Szabi

Celý podělaný svět utichne, když Floyd padne k zemi. Ne, ne, ne, tohle se nemělo stát! V místě, kde má srdce, se mu rozlézá velká žlutá skvrna. Musím se skoro až násilím nutit, abych od ní odtrhnul pohled, protože to už Thomas míří na mě.

Sejmu ho. Řekl bych, že jde o trochu agresivní a účelné výstřely do obou stehen a jeho dramatická smrt (Lynn říkala, že začal chodit do dramaťáku) pro mě nic neznamená. Ani mě nijak zvlášť neuspokojí, protože…

Protože láska mého života umírá.

„Floyde, no tak.“ Frustrovaně zafuním a kleknu si k němu. Pistoli hodím vedle sebe a v tu chvíli nemyslím na to, jestli se z lesa vynoří další nepřátelé. Je mi to jedno. Bez Floyda nic nemá smysl. Špinavýma rukama vezmu jeho obličej do dlaní a zírám do prázdných očí (asi ne zas tak prázdných, protože Floyd tlumeně zanadává a začne si ukazováčkem vyšťourávat z koutku oka písek, načež pokračuje ve svojí mrtvolnosti).

Přitáhnu ho k sobě a kolébám ze strany na stranu. A nejspíš ho až moc mačkám, jelikož po chvíli sykne: „Paulie, nezdržuj se tady a jdi po nich. Pomsti mě!“ Jako kdyby ke mně promlouval ze záhrobí.

Přikývnu a zkusím mu zavřít oči tak, jak to vídám ve filmech, načež popadnu pistoli a vstanu. Ještě mu zasalutuju, to taky vídám ve filmech.

Thomas sebou pořád trochu škube, když procházím kolem, ale odmítám mu dát poslední ránu do čela z milosti.

Jsme poblíž potoka, stejně jako během posledního turnaje, kdy jsem se tudy plížil k táboru červených. Připadá mi skoro až neuvěřitelné, kolik věcí se od té doby změnilo. Jak jsem se změnil já a hlavně náš vztah s Floydem.

Proplétám se mezi stromy, snažím se splynout s lesem a tiše našlapovat a taky se snažím vytěsnit to prázdno, že se mnou Floyd není.

Tohle je moje sebevražedná mise.

Zbytek žlutých, mezi nimi i máma Melinda a Lynn, bude nedaleko. Řekl bych, že u ohniště, což je výhodná pozice pro to, aby odpráskli každého, kdo se pokusí přiblížit. Nechápu, jak se k nim mohli přidat další zrádci z města. Třeba květinářka. To máme s Floydem za to, že jsme si kdysi na jeden experiment bez dovolení půjčili z jejího obchodu kaktus? (Floyd ho vynášel pod tričkem, což byla dle mého názoru jedna z nejodvážnějších věcí na světě. A pak jsme se strašně dlouho smáli tomu, že ho opíchal kaktus.)

Já a Floyd už jsme nasbírali hromadu zážitků a za poslední rok se to ještě znásobilo. Teda ono je to mezi námi ve spoustě věcech, jako to bylo vždycky, ale zároveň vůbec, jestli to dává smysl. Pořád mám pocit, že jsme nejlepší kámoši, a jasně, dřív bych mu asi z legrace prdnul do obličeje spíš než teď, když mu chci připadat sexy, ale zároveň se mezi nás nevplížila žádná trapnost.

Pořád jsme to my, dokážeme si ze sebe dělat srandu a říkáme si úplně všechno, i když jsou to třeba nechuťárny. Takže jsme vůbec o nic nepřišli, naopak jsme hodně získali. K našemu přátelství přibyly muchlovačky a taky sex. (Už mi nerudnou uši, když myslím na sex.) Po tom, co jsme to dělali o Vánocích poprvé, jsme byli nadržení víc než Noob, když v ulici hárá nějaká fenka. Chtěli jsme to dělat pořád a kola a bikepark, obojí šlo tak trochu stranou, ale postupně se to zase ustálilo.

Teď mám teda taky skoro pořád furt na muchlovačku, ale zároveň dokážu myslet i na další důležité věci, jako jsou kola, jídlo a hraní na PSku.

Vzpomenu si, jak jsme se ráno před turnajem líbali. Ale pak zakopnu o kořen a to mě trochu probere. Ježišmarja, Floyd je mrtvej! Musím ho pomstít! Postarat se, aby tým žlutých paznehtů litoval až do posledního okamžiku svojí zrádné existence. Zadupu je do země jako slimáky. (Pravda je, že jsem jednou jako malý omylem slimáka přejel a hrozně mě to rozbrečelo. Floyd mi pomohl uspořádat pro něj pohřeb a ani se moc nesmál.)

Vydrápu se do svahu na dohled ohniště a prostrčím hlavu hustými větvemi keře. Máma Melinda, Lynn a celá ta jejich zrádcovská partička přeživších zaujímají pozice na různých místech. Někdo postává u ohniště, někdo sedí na špalku, někdo se částečně schovává za stromem. Ale nepřipadají mi vyloženě ve střehu. Nejspíš čekají, s čím se vrátí jejich zvěd Thomas.

Který už se nikdy nevrátí. Ha ha ha. Ten bídák zhyne v prachu cesty a kojoti si pochutnají na jeho mrtvole! (Nedávno jsme s Floydem viděli film o kovbojích. Nevím, jak to skončilo. Zrovna jsem klečel u gauče před Floydem a něco jsem… hledal.)

Odhrnu si vlasy z obličeje a pořádně se vydýchám. Ponožky v botách mám totálně propocené, nebo je to možná voda, i když si nepamatuju, že bych to vzal přímo přes potok. A cítím, jak mi z těch růžových pačesů stéká čůrek po tváři.

Střelit mámu za to, že ze mě udělala chodící terč, jsem si fakt užil. Má u mě pořád vroubek, nebo možná několik vroubků, protože mě nabádala, abych vrazil svojí lásce nůž do srdce a nechal ji napospas džungli. A to by udělal jenom totální poseroutka, což já nejsem. Mám svoji hrdost a teď i dost silnou motivaci pomstít se.

Vzpomenu si na Floydovo tlející tělo (možná už se s Thomasem vydali na limču, protože kdyby někdo z nás umřel, jsme domluvení, že se potkáme u stánku paní Collinsové) a nahodím totální Mortal Kombat mód. Červený šátek si uvážu do vlasů podobně, jako to nosí Floyd, a zkontroluju, kolik mám nábojů. Dalo by se říct, že jsem na tom líp než minulý rok. Mám jich šest. Ale na vítězství stejně nehraju, bez Floyda by mě to nebavilo. O čem by pak byl život?

Obecně vzato o životě bez Floyda ani nechci přemýšlet, jakože vůbec nikdy. To by mě přepadla divná lítost. Doufám, že kdyby měl jeden z nás doopravdy umřít, bude to totálně epická smrt. A stane se to rychle a čistě a oběma naráz, aby se tomu druhému nestýskalo.

Noob zdědí PSko a sbírku našich triček.

