SEDMÁ ČÁST
SEDMÁ ČÁST
KRESBA
Neviditelná ruka nakreslí obdélník, který postupně stínuje – od nejtmavší po nejsvětlejší část.
K tomu je připsáno: Kontrast je dán okolím, v němž se nacházejí jednotlivé intenzity tónů stínování. Kontrastovat může ale i hladké s drsným, ošklivé s krásným.
INT. U TOMÁŠE DOMA, POKOJ – RÁNO
Po okenní tabulce stékají kapky vody, zároveň jsou ale vidět první sluneční paprsky.
Tomáš leží na posteli a kouká před sebe. Na matraci má položený i mobil, od kterého vede nabíječka do zásuvky. Na displeji pomalu nabíhají procenta baterky. 32. 33. 34.
Na chodbě se ozvou kroky a do pokoje nakoukne Martin. Stejně jako Tomáš působí unaveně.
MARTIN
Přijď dolů. Až se dáš trochu dohromady.
S tím Martin odejde a Tomáše se teprve po chvíli zvedne do sedu. Pořád na sobě má Adamovo tričko. A vlasy mu trčí do všech stran.
Vstane a jde do koupelny, kde pustí vodu, a pořádně si opláchne obličej.
INT. U TOMÁŠE DOMA, KUCHYŇ – RÁNO
Monika sedí u stolu s hrnkem kafe, zatímco Martin přechází po místnosti.
Ozve se filmová melodie z Hvězdných válek. Je to Martinův mobil, který se válí na stole.
Monika tázavě pohlédne na Martina, ale ten zakroutí hlavou.
MARTIN
To je Nina.
Monika se dál neptá a zvonění po chvíli ustane.
Jsou slyšet kroky na schodech. Do kuchyně vejde Tomáš, převlečený, s netečným výrazem. Monika téměř okamžitě vstane a rozejde se k němu. Na půl cesty si to ale rozmyslí.
MONIKA
Martin mi řekl, co se stalo, ale ráda bych to slyšela i od tebe.
Tomáš mlčí.
MONIKA
Tomáši?
TOMÁŠ
Vybil se mi mobil a usnul jsem u kámoše.
MONIKA
Vídáš se s nim často? S tím svým kamarádem.
TOMÁŠ
Jo. Učí mě kreslit.
Martin si nedůvěřivě odfrkne a Monika vzdychne.
MONIKA
My dva jsme spolu vždycky mluvili upřímně, takže bych si přála, aby to tak bylo i teď. Udělal ten tvůj kamarád někdy něco, co se ti nelíbilo? Ublížil ti nějak?
Pro Tomáše to je, jako kdyby mu tím uštědřila facku. Zrudne a vztekle pohlédne na Martina.
MONIKA
Nemůžeš se divit, že si o tebe děláme starosti. Není zrovna normální, aby se takhle starý kluk bavil s někým tvého věku.
TOMÁŠ
Je mu devatenáct.
Monika se zatváří způsobem: přesně tak jsem to myslela.
MONIKA
Podívej, já tomu vážně chci porozumět. Ale musíš se mnou mluvit, Tomáši.
TOMÁŠ
Já ti ale odpověděl! Učí mě kreslit. A možná se za mě přimluví na gráfce.
MONIKA
(podrážděně)
No tak to je od něho vážně hezké. Ví ale, že nastupuješ na gympl?
Tomáš si založí ruce na hrudi. Kouká na Moniku odmítavě.
MARTIN
Tomáši, Adam fakt není ten nejlepší kámoš. Navíc… (opatrně) Nenapadlo tě, že se s tebou baví, aby se mi pomstil kvůli Nině?
TOMÁŠ
Všechno není o tobě. A Adamovi jste oba u prdele.
MONIKA
Tomáši, jak to mluvíš?!
TOMÁŠ
Přece jsem nic neudělal. Vůbec Adama neznáte.
MONIKA
Pije a bere drogy.
Tomáš pohlédne na Martina a nechápavě zakroutí hlavou.
TOMÁŠ
Proč jí něco takovýho říkáš, když víš, že to není pravda?
MARTIN
(naštvaně)
Ty si snad myslíš, že když se Adam zhulí, jde pak pěšky a auto si vyzvedne ráno? Ježiši, brácha, nebuď tak naivní. Já fakt nevím, co ti napovídal, ale všechno to jsou kecy.
TOMÁŠ
Nic mi nenapovídal, znám ho! Mnohem líp než ty.
MONIKA
Tak dost, uklidníme to.
Monika si unaveně sedne na židli a hrnek s kávou přitáhne k sobě. Poklepe na stůl a čeká, že se kluci taky posadí. Martin se sveze na jednu z židlí, ale Tomáš zůstane stát.
Chvíli je ticho.
MONIKA
Včerejšek už se nebude opakovat. Já odmítám trnout strachy, že se ti něco stalo.
TOMÁŠ
Nejsem děcko.
MONIKA
A nejsi ani dospělý. S tím klukem už se nebudeš vídat. Kdoví, co za tím vším je, ale-
TOMÁŠ
Ne! Tak na to zapomeň.
Monika šokovaně pootevře pusu, aby něco odpověděla, ale Tomáš pokračuje. Trochu se mu třesou ruce a ve tváři má výraz naprostého děsu.
TOMÁŠ
To není fér! Chováte se ke mně, jak kdybych byl… Na tohle nemáte právo. (k mámě) Mám samý jedničky, pořád se jenom učím, dělám všechno, co chceš! A nestěžuju si, i když jsem furt doma sám. I když jsem vám totálně volnej! Teď mám konečně nějakej život a vy mi to zakážete? Ty mi to zakážeš? A jak to uděláš, když věčně nejseš doma? No? To je fakt neuvěřitelný.
MARTIN
Tomáši-
TOMÁŠ
(k Martinovi)
Když se tě ptám, jestli nechceš něco podniknout, jdeš radši za kámošema, nebo seš s Ninou. Od chvíle, co táta umřel, se ke mně chováš, jak kdybych byl totálně pošahanej. Říkáš, že nejseš můj fotr, tak se tak nechovej.
MONIKA
(chladně)
Takhle mluvit tě naučil Adam? To je vážně skvělý kamarád.
Tomáš na ni nasupeně zírá.
TOMÁŠ
S tátou to bylo jednodušší. I když měl ty svoje stavy.
Na Monice je vidět, že ji to zabolelo, ale snaží se nedat na sobě nic zdát.
Martin vstane a v jednu chvíli to vypadá, že dá Tomášovi facku. Dokonce napřáhne ruku. Pak ji ale odevzdaně nechá klesnout.
MARTIN
(klidně)
Takhle s mámou nemluv.
TOMÁŠ
To je fakt super, že si najednou tak rozumíte, jak jde o mě. Ale mně nerozumíte vůbec.
MONIKA
(nahlas, přísně)
Nevím, co se to s tebou děje. Ale budiž, budu to přičítat věku. Možná potřebuješ pravidelný režim, nikde necourat. Odteď se zase budeš věnovat učení. A s Adamem už se neuvidíš. To je moje poslední slovo.
Tomášovi samovolně tečou slzy, zoufalství i vzteku. Roztřeseně si je otře.
TOMÁŠ
(prosebně)
Nemůžeš to prostě jen pochopit? Že s ním jsem rád?
MONIKA
(zopakuje)
To je moje poslední slovo.
TOMÁŠ
Ne.
Martin unaveně zakroutí hlavou a radši pohlédne k oknu, jako kdyby nad Tomášem zlomil hůl. Do toho mu znovu začne zvonit mobil – melodie z Hvězdných válek.
