Szabi

První trénink máme až ve čtvrtek, takže nás čekají skoro tři dny relativního klidu. Bennet, ze kterého se stal náš samozvaný průvodce, říká, že tak je to každý rok, ale ať se tím za žádnou cenu nenecháme uchlácholit, jinak se budeme hodně divit.  

„Tady se všichni tváří, že na to jdou hezky pomalu, ale pak vás do toho zničehonic strčí po hlavě,“ vysvětluje. Sedí s námi u oběda a zamyšleně pohazuje jablkem. „Typická Kinseyová. Dejte si na ni pozor.“ 

„Jestli všechny ty informace, dotazníky a vyšetření znamenají jít na to pomalu, tak co potom znamená jít na to rychle?“ zeptá se Moore. 

Je to spíš řečnická otázka, ale Bennet se stejně rozhodne odpovědět. Střídavě kouká na mě a na Moorea. „Zkuste si představit, že stojíte v záchodové kabince, kalhoty u kolen, a někdo klepe na dveře, zatímco vy víte, že máte zhruba minutu na to, abyste si vyhonili. To znamená rychle.“ 

Zasměju se, ale ve skutečnosti jsem přítomný jenom tak napůl. V noci se mi zdály divné sny o tom, že se moje hokejka proměnila v lékořici. Nevím, jestli to souvisí, ale od té doby mě bolí hlava.  

Promnu si spánky a rozhlédnu se po jídelně. Je tam narváno. Všimnu si několika kluků z týmu a v davu zahlédnu i Riveru, který odnáší tác.  

„Počkej, myslíš jako, že bychom si tam vyhonili navzájem?“  

Otočím se právě ve chvíli, abych viděl, jak Bennet nechápavě povytáhne obočí. „Kámo – co?“ 

Moore pokrčí rameny. „Myslel jsem, že mluvíš o mně a Nigelovi! To by asi nešlo.“ A potom se zachechtá. O mýdlu ovšem nic nedodá, tenhle druh humoru ho naštěstí přešel, a to i ve chvíli, kdy mu přede mnou něco spadlo a on se sehnul, aby to sebral. 

Obecně si všímám, že je po té průvodní schůzce uvolněnější. Možná si tady rychle zvyká a s Bennetem budou co nevidět super dvojka. Moore se toho od něj může hodně naučit.  

Tak nějak logicky mě napadne, jestli se na mě v brzké době nevykašle.  

Trhnu sebou, když někdo přejede vidličkou po talíři, a ten zvuk mi z nějakého důvodu zaskřípe hluboko v mozku, až se mi udělá šoufl.  

Zhluboka se nadechnu, ale vzduch se mi zasekne někde pod žebry.  

Poslední dny nedělám nic moc pro to, abych se cítil dobře, takže by mě nemělo překvapit, že to zase začíná být houpačka. To se stává, když člověk funguje minutu po minutě, na automat. 

Nechci a nemůžu zastavit, protože kdybych zastavil, mohl bych si uvědomit… Ježiši, mohl bych si uvědomit tolik věcí. Třeba že tady nemám co dělat. 

Trochu se mi třesou ruce, což se mi dřív tolik nedělo. Vrazím je hluboko do kapes, rozhýbu prsty a pak vstanu.  

První trénink je ve čtvrtek, opakuju si v duchu. Za tři dny. Dneska odpoledne přednáška z ekonomie. A měl bych si vybrat číslo na dres. První trénink je ve čtvrtek. Ale to přece není věc, která mě tak moc vyděsila, že ne?  

Je to zvláštní, protože mi v jednu chvíli připadá, že držím, že se nikde nerozpadám. Přitom vzápětí zjistím, že skoro ani nemůžu popadnout tác – nakonec to udělám moc prudce, sklenička se převrátí a voda mi nateče do zbytku brambor.  

Všichni si toho museli všimnout. Připadá mi to do očí bijící, jako kdybych se vysvléknul donaha, vrstvu po vrstvě. Jenomže když se rozhlédnu, nikdo na mě nekouká a Bennet s Moorem jsou ponoření do hovoru. Neslyším, o co jde, i když sedí naproti.  

Tak možná je načase přiznat si, že jsem ještě pořád magor.  

Ale chci ze sebe ten pocit setřást. Nesu tác k pultu, kde je hromada dalších táců, a položím ho úplně navrch. Respektive chci ho položit, jenomže tác mi nějak blbě vyklouzne z rukou (až mě napadne, jestli jsem ho celou cestu nelevitoval a nemám ruce náhodou ještě pořád v kapsách) a s hlasitou ránou se sveze k zemi.  

