Szabi

Všechno mě bolí.  

Všechno mě bolí, na stehnu mám modřinu o velikosti grapefruitu a ani nevím, jak jsem k ní přišel.  

Všechno mě prostě bolí tak moc, jako kdyby se mnou někdo mlátil o zeď. Nejradši bych většinu dne proválel u Relikvií smrti, protože ano, od Tajemné komnaty jsem se zvládl dostat až na konec, což bylo výraznou součástí mého léčícího procesu.  

Jenomže místo toho musím na… kruhový trénink.  

Nevím, jestli je to ze strany Kinseyové nějaký zlý vtip, protože z toho, co jsem zatím pochopil, by něčeho takového byla stoprocentně schopná, ale ať na ten rozvrh koukám, jak chci, informace o kruháči nezmizí. A tak se po boku Moorea doploužím do jedné z větších tělocvičen, v šatně na sebe hodíme sportovní šortky a trička a za chvíli už se řadíme pod vedením chlápka, který vypadá, že by nás v pohodě uzvedl.  

Každého v jedné ruce.  

Lukas už tam je, klidně se protahuje o zeď a mluví s Rourkem. Vím, jak ho v prváku obdivoval a Rourke k němu byl vždycky fér, takže asi dává smysl, že se z nich stali kámoši. A je zvláštní sledovat, jak uvolněně s ním Lukas tlachá, sebevědomě a klidně, a srovnávat tuhle Lukasovu verzi s tou, kterou jsem znal. Buď nedávno, nebo kdysi dávno.  

Asi záleží, jestli na to člověk kouká jenom v kontextu jednoho vztahu, co nevyšel, nebo v kontextu celého vesmíru.  

Než mě spolkne černá díra myšlenek, trenér řekne „Pánové“ a pak nám nařídí, abychom si dali pár koleček po tělocvičně na zahřátí.  

To je v pohodě, protože přes léto jsem běhal. Jenom nesmím myslet na to, jak moc moje tělo po včerejšku protestuje proti jakémukoli pohybu.  

Ale namožené svaly se zvládnou rozhýbat, zas se do mě pumpuje adrenalin. Dělám výpady, kliky, sedy lehy, dřepy s výskokem, běh na místě – vysoká kolena. Snažím se hledět si svého a absolutně nečumět směrem, kde je Lukas, což se mi po chvíli přece jen povede, protože mám dost práce se sebou.  

Umřu. 

Umírám. 

Marně si otírám pot a lituju, že s sebou nemám ručník. Včerejší trénink na ledě byl fakt makačka, ale dělal jsem to, co znám a mám rád, kdežto teď posiluju. A bývalý trenér nás nikdy posilovat nenutil, ne tak do mrtě.  

Snažím se myslet na to, že tohle je něco nového.  

Já jsem nový, tak se musím do prdele snažit, abych brzo neodjížděl s kufrem zase zpátky domů. Máma by postavila na čaj, koukla by na mě a narvala by do hrnku aspoň pět sáčků třezalky. Brácha by se přiřítil do kuchyně a překvapeně by se ptal, co tam dělám. Ale mohli čekat něco jiného, když mě nevzali na tolik škol?  

Jakože sorry, ale fakt čekali, že tohle zvládnu?  

Možná bych nemusel řídit rolbu, ale nafukovat bráchovi před zápasy fotbalové míče.  

Tváře mám rozpálené, zatímco poslušně zvedám kolena. Dovolím si jedno rychlé rozhlédnutí, málem přitom ztratím balanc a…  

Všichni jsme mrtví. Bezva. Nakonec se teda můžu cítit jako součást týmu.  

Ačkoli oni se nejspíš za pár dní dostanou do formy, zatímco já budu pořád k ničemu. 

Dál zvedám nohy. A ztrácím dech.  

Mohl jsem vůbec někdy dýchat? Možná mám infarkt, velká bublina mi zatarasila tu žílu, co vede krev do srdce. Teď nevím přesně, do jaké komory. Ale asi to dává smysl, že zrovna moje komora nedovírá, nebo dovírá až moc. Je toho hodně. Jak to má srdce všechno zvládnout, když můj mozek nic z toho nedává?  

