Szabi

Následujících několik dní jede podle šablony.  

S Moorem si zvykáme na „nové nastavení“, jak to pojmenoval, což v překladu znamená, že prozkoumáváme město, vyřizujeme záležitosti, jako jsou třeba kartičky do knihovny a na obědy, sháníme všelijaká potvrzení a samozřejmě podstoupíme i několik lékařských vyšetření. Univerzitě podle všeho nestačí papíry, které nám doktoři vystavili před příjezdem, a chce si úplně všechno ověřit sama. 

Protože jsme museli do Ardenu dojet s týdenním předstihem, měl jsem za to, že budu mít hodně času se tady rozkoukat. Ale všechno jde tak rychle, že než mrknu, čeká mě zátěžové cvičení, kde běhám na pásu, přičemž mě pozorují dvě doktorky, takže to není dvakrát příjemné. A než mrknu znovu, je neděle večer před mojí vůbec první vysokoškolskou přednáškou.  

Zrovna jsem na pokoji sám, protože Moore šel pro jídlo do bistra, které jsme objevili už někdy před pár dny během jedné z vycházek do centra. Je to takový menší podnik, kde se po stěnách plazí kytky.  

Řekl jsem mu, že chci burger, a teď tady sedím u psacího stolu a koukám ven, kde vrcholky hor skoro mizí ve tmě.  

Nedá se říct, že bych si na všechno stačil zvyknout. Pořád mě překvapuje výhled, hlasy studentů na chodbě i Moore, který mě budí tím, že se přitáhne za prkno mojí postele s kartáčkem v puse a upřeně na mě civí. Ačkoli musím uznat, že život s ním je překvapivě jednoduchý, rozhodně víc, než jsem čekal. Za těch pár dní, co spolu sdílíme prostor, jsem se o něm dozvěděl spoustu věcí. Třeba že někdy usíná se sluchátky v uších a poslouchá přitom písničky. Nebo že občas padá z postele, když má divoké sny (jo, byl rád, že jsem mu nechal tu spodní). A taky nesnáší majolku a kečup a hranolky si dává zásadně jenom se solí.  

O Gastonovi spolu nikdy nemluvíme.  

Předstíráme, že jsme ho nechali daleko, v jiném městě. Ale já se podezírám, že si kus nesu v sobě a už vždycky to tak bude. I teď si na něj vzpomenu, zatímco se točím na židli a čekám na burger.  

A pak mi naštěstí zazvoní mobil a na displeji je napsáno máma.  

„Ano?“ Podržím si telefon uchem, hrábnu pro mikinu a vyjdu z pokoje s tím, že se ještě projdu.  

„Jenom rychlá rodičovská kontrola.“  

Vyprávím jí o všem, co se událo, což máma totálně hltá, a dokonce mě zapne na reprák, aby to slyšeli i táta a Charlie. Někde v pozadí zaslechnu Tiberia, jak přede, a to ve mně probudí takové divné svírání, které už pak po zbytek telefonátu nezmizí.  

Procházím potemnělým parkem, poslouchám bráchu, jak bylo na fotbale, a když hovor skončí, uleví se mi.  

Chvíli sedím na lavičce, zírám před sebe a přijdu si jako ubožák. A taky mě napadne, přijde to odnikud, že tohle je Lukasův svět. Myslel jsem, že se do toho světa nikdy nedostanu, ale teď jsem tady.  

Radši se rozejdu zpátky k pokoji, protože myslet na Lukase je jako seškrabávat si kůži škrabkou na brambory nebo tak něco. Pořád před očima vidím ten jeho nehybný výraz, jak na mě upřeně zíral, když jsem nosil věci z auta. A možná proto, že si na to zase vzpomenu, nekoukám před sebe a v chodbě to napálím do nějakého kluka.  

„Sorry,“ vyhrknu automaticky.  

Spolu s tím mi dojde, že už jsem ho v kampusu párkrát zahlédnul, ale nikdy takhle zblízka. Konečně si dokážu vybavit jeho jméno. Nelson. Hraje druhým rokem v obraně, a když jsem sledoval videa zápasů Medvědů, napadlo mě, že jsem nikdy neviděl nikoho soustředěnějšího.  

Nad rtem má dlouhou jizvu, nejspíš dostal pořádnou mrdu hokejkou. A ta jizva se podivně přeskládá, když se usměje. „Nazdárek. Ty seš…“ 

Ty seš ten novej brankář. Nebo: Ty seš ale debil. 

