Szabi

Nedokážu klidně sedět, proto vstanu a protáhnu si nohy. Do začátku zbývá ani ne hodina. Přijeli jsme s Pauliem dřív, abychom zjistili, kdo všechno je v našem (červeném a docela určitě vítězném) týmu, a mohli se případně dohodnout na nějaké pořádné strategii.

Zatím jsme mluvili jen se starým údržbářem, jenomže probírat strategii zrovna s ním je celkem o ničem. Není to špatný střelec, rozhodně se umí trefit, ale po loňském turnaji každý ví, že mu nejde o vítězství. Chce prostě jen sejmout co nejvíc hráčů.

Jinak se lidi na náměstí trousí s takovým klidem, jako by netušili, že je čeká největší bitva v historii bitev. No dobře, trochu přeháním, ale minimálně jde o bitvu roku a i to stačí, aby moje srdce bilo jako splašené. Ani jsem z toho vzrušení ráno nemohl dospat.

Kouknu na Paulieho, který sedí na obrubníku a soustředěně si váže tkaničky na dva uzly. Což schvaluju. Není nic horšího než během přestřelky zjistit, že se mu vyzouvá bota. Nebo si tkaničku přišlápnout! Horší už snad může být jen shrnující se ponožka, pot v očích a svědivá vyrážka. Ale to se nás absolutně netýká, protože ponožky máme odzkoušené, na hlavu si dáme šátky, aby zachytávaly pot, a vyrážku jsme měli jen jednou.

(Respektive to asi nebyla úplně vyrážka, spíš kopřivka, protože jsem si jen v trenkách lehl do kopřiv. Bylo mi asi deset a Paulie tvrdil, že bych to nedal. A jako pardón… Nedal? Já? Následně si do kopřiv lehl i Paulie, protože jsem mu řekl, že to je jen pro tvrďáky a on na to nemá. Takže na sebe ukázal a vyjeveně prohlásil, že jako pardón… Nemá? Následujících pár hodin byl děs, svědilo to jako dvacet tisíc blech a mámy nás pro jistotu naložily do bylinkové koupele, ale stálo to za to. Zocelilo nás to a už nikdy jsme žádnou vyrážku neměli.)

„Pořád myslím, že bys měl mít čepici, nebo si rovnou nasadit šátek. Ty vlasy v lese půjdou vidět na míle daleko,“ oznámím při pohledu na žvýkačkově růžové háro. Takhle růžové je měl naposledy před rokem, pak mu postupně světlaly, a i když si je v průběhu roku pořád dobarvoval, byla to spíš světle růžová. Jenže včera… Doprovodil jsem Paulieho do salónu, chvíli si četl časopis, ale u článku Jak se zbavit posledních 5 kilo jsem totálně vytuhl a vzbudil se v okamžiku, kdy máma Paula foukala zářivě růžové pačesy.

Jako nebudu lhát, se mi to dost líbí, ale na turnaj to není zrovna praktické.

„Proč jsou tak…“ rozhodím frustrovaně rukama. Ještě ráno mi tolik nevadily, ale teď mi dochází, že by to vážně mohl být problém.

Paulie povytáhne obočí. „K poňuchňání?“

„Roztomile upozorňující?“

„K sežrání,“ přitaká Paulie a usměje se. Vždycky se šklebí, když přiznám, že jeho vlasy zbožňuju. Jsem na ně až nezdravě zatížený, obzvlášť v posteli – rád se jimi probírám a… Zavrtím hlavou. Na to bych teď fakt neměl myslet!

Musím se soustředit na turnaj.

Dokonce i Paulie zničehonic zvážní. „Ani jsem to nechtěl tak výrazné, ale máma to tak udělala. Prý že to bude poutat pozornost. Asi chtěla, abych se ti líbil.“

Zamračím se. Moc se mi to nezdá. Což taky řeknu nahlas. „Moc se mi to nezdá. Spíš jí ujela ruka. Mně by ses líbil i s vyblitým popcornem na hlavě.“ A to se o nikom jiném říct nedá.

Paulie přikývne. „Tak kdyby to byl vyblitej popcorn s hnědým cukrem, proč ne. Ale to by mi pak Noob lízal hlavu.“

To je fakt. Škorpion žádné zábrany nemá a taková nechutnost by mu naopak přišla jako pěkná chutnost. Automaticky se rozhlédnu, kde je, ale vzápětí mi dojde, že je vlastně doma s tátou, který se turnaje letos neúčastní, protože mu předevčírem ruplo v zádech. Tak trochu jsme ho s Pauliem přesvědčili, že bunny hop na kole definitivně zvládne.

A měli jsme pravdu, zvládl. A pak jsme ho dotáhli na gauč a šli pro led.

Zkontroluju si kapsy – všechno je na svém místě. Náplasti, svačina, rukavice… „Tu energetickou tyčinku máš? A rukavice, na ty tvoje zpocený pracky? A platí, že vodu si brát nebudeme, a když tak se napijeme z potoka?“ Pro jistotu se dokonce začnu při vzpomínce na tátu protahovat. Přece jen jsem jeho rupání v zádech mohl zdědit.

„Mám všechno. Jsem spokojenej.“ S těmi slovy se Paulie popleská po tvářích a vstane. „Trochu mě unavila ta ranní muchlovačka, ale jsem tady a mám…“ Sáhne do kapsy, udělá dramatickou pauzu, až se nakonec vytasí s vyváženou svačinou. „… tyčinku, bonbóny i čokoládu. Nic nepodceňuju. A ruce se mi nepotěj.“

Přikývnu. „A strategie platí,“ oznámím a mám co dělat, abych se nezačal téměř vítězoslavně chechtat. „Čtvrté vítězství je na dosah.“ Pro Paulieho sice třetí, ale to nevadí. O to loňské se s ním klidně rozdělím.

Paulie taky přikývne. Vnímám jeho nadšení. Div že oba neskáčeme nedočkavostí do stropu. „Strategie platí. Nikoho nešetřit a všechny pokosit. Naučil jsem se to jako básničku. Ne že by to bylo tak těžký.“

Správně, nikoho nešetřit a všechny pokosit – tomu říkám dokonalý plán, který jsme vymysleli včera v houpací síti. Paulie mezitím jedl zmrzlinu a já chipsy, takže když jsme se pak líbali, on měl úplně studené rty a já zase slané.

„Řekni ještě jednou pokosit,“ vyzvu ho.

Paulie mi věnuje svůj pověstný grázlovský úšklebek. „Všechno pokosím. Sejmu je pro tebe. Do jednoho.“ Tváří se přitom jako nefalšovaný mafián.

„Sexy,“ přiznám a udělám krok k němu, takže jsme najednou úplně u sebe. Paulieho výraz roztaje jako zmrzlina. Už není zabiják, ale roztomilej ušák, co se automaticky natáhne pro pusu.

Vlepím mu ji, jenže… je tu takový malý problém, který spolu už nějakou dobu řešíme. Paulie má totiž tak strašně hezké a jemné rty, že je hrozně těžké jim dát jen jednu malou, nevinnou pusu. Takže si vezmu druhou. Ušákovi to nevadí. Chce třetí.

Líbačka před turnajem rozhodně není špatný nápad. Možná bych řekl, že je to naopak přímo perfektní nápad, protože veškerá nervozita a nedočkavost rázem zmizí. A jsem to jen já a Paulie. Jeho ruce a jazyk a dech a rty a… jo, vlasy. Lehce ho zatáhnu za ty jeho kudrnaté pačesy a on mi vydechne do pusy. Poznám, že se usmívá, což mě vede k tomu taky se během líbání usmát.