Tak si uvědomím, že mě černá díra myšlenek přece jen spolkla.  

Všechno kolem je na chvíli jedna velká šmouha. Střídáme cviky. Pořád myslím na to, že umřu, zas ale… Nějak se mi povede odcvičit to, i když celé moje tělo hoří.  

„Tak, pánové. Teď jste se trochu rozehřáli a příště už to bude ofiko. Už vás nebudu šetřit,“ zubí se trenér.  

Stříkám si vodu z lahve na obličej, zatímco se šinu do sprchy. Ruce se mi třesou, ale překvapivě zatím pořád ještě žiju. A i když budu možná po odpoledním tréninku mluvit jinak, protože moje tělo takovou nálož ani náhodou nezvládne, zrovna teď mám překvapivě čistou hlavu. Aspoň na chvíli. Dokonce ani nečumím nikomu mezi nohy. 

x

Dvě přednášky a Moore zvládne během obou klimbnout, vždycky na konci, takže ho musím dloubnout do žeber. Jeho pověstný smysl pro humor je fakt někde pryč, ale předpokládám, že to se prostě stane každému, kdo je zničehonic vystavený totálně maniakálnímu tréninkovému plánu. Tak prostě jenom okusuju tužku, přijímám ten fakt – ne to, že okusuju tužku, ale to, že můj život asi bude vždycky o něco komplikovanější.  

A bolest svalů vlastně není tak šílená jako ten absolutní chaos. Protože moje čistá hlava vydržela logicky jenom pár kroků k automatu, kde jsem si naprosto neprozíravě koupil kafe. 

Na moji obranu, pokud bych si ho nekoupil, chrápal bych teď v lavici spolu s Moorem.  

Navíc jsem ho ani nevypil celé, kelímek mám pořád před sebou a schovávám se za ním, zatímco poslouchám výklad Nicholsona, což je překvapivě hezký mladý doktorand. A i když nechápu ani hovno z toho, co říká, můžu se na něj aspoň dívat.  

Ne že by to ve mně vzbuzovalo nějaká nutkání skočit na něj a ožužlat ho. Spíš se snažím uvažovat o tom, jestli bych byl vůbec schopný… Ale asi ne. Ne když to není Lukas. 

Dobře teda, znovu se toho kafe napiju.  

Není to tak, že bych od našeho rozchodu kompletně ztratil zájem o sex, jako jde spíš o to, že najít toho správného člověka je prakticky nemožné. Nejdřív mi v tom bránilo zlomené srdce, potom nekončící starost o Gastona – ne, nemysli na Gastona – a veškerý můj sexuální život se smrsknul na masturbování. A po roce s Lukasem, kdy jsme docela intenzivně prozkoumávali jeden druhého, milovali jsme se dlouze a hluboce… Prostě je to změna.  

Nedovedu si představit, že bych spal s někým jiným. Ani s hezkým doktorandem, ani s kýmkoli dalším.  

Možná mám ještě pořád zlomené srdce. Ostatně, to by dokonale vysvětlovalo ten pocit ráno na kruháči.  

Zkouším k sobě být upřímný, totiž jestli jsem přes to všechno částečně nedoufal v něco víc. Jestli jsem si nepředstavoval, někde hluboko v sobě, jak sem přijdu a my dva zase budeme spolu, protože to, co jsme mezi sebou měli, bylo tak strašně přirozené, byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Během té doby, kdy jsme spolu byli, jsem toho o něm tolik zjistil, tisíce maličkostí, za které jsem ho miloval ještě víc.  

Po tom všem jsem přece nemohl věřit, že je totální konec. Nějaká moje část, třeba levá srdeční komora, možná tajně doufala. 

Nebo aspoň nějaký zapomenutý sklípek.  

Ne, v biologii jsem taky nijak zvlášť nezářil.  

A bože, žádná z těch úvah mě k ničemu nedovede. Takže to kafe nakonec dopiju, drcnu do Moorea a spolu jdeme na další přednášku, kde je místo hezkého doktoranda asi šedesátiletý profesor, který prokládá každou větu slovem ano. No a když skončí i tohle peklo, kdy se mi celkem daří dostat z pasti myšlenek, protože poposedávám, jak mě z tréninku bolí zadek, je čas na další trénink.  