Ale než mi stačí vysvětlit, kdo jsem, někdo to udělá za něj. V chodbě se objeví další kluk, o trochu vyšší než Nelson, a moje paměť tentokrát zareaguje automaticky, když jeho pichlavým očím okamžitě přiřadí jméno. Je to Bennet, číslo sedmnáct, útok. A kouká na mě s povytaženým obočím. „Ty seš Loganův ex.“  

Nelsonovi se obličejem mihne poznání.  

Aby toho nebylo málo, dveře se otevřou a dovnitř vejde Moore, obtěžkaný papírovými taškami. Jednu mi okamžitě strčí. „Čau.“ Teprve pak si všimne Nelsona a Benneta a zarazí se.  

Bennet si poklepe na čelo. „Loganův ex a… útok? Oba ze stejného města, že jo? Řekněte mi, jak je možný, že taková prdel rodí tolik dobrých hráčů, hm.“  

Mám z něj větší respekt než z Nelsona. Možná i kvůli tomu, že vždycky, když se během zápasu něco semele, Bennet je u toho. To je skoro zákon. Ale zároveň mě něco nutí, abych – i když se s tím sáčkem z bistra cítím jako o poznání větší debil než předtím – řekl: „Jsem Nigel. Clane.“  

Protože i když jsem Loganův ex, tak nejsem jenom to. 

Bennet se přezíravě usměje. „My přece víme, kdo seš, Clane.“ Obrátí se na Moorea. „I ty, Moore. Trenérka nám pouštěla vaše zápasy.“ Pak zvedne ruku a ťukne si s námi pěstí. Najednou se ten hrozivý opar rozplyne a Nelson, který má v sobě nejspíš o trochu víc soucitu s novými hráči, se zazubí.  

„Už jsme poznali i další kluky, co jdou s vámi do prváku,“ řekne. „Je tady ještě jeden brankář, Allen. Strašně se těším, až na vás budeme hrát.“ 

Já se na to sice nijak zvlášť netěším, ale líbí se mi, jak nadšeně při tom prohlášení zní. Něčím mi připomíná Charlieho.  

Tak se usměju.  

Chvíli se bavíme o hokeji a ze mě pomalu opadává napětí, když si uvědomím, že tihle kluci, a nejspíš ani ti ostatní kluci z mého nového týmu, tady nejsou proto, aby mi házeli klacky pod nohy. Ale že všichni hrajeme od začátku stejnou hru.  

Když se pak rozloučíme s tím, že se uvidíme na úvodní schůzce s trenérkou, odcházím klidnější.  

Ani o tomhle s Moorem nemluvíme – teda krom toho, že se shodneme na tom, že od Benneta bychom nakládačku dostat nechtěli – ale když spolu pak večeříme extra mastné burgery, mám pocit, že se oba cítíme o něco líp.  

x

Moje první oficiální přednáška se nedá popsat jinak než jako nuda. Celou dobu si vypisuju doporučenou literaturu, kterou diktuje postarší učitel, a nenápadně zívám do rukávu mikiny. Myšlenkami jsem úplně jinde. Přesněji na stadionu, kam dorazím o tři hodiny později.  

Zmocní se mě zvláštní vzrušení, ostatně jako vždycky, když jdu někam, kde se hraje hokej. 

Kde budu já hrát hokej.  

A led tady voní jinak. Jasně, někdo by mohl namítnout, že je hovadina, aby led vůbec nějak voněl, ale přijde mi, že když se nadechnu, cítím ho v každé buňce. Mooreovi se o tom radši nezmiňuju, protože by určitě řekl, že to je moc ezo, ale když na něj pohlédnu, vidím, že se taky zhluboka nadechuje.  

Jdeme dlouhou chodbou do větší místnosti, která leží vedle šaten. Snad odevšad na mě kouká logo univerzity v podobě ledního medvěda nebo aspoň název týmu. A samotná šatna, přes kterou procházíme, má bílé zdi a tmavě modré přihrádky, aby ladily.  

Už z dálky slyšíme hlasy, a když vejdeme dovnitř, vidím, že je většina kluků na místě. Posedávají na židlích, na stolech, nebo se jen tak nenuceně opírají o zeď.  

Nelson okamžitě přátelsky mávne a Bennet se zazubí.  

Nevím, jestli se mi uleví, když si všimnu, že Lukas ještě nedorazil, nebo jestli mě to naopak děsí, protože to ve mně probudí jisté očekávání. Že může přijít každou chvíli.  

