Szabi

Probudit se bylo horší. Jeho podvědomí vědělo, že nechce čelit realitě, a tak se průběžně budil a zase usínal, dokud už nebylo v karavanu takového horko, že to nešlo vydržet a ani podvědomí ho nezvládlo zachránit.

A tak otevřel oči.

Máma spala na gauči. Zachumlaná pod dekou působila trochu jako malá holčička. Dnes v noci ji Nicolo vůbec neslyšel přicházet. To znamenalo, že buď nebyla tak ožralá, nebo do ničeho nevrazila, nebo měl Nicolo hodně tvrdý spánek. (Ale protože šlo o mámu, která se nikdy nevracela střízlivá a vždycky do něčeho vrazila, tak to vážně vypadalo na hodně tvrdý spánek, ne-li přímo bezvědomí.)

Nicolo se převalil na záda a skopal ze sebe deku. Teatrálně rozhodil ruce do stran a vzdychl, což přitáhlo Kleinovu pozornost, protože ten se předklonil ze svojí horní postele a nakoukl dolů. „Dobré ráno!“ zanotoval. Veselý a spokojený, jako kdyby byl dnešek nejlepší den na světě.

Nicolo nakrčil nos. „Je tu horko,“ vyštěkl okamžitě a kopl patou do matrace. To ale jeho frustraci vůbec nepomohlo. 

„Tak otevři dveře,“ navrhl Klein. Pořád visel hlavou dolů a ksichtil se. A protože mu v danou chvíli všechna krev mířila do hlavy, byl červený jako… No Nicolo by řekl jako zadek paviána.

„Je to daleko,“ zamručel. Natáhl ke dveřím ruku a názorně demonstroval, že na kliku nedosáhne. Takže celý ten plán s otevíráním byl naprosto nesmyslný. Nechal ruku odevzdaně klesnout a otráveně vzdychl.

Klein, respektive jeho hlava, najednou zmizela a za chvíli bylo slyšet: „Tak na to zapomeň, já tam nejdu. Ty máš postel dole, tak pohni prdelí.“

„Hej! To není fér!“ reagoval Nicolo naštvaně, protože tohle bylo vyloženě nasrávací. „Já dolní postel nikdy nechtěl! A neplatím už dost za to, že tady spím? Musím ještě chodit otevírat dveře?“

„Já zas musím pokaždé lézt dolů, když se mi chce v noci na záchod.“

Nicolo ohrnul horní ret, což byl jediný pohyb kromě mluvení a dýchání, kterého byl schopný. „Takže mám platit za to, že se neumíš vychcat před spaním? Není ožralá matka, co mi neustále leze do postele, dostatečný důvod, abys šel dveře otevřít ty?“

Chvíli bylo ticho. Pak se horní matrace pohnula, Klein vzdychl a najednou stál v celé své otrávenosti na zemi. „Ty malej protivnej manipulátore,“ zavrčel. Ale zároveň došel ke dveřím a otevřel je, takže se mohl Nicolo spokojeně usmát.

Vítězství!

Aspoň nějaké, když všechno ostatní projel. 

Klein se pak vrátil, sebral z horní matrace mobil a hodil ho Nicolovi. „Psala ti Maria. Je na mě kvůli tomu včerejšku dost naštvaná. Mohl bys jí laskavě říct, že jsem nejlepší brácha na světě?“

„Hm… To asi nepůjde,“ zavrtěl Nicolo hlavou, ale telefon si vzal.

„Proč by to jako nešlo?“

Nicolo pokrčil rameny. „Protože nejlepší brácha na světě jsem já,“ nadhodil, ale v další vteřině se musel odkulit na bok, jinak by ho Kleinova odporná hnáta kopla. Takhle se o něj jen otřela. Nicolo pobaveně vyplázl jazyk a pak ještě pobaveněji sledoval, jak Klein odchází do sprchy a něco si pro sebe mumlá.

Teprve poté vzal telefon a otevřel příchozí zprávy.

První zpráva od Marii přišla před půlnocí a byla překvapivě rázná.

Maria: Nikde tě tu nevidím, tak DOUFÁÁÁM, že jsi s Nicolem!

V další, která dorazila kolem jedné, ráznost vystřídala opilost.