Pro Tomáše je to jako znamení, že rozhovor skončil. Otočí se k odchodu. Jde rovnou ke dveřím a vklouzne do tenisek.
MONIKA
Co si myslíš, že děláš?!
TOMÁŠ
Jdu za Adamem.
MONIKA
Nejdeš nikam.
TOMÁŠ
Teda, tohle pro tebe možná bude novinka, mami, ale já se taky občas můžu rozhodovat sám.
Tomáš z věšáku sebere mikinu a do kapsy vrazí klíče.
TOMÁŠ
A doktor nebudu. Chce se mi blít, když vidím krev.
S tím za sebou práskne dveřmi a Monika šokovaně stojí na místě. Nezmůže se ani na slovo.
Martin dál sedí u stolu a kouše se do rtu – není jasné, jestli je šokovaný, nebo vlastně trochu pobavený.
EXT. ULICE – DEN
Tomáš běží ulicí a v kapse mu chrastí klíče. Proběhne kolem obchodu s komiksy, běží přes náměstí, kde je kavárna, a nakonec přes park, kde dvě stařenky hrají šachy.
EXT. ADAMŮV BYT – DEN
Tomáš zaklepe a sotva popadá dech. Chvíli stojí v předklonu. Pak se narovná a odhrne si zpocené vlasy z čela.
Dveře se otevřou a v nich stojí Adam. Unavený, jako kdyby celou noc nespal. Má natržený ret. Při pohledu na Tomáše má ve tváři nečitelný výraz, ale ustoupí, aby mohl Tomáš vejít.
INT. ADAMŮV BYT – DEN
Tomáš z lednice vytáhne plechovku coly, rozdělá ji a hltavě se napije. Je pořád ještě trochu roztřesený.
TOMÁŠ
Běžel jsem.
ADAM
To doufám. Protože kdybys šel pomalu a takhle se přitom zadýchal…
Adam zakroutí hlavou a myšlenku nedokončí.
Tomáš se trochu pousměje a colu položí na bar. Počíná si roztržitě. Vrhne rychlý pohled na skicák, který je pořád otevřený na stole. Adam se tím směrem podívá taky.
TOMÁŠ
Bolí to?
Tomáš ukáže na Adamův ret.
ADAM
Ne. Nijak zvlášť. Spíš to tak brní.
TOMÁŠ
Brácha je kretén.
Proti tomu Adam neprotestuje. Místo toho mlčí, o něčem přemýšlí.
TOMÁŠ
Nechce, abych se s tebou bavil. A máma taky. Teda hlavně ona. Dost kvůli tomu vyšilovala. Vadí jí, že jsme… Že spolu trávíme tolik času. Podle ní to není normální.
ADAM
(klidně)
A tobě to připadá normální?
TOMÁŠ
Jak jako?
ADAM
Tak. Že jsme kámoši. Jsme přece kámoši, ne?
Na Tomášovi je vidět, že moc neví, jak to Adam myslí. Rozpačitě se zatahá za tkaničky mikiny.
Adam udělá krok blíž k němu.
ADAM
Bereš mě jako kamaráda?
Tomáš se zhluboka nadechne a pak semkne rty k sobě. Zírá někam do země, k Adamovým nohám.
ADAM
Můžu se tě na něco zeptat?
TOMÁŠ
No.
ADAM
Když jsme se pár dní zpátky byli projet, chtěls mi něco říct. A pak sis to rozmyslel. Co to bylo?
Adam udělá další krok blíž a jemně chytí Tomáše za bradu. Přinutí ho, aby mu pohlédl do očí.
TOMÁŠ
(odsekne)
Nic, co bys nevěděl.
Adam přikývne.
ADAM
Jak dlouho…? Jak dlouho už to takhle cítíš?
TOMÁŠ
Nevím. Nebyl to žádnej moment nebo okamžik, kdy bych si to uvědomil, jasný? Prostě jsme spolu o něčem mluvili, nebo jsem kreslil, nebo jsem si zrovna čistil zuby. Něco úplně obyčejnýho. A najednou jsem to věděl. Úplně stejně jako víš, že v noci bude tma a ráno světlo. Nebo něco takovýho. Jako když víš, že každej jednou umře. Ale to zas nechci úplně srovnávat s tím, že tě…
Adam se k němu skloní a políbí ho. Hodně opatrně a jemně, jako kdyby byl Tomáš neuvěřitelně křehký a on se bál, že ho svým gestem rozbije. Položí mu ruku na tvář.
Tomáš se k němu okamžitě natiskne a polibek mu oplácí. Má zavřené oči.
Adam ho od sebe po chvíli stejně jemně odstrčí. Sám působí nepohnutě.
Tomáš otevře oči, červený ve tváři, a kouká na něj.
ADAM
Asi to vyzní jako klišé, ale když jsem tě poznal, věděl jsem, že jsi jinej než všichni ostatní. Možná za to mohlo to, jak jsem tě poznal… A svým způsobem mě to na tobě fascinuje, všechny ty řeči o smrti a tvůj strach a hledání se. Ale zároveň mě to děsí. Rozumíš tomu? Je na tobě něco, s čím si nedokážu poradit. Jo, tvoje matka má pravdu, asi není úplně v pohodě, že spolu trávíme tolik času. Na druhou stranu, vždycky jsem si to omlouval tím, že jsem tě našel, když ses předávkoval. Na tom vlastně tolik nezáleží. Ale čím víc času s tebou trávím, tím víc si uvědomuju, že to nezvládnu, Tomáši. Zachránit tě. Udělal jsem to jednou, spíš náhodou, klidně můžeš tvrdit, že za to může nějaká posraná osudovost. Ale podruhý to nedokážu. A ten moment jednou přijde. Chvíle, kdy ti bude hrozně špatně a já s tím nedokážu nic udělat. Našel sis špatnýho člověka. Nebo ten špatnej člověk našel tebe, jestli mám být doslovnej. Pro mě jsi prostě moc rozbitej. Když se na tebe podívám, vidím, že to nedokážu opravit. Měl by sis o tom promluvit s mámou nebo s bráchou nebo s terapeutem. Já prostě nejsem kluk, kterej by…
Tomáš na něho upřeně kouká a v jeho pohledu se zračí bolest a zklamání.
TOMÁŠ
Políbils mě.
ADAM
(laskavě)
Nojo. To je taky jediná věc, kterou pro tebe můžu udělat.
TOMÁŠ
Já to nechápu – posíláš mě pryč? Ale proč?!
ADAM
Copak tys mě neposlouchal? Já ti nedokážu pomoct. A nedokážu tě mít rád tak, jak si přeješ.
Adam pokrčí rameny, působí klidně, jako že to s ním vážně nic nedělá.
ADAM
Měl bys jít. Budeš v pořádku. Jsem si tím jistej. Ale teď už bys měl jít.
Adam otevře dveře a čeká, že Tomáš vážně odejde. Zvenku jsou slyšet projíždějící auta. Někde v dálce štěká pes a taky je slyšet dětský smích.
Všechny zvuky jsou neuvěřitelně hlasité.
Tomáš vyjde ze dveří, mechanicky, jako kdyby byl jen tělo.
MONTÁŽ
Celý ten výjev, Tomášův výraz, když se vzdaluje po ulici, se promění v kresbu, zachycenou na jedné ze stránek skicáku. Stylem je velmi podobná japonským komiksům, které Tomáš tak rád čte.