V rukavicích se mi strašně potí ruce a navíc mi připadá, že bez nich třeba budu lepší, takže je sundám a narvu do kapes. Skloním se, abych zkontroloval, že mám utažené tkaničky od bot. A pak už není kam couvnout. Takže necouvám. Vyrazím dopředu jako šílenej.

„Za Floydaaaaaa!“ řvu a první dobře mířenou ránou střelím jednu z těch zrádcovských brambor do ruky, další ránou vezmu mámu Melindu do břicha a přitom běžím dál, blížím se ke květinářce a zvedám pušku. „Za Floyd –“ Tady někde mi pistole trochu sklouzne, ale ustojím to, chytím ji, akorát že… „Aaaa!“ Než namířím na květinářku, vyběhne proti mně Lynn s podobně zuřivým výrazem – nejspíš si spočítala, že jsem odprásknul Thomase, takže je to skoro až romantická bitka plná pomsty a nenávisti. Až na to, že než si stačím pomyslet cokoli dalšího, Lynn mi to napere do krku, až to štípne.

Chvíli vidím žlutě. Tohle je konec.

Pistole mi vyklouzne z ruky a já si přitisknu dlaň na ránu. Představuju si, jak mi mezi prsty protéká žlutá barva. Padnu k zemi jako podťatej (ale celkem opatrně, abych si nezlámal ruce, prostě tak opatrně, jak to na mrtvolu jde).

Nakonec mě vážně zradily moje zpocené pazoury. Táhle vydechnu a zůstanu nehybně ležet s pohledem upřeným k nebi. Vnímám, jak ze mě vyprchává život.

„Paulie, seš v pohodě?“ nakloní se nade mě Lynn a šťouchne do mě hlavní. Žlutý šátek má kolem krku a jinak je celá v černé, takže by mě nepřekvapilo, kdyby byla zpocená úplně stejně jako já, to jest totálně mastnej vdolek.

Zvednu ruku a ukážu jí palec, jakože pohoda.

Lynn přikývne. „Uvidíme se večer na slavnosti. Ostatní šli pro vlajku, ale já na to peču. Stačí mi, že jste s Fullerem mrtví – jste mrtví, že jo?“ Teprve teď se zamračeně rozhlédne, jako kdyby čekala, že je to past a Floyd odněkud vyběhne.

„Úplně mrtví,“ přiznám poníženě. „Ale Thomas taky.“

„Jdu ho najít.“ S tím odkráčí a ostatní jdou s ní, takže jsem najednou u ohniště sám, civím skrz větvě na prosvítající paprsky, které mě lechtají na nose, a užívám si pocit, že po několika hodinách pobíhání a střílení prostě jenom ležím a nic neřeším. Propocené tričko mi usychá na zádech a trochu to studí, což je příjemné.

„Ahoj,“ ozve se po nějaké době a nade mnou se objeví ten nejkrásnější kluk na světě. Můj kluk. Který obětoval studenou limonádu, jen aby mě vyzvednul uprostřed lesa.

Je totálně špinavý a na tváři má trochu bláta. Ale navzdory žluté skvrně na hrudi se usmívá od ucha k uchu. Dokonce přitom ukazuje svůj výstavní – a můj extra oblíbený – falešný zub, který trůní na místě po zubu, co jsem mu omylem vyrazil.

Dal jsem tomu falešnému zubu od té doby asi tisíckrát pusu.

„Ahoj!“ řeknu potěšeně. „Zmrtvýchvstání.“ Trochu se nadzvednu na loktech a taky se usměju. „Je tady krásně.“

Floyd se svalí vedle mě a ruce si založí pod hlavou. Chvíli jsme ticho, jen klidně oddechujeme a skoro bych si dovolil tvrdit, že jsme ty nejšťastnější mrtvoly široko daleko. Vzpomenu si, jak jsme tady tenkrát takhle leželi nacpaní v jednom spacáku jako dva párci a tiskli jsme se k sobě, zatímco Floyd neměl páru, že jsem z něj totálně hotový a rád bych se k němu zachumlal ještě blíž, klidně do klokaní kapsy mikiny. A teď je u mě a ví, že ho zbožňuju.

Nahmatám jeho ruku a propletu s ním prsty.

„Ten tvůj skoro přemet, cos předtím udělal, když na nás zaútočil Thomas, byla nejvíc epická věc!“ pronese Floyd pyšně. „Kdyby existoval skutečnej turnaj Mortal Kombat, mohl by ses přihlásit. Jakože bych si na tebe i vsadil.“

Krásně se to poslouchá, ale můj kluk dost opomíjí, že za mě obětoval život. Nebýt jeho, byl bych mrtvola mnohem dřív. A taky nezmiňuje, že jsem si kvůli horku sundal rukavice, což zcela určitě vedlo k tomu, že mi maličko vyklouzla pistole. Ale třeba je mu to totálně ukradené. Vypadá fakt až podezřele spokojeně. I tak prohodím: „Promiň, že jsem tě nepomstil.“

„To nevadí.“ Mávne nad tím rukou a sedne si. Vlasy mu trčí do všech stran, šátek nešátek. „Zemřels hrdinnou smrtí.“

Zavrtím hlavou a cítím, jak se mi přitom do temene zapichuje jehličí. „Jak ses za mě obětoval, to bylo neuvěřitelný. Umyju ti za to záda. A budu týden sbírat Noobova hovna.“ Sotva to pronesu, napadne mě, jestli jsem se maličko neunáhlil, protože týden je dost dlouhá doba na to, aby Noob stačil sežrat nějakou prasárnu a pak ji vysrat v ne zrovna pevné formě. Jenomže mám Floyda, takže mi taková drobnost nejspíš nemůže tak snadno zkazit náladu.

„A koupíš mi kukuřici,“ přitaká Floyd.

„No jasně! Sakra, tohle je zatím to nejlepší léto. Ale byl to nejlepší celej rok.“ Ani trochu nepřeháním. Užil jsem si každou vteřinu a tím myslím i momenty, kdy jsme tvrdli ve škole. Je až nakažlivé, jak dobře mi je, protože mám Floyda a on má mě. Podívám se na něj a pořádně si ho prohlédnu, svého kluka. Zkontroluju bláto na obličeji, rozcuch, špinavé ruce, kolena od písku, škrábanec na noze, ponožky od bláta, tenisky, co smradem připomínají močůvku. „Seš jako prase,“ řeknu hrdě.

„Joo, mám zaschlé bahno mezi prsty na nohách. Je to fakt divnej pocit,“ zašklebí se Floyd. „Jdeme do sprchy, ať jsme brzo na slavnosti? Ty jo, ani nevím, jestli už nějakej tým vyhrál.“

Podle mě se bude ještě nějakou dobu hrát, ale vlastně je mi jedno, jestli vyhraje náš tým. Samozřejmě by mě potěšilo, kdyby to žlutí prosrali – může se říkat „vidím žlutě“, když má člověk vztek, nebo to zní, jako že má žloutenku? – nicméně v kontextu všeho na tom vůbec nezáleží. Těším se, že si užiju večerní slavnost s lampiony, že si s Floydem nakoupíme hromadu jídla a zbytek večera strávíme hraním na PSku. Životní jistoty. A ráno brzy vypadneme i s Noobem ven.

