Szabi

Mám sucho v puse. Vlastně nejenom v puse, ale celý si připadám totálně vysušený, jako kdyby mě někdo vyždímal. A ne takovým tím dobrým orgasmickým způsobem, kdy se člověk krásně udělá. Naopak.  

Jsem vysušený jako stará zapomenutá ponožka na dně bubnu.  

Navíc z nějakého důvodu cítím strašný smutek, tíhu na hrudi, která mě tlačí do matrace.  

Zkusím polknout a spolu s tím se přetočím na druhý bok, o kousek blíž k tělu před sebou. K tělu před sebou?! Zamrkám a automaticky se posunu co nejdál od něj. Protože někdo je v mojí posteli. Polije mě horko a chci slézt, ale to bych musel přes toho člověka a…  

Moore ze spánku konečně zamručí a mně dojde, že to je fakt on. Ne nějaký cizí týpek, kterého bych si dotáhl z baru a prožil s ním nezřízenou noc. Prostě jenom Moore.  

Zpětně se mi dokonce mate, že přišel chvíli potom, co jsem usnul, taky totálně nametený, a nazdařbůh se svalil vedle mě. Možná mi dokonce prolétlo hlavou, jak je to bizarní, ležet v posteli zrovna s ním, ale pak jsem zase usnul. Ostatně, i teď bych spal, nebýt toho šíleného sucha.  

Zkusím se posadit a tam, kde se mi košile vyhrnula, mě do zad studí zeď. Postel je malá, a tak se chodidly prakticky pořád opírám o Moorea, kterému zpod peřiny čouhají jenom vlasy.  

Hodně pomalu, kousek po kousku, stavím ze všech střípků obraz včerejšího večera. A čím úplnější je, tím víc je mi zle. Pamatuju si Nelsona, že jsme se spolu dlouho bavili a on pak někam odešel – že bych ho něčím nasral? Taky si pamatuju Riveru, jak cucá nealko, a k tomu ty jeho řeči. Pochopitelně taky vím, že jsem něco říkal Rourkeovi. A že Lukas má kluka. Lukas. 

Lukas je jako vždycky nejjasnější.  

Opřu se čelem o kolena a zkouším klidně dýchat. Zatím nemám pocit, že by se o mě pokoušela úzkost, ta možná ještě spí jak podťatá, což je aspoň nějaké pozitivum na tom všem. Jsem spíš k smrti unavený, s každou další vzpomínkou se to prohlubuje. A do toho se začíná ozývat žaludek, který v pravidelných křečích naznačuje, že budu muset možná v dohledné době navštívit záchod. Akorát ještě nevím, jestli na něm budu sedět, nebo u něj klečet.   

A ne, nevadí mi mluvit o sračkách, protože mám pocit, že v nich vězím aspoň po kolena.  

Jak dýchám, cítím ukrutnou pachuť. Jahodová jahoda po vytrávení nejspíš není zas taková pecka, jak se v první chvíli tvářila, anebo ve mně začíná kvasit.  

Způsobně si aspoň vytahám ospalky a uhladím vlasy, což je krok dopředu.  

Krok dopředu.  

Šel jsem jeden krok za druhým, zatímco mě Lukas podpíral. A dost zřetelně, ačkoli bych to fakt rád zapomněl, vím, že jsem brečel. I kdybych si to ovšem nepamatoval, tak v mém případě je šance s pláčem vždycky tak padesát na padesát.  

Řekl jsem, že ho mám rád.  

On křičel: „To ty ses kurva rozešel se mnou.“ 

Opatrně se nakloním přes Moorea, který znovu zamručí, a vidím, že se na zemi válí moje zmuchlaná bunda, další důkaz, že se Lukas fakt zlobil a švihnul ji po mně. Chvíli na ni koukám, ale žádné odpovědi z ní nevylezou, tak se znovu opřu, až hlavou narazím do zdi. To se v tom sračkoidním stavu ale nějak ztratí, není důvod se hned znepokojovat.  

Pohledem zabloudím k oknu, za kterým je zvláštně pošmourno, takže možná bude celý den zataženo, třeba i zaprší, nebo je ještě hodně brzy. A já netuším, kde mám mobil.  

Promnu si spánky. To ty ses kurva rozešel se mnou.  

Něco ve mně zabublá. 