Kluci z bikeparku nám poslední dobou začali říkat vytlemení blbečci a já začínám chápat proč.

Paulie trochu přitlačí, z každé pusy chce vždycky vytřískat co nejvíc, jenže sotva se na mě hrudníkem úplně natlačí, ozve se odněkud, nepoznám odkud, velmi důrazné zakašlání.

A není to zakašlání dusím se, ale spíš něco jako jsem tady, vezmi mě na vědomí. Respektive takhle: podobný kašel jsem slyšel za život mnohokrát, naposledy, když nás s Pauliem moje máma načapala, jak krademe jídlo, na kterém byl přilepený papírek s ne moc milým textem: Jestli to sníte, pleštím vás.

Ale teď jsem žádné jídlo neukradl, dokonce bych řekl, že jsem za posledních dvacet čtyři hodin nic nevyvedl, takže nechápu, proč ten zatracený kašel. S Pauliem se od sebe odtáhneme a oba se otočíme na…

Hm.

Nechápavě nakloním hlavu na stranu.

Před námi stojí moje máma, máma Paula, Lynn, Thomas, Akio, Matt, Jon a David. Takže naše parta a mámy. To by asi nebylo nic divného, kdyby mi na celém tom výjevu nepřišlo něco zvláštního, něco… až bych řekl zlověstného.

Akorát nějakou dobu nevím, co to je.

„Ty sis vyměnil šátek?“ zeptám se při pohledu na Matta, který má kolem krku žlutý šátek. A na obličeji žluté bojové čáry. Ale to je nesmysl, protože si losoval hned po mně a byl taky červený. Zdálo se, že je s výsledkem celkem spokojený.

Pak mi pohled padne na Lynn – žlutá, Akio – žlutý, moje máma – žlutá… Do prdele, všichni jsou žlutí! Žlutí jako… Nevěřícně otevřu pusu, ale nic ze mě nevyjde. Úplně mi došla slova.

„Pamatuješ loni?“ řekne Matt.

Loni? Loni jsem byl… ups.

Zamrkám a nejistě těknu pohledem k Pauliemu, který se tváří úplně stejně překvapeně. „Na co přesně?“ nechápu.

„Střelil jsi mě do hlavy,“ oznámí chladně Lynn. S Lynn jsme už většinu času v klidu, takže nechápu, proč to teď vytahuje. Proč vytahuje období, kdy jsem se na malý okamžik přidal na temnou stranu údržbáře a šel si pro… mrtvoly.

„Mě jsi střelil, i když jsem s tebou byl v týmu,“ pokračuje Akio.

Jooo. Něco se mi mate. To se asi stalo. Ale na moji obranu… chtěl střelit Paulieho. Takže co jsem měl asi tak dělat?

„Minulé léto bylo všechno jenom o vás,“ promluví Jon a jako jedinej nezní, že mu vyloženě ležím v žaludku. Ale i tak má kolem zápěstí žlutý šátek, a to byl ještě včera v modrém týmu.

Moje máma si přehodí paintballku z ruky do ruky. V jejích očích vidím jen chladnou vražednou zradu. „Takže letos se část žlutého týmu oddělila a má nový cíl.“

Oddělila? Nový cíl? Co to do háje…

„Už nám nejde o vlajku,“ pokračuje máma Paula.

Si tohle vystoupení nacvičovali? Sešli se v temné uličce a určili si, v jakém pořadí kdo co řekne?

Všechno skončí znovu u Matta, který na nás ukáže a rázným hlasem vysvětlí: „Chceme dostat vás dva!“

Tak to je…

Au.

Paulie rozhodí rukama. Je vidět, že taky moc nechápe. „Ale já jsem loni ani pořádně nikoho nesejmul. Šlo mi… o lásku!“

To je fakt. Mně šlo loni čistě teoreticky taky o lásku, akorát jsem to v tu dobu ještě úplně netušil, respektive jsem si to teprve skládal, takže mi nepřijde fér mi to najednou dávat sežrat. No tak ano, byl jsem lehce nemilosrdný, ten den zařvala spousta nevinných lidí jenom proto, že jsem byl naštvaný, ale přece jen… Není tohle trochu přehnaná reakce?

Založím si ruce na hrudi. Nezasloužím si takové jednání a Paulie už vůbec ne.

Máma Paula vzdychne. „Paulie, všichni tady máme důvod střelit tě. Ale dobře. Můžeš z toho vyváznout, když se přidáš na naši stranu. Určitě se najde někdo, kdo si s tebou vymění šátek.“

Paulie zalapá po dechu a následně šokovaně otevře pusu. „Přidat se k vám?“

Akio nevzrušeně pokrčí rameny. „Nebo můžeš střílet do vlastních řad,“ navrhne, a i když to říká Pauliemu, jeho pohled směřuje ke mně. „Pro někoho to není překážka!“

Ale no ták! Vážně? To si v sobě celý rok nosil křivdičku? „Řekl jsem, že to byla nehoda!“ zavrčím. Ze začátku jsem byl jen překvapený, ale teď převažuje podrážděnost, protože chtějí přetáhnout Paulieho. A to nemůžu dovolit. Protože bez Paulieho by žádný turnaj ani neměl smysl. „Paulie?“ vydechnu a nahlas polknu.

Paulie se na mě nepodívá. Vlastně ani na vteřinu neuhne pohledem od mámy Pauly, která s návrhem přišla. „Já nejsem přizdisráč,“ začne celkem klidně, ale když mě konečně vezme na vědomí a jeho oči se zabodnou do mých, je v tom tolik energie, že mě tím doslova smete. „Budu za tebe bojovat až do konce. Dokud nepadnu!“ Zatne pěst a dramaticky ji zvedne do vzduchu.

Zhluboka vydechnu.

Dobře. Tak dobře. To znamená…

Všechny ve žlutém komandu ještě zkontroluju a vyzývavě zvednu bradu.

Moje máma pojmenuje to, co už všichni tak trochu tušíme: „Pak tedy bude válka.“

Přikývnu, ale neodpustím si doplnit: „Kterou vyhrajeme. S Pauliem vás rozstřílíme, že na sobě budete mít barvu ještě za týden.“

Výhružně vykulím oči, zatímco Matt si přejede palcem po krku. Akio si odplivne a David zívne. Lynn zakroutí hlavou a Thomas na mě ukáže prstem. S těmihle lidmi jsme včera byli v bikeparku, bavili se a oni mezitím zosnovali žlutou zradu.

Nevím, nepřijde mi to odpuštění hodné.

Paulie nejspíš zrovna myslí na to samé, na fakt, že tohle byla dopředu domluvená akce, protože zničehonic uhodí na mámu Paulu: „Proto jsi mi udělala tak zářivou růžovou, že jo? Byl to od začátku plán, abych byl vidět! Jak jsi jenom mohla?!“

K dobru můžu mámě Paule přičíst snad jen to, že pravdu nijak nezastírá. „To ti klidně vrátím podobnou otázkou, Paulie. Jak jen můžeš mít takovej bordel v pokoji?“ Ukazováčkem a prostředníčkem nejdřív ukáže na svoje oči a následně na Paulieho. Jakože ho sleduje. A působí přitom docela, no… docela nebezpečně.

Tím je nejspíš řečeno úplně všechno, nic víc není třeba, takže žluté komando pomalu odkráčí. Možná by to bylo dramatičtější a epičtější, kdyby se mámy ještě na poslední chvíli nezačaly ujišťovat, zda máme opalovací krémy. Nakonec ale i ony odejdou a my s Pauliem zůstaneme sami. Kouknu na něj a on koukne na mě. Ještě před chvílí to měl být docela obyčejný turnaj, kde šlo o vlajky a především legraci. Jenže to už neexistuje, turnaj najednou ztratil na důležitosti, teď je to o pouhém přežití.