Vstanu, opráším si zadek a spolu s Floydem se rozejdeme k náměstí. Ve stánku organizátorů turnaje odevzdáme pistole, zjistíme, že fakt zatím ještě nikdo nevyhrál, ačkoli modří k tomu mají asi nejblíž, vzhledem k tomu, že mezi mrtvolami jsou hlavně červení a žlutí, a pak se courneme pro limču.

Sedneme si na obrubník a cucáme led, zatímco pozorujeme ostatní. Lidi z party, a tím myslím tu žlutou lidskou spodinu, tady nejsou, což je jedině dobře, protože jsem se zatím nerozhodl, jak se k té zradě postavím.

Jestli si ale máma myslí, že teď budu uklízet o to víc, brzy zjistí, že to umím ještě míň.

***

Vítr mi cuchá vlasy a propocené tričko pomalu usychá. Mám sázku sám se sebou, jestli uschne úplně, než dojedeme domů (vítěz dostane zmrzlinu, takže já).

Šlapeme do pedálů ve snaze vyvézt se na Fíkové co nejvýš, ale stejně nakonec musíme máknout – oba se postavíme, abychom mohli pořádně zabrat. Floyd jede jako první a svaly na opálených lýtkách se mu napínají.

Smykem zastavíme na trávě u Fullerů a už z dálky slyšíme nadšený štěkot. Noob se valí zahradou jako velká voda a uši mu srandovně plandají. Schytám plnou dávku chlupů, obří olíznutí a fláknutí packou, až si z toho doslova sednu na zadek.

Noob je v tomhle nejlepší. Vždycky nás vítá, jako kdybychom se neviděli roky.

Jakmile ho s Floydem dostatečně podrbeme a poplácáme („No kdo je hodnej chlapeček, kdopaaaaak?“), jdeme dozadu. Na zahradní houpačce tam napůl sedí a napůl leží táta James a poslouchá písničky. Twenty One Pilots to sice není, ale nedá se říct, že má úplně pitomý vkus. Sotva dojdeme k němu, usměje se. „Nazdar kluci, tak jak bylo?“

Floyd si založí ruce na hrudi. „Tys o tom plánu věděl?“

„O plánu, jak nás zneškodnit,“ dodám. Táta je sice fakt v pohodě, což prokázal už asi tisíckrát, naposledy když zkoušel bunny hop, ale tohle by byla celkem kudla do zad. Jenže sotva mu řekneme o tom zneškodnění, je vidět, že nemá ponětí, o čem mluvíme. Trochu se mi uleví. Že ne všichni v našem okolí jsou krysy, jak by řekl Floyd.

„Fakt netuším, o co šlo. Prohráli jste?“

Z té otázky usoudím, že se máma Melinda ještě nevrátila. Nejspíš někde kecá s mojí mámou a obě si tleskají, že přestože umřely, já a Floyd jsme to taky projeli.

Tahám se s Noobem o ohryzanej klacek, zatímco Floyd tátovi v rychlosti převypráví, na čem se proti nám mámy spolčily a jak do toho zatáhly celou partu. Pak Floyd pronese, že jdeme do sprchy. Přesně takhle to řekne. Jdeme do sprchy. A ani trochu přitom nezčervená, přitom kdyby to podobně oznamoval ještě před pár měsíci, zrudnul by až na zadku, protože by nechtěl, aby naši rodiče věděli, že děláme věci, jako například chodíme do sprchy spolu. Vlastně tím tátovi taky říká, že kdyby nás hledal, tak ať nás rozhodně nehledá, jelikož budeme mít co dělat se sebou navzájem.

Tátovi je to putna. Naposledy ho naše společné sprchování zajímalo, když jsme chvíli předtím umývali Nooba, jehož chlupy ucpaly odtok a my si toho celkem dlouho nevšimli. Pořádali jsme totiž jazykovou bitku a později jsme museli vysvětlovat, proč je v koupelně menší jezírko.

No zkrátka chci říct, že je moc fajn, když se člověk nemusí tolik stydět. Když všichni vědí, že k sobě s Floydem patříme.

Nooba necháme s tátou, aby mu dělal společnost, a zamíříme do baráku.

Teprve během svlékání zjistím, jak ukrutně jsem špinavý a zpocený. Ponožky, co si sundávám, jsou radioaktivní materiál a nezávidím člověku, který je bude prát. Ačkoli… To se možná ještě unosí. Není důvod hnedka všechno házet do pračky, přestože tenhle postoj se mámám zrovna moc nezamlouvá.

Jako první vlezu do sprchy a zašprajcnu hlavici tak, aby mi voda tekla přímo na hlavu. Nastavím vlažnou, skoro až studenou, a je to ukrutně osvěžující. Když teda nepočítám, že to trochu štípe kvůli tomu, jak jsme se schovali v kopřivách.

Sáhnu pro šampon a po očku sleduju, nebo možná dost napřímo sleduju svého kluka, který se taky vysvléká. Je to moc fajn, mít kluka, co je navíc hrozně hezký. Člověk se může kdykoli bavit tím, že na něj civí. Floyd se navíc od momentu, kdy mě našel ležet jako placku na zemi, nepřestal usmívat. Což je na pováženou, jelikož jsme oba zemřeli, ale jak ho znám, žije prostě z toho, že to byla mega řežba.

Myslím, že o téhle bitce se budou děti učit na střední ještě za hodně dlouho. Ne moje a Floydovy děti. Nevím, co bychom s nimi dělali. Ale možná moji a Floydovi psi?

Floyd vleze ke mně do sprchy a usměje se ještě víc.

Otevřu pusu, nachytám do ní vodu a pak ji nechám vytéct, zatímco se taky usměju. „Chtěl jsem stihnout bikepark.“ Pročísnu si vlasy, ze kterých mi stéká růžová barva. Takhle to je vždycky. Postupně se bude vymývat a bude čím dál světlejší, vyblitější a jakoby vyšisovaná. Alespoň myslím. Kdoví, co mi máma napatlala na hlavu tentokrát (a stejně jí to k ničemu nebylo, mířil jsem přesně, a kdybych nešetřil náboji, střelím ji třeba ještě dvakrát třikrát – asi mě ta zrada pořád maličko bolí).

„Můžeme vzít kola a zajet pár koleček po slavnosti,“ řekne Floyd a taky sáhne pro šampon. „Nebo si dáme pauzu před výletem k bunkru.“

Na výlet k bunkru se fakt těším, tím spíš, když to loni nedopadlo úplně podle našich představ, protože jsme spolu s Floydem moc nemluvili. Navíc nás vyděsil Noob, který se tvářil jako lesní příšera, a pak taky bouřka. Ale před spaním jsme se s Floydem maličko hladili a to bylo super, i když jsem nevěděl, co si o tom myslet.

