Szabi

Klinika fungovala každý den do dvanácti. Pak byly ordinační hodiny pouze pro objednané, nebo probíhaly plánované operace. Jako třeba dneska, kdy přišla starší paní, která byla až nezvykle vysoká, s kočkou jménem Tiffany. Podle rozpisu na nástěnce v kanceláři čekala Tiffany kastrace, což bylo něco, co Nicolo rozhodně nepotřeboval vidět, proto si raději četl o křečcích, zatímco Dominik odešel pomáhat s operací. Nebo koukat, nebo kdoví co tam vlastně dělal, ale podle toho, jak tam doktor pořád něco žvatlal, nejspíš prostě Dominika učil, jak probíhá správná kastrace u mývalí kočky.

Nicolo mezitím zjistil, že běhací kolečka pro křečky musí být větší, aby v nich křečci nebyli prohnutí, protože to není dobré pro jejich páteř.

Zajímavé.

Zhruba po hodině bylo po operaci. Kočka odpočívala ještě připitomělá v jedné z klecí a doktor dal Dominikovi peníze, aby šel pro sebe a pro Nicola koupit svačinu, což byl super nápad, protože Nicolo ten den ještě nejedl a už mu začínalo kručet v břiše.

Sotva se Dominik vrátil s taškou plnou loupáků, doktor za nimi přišel do kanceláře a v rychlosti vypil kafe. Mezitím stihl povykládat historku o svém vůbec prvním porodu telete a jak byl příšerně vyděšený, dokonce zvracel do sena, a teprve potom pronesl: „Dominiku, pojedeme teď s Laurou na domácí prohlídky. Vadilo by ti počkat tady? Měli bychom se vrátit za dvě hodiny a ta kočka nemůže zůstat sama.“

„Jasně, v pohodě,“ přikývl Dominik, zatímco do sebe cpal už druhý loupák a měl semínko máku na rtu.

Nicolo počkal, až doktor se sestřičkou odjedou, a teprve poté se na Dominika usmál. A byl to zcela upřímný úsměv. Nechtěl to přiznávat, ale dopoledne si fakt užil. „Jak dlouho tady děláš?“ chtěl vědět, což byla asi hloupá otázka, vzhledem k tomu, že se Dominik přistěhoval zhruba před měsícem, ale skoro to vypadalo, že je tady odjakživa.

„Prakticky od chvíle, co jsme se přistěhovali. Nevadí mi to, je to celkem zábava. Většinou sem ani nemusím každý den, původně jsem to měl mít jako takovou dobročinnou akci, ale domluvil jsem se s doktorem, že budu dělat víc a on mi bude platit. Není to nic moc, ale zas na druhou stranu jsem se tady hodně naučil.“

Nicolo se rozhlédl kolem a přikývl. „Jo, uklízet umíš fakt hezky.“

„Myslel jsem třeba ošetřit ránu,“ protočil Dominik oči v sloup. Hned nato se naklonil blíž, až to v jednu chvíli vypadalo, že chce… A ukousl kus Nicolova loupáku. Poté se s plnou pusou ušklíbl.

„Hej,“ zamručel Nicolo, a jelikož zbývaly už jen dva poslední loupáky, jeden sebral, aby bylo jasné, že je jen jeho. „Takže co?“ napadlo ho. „Budeš veterinář, protože máš rád pejsky a kočičky?“

Dominik nakrčil čelo. „Jo, jasně. A ordinaci budu mít v karavanu. Sandy mi bude pomáhat. Ses praštil do hlavy, ne?“ Vstal, došel k lince, o kterou se opřel a s pohledem upřeným do země pronesl: „Nemyslím, že na to mám. Nejsem ten nejlepší student.“

Existovala spousta věcí, co by na to Nicolo mohl říct. Třeba odseknout něco ve smyslu, že rozhodne nemyslel, že by snad Dominik měl být veterinář hned zítra. Ale zároveň ho napadlo, že v tomhle ohledu o Dominikovi vlastně vůbec nic neví, proto naklonil hlavu na stranu. „Fakt? Kdo by to byl řekl. Většinou se tváříš, jako kdybys sežral moudrost světa. Už máš po maturitě? Tohle třeba vůbec nevím,“ poznamenal.