„To zvládneme,“ oznámí Paulie a drcne do mě ramenem.

Asi má pravdu, věřím tomu, ale přesto ze mě vypadne: „Do háje.“

„Jo,“ přikývne Paulie. Oči má doširoka otevřené jako dvě obrovské skleněné kuličky, a to, co se v nich odráží, je nezměrné odhodlání. Jsem tak rád, že je tady se mnou a nepřidal se ke žlutým bezmozkům. „Bude to masakr. Nechápu, že se na nás domluvili. Že mi ani Lynn nic neřekla,“ dodá a nevěřícně zakroutí hlavou.

„Protože je to krysa!“ zasyčím. „Ta malá, zrádná krysa. Celou dobu chodí kolem a tváří se, jak je mezi námi všechno v pohodě, a mezitím připravovala odplatu? Ježiši, tak jsem ji jednou střelil mezi oči, nemůžu za to, že stála v cestě mojí ráně. Možná… měla uhnout.“

„Jo, máš pravdu. Teď už to vidím stejně.“

Samozřejmě mě mrzí, že pravdu o Lynn musel zjistit tímhle extrémním způsobem, na druhou stranu jsem ale rád, že konečně chápe moji nevraživost. Položím mu ruku na rameno, abych ho povzbudil. Třeba dostane příležitost jí červenou barvou hezky rozčísnout to její mikádo a udělá se mu líp.

„Jak velkou podle tebe máme šanci? Totiž… Máme podle tebe šanci?“

Pohlédnu na místo, kde ještě před chvílí všichni stáli. Vybavím si jejich výrazy a zamračím se. „Těžko říct,“ zamručím. „Asi záleží, jakou budou mít strategii. Ale předpokládám, že ji vymýšleli kluci, což by mohl být problém. Jsou v tom zatraceně dobří. Nejspíš se budou držet u sebe. V chumlu.“ Aspoň tak bych to s početní převahou hrál já. Ani kdybychom byli s Pauliem nejlepší a nejrychlejší střelci ve městě, nikdy bychom nestihli zastřelit osm lidí dřív, než oni zastřelí nás.

Nechci si to připouštět, ale tohle fakt není dobrá situace.

„Kdybych byl na jejich místě, zkusil bych nás rozdělit. Uštvou nás tam v lese u potoka…“ Paulie lehce panikaří. Musím ho chytit za ruku a přinutit ho kouknout mi do očí.

„Jo, jenže nás nerozdělí. Jasný? Pokud po nás nebudou házet lívance s javorovým sirupem, tak tě neopustím.“ Čistě teoreticky bych nejspíš skousnul i ty lívance, ale nechci to vytahovat a dělat z toho romanticko-patetickou záležitost. Teď musíme přemýšlet. Turnaj začne za nějakých dvacet minut a nám dochází čas. „Vylézt na strom není řešení. To jsem udělal minule a myslím, že to budou čekat.“

Paulie přikývne. „Máme dvě možnosti. Buď si najdeme nějaké dobře kryté místo, odkud budeme moct ostřelovat, nebo zkusíme být co nejvíc nenápadní.“

Vezmu zbraň, která mezitím poklidně odpočívala v trávě, a zkontroluju náboje.

Známe se s Pauliem od pěti let. Známe se nejlíp na světě. Někdy ani nemusíme nic říkat, a přesto si rozumíme. Naše propojení je něco nadpozemského, takže samozřejmě chápu, co nás čeká. Říct to je… Upřímně doufám, že to není a nebude rozsudek smrti. „Ale my nebudeme nenápadní, co?“ odtuším.

Ruku na srdce. Vždyť my snad slovo nenápadní ani neumíme vyhláskovat. Natož abychom věděli, co obnáší.

Paulie taky zkontroluje náboje. „To sakra ani náhodou! Naběhneme na ně a sejmeme je. I kdybych měl padnout, slibuju, že s sebou vezmu svoji mámu.“ Nastaví tvář nebi, pak si olízne prsty a natáhne je do vzduchu. Na okamžik připomíná tu borku z Hunger Games. Nejdřív myslím, že je to odkaz na to, že má hlad, ale následně oznámí: „Vítr fouká od západu.“

Pobaveně se ušklíbnu. „To sis zrovna vymyslel. Nefouká a nevíš, kde je západ.“

Paulie si přehodí popruh zbraně přes rameno a paintballku přetočí na záda. Je to pohyb, který má zmáknutý. Působí jako nelítostný voják. „Ježišmarja, no tak nefouká,“ odvětí otráveně.

„A nevíš, kde je západ,“ doplním. Taky si dám zbraň na záda a z kapsy vytáhnu bezprstové rukavice.

Paulie mě napodobí, a když si rukavice nasazuje, sebejistě řekne: „Tam, kde zapadá slunko. A to vždycky zapadá směrem, kde má Garry bistro, takže… jo, vím.“

Na těle mi vyskáče husí kůže. „Sakra,“ vydechnu. „Nabrnknul jsem si génia,“ oznámím obdivně.

Společně se pak vydáme za dobrovolnicí, co nám na tváře nakreslí červené bojové čáry. Zvěsti, že se část žlutého týmu odpojila, aby nás sejmula, se šíří davem jako lavina. Každou chvíli si na nás někdo ukazuje. Někteří se tomu směji, možná nám dokonce přejí smrt, ale jiní, hlavně červení, kteří s naší pomocí v turnaji počítali, se dívají smutně. Jako by nám už kopali hrob.

Pravděpodobně to s námi vzdali. Nevěří, že máme šanci.

Ale to se zatraceně pletou.

Tohle…

Já a Paulie…

Nevzdáme se. NIKDY.

Starosta pronese úvodní řeč a následně si přede všemi nasadí modrý šátek a připojí se k modrému týmu. Organizátoři zopakují pravidla, poslechneme si troubení na trumpetu a potom už je to na radničních zvonech. Až se rozezní, začne bitva.

Týmy se rozběhnou do lesa, ale Paulie se nehne, stojí uprostřed náměstí a zamyšleně kouká na nebe. Čekám, co z něj vypadne, ale on mě nakonec chytne za ramena a přitáhne k pořádnému polibku. „Chci, abys věděl, že ať se stane cokoli, miluju tě.“

Usměju se. V nejhorším případě umřu s vědomím, že mě ten nejlepší kluk na světě miluje. A to není tak špatné, fakt. „Taky tě miluju,“ oznámím. Společně s tím ale odmítám připustit, že by dnešní den mohl skončit špatně. Proto řeknu: „Jak to myslíš, ať se stane cokoli? Stane se to, že vyhrajeme. Že z těch žlutých brambor naděláme pořádnou bramborovou kaši!“

***

Rozezní se radniční zvony.

Nejdřív je skoro ani neslyším, ale ve chvíli, kdy si uvědomím, že zvoní, mám dojem, že je to ten nejhlasitější zvuk na světě. A pak je najednou ticho.

Úplné ticho. Dokonce ani neslyším šustění listí nebo praskání větviček.

Takže i les vyčkává na to, co přijde.

S Pauliem sedíme v zákopu. Teda čistě teoreticky je to jen příkop, ale v dané situaci zní zákop příhodněji. Tenhle les známe líp než kdokoliv jiný. Poznáváme každý strom, víme, kde jsou vystouplé kořeny, kde Škorpion vyhrabal díry a kde to případně dost klouže, když je mokro. Kdybychom chtěli, mohli bychom se tu schovat a nikdo by nás do večera nenašel.

