Szabi

Ke stadionu přijdu jako jeden z posledních a jen těžko v sobě zkouším potlačit, jak moc se mi sem nechtělo. Do jisté míry v tom hraje roli zbabělost, přiznávám, protože od chvíle, co dorazilo vyrozumění z univerzity, si ze všeho nejvíc přeju znovu se někam zašít. Zároveň ale vím, že kdybych nedorazil, tak bych si to vyčítal.  

Kluci se opírají o zábradlí, někteří sedí na zídce a jiní prostě jenom stojí a čekají, co bude. Jsou tady skoro všichni z týmu a tohle je naše pietní akce. Moore pro to dokonce vytvořil soukromou událost na Facebooku, kterou nazval „bez kondolencí, bez keců a bez věnců“. Vsadím se, že by se to Gastonovi líbilo.  

„Čaau,“ mávnu a trochu mě vyvede z míry jejich pískot a potlesk.  

Moore se tváří jako sluníčko a napřáhne ruku. „Nigele, ty vole!“ Chvíli to vypadá, že mi jednu natáhne, ale chce si jenom plácnout. „Dobrý, co? Medvěde.“ 

„Jo tak.“ Odtud teda fouká vítr, nebo jak se to říká. Moore se totiž hlásil na stejnou školu. A vzali ho. Což ve finále není zas takové překvapení, protože on je fakt dobrý útočník. Trochu agresivní, ale dobrý.  

Zato já… Sice jsem mu napsal, že si ještě pořád nejsem jistý, jestli tam půjdu, ale on to bere jako hotovou věc. V tomhle by si rozhodně rozuměl s mojí matkou, která mi už pomalu kupuje teplé svetry. Jo, na severu je zima. Ale o to ve finále nejde, ne? Na severu je především Lukas. A já bych mnohem radši čelil totální divočině a ledním medvědům než těm jeho černým očím a arogantnímu výrazu.  

„Trochu radosti, vole!“ štěkne Moore. 

„Skvělá práce, kámo,“ přidají se další kluci.  

„Díky.“ Mám chuť se rozesmát, trochu hystericky, ale hodně rychle mě to přejde, když se naším směrem rozejde Harrison. Mikina, kterou má na sobě, vypadá aspoň o dvě čísla větší. A jeho výraz neprozrazuje vůbec nic, je tak strašně vzdálený a cizí… 

To Harrison by měl dostat sportovní stípko, protože je fakt eso, ačkoli by proti tomu určitě protestoval. Ale upřímně, ani Moore by ho nedal, kdyby hráli proti sobě.  

Nahlas nic z toho neřeknu, jelikož vím naprosto přesně, co by odpověděl. Že by dal leda hovno. Že nejlepší z nás, ze všech, koho jsme kdy znali, byl jednoznačně Gaston. 

On to měl v krvi. Žil hokejem, stejně jako jím žije Lukas.  

Na okamžik zavřu oči, a když je vzápětí otevřu, čas se znovu rozběhne a Harrison se opře o zábradlí vedle mě. „Čau hvězdy,“ řekne líně. „Už máte sbaleno? Musíte jim ukázat, jak se hraje.“  

Moore přikývne a odplivne si. Tak jako otcovsky mě chytí kolem ramen. „Vůbec se s nima nebudeme srát, že jo, Nigele? Ukážeš jim odhození hokejky a oni si z toho sednou na prdel.“ 

Kluky tím rozesměje a atmosféra je o něco uvolněnější. I když to samozřejmě všichni vnímáme. Že jeden z nás chybí.  

„Stejně ještě pořád nevím, jestli tam půjdu,“ zamumlám.  

„Ale no tak,“ řekne Harrison. „Kvůli Loganovi?“ 

Místo odpovědi se rozhlédnu kolem a prohlížím si obličeje všech svých spoluhráčů, tentokrát vlastně bývalých. Dost možná spolu už nikdy nebudeme hrát. A jasně, asi bych to neměl vnímat tak fatálně, ale pokud se rozejdeme do všech koutů světa, nebo tady naopak zůstaneme, tak jak bychom si pro sebe mohli najít čas? 

Lukas přijížděl z univerzity unavený a zřídka, nebo vlastně skoro vůbec, se prostě jenom tak sešel se svým starým týmem a hrál s nimi. Radši byl se mnou. 

Pevně sevřu zábradlí. „Možná. Nevím.“ Třeba nejsem tak dobrý, abych hrál za Medvědy.  

Nahlas to neřeknu, ale Harrison si to nějak musí přečíst z mého výrazu, jelikož obrátí oči v sloup. 

Naštěstí to nemusím víc rozvádět, protože se objeví Jackson a strhne pozornost na sebe. 

„Tady jde budoucí doktor, pánové!“ tleskne Moore a hned nato naváže: „Prosím tě, hlavně za žádnou cenu nežongluj s orgány někoho, koho budeš mít na stole, jo? Víš, jak jsi na tom s chytáním.“ 

„To bylo fakt vtipný, Moore!“ odsekne Jackson. „A snad stokrát jsem ti říkal, že budu zubař.“ 

Když se nad tím zamyslím, zubař se k němu docela hodí. Ale stejně je dost bizarní přemýšlet, kde všichni skončíme. Kdo z těch kluků bude dělat kafe, kdo vystuduje práva, koho potkám při nějakém zápasu jako soupeře. Tak moment. Chci říct, koho bych potkal, kdybych se rozhodl jít do Ardenu.  

Moore se té myšlenky nějakým záhadným způsobem chytí, protože vypálí: „Nigele, teď mi došlo, že se s tebou budu dalších pár let znovu sprchovat. Tak není to osud, že uvidíš, jak moje péro pořád roste?“ 

„Péro od osmnácti let neroste,“ namítne Jackson vážně.  