„Teď po prázdninách půjdu do třeťáku. Znovu. A ty?“

Nicolo vykulil oči. „Do třeťáku?“ vyhrkl naprosto šokovaně, protože… Jestli to znamenalo, že znovu, tak měl asi být správně ve čtvrťáku, tedy ve stejné třídě jako Nicolo, ale Nicolo měl být už po střední, takže to nejspíš znamenalo… „To jakože bys měl být správně v maturitním ročníku?“

„Správně bych už měl mít maturitu hotovou. Jak říkám, nejsem zrovna ten nejlepší student… A tak nějak jsem se na to tenkrát úplně vykašlal,“ vysvětlil Dominik překvapivě otevřeně, ale zároveň se snažil znít pečlivě nezaujatě.

„Když jsi byl v pasťáku?“ pochopil Nicolo a zkoušel na sobě nedat najevo, jak moc ho to zajímá.

Dominik místo odpovědi jen neurčitě pokrčil rameny. Jakože asi ano. Rozhodně to nevyvracel.

„Kolik ti vlastně je?“ pokračoval Nicolo ve výslechu.

„Bude mi dvacet jedna. Za pár měsíců.“

Nicolo se pobaveně uchechtl „Děláš si prdel?“

„Proč? To je taková velká věc? Chceš oslavit moje narozeniny? Klidně můžem,“ mrkl na něj Dominik pobaveně, skoro jako kdyby vážně věřil, že o tohle tady jde.

Jasně, Mortene, chci s tebou oslavit narozky!

„Ty seš skoro stejně starej jako já!“ vysvětlil Nicolo a úplně přitom zapomněl dojíst poslední loupák. Nechal ho ležet na stole a vstal. „No ty vole. A přitom se chováš, jako kdybys byl aspoň o deset let starší.“

„A to jako proč?“ reagoval Dominik překvapeně.

„Protože se chováš arogantně? Třeba? Jako bys byl lepší než všichni ostatní v kempu,“ odpověděl Nicolo zcela upřímně, a dokonce ze sebe vykouzlil spokojený úsměv, protože až půjdou po prázdninách do školy… Bude Dominik v nižší třídě. Hahaha.

„Tak třeba jsem lepší, ne?“ zamrkal Dominik laškovně a upřeně na Nicola koukal.

„No jasně. Jsi přímo nejlepší,“ odvětil Nicolo. „Nejlepší a totálně arogantní,“ zamumlal, ale adresoval to spíš sám sobě.

„Ty taky nejseš ten nejmilejší člověk na světě, aby bylo jasno,“ vrátil mu to Dominik a zkřížil ruce na hrudi. Bylo poznat, že se mu Nicolova poznámka rozhodně nelíbila.

„Jo, já to o sobě aspoň vím. Ale ty seš stejnej lůzr jako my všichni a děláš, že ne. Už od prvního dne, cos přijel.“ Ten den si Nicolo pamatoval hodně dobře, protože ho vážně napadlo být přátelský. Chtěl pozdravit, chtěl říct to hloupé, idiotské ahoj, ale co udělal Morten? Odvrátil pohled na druhou stranu. A za celou dobu, co nosil krabice do karavanu, ani jednou nedal najevo, že Nicolovu přítomnost bere na vědomí.

Jenže Dominik s tím samozřejmě nesouhlasil. „To je hovadina. Myslel sis, že za váma poběžím, nebo co? Abych byl další, kdo tvému bráchovi líže boty?“ Tohle rázně vyštěkl, což zcela upřímně Nicola taky nutilo mluvit mnohem podrážděněji.

„Jo, protože říct: ‚Čau, jsem Dominik,‘ je totální lízání bot!“

„To jsou pěkný kecy. Víš moc dobře, že to tam má tvůj brácha pod palcem. Nikdo si nic nedovolí, aby ho náhodou nenasral. Vsadím se, že i Smithová vždycky ztlumí rádio, když jde kolem. A já prostě… Nemám rád kluky, co si o sobě myslí, že můžou rozkazovat jiným lidem. Hnusí se mi to.“ Zvláštně přitom ohrnul ret, takže bylo skoro jasné, že je za tím něco víc.

Nicolo pořád stál, ale najednou mu to připadalo divné, nepatřičné, že tam jen tak stojí a neví, co s rukama. Tak je zastrčil do kapes a zhoupl se na špičky. „Myslím, že to vidíš až moc dramaticky. Klein takovej vůbec není,“ poznamenal, ale dál už tohle téma nepovažoval za důležité, protože ho doslova uchvátil kávovar na druhé straně místnosti. Byl černý a lesklý a Nicolo se do něj okamžitě zamiloval. „Můžu si udělat kafe, nebo je to jen pro vyvolené?“ zeptal se a udělal krok blíž, ale ne moc blízko, protože by bylo těžké ustoupit, kdyby pro něj bylo kafe zapovězené.