Jenže… to prostě není náš styl.

A tak čekáme kousek od potoka. Kousek od bikeparku. Tady jsem loni střelil Lynn a Akia a tady jsem nedokázal zabít Paulieho. Tady to začalo a tady to taky skončí.

Vítězstvím, nebo smrtí. Uvidíme.

Nemáme nejmenší tušení, kde jsou vlajky, takže těžko říct, jak dlouho bude žlutému komandu trvat, než sem dorazí. Přesouvání většího počtu lidí vždycky trvá, obzvlášť když skupinu uzavírají dvě unavené matky. (Že jsou unavené, spíš předpokládám, protože nedávno mi moje máma smutně oznámila, že mám počítat s tím, že už bude unavená nadosmrti. No, s trochou štěstí to dneska rychle koupí a bude moct jít na vínko.)

„Možná bych přece jen mohl vylézt na strom a rozhlédnout se,“ navrhnu potichu.

Jenže Paulie už mi nestihne odpovědět, protože se ozve zašustění. Je malé a nenápadné, dokonce by se dalo říct, že téměř neslyšné. Téměř. Ve skutečnosti se v tichém lese žádný zvuk neschová.

S Pauliem na sebe pohlédneme. Naznačím mu, že zkontroluju perimetr. Přikývne a vezme do ruky tři žaludy.

Automaticky očekávám, že zahlédnu žluté šátky, ale místo toho… ach, jsou to dvě ztracené modré duše. Sotva je uvidím, je mi jich trochu líto. Přišly k nám skoro jako na porážku. Schovám se zpátky a s Pauliem si znovu rychle vyměníme pohledy.

Takhle… asi by nebylo dobré na sebe upozorňovat, ale když to provedeme správně a trefíme se, takže nikde na stromě nepůjde vidět červená barva, nikdo nemusí poznat, že jsme to byli my dva. A modří jsou taky nepřátelé. Při turnaji rozhodně neplatí, že nepřítel nepřítele je přítel. Tady jsou nepřátelé všichni.

„Starosta s manželkou,“ zašeptá Paulie. „Beru starostu, ty máš manželku.“

Pomalu si připravím zbraň a zamířím. Paulie udělá to samé, na prstech odpočítá a hned nato pořádným švihem hodí žaludy co nejdál od nás. Trefí se parádně, protože se s hlasitým plesk odrazí od kmene stromu a dopadnou na zem. Starosta s manželkou se tím směrem otočí a to je přesně ta vteřina nepozornosti, která je stojí život.

Červená barva se jim rozprskne na zádech.

Nejraději bych si užil jejich nevěřícný výraz, ale nechceme, aby se na nás přišlo, proto se zase rychle schováme. Hlavně Paulieho hlava není v zeleném porostu zrovna nenápadná. Ale blažený pocit se nám tělem rozlije tak jako tak. Není nad rychlou a čistou prácičku.

Ještě nějakou dobu posloucháme nadávky mezi stromy, než zcela utichnou. A já mám co dělat, abych se uklidnil a trochu ten adrenalin prodýchal.

Jenže pak je zase ticho. Dokonce ani neslyším vzdálené zvuky bitevní vřavy, nic. Jako by to byl úplně obyčejný den. Nakonec nebyla by tohle totálně ultimátní pomsta? Přimět nás čekat a nikdy se neukázat, takže bychom přišli o veškerou zábavu? Už jen při té myšlence mě polije horko.

Chci to říct Pauliemu, proto se k němu nakloním, otevřu pusu a… přesně v tu chvíli se to stane. Místo, kde jsem seděl, vybuchne ve žlutém ohňostroji. Mine mě asi o milimetr. Nevěřícně zamrkám, když mi dojde, jakou šílenou náhodou jsem unikl jisté smrti.

Ti žlutí švábi! Proto jim to tak trvalo! Nepřišli z lesa, jak jsme předpokládali. Nejspíš přebrodili potok a vzali to přes louku, aby nás mohli překvapit z druhé strany. Takže máminy bílé botasky, které si ráno obouvala s tím, že se bude držet dál od bahna, byly taky jenom lest.

Paulie, který není až tak otřesený jako já, mě chytne za rameno a strhne k zemi. Následně několikrát vystřelí, ale netuším, zda se trefil, protože mám zrovna hodně práce s vyrýváním země svým obličejem.

Naštěstí tohle není první přestřelka, které se účastním, takže vím, co mám dělat. Začnu válet sudy k nejbližšímu stromu, po cestě nechtěně sejmu hřib, ale díkybohu se dostanu do relativního bezpečí, kde se zvládnu posbírat.

Málem jsem to koupil v první hodině hry! Takovou potupu bych nepřežil.

Paulie doběhne k vedlejšímu stromu. „Na jedenácti hodinách!“

Nemám ani čas odpovědět, kolem mě vybuchuje jedna barva za druhou.

Což je vlastně dobře, jen ať vystřílí většinu nábojů, já si v klidu počkám.

V rychlosti zkontroluju Paulieho, ale naštěstí vypadá nezraněně. Dokonce ani nemá ušmudlané oblečení a rozmazané bojové čáry. Navíc má ve tváři soustředěný a odhodlaný výraz, takže očekávám, že jakmile střelba trochu ustane, udělá nějakou šílenost. Jsem fakt rád, že ho mám na své straně, proti tomuhle bych rozhodně stát nechtěl.

Když žlutým konečně dojde, že střílí úplně zbytečně, poleví a to je pro nás signál. Já vykouknu ven, de facto se jim na vteřinu odkryju, aby se zaměřili na mě a Paulie měl čas najít a sejmout nejsnazší cíl.

Což udělá. Někoho sejme, akorát vůbec nevím koho, protože zase zmizím za stromem.

„Je jich mnohem víc. Myslím, že jsem právě střelil knihovnici,“ vydechne Paulie a nejistě přešlápne.

Sakra… to je… prostě sakra.

„Musíme se dát na ústup,“ rozhodnu. „Vezmeme to dolů k řece. Když budeme rychlí, můžeme se schovat v kopřivách. Na rozdíl od nich jsme proti nim imunní.“

Paulie přikývne a jde první, zatímco ho kryju. A sotva se nám podaří vzdálit se, pádíme lesem takovou rychlostí, že by nám mohl stačit pouze Škorpion. Přeskočíme padlý kmen stromu a ze svahu to vezmeme sprintem.

Potok je vzdálený jen kousek, žlutému týmu to sem nebude trvat déle než pár minut, ale my to stihneme za nějakých padesát vteřin. Naberu vodu do dlaní a poliju si vlasy, protože cítím spalující horko, hlavně vzadu na zátylku.

S Pauliem se pak brodíme proti proudu, dokud se nedostaneme k vysokým lánům kopřiv, do kterých celkem bez rozmyslu skočíme. Jestli to píchá a štípe? Nemám nejmenší tušení. Jsem tak nabuzený, že nevnímám skoro nic, co nesouvisí s bojem.

Žlutí dorazí za chvíli a prozradí je moje máma, když smutným hlasem pronese: „Měla jsem si vzít jiné boty.“

To měla, teď to někoho bude stát život.

„Kam sakra zmizeli?“ zavrčí Matt. Prochází potokem, možná jen pár metrů od nás, ale protože na jedné straně se břeh prudce svažuje a na druhé jsou jen kopřivy, vůbec ho nenapadne, že bychom mohli být tady.

„Třeba neběželi sem. Možná to vzali k náměstí,“ navrhne David.