Je teda rozhodnuto, u záchodu budu klečet. Tentokrát si nepočínám nijak zvlášť opatrně, prostě Moorea přelezu, málem ho shodím z postele a spěchám do koupelny, kde si okamžitě kleknu, skloním se – výhoda, že prkénko necháváme nahoře – a zvracím.  

Žaludeční šťávy mě štípou v nose i v krku, možná mi propalují díru do jedné ze srdečních komor a srdečního obýváku. Spolu s tím mi okamžitě vyhrknou slzy. 

Pevně svírám okraj záchodu a uvažuju, jestli můj žaludek tuhle divokou jízdu zopakuje. Sleduju ten hnus, co jsem vyzvracel. Na jahody už asi nikdy nebudu koukat stejně. A zatímco čekám, pokorně, až ta bolest odezní a křeč pomine, už si nepřipadám tak hrozně přeplněný.  

O to víc na mě ale dolehne únava. Nejenom ze včerejšího dne, jako spíš ze života obecně.  

„Nigeleee,“ ozve se z pokoje rozespale. „Ty bliješ?“ 

„Mhm.“ 

„Blij potichu!“ 

Znovu ze mě vyletí žaludeční šťávy. Unaveně klesnu do tureckého sedu a uvědomím si, že se držím za hrudník, že vnímám stále se zvětšující prázdnotu.  

Je to tolik různých pocitů a já se v tom nestíhám orientovat, protože jsem byl dlouhé roky zvyklý jenom na úzkost a teď se to tak mění. A na rozdíl od včerejšího nutkání zavolat někomu, koho znám, tentokrát nemám sebemenší chuť slyšet mámu, tátu, Charlieho, natožpak Dereka. Zrovna teď si úplně nejvíc uvědomuju celou tu vzdálenost, která nás dělí.  

Vlastně je to smutně legrační.  

Všichni si mysleli, že se Lukas rozešel se mnou. Tak nějak to předpokládali. I když jsem jim tvrdil, že jsem to byl já, kdo to rozhodnul, měli za to, že musel provést něco strašného a neodpustitelného, co mě k tomu prakticky dohnalo. Možná proto jsme se s Derekem tolik vzdálili. Nejdřív kvůli tomu, že jsem téměř všechen volný čas trávil s Lukasem a pro něj mi ho tolik nezbývalo, a potom kvůli tomu, když nedokázal pochopit… 

Nikdo to nedokázal pochopit.  

A můžu se divit? Ani já pořád nedokážu pochopit, že Lukas není můj. Dokonce i žaludek se proti tomu bouří, nehledě na to, že z toho viním spíš ty drinky. 

Necítím vinu. Spíš jenom smutek a prázdno. Úplně všude. Jsem seschlá křížala, která sedí na studených kachličkách koupelny, tisíc mil od domova, s hlavou u hajzlu a podezírám sám sebe, že jsem tady, ne v hajzlu, ale na téhle škole, jen protože je tady on a já ho miluju. A on mě nemiluje. A nejsme spolu.  

Ta únava je šílená.  

„Nigele, potřebuju se vychcat.“  

Uvědomím si, že se čelem opírám o mísu. Hodně pomalu zvednu hlavu a pohlédnu na Moorea. Je to skoro jako dívat se do zrcadla. Vlasy má rozhárané do všech stran a oči podlité krví. Pořád oblečený v riflích, ve kterých se mu muselo spát naprosto báječně – mluvím z vlastní zkušenosti – a vypadá, že se každou chvíli taky sesune na zem. Bennet ho musel solidně zřídit.  

Zvednu se, spláchnu a dramaticky ukážu na mísu. „Je to tvoje.“ A šourám se zpátky s vidinou spánku a k pozdnímu odpoledni možná i pořádně mastných hranolků, rovnou do postele, jelikož zatím nemám sílu, abych se osprchoval nebo se sebou něco udělal. V hlavě mi pořád zní to ty ses rozešel se mnou.  

No jo, fakt jsem to udělal. Ale pravdu o tom, jak to celé bylo, známe jenom já a Lukas.  

Dojdu k posteli a svalím se na ni.  

Moore se objeví prakticky vzápětí, znovu zamručí, což je asi jeho nový způsob komunikace, ale pak si odevzdaně lehne vedle mě. „Jsme jak dvě buzny. Fakt, Nigele, musíš se naučit spát nahoře. A smrdíš, otoč se ke zdi.“ 

„Ty smrdíš.“ 

„To je fakt. Vůbec nevím, co všechno jsem vypil. Ale možná půjdu na rande!“ Konečně se do jeho hlasu promítne nadšení, na okamžik přebije mrtvolnost. 