Ta informace ke mně nedoputuje hned.  

Ze všeho nejdřív si všimnu, že Moore a Bennet otočili mým směrem hlavu. A spolu s nimi skoro všichni ostatní, což je… dost lidí.  

Samozřejmě, že v tu chvíli vejde do jídelny on. 

Na sobě má modré tričko, které mu ladí k teniskám. Hlavu nakloní způsobem, jako kdyby říkal to se dalo čekat. Ale možná je to jenom nějaká moje domněnka. Každopádně ho v tu chvíli ukrutně nenávidím.  

Řekl mi, že jsem přibral.  

A do prdele, nebyl tady, když z mého světa zbyla jenom skříň.  

Nadechnu se, abych něco řekl, jenomže pak si vedle mě někdo klekne a začne sbírat největší střepy. Je to Nelson a jizvu má zase klikatou z toho, jak se usmívá. „Střepy jsou štěstí. To na prvním tréninku určitě zaválíš.“  

Dojde mi, že jsem mu rozuměl každé slovo, takže už jsem zase zpátky, stojím nohama pevně na zemi. Přidřepnu si, beru do rukou brambory a házím je na tác. „Nebo si to štěstí stačím do čtvrtka vybrat a pak to úplně podělám,“ ušklíbnu se. Přes Nelsonovo rameno pohlédnu směrem, kde stál ještě před chvílí Lukas, ale samozřejmě, nikdo tam není. A kdybych ho o chvíli později nezahlédnul, jak si nese plechovku s colou a lasagne ke stolu, kde sedí velká část týmu, myslel bych si, že se mi snad zdál.  

Každopádně, Nelson mi pomůže všechno uklidit a s tím, jak je podlaha čistší, moje úzkost tak nějak pomalu odezní.  

Možná bych měl denně vysávat v pokoji a naklepávat polštáře, jestli je to tak jednoduché.  

Nelson se na něco ptá.  

„Co?“ zamrkám.  

„Jestli už sis vybral číslo. Necháš si to, cos měl ve starém týmu? To nedělej, kámo, to nosí smůlu.“  

„Ty se nějak vyznáš,“ řeknu pobaveně a napadne mě, jestli napůl vtipkuje, anebo je fakt pověrčivý. Podle výrazu možná obojí. „Ještě jsem se nerozhodl.“ I když to není tak úplně pravda. Kdysi jsem měl dost jasnou představu, co bych chtěl mít na dresu, často jsem si představoval, jak zrovna s tímhle číslem úplně všechno vychytám. Jenomže to číslo už mi nepatří.  

Vlastně si teď docela klidně rozdělává colu.  

x

Ježiš, to je zas kravina. Proč by mi jako nějaké číslo nepatřilo? Čísla prostě jsou a člověk si je může poskládat, jak potřebuje. Na to myslím, když v úterý večer na poslední chvíli píšu trenérce. A myslím na to i ve čtvrtek ráno, když jako jeden z prvních přijdu do šatny, kde najdu komplet novou výstroj a balíček se svým jménem – CLANE.  

Najednou už nemám tolik odvahy, nicméně spolu s tím nemám ani na výběr, takže roztrhnu fólii a dres vytáhnu. Promnu látku mezi prsty. Je to tak důvěrně známý pocit, až mě to z nějakého důvodu uklidní.  

Přetáhnu si dres přes hlavu zrovna, když do šatny vejde Moore, který se někde zdržel. Nadšeně sebere svůj dres a kochá se jím. Zas je to ten moment, kdy si nemusíme nic říkat a já vím, že jsme na stejné vlně.  

Usměje se. A po chvíli to stejně nevydrží a zamumlá, spíš sám pro sebe: „Ty vole.“ 

Pomalu se trousí další kluci, nováčci jako my mají při pohledu na dresy posvátné výrazy. Připadá mi to elektrizující jako všechny ty pocity před zápasem. Dneska je to hodně podobné, protože potřebuju ukázat, co ve mně je. A vlastně ne úplně podobné, jako spíš o dost těžší. Hraju totiž sám za sebe. To já budu muset vykrýt co nejvíc střel, abych ostatním ukázal, že mám ten dres zaslouženě.  