„Ne, to by neudělali. V lese jsou jako doma, neopustili by ho. Jestli mají někde šanci vyhrát, pak je to tady,“ odvětí Matt. Je vidět, že nás zná fakt dobře. A podle toho, jak mluví, mi je jasné, že ho ostatní považují za vůdce. Což mě vede k tomu, že bychom se měli zaměřit především na něj.

Useknout zrádcovské hydře hlavu!

„Tak to vezmeme proti proudu až k bikeparku. Buď na nás čekají tam, nebo na ně narazíme po cestě,“ nadhodí Lynn. Mezi kopřivovými listy zahlédnu její černé boty, jak přeskakují z kamene na kámen. Nejenže je to krysa, ale ještě má tu drzost přicházet s dobrými nápady. Protože ano, kdybychom nebyli natolik šílení, abychom si lehli do kopřiv, pravděpodobně bychom teď mířili k bikeparku.

„Dobře. Souhlasím. Ale nezapomeňte držet formaci,“ rozkáže Matt.

Sice vidím jen boty, ale i tak dokážu odhadnout, že formace je následující: Silní jdou vepředu a vzadu, slabší mají uprostřed. Matt tedy buď našim mámám nevěří, že by dostatečně rychle odhalily nebezpečí, nebo je chce šlechetně chránit.

K smíchu. Je to formace k smíchu. Já bych slabší vystrčil dopředu, jako takový celkem účinný štít. Od toho slabší taky jsou, ne?

Jako úplně poslední jde David.

David, který ještě jednou zkontroluje krajinu a pak se rozejde za skupinou. Jenže si uvědomí, že má rozvázanou tkaničku. Přejde na břeh, sehne se a zbraň položí na zem vedle sebe. Je tak bezstarostný a klidný, vůbec netuší, že se právě hrozně hloupě oddělil od stáda.

Kouknu na Paulieho a on koukne na mě.

Vím, co ho napadlo, protože mě napadlo přesně to samé.

Přikývnu a společně vystartujeme. Paulie to má blíž ke zbrani, proto se pro ni natáhne a doslova ji čmajzne, zatímco já vyskočím na nohy a namířím na Davidovu hlavu. Vzhledem k tomu, že ten blb klečí, nestihne vůbec nic. Dokonce ani zamrkat.

„Být tebou, tak nedělám nic ukvapeného. Takhle zblízka by to do hlavy celkem solidně štíplo,“ upozorním ho. David je střelec, určitě by mu nedělalo problém vrhnout se do předem prohrané bitvy. Ale tu si teď můžeme ušetřit. Že ano.

Paulie se taky postaví. Davidovu zbraň si přehodí přes rameno a tu svoji namíří na zajatce. „Ani se nehni, smrade.“

David vzdychne. Je mu jasné, že je v solidní bryndě. „Vy jste se schovali do kopřiv? Jste snad šílení?“

„Nemáš ani tušení,“ uchechtnu se a šťouchnu do něj hlavní. „Tak co?“

„Co co?“ nechápe.

Paulie nehne ani brvou. Je chladný, jako by Davida neznal. Jako by s ním včera nejezdil na pumptracku. „Podívej, tak jako tak zemřeš. Ale je jen na tobě, kam tě střelíme. Můžeš to dostat do nohy nebo do hlavy, je to na tobě.“

To je můj kluk!

David nevěřícně zalapá po dechu. „To byste neudělali!“

„Chceš na to obětovat svou hlavu?“ zeptám se. S těmito speciálními náboji rány sice skoro nebolí, zblízka jsou to spíš nepříjemná štípnutí, nic extra, ale znamenalo by to, že by David musel na náměstí s červenou barvou ve vlasech a každej, ÚPLNĚ KAŽDEJ, by věděl, že byl nemilosrdně popraven.

Trapas.

„Dobře, no tak dobře. Co chcete?“ odpoví odevzdaně a na vteřinu zavře oči.

„Jakej je plán?“ vyštěkne Paulie.

Vlastně máme celkem štěstí, že jsme zajali právě Davida. Ne že by byl slabší článek, ale například Matt nebo Akio by nikdy nic neřekli. Raději by se nechali zastřelit, protože jim jde o čest. Jon by se zas nechal zastřelit, aby už mohl jít na limonádu. No a David… David nechce potupu. Nejlepší sportovec ve městě by nepřežil, kdyby se vědělo, že ho na kolena dostala tkanička.

„Plán byl vás najít a oddělit. Byli jsme rozdělení na dva týmy a jakmile bychom vás našli, snažili bychom se vás každého zahnat na druhou stranu. Navíc každej tým měl svou návnadu. Mysleli jsme, že Paulie bude určitě chtít sejmout svou mámu a Floyd zase Lynn, takže ty by se míň kryly, aby vás vylákaly. A sotva byste vystrčili nos, trefil by vás ostřelovač.“

Do háje! To je brilantní.

„A kdo je ostřelovač?“

David sevře pevně rty. Je vidět, že se mu nechce odpovídat. Možná záblesk hrdinství?

„Kdo je ostřelovač?!“ zopakuju rázněji a přiložím hlaveň k jeho zátylku. Tím ho vyděsím.

„Matt! Je to Matt. Chce využít tvoji loňskou taktiku, a jakmile vás najdou, vyleze na nejbližší strom.“

Polknu. Tohle je… Na okamžik zvednu pohled k Pauliemu. Je stejně překvapený a bledý jako já. Kdybychom nezajali Davida, nejspíš bychom skončili rozstřílení jako ementál.

„Takže co? Dostanu to do nohy?“ zaškemrá David. Vidím v jeho očích strach. Ví, že je konec. Že odtud už vede cesta jen na náměstí, kde bude muset odevzdat zbraň a počkat na konec turnaje. Ještě není ani poledne. Čeká ho dlouhý a smutný den.

Paulie přikývne. „Ukaž nohu.“

Spustím zbraň a nechám Paulieho, aby ho dodělal. Je to rychlá a čistá práce.

David si vezme svoji zbraň a ťukne si s námi pěstí, ačkoliv přizná, že nám vlastně moc nefandí, protože jsme praštění magoři. V tom má asi celkem pravdu. Když odchází, tak trochu s Pauliem myslíme na to, že si už za chvíli nejspíš dá vychlazenou limonádu.

Zatímco my budeme maximálně chlemtat vodu z potoka.

Jenže pak je David pryč a my se plně vrátíme zpátky do hry. Koho zajímá nějaká limča, když má před sebou bitvu na život a na smrt?

Rozhodneme se, že se vydáme po stopách žlutých směrem k bikeparku. Teď když známe jejich plán, víme, na co si dávat pozor.

Pche, prej rozdělit nás. Skoro mě až uráží – tím, jak je to chytrý plán, a tím, jak strašně nechci, aby vyšel. Na okamžik chytnu Paulieho za ruku a přiměju ho zastavit. „Musíš být opatrný, jasně? Oba víme, že máma Paula je tvoje slabina. Když dostaneš příležitost, půjdeš po ní. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo,“ řeknu vážně a pevně ho stisknu.

Paulie se usměje. Chodíme spolu skoro rok a stejně mám občas dojem, jako by tomu stále nemohl uvěřit. A na každý můj láskyplný projev reaguje tím nejzářivějším úsměvem. Což mě vždycky akorát zbytečně rozptyluje.

„Budu opatrný,“ slíbí a natáhne se pro pusu. Tu mu dám, ale pak ho odstrčím, protože nás znám. A ne, fakt teď nemáme čas na rychlou muchlovačku v kopřivách. Obzvlášť když si nejsem jistý, jestli jsem proti nim imunní všude.