Tohle je teda asi moje nová smyčka, ze které už se nikdy nedostanu.   

x 

Nechce se mi tam, ale stejně jdu, protože druhá verze je zůstat na pokoji a čumět do zdi, nebo volat rodičům a kličkovat mezi jednotlivými otázkami, jen abych se vyhnul tématu můj ex. Navíc jsem skoro celé odpoledne po tréninku spal a mám pocit, že opravdu velká ochromující úzkost tentokrát nehrozí.  

Máme se potkat v baru, kde visí na zdi jelení paroží, což je fakt hnus. Moore nám dělá cestu, zatímco se prodírá k jednomu z největších boxů, kde už postávají kluci. Nováčci jsou tady skoro všichni a z těch starších vidím Deviho, Fostera, Zellera, Benneta, Riveru… Dokonce i Rourke je tady. Snad jenom Lukas chybí.  

Než stačím zauvažovat nad tím, s kým se budu bavit, objeví se vedle mě Nelson s rozzářenýma očima. A i když je cítit po pivu, ožralý není. Spíš prostě jenom působí vesele. „Jsem to věděl! Osud.“ Ukáže na moji košili a sám má podobnou, zelenobílou, a vrazí mi lahev piva.  

Nikdy jsem nijak extra nepil. S tím, jak mi bývá, je lepší držet se od alkoholu dál, ale zrovna teď mi to přijde jako dobrý nápad, protože jedno pivo ještě nikoho nezabilo. Pokud ten někdo neměl nějakou šílenou skrytou vadu, které stačil jeden malý lok. Nebo pokud pak nesednul do auta a nesjel z mostu. Nebo tak něco.  

Radši se napiju. „Jo, chtěl jsem si u tebe šplhnout, abys mě pak při zápasech bránil,“ plácnu.  

„No tak to mě fakt těší. Odteď teda už budeš navždycky vědět, že když k tobě někoho z protihráčů nepustím, je to kvůli košili.“ Nelson natáhne ruku s lahví a cinkne si se mnou. Vážně mi něčím připomíná Charlieho, akorát je pochopitelně vyšší, dospělejší, s výraznější čelistí, a navíc má tu svoji dlouhou jizvu.  

Jdeme spolu k jednomu z boxů. Moore už stačil zabrat místo vedle Benneta, a i když spolu často a rádi mluví o holkách, podle mě by to byl fakt perfektní pár, haha. Aspoň pokud platí, že se stejné povahy přitahují. Což platí, ne? Protože jinak… 

Lukas v baru pořád není a mně je to ukradené. Už kvůli tomu, že Nelson se ukáže jako super společník, až se ho musím zeptat, jestli mu moje máma náhodou neplatí za to, aby se mnou mluvil. Každopádně mi o sobě hned zkraje vyklopí spoustu věcí, třeba že má pět sester a dvě z nich hrají taky hokej, přičemž všechny jsou čarodějnice. A když se tomu zasměju, řekne úplně vážně, že to není vtip.  

U dalšího piva mi čte z ruky a hrozně se u toho tlemí. Prý mě bude živit síť. 

Tak mu řeknu, že mě zřejmě vylejou a budu rybář. Tomu se tlemí ještě víc.  

Pak mu čtu já, tentokrát ze zbytku piva a tvářím se u toho dost dramaticky. „Vidím na dně… tvůj slint.“  

Nelson se chechtá na celý bar, aspoň do chvíle, než jeden z kluků odněkud přihraje velký tác s panáky. A já bych asi vážně neměl pít, pivo stačilo, to je tak akorát, abych zítra neměl pocit, že jsem udělal nějakou naprostou šílenost.  

Takže… zaváhám a nakonec pošoupnu panáka Nelsonovi, který se neptá. Třeba z Nelsona bude můj nový Derek, akorát bez toho, aby mi posílal porno, pomlouval Lukase a lakoval si nehty. Což není ke škodě. Stačí, že v něm je taková hrozně zvláštní vřelost.  