„Můžeš,“ pokrčil Dominik rameny. Vůbec mu nedocházelo, jak velká věc to je. Jak strašně VELKÁ VĚC TO JE!

„Skvělý,“ vyhrkl Nicolo a málem povyskočil radostí. Bylo to hloupé a asi i trapné, ale ještě nikdy neviděl kávovar z takové blízkosti. Doma většinou kafe prostě zalili horkou vodou a v obzvlášť výjimečné dny měli dokonce i mléko, ale to už považoval přímo za svátek. Takže jo, klidně by to přiznal i nahlas…. Tohle pro něj byla opravdu výjimečná chvíle.

Kávovar měl na sobě sedm tlačítek a obrázky nad nimi toho Nicolovi moc neřekly, ale rozhodně to nebylo nic, s čím by si lámal hlavu. Takže pomačkal všechno, co mu přišlo jako dobrá možnost, a kávovar na to reagoval víceméně dobře, protože začal hučet a prskat a nakonec fakt udělal kafe. Udělal kafe, protože mu to Nicolo poručil.

A co byl absolutní vrchol celého dne, to kafe VONĚLO.

Fascinovaně hleděl na hrnek a téměř nábožně k němu přičichnul. A hned poté si uvědomil, že není v místnosti sám, proto zakašlal a narovnal se. „Nějaká jiná osobní zkušenost?“ navázal na předchozí téma. Hlavně proto, aby nestála řeč.

Dominik zvedl hlavu a nahodil nechápavý výraz.

„To s tím rozkazováním jiným lidem. Hnusí se ti to, protože s tím máš nějakou jinou zkušenost?“ vysvětlil Nicolo a zkoušel nevypadat jako totální exot, který právě neuchcává z kvalitní kávy.

Dominik na něj dlouho, velice dlouho, zíral, skoro jako kdyby ho ta otázka vypnula, nebo ho odvedla v myšlenkách na úplně jiné místo, čímž v Nicolovi vzbudil zvědavost. Jenže místo odpovědi nakonec Dominik uhnul pohledem a řekl: „Uděláš mi kafe, prosím?“

„Rozhodně to zkusím,“ přikývl Nicolo. Použil stejnou strategii. Jednoduše pomačkal všechny knoflíky a čudlíky a kávovar opět velkoryse uvařil prvotřídní kafe.

Byl to totálně parádní pocit.

A možná by tu radost i ventiloval ven, ale něco v Dominikově obličeji mu v tom bránilo. Proto kafe položil na stůl a poté možná trochu netrpělivě nadzvedl obočí.

Rozhodně to ale nevypadalo, že by se měl odpovědi dočkat, takže se musel dokonce zamračit. To konečně pomohlo. „Jo, ježiši!“ vyštěkl Dominik. „Tak možná mám zkušenost. V pasťáku to nebyla zrovna sranda.“

Nicolo chápavě pokýval hlavou. „Cvrček, nebo hlava v záchodě,“ řekl a napil se kávy. Byla to taková slast, že musel na chvíli zavřít oči.

„No tak to ve finále nebylo to nejhorší,“ odsekl Dominik, který držel hrnek oběma rukama, jako by se o něj hřál, a působil v ten moment schouleně a lítostivě, až měl Nicolo co dělat, aby ho nezačal utěšovat. „Párkrát jsem dostal přes držku. Nemám stoličku. Víš, co to je, vymlátit někomu stoličku? Kolik… zaujetí pro věc to chce? Sníst cvrčka, olízat podlahu nebo dva dny nežrat, protože se někdo rozhodl sníst i moji porci, bylo nakonec to nejmenší. Myslím ale, že nejhorší trest byl ten stres. Z toho, že se každou chvíli může něco stát, to zaprvý, a zadruhý z toho, že když něco neudělám, bude to ještě horší. Tak to je můj příběh. Velcí kluci mě šikanovali.“

Při těch posledních slovech rozhodil rukama, jako kdyby to mělo být velké finále, jako kdyby tomu sám nevěřil, že zrovna tohle má být jeho příběh a jeho minulost.

Není pravda, že Nicolo necítil nic. Byl do Dominika zamilovaný, takže toho cítil hodně a rozhodně ho napadlo, jak strašné to v pasťáku muselo být. Kdyby mohl něco změnit, možná by to udělal. A to rozhodně neplatilo pro moc lidí na světě. Dominik byl vlastně jeden ze tří lidí, pro které by něco změnil, kdyby mohl. Maria a Klein byli ti další.