Stránky se začnou pomalu otáčet, podobně jako v první montáži. Na každé z nich je kresba. Ty propracovanější z nich nahrazují neúplné skici. Z poloviny precizní obrázky se mění v chumel nesmyslných čar – zdá se, že to autora přestalo bavit.
Poslední stránky skicáku už jsou většinou skoro samé čmáranice, anebo jenom abstraktní výjevy, laděné do černé, které v sobě nesou něco znepokojivého. Vesměs jde o složitější kresby. Studie knihy na parapetu u okna, kdy dovnitř proniká světlo, špinavé hrnky rozestavěné vedle sebe, voda tekoucí z kohoutku, oko, klíčová dírka, černá chapadla, hodiny… Poslední kresbu tvoří samostatná ostrá linka, která proděravěla papír.
U některých kreseb jsou tužkou připsané jednoslovné poznámky, například: Nevím. Nic.
Montáž ukazuje plynutí času, dobu, kterou Tomáš nad kresbami strávil.
INT. U TOMÁŠE DOMA, POKOJ – DEN
Tomáš sedí na posteli ve velké mikině, zpola zachumlaný, a otupěle kouká na notebook, kde běží sitcom Jak jsem poznal vaši matku. Diváci v seriálu se smějí.
V pokoji je bordel, na stole leží spousta špinavých hrnků a všude je rozházené oblečení. Ani Tomáš nepůsobí zrovna upraveně.
Po chvíli vypne seriál a přitáhne si notebook na klín, ztěžka, jako kdyby ho to stálo spoustu energie. Otevře internet – na jedné kartě má otevřený Adamův Instagram. Dvakrát ho aktualizuje, ale výjev se nijak nezmění, obrázky nepřibudou.
Tomáš na to chvíli zírá, než otevře novou kartu a váhavě napíše do vyhledávače: Jsem
Přemýšlí, co napsat dál, ale Google mu stačí nabídnout možnosti typu: Jsem princezna, jsem číslo čtyři, jsem slovní druh, jsem autista.
Tomáš místo toho otevře jednu z chatovacích místností a na sklo napíše: Jsem sám.
Během vteřiny mu přijdou odpovědi z různých nicků: A seš hezkej? Zkus seznamku. Vole, tak se jdi zabít a nebreč tady.
Tomáš odepíše tomu z posledních nicků: To už jsem zkoušel. Pak zaklapne notebook, hodí ho vedle sebe a svalí se na záda.
EXT. U NINY DOMA, ZAHRADA – DEN
Nina sedí v trávě, bosá, pantofle hozené nedaleko, a pozoruje kočku, která leží u vchodových dveří. Potom stočí pohled k Martinovi, sedícímu na houpačce.
Chvíli jsou oba ticho.
NINA
(klidně)
Upřímně jsem myslela, že se ozveš o trochu dřív. Ale chápu, asi sis to pro sebe potřeboval nějak srovnat.
V tom, co říká, není žádná ironie.
MARTIN
O to právě jde. Já to vlastně vůbec srovnaný nemám. Pořád nechápu, jak jsi mi to mohla neříct. A přitom se mi hrozně stýská. Ale furt to nechápu.
Martin několikrát po sobě přikývne, aby dal svým slovům důraz, a zároveň působí trochu zmateně.
NINA
Omluvila jsem se.
MARTIN
Já vím.
NINA
Jestli se mnou chceš být, nesmí nás rozdělit taková kravina.
Martin se zamračí a nadechne, aby něco řekl, ale Nina honem pokračuje:
NINA
Ale jo, je to kravina. V kontextu vesmíru. Tvůj brácha mě o něco poprosil a já se ten slib snažila dodržet. Copak ti tohle nestačí?
MARTIN
Mělas mi to říct.
NINA
(přísně)
Proč? Upřímně, Martine, proč bys to měl vědět? Ať se ti to líbí, nebo ne, tohle prostě není tvoje věc. Já vím, že Tomáš není dospělej, ale není ani děcko. Nebyls to náhodou ty, kdo si stěžoval, že s ním máma jedná, jak kdyby byl malej? Vždyť se k němu chováš úplně stejně! A Adam není nějaká zlá příšera. Jasně, v mnoha ohledech to je debil, ale ty si myslíš, že kdyby se k němu choval špatně, Tomáš by za ním chodil? Vždyť se učil kreslit, říkal jsi, že s sebou všude tahá skicák. Že působí tak spokojeně.
Martin na ni chvíli kouká a přemýšlí o tom. A Nina vstane, opráší si nohavice a bosá dojde k němu. Dosedne na houpačku.
NINA
Já přece chápu, že ho chceš chránit. Ale tím, co děláš, ho od sebe akorát odháníš. Zkus mu trochu věřit.
MARTIN
Věřím mu! Akorát… je to trochu těžký, dobře?
NINA
Pro něj to musí být taky těžký.
MARTIN
(neochotně)
Jo, je furt zalezlej u sebe v pokoji. Ani s náma nemluví.
NINA
Třeba má jen zlomený srdce.
To Martina pobaví, ale když si všimne přesvědčivého výrazu v Ninině tváři, honem zase zvážní. A povytáhne obočí.
MARTIN
Ty myslíš…?
NINA
Ne. Nic si nemyslím. A ty taky nemysli.
Nina se opře hlavou o Martinovo rameno a on ji chytí za ruku. Chvíli spolu jen tak sedí a houpačka se houpe.
NINA
Už to nedělej.
MARTIN
Co?
NINA
Zlobit se na mě. Nemluvit. Už to nedělej.
Martin ji pevně přitáhne k sobě a políbí ji do vlasů. Objímají se, oba působí klidně.
MARTIN
Už to neudělám.
INT. U TOMÁŠE DOMA, OBYVÁK – NOC
Tomáš hraje na playstationu. Zaklínač svádí boj s bandou lapků a ohání se mečem – Tomáš zuřivě mačká joystick. Pak se zničehonic přestane snažit. Se zvláštním uspokojením sleduje, jak lapkové zaklínače zmasakrují.
Tomáš odhodí ovladač a sáhne pro mobil, kde jsou dva nepřijaté hovory od Moniky. Netrvá to ani pár vteřin, když Monika zavolá znovu.
Tomáš sleduje displej, kde je napsáno MÁMA, a nakonec hovor po několikátém zazvonění přijme.
TOMÁŠ
Jo. Jo… Nevím, neptal jsem se. Asi v práci. (pauza) Ještě něco?
Monika pravděpodobně něco odpoví, ale Tomáš už na to nijak nereaguje. Prostě hovor ukončí. Rozklikne esemesky a otevře konverzaci s Adamem. Pročítá si jejich staré zprávy. Ty jsou vidět v detailu.
Tomáš: Jo, budu tam
Tomáš: 🙂
Adam: Tak honeeem, spěchám
Adam: Koukám na skicu toho hrnku. Možná bys měl kreslit jenom hrnky
Tomáš: Vole
Tomáš: Ale to jsem myslel hezky!
Adam: Vole
Adam: Já taky!
Tomáš: 😀
Tomáš: Dneska ve čtyři? Vezmu ti kafe
Adam: Jojo, ve čtyři
Adam: Tak jsem dojel
Adam: Zítra ráno? Ale ne moc brzo
INT. KLUB – NOC
Jiný typ displeje, ale stále detail na esemesky.
Tomáš: Co je moc brzo?
Adam: Před polednem
Tomáš: 😀 😀
Tomáš: Těším se!
Adam: Já taky. 🙂
Adam sedí u stolu a pročítá esemesky, které si psal s Tomášem. Má skloněnou hlavu a trochu přiblblý výraz (pozn.: následek toho, že hulil).