Sednu si na lavičku a začnu vázat brusle, pevně utahuju tkaničky a nahoře si je narvu dovnitř. Pak sáhnu pro betony.  

Nakonec mám pocit, že na led odcházím jako jeden z prvních, ale když se dlouhou chodbou blížím, a Moorea mám hned v závěsu, slyším, jak někdo bruslí. Rány do puků mi zní v hlavě. 

Sotva vejdu na led, dojde mi, že někteří museli přijít mnohem dřív. (A najednou cítím děsný stud, vyčítám si, že jdu nesmyslně pozdě, i když je to totální hovadina, protože jsem tu na čas.)  

Kapitán Rourke, Zeller a číslo třicet devět, Lukas, trénují přihrávky. Můj mozek, ta zrádná mrcha, automaticky přivolá další z nekonečné kartotéky vzpomínek, jak se jedno odpoledne po tréninku líbám s Lukasem v šatně – a oba jsme zpocení, ale na tom nezáleží, protože už nemůžeme vydržet být bez sebe. Ani jednu podělanou minutu. Rukama mu zajíždím do vlasů a tváře mám rozpálené, zatímco mi vykasává dres.  

Bože, ten dres.  

Najednou se chci ze všeho nejvíc otočit a najít trenérku, abych jí řekl, že jsem si to s tím číslem nakonec rozmyslel. A že svoji jedenáctku klidně vyměním za třináctku, i kdyby mi to nosilo smůlu. 

„Jdeš, nebo co?“ Moore do mě trochu nešetrně šťouchne, za námi se tvoří fronta jako na zmrzlinu. Potěší mě, jakmile si všimnu Allena. Helmu svírá nejistě a těká pohledem po těch třech, kteří se na ledě míhají jako šmouhy.  

„Jasně,“ řeknu sevřeně. Zkontroluju helmu a stoupnu na led. Můj krok je na vteřinu totálně vratký, jako kdybych sebou měl každou chvíli švihnout. Ale rozjedu se, objedu branku, získávám jistotu a slyším za sebou zvuk dalších párů bruslí. Ten zvuk znám, žil jsem s ním posledních několik let… Takže se konečně zhluboka nadechnu.  

Lukas nahraje Zellerovi, ten si přehodí puk a pošle ho na Rourkea, který přesnou ránou míří zpátky na Lukase. A Lukas mě objede, vrátí puk Rourkeovi a zničehonic zastaví – slyším ho zabrzdit, a protože jsem na vteřinu zase idiot bez pudu sebezáchovy, otočím se. Tak akorát, abych viděl, že upíral pohled na moje číslo, tak upřeně, div mi nevypálil díru do zad.  

Mám chuť říct mu, aby na mě do háje pořád tak nečuměl. Jenomže pak si všimnu jiných věcí, třeba jeho pootevřených rtů a zarudlých tváří, no a to ve mně probudí úplně jiné pocity, než bych si přál. 

Lukas pevně zatne čelisti. 

Ale překvapí mě, že nic neřekne a prostě se stejně náhle rozjede na opačný konec, aby projel kolem druhé branky.  

Tady někde se znovu klidně nadechnu, vzduch je ledový a studí mě v plicích.  

Ostatní kluci mezitím taky naskáčou na led a tak nějak automaticky, skoro sehraně, projíždíme podél mantinelu, abychom se rozehřáli. Během několika minut dorazí trenérka, která nejdřív jenom stojí, ruce založené na hrudi, a čeká.  

Nakonec je to Rourke, kdo zavelí, že máme zpomalit. 

Já a moje jedenáctka na dresu zastavíme vedle Nelsona a on si čísla samozřejmě okamžitě všimne. „Pěkný,“ okomentuje. „Má to nějaký hlubší význam?“ 

„Ani ne,“ odvětím. Možná se to časem stejně dozvědí, nebo to propálí Lukas, aby jim ukázal, že je jeho ex trochu labilní, když si nechává na dres natisknout datum jeho narození. 1. 1. Ale vždycky můžu tvrdit, že je to náhoda a tou dobou slaví narozeniny můj kocour.  

Naštěstí už to nemusím víc rozpatlávat, protože trenérka k sobě přitáhne veškerou pozornost. Mluví zřetelně, ale ne moc nahlas. Nejspíš chce docílit toho, abychom museli napínat uši a nic nám neuniklo. Zasteskne se mi po trenérovi, který NEBYL TAK NEČITELNÝ A VŠECHNY EMOCE HNED VENTILOVAL.  