Jenže už to samozřejmě nešlo a jestli se Nicolo něco naučil, tak zbytečně neřešit smutné osudy. „To si asi ani neumím představit. Že si na tebe někdo dovolil,“ ušklíbl se a udělal všechno, co šlo, aby zněl mile. „Bylo to proto, že jsi na začátku nedržel jazyk za zuby?“

Dominik vzhlédl a maličko, sotva znatelně se usmál. „Já? To nezní jako já,“ pronesl, ale oba věděli, že je to přesně jako on. A bylo až legrační, že ho ani šikana tohle neodnaučila, protože… No vážně. Celá sázka s Kleinem vznikla jenom z toho důvodu, že měl Dominik blbé kecy.

„Jasně,“ přikývl Nicolo. „Takže. Co žes to ukradl?“ Už nezkoušel ani hádat. Tak nějak poznal, že tohle je TA chvíle, kdy mu Dominik řekne pravdu.

„Subaru WRX,“ zněla odpověď. „Stálo na parkovišti vedle bílé dodávky, to si pamatuju. Krásnej modrej sporťák. Řidič se šel asi vychcat, nevím. Na předním sedadle ležel tablet, tak jsem ho chtěl vzít, protože proč ne, auto bylo odemčený. Jenže kvůli dodávce jsem tam musel vlézt přes místo řidiče a tam jsem si všimnul, že klíčky jsou pořád v zapalování. Kdo do prdele odejde a nechá na parkovišti tohle auto? Tak jsem se posadil. A pak jsem prostě myslel jenom na to, že v něm chci odjet, všechno ostatní šlo někam do háje.“ Dominik unaveně vzdychl a napil se kafe. „Víš co? Fakt jsem odjel. Byly to nejlepší tři minuty v životě. Než do mě narazila ženská, která projížděla na červenou. Pak se to stalo hrozně rychle. Přijeli policajti a můj výlet skončil.“ Cvrnkl do hrnku a zakroutil hlavou, takže to vypadalo, že té historce sám nevěří. „Ale to Subaru… Ty vole!“

Nicolo byl upřímně překvapený, ale za dnešek byl překvapený už tolikrát, že ho vlastně ani nepřekvapilo, jak moc překvapený je. „Takže v tom zase hrálo roli auto? Možná by ses měl příště od aut držet dál,“ navrhl a rozhodně to považoval za dobrou radu.

„Mám auta rád,“ usmál se Dominik a tenhle úsměv, nebo možná částečný úšklebek, definitivně patřil k Dominikovi, kterého Nicolo od prvního dne znal. „Slibuju, že tě svezu,“ mrkl ještě a rozhodně to znělo flirtovně. Když mluvil o minulosti a vzpomínkách, asi to v něm určitý smutek vzbuzovalo, ale dokázal ho docela rychle zahnat, takže si z toho možná zas tolik nedělal.

A to bylo… sexy, napadlo Nicola. Proto musel zavrtět hlavou, aby ho takové stupidní myšlenky už nenapadly. A pak raději vypil všechno kafe najedou, což bylo skoro jako kdyby dostal pořádný kopanec do srdce. „Vzhledem k tomu, že ses vyboural, nebudeš asi nejlepší řidič.“

„Říkal jsem ti, že do mě narazila ta ženská!“ štěkal Dominik. „Nemusíš být furt tak urýpanej. Věděls to? Platí ti za to někdo? Řekni.“

Nicolo obrátil oči v sloup. „Kdyby mi někdo platil, abych byl urýpanej, mohl bych ti to Subaru klidně koupit,“ poznamenal. „Dělám to, protože mě to vyloženě baví. Užívám si, když třeba vidím někoho na dně a ještě do něj můžu rýpnout.“ Tuhle vlastnost měl nejspíš po matce. Zdědil fakt to nejlepší.

Dominik dopil kafe a vstal. Došel blíž a zastavil až těsně před Nicolem. Nic neřekl, ale ten pohled byl hodně výmluvný. Teda… Pokud jím říkal: ‚Vím, že jsi ze mě hotovej.‘ Pokud říkal něco jiného, tak rozhodně jeho pohled výmluvný nebyl.

„Co děláš?“ zamumlal Nicolo.