„Super,“ zamručím do polštáře. „Jsem rád, že jste to s Bennetem rozsekli.“ 

Moore mě praští do ramene, ale opět – to se prostě v dnešku ztratí.  

Musím se sebrat. Sakra, už tolikrát jsem se rozbil na tisíce kousků a nějak se mi povedlo poskládat dohromady, takže to zvládnu i teď. Prostě to bude jeden z těch na hovno dní, ale tentokrát nikdo nezemřel, nikdo se s nikým nerozešel a to jsou rozhodně pozitiva. Měl bych to tak vnímat. Nějak to přežiju, odpoledne se najím, budu hodně spát a nakonec mám přece celý víkend, abych se dal dohromady.  

Nemusím nikoho potkat. A to by mě mělo aspoň částečně uklidnit. 

Říkám mělo, protože Moore zničehonic zvedne hlavu a chvíli civí před sebe, než řekne: „Kolikátá sobota v měsíci je?“ Počítá na prstech.  

„Ale ne,“ zaúpím.  

„Ale jo. Jestli se nebudeme věnovat tréninku, tak to bude průser. Víš, co Kinseyová prohlásila. Když zjistí, že se flákáme, vyžereme si to. A tohle prý bere vážně. Kluci říkali.“ 

Radši bych naštval Kinseyovou, než viděl kluky. Jenomže nějaký poslední střípek vůle, zlomek toho, že to teď nesmím vzdát, protože tohle byl možná celou dobu jejich záměr, vytáhnout nás ven a vidět, kdo se další den vykašle na trénink, tak prostě ten poslední zlomek vůle mě nutí, abych znovu přelezl Moorea a vykročil pravou nohou. A je mi jedno, že se ta pravá noha zamotá do prostěradla a já sebou praštím na zem, protože pak zvládnu vstát, povstanu jako fénix z popela a jdu rovnou do sprchy.  

Odhodlaný.  

Po cestě zastavím u záchodu a znovu bliju.  

x 

Plus: V šatně nikdo není. Minus: Skoro všude jsou věci a z dálky slyším rány do puků, takže většina kluků musí být na ledě a trénovat techniku, nebo co po nás Kinseyová vlastně chce. Naštěstí mám pořád co dělat s žaludkem, než abych se tím přehnaně zaobíral. Stálo mě dost úsilí natlačit do sebe trochu vody a dva krekry, které jsem měl v šuplíku od chvíle, kdy jsem přijel na školu.  

A teď toho lituju. Možná nebyl tak úplně dobrý nápad cokoli do sebe cpát.  

Navíc mě trochu zradil Moore, protože místo toho, aby mi dělal v mém utrpení společnost, těsně před odchodem řekl, že se asi posere, a abych ho omluvil. Drobné zdržení.  

Takže mi nezbývá než na sebe hodit dres s číslem jedenáct, které mi zrovna teď připadá jako nejstupidněji vybrané číslo na světě a mnohem radši bych měl na zádech třeba 666, než se s hokejkou pomalu došourám na led. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si brát i brankářskou výstroj a všechno, ale nakonec jsem to na sebe navlékl. 

V puse mám furt totální peklo, ačkoli jsem si zuby čistil celkem třikrát.  

Jdu sám svojí soukromou uličkou hanby a vděčně vdechuju studený vzduch. Sotva stoupnu na led, začne mě z nějakého důvodu brnět obličej, což přičítám kocovině a stresu.  

Jako kdyby po mně lezli mravenci.  

Chybí jenom pár kluků, mezi nimi i Allen, Moore a Bennet, ale jinak jsou tady úplně všichni. Kapitán Rourke působí jako člověk, co v životě kocovinu neměl, a taky si mě okamžitě všimne. Nahodí puk Lukasovi a s úsměvem mi jede vstříc. „Dobrá morálka, Clane!“  

„Jde nám ukázat, jak hraje bůh,“ zahlásí Devi pobaveně.  

Ježiši. Jo, to jsem včera asi fakt řekl. Ale na moji obranu, rozhodně jsem to tak nemyslel.  

„No nevím,“ řeknu odevzdaně.  

Asi jsem nemohl udělat nic hrozného, když jsou kluci tak v pohodě. Prázdnota, kterou od prvního zvracení pociťuju, se alespoň částečně zaplní pocitem, že jsem to třeba úplně nepodělal. Neříkal vlastně Bennet, že po tak náročném tréninku se první rok ožere skoro každý?  