„Do začátku zkusíme něco jednoduššího, abych zjistila, jak na tom jste, pánové. Pak trochu potrápíme nováčky a v závěru si dáme lehkou hru. Kdo nebude na konci brečet, ten jako by nebyl.“ Kinseyová s úsměvem tleskne a z kapsy vyloví píšťalku. „Začneme s výdrží. Rozestupy, všichni do řady. Pojedete, dotknete se mantinelu, otočíte to a tak pořád dokola. Však to znáte. Brankáři, držte si vlastní tempo, ale nechci vidět, že za ostatními zaostáváte. Musíte být připraveni rychle zareagovat.“  

Poslušně se rozjedeme k jedné straně mantinelu. Moore se okamžitě objeví vedle mě a z druhé strany mám Allena, toho nového kluka, který bude taky v brance. A Lukas… Lukase nikde nevidím, nemám ale čas se rozhlížet, protože Kinseyová pískne.  

Ten zvuk se nese stadionem, slyším brusle drhnout o led, vnímám svůj dech až někde hluboko v hlavě a nával adrenalinu, který mě zaplavuje.  

No a pak začne peklo.  

Nejdřív to cítím ve stehnech a brzy nato se přidá i zbytek těla, svaly, o kterých jsem ani netušil, že je mám. I když mě docela dobře stejně tak můžou bolet prostě jenom kosti a šlachy. Už po několika minutách si začnu všímat, jak se všichni kyselí hadi, které jsem do sebe kdy naládoval, začínají projevovat na mojí fyzičce. Ale jedu dál, protože zvuk bruslí neutichá.  

K mantinelu, dotknout se, zpátky. K mantinelu, dotknout se, zpátky. K mantinelu, dotknout se, zpátky.  

Ztrácím pojem o čase. 

Po nějaké době, kdy už mi to přijde jako věčnost, mi něco stéká z nosu. Krev. Protože mi z toho stoprocentně něco prasklo v hlavě. Ale když si olíznu rty, cítím jen slanost, takže se prostě jenom potím jako to největší prase. Možná se mi ta jedenáctka ze zad sama odlepí. To by Lukasovi určitě udělalo radost.  

Zběžně se otočím vlevo a pak vpravo, abych ho viděl, čehož vzápětí zalituju, protože se mi totálně zamotá hlava a málem vrazím do Moorea, který se mnou zrovna drží tempo, což v překladu znamená, že zpomaluje, protože na začátku z něj byla taky jenom rozmazaná šmouha stejně jako ze všech ostatních. Moore se rád přeceňuje, takže nastoupil s odhodláním lokomotivy a jak ho znám, určitě se chtěl poměřit alespoň s Rourkem.  

Pravá střídá levou a já pomalu ale jistě začínám ztrácet v nohách cit. Tentokrát do mantinelu plnou vahou napálím, ztěžka se odrazím a jedu zpátky. Kolem se pořád míhá spousta hráčů, ale já už nemůžu. Nemůžu. Nemůžu uvěřit tomu, že se všechno tak strašlivě posralo a je to úplně jinak, než jak jsem si vysnil. A jakmile tohle uvědomění přijde, vykolejí mě to, napálím na mantinelu na opačné straně, napůl přes něj přepadnu a zůstanu tam viset jako opice.  

Rád bych řekl, že dýchám, ale spíš chrčím.  

Teprve po nějaké době se mi podaří narovnat a stáhnout si helmu. Vlasy mám mokré, jako kdybych vylezl ze sprchy, a cítím, jak mi hoří tváře. Ale tak aspoň to výjimečně není studem.  

Zadrhne se mi srdce, když vidím, že většina kluků ještě bruslí. Rourke drží tempo a jako jediný vypadá, že by to klidně zajel i pozpátku. Ten kluk je neuvěřitelný.  

Zato z nováčků už nebruslí nikdo. Takhle to sice na sto procent nepoznám, ale přinejmenším Allen podle mě skončil podobně jako já. Sedí u mantinelu s roztaženýma nohama a rukama odevzdaně položenýma v klíně. A netrvá to ani dvě kola, když přede mnou zastaví Moore a doslova sebou jebne na led. Chraplavě zakleje. 

Pak hodně dlouho čekáme, než Kinseyová znovu zapíská. A tou dobou se na ledě ještě pořád drží Rourke, Lukas, Zeller a… Rivera. Ty vole!  

