodeji cukrové vaty, a svalil se na ni. Natáhl nohy před sebe, zaklonil hlavu a koukl na Měsíc. „To auto jsem chtěl hlavně pro nás dva. Abychom odtud mohli po tvojí maturitě vypadnout. Chtěl jsem, abys měl nějakou šanci mimo ten posraný kemp.“

„O čem to mluvíš?“ vydechl Nicolo a taky došel k lavičce a sedl si.

„Ale no tak. Včera máma dotáhla chlapa, který tě zmlátil. Vážně myslíš, že to je to, co pro tebe chci? Našetřil jsem už nějaké prachy a za ten rok, co budeš ve škole, ještě nějaké vydělám a pak tě vezmu hodně daleko.“

Nicolo zakroutil hlavou. „Tobě se snad i hodí, že jsem letos propadl,“ poznamenal jen tak mimochodem, ale hned pokračoval, takže nedal Kleinovi příležitost zareagovat. „Víš o tom, že mi už není deset? A že nejsi můj otec, ale brácha? Jednou se o mě budeš muset přestat neustále starat, jasné?“

„Tss,“ mávl Klein rukou. „Naprosto upřímně ti říkám, že se o tebe nikdy nepřestanu starat. Dokonce i když ti bude sedmdesát.“

Jo, to byla asi pravda. Nicolo si neuměl představit, že by se Klein nestaral, ale stejně měl dojem, že tentokrát zachází až příliš daleko. „Kleine,“ zašeptal. „Nechci, abys zase obětoval celej svůj život kvůli mně.“

„Zase?“

Nicolo rozhodil rukama. „Ale no tak. Oba víme, jak to s tvým otcem bylo. Možná, že děláš, že neexistuje, ale to nic nemění na tom, žes teď mohl být někde úplně jinde.“

Klein rázně zavrtěl hlavou. „O tomhle se teď nebudeme bavit.“ Což byla jeho typická reakce na tohle téma. Jednou dokonce vstal od stolu a na půl dne zmizel, jen aby se vyhnul Nicolovým pohledům.

„Nikdy o tom spolu nemluvíme. A tos mi ještě před chvílí řekl, jak chceš, abych byl k tobě ve všem upřímný. Ale obráceně ani hovno, co? Proč se pak divíš, že mám strach, že tě zklamu, když celej tvůj posranej život je moje zásluha?“

„Meleš sračky,“ odsekl Klein.

„Ne, je to pravda. Vím, co ti tvůj otec tenkrát řekl. Že tě chce vzít s sebou. A tys souhlasil! Byls nadšený, protože jsi strašně toužil vypadnout z kempu. Vždycky to tak bylo.“

Klein zatnul ruce v pěst. „Proč to teď vytahuješ? Vždyť je to jedno! Odejít by znamenalo opustit tě, protože ten kretén s tebou nechtěl mít nic společného.“

Nicolo šokovaně otevřel pusu. „No ty vole, nechtěl se starat o cizího fakana, no tak to je poděl!“

„Ale mně je u prdele, co chtěl, nebo nechtěl!“ vykřikl překvapivě hlasitě Klein. „Já na něj kašlu, jasné? Možná tě to teď překvapí, ale když tě máma přinesla z porodnice, byl jsem šťastnej! Konečně jsem měl pocit, že na světě nejsem sám! Jo, někdy to bylo těžké, ale… Nicolo, bože, nic na světě pro mě není důležitější než ty a nikdy bych tě neopustil. A už vůbec ne kvůli takové kravině jako vlastní pokoj, nebo lepší možnost dostat se na vysokou.“

„Jo, ale…“

„Žádné ale, do prdele. ŽÁDNÉ! Nikdy jsem ani na vteřinu nelitoval.“

Nicolo sevřel rty pevně k sobě. Chvíli váhal, co vlastně říct, protože Klein byl v tomhle neskutečný paličák. „No tak dobře. Ale stejně to nic nemění na tom, že nemůžeš dělat všechno pro to, abych byl já spokojenej. Jsem už dospělej. Zvládnu se o sebe postarat sám. Najdu si práci a budu pomáhat s nájmem, šetřit…“

„Fakt? Budeš chodit do školy a pracovat?“

„Tys to tak dělal,“ pokrčil Nicolo rameny. Teď si připadal ještě víc jak idiot. Jak to, že ho nikdy nenapadlo začít se taky trochu starat? „Nevěřím tomu, že to říkám, ale ta opice měla pravdu. Fakt jsi mě brutálně rozmazlil.“ Hned nato zdvihl ukazovaček. „Jestli mu to řekneš, zabiju tě!“

„No jasně,“ uchechtl se Klein. Přehodil ruku Nicolovi přes rameno a přitáhl ho blíž k sobě. „A co podle tebe budeš dělat? Hm? Já v té době pracoval ve skladu vedle školy, protože tam zrovna bylo místo. Jinak bych to ani nezvládl. Jenže sklad zavřeli před půl rokem, takže… Co plánuješ? Jaký je tvůj velký plán?“

Nicolo se zamračil a trochu do Kleina šťouchl. Poté ale vykouzlil ten nejnevinnější úsměv, jaký dokázal. „Třeba bych mohl za peníze kouřit péra. Prý jsem v tom docela dobrej,“ navrhl. A mělo to přesně takový efekt, jaký předpokládal.