„Clane, posloucháš?“ Rourke jede pozadu přede mnou a ani se přitom neohlíží. Prostě typ kapitána, před kterým se rozestupuje svět. „Sobota je jeden z dní, kdy tady Kinseyová nebývá – tím myslím tady na stadionu – takže si vás beru na starost já. Dneska budeš trénovat s Riverou. Je to naše eso, tak se snaž co nejvíc pochytit. Vysvětlí ti, na čem se dá pracovat, a já k vám budu postupně posílat kluky, aby si zastříleli. Nic náročného, spíš koncentrace.“  

Pohlédnu k brance, ve které stojí Rivera, a i když nás nejspíš nemůže slyšet, zírá přímo na mě. A já jsem z toho kluka nesvůj.  

Navíc jeho prohlášení, že já i Allen jsme sračky, je nasírací, ale zas můžu proti tomu zrovna dneska něco namítat, když jsem tak dlouho klečel u záchodu? 

Řeknu Rourkeovi, že jasně, rozumím, a taky se mi povede omluvit Moorea.  

Rourke se pak odpojí a vrací se ke svojí hře s ostatními, zatímco já pokračuju za Riverou. Jediná dobrá věc na tom všem je, že Lukase aspoň pro tuhle chvíli nechávám za zády a nemusím tak čelit jeho nasranému výrazu. Dneska jsem ho zatím ještě nekontroloval, ale pochybuju, že by se tvářil jinak. V tomhle by si s Riverou mohli podat ruku.  

Ještě se podívám, jestli někde nezahlédnu Nelsona, ale ten má oči zrovna jenom pro puk.  

Možná jsem ho včera fakt něčím naštval.  

Možná jsem přede všemi vyznával Lukasovi lásku. 

Možná jsem… 

Pozdravím Riveru na půl pusy a on sotva znatelně přikývne. A pak na sebe nějakou dobu zíráme, až to začne být trapné a já jsem pochopitelně první, kdo uhne pohledem, načež Rivera ohrne ret a řekne: „Jdi si stoupnout do brány.“  

Znovu na mě civí, na moje ramena, jako kdyby si měřil, kolik prostoru zabírám. „Te quedas ahí como una princesa,“ zamumlá otráveně.  

Moje znalosti španělštiny prakticky neexistují, ale stejně asi radši nechci vědět, o čem mluví.  

Sundá si helmu a prohrábne zpocené vlasy, z čehož usoudím, že už je na ledě dlouho. „Tady si musíš líp hlídat síť,“ řekne neutrálně. „Zvedni ramena. Dej je dolů. Klekni.“  

Poslechnu ho.  

„Vstaň.“  

Vstanu. 

„Klekni.“  

Kleknu. 

„Vstaň.“ 

Podobně probíhá následujících několik minut a já jsem v tom čím dál odevzdanější a otupělejší. Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad, trénovat zrovna dneska moji rychlost a schopnost přizpůsobit se rychlým příkazům. Ale dělám to. Ne protože Rivera chce, ale protože Rourke chce.  

Rivera pak řekne: „Jsi pomalej.“  

To mě štve, protože ano, oproti němu nejsem ten nejrychlejší brankář na světě, ale tenhle kluk má brutální náskok, a tak je to v pořádku. Nepřišel jsem s ním měřit síly, ale přišel jsem jako někdo, kdo by se mu třeba časem mohl vyrovnat.  

Přemýšlím, jestli mu to řeknu. Protože jo, mám z něj respekt, nicméně kocovina dělá svoje. Než ale otevřu pusu, zastaví u mě Nelson a Foster. A Nelson se usměje: „Nazdárek! Všechno oukej? Mrzelo mě, že jsem tak vypadnul, ale kluci říkali, že na tebe dají pozor.“  

„Jo, v pohodě.“ Taky se usměju a předstírám, že nejsem zpocená Jahodová jahoda.  

Jsem rád, že aspoň tahle paranoia o tom, jak jsem Nelsona včera naštval, kamsi zmizela. Očividně jsme pořád bratři v košilích.  

Začnou na mě pálit, on i Foster, a nakonec se k nim přidá i Rivera, který překvapivě tolik nezaostává. A vždycky, když něco nechytím, řekne: „Jsi pomalej.“ Slyším to asi tisíckrát a cítím, jak začínám kypět vztekem. 