Maria: Paženobe, auto. Jen auto! A ty chůváš jak debil!!!: On je majel bráškaaa.

V šest ráno. Kocovina.

Maria: Je mi blbě! A všechno je to tvoje vina! Mohl bys mi už konečně dát vědět, jak to dopadlo a jestli je všechno v pořádku?

Po osmé hodině pak v rychlém sledu přišly tři zprávy, kde už byla zpátky kousavá Maria. Což bylo něco jako její superschopnost, protože z celého kempu se uměla s kocovinou poprat nejrychleji. Většinou se jen jednou pozvracela, dala si sprchu a působila naprosto v pohodě. Dokonce jí ani nevadil nedostatek spánku. V tomhle byla dle Nicola (i Kleina, ale ten by to nahlas nepřiznal) trochu jako mimozemšťan.

Maria: Ty vole! To mi nemůžeš prostě napsat? Musíš mě celou noc napínat? Víš, jaký mám o vás strach?

Maria: Ty seš neskutečnej imbecil!

Maria: TOHLE JE ZPRÁVA PRO NICOLA! Nicolo, zlatíčko, ať už je tvůj brácha jakýkoli debil, tak já tě mám pořád stejně ráda a můžeš se když tak přestěhovat ke mně. Budeš spát se mnou v posteli a já se o tebe postarám.

Nicolo se chtě nechtě musel usmát. Převalil se na záda, mobil držel nad sebou a rychle vyťukal: ‚A budeš v té posteli nahá?‘ Přidal flirtovního smajlíka a poslal. Na odpověď nemusel čekat nijak dlouho, maximálně čtyři klidné nádechy.

Maria: NICOLO! Ty seš nepoučitelnej! 😀

Maria: Jak se cítíš? Je všechno v pořádku?

V tu chvíli vyšel Klein ze sprchy. Kolem pasu měl omotaný ručník a v puse zubní kartáček. Zastavil u postele a zvědavě zvedl obočí. „Tak co?“ zahuhlal s pusou plnou pasty.

Nicolo pokrčil rameny. „Nic, píšu jí, že se chůváš jak debil,“ ušklíbl se a samozřejmě za to dostal plácnutí po hlavě, před kterým tentokrát nestihl uhnout. Pod pohrůžkou dalšího pohlavku nakonec napsal: ‚Všechno cajk. Klein je jako zlatíčko. Byl na mě ňuňatej a teď mi jde zrovna chystat snídani.‘

Ukázal displej Kleinovi.

„No nádherný,“ okomentoval to starší brácha, ale nejspíš mu to stačilo, protože odešel zpátky do koupelny. Vrátil se po pár minutách, tentokrát bez ručníku a kartáčku, zamířil ke skříni, natáhl na sebe kraťase a pak konečně zastavil u ledničky. Byl nesmírně pomalý, nikam nespěchal, což Nicola hrozně štvalo, protože měl šílený hlad.

Dokonce i do té ledničky zíral nesmyslně dlouho, jako kdyby myslel, že tam po pár minutách najde něco schovaného. „Máme… Arašídové máslo,“ řekl nakonec. 

Nicolo nakrčil nos. „Proč máme vždycky jen arašídové máslo?“

„Ještě je tady zbytek mléka.“

Nicolo nakrčil nos podruhé. „Skvělý.“ Vylezl z postele, sedl si ke stolu a klepl prstem do desky. „Arašídové máslo,“ rozhodl, protože tohle byla naprosto jasná volba.

Klein mu skoro prázdnou sklenici bez řečí hodil, opřel se o linku a na dva loky vypil zbytek mléka, což bylo podle Nicola NAPROSTO ODPORNÉ. Na druhou stranu… Aspoň pak neměl Klein pocit, že mu arašídy doslova zalepily držku.

Nicolo zkusil polknout. To samozřejmě nepomohlo, protože máslo se mu nalepilo nejen na patro, ale i na dásně, a tak si musel do pusy strčit prst a vyšťourat ho.

Skvělá snídaně. Fakt.

„Skočím za Mariou,“ pronesl Klein a přehazoval si přitom krabici od mléka z ruky do ruky. „Chceš jít se mnou?“ navrhl a nejspíš to myslel upřímně, protože ani na chvíli nezaváhal.