Letos pojedeme na stejné místo – já, Floyd, Noob, Jon, Matt a David, a možná se přidají i Thomas, Akio a Lynn. Přespíme tam a všichni další den zase odjedou, zatímco já, Floyd a Noob tam strávíme ještě jednu noc. Připadá mi to super a taky dost sexy. Poprvé spolu budeme pod širákem úplně sami, navíc takhle daleko. Ale teda museli jsme si slíbit, že nebudou žádné strašidelné příběhy před spaním. Žádní lesní duchové a další příšery.

Uvědomím si, že Floyd trochu vytřeštěně kouká. Nejdřív mě napadne, jestli si nedal šampon do oka, ale on potom nevěřícně pronese: „Řekl jsem právě, že si dáme dneska pauzu?! Ježiši, že bych stárnul?“

To mě taky vyděsí. Prostě neexistuje šance, že by mohl stárnout, protože jestli on, tak já taky. Stáří je tak trochu jako lepra. Než se naděju, budu místo kola sedět u televize a budu tak línej, že nevykrkám ani abecedu. Brr. „To snad ne,“ vyhrknu. „Víš co? Žádná pauza. Nesmíme zestárnout.“ Nakloním se k Floydovi a přimhouřím oči. „Hele, neroste ti náhodou knír?“

Ve skutečnosti je to jenom pár chlupů, ale s Floydem jsme došli k názoru, že knír zní rozhodně líp. Má to punc vážnosti.

Každopádně Floyd se za jeden z těch chlupů rozmrzele zatahá. „Nee, děláš si srandu? Už zase? Tak to nestárnu, ale bude ze mě nejspíš opice.“

Na opici má těch chlupů celkem málo, ale nehádám se. „Krásná opice!“

Floyd mě šťouchne do hrudníku. „Miloval bys mě, i kdybych měl chlupy úplně všude? Jakože třeba i na zádech a na zadku?“

Automaticky sklouznu pohledem k jeho rozkroku, protože stojí čelem ke mně a já mu tím pádem nevidím na zadek. No a tam dole má taky chlupy, ale to mi nevadí. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mi to vadilo, když je mám taky. Ale prostě na něj chvíli koukám.

Líbí se mu, že koukám.

„Jakože by sis to nechával schválně růst?“ zeptám se zamyšleně. „Jako zahrádku?“

„Nee, prostě by to začalo růst tak rychle, že by s tím nešlo nic dělat. Večer bych se oholil, pohodka, a ráno se vzbudil zarostlej.“ Floyd o tom mluví dost vážně, ale já ho chápu. Je to vážné téma. Myslím, že vážnější je máloco, maximálně nějakej zombie virus. Nebo blížící se škola.

Uvažuju nad Floydovými neexistujícími chlupy na zádech a zadku a v duchu je zamyšleně pročesávám, než řeknu: „Takže kdyby ses někdy neoholil, byl bys za chvíli jako Chewbacca ze Star Wars?“

Floyd otočí kohoutek, aby už netekla tak studená. Nejspíš jsme se osvěžili dost. Pak si poklepe na čelo. „Proč říkáš ze Star Wars? Já přece vím, odkud je Chewbacca! A jo, přesně jako on. Políbil bys mě? Hm?“ Zamrká. „Políbil by mě Han Solo?“

Je mi jasné, že tím Han Solem myslí mě, proto se zaculím. „A dělal bys ty hýkavý zvuky?“ Zkusím Chewbaccu napodobit, ale moc mi to nejde, akorát si maličko loknu. Vyvážím to tím, že přejedu Floydovi prstem od hrudníku až k pupíku. „Han Solo by tě chtěl v posteli,“ oznámím vážně. „Ve svojí lodi. Hezky bych ti ty chlupy učísnul, vrrr.“

Floyd taky zkusí zahýkat a ten zvuk je o něco výstižnější. „Dobře,“ přikývne spokojeně.

Naznačím mu, aby se otočil, a sáhnu pro mýdlo. Vymáčknu si trochu na ruku a začnu mu mýt záda, nebo ho spíš tak hladím a masíruju, a když spokojeně zamručí, můj žaludek udělá nadšené salto. Za to můžou ty motýlci. Pořád jich v sobě mám celé hejno. „Hele,“ nadhodím po chvíli, „miloval bys mě, kdybych smrděl jako zpocený ponožky? Ale nemyslím jen nohy. I vlasy by mi tak smrděly. Dýchal bych jako zpocená ponožka. Jen se snažím zjistit, kde je ta hranice.“

Můj kluk bere podobné otázky vážně, takže se nad tím zamyslí. „Hmm. A nešlo by to přebít? Jakože vůbec ničím? Prostě… I kdyby ses navoněl, tak bys pořád páchl?“ Odhrne si mokré vlasy z obličeje, načež sáhne pro mýdlo a začne mýt záda mně.

Sotva se mi jeho prsty rozeběhnou po kůži, spokojeně zavrním. „Joo. Vlastně by to mohlo být jako prokletí!“ Vnímám horké dlaně, jak mi kloužou po lopatkách a podél páteře. „Že bych smrděl pořád, akorát o půlnoci bych voněl jako květinková zahrádka. Ale to by trvalo jen chvíli a pak by zas přišel smrad.“ Dlouze zaúpím, když mi Floyd promne ramena. Je to úlevný zvuk. Od té doby, co jsem s Floydem, zjišťuju, kolika zvuky může člověk vyjádřit potěšení, a nepřestává mě udivovat, že je jich tolik. „Ty vole,“ pronesu blaženě, „úplná kráska a zvíře. Až na to, že jsme oba zvíře.“

Otočím se k Floydovi, zrovna když se rozesměje. „Né, byl bys kráska, akorát smradlavá. Ale vzhledově bys byl v pohodě. Víš co? Kdybys smrděl, koupil bych si ten nejsmradlavější parfém na světě, něco fakt odporného, a stříkal bych se tím. Tím pádem bychom smrděli oba, takže by se ty smrady vyrušily a navzájem bychom se necítili. To by šlo.“

Připadá mi to jako dobrej plán. Ale asi by mě to nemělo překvapovat, protože strašná spousta našich plánů je dobrá, někdy dokonce výborná. Máme to v sobě už od narození, jenom mámy to nikdy nedokázaly pořádně ocenit. Ani táta. Přitom zrovna tátovi jsme jednou připravili k narozeninám parádní dárek – když nám bylo deset, chtěli jsme mu dát něco originálního a mě napadlo, že by bylo fajn pomoct mu přerovnat dílnu, kde tráví spoustu času. Došel jsem totiž k názoru, že musí být strašně na nic hledat ty správné šroubky v různých šuplících, pečlivě rozdělené podle velikosti. Táta musel chodit po dílně sem a tam, místo toho, aby je měl na jednom místě, což ho dle mého názoru zdržovalo od práce.

Tak jsme s Floydem úplně všechno, šroubky, matičky a další hovadinky, smíchali do jednoho obřího kýble, aby to měl pořád po ruce. Překvapení!

„Já bych si koupil nalepovací chlupy,“ rozvíjím Floydovu myšlenku. „Třeba dlouhej plnovous, co má Santa. A vždycky bych si ho bral, kdybych s tebou šel ven. Nebo bych dělal, že tě venčím. Bylo by to jako chodit s Noobem.“ Představa chlupáče Floyda mi nepřipadá tak strašná. Nejvíc mě zajímá, jestli by i jako Chewbacca nosil kšiltovku.