Radši vezmu místo vedle Moorea na jedné ze dvou volných židlí ve druhé řadě a rozhlížím se. Spoustu kluků znám jménem, vím, jak jsou dobří a co dokážou, ale stejně se mě znovu zmocní pocit nepatřičnosti.  

Je zvláštní vidět je naživo. Všimnu si, že se od nás nováčků liší hlavně sebevědomým postojem. A v jejich pohledech je zvědavost a taky jistá únava doznívajících prázdnin. I tak jsem ale nesmyslně nervózní, jako kdyby se měli vzápětí seběhnout kolem a pálit jednu otázku za druhou.  

Přemýšlím, co jim Lukas řekl. První rok, když mě miloval.  

Později, když mě nenáviděl.  

„Mám staženou prdel,“ zamumlá Moore tiše a nehtem dloube třísku na opěradle před sebou. 

Než mu stačím něco odpovědět, nebo se třeba jen křečovitě zasmát, dveře se otevřou a dovnitř vejde Rourke, TEN kapitán, který má pro sebe celý jeden YouTube kanál. Na první pohled vypadá mnohem vyšší, než když jsem ho viděl na videích. A je v něm něco… Takový zvláštní klid.  

Věnuje do placu kolektivní pozdrav, prohrábne si světlé vlasy a praští sebou na židli v první řadě, nejspíš aby byl po ruce trenérce.  

Bennet si se skřípěním přisune židli a nakloní se k Mooreovi. Klukovi, který sedí před námi, věnuje lehký pohlavek. „Asi plus minus víte, kdo je kdo, ale tak pro jistotu. Tohle je Devi, útok,“ začne bez okolků s představováním. „Devi, ukaž jim tu svoji pěknou tvářičku.“ 

Devi k němu otočí hlavu a tváří se otráveně. Tady pochopím, co Bennet myslel tou hezkou tvářičkou – Devi vypadá, že mu někdo natřikrát zlomil nos a ten se nezahojil úplně správně. Ale když se usměje, úplně mu to promění obličej.  

Bennet kývne hlavou k dalšímu klukovi, zrzkovi, který se opírá o zeď. „Foster, útok. Občas mu ujedou nervy a s někým se dohádá, že jo.“ Úmyslně zvýší hlas. „Ale jinak je to úplný štěně!“  

Jako kdyby vytušil, že je řeč o něm, ukáže mu Foster zdvižený prostředníček.  

„Vždyť to říkám,“ zamumlá Bennet. Postupně nám takhle představí několik dalších kluků (o mně říká, že jsem ten Clane, což většinu z nich zaujme). 

Všimnu si, že další nováčky si vzal na starost Zeller, takže si nás možná rozdělili, aby nás okamžitě zapojili.  

Kapitán Rourke kouká do mobilu, stále klidný a s lehkým úsměvem na rtech.  

Už jsme tu skoro všichni a blíží se druhá hodina, kdy měla schůzka oficiálně začít. Bennet nám představuje další hráče, Moore se ho na něco doptává a…  

Znovu vím naprosto přesně, že Lukas vešel dovnitř, ještě dřív, než jeho směrem pohlédnu.  

Černýma očima přejede po místnosti a věnuje úšklebek Bennetovi, z čehož usoudím, že si o mém příjezdu musel taky vyslechnout spoustu keců. Pak ale vezme místo vedle Rourkea, nakloní se k němu a něco pronese. 

Rourke se uchechtne a schová mobil do kapsy.  

Lukas se pohodlně opře.  

Je to extrémní množství vjemů a můj mozek se to snaží všechno pobrat. Protože tyhle kluky jsem znal jenom z Lukasova vyprávění a teď tu mezi nimi sedím jako jeden z nich a přitom vím, že bude trvat ještě dlouho, než se budu moct za jednoho z nich prohlásit, protože jsou totální esa.  

Lukas v prváku tolik dřel, aby se jim vyrovnal, a teď tu sedí s takovou nenuceností, až mě to fascinuje.  

S přerývavým nádechem si zaryju nehty do stehna.  

„Jau, Nigele, kurva, to je moje noha,“ sykne Moore.  

Dveře se znovu otevřou a dovnitř vejde Stella Kinseyová. Má na sobě mikinu s logem Medvědů a očividně si umí zjednat respekt už jenom tím, že existuje. 