Ostatní členové party, dva kluci a holka, mluví mezi sebou. Koluje brko.
Ke stolu dojde kámoš a položí před Adama panáka. To Adama vytrhne z pročítání zpráv – schová mobil do kapsy.
ADAM
Říkal jsem ti, že nemám náladu.
KÁMOŠ 1
Tohle je velkej návrat. Dělej, pij.
Adam sáhne pro panáka a vypije ho. Zkřiví obličej. Kámoš se natáhne pro brko, a zatímco kouří, zkoumavě si Adama prohlíží.
KÁMOŠ 1
Seš v pohodě?
ADAM
Jo, co máš zas za problém?
KÁMOŠ 1
Já nemám problém. Nula problémů. O to právě jde. Proto mě znepokujou… znepokuj, kurva, já to snad neřeknu! Znepokojujou ty tvoje. Vytváří to tady takovou špatnou auru – chápeš?
KÁMOŠKA 1
Tys zase koukal na nějaký věštění, že jo?
Tomu se všichni zasmějí, dokonce i Adam se pousměje.
KÁMOŠ 1
Copak vám nepřijde nějakej divnej?
ADAM
Ježiš, neser se do mě.
KÁMOŠ 1
(spiklenecky)
Jestli si potřebuješ zašukat, můžu ti dohodit nějakou přítulkyni.
ADAM
Nepotřebuju.
KÁMOŠ 1
Seš si jistej?
ADAM
Asi už půjdu. Dneska je tu nuda.
Adam vstane, sebere mikinu a rozejde se pryč. Všechny pohledy od stolu se stočí jeho směrem.
KÁMOŠ 1
Počkej! Snad jsem nic neřek’, ne?
Ale Adam už ho neposlouchá.
EXT. KLUB – NOC
Adam zastaví přede dveřmi a zapálí si cigaretu. Kolem něj se trousí spousta mladých lidí, kteří teprve teď přichází. Jejich hlasy splývají.
Adam se rozejde směrem k parkovišti.
NINA M.O.
Adame.
Otočí se za hlasem, a když vidí Ninu, zašklebí se. Nina jde rovnou k němu, vyšla z klubu a má zarudlé tváře.
NINA
Jen jsem se chtěla zeptat, jestli seš v pohodě.
ADAM
A Kesner to ví?
Nina se zamračí a tváří se jí mihne nelibost. Adam vzdychne.
ADAM
Jasně že jsem v pohodě. Od tý doby se mi nikdo do bytu vetřít nechtěl, jestli se ptáš na tohle. Když teda nepočítám jednu fakt hodně ožralou bloncku, která furt vykládala, že u mě bude bydlet.
NINA
(opatrně)
Tomáš za tebou už nechodí?
ADAM
Si myslíš, že jsem debil? Víš dobře, že nechodí.
Nina přikývne a chvíli jenom kouká, jak Adam kouří. Nedaleko od nich je slyšet smích holek a taky pleskání zvratků.
NINA
A nechybí ti?
ADAM
(rázně)
Ne.
Když vidí Ninin vševědoucí výraz, otráveně zašlápne vajgl a pokračuje:
ADAM
Proč by jako měl? Asi tě to překvapí, ale nepotřebuju furt někoho za prdelí.
NINA
Bude jedenáct. A ty jdeš pryč, relativně střízlivej.
ADAM
No a? Třeba si jedu zaplatit nějakou šlapku.
Říká to ale dost nepřesvědčivě a Nina stejným způsobem přikývne, jakože jasně, to určitě.
ADAM
Co Kesner, už na tebe není nasranej?
Nina zakroutí hlavou.
NINA
(klidně)
S Martinem je všechno v pohodě. Ale Tomáš na tom není nejlíp.
ADAM
A co já s tím?
Nina zakroutí hlavou.
NINA
Přede mnou nemusíš nic hrát. Já vím, že ti na něm záleží. Znám tě víc, než bys chtěl, na to nezapomínej. I mimo ty stavy. Znám hodnýho Adama. A ten se o toho kluka fakt hezky staral. Bylo to něco křehkýho, ale bylo to tam. Ty sis nevšiml?
ADAM
Čeho?
NINA
Že s ním seš jinej.
Adam na ni chvíli kouká a pak vzdychne. Otočí se k ní zády a pomalu zamíří k parkovišti.
ADAM
Měj se, Nino.
NINA
Adame, počkej! Promiň, že jsem…
Adam vzdychne a otočí se na ni, působí netrpělivě.
NINA
Budeš v pořádku?
ADAM
Jasně že jo.
INT. ADAMOVO AUDI – NOC
Adam sedne dovnitř, nastartuje a místo toho, aby se rozjel, opře se čelem o volant. Chvíli tak zůstane, unavený, vyřízený.
Teprve po chvíli ho probere zatroubení a něčí hlas:
CIZÍ KLUK M.O.
Vole, tak pojedeš, nebo co bude?
Troubení neustává a Adam pohlédne do zpětného zrcátka. Za ním stojí auto, jehož řidič se vyklání z otevřeného okénka a čeká, až Adam odjede.
Adam si unaveně prohrábne vlasy a otevře kastlík. Vytáhne jednu z bonpar. Rozdělá ji. Strčí do pusy. Pustí rádio. To všechno extrémně pomalu.
Než konečně zařadí a smykem vyjede z parkoviště.
EXT. MĚSTO – DEN
Tomáš bezcílně prochází městem. Na chvíli zastaví u papírnictví, kde mezi všemi těmi barvami vidí odraz svého obličeje. Potom pokračuje dál, podél Starbucks a ostatních kaváren, které mají stolečky venku.
Dojde do parku, kde nahlas zpívají ptáci a hlasy lidí se překrývají. Kolem Tomáše projede dítě na kole, zničehonic, a on trochu uskočí. Je slyšet štěkání a nějaká holka nedaleko od něj táhne za vodítko psa a pořád s ním vycukává. Něco křičí.
Malé dítě si drží odřené koleno, po kterém stéká krev, a nahlas brečí. Někde bouchne balónek a Tomáš sebou trhne. V uších mu zesíleně zní smích holek.
Tomáš ztěžka dosedne na lavičku a pohlédne na svoje ruce, které se trochu třesou – vrazí je do kapes šortek. Kouká na nedalekou fontánu, kde nahlas zurčí voda.
Najednou mu výhled zastíní Adéla, jedna z bývalých spolužaček.
ADÉLA
Ahoj. Můžu si sednout?
Na odpověď nečeká a sedne si vedle Tomáše. Stydlivě se na něj culí.
ADÉLA
Jak se máš?
Tomáš se rozhlédne, jestli nejsou poblíž i ostatní, a Adéla to nejspíš pochopí.
ADÉLA
Všichni šli k lomu, ale já tady čekám na sestřenku. Má k nám přijet na zbytek prázdnin. Tak se asi budu věnovat hlavně jí.
TOMÁŠ
Aha.
ADÉLA
Chodíš sem často?
TOMÁŠ
Jen když mi to řekne ten hlas v hlavě.
Adéla na Tomáše překvapeně pohlédne a on se upřímně pobaveně uchechtne. Ona se taky začne smát, trochu křečovitě.
ADÉLA
No jasně. Hele, mě mrzí, co kluci… Co o tobě říkají, dobře? Víš, že rodiče Davida taky chtěli, aby se dostal na gympl? Ale on na to má blbý známky.
TOMÁŠ
To jsem nevěděl.
Adéla spiklenecky pokývá hlavou a hraje si s vlasy.