Zbytek cesty k bikeparku běžíme. Není to daleko, ale musíme být co nejtišší, proto na místo dorazíme až ve chvíli, kdy už jsou všichni rozestavění kolem ohniště a zrovna se o něčem radí.

Matt má dlouhý klacek a něco s ním čmárá do země, ale z našich pozic nemáme ponětí, o co jde.

A tak se rozhodneme počkat na jejich další krok. Vybereme si celkem dobré místo, odkud máme skvělý výhled, ale zároveň se nesmíme příliš hýbat – lehneme si totiž do největšího keře široko daleko. Nemá moc hustý spodek, takže se tam dá celkem pohodlně vlézt, ale každý pohyb by nás prozradil.

K naší smůle se neohrožené komando plné nelítostných asasínů uprostřed válečné vřavy rozhodne, že si dá svačinku. Což znamená, že si mámy sednou na špalky u ohniště a z batohu…

No to snad ne!

Paulie se okamžitě napřímí. „To jsou obložené sendviče od Garryho?“

„Obávám se, že jo,“ vzdychnu a společně s tím mi zakručí v žaludku. Garryho sendviče jsou skvělé, hezky křupavé a tak akorát na skousnutí. Navíc je zapéká, takže když do nich člověk kousne, rajče mu z druhé strany nevyklouzne. Má několik druhů a já rozhodně preferuju houbový. Paulie má nejraději cizrnový nebo sladký s burákovým máslem a džemem.

Člověk by řekl, že je až podivná náhoda, že si moje máma vybalila houbový a máma Paula zase cizrnový. Podivná náhoda nebo…

„Musely to udělat naschvál. Máma má nejradši sýrový, tak proč by si dávala cizrnovej? A jak to, že mají Garryho sendviče? Garry měl dneska ráno ještě zavřeno a tyhle jsou určitě čerstvé. Koukni na ten salát, vůbec není splihlej,“ šeptá Paulie a přitom se dost nepřátelsky mračí.

„Ale to nedává smysl, proč by…“ Zarazím se. Lynn a Thomas jsou u sebe a dělí se o limonádu (ta jejich zamilovanost je až obtěžující), Akio se natáhl na zem, jako by si potřeboval dát dvacet. Jon si přepočítává náboje. Což znamená… „Kde je sakra Matt?“

Paulie okamžitě pochopí. „Do háje, je to past! Muselo jim dojít, že když se David nevrátil…“

Oba se co nejrychleji a zároveň opatrně začneme soukat zpoza keře. Jenže rychle a opatrně k sobě moc nejde, takže se větví škrábnu do lýtka. Bolestí vykulím oči, ale nedovolím si ani ceknout. Následně mě větev praští po zátylku, ale aspoň mě tím popostrčí dopředu, abych se co nejrychleji vymotal.

A najednou sedím před keřem a zírám na hlaveň pistole.

„Ale ale ale, kohopak to tu máme?“ usměje se Matt. Není to nejlepší hláška pod sluncem, rozhodně mohl na moji počest vytáhnout něco originálnějšího, ale i tak přiznávám, že mi trochu sklaplo.

„Zrádce! Spojit se s našimi mámami? Myslel jsem, že jsme kamarádi.“ Nevěřícně zakroutím hlavou. Zároveň se ale ani za nic nehodlám nechat jen tak zastřelit. Bez boje nepadnu.

No a pak mi dojde nejzásadnější věc vůbec.

Paulie tady není.

Paulie tady není!

Rozesměju se a úlevně vydechnu. Tohle ještě není konec.

„Čemu se tlemíš?“ nechápe Matt.

Pokrčím rameny. „Tomu, že umřeš,“ oznámím bezstarostně. „Teď!“ vykřiknu a udělám para kotoul do strany. Už podruhé ten den mě jen těsně mine žlutá střela. Do háje, nejsem já pořádnej šťastlivec? Následně se přímo uprostřed keře vynoří Paulie s tím nejzuřivějším výrazem v historii zuřivých výrazů. Fakt z něj jde strach, navíc u toho bojovně zařve, namíří na Matta a bez váhání to do něj napere.

Matt ani nestačí zamrkat. První ránu schytá do břicha, další do hrudníku a poslední do ramene.

„ŽER OLOVO!“ huláká Paulie. S těmi rozčepýřenými růžovými vlasy, ve kterých má listy a větve, působí lehce šíleně. Navíc si natrhl tričko a levou bojovou čáru má rozmazanou.

A přesto.

A přesto je to totálně sexy zachránce s pořádně sexy hláškou.

Takže se samozřejmě tlemím jako blázen.

Matt mezitím klesne na kolena. Zkusí si položit dlaně na rány, ale už je pozdě, červená mu teče po prstech a v jeho očích se mihne poznání, že je konec. Těsně předtím, než padne na zem, mi věnuje poslední pohled. Myslím, že ho mrzí, jak to mezi námi dopadlo. Možná by dokonce chtěl vrátit čas. Kdoví. Je už hodně vyčerpaný.

„Mrzí mě to,“ zašeptám a položím mu ruku na rameno. „Sejdeme se večer.“

„Dobře, teď už ale vypadněte, pitomci. Museli vás slyšet. Možná na vás dokonce vidí!“ zavrčí z posledních sil.

Přikývnu a vstanu. Paulie se mezitím vyškrábe z keře, ale v ten okamžik už oba víme, že jsme v háji. U ohniště nikdo není a po lesní cestě slyšíme dupání.

I když už jsme sejmuli tři jejich členy, pořád mají velkou přesilu, takže s Pauliem bereme nohy na ramena. Přece jen jsme ještě moc mladí, aby z nás nadělali sekanou. Vezmeme to po cestě, ale sotva to jde, vběhneme do vysoké trávy. Hádám, že sem si mámy kvůli klíšťatům netroufnou. Jenže když se otočím…

Do žlutého prkýnka, jsou nesnesitelně odhodlané. Máma Paula běží jako o život a žlutý šátek se jí na jedné straně uvolnil, takže za ní vlaje jako plášť, a moje máma za běhu dokonce zkouší mířit, což je obecně dost nebezpečné a troufnou si na to jen profíci. Navíc je mezi nimi Akio, ten celému výjevu přidává pořádnou dávku šílenství.

A zdá se mi to, nebo po nás jde i místní květinářka?

„Nevidím Lynn ani Thomase, nejspíš se nám snaží nadběhnout!“ huláká Paulie, zatímco přeskakuje ztrouchnivělou kládu. A sotva to dořekne, praští sebou na zem jako obrovský pytel brambor. Což pro mě znamená jediné… musím ho krýt.

Zakleknu a začnu zuřivě střílet na všechno, co se hne, dokud se Paulie zase neposbírá.

Dnešní den jsem si představoval jinak, pravda. Celou dobu jsem tak nějak počítal s tím, že to já budu někoho nahánět. Ale když pak s Pauliem znovu běžíme s větrem o závod, když se netrefím a nechtěně loktem napálím do stromu, když společně přeskočíme vyschlé koryto uprostřed lesa, aniž bychom zpomalili, když se kolem nás rozprskávají barvy a já si částečně připadám jako lovná zvěř, i přesto se přistihnu, že mám pusu od ucha k uchu.

Doběhneme k místu, kde to všechno začalo. Tady zemřel starosta se ženou a tady jsme s Pauliem doma, takže zatímco já se skryju za široký kmen, Paulie zalehne do zákopu.