Nelson a Foster si pak vymění místa se Zellerem a Devim.  

Snažím se, to mi nikdo upřít nemůže, dokonce ani Rivera, ale do háje, tohle je teprve můj třetí trénink na ledě, co jsem tady, zatímco tihle kluci jsou totální esa. Takže jo, dává smysl, že toho tolik pustím. Ty brutální housle od Zellera jsem si sice mohl odpustit, ale i tak.  

Rivera si odfrkne.  

Zellera a Deviho vystřídá Lukas a Moore, který se mezitím objevil na ledě. Působí překvapivě čile, i když má úplně zelenou barvu. A já si říkám, že na Lukase i Moorea jsem zvyklý, vím, jak střílí, ale kocovina mi dává do mrtě zabrat, v žaludku mi kručí, krekry spolu svádí bitvu a já se po včerejšku ani nemůžu podívat Lukasovi do očí.  

Zrovna moc věcí tady nehraje v můj prospěch!  

Navíc se nepřestávám potit jako hovado a neodpustím si úlevné vydechnutí, když to konečně skončí. Poslední puk jsem vyrazil spíš omylem.  

Dáme si pauzu, respektive ctěný Rivera dovolí, abych se na chvíli vzdálil, než přijede další dvojice, a já při pohledu na Lukasova záda cítím, že bych měl něco udělat. Něco říct. A než o tom stačím popřemýšlet, rozjedu se za ním a k jeho zádům pronesu: „Díky za ten včerejšek.“ 

Vidím, jak mu ztuhla ramena. S odpovědí si dává na čas a ani se na mě neotočí. Nakonec prostě jenom kývne. „Ať už se to neopakuje.“  

Sleduju, jak bruslí pryč. To už je asi můj úděl, sledovat, jak se Lukas vzdaluje.  

„Clane.“ 

Otočím se. Rivera stojí kousek za mnou a moje jméno vyslovil skoro něžně, takže si možná uvědomuje, že trpím jako zvíře, jednak kvůli chlastu, jednak kvůli zlomenému srdci. Ale ten parchant mě pak skoro otcovsky poplácá po rameni a zeptá se: „Proč jsi tak pomalej?“ 

A já jsem nasraný, chci ho praštit hokejkou do obličeje nebo na něj zařvat, aby mě nechal na pokoji, protože do prdele neví, co prožívám. Jenomže pak mi dojde, že dává smysl, že to neví. Jsem v tom totálně sám a co já vím o tom, co zrovna prožívá Rivera. Co prožívá Nelson. Co prožívá Lukas. Jo, ani to už netuším.  

Takže v jednu chvíli tisknu pěsti pevně k sobě a zatínám čelisti, než uvolním sevření, všechno to nechám jít. Přes celé tělo, do bruslí a do ledu. Tam to může zůstat, led nic nepropustí.  

Najednou jsem zase jenom já, moje emoce. Se vší upřímností pokrčím směrem k Riverovi rameny. „Já nevím.“ 

Rivera znovu přikývne, z nějakého důvodu to akceptuje, nebo jsem mu úplně ukradený, a rozjede se zpátky k brance. A z druhé strany stadionu se blíží další kluci, kteří na mě budou střílet jeden puk za druhým, ale já zatím ještě nikam nejedu, stojím a dívám se na hru ostatních. Jak pálí na druhou branku, obehrávají se, nahrávají si a zvuk jejich bruslí a puků se nese kolem.  

Já a Lukas jsme se rozešli a nejspíš už nikdy nebudeme spolu. Bolelo ho to, ale teď se zdá, že si to pro sebe dokázal uzavřít.  

A já jsem tady, daleko od domova, od svého starého týmu, jsem tu se svým novým týmem a můj sen se ukázal jako ta největší dřina. Navíc se odehrává přede mnou, a přitom je tak nedosažitelný. Protože jsem pomalý. Protože jsem na chvíli uvěřil tomu, že nemá smysl zkoušet máchat rukama a plavat a je potřeba se tomu odevzdat, nechat se unášet proudem. Ale to je pěkná hovadina.  

Plavat je za všech okolností náročné, ale kdo neplave, ten se kurva topí.  

Skvělá kocovinová úvaha, Nigele.  

Srdce mi buší. Neprotrhlo se, drží, i když možná létá sem a tam jako pingpongový míček.  

A mně dojde další věc. Jsem pomalý, protože se bojím hrát rychle.  

Slíbím si, že už se bát nebudu. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