Za chvíli se odněkud vynoří Zeller a začne s Nelsonem mluvit o nadcházejících zápasech. A všechno je v pohodě a mně je fakt dobře, dokonce už ani nemyslím na to, jak moc mě všechno bolí. Ta bolest se totiž příjemně rozpíjí v chuti piva.  

Jenomže pak, když se mi povede odloupnout z lahve etiketu, si nejspíš někdo tam nahoře řekne, že stačilo, konec pohody, Nigele, protože Zeller zničehonic zvedne hlavu a rozhlédne se. „Kde je vlastně Logan?“  

A Devi, který zrovna prochází kolem, pokrčí rameny. „Psal mi, že přijde později. Někde píchá se svým klukem.“ 

Tenkrát, když jsem skočil do ledové vody, přineslo mi to jistou míru úlevy. Aspoň myslím, protože už je to přece jen dávno. A ten pocit se rozhodně podobá tomu, co cítím teď, akorát to není příjemné ani trochu.  

Jsem ponořený, hučí mi v uších a čím hlouběji se potápím, tím víc se ode mě vzdaluje světlo. Jak je to v každém filmu, ty sluneční paprsky, které se lámou o hladinu, zatímco hlavní hrdina klesá ke dnu. Marně přitom máchá rukama, než se vzdá. Jenže já jsem debil, pořád se snažím neutopit, i když jsem to měl možná vzdát už dávno. V ten moment, kdy se Lukas zvednul a odešel a já nedokázal nic dalšího říct. 

Jenom jsem brečel. 

Možná jsem ten kluk, co vždycky brečí.  

Takže se propadám na samotné dno, zatímco hlasy v baru neutichají, Devi jde dál, proč taky ne, když odpověděl, a Zeller přijme jeho sdělení přikývnutím. Takže je asi zvyklý. Že Lukas. Někde. Se svým klukem. Píchá.  

Zakloním hlavu a dopiju zbytek piva. Lahev se zakymácí, když ji postavím na stůl. Je to blbost, ale najednou bych si hrozně přál, aby tady byl Derek a Harrison a máma a Tiberius. Aby se celý svět vrátil o rok nazpátek a tohle bylo prostě jenom pokračování našeho příběhu, kde se milujeme a nic dalšího není. Jediné drama by představovalo to, že jsem přibral. Haha.  

Fakt mě tolik překvapilo, že si Lukas někoho našel?  

To, že já nejsem schopný… ještě neznamená. Nic to neznamená.  

Někdo projde mlhou, která se kolem mě utvořila. Je to Foster s panáky a ptá se, jestli si dáme. Vidím svoji ruku, jak jednoho panáka bere a klopím to do sebe. Pálí to, když mi alkohol klouže do krku a pak pomalu do žaludku, až mě z toho trochu brní konečky prstů.  

Nelson se usměje, očividně to bere tak, že jsem se odhodlal a teď spolu přece jen paříme. 

Musím uznat, že i když jsme se s Derekem poslední dobou navzájem štvali a vzdalovali, vždycky poznal, že je něco špatně. Takže logicky ucítím podivný stesk a sáhnu pro mobil, abych mu napsal, ale pak si uvědomím jeho nový život a nové já. A co by mi asi tak odepsal? Abych taky randil. A že se to dalo čekat.  

Měl bych odejít. Vydýchat se, zkusit někomu zavolat, v ideálním případě vypít aspoň litr vody, dát si studenou sprchu a spát.  

Ale pocit toho, co bych reálně měl, je zrovna v tuhle chvíli dost utlumený tím, že mě to bolí.  

„Skočím pro něco k pití,“ oznámím a vstanu. U baru si koupím jeden z drinků, který se jmenuje Jahodová jahoda, což by mi za jiných okolností, teda kdyby můj ex zrovna někoho někde nepíchal, přišlo srandovní. Takhle prostě jenom čekám, až to barmanka připraví, a pak tam stojím, cucám to brčkem a ke stolu se mi nechce vracet.  

Cítím v tom něco hodně silného a něco hodně sladkého.  