ADÉLA
Jak se má tvoje holka?
Teď na ni překvapeně pohlédne Tomáš a Adéla nervózně mávne rukou, jako kdyby na tu pomyslnou holku ukazovala.
ADÉLA
Ten kluk o ní mluvil, když jsme vás potkali. Nějaká Martina, ne?
TOMÁŠ
Jo tak.
Tomáš dlouho hledí do země, na stíny, které vrhá on a Adéla.
TOMÁŠ
Rozešli jsme se.
ADÉLA
(úlevně)
Aha, to je dobře. Teda promiň. Proč jste se rozešli?
TOMÁŠ
Ukázalo se, že si myslí to, co všichni ostatní. Že jsem magor.
Adéle začne zvonit mobil, tak ho vytáhne a koukne na displej. Působí rozrušeně, a dokonce se zamračí, jako kdyby je ten telefonát vyrušil uprostřed toho nejzajímavějšího.
ADÉLA
To je sestřenka. Musím to vzít.
TOMÁŠ
Dobře.
Ale Adéla to pořád nezvedá. Místo toho se v rozpacích nakloní blíž a zamumlá:
ADÉLA
Nechtěl bys se mnou někdy zajít ven? Třeba na koupák. Nebo jenom tak.
Tomáš se usměje.
TOMÁŠ
(neutrálně)
Někdy třeba jo.
Adéla se zářivě usměje a s telefonem u ucha odběhne.
Tomáš chvíli kouká jejím směrem. Ruce už se mu netřesou, má je teď volně položené vedle sebe, jak se opírá o lavičku.
INT. U TOMÁŠE DOMA, KUCHYŇ – VEČER
Tomáš vejde dovnitř a zabouchne za sebou.
Monika připravuje jídlo, zatímco Martin sedí u stolu – trochu rozpačitě zírá na svůj talíř. Vrhne na Tomáše rychlý, opatrný pohled.
Nejdřív nikdo nepromluví a ticho rozbije Monika, když ze skříně vytáhne talíře a řekne:
MONIKA
Kdes byl?
TOMÁŠ
Venku.
MONIKA
S kým?
TOMÁŠ
Sám.
Monika povytáhne obočí, ale rozhodne se to nekomentovat. Přikývne a vzdychne. Vypadá trochu umučeně.
MONIKA
Tak si pojď sednout, dělala jsem domácí pizzu. Nevím, jestli bude dobrá… Když tak si na to dáte kečup.
Monika vezme talíř a z plechu na něj přendává kousek pizzy.
TOMÁŠ
Já ale nemám hlad.
Monika prudce položí talíř, v podstatě ho hodí s třesknutím na stůl. Kouká Tomášovi do očí, přísně, jako kdyby ho tak mohla přesvědčit, aby změnil názor. Ale on jí pohled opětuje.
MONIKA
(rezignovaně)
Dobře.
A Tomáš odejde.
INT. U TOMÁŠE DOMA, KOUPELNA – VEČER
Tomáš stojí ve sprchovém koutě se sklopenou hlavou a nechává na sebe téct vodu. Promne si oči a není jasné, jestli je má červené z vody, anebo jestli plakal.
Sáhne pro ručník a vyjde ze sprchy. Chvíli na sebe kouká do zrcadla, bez výrazu a bez zájmu.
INT. U TOMÁŠE DOMA, POKOJ – VEČER
Tomáš vejde do pokoje a přetahuje si tričko přes hlavu, vlasy má mokré. Pak zastaví uprostřed pohybu, když si všimne Moniky, která sedí na kraji jeho postele.
MONIKA
Klepala jsem.
Tomáš trhne rameny a Monika dlaní uhladí prostěradlo. Pohlédne k psacímu stolu, kde je pořád bordel.
MONIKA
Možná by sis tady mohl jeden den uklidit? Trochu si to zorganizovat.
TOMÁŠ
Skvělý.
Monika se trochu pousměje.
MONIKA
Občas vzpomínám, jaká jsem v tomhle věku byla já. Asi stejně tvrdohlavá jako ty. Zlobila jsem se na mámu, že je tak přísná.
TOMÁŠ
Taky ti zakazovala vídat se s někým, na kom ti záleželo?
MONIKA
Vždycky měla pocit, že ví, co je pro mě nejlepší. Šílela jsem z ní. Až po letech mi došlo, že to se mnou myslela dobře. Stejně jako to myslím dobře já s tebou, Tomáši… (naléhavě) Nesmíš mě od sebe odstrkovat. Chtěla bych, abychom si zase mohli povídat o všem jako dřív.
TOMÁŠ
Mě nezajímá, co bys chtěla. Tobě je taky ukradený, co bych chtěl já.
MONIKA
(kousavě)
Pochopitelně.
Monika pomalu přikývne a vstane. Rozejde se ke dveřím. Tam zaváhá a obrátí se k Tomášovi.
MONIKA
Pojedeš se mnou zítra do nemocnice?
TOMÁŠ
Proč?
MONIKA
Ráda bych ti někoho představila.
TOMÁŠ
Koho?
MONIKA
Uvidíš. Vím, že se ti teď protiví úplně všechno, o co tě žádám, ale myslím, že by ti to prospělo. Strávit se mnou část dne v práci.
TOMÁŠ
A to mi rozkazuješ, nebo se ptáš?
MONIKA
Ptám se, Tomáši.
Tomáš pokrčí rameny a usedne k psacímu stolu. Odsune hrnky a přitáhne k sobě skicák. Sáhne pro gumu a žmoulá ji v ruce. Pohled upírá kamsi před sebe.
Monika pořád čeká na odpověď.
MONIKA
Takže?
TOMÁŠ
(apaticky)
Nevím. Možná.
MONIKA
Dobře. A odnes si ty hrnky. Teď už ti rozkazuju.
Monika odejde, zavře za sebou. Tomáš hodí gumu na psací stůl a praští do ní.
INT. STARBUCKS – RÁNO
Adam vejde dovnitř a jde rovnou k pultu. Uvnitř je jenom pár lidí.
Baristka otírá páku kávovaru a sotva si Adama všimne, usměje se na něj.
BARISTKA
Tak kdo budete dneska? Papež?
Adam se uchechtne.
ADAM
Jo, to není úplně špatnej tip.
BARISTKA
Nebo Lucifer. Jestli vám není nic svatý.
ADAM
Teď váhám. Po cestě jsem byl pevně rozhodnutej, že chci bejt Marilyn Monroe, ale tím Satanem jste mě docela nahlodala.
Baristka mu začne připravovat kafe, zatímco Adam z kapsy vyloví kreditku.
BARISTKA
Dneska s sebou zase nemáte bratra?
ADAM
Co?
BARISTKA
Toho kluka, co sem s váma chodí. Už tady dlouho nebyl…
Baristka se při pohledu na Adamův výraz zarazí.
BARISTKA
Ježiš, moc se omlouvám, to bylo neslušný. Nic mi do toho není.
Adam se křečovitě usměje. Kartou poklepává o pult.
ADAM
Ne, to je v pohodě. Brácha zůstal doma.
Baristka přikývne a kelímek s kávou podrží v ruce. Odněkud zpod pultu vyloví černou fixu.
BARISTKA
Tak jak?
ADAM
Adam. Napište tam Adam.
BARISTKA
To je trochu-
ADAM
(skočí jí do řeči)
Fádní? Život je fádní hromada sraček.
Baristka na něj překvapeně pohlédne a hned nato se radši skloní a začne psát jméno. Kelímek přisune k Adamovi.
BARISTKA
Chtěla jsem říct nezvyk.
