ČTVRTEK

dopoledne

Neměl u sebe nic, takže nehrozilo, že by nastala alespoň jedna chvíle, kdy by se nenudil. Věděl, že by se mohl vrátit zpátky, protože matka už byla určitě tuhá, ale vůbec se mu nechtělo mluvit s Kleinem, který by určitě řekl všechno možné, aby napravil něco, co ale nešlo napravit. Akorát by tím Nicola hrozně štval.

A tak Nicolo zůstal sedět na sedačce s nohama nataženýma před sebou a bavil se tím, jak skvěle se tady nudil. Rozhodně líp než kdekoliv jinde.

Už nepršelo tolik jako včera, ale ani nebylo horko jako dny předtím, takže by tady vydržel sedět celý den, klidně bez jídla, protože i takové dny sem tam přišly. Bez jídla. Jenže než nad tím stihl vážně přemýšlet, že by tady zůstal až do večera, uslyšel kroky a nějaký šum a pak se v okně objevila Dominikova hlava s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj. Chceš cígo?“ řekl, jako kdyby snad byli domluvení se tady setkat. Nebo jako kdyby se tady setkávali každý čtvrtek dopoledne.

Nicolo vstal a došel k oknu. „Jo, asi jo,“ pronesl a natáhl ruku, ale musel počkat, než Dominik našel v kapse krabičku, pak si dal cigaretu mezi rty, pak doloval zapalovač, pak cigaretu zapaloval, dokonce i jednou potáhl, zaklonil hlavu, vyfoukl kouř a teprve potom ji Nicolovi podal.

Absolutní, trochu zdlouhavý servis.

„Ty mě sleduješ? Včera ta prádelna a teď tohle… Začínáš být fakt vlezlej,“ uchechtl se Nicolo pobaveně, zatímco úplně klidně vyfukoval kouř nosem. Zůstal opřený o parapet.

Dominik pokrčil rameny. „Včera to byla náhoda. A dneska jsem byl nervózní, když mi nikdo nečuměl na zadek. Ptal jsem se sám sebe, jestli je s ním něco špatně.“ Laškovně na Nicola mrkl, protože měl určitě ohledně svého zadku přehnané sebevědomí. „Pinocchio tě hledal, tak mě napadlo, že možná budeš tady, když na to teď máš hezké vzpomínky.“

„Skvělý,“ odsekl Nicolo nabručeně a zakroutil hlavou. „Tak jsi mě našel. Můžeš to jít Pinocchiovi vyřídit.“

„Jste se chytli?“ hádal Dominik.

Nicolo vzdychl, odklepl popel z cigarety a prstem nakreslil do prachu na parapetu kolečko. „Ne, s Kleinem ne. I když ten mě poslední dobou taky dost sere,“ přiznal popravdě a znovu potáhl. 

„Tak s matkou?“

„Já ji fakt nenávidím,“ reagoval Nicolo podrážděně a na chvíli zaklonil hlavu.

„Ožrala se?“ chtěl vědět Dominik, ale zároveň tu otázku položil stylem, že mu to vlastně bylo celkem jasné. Jak by taky nemohlo, když matka za poslední roky snad nikdy nebyla střízlivá.

Nicolo mávl rukou. „Měla jen blbé kecy. To je v pohodě,“ odpověděl, protože tohle teď fakt řešit nechtěl. „Takže…“ pokračoval, ale tentokrát mnohem veseleji. „Proč jsi mě vlastně hledal? Do dvou bych byl asi zpátky, jestli jde o tohle.“ Nebo možná nebyl, ale to už teď řešit nemusel.

„Napadlo mě, jestli se mnou nechceš jít už teď. Teda před půlhodinou, mám zpoždění, ale snad to nebude vadit. Rozmysli se rychle, prosím tě. Obzvlášť jestli nechceš jít v pyžamu.“ Při těch slovech si Dominik Nicola celého prohlédl, teda alespoň ty části těla, které viděl.

„Jít kam?“ vyhrkl Nicolo a típl cigaretu o parapet. Nechal ji tam rovnou i ležet a vyšel z maringotky. Byl z té nabídky trochu v šoku, protože… dopoledne přece chodil Dominik za nějakou holkou do města, ne?

„Se mnou do práce,“ pronesl Dominik klidně. „Nemusíš nic dělat, klídek. Jen mě napadlo, jestli mě nechceš doprovodit. A tak.“ Pokrčil rameny, jakože vlastně o nic nejde. Ale Nicolo věděl, že jde o hodně, protože to znamenalo, že ten blb nechodí za holkama, že s nikým neprcá, jen poctivě a poslušně maká (a stejně neměl na lístek do kina), ale nenapadlo ho to ani jednou zmínit.

Možná to byla i Nicolova chyba, že se ani jednou nezeptal, ale nechtěl znít dotěrně a Dominikův sexuální život mu mohl být u řiti… Ee, tohle asi nebylo nejlepší přirovnání.

„Do práce?“ uchechtl se Nicolo pobaveně. „Ty chodíš do práce? Já myslel, že každé dopoledne mizíš za holkou do města,“ přiznal, ale zároveň se rozešel směrem ke kempu, protože rozhodně neplánoval jít kamkoli v pyžamu.

„Za jako holkou?“ nechápal Dominik.

„Za tou z města. Teď jsem to řekl,“ zopakoval Nicolo a tvářil se přitom, jako kdyby byl Dominik totální idiot. „Bože, myslel jsem, že někoho máš, když jsi každé ráno odcházel,“ dovysvětlil. 