Sleduju kluky, jak se srocují ve skupinkách, proplétají se mezi zbytkem osazenstva baru a klábosí spolu. Dokonce i Moore je jejich součástí. A Allen, který s ostatními nováčky pije pivo. Zatímco já jsem tady sám. Sakra, celou dobu jsem mámě tvrdil, jak moc sem nechci jít, protože je tady Lukas, ale možná byl Lukas celou dobu ten důvod, proč jsem naopak přijít chtěl.  

A to mě předtím nenapadlo, že bych mohl být takový naivní debil.  

Žvýkám jahodu, když mi dojde krutá pravda toho všeho.  

Už nejsem na střední, už nehraju za středoškolský tým, už nejsem kluk, co se bojí písemky z chemie. Tohle je dospělost a já na ni nejsem připravený, protože jsem kurva celou dobu trávil v minulosti. V příliš malé posteli, kde jsme spolu sledovali, Lukas a já, Supernatural. A jeho rty chutnaly jako studená cola.  

Dopiju svůj jahodový drink a objednám si další, zrovna když ke mně dojde Moore. „Nigele, jdeme s Bennetem na jednu akci. Chceš se přidat, nebo máš dost? Co to piješ – to vypadá teploušsky. Dej mi napít. Hej, to vůbec není špatný! Vezmu si to s sebou do kelímku. A ty už působíš trochu namazaně, co?“ 

Bennet znalecky pokývá hlavou. „Jak je člověk vyřízenej z tréninku, rychleji se ožere. Aspoň ušetříte. Když jsem nastoupil, dal jsem dvě piva a usnul jsem s čelem opřeným o stůl.“  

Barmanka namíchá Mooreovi na cestu drink a on mě přátelsky poplácá po zádech. „Mám říct Nelsonovi, aby tě pohlídal?“ Je vidět, že o tom přemýšlí, div se mu z toho nezavaří mozek. Moore umí chodit ve vtipech o spadeném mýdle, ale rovnice toho, jak být kámoš, mu očividně dělá trochu problémy a ještě pořád to nerozklíčoval.  

„Za chvíli půjdu na pokoj, klídek,“ usměju se, abych mu to ulehčil.  

Moore se taky usměje.  

A pak vezme kelímek a najednou je pryč. Místo, kde stál, zůstalo prázdné a u mě zničehonic stojí Nelson – takže těžko říct, jestli se za ním Moore nakonec přece jen stavil a ukecal ho, aby na mě dohlédl, a chudák Nelson, a co jsem tím vším vlastně chtěl říct… Jo! Povedlo se mi nabodnout jahodu na brčko.  

„Máš stejnou košili,“ řeknu Nelsonovi.  

Kouká překvapivě vážně. „Mně to nedošlo,“ zakroutí hlavou. „Tys to nevěděl. Viď, žes to nevěděl? Začal ses chovat divně a pak jsi odešel k baru a já měl takovej zvláštní pocit. Tys to nevěděl.“ 

„Co jsem nevěděl?“ Protože fakt je, že já toho obecně zas tak moc nevím. Ne že bych spadal do kategorie lidí, kteří si myslí, že je Země placatá jako lívanec, ale stejně. Barryová by mohla vyprávět.  

„Že Logan někoho má.“ 

Pokrčím rameny.  

Chvíli oba mlčíme.  

„Hele,“ nakloní se Nelson blíž, „my tohle s klukama moc neřešíme… Ale prostě, Logan byl po tom, co jste se rozešli, fakt v prdeli. A trvalo mu, než se dal dohromady. Vím, že Kinseyová s ním mluvila ještě dlouho předtím, než se pro tebe ofiko rozhodla. A Logan říkal, že nechce, aby to, co mezi vámi bylo, nějak ovlivnilo její rozhodnutí. Že si tady zasloužíš být.“  

Z toho mě bolí u srdce, aniž bych vlastně věděl proč.  

Jedna moje část se na Lukase zlobí za to, že musel být tak zatraceně velkorysý, zatímco moje druhá část… cítí jenom lítost. A chuť jahod.  