EXT. NEMOCNICE – RÁNO
Nedaleko vchodu parkuje sanitka, do které sanitář tlačí kolečkové křeslo se stařenkou.
Kolem prochází Monika a v jejím závěsu Tomáš. Monika s někým telefonuje a spěchá rovnou ke vchodu, zatímco Tomáš sleduje počínání sanitáře, který se snaží vytlačit vozík do sanitky.
Stařenka se trpělivě usmívá. Tomáš na ni hledí, ale pak trhne hlavou a rozejde se pryč, když si všimne, že na něj Monika mává.
INT. NEMOCNICE, CHODBA – RÁNO
Monika prochází dlouhou chodbou. Každou chvíli zpomalí a počká, až k ní Tomáš dojde.
Nakonec zastaví u pokoje číslo osm, zaklepe a nakoukne dovnitř.
MONIKA
Ahoj, můžeme dál?
Odpověď není slyšet, ale nejspíš je pozitivní, protože Monika přikývne a podrží dveře tak, aby mohl Tomáš vejít dovnitř.
Ten váhavě pohlédne na matku, ale vstoupí.
INT. NEMOCNICE, POKOJ – RÁNO
Uvnitř sedí na posteli holčička, která má ruku napíchnutou na kapačce. Z nosu jí koukají hadičky. Na první pohled působí unaveně a nemocně.
Tomáš se rozhlédne po pokoji.
MONIKA
Tomáši, tohle je Káťa.
Holčička se na Tomáše usměje.
MONIKA
Jak se dneska cítíš?
KÁŤA
Líp. Chvíli jsem spala.
Monika přikývne.
MONIKA
No, skočím se převléknout. Nechám vás tu, abyste si popovídali.
Monika odejde a zavře za sebou. Tomáš působí nechápavě. Oba nějakou dobu mlčí.
KÁŤA
Tvoje máma říkala, že máš taky rád komiksy.
TOMÁŠ
Jo. To je… (zrudne) To nám jako máma domluvila rande? Vždyť je ti tak osm.
KÁŤA
Ne, mně už je dvanáct! Doktorka… tvoje máma jenom chtěla, abychom se poznali. Říkala, že seš fajn. Já mám hrozně ráda Naruta.
TOMÁŠ
Jo. To jsem dřív taky četl. Ninjové jsou super.
Tomáš dojde k oknu a krátce vyhlédne ven, když ho napadne:
TOMÁŠ
Můžu ti nějaký komiksy poslat, kdybys chtěla. Nebo ti je donýst.
KÁŤA
To by bylo bezva. Třeba zítra? Mně v pátek asi pustí domů, abych byla s našima a se ségrou. Ale pak možná umřu, tak nevím, jestli bych ti to stihla vrátit.
TOMÁŠ
Cože?
Káťa přikývne. A tak Tomáš taky přikývne. A znovu. Kývá, jako kdyby měl místo krku pérko.
Káťa vyprskne smíchy. Pak se chytí za hrudník a zkouší se uklidnit. Nahlas oddechuje.
KÁŤA
Chováš se trochu praštěně.
TOMÁŠ
(zmateně)
Počkej, takže to předtím… Dělala sis legraci?
KÁŤA
S tím vrácením? Jo… Poprosím když tak tátu, aby ti to nějak poslal, nebo aby to donesl do nemocnice.
TOMÁŠ
(pro sebe)
Pak kdo je praštěnej.
Tomáš se zády opře o parapet a kouká na Káťu. Trochu nervózně si odhrne vlasy z obličeje.
TOMÁŠ
Bolí tě něco?
KÁŤA
Ne. A tebe?
TOMÁŠ
Ne. Nic důležitýho. Pár věcí. To snad ani nestojí za řeč.
KÁŤA
Jakto?
TOMÁŠ
Bolí mě, že už se nemůžu s někým vidět.
KÁŤA
Umřel?
TOMÁŠ
Co? Ne! Jenom… To je komplikovaný. Nedůležitý ve srovnání… se spoustou dalších věcí. Takže já ti donesu komiksy, jo? Mám jich spoustu. Nemusíš si dělat hlavu s tím, kdyby nešly vrátit.
Káťa se na posteli trochu narovná a opře se. Je vidět, že jí každé gesto činí spoustu námahy.
KÁŤA
To by bylo fakt super. Rodiče mi toho nosí spoustu, ale já čtu rychle. (spiklenecky) Minule spolu mluvili o tom, že mám málo času, ale mně přijde, že ho je hodně.
Tomáš povytáhne obočí, ale Káťa to nebere na vědomí, pohledem zabloudí k oknu.
KÁŤA
Akorát je tady strašná nuda.
Pak, s novou energií, pohlédne zpátky na Tomáše.
KÁŤA
(zvědavě)
Proč už se s tím člověkem nemůžeš vidět? Odstěhoval se?
TOMÁŠ
Ne.
KÁŤA
Tak nechce vidět on tebe?
TOMÁŠ
Tak nějak.
KÁŤA
To je dost blbý.
TOMÁŠ
Jsou horší věci.
KÁŤA
Jo, třeba jídlo, co tady dávaj k obědu.
Tomáš ukáže na kus plyše, který čouhá zpod peřiny.
TOMÁŠ
Co to je?
KÁŤA
To je Felix. Dostala jsem ho od táty. Chceš se podívat? Chtěl koupit medvěda, ale líbila se mu vydra. Prý hodně spí jako já.
Káťa natáhne ruku s plyšákem k Tomášovi a ten si ho od ní vezme. Prohlíží si ho a v jeho nitru se něco odehrává. Pevně semkne rty k sobě a na okamžik přitiskne vydru k sobě.
Nadechne se. Pak, stejně tak rychle, jako si plyšáka vzal, ho vrátí Kátě.
TOMÁŠ
Myslím, že chce zůstat u tebe… Poslyš, já už budu muset jít! Ale ty komiksy donesu, slibuju. Spoustu komiksů.
Tomáš překotně vyjde ze dveří a Káťa za ním kouká. Pevně obejme plyšáka a věnuje mu pusu na hlavu.
INT. NEMOCNICE, CHODBA – RÁNO
Tomáš spěchá chodbou, a když zabočí za roh, málem vrazí do jednoho z doktorů. Bez omluvy pokračuje dál.
MONIKA
Tomáši?
Monika, teď už oblečená v bílém plášti, stojí s Irenou u sesterny a pročítá kartu nějakého pacienta.
MONIKA
Tomáši, počkej!
Tomáš tedy zastaví a rozhodí rukama.
TOMÁŠ
(vyjede)
Co sis jako myslela?! Že mi ukážeš dítě, který umírá na rakovinu, a já si uvědomím, jak je všechno, co prožívám, debilní? A jak se podle tebe asi tak měla cítit ona, žes ji zneužila, jen aby…
Tomáš zakroutí hlavou. Teď už je sledují další setry, které si přitom něco špitají. A Monika znervózní.
TOMÁŠ
(vypálí)
Seš moje máma! Ty mě máš přece podporovat! Tak co sis teda do prdele myslela?!
MONIKA
Tomáši-
Ale Tomáš se na ni naposledy nenávistně podívá a rozeběhne se pryč.
IRENA
(nevěřícně)
Tys ho sem vážně vzala, abys mu ukázala, že jsou jeho problémy banální? Ježiši, Moniko.
EXT. ULICE – RÁNO
Tomáš běží ulicí, co mu síly stačí, proplétá se mezi lidmi. Míjí kavárny se stolečky venku a potom i Starbucks. V rychlosti zapadne do papírnictví.