Namířím na první cíl a sejmu… Byl to náš soused Morigan? To je snad vtip. Kdo všechno po nás jako jde? Ačkoliv u Morigana to celkem chápu, protože jsme ho s Pauliem, když jsme byli mladší, trochu zlobili. (Pamatuju si, že si hrozně zakládal na svém jezírku – nebylo velké, ale rozhodně si ho pravidelně opečovával. A moc ho nepotěšilo, když se jedno ráno vzbudil a měl ho plné pulců. To léto jsme s Paulie obecně byli lehce zatížení na žáby. Mysleli jsme, že jsou to nejlepší domácí mazlíčci. Většina dospělých s námi překvapivě nesouhlasila.)

Následně střelím další z pohyblivých terčů, ale už nestihnu zjistit, kdo to je, protože se musím schovat před střelbou svojí vlastní mámy!

Žlutí se pomalu rozpadají, ale jsou jak sedmihlavá saň – za každou useknutou hlavou se objeví další dvě. Navíc mi pomalu dochází náboje. Pokud tohle přežijeme, budeme se muset stavit na náměstí pro náhradní a… neznám moc lidí, co by to přežilo, protože kolem náměstí bývá hodně ostřelovačů.

Nepřátelé se pořád víc a víc přibližují. Začínám uvažovat nad dalším ústupem, když zaslechnu výkřik. Je to jen jedna vteřina, než mi dojde, že… máma Paula je mrtvá! Na hrudi má obrovský červený flek a ve tváři naprosto šokovaný výraz. Zatímco Paulie se v příkopě spokojeně šklebí.

„Paulie! Vlastní mámu?!“ vyhrkne Paula nevěřícně, ale následně se začne smát. Je to tak bezstarostný smích, že mě tím upřímně pobaví. Vidím ji pak, jak se loučí s mojí mámou, a než odejde, zahuláká: „Sejdeme se na slavnosti. Mám vás ráda.“

Paulie ji právě zastřelil, ale i tak odpoví: „Já tebe taky!“

Po její smrti bojovnost trochu pomine. Žlutí vědí, že jsme dobře schovaní, a tím pádem jsou ve značné nevýhodě, proto se rozhodnou stáhnout a nabrat síly. A nejspíš i vymyslet novou strategii.

Já mám tím pádem čas skočit za Pauliem do příkopu. Ztěžka dosednu na zem a vydechnu. Bolí mě celý člověk. Nebo možná ne celý, ale určité části ano. Tak třeba ten škrábanec na lýtku a pravděpodobně budu mít dost slušnou modřinu na stehně. A to nemluvím o loktu, kterým jsem vrazil do stromu. Nebo o tom, jak jsem se kousl do jazyka.

A docela určitě jsem spolkl mouchu.

No prostě toho bylo na jednu akci docela dost.

Zkontroluju Paulieho, ale kromě toho, že je schvácený, vypadá v pořádku.

„Na to, že furt tvrdí, jak jsou unavené, měla máma Paula až přehnaně energie. Dovedeš si představit, jak by bylo potupné, kdybychom museli žít s pocitem, že nás zastřelily vlastní matky?“ zděsím se.

Paulie taky vypadá vyděšeně. „Nee, nic horšího si představit nedokážu. Hele moje máma má poslední dobou obecně dost energie. Možná to je tím, že si párkrát zašla na víno s TéTéčkem.“

No jo, to je fakt. Máma Paula je poslední dobou tajemná jak… Nenapadá mě nic, co by aspoň přibližně vystihovalo, jak se poslední dobou plíží a vyhýbavě odpovídá. Přitom my už dávno víme, že randí. Ale evidentně si nezasloužíme vědět s kým, proto o něm mluvíme jako o TéTéčkovi – tajemném týpkovi.

Zaksichtím se. „Teď si budu představovat, že ji TéTéčko nabíjí energií. Nechci si u našich mam žádné nabíjení představovat.“

Paulie vykulí oči a následně dost autenticky naznačí zvracení. „Minule jsem se jí ptal, kdo to je, ale nechtěla mi nic říct. Prý dokud to nebude vážné. Tss. Celá ta situace je vážná. Co když je TéTéčko totální magor? Navíc v tomhle městě není moc lidí, se kterými by mohla randit… Co když je to údržbář?“ vyhrkne.

Jakože údržbář je určitě volnej, ale rozhodně to není zrovna materiál na chození. Jasně, umí se správně vyhajpovat a střílet jako pán, ale to je tak všechno. Jinak je to prostě jen podivín z Podivína. Představa, že bych ho měl potkávat u Paulieho doma… Nevím, jestli existuje ještě horší varianta. Ačkoli… „Možná bychom nad tím měli přemýšlet úplně jinak.“ Já jsem přece dokonalý příklad. Než mě Paulie během bouřky celého zulíbal, ani mě nenapadlo, že bychom my dva… „Co když je to Reidová?“ navrhnu, ale samozřejmě neudržím vážnou tvář. „Nepřijde ti náhodou divný, že si mámu Paulu Reidová zavolala do školy, aby si na nás postěžovala? Vždyť nás nechává po škole furt a najednou potřebuje mluvit s mámou? Prostě divný,“ pokrčím rameny.

Čistě teoreticky to mohlo být i kvůli tomu, že ten den Paulie zakopl o neexistující schod, spadl, praštil se do hlavy a skončil na ošetřovně. Ale… není to celé tak nějak příhodné?

Paulie je tou představou naprosto konsternovaný. Chvíli hledí mezi stromy, než z něj vypadne vyděšené: „Panebože! Dovedeš si představit, že by s námi stará Reidovka bydlela? Že by chodila třeba jenom v kalhotkách po baráku?“

„A ještě navíc bys jí musel říkat tati!“ dodám.

To nás oba nakopne a začneme se chechtat jako praštění. Ale k rozluštění toho, kdo by mohl být TéTéčko, nejsme ani o kousek blíž. Ne že bychom si s tím tolik lámali hlavu, většinu doby jsme prostě jen zvědaví.

Paulie si odplivne a ramenem do mě šťouchne. Podle toho, jak nezvykle to bolí, je mi jasné, že i tam budu mít modřinu. „No nic. Obávám se, že je čas říct mámě Melindě, že prostě budu bydlet ofiko u vás. Paulie Fuller nezní tak špatně, ne?“

Usměju se.

Paulie Fuller nezní ani trochu špatně.

„Takže až se vezmeme, vzdáš se svého příjmení, jo?“ chci vědět.

Sedíme mezi spadanými žaludy, kousek od místa, kde jsme málem zařvali. Jsme dobití a unavení. Máme žízeň, hlad a bahno si nejspíš budu slupovat i ze zadku. A přesto bych nemohl být šťastnější. Vím, že to tak dopadne. S některými věcmi to tak prostě mám. Navždycky budu milovat ježdění na kole, navždycky budu milovat les, čtyřhoubovou pizzu, Twenty One Pilots a navždycky budu milovat Paulieho. A navždycky zůstaneme spolu.

Od chvíle, co jsme se políbili během poslední letní bouřky před velkým plátnem, jsem věděl, že je to tak správně a že nic jiného nechci.

A Paulie to vnímá stejně. Často spolu mluvíme o budoucnosti. A jediné, co víme, je, že ji úplně celou chceme prožít spolu. „No klidně, je mi to šumák. Hlavně když budu furt Paulie,“ zazubí se. „Kdy se vezmeme? Ať vím, jestli budu mít čas a nebudu někde na kole.“

Nejraději bych ho líbal. Uprostřed bitevního pole.