Nelson zamyšleně poklepává na lahev. „Nemyslím, že je to mezi nimi vážný. Ještě jsme toho jeho přítele ani neviděli, skoro o něm nemluví.“ Pokrčí rameny. „Jsi v pohodě, Clane?“  

„Blbá konstelace,“ řeknu pomalu.  

Nelson se uchechtne. „Jo, to jo. Někdy je to těžký.“ Pak dlouho civí před sebe a nejspíš myslí na svůj vlastní smutný příběh, protože všichni jeden máme. Nejsem jediný člověk na světě, kterého něco bolí, to už přece vím. Vidím to i na Nelsonovi. V jeho jizvě. A poprvé mě napadne, že ji třeba vůbec nemá z hokeje, ale že se k ní váže něco fakt smutného. 

Tak se na ni nezeptám. Objednám si další drink a pozvu Nelsona na panáka.  

A s tím se propadám pořád hlouběji. Už ani nemyslím na to, že bych měl odejít, vnímám jenom neuvěřitelné sladko v puse.  

Všechno se prolne do takového zvláštního bezčasí.  

Podpírám si hlavu, prstem šťouchám do sklenice a najednou vedle mě nestojí Nelson, ale Rivera a jeho obličej je jako vysekaný z kamene. Teď když je tak blízko, o tolik vyšší a mohutnější než já a jeho aura mě úplně pře… pře… Jeho aura je velká. 

Tak moment, nemluvil jsem o aurách s Nelsonem? 

Rozhlédnu se a v baru je pořád dost lidí, načež se vrátím pohledem zpátky k Riverovi. „Máme z tebe respekt,“ plácnu. „Já a… Allen určitě taky. Působíš jako respekt.“  

Rivera povytáhne obočí a pak se pousměje koutkem pusy, podivně, nehezky. „To je dobře,“ řekne klidně a pije přitom džus. „Oba jste sračky.“ 

Mohl bych se po tom prohlášení urazit a správně bych se i urazil. Možná ten pocit přijde později. Ale ve stejnou chvíli, kdy to řekne, zahlédnu Lukase, který se pravděpodobně vrátil po sexu, protože působí nadmíru spokojeně. Na sobě má obyčejné černé tričko, ve kterém vypadá zatraceně neobyčejně, a černé vlasy jsou rozhárané a já si pamatuju, ještě pořád, jaké to je zajíždět do nich prsty a vzdychat jeho jméno.  

V souvislosti s ním nemyslím ale jenom na sex jako i na všechny ty chvíle po něm a před ním, stejně jako na dny, kdy jsme se spolu vůbec nemilovali, jenom jsme nějak existovali ve stejném čase.  

Pevně semknu víčka, a když znovu otevřu oči, Rivera už vedle mě nestojí.  

Objednám si u barmanky ještě jeden drink, ale asi je to zaklínadlo, protože Lukas se najednou objeví fakt blízko. A slyším jeho hlas, měkký a klidný a povýšený a sráčovský, jak říká barmance: „Už mu nenalévejte. Jenom vodu.“ 

To mě rozesměje.  

Lukas Logan chce, abych pil jenom vodu. Předstírá, že se stará, že ho po tom všem zajímám.  

Chci mu to říct, ale než stačím poskládat větu, už tam zase není. Až mě napadne, jestli jsem si ho nevymyslel. Jenomže pak řeknu barmance, že bych si dal drink, a ona zakroutí hlavou a postaví přede mě sklenici vody. 

Koukám na tu vodu. 

Koukám na barmanku. 

„Můžu dostat brčko?“ zeptám se a nevím, jestli správně vyslovuju, ale asi jo, poněvadž o vteřinu později ve vodě poskakuje brčko, hopky hop. Na druhý pokus ho chytím mezi rty a jdu si sednout do jednoho z boxů. Teď vidím, že všechno prořídlo, je tu míň lidí. Dokonce se mi povede nezakopnout a nikoho nepolít. Tvářím se klidně, protože jsem jen kluk, co přišel posedět se sklenicí vody a nikdy v životě mu nic nedokázalo zlomit srdce.  

Opřu se a sedačka je tak pohodlná.  