INT. PAPÍRNICTVÍ – RÁNO
Tomáš zastaví u pultu a vydýchává se.
TOMÁŠ
Potřebuju něco na kreslení… Nejlíp spreje, něco na zeď.
Prodavačka donese spreje a postaví je na pult.
PRODAVAČKA
Jeden je za sto dvacet.
Tomáš začne prohrabovat kapsy a nakonec vysype všechny drobné na pult.
TOMÁŠ
Mám jenom třicet devět. Eeh… Máte něco za třicet devět?
PRODAVAČKA
Jo. Křídy.
INT. NEMOCNICE, SESTERNA – RÁNO
Monika sedí u stolu a Irena před ni postaví hrnek s kávou. Monika se napije.
MONIKA
Nechápu, jak se to mohlo tak… Tomáš je takovej hodnej kluk. Chtěla jsem jenom, aby to pochopil.
IRENA
Napadlo tě někdy, že seš prostě moc tvrdá? Na něj, na lidi kolem… Na sebe, to především. A k čemu to je dobrý? Jasně, v životě nedostaneš nic zadarmo a všechno trvá jenom chvíli. Ale copak nejde právě o ty chvíle? Možná máš pocit, že si je po smrti manžela nezasloužíš, ale nesmíš je odpírat svýmu dítěti. Děti někdy potřebujou slyšet, že všechno bude v pořádku. Nejen děti. I já chci slyšet, že to bude v pořádku a ne, že je Petr debil, co není schopnej si najít práci – ale jo, někdy to tak zní, když o něm mluvíš. Seš hrozně tvrdá. Proč?
MONIKA
Já nevím.
Monika si rukou zakryje obličej a trochu se jí třesou ramena.
MONIKA
Já nevím.
Irena vzdychne. Přisune si židli blíž k Monice a konejšivě jí položí ruku na rameno.
EXT. ADAMŮV BYT – DEN
Tomáš dokreslí dlouhou čáru a prohlédne si svůj výtvor. Je to čtverec a na zdi jsou vyznačené dveře, které vypadají jako dveře výtahu. Všechno v reálné velikosti.
Na zdi jsou nakreslené čudlíky, které označují jednotlivá patra.
Pár zakutálených kříd leží nedaleko „výtahu“, prakticky před Adamovým vchodem.
Tomáš si opráší ruce a usedne do čtverce. Zády se opře o zeď. Zvedne tričko a otře si s ním obličej. Pak už jenom čeká a mžourá do slunce.
Dlouhý záběr na jeho obličej, kde se mění světlo.
Je slyšet blížící se auto – jak někdo parkuje, vypíná motor a potom taky bouchnutí dveří.
Adam pomalu dojde k Tomášovi a v ruce drží kelímek se svým jménem. Působí překvapeně. Kouká na Tomáše skrze sluneční brýle.
Tomáš vstane.
TOMÁŠ
Tohle je scéna ve výtahu. Náhodný setkání dvou lidí.
ADAM
(unaveně)
Tomáši…
Tomáš trochu ukročí, ale zůstává uvnitř čtverce.
TOMÁŠ
Nastup si.
ADAM
Co to je za blbost?
TOMÁŠ
Když nenastoupíš, nebudeš vědět, co se stane dál.
Adam rezignovaně vstoupí do čtverce a Tomáš zmáčkne čudlík, který značí to nejvyšší patro. Chvíli kouká všude možně, jen ne na Adama, jako kdyby byli vážně cizinci.
TOMÁŠ
Máš strach z výtahů? Vypadáš trochu bledě.
ADAM
(odsekne)
Jo, mám strach.
TOMÁŠ
Co kdybych ti něco vyprávěl? Třeba se to pak zlepší. Možná by to vyznělo líp, kdybych byl fakt krásná holka, která tě utěšuje-
ADAM
(skočí mu do řeči)
Proč tohle děláš?
Kolem zrovna prochází nějaký pár s kočárkem. Na chvíli zpomalí a koukají jejich směrem, pak se ale rozejdou dál.
Tomáš přejede dlaní po zdi, kde jsou dveře výtahu.
TOMÁŠ
Výtah se zaseknul. To vypadá na dlouho.
Tomáš si zase sedne, stejně jako předtím, když Adam přišel.
TOMÁŠ
Byl jednou jeden kluk, kterej měl odmala pocit, že je trochu jinej. Že nikam nezapadá. Ale hrozně dlouho si říkal, že takovej pocit má přece skoro každej, tak to neřešil. Trochu klišé, ale ty je máš vlastně rád, takže… Ten kluk byl naštvanej a přitom se bál a bylo toho tolik, až si někdy přál sám sebe vymazat. A pak jednou v noci už mu bylo tak špatně, že to nešlo zvládnout. Byl mimo. Byl v momentu, kdy se něco muselo změnit tak, aby ho to úplně vychýlilo z oběžný dráhy.
Adam na něj shlíží dolů a přes sluneční brýle vůbec není vidět, co se mu honí hlavou. Má ale dost trpělivosti na to, aby čekal.
TOMÁŠ
Ten kluk se objevil někde, kde být neměl. Ani na chvíli to neplánoval. Stál u toho cizího baráku a byl plnej vzteku, tak strašně se zlobil, protože mu to připomnělo všechny chvíle, kdy se zlobil předtím, když byl malej, když chtěl mluvit s tátou, co se před ním zavřel do skleníku. A stala se ohromná náhoda, anebo osud, říkej tomu, jak chceš, že ten večer, kdy kluk přišel k tomu domu a klepal na dveře, ho ten, koho našel uvnitř, zachránil.
Adam zakroutí hlavou, ale Tomáš to nebere na vědomí.
TOMÁŠ
Sedni si ke mně, prosím.
Chvíli to vypadá, že Adam neposlechne, ale pak si přece jen sedne. V rukách drží kelímek, kde je jeho jméno, a Tomáš na tom jméně na okamžik spočine pohledem.
TOMÁŠ
Po té noci, co jsem se chtěl zabít, mi brácha řekl, že na všechny sereš, že jsou ti všichni úplně u prdele, lidi a věci. Nevím už, jak přesně to říkal. Ale já vím, že to je naopak. Martin to vůbec nepochopil. Ty se zajímáš o svět kolem, zajímáš se o všechno. A žere tě to, úplně stejně jako mě. Bojíš se úplně stejně jako já. Seš mi vlastně podobnější, než si myslíš. (odmlčí se) Jediný, v čem seš lepší, tak… Líp lžeš, Adame. Sobě, i ostatním. Říkals, že se bojíš, že už mě nedokážeš zachránit, ale to jsou taky kecy, protože oba víme… To já jsem zachránil tebe.
ADAM
(unaveně)
Vážně?
TOMÁŠ
Jsem si tím skoro jistej. To ke mně do baráku přišel rozzlobenej kluk. Kluk, kterej se zabíjel každou volnou chvíli, když zrovna chlastal, anebo zkoušel drogy. A mohls to být ty! V každým z milionu dalších vesmírů ses hrozně sjel a já jsem přišel na poslední chvíli. Strčil jsem ti prsty do krku, aby ses vyzvracel. Pomohl jsem ti do sprchy. Byl jsem u tebe a tys mi vyprávěl o žlutým deštníku Teda Mosbyho z Jak jsem poznal vaši matku. Usnul jsi s rukou přehozenou kolem mýho pasu… Proč ne? Proč bych si to nemohl pamatovat takhle?
ADAM
Protože tak se to nestalo.
Adam dopije kafe a kelímek položí vedle sebe.