„Jak jako?“ odvětil Dominik a udělal další krok dopředu, až byl tak blízko, že stačilo zvednout zrak, kouknout…

Nicolo ukročil do strany a naštvaně zavrčel: „Přestaň se na mě mačkat!“ Potom raději posbíral hrnky a začal je umývat, zatímco Dominik měl na ksichtě přiblblý úsměv. Jenže Nicolo měl dojem, že už je na něj docela zvyklý, a tak ho to zase tolik nevytočilo.

Chvíli Dominika po očku sledoval, než si opět vzpomněl… „Legrační. Já fakt myslel, že máš ve městě holku, a ty se mezitím staráš o kočky.“

„Vidíš, měl bych ji zkontrolovat. Ta bába, co ji přinesla, bydlí nad kinem. Má jich snad deset, ale Tiffany je největší miláček. Dovezla jí i plyšovou myš, aby ji tu měla, až se vzbudí.“ S těmi slovy vážně odešel do vedlejší místnosti ke klecím, ale za chvíli byl zase zpátky. „Všechno je v pohodě,“ informoval Nicola. „Srdeční tep v normálu.“

„Ty víš, jak se měří tep kočkám?“ zeptal se nechápavě Nicolo a byla to spíš řečnická otázka. Přece jen Dominik pracoval na veterině, tak podobné věci asi fakt věděl. Bylo to docela… Nicolovi se líbilo, jak byl Dominik v některých ohledech sebejistý.

Teď mu došlo, že se mu furt něco líbilo. Což ho vyloženě otravovalo.

„Co teď? Jak dlouho tu musíme čekat?“ pokračoval raději ve vyptávání a posadil se na otočnou židli, která patřila k pracovnímu stolu.

„Než dorazí Laura. Myslím, že ještě tak hodinu. Ale jestli potřebuješ někam jít, tak můžeš, nedržím tě tady.“

Nicolo se ušklíbl, protože mu fráze jestli potřebuješ někam jít připadala legrační. Než poznal Dominika a musel s ním chodit na rande, tak nepotřeboval chodit nikam. Obzvlášť o prázdninách. Když v červnu skončila škola, čekaly ho dva měsíce, kdy nic nemusel, nikam chodit nepotřeboval, neměl žádné plány. Takže… jen mávl rukou. „To je v pohodě. Nevadí mu tu být.“

Že je tady rád by neřekl. To už by si raději ukousl jazyk a píchl špendlík do oka.

Zatočil se na židli, zatímco Dominik zůstal stát u stolu, který byl úplně stejný jako ten v ordinaci a Nicolo tím pádem předpokládal, že jde o provizorní stůl k vyšetřování zvířat. Nejprve koukal na ten stůl a poté pohledem pokračoval na Dominika. Představil si ho v dlouhém bílém plášti jako pana veterináře, což mu přišlo extrémně rajc… v pohodě.

Věděl, že by si podobné myšlenky neměl dovolit, ale spali spolu! Spali spolu a od té chvíle bylo ještě těžší na takové věci nemyslet. Kdyby to šlo, kdyby uměl vypnout tento druh myšlenek, tak by to rozhodně velmi rád udělal.

Zajímalo by ho… Mlaskl, jelikož mu došlo, že by měl raději držet jazyk za zuby, ačkoliv ho nutkání doslova sžíralo.

Dominik pochopil, že se chce Nicolo nejspíš na něco zeptat, takže zvědavě povytáhl obočí.

Proč se pořád tváříš, že seš kurva tak nad věcí? To s tebou do háje nikdy nic nepohne? Nepohnulo tebou, že jsme spolu spali? Jenže kdyby Nicolo řekl něco takového, zněl by akorát jako totální fňukna. „To byl tvůj první sex s klukem,“ konstatoval sám pro sebe, akorát to řekl nahlas, takže přece jen zkusil na konci zvednout hlas, aby to působilo jako otázka, což v konečném důsledku znělo ještě útočněji. 

„To byl můj první sex s klukem,“ souhlasil Dominik vlastně docela v klidu. „A tvůj taky,“ dodal.

„No jasně. Co myslíš? Že jsem…“ Děvka? Buzerant? Nicolo netušil, jak tu větu dokončit, tak raději zmlkl. Koukl na ruce, které měl položené v klíně a cítil, jak mu všechna krev putuje do tváří. „Bylo to…“ nadechl se a zhluboka vydechl. „Bylo to jiné než s holkou?“

Dominik na něj hleděl, jako kdyby přemýšlel, kam tohle všechno vede. Což ale ani sám Nicolo netušil. Prostě jen doufal, že uslyší něco, co bude znamenat… Ale asi byl jen hodně naivní, protože Dominikovi šlo hlavně a především o to auto, ne? Byla to sázka! Třeba chtěl fakt hodně vyhrát.