Klein zrudl. „Řekni, že žertuješ!“

„Nebo co?“

„Nebo Mortenovi rozbiju držku. Což mám mimochodem i tak v plánu, že mi prznil brášku.“

Nicolo pobaveně obrátil oči v sloup. „Hlavně klid. Jasně, že to byl jen vtip.“ Začal ukazováčkem rýpat do lavičky, až měl za chvíli za nehtem bordel. A trochu vážnějším hlasem dodal: „Jen… Jsem teplouš. Víš, že by mi to ve skutečnosti zas tolik nevadilo, že jo?“

„Kouřit péra za peníze?“

„Haha,“ zasmál se Nicolo hraně. „Kouřit… někomu. Bez peněz. Jakože…“

Klein si palcem a ukazováčkem chytil kořen nosu a zavřel oči. „Já toho Mortena rovnou zabiju. Jo, to bude nejlepší.“

„Hej! Neřekl jsem jeho jméno! Myslel jsem tak nějak obecně,“ bránil se Nicolo. Což asi byla obrovská lež, protože jasně, že myslel na něj.

„Ani jsi nemusel,“ odvětil Klein unaveně. „Hele, nebudu lhát. Morten mi pije krev, takže to pro mě fakt není snadné, ale obecně, že jsi na kluky mi nevadí. Jen… Pořád seš můj malej bráška a představa, že ten idiot… Pff.“ Vyfoukl snad všechen vzduch z plic, takže hned nato se ostře nadechl. „Nechci, aby sis hledal práci, dokud neodmaturuješ, dobře?“ vrátil se k předešlému tématu a v jeho hlase bylo jasně poznat, že se ohledně toho nehodlá dohadovat. A tak pro tuto chvíli Nicolo přikývl.

Už muselo být docela dost hodin. Nejspíš dávno po půlnoci, ale ani jeden se nezvedal. Pořád tam seděli, Klein držel Nicola kolem ramen a společně zírali na hvězdy. Nicolo cítil, jak ten obrovský kámen, který mu od začátku prázdnin seděl na plicích, najednou spadl a rozhodně se mu lépe dýchalo. To ovšem neznamenalo, že by všechno bylo perfektní. Pořád tu byla ještě bodavá bolest na srdci.

„Takže…,“ začal Klein zničehonic. „To znamená, že… s Mortenem chodíš?“

Tohle by Nicola určitě rozesmálo. Teda… Kdyby mu bylo do smíchu. „Ne, to fakt ne.“

Klein opět chvíli mlčel, jako kdyby si to v hlavě sumíroval. „Já myslel… Připadalo mi…“

„No tak to ses mýlil!“ odsekl Nicolo rázně. „Že jsem teplouš já, neznamená, že je i Dominik. Tomu šlo o auto. Jakože fakt hodně. Udělal by všechno, aby ho dostal.“

Klein naklonil hlavu na stranu. „Hm.“

„Co?“

„Jakože… Já bych se s chlapem nevyspal, ani kdyby šlo o Porsche.“

Nicolo povytáhl obočí. „No bezva. Tak asi nejseš tak odhodlanej. Nebo nevím. Co chceš slyšet? On přece ví, jak se ohledně něj cítím. A je mu to u prdele. Dneska jsem s ním o tom mluvil a dal jasně najevo, že chce to auto a o nic jiného mu nejde. A vůbec… Já na něj seru. Můžu…“

Oukej, tohle bylo vážně na hovno, protože mu opět začaly naprosto bez varování téct slzy. Zkusil je rozmrkat, ale úplně zbytečně. Popotáhl.

Kleinovo objetí ještě víc zesílilo. „To bude dobrý.“

„Jo, já vím,“ hlesl. „Já jen…“

No a pak už brečel jako malá holka a nedokázal to zastavit, ani když zatnul zuby a zadržel dech. Jeho tělo a mysl si nejspíš dělaly, co chtěly, vůbec neposlouchaly, takže byl za naprostého idiota.

Klein ho chytil za zátylek a přitáhl úplně k sobě, takže mu Nicolo mohl zabořit obličej do hrudníku a dát slzám volný průchod.

Někde mezi vším tím vzlykáním ze sebe stihl ještě dostat: „Láska je na piču!“

Slyšel, jak se Klein slabě zasmál, ale dál ho pevně držel a úplně klidně čekal, až to bude lepší. Což čistě teoreticky byla hovadina, protože podle toho, jak moc to bolelo, to už nikdy nemohlo být lepší.

***

Seděli na lavičce v opuštěném lunaparku docela dlouhou dobu, než Klein rozhodl, že je čas jít konečně domů. Nicolo byl po pláči unavený, bolela ho hlava a byl rád, že tu brácha je, protože aspoň dohlížel na to, aby dával nohu před nohu a na křižovatce špatně neodbočil. A pak, samozřejmě, ho odvedl do správného, červeného karavanu a do správné postele.

Nicolo už jen hodně vzdáleně vnímal, jak mu Klein sundal boty a přehodil přes něj peřinu.

Díkybohu, že byl tak unavený, že mu mozek dávno vypnul, protože takhle bylo neuvěřitelně příjemné zavřít oči a konečně usnout.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