Kluci začnou okamžitě tleskat a pískat a trenérka se na ně usměje takovým tím stylem „nojo, nojo, pánové, taky vás ráda vidím“, načež zvedne ruku a oni okamžitě zmlknou. „Výborně, tak jsme se tu sešli.“ Věnuje jeden samostatný pohled každému z nás a koukne do papírů, které drží v ruce. „Doufám, že jste přes léto nijak nezaháleli a pokud ano, brzy se to dozvíme.“ Tady udělá krátkou pauzu a následně plynule naváže: „Dneska jedna rychlá informační schůzka. Pokusím se to neprotahovat, protože si vážím svého i vašeho času. Tak tedy, fakulta na moji žádost před chvílí zveřejnila rozpisy tréninků, takže si je můžete stáhnout na stránkách, nebo si vzít při odchodu jednu z papírových verzí, které jsem pro vás laskavě vytiskla – proto jdu pozdě.“ Oddělí polovinu papírů a položí je na židli, načež se zlehka opře o zeď. Pak zaváhá a odhodí i zbytek papírů, což je dost možná jenom na efekt, ale já jí to stejně žeru. „Letos tu máme pár změn.“ 

Mluví stručně a k věci, ale zároveň se to snaží moc neosekávat, nejspíš aby lidem neubírala jejich kredity. Zmíní, že se někteří z hráčů posunuli do základní sestavy. Taky pogratuluje Riverovi, který si i další rok drží post brankařské jedničky.  

Rivera to přijme pokývnutím hlavy. Sedí na opačném konci místnosti a v jeho snědém obličeji se odráží zvláštní divokost. Je o dost mohutnější než já a možná, že kdyby nechytal, mohl by hrát americký fotbal. Dojdu k názoru, že mě něčím odpuzuje a přitahuje zároveň.  

Rozhodnu se na něj necivět. 

Trenérka přejde k dalšímu bodu a postupně přivítá všechny nové hráče. Mezi nimi zazní pochopitelně i moje jméno, a tak se na chvíli stávám středem pozornosti.  

Jediný, komu za pozornost rozhodně nestojím, je Lukas. 

Zkouším si zapamatovat další jména, ale brzo z toho mám v hlavě bordel. Rozhodně si však do paměti uložím dalšího nového brankáře, Allena, kterého zmínil při našem prvním setkání Nelson.  

Allen je na pohled docela normální kluk s dolíčky ve tváři. Když mě nachytá, jak na něj koukám o chvíli déle, než je nutné, nenápadně na mě mávne.  

„A teď k vašim tréninkům,“ naváže trenérka. „Kromě tréninků na ledě vás samozřejmě čekají i ty kondiční. Často se taky stane, že budete rozděleni podle toho, jaká je vaše úloha během zápasu. Brankáři zvlášť, útok zvlášť, obrana zvlášť. Všechno máte v rozvrzích, takže opakuju, je opravdu důležité stáhnout si je a zkusit se v nich zorientovat. Tyhle informace platí hlavně pro nováčky. Kluci, máte spoustu možností, jak se tady ve volném čase realizovat. Posilovna, bazén, tělocvična, stadion, ovál, to všechno je pro vás otevřené prakticky nonstop. V rozvrhu taky najdete jednu zajímavou poznámku a tou je seberozvoj. Každou první a třetí sobotu v měsíci budete věnovat tomu, co vám nejde, ladit techniku. Starší spoluhráči vám rádi připomenou, že je to povinné. Jestli vás tou dobou najdu sedět na pokoji v trenkách, jak koukáte na filmy, vyžerete si to.“  

Pro větší důraz nechá svoje slova doznít a teprve pak pokračuje: „Dvakrát měsíčně vás čeká fyzioterapie. Informace o tom, kdy se máte dostavit, vám přijde mailem. Zkuste si to zapamatovat, ideálně zapsat do rozvrhu. Máte nárok i na masáže. Tam se prosím objednávejte dle vlastního uvážení. Ani moc často, abyste tím ohrožovali svoji přítomnost na trénincích, ani moc málo, ať pak neskuhráte na ledě jako staří dědci, že máte ztuhlé svaly. Jednou měsíčně pak bude zátěžový test a měření… Zjistíme, jestli nám nováčci dobře přibírají.“ 

Tomu se většina kluků zachechtá.  

Já si zatím nejsem jistý, jestli mi trenérka připadá spíš vtipná a férová, nebo jako mrcha. Ale pamatuju si, podle toho, co mi v prváku říkal Lukas, že se tyhle dojmy často překrývají.  