„Jakože bych vám dělal křena, zatímco byste si užívali usmiřovací sex?“

Klein otevřel pusu, aby něco namítl, ale asi mu hned nato došlo, že má bráška pravdu, protože ji zase rychle zavřel. Nakonec souhlasně kývl a dodal: „Jo, bude lepší, když tady zůstaneš. Přece jen… sex s holkou… Mohlo by se ti udělat špatně.“

Nicolo se hraně zasmál, ale pak smích přetransformoval v otrávený úšklebek. Raději si na prst nabral arašídové máslo, olízl ho (prst), zkusil polknout (máslo), zjistil, že to nejde, mlaskl a znovu nadhodil otrávený ksicht, protože dnešní den… ne, TÝDEN… nestál vůbec za nic.

„Ale no tak,“ uchechtl se Klein, došel blíž a pocuchal Nicola ve vlasech. „Nemrač se na mě. Co plánuješ dneska dělat?“

Nicolo zaváhal. Dobrá otázka. Umřít třeba? „Asi kreslit?“ zkusil, jak to zní, a když mu to přišlo v pohodě, přikývl a znovu, tentokrát rozhodněji, zopakoval: „Kreslit.“

„Tak jo,“ souhlasil Klein. Zdálo se, že už odejde, ale pak zaváhal. „Budeš v pohodě?“

„Proč bych nebyl?“ pokrčil Nicolo rameny. „Ježiši, jen proto, že jsem měl včera menší záchvat, neznamená, že…“ Upřímně netušil, jak větu zakončit, tak ji nechal jen doznít.

… budu v nepohodě? V pohodě rozhodně nebyl, takže to by byla lež.

„Fajn. No tak dobře,“ řekl Klein, ale stejně ještě pořád NEODCHÁZEL. „Já jen nechci, abys před tím, co se včera stalo, utíkal. O nic nejde. A za nic se nemusíš stydět.“

Kdyby se máma v tu chvíli zrovna nepřevalila na druhý bok, nejspíš by bylo v karavanu hrobové ticho, takhle to ale bylo převalení, zavrzání gauče a pak už Nicolo zavrčel: „Co to meleš? Před čím utíkat?“

Takovou reakci Klein nejspíš čekal, protože naklonil hlavu na stranu a jeho pohled jasně naznačoval, že Nicolo odpověď moc dobře zná.

„Mohl bys na mě přestat čumět? A ještě dávat úplně debilní rady?“ odsekl Nicolo. „Zrovna od tebe to s tím utíkáním fakt sedí.“ Sklenici arašídového másla poslal po desce stolu dál od sebe, protože už ho měl plné zuby a pak se, možná zbytečně vyzývavě, koukl na Kleina.

„Tím chceš říct co? Že já snad před něčím utíkám?“ ukázal na sebe Klein a překvapeně zamrkal.

„A ne? Připomeň mi, jak často sem tvůj fotr chodí, aby tě mohl vidět, a ty před ním… Co že to děláš? Jo, už vím. UTÍKÁŠ!“

Klein trochu naštvaně pohodil hlavou a zkřížil ruce na hrudi. „To je něco jiného.“

„Ne, to teda není,“ nesouhlasil Nicolo rázně. „Jasně, tenkrát to posral a dals mu to jasně najevo. Ale do prdele, vždyť je to sedm let, co se s tebou snaží navázat vztah, dokonce se sem i přestěhoval, aby ti byl blíž, a ty mu ani po takové době nedáš jedinou šanci? Panebože, vždyť seš už dospělej, asi těžko tě jednoho dne hodí do auta a ujede s tebou pryč. A mně už taky není dvanáct, abych měl strach, že mě tu necháš. Víš, co bychom za to dali my ostatní? Do háje, i Dustin si myslí, že se chováš jako debil, když máš aspoň jednoho rodiče, co je docela v pohodě a ještě navíc má o tebe zájem, a ty si ho držíš od těla.“

Klein snad poprvé v životě uhnul pohledem. Jasně, pořád se tvářil autoritativně a odmítavě, ale… uhnul pohledem. A to už něco znamenalo. „Budu o tom přemýšlet,“ dostal ze sebe, ale tím to pro něj asi haslo, protože spustil ruce podél těla a rozešel se ke dveřím. „Odpoledne spolu něco podniknem, co říkáš?“ navrhl.