Dominik působil spokojeně. „Nemám. Máš radost?“ Jako kdyby na tom Nicolovi snad záleželo.

„Ne, je mi to jedno,“ odvětil a raději odvedl řeč jinam. „Stíháme, když se skočím převléct?“

„Jo, když pohneš,“ přikývl Dominik ve chvíli, když už vyšli z lesa, přímo před červený karavan. Nicolo nad tím zrovna moc nepřemýšlel, prostě vběhl dovnitř a rozhodně se mu ulevilo, když máma spala a na stole ležel vzkaz od Kleina, že musel do práce. Nicolo k tomu rychle připsal, že šel s Dominikem na rande, pak se převlékl, vyčistil zuby a ani ne za pět minut už byl zpátky venku. S podstatně lepší náladou.

Jelikož měl Dominik trochu zpoždění, proběhli co nejrychleji kempem a poté rychlou chůzí zamířili po asfaltce směrem k městu.

„Takže… Co děláš za práci?“ promluvil Nicolo.

„Na veterině. Chodím tam uklízet. Občas s něčím pomůžu, když doktor potřebuje. Tak různě. A než se zeptáš… Ano, začal jsem tam chodit kvůli pasťáku. Byla to jedna z podmínek, dělat něco smysluplnýho.“

Nicolo ani nezkoušel zakrýt překvapení, protože věděl, že by to moc dobře nešlo. „Wow. Tak tohle bych neuhádl. Že pracuješ na veterině.“ Sám před sebou by to asi tak úplně nepřiznal, nebo možná přiznal, byl by z toho ovšem rozhodně nesvůj, ale měl vnitřně maličkou, bezvýznamnou radost, že žádná Dominikova holka není. Prostě není.

„Proč přesně se teď usmíváš?“ všiml si Dominik a povytáhl zvědavě obočí.

„O čem to mluvíš? Neusmívám. Nemám důvod,“ odvětil Nicolo a pro jistotu se zamračil.

Dominik zakroutil hlavou. „No jasně.“ Nic dalšího však neřekl. Raději přidal do kroku a Nicolo ho samo sebou následoval. Navíc jezdilo docela dost aut, hlavně kamiony, takže stejně nemohli jít jen tak vedle sebe.

Nicolo šel tím pádem za Dominikem, občas koukal pod nohy a občas před sebe, na ten slavný zadek, díky kterému měl Morten tak velké sebevědomí.

***

Zcela upřímně ani nevěděl, kde ve městě přesně veterina je, protože tam nikdy nebyl. Máma by mu žádné zvíře nekoupila, a tak o to Nicolo ani neprosil. A tu krysu, co pár let žila u jejich karavanu, za mazlíčka rozhodně nepovažoval.

Veterina byla kousek od samoobsluhy, hned ve vedlejší ulici, kudy Nicolo občas chodil ze školy, obzvlášť když nehodlal chodit kolem obchodu, protože tam ráno ukradl něco na svačinu. Nebývalo to často, ale sem tam ano a Nicolo si nikdy nevšiml velké vývěsné cedule Veterinární klinika.

Prošel za Dominikem přes čekárnu, kde seděli tři lidi a všichni měli psy, z nichž jeden byl možná ten největší pes, jakého kdy Nicolo viděl, a poté bez skrupulí vešli do ordinace, kde zrovna doktor se sestřičkou vyšetřovali dalšího, smutně vypadajícího bígla.

Doktor nejspíš věděl, že Dominik někoho přivede, protože vůbec nepůsobil překvapeně. Naopak byl až podivně milý a příjemný. Chvíli s Dominikem mluvil o papouškovi Fredovi, kterého tam podle všeho měli včera, a poté šel Dominik do zadní části budovy, kde byly prázdné klece, malá kuchyňka a kancelář se sedačkou.

Na té sedačce mohl Nicolo počkat, což v jednu chvíli dokonce plánoval, protože tam byla hromada časopisů o psech, kočkách, koních, králících, plazech a jeden byl dokonce o křečcích, což Nicola zajímalo asi nejvíc, protože co všechno jde napsat o křečcích, aby to vydalo na celý časopis?

Jenže když kolem něj začal Dominik uklízet, z dobroty srdce se mu rozhodl pomoct, takže utíral prach, vytíral klece, zametal před klinikou, vysypal koše, vytíral podlahu…

Dominik mu mezitím vyprávěl, jaké případy tu už měli, a někdy za nimi přišel i doktor a přidal se do diskuze. Vzhledem k tomu, že byl veterinářem dvacet tři let, měl hodně, ale fakt hodně zážitků a historek a podle toho, jak zapáleně mluvil, by se nejraději o všechny podělil.

Třeba o tu, jak ho pokousala koza. Nebo ho uštkl had. Taky mu v ordinaci uteklo kuře. Musel odoperovat křečkovi nádor, co byl větší než samotný křeček. Kočka mu vyskočila na lustr a on ji nemohl několik hodin dostat dolů. A jednou mu vlčák sežral svačinu.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tereza
10. 8. 2021 21:10

Docela by mě zajímalo, jestli znáte nějakého veterináře a jeho historky, nebo jste si je prostě vymyslely, nebo je zdrojů historek více 😀 Chtěla bych slyšet tu, jak ho pokousala koza 😀

Karolina
10. 8. 2021 21:27

Konecne jsme se s Nicolem zbavili tý urcite desne protivny holky z mesta 😄 Se nam ty rande zacinaji pekne prodluzovat (juhuu🥳), to jsem zvedava, kdy ( a jestli) se z vecera stane rano az dalsi vecer 1🤞😁