Szabi

Napůl sedím, napůl ležím a zkouším nemyslet na pás, který mě s každým dalším ujetým kilometrem čím dál víc škrtí.  

Moje hlava je tentokrát velká skládka emocí. Sám pro sebe si rekapituluju posledních několik týdnů. Docela jasně si pamatuju, jak jsem je prožíval, minutu po minutě, přičemž některé nádechy byly logicky těžší. Konec září mi tenkrát připadal v nedohlednu.  

A teď jsem tady.  

Sleduju silnici plnou zatáček a mhouřím oči do slunce, které se láme o okýnko auta. Padá na mě nostalgie z konce léta, nebo se to možná týká většího konce, kdybych to chtěl brát fatálněji (chtěl), ačkoli o tom všem zkouším přemýšlet spíš jako o novém začátku.  

Nový život, nové město, nový tým. 

Ne že by mě to uklidňovalo. 

Natáhnu ruce a chvíli na ně koukám. Napadne mě, jak je zvláštní, že si tělo tak dobře pamatuje některé věci. Třeba držení hokejky anebo hebkost něčí kůže. A přitom kdybych se snažil obojí popsat, nedokázal bych to.  

Přemýšlím, kolik si toho v sobě vezu ze starého Nigela a jak moc jsem se za poslední měsíce změnil. Jestli vůbec.  

Kdybych tvrdil, že se nebojím, tak bych kecal. Bojím se tak, že mi tep dost možná prorve ušní bubínky, jak mi nahlas buší srdce.  

Všimnu si, že na mě máma po očku kouká, tak nechám ruce klesnout zpátky do klína.  

Mezi sedadly leží velký kelímek s napůl vypitým kafem a další dva prázdné se povalují někde vzadu na zemi spolu s krabičkou, do které nám táta na cestu připravil celozrnné tortilly se zeleninou, sušenky a nakrájené ovoce. Asi byla blbost vypít jedno celé kafe, i když šlo ve skutečnosti jenom o kapučíno. Ale koupili jsme ho hned ráno, když jsme vyjížděli. Máma zastavila na benzínce za městem, tankovala a přitom vycházelo slunce.  

Všechno bylo v takovém zvláštním oparu. Nějak mi přišlo, že se k tomu kafe hodí.  

A teď se mi trochu třesou ruce a nechce to přestat. 

Kdybych přijal Mooreovu nabídku a svezl se s ním a s jeho strýcem, který má dodávku, sice bych v jeho společnosti nejspíš trpěl – třeba jeho strýc poslouchá country a smrdí jak kopr – ale zas bych na druhou stranu nemyslel na všechny ty věci a lidi, které nechávám za sebou. 

Přehrávám si, co se stalo od chvíle, kdy jsem našim oznámil, že budu hrát za Medvědy. Jejich nadšené výrazy a hrdost, ke které se pak přidala i jistá lítost, protože jim došlo, že tím pádem odjedu kamsi na sever a většinu roku mě neuvidí.  

Přehrávám si spoustu věcí. Třeba společně strávený čas s Moorem, který vzal naše nově utužené přátelství od podlahy a začal se znenadání objevovat u mě doma s dotazy, jestli si půjdeme zaběhat. Takže jsme občas běhali a on buď dělal blbé vtipy, nebo se tvářil extrémně vážně a nasupeně, jako kdyby nás od října čekala vojna.  

Obecně nás trochu sblížilo, když jsme vyváděli ohledně našich fyzických schopností.  

Během léta jsem se snažil nežrat tolik kyselých hadů a třezalkových bonbónů. Dokonce jsem začal posilovat. Ale stejně si upřímně myslím, že to k ničemu nebylo, protože když mi Lukas kdysi vyprávěl o tom, jak to na univerzitě funguje… Prostě nevím, jestli se na to dá dopředu připravit.  

Někdy jsme k těm našim běhům s Moorem přibrali i Harrisona, který za celou dobu nepřestal být podivně bledý a vzdálený, ačkoli nám oběma během závodu ke stadionu nakopal zadky. Nejsem si jistý, jak se cítil ohledně toho, že odjíždíme.  

Řekl: Tak jim to ukažte, hvězdy. 

Na rozloučenou jsem ho objal. Vlastně to v něčem dávalo větší smysl než loučení s Derekem, které bylo po všech stránkách rozpačité, protože jsme jeden druhému sice slíbili, že si budeme psát, ale ani jeden z nás tomu nejspíš nevěřil. To ukáže čas.  