„No tak třeba,“ odvětil Nicolo odevzdaně, ačkoliv se mu upřímně nic podnikat nechtělo. Plánoval celý den sedět na zadku, kreslit a maximálně, MAXIMÁLNĚ, si sem tam zajít na záchod. Tím plány končily. Jenže kdyby dal najevo sebemenší projev depky, Klein by pravděpodobně neodešel. Navíc docela určitě stačil včerejší ubrečenej záchvat. Nemusel Kleinovi ještě teď ukazovat, že je z toho všeho stále… nesvůj.

Původně ho napadlo v prdeli, jenže to ho vedlo k úplně debilním myšlenkám, jakože by mu nevadilo, kdyby byl v prdeli, nebo kdyby někdo, nikdo konkrétní, prostě jen NĚKDO, byl naopak v jeho prdeli.

Takže nesvůj znělo fajn. Dostatečně.

Nechal Kleina odejít a sám ještě nějakou dobu seděl, snažil se jazykem zbavit zbytku másla, které mu uvízlo pod horním rtem, a hleděl do prázdna. A nejspíš by tam seděl fakt dlouho, kdyby máma nezačala chrápat. To ho nakonec vyhnalo do sprchy a poté ven před karavan.

Jakože… Napadlo ho, že by už nikdy nevyšel ven, protože to by znamenalo, že už by ho, toho nikoho konkrétního, nemusel potkat. A ta představa byla vážně skvělá, povznášející, a kdyby byla zima, možná by ji i zrealizoval. Jenže… horko ho hrozně štvalo a v kombinaci s chrápáním prostě nešlo vydržet.

Taky mohl jít někam jinam. Třeba zmizet v lunaparku, nebo vzít rovnou čáru k lomu. Mohl zapadnout do lesa, sednout k nějakému stromu a užívat samoty. Mohl jít do města, do místního parku, kde hodně času trávily matky s děcky, tam by nikoho známého určitě nepotkal.

Nebo mohl…

Nemusel NIC! Nic, nic, nic. Proč by se měl schovávat a vyhýbat se… komukoli?

Nicolo velmi rázně a odhodlaně položil všechny sešity na stůl a svalil se do zahradní židle. Nohy natáhl před sebe, takže vypadal naprosto sebejistě a důležitě, než mu došlo, že… Jo, tohle bylo místo, kde sedával od začátku prázdnin skoro každé ráno. Dveře zeleného karavanu byly otevřené, stejně jako vždycky, docela určitě mohlo být kolem deváté hodiny, a to znamenalo, že v tuto dobu většinou někdo chodí do sprchy.

Nicolo nejistě poposedl a přisunul sešit blíž k sobě. Hned nato ho ale zase odsunul, protože… Přece tady nemohl zůstat! To by totiž znamenalo…

Co? Že se ti líbí? Že jsi z něj posraný? Že ses zamiloval?

Nicolo sebral tužku a demonstrativně nakreslil přes celou stránku tlustou čáru, kterou chtěl oddělit dva komiksové panely. Většinou k tomu používal pravítko, ale tohle taky fungovalo. Ve vzteku měl evidentně docela přesnou ruku.

Nemusel se před ním skrývat. On přece všechno věděl – že se Nicolovi líbí, že je z něj Nicolo posraný, že se… pff, zamiloval. O tom to včera celé bylo, takže… Navíc tady sedával dávno předtím, než se noví sousedi přestěhovali, takže to nebylo tak, že by všechno dělal kvůli Dom… NĚMU.

Odmítal mu říkat jménem, protože… No tak asi to nemělo nějaký extra důvod, prostě ho to jméno jenom šíleně vytáčelo.

Zaregistroval v zeleném karavanu pohyb, ale povedlo se mu nezvednout hlavu. A navzdory myšlenkám, které mu pořád dokola říkaly, že je to v pohodě, o nic nejde, nic nedělá, vůbec ho to nezajímá, cítil, jak mu srdce hlasitě buší. Jakože hlasitěji než obvykle.

Nenáviděl tu naději, která se v něm najednou vzedmula.