Všichni se přede mnou míhají. Vidím Rourkea. Řeknu mu, že hraju jako bůh, a on se zasměje. Snažím se vysvětlit, že jsem se přeřekl a on hraje jako bůh, ale spíš se do toho zamotám.  

Rourke pak mluví s Lukasem a s Devim.  

Já dlouho koukám na tkaničky bot. Takže Rivera si myslí, že já a Allen jsme jenom sračky.  

Vůbec mě netrápí, že jsem se opil. Skrze prsty pozoruju světla v baru a padá na mě únava, příjemná, nasáklá alkoholem. Ještě víc se schoulím na sedačce, opřu si o ni hlavu. Potom už nemávám rukama, nesnažím se dostat k hladině, ale nechám se unášet a docela klidně usnu. Padám hloub a hloub a je to příjemné. Po neuvěřitelně dlouhé době si připadám naprosto klidný a nezatížený. Nemám myšlenky.  

Nemám nic.  

Je to tak osvobozující. 

Než do mě do háje někdo šťouchne. „Vstávej!“ 

Pousměju se, ale pak si vzpomenu, že šukal s někým jiným a nic mě z mého… osvobození nevytrhne víc. „Nech mě, Lukasi,“ vyslovím zřetelně.  

„Nebudu to opakovat. Vstávej.“ 

Všimnu si, že nedaleko od nás je Rourke a Devi jako jedni z posledních. A Lukas se nade mnou sklání, kouká mi do očí s nezaměnitelným nasráním. A protože pořád nevstávám, vidím na něm, že chce něco říct, něco dalšího, ale nedám mu prostor. Vyhrknu: „Ty ses zamiloval? Do toho kluka. Zamiloval ses do něj?“ 

Vlastně nevím, jestli by bylo lepší, kdybych zjistil, že spí s holkou.  

Mozek mě zradí a předhodí mi dost barvitou představu, kde je fakt s holkou. A hned nato představu, kde spí s tím bezejmenným klukem. V téhle představě je nejdřív nahoře a v následující scéně je to on, kdo je dole. Což logicky nesnesu. Chci znovu usnout, ale Lukas mě dost hrubě popadne za ruku a vytáhne na nohy.  

Málem na něj přepadnu. Ustojí to. Ostatně, není to poprvé, co se o něj opírám. Na okamžik vnímám jeho vůni, tak strašně známou, až mi to vezme dech. Chci mu zabořit nos do krku, je to instinktivní a nestihnu se zamyslet nad tím, jak hloupě takové gesto může působit, ale než to udělám, znovu sevře moji ruku a přehodí si ji kolem ramen.  

Takže jsem blízko, ale ne tak blízko, abych se tulil.  

Rozejde se a já musím taky, krok sun krok. Přes rameno zamávám Rourkeovi.  

Zamávám barmance.  

A pro jistotu i partě cizích kluků u vchodu.  

Lukas otevře a studený vzduch je jako facka, okamžitě mě trochu probere. Zhluboka se nadechnu, vtáhnu ho až někam do paty a spolu s tím mi dojde, že mám jenom košili a bundu… Kde mám bundu? Ale Lukas ji drží.  

„Pamatuješ si, doufám, kde bydlíš.“ 

Řeknu mu totálně nezajímavé číslo svého pokoje, které v sobě nenese vůbec žádnou symboliku, a zhluboka vzdychnu. Protože opilý Nigel symboliku zbožňuje. No fakt.  

Jdeme potemnělým parkem a Lukas mě drží pevně, kdybych náhodou padal. Mlčí a já si z boku prohlížím jeho rysy a neproniknutelný výraz.  

„Neuvěřitelný,“ zamumlá. „Fakt neuvěřitelný.“ 

„Ty seš neu-…řitelnej,“ namítnu. „Nemůžu pochopit, že někoho máš. Ale chápu to. Promiň.“ 

„Clabe?“ 

„Mno.“ 

„Drž klapačku,“ přikáže stroze. „Děláš ze sebe ještě většího hňupa, než ve skutečnosti jsi. A to je co říct.“ Jdeme po vydlážděném chodníku ke kampusu a nedaleko od nás projíždí auta. Světla se míhají ve tmě jako žluté puky. Vžžžuuuum. Vžum. Vžum. Nějak to nestíhám.  