„Myslíš ten zásun, nebo tak celkově?“ promluvil Dominik tišším hlasem.

„Tak celkově.“

Teď už byl i Dominik evidentně trochu rozpačitý. „Asi jo.“ Odkašlal si a nehtem začal seškrabávat ze stolu nějakou špínu, ačkoliv šlo na první pohled o dokonale čistý stůl. „Byl jsem ožralý. Překvapuje mě, že mi stál, ale… Přijde mi, že zadek je o hodně užší, takže je to příjemnější. Jinak nevím. Pro tebe to bylo…?“ Naklonil hlavu na stranu.

„Asi dobrý. Moc si to nepamatuju. Vím jen, že při tom to bylo fajn, ale takhle zpětně už si to nedokážu vybavit.“ Ideální vzpomínky na první buznasex. Fakt.

„Musí to být jiný, když přitom člověk nechlastá,“ řekl Dominik zamyšleně.

„Jo, asi by to bylo jiné,“ souhlasil Nicolo, protože to znělo logicky. Skousl spodní ret a chvíli mlčel, než ze sebe vydoloval: „Třeba by se nám to ani nelíbilo. Nejsme buzeranti, že jo. Prostě… By to bylo o ničem.“ Cítil hrozný vztek, protože to nedokázal v sám sobě správně poskládat.

Však už Marii přiznal, že ho vzrušuje klučičí péro, tak proč to nezvládl znovu? Proč bylo tak zatraceně těžké si říct, že ho sere, jak strašně zamlžený první buznasex má? Věděl, že jako buzerant by žít nemohl. Ne v kempu. Takže ho nejspíš čekal samotářský život, nebo ještě hůř, možná si přece jen najde nějakou holku a tohle měla být jeho jediná vzpomínka, kdy byl reálně s klukem?

Na chvíli zapomněl, že není sám, takže se trochu lekl, když zaslechl svoje jméno. „Nicolo?“

Dominik pořád stál na místě, ale ačkoliv byl v obličeji taky trochu červený, působil o tolik sebejistěji.

„Hm?“      

„Chceš to zkusit znovu?“ Nevykřikl to, ani nevyhrkl. Neznělo to pochybovačně, ani překvapeně, že to z něj vyletělo. Protože nevyletělo. Dominik přitom nehnul brvou, nezamrkal, neusmál se. Zůstal klidný a vážný a odhodlaný.

Nicolo přesto zpanikařil, protože tohle přece musel být jen vtip, ne? „CO?! NE!“ vyštěkl a uhnul pohledem. Cítil, jak se mu chvějí ruce. Měl tendence si na ně sednout, aby je uklidnil, ale sotva vzhlédl (jinak to nešlo, zvědavost byla silnější než zahanbení), na ruce úplně zapomněl. Protože Dominikův výraz byl tak… upřímný.

„Jak chceš,“ zamumlal Dominik. „Já jen, že kdybys chtěl… Tak já bych… Ehm.“ 

„Tak bys co?“

„To zkusil rád,“ řekl Dominik pevným odhodlaným hlasem.

Čímž naznačoval, co naznačoval. Ne? Nebo to šlo chápat i jinak?

Nicolo zadržel dech, ale vstal. Vlastně, a to považoval za trochu trapné, neváhal ani na jedinou vteřinu. „No tak jo,“ dostal ze sebe, i když se úplně šíleně styděl. A každý krok byl sám o sobě velká výzva. Věděl, že je to celé asi hrozná kravina, ale nedokázal se přinutit odejít, nebo to jakkoliv odmítnout, protože tohle tak šíleně dlouho chtěl.

Zastavil před Dominikem. Netušil, co má dělat, protože, zcela upřímně, otázka: ‚Chceš to zkusit znovu?‘ se dala vyložit různě. Přesto mu automaticky vystřelily ruce k poklopci. Rozepnul ho, hodně pomalu, a přitom nespouštěl z Dominika zrak.

Co se týče nahoty… Zase tak stydlivý nebyl.

Dominik ho upřeně pozoroval a už jen ten pohled vzbuzoval v Nicolovi chvění. Tam dole. Stáhl proto kalhoty i s boxerkami pod zadek a společně s tím se otočil a opřel se lokty o stůl.