Kinseyová mluví ještě půl hodiny a můžu jí přičíst k dobru, že se to snaží urychlit, protože si dost možná uvědomuje, kolik těch informací je.  

I tak si ale na konci setkání přijdu jako vyžvýkaná žvýkačka.  

Moore sjel mezitím na židli skoro do lehu a působí, jako kdyby byl mrtvý. 

Trenérka tleskne. „Chápu, že jste z toho otrávení, ale další velká schůzka bude až za pár týdnů. Tak… Ještě poslední důležitá informace na závěr. Nováčci, na stránkách univerzity si během dneška stáhněte formuláře, vyplňte je a nahrajte zpátky. Půjde o vaše osobní údaje a důležité kontakty. A hlavně, to nejdůležitější – vaše číslo. Všichni si vyberete číslo, které chcete mít na dresu. Je to závazné. Ne že si někdo z vás vezme třináctku a pak za mnou přijde s prosíkem, že mu to nosí smůlu. To číslo vás bude provázet po celou dobu vašeho působení na škole. Volte moudře.“  

Automaticky pohlédnu na Lukase, který stále kouká před sebe.  

Znovu mě napadne, jak moc ho asi musí srát, že si na zádech nosí datum mého narození. 

„A to je všechno,“ pronese trenérka. „Clane, Logan, Rourke. S vámi bych ráda něco probrala. Vy ostatní můžete jít.“ 

Kluci se jako na povel začnou zvedat, berou si tištěné rozvrhy a odchází z místnosti. Někteří z nich na nás přes rameno vrhají pobavené pohledy. 

„No, to začíná zajímavě,“ zamumlá Moore a rozejde se ke dveřím. Někde na půl cesty pozdraví Lukase kývnutím hlavy. Ten ho ignoruje.  

Mně se mezitím podaří vstát a následně celkem obstojně dojít až k trenérce, aniž bych přitom nutně do něčeho anebo do někoho vrazil. Prsty jedné ruky si zarývám do dlaně a snažím se nepanikařit, ačkoli na mě úplně každá kontrolka řve, že tohle rozhodně nebude ten nejpříjemnější rozhovor.  

Rourke se usměje. „Rád tě poznávám.“ I jeho hlas je klidný a takový jako zlatavý. 

To nejmenší, co můžu udělat, je usmát se nazpátek.  

Lukas pozoruje svoje tenisky.  

Jakmile se za posledním hráčem zavřou dveře, trenérka řekne: „Rovnou k věci, ať to máme za sebou.“ Překvapivě to zní povzbudivě. „Budu k vám upřímná. Mám z vás dvou trochu obavy a potřebuju, abyste mi ukázali, že se mýlím. Logane, vás znám už rok, takže vím, že umíte být profesionální. A byť už jsme o tom spolu mluvili, chci se ještě jednou ujistit, že pro vás nebude Claneova přítomnost jako rozbuška. A to samé platí pro vás, pane Clane. Tým je na prvním místě a vaše budoucnost je důležitější než minulost. V žádném případě nedovolím, aby váš… vztah narušil vztahy v týmu.“ 

Napadne mě, proč souhlasila s mým přijetím, pokud je to v jejích očích takové riziko, ale na to odpoví vzápětí: „Zároveň chci, abyste těžili z toho, co o sobě víte. Vím, že jste často hráli proti sobě a že jste spolu delší dobu trénovali. Předpokládám, že rozumíte svým slabým i silným stránkám. Chci vidět, že to zúročíte. Je to jasné?“ 

„Je,“ řeknu tak klidně, jak jenom dokážu.  

Lukas se tváří, jako kdyby snědl něco obzvlášť hnusného, ale přikývne.  

„Váš kapitán na vás dohlédne,“ naváže trenérka a pak tleskne. „No, jsem zvědavá, co letošní rok přinese.“ S tím se otočí a odejde z místnosti.  

Náš kapitán ovšem svůj závazek prakticky okamžitě poruší, když mi věnuje povzbudivý úsměv stylem „poraď si sám“, a rozejde se za trenérkou. 

Takže jsem tam najednou jenom já a Lukas, který mi vůbec poprvé za celou schůzku pohlédne do očí. Respektive mě sjede pohledem a povýšeně se ušklíbne. „Přibrals,“ řekne. 

A to je všechno, víc nic. Při odchodu do mě pořádně vrazí ramenem.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