Jo, určitě za tebou přijde, padne ti k nohám a posere se z tebe.

Jo, určitě. Hned, jak tě uvidí, hned, jak zjistí, že ho zase pozoruješ.

Nicolo neměl tušení, kdy vůbec zvedl hlavu, ale najednou se přistihl, že na něj upřeně čumí. S trochu zasněným výrazem, ale to nic neměnilo na faktu, že si jasně uvědomoval linii páteře, po které stékaly kapky vody, svaly na rukách, mokré konečky vlasů, kůži, které se ještě včera směl dotýkat… Zamrkal a uhnul pohledem přesně ve chvíli, kdy si on přetáhl tričko přes hlavu a otočil se.

Sice Nicola přímo nenachytal, ale pokud nebyl úplný debil, což byl, ale v jiném slova smyslu, muselo mu dojít, že tam Nicolo nesedí jen tak úplnou náhodou.

Nicolo velmi přesvědčivě předstíral, že kreslí. Upřeně zíral do sešitu, v jedné ruce držel tužku a tu druhou měl pod stolem zatnutou v pěst.

Nakreslil… Ne, nedokázal se soustředit, vůbec netušil, co dělá, protože Dominik zrovna vyšel ven. Sedl na schodek u karavanu a velmi pomalu si začal obouvat boty, zavazovat tkaničky… Všechno to trvalo snad věčnost a Nicola během té doby pětkrát napadlo, jak moc by bylo úžasné, kdyby ho poslouchaly nohy a on mohl vstát a prostě odejít. Jenže nohy neposlouchaly, a tak tam dál odevzdaně seděl a čekal.

Jenže místo toho, aby Dominik – Kdy mu zase začal říkat Dominik? – v tichosti odešel, přistoupil blíž a úplně klidný hlasem řekl: „Ahoj.“

Ahoj. Jakože ahoj, nic se mezi námi nestalo, všechno je cajk, jdu jen náhodou kolem. Nebo tak. Prostě naprosto idiotské ahoj, které Nicola vytočilo, protože s ním absolutně nepočítal a ještě navíc netušil, co přesně znamená.

To teď spolu jako budou mluvit? Předstírat, že se nic nestalo? Nebo stalo, ale je to jedno?

Nicolo místo pozdravu zamručel. To bylo všechno, co v tuhle chvíli zvládl.

„Jdu na veterinu,“ pokračoval Dominik. Nejspíš měl trochu kocovinu, protože bez ohledu na to, že vypadal stejně dobře jako vždycky, přece jen byl v obličeji bledší než obvykle. A když vytahoval z kapsy krabičku cigaret, působil nesmírně unaveně.

Takže včera večer pravděpodobně oslavoval vítězství. Třeba potkal nějakou holku, dost možná sbalil i některou z Nicolových spolužaček a teď co? Přišel za Nicolem, aby s ním tlachal? Vážně myslel, že jejich vztah teď bude fungovat na sdělování si naprosto nezajímavých informací?

Jdu na veterinu, byl jsem v obchodě, na oběd jsem jedl párky s kečupem…

Nicola nic z toho absolutně nezajímalo, takže podle toho taky zareagoval. „Se z toho mám posrat? Mně je úplně u prdele, kam jdeš,“ vyštěkl a povedlo se mu proděravět tužkou sešit. 

„Nicolo…,“ vzdychl Dominik a cvakl zapalovačem. Teprve když podruhé potáhl a vyfoukl kouř, dodal: „Ty vole, tys vstal zas hlavou napřed, co?“ Nenechal však Nicola odpovědět, což vlastně udělal dobře, protože Nicolo by asi neodpověděl zrovna mile, a rozešel se pryč. Ještě než zahnul za roh, zavolal přes rameno: „Uvidíme se pak.“

Jestli měl za cíl Nicola vykolejit, naštvat, rozzuřit, znejistět, zmást, rozhodit, vyvést z rovnováhy, nebo ho jen trochu poškádlit, tak to dopadlo absolutně bez úspěchu, protože Nicolo zůstal zcela klidný. Možná by použil i slovo mírumilovně. Mírumilovně klidný.

Akorát pak musel vstát a zvednout tužku, gumu a pravítko, které v záchvatu mírumilovnosti zahodil.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