Ostatně, čas ukáže všechno. Třeba jak moc stojím jako brankář ve srovnání s Riverou za hovno.  

Vzdychnu a máma na mě vrhne další postranní pohled. Od chvíle, co jsme vyjeli, je totálně skvělá, chápající a hlavně nezdolná. Ani jednou si nepostěžovala, že už je unavená a obecně se snaží přizpůsobit mně a mému vnitřnímu stavu.  

Pár hodin jsme poslouchali rádio a já potom dokonce na chvíli usnul, což byl po kofeinu skoro zázrak. I když mi to přivodilo akorát bolehlav. A zdálo se mi o zvuku bruslí, jak drhnou o led. Neuvěřitelně hlasitě.  

Jak se blížíme k Ardenu, krajina je čím dál kopcovitější a slunce mizí za velkými šedivými mraky.  

Z kastlíku vyhrabu jedno z Charlieho lízátek proti nevolnosti a nacpu si ho do pusy. Obal schovám do kapsy svojí nové mikiny. Máma ji koupila asi před týdnem, když nás vzala s Charliem na nákupy. Nejdřív se mi pokoušela podstrčit ty nejošklivější svetry na světě s neprůstřelným argumentem, že na severu bude zima, nicméně brácha se ukázal jako překvapivě solidární a vždycky, když už jsem nevěděl, jak se z toho vykecat, povedlo se mu odvést řeč jinam.  

Takže mám dvoje nové rifle, patery teplé ponožky, novou čepici, bundu a hlavně asi tři nové mikiny. Možná bych si to pro sebe měl tím pádem spíš pojmenovat jako nový život, nové město, nová mikina.  

Nejvíc ale stejně myslím na tu okrovou, kterou jsem s sebou vzal tak nějak automaticky. Snad ani ne proto, abych ji Lukasovi vrátil, ale spíš jsem měl pocit, že by měla jet taky. Že do toho světa musí vejít spolu se mnou, jestli to dává smysl.  

Jo a táta brečel, když jsme odjížděli, což mu nemůžu vyčítat, protože jsem brečel taky. A pak ještě jednou po cestě, když jsem na tričku našel Tiberiův chlup, skrze který jsem si dokázal uvědomit celou tu vzdálenost, jaká mě bude dělit od všeho známého, počínajíc měkkou kočičí srstí. Navíc Tiberius má svůj věk, takže je možná blbost odjíždět a připravit se o všechny momenty, kdy bychom spolu mohli být zalezlí v pokoji.  

Je toho na mě moc.  

Radši se znovu soustředím na ubíhající krajinu za oknem a vnímám lehčí otřesy, kdy piksla s třezalkovým čajem, která je na zadním sedadle, poskočí vždycky, když najedeme do výmolu. 

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptá se máma klidně. Vlastně je klidná už od rána, což je taky hlavní důvod, proč mě veze ona a ne táta.  

„Není o čem,“ řeknu upřímně, protože jsem s ní na tohle téma během léta mluvil několikrát, a i když se snažila, nikdy mi od té tíhy nedovedla pomoct, což dá rozum, když pořádně neví, co mě čeká. Ani jeden z nás. „Za jak dlouho tam budeme?“ 

„Ještě kousek.“ Stejně odpovídala, když jsem byl děcko, takže mi cuknou koutky. Lízátko proti nevolnosti si posunu do tváře.  

Než jsem odjel, trenér mi poradil: „HLAVNĚ BUĎ SÁM SEBOU.“ 

Ardenští Medvědi můžou jenom doufat, že to neznamená zahodit hokejku a zdrhnout z branky.  

Nějakou dobu znovu jedeme v tichu a máma sní mezitím sendvič a volant přidržuje jednou rukou – to mi pomáhá odvést myšlenky jinam, přesněji k tomu, že nejspíš skončíme někde ve škarpě. Jenomže máma pak docela klidně smete drobky a naváže, jako kdyby neuplynul vůbec žádný čas: „Všechno si sedne. Nakonec tam budeš fakt spokojený, posune tě to, spoustu se toho naučíš. Bude to dřina, ale ty to zvládneš. Chci, abys to věděl. Jsi silnější, než si myslíš. A ne, neskákej mi do toho. Brečet a strachovat se není slabost. Kdo to tak určil?“ 

Pokrčím rameny.  

Máma zakroutí hlavou. „A kluci tam budou určitě fajn. Toho se taky nemusíš bát. Určitě tě přijmou.“ 

Ve skutečnosti tím chce říct, že přijmou fakt, že jsem gay, ale tohle ujištění nepotřebuju, jelikož Lukas se po svém nástupu do týmu nijak netajil s faktem, že má kluka.  