„To bys nemusel,“ namítne Floyd. Jednou rukou se zapře o zeď a trochu balancuje, když si zkouší umýt chodidla. Někdy si do sprchy i sedáme a dlouho kecáme, a možná bychom to udělali i dneska, kdybychom se netěšili na slavnost. Přesněji na tu hromadu jídla. „Protože kdybychom spolu vyšli ven, tak by před tím smradem všichni utekli a nikoho bychom nepotkali. Akorát si nejsem jistej, jak by to bral Garry, kdybychom takhle došli do Blinku. Možná bychom se ho mohli zeptat. Jestli by nás obsloužil chlupaté a smradlavé.“

„Rozhodně,“ přikývnu na souhlas. „A Garry na to: Vždyť vás přece obsluhuju. A přitom se bude tvářit úplně ledově klidně, ani mu necukne koutek, nic.“

Jakmile si Floyd umyje nohy, nakloním se k němu a dám mu pusu. Využiju toho, že se soustředí na moje rty, a pořádně ho plesknu po zadku, přes obě půlky. Až to mlaskne. „Jen kontroluju, jestli už ti to neroste.“ Zasměju se mu do pusy a podruhé ho políbím na zuby, což nás pobaví oba.

Ruce na jeho zadku nechám jako odstrašující případ pro všechny chlupy, které by tam snad chtěly vyrůst. Moje území.

Ale asi se nemusím bát. Floydův zadek je hladký a horký a pevný z toho, jak furt jezdí na kole. Je… Je tak těžké ty ruce zase sundat, obzvlášť když Floyd přistoupí o krok blíž. Já taky. Už zase spolu trochu bojujeme a ve sprše je čím dál větší horko.

***

Mám rád lampiony a nevidím v tom žádnou větší symboliku ani nic hlubšího. Prostě je mám úplně obyčejně rád, jelikož svítí a mně je to příjemné. A taky se odráží ve Floydových očích.

Nevím, co dělám víc. Jestli zvedám hlavu a koukám nad sebe, na dlouhý provaz, kde se lampiony pohupují (těch provazů je ve skutečnosti několik, kdyby náhodou někoho napadlo, že jeden přestřihne), nebo na Floyda.

Kolikrát se tak stane, že škobrtnu, ale pokaždé to dorovnám, za což vděčím Noobovi, který mě s neomylnou přesností táhne ke stánkům s jídlem. Chvílemi za ním tak trochu vlaju.

Minulý rok jsme ho s sebou nebrali, částečně kvůli tomu, že před dvěma roky skočil na starostovu manželku a sežral jí burger. Bylo v tom dost hysterie. Samozřejmě ne z Noobovy strany, ten si chtěl prostě jen požvýknout! Ale mámy nás pak dost důrazně poprosily, aby sem už navolno nechodil. Možná bychom ho nechali doma i tentokrát, mohl by koukat na telku a cupovat v posteli kačera, jenomže na nás tak smutně koukal, jako kdyby chtěl taky vyrazit do společnosti! A mámy i táta jsou na slavnosti, takže se nikdo z nich nenabídnul, že mu bude celý večer házet míček.  

Tím pádem je Noob tady a má z toho děsnou psinu.

„Ale no táák,“ řeknu, kdy si všimnu, že stačil sníst během vteřiny něco, co mohl být kus bagety, nebo taky holubí hovno.

Všude je spousta lidí, mačkáme se mezi nimi, ale jakmile si všimnou, že máme červené šátky, nechávají nás projít. Tým červených totiž nakonec zcela překvapivě brutálně zaválel a zvítězil, přestože byli jeho dva nejlepší členové zabiti! Možná to i trochu pomohlo, jelikož jsme strhli pozornost na sebe a ostatní tak mohli úplně v klídečku ochránit vlajku a sejmout nepřítele. Krom dobrého pocitu máme na všechno slevu, což nás těší snad ještě víc.

Je horko a u stánků s jídlem přímo peklíčko. Nejradši bych zamířil pro cukrovou vatu, ale Floyd mě dost neomylně strhne ke stánku s kukuřicí. Ve vzduchu voní paprika a kari. A všude je spousta světel, tolik radosti a smíchu, že i Noob vrtí ocasem, aniž by k tomu měl nějaký extra důvod. Čekáme, až si Floyd objedná kukuřici, a já ho mezitím drbu na hlavě. Nooba, ne Floyda. Pak ho vezmu k velkému keři, aby mohl zanechat světu zprávu, že tady dneska večer byl.

Noob se zvednutou nohou čůrá a Floyd klidně kouše kukuřici. Ze tmy jsou slyšet cvrčci, jako kdyby pořádali svůj vlastní koncert. Je v tom něco skoro až poetického.

Podám vodítko Floydovi a vezmu si od něj kukuřici, abych si taky kousnul. Je celkem ostrá a mastná, takže to okamžitě miluju. Dělíme se o ni, zatímco se mezi stánky couráme na náměstí, které je tak trochu považované za centrum dění. Uprostřed hoří oheň a u něj postává pár lidí, kteří grilují. O kus dál jsou dřevěné stolky a lavičky. Jeden stolek zabírají mámy s tátou – když dojdeme blíž, všimnu si, že má táta jako jediný pod zadkem polštářek, ale jinak to vypadá, že bude zanedlouho zase v pohodě. Tím pádem připravený naučit se další triky na kole.

Máma Melinda se nechala slyšet, že táta James už není nejmladší a měl by se uklidnit, ale podle mě se dá dobře zadivočit i rozsekat v jakémkoli věku. Takže ho v tom s Floydem hodláme podporovat.

Pustím vodítko a koukám, jak se Noob vítá a všem olizuje obličeje. Málem mámě vyrazí sklenku s vínem, ale následně se trochu zklidní a celkem spokojeně si vyleze na lavičku vedle ní. Vypadá, jako kdyby se chystal objednat, a taky s otevřenou tlamou nahlas dýchá.

„Vítězství!“ Zamávám mámám rukou před obličeji a ukážu tak šátek ovázaný okolo zápěstí. „I když jsme zemřeli násilnou a zrádnou smrtí, náš tým uchránil vlajku.“ Kopřivová lázeň za to rozhodně stála. Ničeho nelituju. Ačkoli ještě tak úplně nevím, jak se stavět k tomu, že nás mámy zradily, ale jak jsem říkal… Světlo lampionů je uklidňující a Floydův úsměv taky, tím pádem se určitě usmívám i já, jak rozteklá zmrzlina. Umaštěná zmrzlina. Ještě pořád si totiž střídáme kukuřici.

Máma mi prohrábne vlasy, nestačím před ní ucuknout. „Prosím tě, vždyť ani nevíte, kde měl váš tým základnu.“

Vyměním si s Floydem pohled a dojde mi, že fakt nemáme nejmenší tušení. Zato mám ale argument: „Dostali jsme slevu na jídlo.“ Doufám, že se tím vysvětluje úplně všechno, ale asi jo, jelikož táta James přikývne.