„Počkej,“ hlesl Dominik zastřeným hlasem a odběhl ke skříni. A Nicolo poslušně čekal s vyšpuleným zadkem, ačkoliv mu to bylo trochu nepříjemné.

Vnímal, jak k němu Dominik opět přistoupil a řekl: „Asi to bude trochu studit, ale nebude to bolet, jo?“

Neprotestoval. Neprotestoval ani jednou a zároveň se ani jednou nepodíval za sebe. Na zdi před sebou našel malý šedý flíček, který upřeně hypnotizoval. Celou dobu, co za ním Dominik…

Byl to zvláštní pocit a ano, bylo to v mnohém jiné, než jak si to pamatoval z úterní noci. Alkohol totiž hodně věci utlumil nebo zmírnil. Teď to bylo všechno netlumené a intenzivní. Každý dotek a pohyb vyvolával neskutečně silné emoce.

Ze začátku to bolelo, ale Nicolovi bolest nikdy extra nevadila. Jednou si zlomil ruku a trvalo dva dny, než ho máma vzala k doktorovi. Jednou mu dala takovou facku, až to vzal druhou stranou o skříň. Jednou dostal od Dustina přes držku a měl roztržený ret. Jednou se chytil elektrického plotu a nějakou dobu mu nešlo se pustit.

Navíc tahle bolest netrvala ani zdaleka tak dlouho jako ty ostatní – třeba dva dny.

Vlastně byl rád, že je v této pozici, protože zcela upřímně netušil, co by na Dominikově místě měl dělat. Takhle zíral na flek na stěně a prostě jen držel a… čekal. A přečkával bolest. Nic hrozného. Nic, co by nezvládl.

Jen doufal, že nikdo nepřijde. Laura, doktor… Bože, kdyby ho takhle našel Klein! To by raději umřel. Vážně. Smrt by byla vysvobozením, protože nedokázal ani vydržet představu, že by mu musel v takovém případě koukat do očí, natož aby to skutečně zažil.

Klein o buzerantech nikdy nic neřekl. Žádný vtip ani narážku, ale přece… Nikdo nechtěl bráchu teplouše.

Co se právě dělo, muselo zůstat tajemstvím. Nikdo to nesměl věděl, jelikož to bylo špatné. Dokonce i paní Woringtonová by řekla něco ve smyslu, že je to proti Bohu, a to v životě nebyla v kostele ani se nemodlila.

Začínaly mu mravenčit lokty. Zkusil je nadzvednout a zapřít se o dlaně, jenže v ten moment Dominik přirazil, což ale nebylo poprvé, jenže tentokrát trefil nějaké zvláštní místo a Nicolo spadl zpátky na lokty. Dokonce na chvíli ztratil přehled o fleku. 

Vlastně to byl hodně podobný pocit, jako když chytil ten elektrický plot. Projelo jím to od toho místa až ke konečkům prstů a šíleně to brnělo. Zkusil zhluboka vydechnout, jenže Dominik evidentně nepoznal, že se něco změnilo, takže nezastavil, vůbec nepočkal, jak se s tím Nicolo srovná, a znovu přirazil.

Tentokrát ten pocit vystřelil z Nicola ústy, což bylo zvláštní, protože ještě nikdy sám sebe neslyšel takhle… kňučet. Jo, podle něj to přesně takhle znělo, ale stejně s tím nedokázal nic dělat. Znít trochu důstojněji. Kousl se do rtu, aby tomu zabránil, ale moc to nepomáhalo. 

Celá jeho strategie nepomáhala, protože nakonec ztratil kontakt s flekem, když mu povolily svaly na krku. Poté se vzdaly lokty, takže hrudníkem dopadl na chladný stůl. A zase vykřikl.

Aspoň ho už nenapadly žádné idiotské myšlenky, nic. Ani výčitky, ani pochybnosti. Zato mu před očima vyskakovaly hvězdičky. Celé nebe posraných hvězdiček a ještě mu k tomu hučelo v uších, až hrozilo, že v další vteřině omdlí. A to byl přesně ten moment, kdy Dominik ještě zrychlil. Držel přitom Nicola za boky, zarýval do něj nehty, ale to bylo asi tak všechno, co Nicolo vnímal, dál nezvládl nic.

Byl to jeden z nejrozporuplnějších pocitů, jaké kdy zažil. Potřeboval, aby to skončilo, jakože okamžitě, potřeboval, aby vyvrcholil, aby ten tlak a horko a výboje povolily, protože jeho tělo a především mysl už to nedokázala zvládnout. Jenže stejnou měrou, jako něco potřeboval, stejně tak něco i chtěl.