Ale tohle je život, ne? Dává smysl, že člověk jeho tempo nestíhá, když může každou chvíli umřít. 

„Chtěl jsem ti napsat,“ pronesu rozechvěle. „Vážně jo. Jenže, to zní tak blbě… Bylo to lepší, ne?“ Tady někde zaváhám, a kdyby vážil méně než já, nebo kdyby nebyl tak vyrýsovaný, možná bych nás oba shodil do keře. Jakože omylem, ne aby se v tom keři něco dělo. „Bylo to lepší, ne?“ zopakuju. „Lukasi, já už nemůžu.“ 

Zlomí mě to a doslova zastavím na místě. Stojíme uprostřed parku, a jak se krčím, Lukas na mě zírá z výšky. A tak se krčím ještě víc. Přijdu si jako ten nejmenší člověk na světě. Uvnitř mě se něco rozbíjí, drolí. Možná jsem v záchvatu nevědomosti spolknul párátko a to si teď razí cestu skrze moje orgány a dělá z nich špíz.  

„Už nemůžu,“ zopakuju nehlasně.  

„Ježiši, tak se vyblij,“ řekne s nezájmem. 

Všechno, co se ve mně za poslední dny, a možná nejenom za poslední dny, nahromadilo, chce najednou ven. Slzy mi tečou po obličeji, a když je otírám, cítím, že rukávy mojí košile smrdí pivem, takže jsem si je musel někde vymáchat. 

Možná jsem celou dobu brečel kvůli Gastonovi a nedopřál jsem si čas prožít náš rozchod. Možná jsem měl pocit, že nemám právo truchlit. Ale kdy jindy může člověk truchlit, než když vidí toho, koho miluje, odcházet?  

Uvědomím si, že už zase jdu. Lukas mě pevně, leč ne zrovna šetrně táhne. Působí naštvaně, ačkoli to není zrovna novinka, protože působí naštvaně celou dobu.  

Prakticky mě dotáhne k pokoji, prošacuje mi bundu, odemkne a ukáže na postel. 

Kecnu na ni, sedím tam jako ten největší tragéd na světě a nepřestávám brečet, což je tak trapné, hvězdný nástup k Medvědům, gratuluju sám sobě.  

Chci říct Lukasovi, že tohle není moje postel, já spím nahoře, ale sotva otevřu pusu, vypadne ze mě: „Já tě mám pořád rád. Já tě mám strašně rád, Lukasi, hrozně, hrozně se mi stýská.“ 

A je to pravda, nelžu ani trochu, protože v mém světě je jen on, vždycky to byl on. První láska má bolet, tak to někdo říkal, ne? Možná Derek, nebo moje máma, nebo nějaký debilní časák. Že první láska bolí a bolavá končí, hotovo tečka.  

Ale moje láska nikdy neskončila, je se mnou i v tomhle momentu. 

Lukas po mně švihne bundu. „To ty ses kurva rozešel se mnou!“ štěkne tak naštvaně, až přitom skoro skřípe zuby. „Rozešel ses se mnou, tak mi dej laskavě pokoj a přestaň dolejzat.“ A nedá mi možnost nijak na to reagovat, ani to zpochybnit – ne že bych mohl – a prostě se otočí na patě a práskne za sebou dveřmi.  

Doteď sem svítilo z chodby, ale najednou se pokoj ponoří do tmy. Jedním rozmáchlým pohybem shodím bundu na zem a zuju si boty. To mi trvá fakt dlouho, ale na druhou stranu mě to dokonale zabaví. Nemusím přemýšlet o ničem z toho, co Lukas řekl.  

Slzy mi dál samovolně tečou po tvářích a já nemám sílu je otírat. Svalím se na polštář, který zvláštně voní, rozhodně ne jako můj, a sáhnu pro peřinu.  

Zrovna teď jsem rád, že jsem se tak ožral, protože nemusím přemýšlet o… 

Nemusím přemýšlet. Co na tom, že až se ráno probudím, bude to peklo. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