Ale místo toho jak nejzamilovanější kaktus pod sluncem myslím na svatbu. „Ó můj bože, to je geniální. Vezmeme se na kolech! Budeme mít kolovou svatbu.“

Paulie je moje druhá polovina, taky zamilovanej kaktus, takže to samozřejmě považuje za nejlepší nápad. „Ano! To je skvělý!“

Nějakou dobu pak odpočíváme, sníme energetické tyčinky a zkontrolujeme zranění. Následně se rozhodneme, že je načase vylézt z nory. Přece jen… jsme tu už nějakou dobu schovaní a oba cítíme, že potřebujeme do boje.

Prohlédnu perimetr, ale všude je klid. Hlavní bitevní linie musí být někde jinde, protože jsme za celou dobu na nikoho dalšího nenarazili. Pro jistotu spolu s Pauliem nemluvíme a dorozumíváme se posunky. Naznačím mu, že půjdu první, a on na oplátku naznačí, že mě bude krýt.

Postupujeme pomalu, nasloucháme lesu a zkoušíme za sebou nezanechávat žádné stopy. Sice jsme to neprobírali, ale oba víme, že musíme zpátky k bikeparku a ohništi.

Je chvíle po poledni, dokonce už i ve stínu lesa začíná být dusno a horko. Nemá tím pádem smysl bitvu zbytečně prodlužovat. Navíc všichni víme, že pro nás turnaj nekončí s vlajkami – buď tady dneska zvítězíme, nebo padneme. Žádná další možnost neexistuje.

Tak proč tomu nejít naproti?

Projdeme přes lesní cestu a vyškrábeme se do menšího kopce, když zaslechnu… tiché pískání? Vážně? Vážně by byl někdo tak hloupý, aby chodil po lese a tiše si pískal a zbytečně na sebe upozorňoval? Nechce se mi tomu věřit, ale lidi jsou různí.

Nebo to taky může být další past.

I přesto se to rozhodneme prozkoumat a jdeme za tím zvukem.

Mezi stromy někoho vidíme, potuluje se, jako kdyby mu bylo jedno, že může každou chvíli umřít. A možná fakt chce, třeba už je to na něj zbytečně dlouhé a myslí jen na vychlazenou limonádu. Jestli to tak je, docela klidně ho toho utrpení zbavím.

Schováme se za kmen a počkáme, dokud se sebevrah nepřiblíží. Podle pískání o nás nejspíš vůbec neví, což se změní za tři…

Dva.

Jedna!

Skočím přímo před vysokého, šedivého muže s brýlemi. A košíkem. A kapesním nožíkem. A tím nejšokovanějším výrazem v historii šokovaných výrazů. „Co to do háje…“ začne, ale následně pohlédne na moji namířenou zbraň.

Paulie vyjde úplně na pohodu z úkrytu. „Kámo, málem jsi sejmul houbaře!“

Houbař zamrká. „Sejmul?“

Já: „Nesejmul. Ani jsem se neteknul spouště, klídek.“

Houbař: „Sejmul?“

Mávnu rukou. „Nebojte, mám dobré reflexy. Co tady děláte? Vy nevíte, že se tady válčí?! Chcete přijít k úrazu?“

Najednou se muži ve tváři mihne poznání a zhluboka si oddechne. „A jo, on je nějaký ten turnaj, nebo co, že?“

Otráveně ohrnu horní ret. Nějaký ten turnaj, nebo co? Jen silou vůle se přiměju přikývnout a mám co dělat, abych mu důrazně nevysvětlil, že takhle nevhodně by se o absolutně nejlepší akci neměl vyjadřovat.

Paulie taky vypadá nakrknutě, ale nejspíš u něj převáží hrdinství, protože vzdychne. „Nemůžeme ho tady nechat samotného.“

„Na to zapomeň,“ zavrtím nesouhlasně hlavou. „Na tohle nemáme čas. Navíc sem došel sám, vsadím se, že odejít taky zvládne.“

„Vždyť je neozbrojený. Vážně ho necháme samotného? Jestli se mu něco stane, bude jeho krev na našich rukách,“ pokračuje Paulie odhodlaně. Je na tom něco sexy, co mě rajcuje.

Houbaře to na druhou stranu nerajcuje absolutně vůbec. Možná bych řekl, že právě naopak. „Krev na rukách? To trochu přeháníte, ne?“ odvětí. Dokonce se rozhlédne, jako by hledal někoho dalšího.

Dojde mi, že má pravděpodobně strach. „Nebojte. Ochráníme vás. Dovedeme vás k hranicím lesa, kde už turnaj neprobíhá. Nic se vám nestane.“

Paulie se usměje, následně ale trochu zvážní. „Pokud ale máte nějakou manželku nebo děti, možná bych jim zavolal. Stát se může cokoli.“

„Jo,“ přikývnu.

Houbař nejspíš dojde k názoru, že si z něj děláme legraci, proto zavrtí hlavou a rozejde se pryč. Prostě jen tak bez rozloučení. Ale my naše slovo dodržíme, nenechali bychom padnout nevinného, i když o naši pomoc nestojí. Takže kolem něj celou dobu kroužíme a držíme ho mezi sebou. Navigujeme ho k hranicím, ale on nějakou dobu vzdoruje, a dokonce se nám dvakrát pokusí utéct. Asi má strach. Naštěstí se pak přece jen uklidní a nechá se vyvést z lesa. Na první pohled to sice není úplný sympaťák, ale jsem rád, že jsme ho zachránili.

Paulie na něj mávne. „Dneska jste dostal druhou šanci na život.“

Já jen kývnu a dodám: „Tak ji pořádně využijte.“

Houbař na nás upřeně kouká, než mlaskne. „No tak dík,“ zamručí.

Někteří lidi ve stresu znějí fakt… mile. Jakože vůbec.

Ale my s Pauliem z toho máme dobrý pocit a s úsměvem se vydáme zpátky do středu lesa. Jsme zachránci nevinných houbařů, jsme nelítostní a přesto soucitní, jsme…

… namyšlení pitomci, protože ve vší té radosti na jednu malou a téměř bezvýznamnou vteřinu zapomeneme být obezřetní.

Smějeme se. Já se směju, myslím na to, že je to naprosto skvělý den a že vítězství máme na dosah, protože s Pauliem dokážeme všechno, co si zamaneme. Spolu jsme neporazitelný tým.

A v další chvíli stojíme před Thomasem. Nejspíš musel být na obhlídce a podle výrazu nečekal, že by mohl na někoho narazit. Ale na rozdíl od nás má zbraň nachystanou a stačí mu jen vystřelit.

Což udělá.

Paulie stojí k Thomasovi blíž a rozhodně v lepším úhlu, takže mi dojde, že pokud něco neudělám… Moc nad tím nepřemýšlím. Vlastně nad tím nepřemýšlím vůbec. Ani nemusím. Svůj život bych dal za Paulieho kdykoli. V jakékoliv situaci.

Proto skočím.

A je to fakt parádní skok, na který bych mohl být pyšný.

Myslím na to, jak jsme s Pauliem leželi v kopřivách. Myslím na to, jak vyskočil z keře, aby mě zachránil. Myslím na to, jak se smál. Myslím na to, jak mě líbal. Myslím na to, jak jsme ještě před chvílí byli šťastní a netušili, co se v následujícím okamžiku stane. Že se všechno obrátí naruby. Myslím na celý den, na každou vteřinu a všechno končí v dnešním ránu, když jsme se vzbudili vedle sebe s tím, že nás čeká parádní den.

V poslední chvíli myslím na Paulieho.

Myslím na to, že mi nevadí pro něj zemřít.

A pak to schytám přímo do srdce.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám první část doprovodné novely VELKÁ PAINTBALLOVÁ ODPLATA? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