Ale to už je tak hrozně dávno. 

„Mezi vámi se to taky urovná. Třeba se z vás stanou kamarádi. Nikdy nevíš,“ pokrčí máma rameny.  

Vydoluju ze sebe něco mezi zakašláním a uchechtnutím. Kamarádi. Já a Lukas. No tak určitě. Radši vytáhnu mobil a nacvakám esemesku Mooreovi, jestli už jsou se strýcem na místě a jakou postel si můžu vybrat – i když jsem je logicky ještě neviděl, musím zhodnotit, jestli je bezpečnější ta blíž k oknu. A pokud jsou obě stejně daleko od okna, tak která na mě působí líp.  

Dělám všechno pro to, abych nemusel myslet.  

Moore odepíše celkem velkoryse, že si mám vybrat, kterou chci.  

A máma už se naštěstí k našemu rozhovoru nevrací, nesnaží se mě přesvědčit, že to bude v pořádku. Jenom se povzbudivě usměje a vyhodí blinkr, zatímco odbočuje na výpadovku, která vede dál do hor, směrem k Ardenu.  

x

Město není nijak zvlášť velké, jako spíš dlouhé. Táhne se do dálky a nad ním se tyčí hory, majestátné a hrozivé.  

Univerzita sem dokonale zapadá, protože jde na první pohled o hodně starou budovu, která má stěny z opracovaného kamene. Jak ale dojedeme blíž, všimnu si super moderních komplexů, které vypadají, jako kdyby byly postaveny teprve nedávno. A pak taky stadionu, ten mě upoutá nejvíc, i když ho vidím jenom z dálky.  

Většinu z toho jsem si prohlížel na fotkách, takže to pro mě není žádná novinka. Ale vidět to na vlastní oči je vždycky něco jiného. Hlavně první nádech je úplně jiný, na to se člověk nemůže připravit.  

Sotva vylezu z auta na přeplněném parkovišti kampusu, ledový vzduch mě zastudí v plicích. Nejsem zvyklý na takový příval kyslíku, tak se mi v první vteřině zatočí hlava, ale zároveň je v tom něco omamného a taky známého. Blíž to nedovedu popsat.  

Ze všeho nejdřív jdeme s mámou najít informační středisko, kde podepíšeme stoh papírů a já pak vyfasuju klíče od pokoje dvacet sedm. A i když je to trochu absurdní, chvíli se na tom čísle seknu a přemýšlím o tom, proč zrovna dvacet sedm. K tomu číslu nemám vůbec žádný vztah.  

Nakonec mě to jenom utvrdí v tom, co jsem věděl od samotného rána. Jsem nevyspalý, nervózní a možná se po cestě k pokojům vyzvracím do nejbližšího květináče.  

Jestli jsem tu paní na informačním dobře pochopil, součástí kampusu jsou dva komplexy, kde jsou studenti ubytovaní – každý na jednom konci, kam se jde přes celý park a nádvoří. Pokoj číslo dvacet sedm se nachází v komplexu A (určenému prvákům a zhruba polovině druháků), přesněji ve druhém patře, někde v polovině chodby.  

Přičtu si k dobru, že se mi netřesou ruce, když odemykám. Vlastně se tvářím docela sebevědomě.  

Najednou si přeju, aby máma odjela a nechala mě tady. Už nechci víc protahovat všechno loučení a poznávání světa, do kterého jsem přišel. Chci tady zůstat sám, všechno si projít, ochutnat, prožít. Třeba se i vsáknout do matrace a hlavně na sobě přitom necítit její pohledy, kvůli kterým mám pocit, jako kdyby čekala, že se otočím na patě a zdrhnu.  

Ale možná si to jenom představuju. 

Takže otevřu dveře. A pokoj mě příjemně překvapí, protože z okna je krásný výhled na hory. To je vlastně první věc, které si všimnu.  

Ušklíbnu se při pohledu na patrovou postel, která působí bytelně, a vedle ní je jeden psací stůl. Druhý je blíž u okna. Podlaha je dřevěná a všechno vypadá nově.   

„Hezké,“ okomentuje to máma, ačkoli ji podezírám, že by stejně ocenila i kasárny.  

Rozhlížím se po prostoru, kde, dá-li hokejový bůh, několik následujících let budu. Budu. Jsem tady. 