Chtěl, aby to nikdy neskončilo. Bylo to jako extáze. Vyhulit spoustu trávy, opít se, skočit z útesu a na chvíli být daleko ode všeho. V jiném vesmíru.

Potřeboval, aby to skončilo. Nechtěl, aby to skončilo.

A možná, že dokonce prosil a škemral. Za jedno z toho.

Nakonec vykřikl.

***

Čelo měl opřené o stůl a deska ho příjemně chladila. Uvědomil si, že zadržuje dech, proto vydechl a společně s tím mu došlo, že taky zatíná snad všechny svaly. Ruce měl sevřené pěst a kroutily se mu prsty na nohách.

Zkusil povolit, ale okamžitě se začal třást, proto znovu zatnul. Jinak by se určitě rozpadl na hodně malých částí. Když člověk zažije hodně velký orgasmus, tak mu asi přestanou držet buňky u sebe. V biologii nikdy nedával moc pozor, ale tohle znělo pravděpodobně.

„Chceš něco… Ubrousky?“ zeptal se Dominik rozpačitě. Nicolo na něj neviděl, ale rozhodně zněl rozpačitě a zadýchaně. Skoro jako kdyby někam běžel. Tahle myšlenka Nicola rozesmála, ale měl natolik ztuhlé svaly v obličeji, že se zasmál jen v duchu.

Zkusil pohnout rukou. Fungovalo to. Zkusil pohnout hlavou a taky to šlo, takže nakonec zvládl přimět celé tělo, aby ho poslouchalo. Narovnal se a byl to ten nejdivnější pocit na světě. „Jo, nějaký jo,“ zvládl říct. Měl hrozné sucho v puse.

Dominik mu podal ubrousky a Nicolo se do nich utřel. To už začínal vidět barvy a uvědomovat si svět mimo sebe. Překvapilo ho, že stůl stojí skoro o metr dál, než byl původně a že na něm bylo… No nic, Nicolo to utřel a moc nad tím neuvažoval.

Poté si natáhl kalhoty a chtěl poznamenat, že je fakt divný pocit, nemít teď něco v zadku. Že je to, jako kdyby mu tam péro vyloženě chybělo. Jenže když koukl na Dominika, vlastně poprvé, vrátily se mu i další pocity a emoce a v první řadě stál stud.

Ježišmarja, vždyť před ním křičel. A prosil.

„Nemůžem si jít ven zakouřit? Zvládne to ta kočka tady chvíli sama?“ řekl, jelikož byl přesvědčený, že cigareta ho nakopne zpátky. A to fakt potřeboval.

Možná si to jen namlouval, ale měl dojem, že na něj Dominik kouká hrozně zvláštně. Uhladil si proto vlasy a zkontroloval, jestli má zapnutý poklopec.

„Asi jo, ale musíme nechat otevřené dveře, abych když tak slyšel, že je vzhůru. A dáme si jedno napůl, víc už nemám. Nevadí?“ pronesl Dominik opatrně.

Zrovna jsem měl tvoje péro v zadku, fakt myslíš, že mi bude vadit dělit s tebou o cígo? „Ne,“ zavrtěl Nicolo hlavou a zkusil udělat první krok. Překvapivě to celkem šlo.

Venku byl svět pořád stejný, dokonce ani počasí se nezměnilo, což byl pro Nicola šok. Prožil něco takového a svět to vůbec nezaznamenal. Vlastně byl rád, asi by ho nepotěšilo, kdyby vešel přímo do buzerantské apokalypsy.

Z nějakého důvodu měl tendenci vtipkovat. Nebrat celý dnešní den vážně. „Takže tohle mám považovat za dnešní rande? Makání u tebe v práci?“ pronesl pobaveně a přijal už zapálenou cigaretu. „Ty si s tím hlavu fakt neděláš, co? Víš, že ti ubývají možnosti, jak mě okouzlit?“

Dominik se usmál. „Hej. Zkusím vymyslet něco na zítřek, fajn. Navíc, já to tady mám rád. Většinou je tu pes nebo kocour v limbu, takže máš společnost a přitom tě nikdo neruší. Je tu klid. Jo a jestli chceš, můžeš si dát ještě jedno kafe.“

„Super,“ přikývl Nicolo a ani nezkoušel skrývat, že z toho má fakt radost. „Kafe z kávovaru jsem neměl snad věky. Jednou jsem byl v kavárně, když jsem šlohl prachy jedné spolužačce. To bylo fajn.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