Zkusím se aspoň uklidnit tím, že poslední tři vypadají hotoví, když si stáhnou helmy. Jenom Rourke se usmívá úsměvem někoho, kdo by si dal s chutí ještě tak padesát koleček kolem branky. Můj pohled ale patří někomu jinému. Sleduju, jak si Lukas sundává helmu a prohrabuje vlasy. Piercing má přelepený. A stihnu se otočit zpátky k Mooreovi, než se do mě zabodne pichlavý pohled černých očí.  

Moore flusne a velice neochotně se vyškrábe na nohy. 

Trenérka pak hodně dlouho mluví, ale kdybych to měl shrnout, sdělení je dost jasné – všichni až na Rourkea podle ní jezdíme jak totální brambory. My nováčci jsme děs a kluci v základní sestavě budou muset pořádně máknout.  

Potom nás rozdělí podle postu, jaký zastáváme, takže za chvíli skončím u branky spolu s Allenem. Střídáme se po patnácti střelách.  

Nemám ani čas rozkoukat se. Během léta jsem si snad tisíckrát představoval, jak budu stát v bráně a oni na mě budou pálit. Všichni ti kluci, které znám převážně z internetu. Dokonce jsem se snažil okoukat, jakou mají techniku. Ale teď, když to přišlo, navíc po tom rychlém začátku, si přijdu jako cedník. Ruce mám z gumy, a když střelí Nelson, jehož rána je docela mírná, dostanu brutální housle.  

A Lukas… Lukas je na druhé straně hřiště spolu s Moorem, Rourkem a dalšími, kde pálí na Riveru, zatímco jim v tom brání nováčci, kteří jsou tu jako obrana.  

Hučí mi v uších. Už nemůžu. Je spíš náhoda, že jednu ze střel chytím do lapačky, protože tu, která jde vzápětí, sice tečuju hokejkou, ale stejně letí do sítě.  

Dám si jeden jediný úkol. Prostě to nějak přežít. Brečet nad tím, že jsem k ničemu, můžu až potom. A držím se téhle taktiky po celý zbytek tréninku, který končí finálním zápasem, kdy jsme já a Allen na opačných stranách, zatímco Rivera sedí na střídačce a kouká na nás. Jediné plus, fakt jako úplně jediné zanedbatelné pozitivum je, že mám Lukase v týmu, takže se vyhnu tomu, abych od něj schytal ránu třeba do čela.  

Koukám, jak si přehazuje puk zleva doprava, jak ho trochu podebere hokejkou a jak ho elegantně, nicméně pořádnou a přesnou mrdou, pošle někam nad Allenovo pravé rameno.  

Je jedno, jak moc si namlouvám, že bych konkrétně tohle určitě chytil, protože znám jeho styl víc než dobře. Nakonec si tím stejně nemůžu být ani trochu jistý.  

Protože jsme spolu naposledy hráli… 

Nelson znovu střílí a tentokrát je ještě mírnější, takže se mi povede to vychytat. 

… před hodně dlouhou dobou.  

x

Sundám ze sebe výstroj, a zatímco kluci o něčem mluví a překřikují se, já mám pocit, že se roztékám. Nejradši bych se svalil na podlahu a spal.   

„Snad nejste hotoví, pánové?“ povytáhne Bennet obočí, ačkoli sám vypadá jako někdo, kdo dostal pořádně na prdel.  

Moore si odfrkne.  

Sáhnu pro ručník a rozejdu se ke sprchám. Bolí mě každý krok, vnímám svoje chodidla na studené mokré podlaze. Nedá se říct, že mám čistou hlavu, ale po hodně dlouhé době je celkem prázdná. Takže, na moji obranu, dává smysl, že si docela klidně stoupnu do sprchy, sklopím pohled na modro-bílé kachličky (na tuhle barevnou kombinaci si tady nejspíš dost potrpí) a nechám na sebe téct horkou vodu, masírovat si ramena a… A teprve pak si všimnu, kdo stojí ve sprše, která je hned vedle.  

Prudce se nadechnu horké páry.  

Fakt mě třeba jenom na chvíli napadlo, že se mu vyhnu, když na mě, zaprvé, působí totálně magneticky, a když, zadruhé, nás v týmu není zase tolik, abych ho mohl docela šikovně ignorovat?  