Kromě vína, které je na stolech v orosených sklenicích, jsou tady taky hranolky a několik omáček. Možná se Noob ve skutečnosti nechtěl družit, ale šlo mu o to být blíž žrádlu. A my s Floydem mu rozumíme, protože sotva dojíme kukuřici, přitáhneme k sobě hrancle. Neptáme se, jestli můžeme. Tohle je zákon džungle.

Rodiče dál klidně popíjí víno a působí vyzenovaně. Nejspíš by jim bylo jedno, i kdybychom začali jíst ubrousky.

Máma nějakou dobu zasněně kouká na lampiony a tváří se podobně jako já, když čučím na Floyda. Což nevím, co znamená. Ačkoli na otázce, kterou nám vzápětí položí, je něco divného. „Kluci, kde dneska plánujete spát?“ Většinou jsou jí tyhle věci putna, proto mě napadne, jestli to náhodou nějak nesouvisí s TéTéčkem. Třeba ho chce pozvat na pozdní svačinku.

„Doma,“ odpoví Floyd vážně a nacpe si do pusy několik hranolek.

Začnu se chlámat. Přijde mi to mega srandovní. A jasně, měl bych mít rozum (tohle často říká Reidová, že bych měl mít rozum, až to Floyd posledně nevydržel a zeptal se jí: „Proč?“ a ona: „Co proč?“ a on: „Proč by měl mít Paulie rozum?“ a znělo to zaujatě, jakože vůbec ne urýpaně a drze, ale spíš jako by ho to fakt zajímalo, no a ona z toho byla úplně v háji a vypadalo to, že neví, co říct, načež se radši vrátila k výkladu, takže člověk rozum asi zas tak nepotřebuje). Kde jsem to byl? Ano, měl bych mít rozum, asi, očividně, protože už je mi sedmnáct, ale kdo mě k tomu může donutit?

„Doma tam, kde žiju já, nebo kde žije Melinda a James?“ upřesní máma a cuká jí přitom koutek. „Omlouvám se, že jsem to neřekla dost jasně.“

Floyd pokrčí rameny a podá Noobovi hranolku, ze které předtím olízne sůl. „To záleží… Zveš nás tady tou otázkou na mega vytuněnou snídani? Protože v tom případě je tvůj dům jasná volba!“

Opřu se lokty o stůl a nakloním se dopředu, když si na něco vzpomenu. „Asi budeme u Fullerů. Nechal jsem si v pokoji nakousnutou bagetu.“ Myslím, že je na posteli a že je v ní majolka, takže kdoví, jestli se bude dát jíst, aniž by to nemělo následky. Ale už jsme s Floydem zažili ledacos a s tím, jak se momentálně nacpáváme, silně pochybuju, že se večer zmůžeme na něco víc než na pořádně dlouhou líbačku.

Floyd přikývne, tudíž mu bageta připadá jako dost pádný argument. A moji mámu to potěší, vidím to na ní, protože máma je dost marná, co se týká skrývání emocí. Nehledě na to, jak by mě potěšilo, kdyby je někdy fakt skrývala – třeba když se vzteká kvůli bordelu.

Vážně není tak těžké zjistit, co za tím vším stojí. Tím spíš, když se máma Melinda spiklenecky pousměje.

„Aha!“ vyhrkne Floyd, jakmile mu to taky secvakne. „To je určitě rande s TéTéčkem.“

Zamračím se, spíš hraně, než aby mě to vážně trápilo. Jsem rád, že je spokojená. No a kdyby randila s nějakým debílkem, stačí pár naschválů a s Floydem se ho zbavíme. Rychlá čistá práce. Po minulém létě v tom máme praxi.

Stejně ale nechápu, proč nám o něm nechce nic říct!

„V kolik že se máte potkat?“ zajímá mámu Melindu a moje máma na to reaguje uzarděním – zrudne jak řepa! – a maličko se zachichotá, když odpoví: „Až v deset.“

„Mami,“ poklepu jí na rameno, „rád bych ti připomněl, že tátu mám.“ Nakloním se přes Nooba k Jamesovi, čehož Noob využije a projede mi jazykem ucho. „Ledaže by ses potkávala s někým, kdo zadarmo spravuje kola, nebo tak něco.“

Uznávám, že to by danému člověku mohlo přinést plusové body. Posunout naše kola na nový level, utáhnout matky, zkontrolovat brzdy a vyleštit rámy. Nějakou dobu se nad tou představou pobaveně šklebím a poslouchám, jak někdo o kus dál hraje na kytaru. A taky překrývající se hlasy spousty lidí a štěbetání ptáků.

Miluju léto. I když to znamená být věčně zpocenej a mít žízeň. Léto je to nejúžasnější období.

„Víš, co by bylo nejlepší?!“ klepne Floyd do stolu. „Kdyby to byl instruktor nějakých adrenalinových sportů.“

Nad tím se zamyslím a sáhnu pro další hranolku. „Nebo alespoň někdo, kdo umí vařit.“

Moje máma a Melinda si vymění pohledy a táta James se uchechtne. Jako kdyby si snad mysleli, že vaření není cool. Přitom například Garry vaří fakt skvěle! Pokaždé s Floydem poznáme, kdy jídlo chystal on a kdy pomocní kuchaři, protože Garry to s kořením prostě umí. Vlastně neznám nic víc cool, než je jeho pizza a lívance!

Sakra, musíme se u něj pak zastavit.

„Potápeč!“ vyhrkne Floyd. Sundá si kšiltovku, prohrábne vlasy a okamžitě si ji zase nasadí. Je nesmyslné, jak moc mu to sluší. Člověku by z toho zaskočilo. „Prosím, ať je to potápěč,“ zaškemrá s pohledem upřeným na moji mámu, jako kdyby to mohla lusknutím prstů zařídit, případně dát dotyčnému kopačky a honem rychle si začít hledat někoho, kdo tráví většinu času pod vodou.

Ale mně to moc nedává smysl. V okolí není žádné větší jezero, kde by se dalo potápět, navíc ani nesedí čas. „Proč by se s ní potápěč potkával až v deset?“ Zavrtím hlavou. Jakože noční ponor? Nebo měl TéTéčko potápěčskou směnu a teď dostal chuť na svačinku? Bože, musím přestat myslet na slovo svačinka, obzvlášť když si do celé rovnice dosadím svoji mámu! Fakt si nepotřebuju představovat, jak se s někým muchluje. (A už vůbec ne, jak se muchluje s někým, kdo má šnorchl.)

„Proč by to byl po desáté opravář kol?“ vrátí mi Floyd.

Co já vím? Zhluboka vzdychnu. „Jen ať to není paní Reidová!“

Teď se zakucká máma a musí to spláchnout pořádným douškem vína. Noob si nejspíš myslí, že je v posledním tažení, protože zakňučí a zkouší jí oblíznout make-up. „Jak vás proboha napadla paní Reidová, kluci?“ zachrchlá máma. Dokonce si maličko pobryndala jedno z mých punkrockových triček, co mi ukradla. „Klid, už vás brzy oficiálně představím! Jenom si chci být jistá.“

Nevím čím. Ale podle toho, jak se culí, si je jistá dost. Naposledy se takhle usmívala, když jí a mámě Melindě město přikleplo pronájem salonu. A snad nikdy jsem ji neviděl takhle se usmívat díky nějakému chlapovi, když nepočítám Nooba, který se dokáže parádně lísat, jakmile z toho může vydyndat podrbáníčko.