TOMÁŠ
Já jsem zachránil tebe. Zachránil jsem tě, Adame. Měl bys mi poděkovat.
Adam pokývá hlavou.
ADAM
Tak takhle to teda je? Připravil sis takovou dlouhou řeč, abys na mě udělal dojem, načmáral mi na zeď nějakou kravinu, která se dá mimochodem úplně snadno překročit – věděls to? Věděls, že věci nejsou nikdy tak jednoznačný a tohle nejsou skutečný dveře skutečnýho výtahu? Že tady my dva neprožíváme žádnej romantickej příběh? Nebo sis prostě myslel, že každej rozbitej dílek z puzzle automaticky zapadne do jinýho rozbitýho dílku? Ty vole, rozumíš vůbec tomu, co mi tady vykládáš? Tak dobře, i kdybys mě zachránil, za to ti děkuju, tak… Napadlo tě aspoň na chvíli, že z tebe nejsem zdaleka tak posranej jako ty ze mě?
TOMÁŠ
(bezelstně, upřímně)
Nejseš?
ADAM
Ne!
Adam na chvíli zmlkne, nejspíš úplně ztratil nit. Dokonce sundá brýle a strčí je do kapsy, potom si unaveně promne oči.
ADAM
Kurva, já nevím.
TOMÁŠ
Proč se toho tolik bojíš?
ADAM
(chabě)
Jdi pryč.
TOMÁŠ
Víš, můj táta se celej život něčeho bál. Že dostane alergii a umře, že mu zaskočí a umře, že zakopne a umře… A nakonec umřel na zápal plic, jen protože nechtěl ztrácet čas v posteli, aby vyležel chřipku. Není to srandovní?
Ale Tomáš se nesměje a Adam taky ne.
TOMÁŠ
A já můžu být ve spoustě věcech jako on, ale nejsem on. I když se na světě děje hodně špatnejch a hnusnejch věcí, mám právo na to, aby mě bolelo, když jsem bez tebe. Je moje právo, že se mi stýská tak hrozně, že z toho asi zešílím.
Tomáš si stydlivě zakryje oči, úplně rudý.
TOMÁŠ
Prostě jenom hrozně, šíleně… Chci bejt s tebou.
ADAM
Nechceš, jenom ses na mě upnul, protože si připadáš sám.
TOMÁŠ
A kdyby?! Tak je to něco míň? Kdybych se do tebe zamiloval ve chvíli, kdy bych měl kolem sebe spoustu lidí, bral bys to najednou vážně? Jestli se mnou bejt nechceš, protože nejsem krásná holka, protože jsem divnej a protože jsem rozbitej a nevím co ještě, tak to řekni! Ale neříkej, že to je proto, že mě nemůžeš zachránit a další hovadiny.
ADAM
Tomáši, do prdele.
Adam několikrát po sobě zlehka praští temenem hlavy do zdi, jako kdyby byl vážně v koncích. Po chvíli se ale začne potichu smát, než se rozesměje nahlas. Pobaveně a trochu hystericky.
Tomáš na něj nechápavě kouká.
ADAM
Ježiši, mě poser, to byla ta nejhorší filmová scéna!
TOMÁŠ
Cože?
ADAM
Ty si sem jen tak přijdeš a prostě… Nemůžeš přece na někoho cizího vybalit tolik věcí. Vždyť si o tobě ten člověk bude myslet, že seš totální psychouš. Jak si to ten chudák vezme? Nastoupí do výtahu, jede něco vyřídit, pak v něm zůstane zaklíněnej, a zatímco by tu klaustrofobii možná docela dobře rozdýchal, spustíš svůj monolog o lásce a blabla… On bude poslouchat a přikyvovat, jasně, ale sotva se dveře otevřou, poběží pryč. Rád, že se tě zbavil.
Tomáš vstane a pečlivě neutrálně pronese:
TOMÁŠ
Tak fajn, dveře se otevřely. Můžeš běžet.
Adam taky vstane a několik krátkých vteřin kouká do zdi, načež pohlédne na Tomáše.
ADAM
(tiše)
Já se jenom bojím, že to je moc komplikovaný, než aby to mohlo vyjít. Křehký. Mám v sobě prostě hroznej bordel. Možná máš pravdu, že to je víc o mně než o tobě, to já se s tím musím vyrovnat. Ale do prdele, viděls, jak na to reagoval tvůj brácha, jen protože si myslel, že ty a já… A nic z toho už nebude jednodušší. Fakt, zkus si představit, že by to vyšlo. Za pár let budeme starší, tak to nebude tak divný, ale pořád budeme mít oba péro. Já vůbec nevím, jaký to je, bejt s klukem. Nevím ani, jaký to je bejt s holkou, protože jedinej vztah, nebo to něco, co se vztahu blížilo, jsem očividně posral. A fajn, teď to může být romantický, ale zítra, až spolu někam půjdeme a já tě políbím a lidi na nás budou čumět, tak to bude těžký.
TOMÁŠ
Ty mě chceš líbat?
ADAM
Ježiši, ty seš fakt příšera.
Tomáš se zaculí, ale hned nato zvážní.
TOMÁŠ
Já jenom potřebuju vědět, co chceš. Když osekáš svět na nás dva a všechno ostatní vygumuješ. Co chceš.
ADAM
Upřímně?
Tomáš přikývne. Adam na něj chvíli kouká, jako kdyby o tom doopravdy přemýšlel. Nebo se prostě jenom odhodlával.
Vrhne rychlý pohled na lidi, kteří prochází po ulici, a pak se zničehonic skloní k Tomášovi a políbí ho. Opatrně a jemně, stejně jako když ho políbil poprvé. Jakmile se odtáhne, řekne:
ADAM
Dobře… Tak já bych chtěl zjistit, jestli mám pravdu. Zmáčknout tlačítko a ještě tady s tebou chvíli zůstat, abych věděl, jestli seš prostě jenom šílenej… Nebo jestli seš někdo, bez koho nemůžu být. A možná se obojí nevylučuje. Možná si od tý každodenní hromady sraček, od života… můžu přát něco víc.
TOMÁŠ
Něco víc?
ADAM
(vydechne)
Tebe.
Adam mu prohrábne vlasy a usmívá se, napůl pobaveně, napůl něžně. Tomáš se na něj taky usměje.
ADAM
Jsem z tebe posranej.
TOMÁŠ
Dobře.
ADAM
Děkuju, žes mě zachránil.
TOMÁŠ
Dobře.
Tentokrát se k němu nakloní Tomáš a něžně ho políbí. Má zavřené oči a líbají se vroucně, což mu Adam oplácí. Přitahuje Tomáše blíž k sobě.
A Tomáš přitom prsty přejede přes všechny čudlíky výtahu, aby ho zpomalil.
Autor: Eva Pospíšilová
* Líbila se vám sedmá část NĚCO VÍC? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥
„Pro mě jsi prostě moc rozbitej. Když se na tebe podívám, vidím, že to nedokážu opravit.“ Moje noční můra.
Tomáš se do toho pořádně opřel! Je neuvěřitelné, jak ví co chce a jde si za tím. Skoro mi bylo až Adana líto, takovým argumentům se nedalo vzdorovat. 😁
To bylo.. najs, holky. A ta Káťa! A tleskám Ireně.. a scéna ve výtahu.. ten tam prostě byl, ne, že ne. A nepřekročitelnej!!!
Monika mě pěkně nasr.la. Co jí to napadlo, tohle udělat??!!!! Není normální. Tomáš mě překvapil svou odvahou 😁. A Adam taky. Bájo.