Vysvleču si mikinu, abych se při nošení věcí nezpotil jako prase, a hodím ji na vrchní postel, čímž si ji taky oficiálně zabírám, protože rozhodně nestojím o to, aby mi Moore ve spánku spadnul na hlavu.  

Zatímco máma k mému překvapení svolí k tomu, že si dá šlofíka, aby byla před cestou nazpátek odpočatá, a na férovku si vyleze nahoru, já rovnou zamířím zpátky k autu.  

Jdu přes park a poměrně rychle začínám litovat toho, že jsem si tu mikinu sundal, protože tohle místo je o dost chladnější, než na co jsem zvyklý. Míjím nejrůznější studenty, některé v doprovodu rodičů, případně prarodičů, a pak v záplavě aut hledám to mámino.  

Ještě než stačím z kufru vytáhnout první tašky, přijde mi esemeska od Moorea. 

Moore: Ještě sto kiláků! Zkus mi nechat trochu místa v koupelně. Ne že si tam všude vyskládáš krémy a laky. 

Povytáhnu obočí a přemýšlím, jestli si dělá srandu, což takhle jenom těžko poznám. Zaprvé chybí smajlíci, zadruhé u něj člověk nikdy neví. Tak napíšu: Ses asi posral, ne? 

Odpověď přijde prakticky okamžitě.  

Moore: Tak aspoň místo na kartáček. 

Sice je mi fakt kosa, ale stejně napíšu: Já nemám krémy a laky, idiote. 

Pak narvu mobil do kapsy, popadnu první várku věcí a jdu přes park zpátky do pokoje. Nepočínám si nijak zvlášť tiše, protože máma má neuvěřitelně tvrdý spánek. Občas tvrdí, že by usnula, i kdyby vedle ní spadnul granát, a já nemám důvod jí nevěřit.  

Z mojí mikiny si udělala polštář, takže z tašky vytáhnu jinou, další z těch, které mi koupila (zas tak jsem se po cestě totiž nezahřál). Tahle je asi nejvíc infantilní, protože má na hrudi obrázek medvíděte.  

Tašky nechám u psacího stolu, který je blíž k oknu, a jdu zpátky k autu. Vlastně se cítím snad úplně nejlíp za celý den, protože tyhle úkony typu dojít na předem stanovené místo, něco vzít a zase se vrátit, mi pomáhají udržet si relativně klidnou hlavu. Aspoň teda do určité chvíle.  

Zrovna se počtvrté vracím k autu, v ruce pevně svírám klíče, když ucítím lehké brnění v zátylku. Takový hodně zvláštní pocit, který mě donutí zpomalit – a jeden z klíčů si mimoděk zaryju do dlaně.  

Je to jenom reflex, jako letící puk, který člověk vyrazí dřív, než informace o tom, že se blíží, dojde do mozku. A kolem se míhá spousta lidí, takže by správně nemělo být tak jednoduché najít jeho, ale stejně z nějakého důvodu přitáhne okamžitě můj pohled.  

Okolní hluk a klábosení studentů se slije do podivného šumu.  

Ze všeho nejdřív si všimnu očí. Vždycky jsou to oči. Ve chvílích, kdy jsem na něj čekal, když jsem přicházel na stadion, když jsem se probudil a viděl jsem, že na mě kouká, vždycky to byly oči.  

Teprve potom si začnu všímat i dalších věcí, jako třeba jeho sebevědomého držení těla. Černých vlasů. Piercingu, který se ve světle trochu leskne.  

Chci odejít, otočit se zády a pokračovat k autu, ale nemůžu se pohnout. Jsem tím pohledem totálně vtažený, až si nasraně pomyslím, o co mu jde.  

Srdce mi pere do žeber.  

Zatímco Lukas Logan na mě nepřestává zírat, aniž by dal cokoli najevo.  

Vypadá to, že se vůbec nezměnil, což je ovšem kravina, protože se změnilo úplně všechno. A můj mozek mě znovu zradí, když mi předhodí vzpomínku na to, jak jsem na něj čekal na nádraží, když přijížděl po čtrnácti dnech na víkend. Zapadli jsme do čekárny, kde byl takový výklenek… a zeď mě studila do zad, zatímco jsme se líbali, až jsem nemohl popadnout dech, protože jsem pořád dokola opakoval miluju tě, miluju, bože, tolik tě miluju.  

Najednou se svět znovu rozběhne.  

Mrknu, a když otevřu oči, Lukas se ke mně otočí zády a rozejde se davem studentů pryč.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