Podívám se na Floyda a nakloním se k němu přes stůl. „Ať je to kdokoli, tak ti dám půlku. Všechno fifty fifty.“ I kdyby třeba nechtěl. On mi dal taky půlku táty Jamese, takže je to jedině fér.

Floyd přikývne a pak si plácneme. „Tak co?“ zaksichtí se. „Jdeme na tu přeslazenou vatu?“

„Jo!“ Do háje, ano. Vata je jedno z největších pošušňání, ať už ji člověk odlupuje, nebo ji zmačká do kuličky a narve si ji celou do pusy. „Pojď, Noobe. Startujeme.“

Táta nás poplácá po zádech a mámy nám zkusí prohrábnout vlasy. Nebo alespoň mně, protože Floyd má kšiltku. Ale uhnu a ukážu na ně prstem. „Nemyslete si, že jsme jenom tak zapomněli na tu vaši zradu. To si vybereme. Bude vás mrzet, že jste nás hodily přes palubu!“

Nezdá se, že by si z toho některá z nich něco dělala, a já to vlastně ani nemyslím vážně. S Floydem jsme se shodli, že to byl jeden z nejlepších turnajů vůbec. Doteď mám pocit, že ve mně ještě trochu rezonuje adrenalin, a nemůžu se dočkat, co dalšího tohle léto přinese.

Chytím Floyda za ruku a jeho dlaň je maličko mozolnatá a zároveň hebká, což nevím, jak je možné, a především hřejivá. Jak se tak proplétáme mezi lidmi a zdravíme ty, které známe – je to past, známe skoro všechny – připadá mi, že jsme rodina. Já a Floyd a Noob. A nechci, aby to někdy bylo jinak. My tři jsme prostě tým a je mi fuk, že mám ještě pořád žlutou barvu za nehty a možná i v uchu, že jsme se nedožili konce turnaje a že nás zbytek party pěkně převezl, protože zatímco jsme se já a Floyd muchlovali, oni rozjížděli plán velké paintballové odplaty!

Jsem šťastnej jak blecha.

U stánku si pořídím velkou malinovou vatu, která mi ladí k vlasům, a labužnicky ji po kusech odtrhávám a nechávám ji rozpustit na jazyku. Je měkká a naducaná, připomíná obláček a podle Floyda mi barví jazyk. On sám odmítá ochutnat, nebo teda alespoň ne napřímo. Ochutná tak, že mi dá pusu, a stejně zaprská: „Paulie, jsi hrozně sladkej!“

A já na něj mrknu. „Díky!“

Než se celá debata zvrtne tak, jako se naše debaty obvykle zvrtávají, všimnu si, že na nás od kašny mává Matt. Sedí tam v obležení Lynn, Akia, Thomase a Davida a sotva k nim zamíříme (já zas trochu vlaju, protože Noob nevidí zrádce, ale hromadu lidí, se kterými se dá přivítat), všimnu si, že na sobě mají stejně jako my pozůstatky barev.

Nejvíc v pohodě jsem asi s Davidem, ten se nechal celkem klidně a smířlivě zabít, a taky nám řekl o plánu ostatních. Když se nad tím zamyslím, největší zlo představuje moje nejlepší kamarádka, která se culí od ucha k uchu.

Noob ji alespoň ohodí pořádnou slinou.

„To byla parádní bitka!“ usměje se Thomas nadšeně a ťukne si s námi pěstí, zatímco ignoruje, že Noob zahrnuje jeho holku uslintanou pozorností. Lynn chvíli doslova bojuje o život a málem spadne do kašny. Má jediné štěstí, že si Noob pak všimne kukuřice, kterou drží Matt, a velmi ladně se k němu přesune.

„Jste vrahouni,“ zachechtá se Matt a zavrtí přitom hlavou.

Floyd se maličko zapýří. Je fakt, že jsme to dotáhli celkem daleko.

Nakopnu kamínek, zatímco mezi prsty muchlám další kousek vaty. „Jen mi řekněte, jak se vám povedlo ukecat ostatní lidi z města, aby po nás šli.“

Kluci si mezi sebou vymění pohledy a Lynn vyprskne smíchy, což skryje zakašláním. „Paulie,“ oznámí vážně, „my jsme je nemuseli ukecat! Ukázalo se, že by si do vás rád střelil skoro každej. Tak třeba váš soused, nevím, jak se jmenuje, šel okamžitě.“

Thomas vážně přikývne. „Říkal něco o žábách.“

„Vlastně jsme při tom mluvení s lidmi zjistili, že jste v tomhle městě větší legendy, než jsme si původně mysleli!“ řekne Jon. Drží lahev se zázvorovou limonádou a usmívá se. „A vy jste dokázali, že se zvládnete dostat fakt daleko, i když se proti vám každej spolčí.“

„Zas bych je nepřechválil,“ rýpne si Akio, ale culí se. „Nakonec lehli jak placky!“

„Což rozhodně nebylo díky tobě,“ oplatí mu Floyd. Vzpomenu si, co o Akiovi rád říká (a co Akio rád říká o sobě), totiž že je to mírumilovná panda. A asi fakt je. Když se na Akia kouknu, vidím na něm, že se ta velká křivda, jak ho Floyd před rokem bez slitování zastřelil, dnešním turnajem spláchla.

Všichni jsme totálně nadšení, jak to vlastně dopadlo, a jakmile začneme s Floydem ostatním vyprávět o naší záchranné akci, během které jsme dovedli do bezpečí houbaře, hýkají smíchy.

Zatímco Floyd pak dál kecá s kluky, Lynn se přesune ke mně. „Všechno dobrý, Paulie?“ zeptá se, jako kdyby vycítila, že mě zrada od ní bolela úplně nejvíc. Za ten rok se z ní stala moje fakt hodně dobrá kamarádka. Matt a Jon si někdy dělají srandu, že když si povídá Floyd s Thomasem, mluví spolu kluci, zatímco když já kecám s Lynn, mluví spolu holky. Haha, kdyby tak věděli, jak tahle holka, to jako já, dokáže Floyda pomazlit!

Ale celkově vzato je to z jejich strany spíš legrace, protože Lynn je ta nejvíc badass holka, co znám.

„Joo, dlužíš mi lívance, ale jinak dobrý,“ přikývnu.

„To je fér!“

Nějakou dobu tam takhle sedíme a komíháme nohama, zdravíme se s lidmi, kteří chodí kolem, načež kluci skočí pro limču. A pořádně sladká limonáda je to nejlepší, čím se dá spláchnout cukrová vata (ačkoli Floyd by nesouhlasil).