Automaticky sklouznu pohledem z jeho ramen, přes linii zad až k zadku. Koukám, jak si vtírá šampón do vlasů a jak se mu přitom napínají svaly. Vždycky byl vypracovaný a pevný, ale po tom drilu, který tady zažívá, je víc vyrýsovaný. Ne mohutný, ale prostě na pohled silný. Takový typ kluka, který člověka totálně rozechvívá.  

Moje tělo na něj reaguje stejně jako tenkrát. Je to hluboké, totálně mě to vykolejí, to známé bodnutí ve slabinách, jasný a usvědčující důkaz, že po něm toužím. I teď, když se mnou lomcuje totální únava.  

Jsem dokonce tak mimo, že se ani nepodívám jinam, když se otočí a nachytá mě, jak na něj civím. Vlastně, jak nad tím tak přemýšlím, jsem asi docela dement, protože místo toho dost očividně a snad i šmírácky kouknu mezi jeho nohy. A s tím se mi vybaví jedna z prvních vzpomínek, jak se Lukas rozvaluje na mojí posteli a čeká, až mu vykouřím, zatímco já jsem úplně hotový a nezkušený, ale dělám to, hýbu hlavou, hořím a rozpadám se, objímám ho rty. Potom na chvíli zvednu pohled a vidím, jak křiví obličej, a nakonec to nevydrží a začne mi přirážet do pusy, zatímco já cítím, jak se mi péro otírá o látku boxerek.  

Ozve se rána, když jeden z kluků upustí sprchu. „Do prdele,“ štěkne.  

To mě trochu probere. Semknu čelisti k sobě, abych nezaječel, a prudce, dřív než si to stačím rozmyslet, otočím kohoutkem doleva. Okamžitě začne téct ledová voda, až mi naskáče husina.  

Lukas povytáhne obočí s výrazem, že si taky myslí, že jsem dement. Ale asi to dává smysl. Kdyby si to nemyslel, možná spolu ještě jsme, no ne? Klidně vypne sprchu, sáhne pro ručník a otočí se ke mně zády. A jak na chvíli stojí bokem, všimnu si, že má pod žebry náplast, podobnou, jakou si zakrývá piercing, když jde hrát.  

Zajímá mě, co se mu stalo.  

Jenomže v tom je právě ten problém, ne? Lukas Logan mě nemá co zajímat. Nemám z něj tvrdnout vzrušením tolik měsíců po rozchodu, navíc po dvouhodinovém tréninku a s vědomím, že mnou otevřeně pohrdá, což jde poznat z každého pohledu, který mi od příjezdu do Ardenu věnoval.  

Ledová voda částečně pomáhá. Přinejmenším mě uchrání toho, abych měl hned při prvním sprchování se svým novým týmem stojáka.  

V rychlosti se umyju a zatřepu hlavou. Když pak vejdu do šaten, dávám si sakra pozor, abych nečuměl pro jistotu nikam. Ke svým věcem mířím prakticky poslepu.  

Obleču se a chci vyletět ze šatny, když mě zarazí Nelsonův hlas. „Clane! A vy ostatní taky, vy noví. Zítra jdeme všichni na pivo. A říkám to radši předem, ať si neděláte jiný plány. Taková oslava znovushledání.“ 

Devi, spoluhráč s křivým nosem, se zaksichtí. „Nezjemňuj to, Nelsone. Prostě je chceme ožrat, ne? Na ledě jsou k ničemu, tak třeba–“ 

Zbytek jeho slov zanikne v kolektivním „úúú“, jakože maličko přestřelil. Ale Devi asi prostě střelec je, protože si z toho nic nedělá.  

Nelson se upřímně zazubí. „Tak jo, možná vás chceme ožrat.“ 

Kapitán Rourke zakroutí hlavou. „Opatrně,“ pronese varovným hlasem a já si na chvíli myslím, že celou akci zarazí ještě v zárodku. Ale on místo toho zvýší hlas. „Nováčci, abych vám to zjednodušil: Ta akce je povinná! A kapitánovi se neodporuje.“ 

Tentokrát následuje nadšené hvízdání. Je to skoro úplně stejné jako s mým starým týmem. Až se mě zmocní zvláštní nostalgie. „Tak asi nemám na výběr,“ usměju se na Nelsona. 

Jo, už dopředu z toho šílím, protože alkohol a tihle kluci a cizí prostředí a blabla. Ale můj unavený mozek v ještě unavenějším těle, kterému je podle všeho aspoň devadesát, se překvapivě seknul na… 

Jak to, že jsem z Lukase pořád tak v háji?  

Jak to, že to nezmizelo? 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