Užívám si to. Každou vteřinu. Floydovy úsměvy a Noobovo spokojené čmuchání na plácku nedaleko kašny (dá se pak do řeči s partou zdejších děcek, která foukají bubliny a nahlas piští, jakmile Noob začne bubliny chytat do tlamy).

Ačkoli se všichni třeba jednou rozejdeme do jiných škol a měst, uchovám si ten pocit. Mám naši partu rád, ale opravdová esence léta je pro mě Floydův opálený obličej, jeho kšiltka, zpod které mu trčí vlasy, hezké vysportované nohy, to, jak se mu tričko trochu vyhrne nad pupík, jakmile se protáhne, dlouhý flus, který vydoluje až z paty, zářící oči, trochu omastku z kukuřice na tričku, vůně čerstvě posekané trávy, kterou cítím z kůže na krku, když se nakloním blíž, vůně vypraného prádla a potu a oleje, kterým si promazával řetěz na kole, vůně psí srsti a chlupů a v neposlední řadě moje vůně, která na něm ulpí, když se líbáme a dotýkáme.

Jsem beznadějnej. Jak by řekl Floyd, jsem beznadějně zamilovanej kaktus.

Ujistíme se, že všichni počítají s výletem na kolech, a když potom zamíří mezi stánky pro další pochutinky, já, Floyd a Noob se pomalu vydáme domů.

Chvíli vedeme kola a jenom tak kecáme. Čím dál se vzdalujeme od námětí, tím víc je slyšet bzučení a štěbetání. Tohle k létu neodmyslitelně patří. Utrhnu stéblo trávy a polechtám Floyda na krku.

Noob pobíhá po trávnících a kropí, co mu přijde pod nohu.

Je trochu dusno a Floyd si to nejspíš uvědomuje taky, protože po chvíli zkontroluje aplikaci. „Zítra odpoledne by měla přijít bouřka,“ oznámí kysele. Ale pak se moc hezky usměje, protože si nejspíš uvědomí, že od chvíle, co jsme spolu, se ho během bouřky vždycky snažím zabavit, což je překvapivě účinné. Jsem v tom fakt dobrý.

Jako na povel se jeden ke druhému natáhneme pro trochu upocenou sladko-kořeněnou pusu. Jeho rty jsou jemné a k zulíbání, o což se později postarám.

Nejdřív jsem myslel, že si budu chtít po turnaji brzo lehnout, ale, překvapení, zatím nejsem důchodce ani máma, takže mám celkem dost energie. A energie s sebou taky nese plány a chutě.

„Hele, nedáme ještě burgery a Mortal Kombat?“ navrhnu ledabyle.

Podle Floydova výrazu poznám, že je to totálně geniální nápad. Okamžitě skočí na kolo, tak ho napodobím a v ten moment zbystří i Noob. Za chvíli se všichni jako tři šílenci ženeme poloprázdným městem ke Garryho bistru a já si naplno užívám vítr, který mi fouká pod tričko.

Nevím, kolik je, ale jakmile dorazíme ke stojanům a seskočíme z kol, všimnu si, že na dveřích ještě pořád visí cedule OTEVŘENO.

Zato Garry nejspíš už napůl zavírá, protože sotva vpadneme dovnitř a Noob to vezme rovnou k misce s vodou (zas všechno pokropí a zeslintá), Garry za pultem vzdychne. Prostě jenom vzdychne. Ale to je v jeho případě, skoro jako kdyby zaúpěl. „Kluci, no tak. Za minutu zavírám. V deset potřebuju… Potřebuju někde být, jasné?“

Garry má sice dva metry, ale doba, kdy nám naháněl hrůzu, je dávno pryč. Podle mě je to fakt milouš. Mávnu nad tím rukou a zkontroluju hodiny. „Ještě máš šest minut, Garry!“

Floyd přikývne a postaví se k baru vedle mě. „A Paulie ví na sto procent, že si dá burger!“

Tím si nejsem jistý, protože po cestě jsem dostal chuť spíš na pizzu, ale zas nechci Garryho trápit víc, než je nutné. „Jestli se ti to nechce dělat, můžeš nám dát placky s sebou a my si je osmažíme doma,“ navrhnu.

„Nebo nám nechat klíče od kuchyně a my po sobě pak uklidíme,“ přidá se Floyd.

Garrymu cuká oko. Nakonec ale znovu odevzdaně vzdychne a jde pověsit na dveře ceduli ZAVŘENO, načež zmizí v kuchyni. Za chvíli je slyšet zběsilé krájení a prskání oleje.

Myslím, že nás má Garry vážně rád. A taky myslím, že by byla škoda nevyužít toho, že jsme s Floydem v bistru úplně sami, takže za chvíli už hrajeme zapichování párátek mezi prsty a proběhne menší sázka o to, kdo zvládne sníst obsah jednoho sáčku pepře.

Floyd vyhraje. Tečou mu slzy. Musím mu donést vodu a Garry vykoukne z kuchyně, aby se ujistil, že jsme v pořádku. Řekne, že jsme praštění. Floyd je nadšenej, že vyhrál. Líbáme se.

Je to vlastně moje úplně první pepřová líbačka a nechci říct, že bych to v nejbližší době potřeboval zopakovat, ale zároveň je to hodně příjemné. Dost se do toho ponoříme, když nás vyruší zakašlání a vzápětí mám před obličejem tašku se zabalenými burgery. Takhle na první pohled vidím i kaktusové hranolky a napočítám čtyři balíčky s kečupem a… zdá se mi to, nebo Garry přibalil i donut?

Vyměníme si s Floydem pohledy a Garry z nějakého důvodu zrudne. „Vážně spěchám,“ vysvětlí. „To je na účet podniku, kluci. Bavte se.“ A než se nadějeme, začne nás postrkovat ke dveřím. Noob nadšeně poskakuje kolem a zkouší se čumákem dotknout burgeru, který je dole.

Teprve teď si taky všimnu, že se Garry celkem upravil. Oholil. Ostříhal. Sakra, co to s ním je?

Už sahám po klice, když mi to dojde! Ježišikriste! Znovu si vyměním pohled s Floydem a uvědomím si, že to došlo i jemu. Jak jsme jen mohli zapomenout?

„Tak hele,“ řeknu vážně, což mi vzápětí připadá krapet drzé, ale tady jde o vážnou věc, která by mohla ovlivnit moji i Floydovu budoucnost. „Musíme se tě na něco zeptat, Garry. A buď prosím upřímný!“

Garry se ošije, fakt, ten dvoumetrový týpek se normálně ošije! „No,“ vzdychne odevzdaně, „tak ven s tím.“

Kouknu na Floyda a on přikývne, což mi dodá odvahu. Odkašlu si a zeptám se, vážně, odhodlaně, jako muž muže: „Garry, obsloužil bys nás, i kdybychom byli chlupatí a smradlaví?“

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová

* Děkujeme, že jste si spolu s námi prožili střípek léta, kde jsou Paulie a Floyd šťastní a vytlemení párci! A hlavně – kde se od sebe nehnou ani na krok.

* Líbila se vám doprovodná novela VELKÁ PAINTBALLOVÁ ODPLATA? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