„Tvoje péro neroste,“ odpálkuje ho Moore. „Co o tom vůbec zubaři vědí?“ 

Strhne se divoká debata, jak dlouho rostou penisy, a Moore to dokonce začne googlovat. Vyměním si pohled s Harrisonem, ale vzápětí toho lituju, protože do jeho výrazu prosákne veškerá prožitá bolest posledních dní, týdnů a měsíců. Každá chvíle, kdy jsme se střídali u Gastona doma a potom v nemocnici a do ochraptění jsme mu četli Pána prstenů. 

Dvě věže znám skoro nazpaměť a mám je spojené se smradem dezinfekce, s pípáním přístrojů a faktem, že se Gaston, ten krásný vysportovaný kluk, později nemohl ani sám najíst. 

To je jedna věc, na kterou myslím, zatímco dál hledím Harrisonovi do očí. Ta druhá je mnohem přízemnější. Totiž že bych šel na univerzitu mnohem radši s ním než s Moorem. Moore je oproti němu totiž mnohem nevyzpytatelnější. Navíc jsem od něj snad tisíckrát slyšel vtip o mýdle ve sprše. Zkrátka to není ta nejlepší kámoška do situací, kdy s člověkem lomcuje úzkost a snaží se ho odkráglovat. 

Vzdychnu a pohled Harrisonových očí je měkký a klidný, skoro jako kdyby čekal, až si to v sobě nějak urovnám.

„Taak,“ tleskne Moore zničehonic. „Jdeme na to?“ 

Než se stačím zamyslet nad tím, jak si vlastně Moore představuje uctění něčí památky, rozejde se ke dveřím a z kapsy vyloví klíče. Odemkne dveře od stadionu a mávnutím naznačí, že máme jít za ním. Počíná si přitom docela opatrně, takže nejspíš nejde o úplně legální akci.  

Následuju kluky dovnitř a okamžitě procítím chlad toho místa i v kostech.  

Jdeme dlouhou chodbou rovnou do šaten. Všechny věci už jsme si odnesli před nějakou dobou, takže tu není skoro nic, ale Moore stejně docela obřadně zastaví uprostřed místnosti a z kapsy vytáhne… hřebíky.  

„Chceš tady pověsit na zeď naše fotky?“ zeptá se Jackson.  

„Co? Ne. I když to není zas tak blbej nápad. Ale napadlo mě něco lepšího. Chci tady vyrýt naše jména.“ Chvíli čeká s nataženou rukou, než ji strčí pod nos Harrisonovi. „Kapitáne?“  

Je pravda, že ožrat se v baru na něčí památku umí skoro každý. Ovšem zničit skříňky, to už je vyšší level. Rozhodně lepší, než je jen tak škrábat nehtem. A mně se líbí, že tady budou naše jména.  

Harrison sáhne po hřebíku. „Sis rozmontoval poličku v pokoji?“ Zakroutí hlavou, ale stoupne si ke skříňce, která patřila Gastonovi, a vyryje zevnitř do dvířek jeho jméno. Koukáme na to skoro obřadně. Možná je to jenom gesto, ale pro nás jde i o akt loučení – nejenom s Gastonem, ale s tímhle místem, s tímhle týmem.  

Uvědomím si velkou pravdu a totiž to, že si neumím představit, že bych odjel do jiného města. Ale ani to, že bych tady zůstal. To je mi ještě vzdálenější.  

„A teď se podepíše nejlepší brankář,“ zakření se Moore. „Ty musíš počkat, Jacksone. Nenasírej se!“ Podá mi hřebík a poplácá mě po rameni. Dneska je ke mně vůbec tak jako laskavý a ohleduplný, až si říkám, že musí mít vážně velkou radost, když nás přijali spolu.  

Měl bych tomu taky zůstat otevřený. 

Tak vyrývám svoje jméno a v duchu sám sobě slibuju, že nikdy nezapomenu. Na to, kdo jsem teď, zatímco tady stojím. Na pocit Gastonovy nepřítomnosti, která se otiskla do každého z nás. Na tenhle tým.  

Nezapomenu, i kdybych byl bůhvíjak daleko. 

x

Jsem u sebe v pokoji a sleduju na YouTube zápasy Ardenských Medvědů. Od chvíle, kdy k nim Lukas nastoupil, to dělám často, takže nejde o výjimečný stav. I když nutno říct, že jsem poslední dobou neměl náladu.  

Je to jeden z nejúspěšnějších univerzitních týmů, ze kterého odchází každoročně několik hráčů rovnou čarou do NHL. Znám skoro každého z nich. Ať už z Lukasova vyprávění, kdy se pokaždé, kdy přijel domů, dělil o svoje dojmy a postřehy, nebo prostě z vlastního zájmu, kdy jsem si o nich zjišťoval informace.  

Protože já hokej miluju, na tom se nic nezměnilo. 

Takže se válím v peřinách a jím kyselé hady, zatímco se na ledě míhají hráči v modrobílých dresech s logem ledního medvěda. I helmy mají tmavě modré a na zádech velkými bílými písmeny svoje jména a čísla.  

S naprostou jistotou najdu číslo 39 a napadne mě, jak se k tomu číslu Lukas staví teď s odstupem. Tenkrát si ho vybral, protože jsem se třetího září narodil.  

Ale přemýšlet o Lukasovi, to je jako vrážet si něco extra ostrého rovnou do srdce, a tak toho nechám a radši se soustředím na ostatní.  

Bennet, Zeller, Devi, Foster, Nelson a další, hlavně pak neprůstřelný brankář Rivera, který v té výstroji se širokými rameny fakt připomíná medvěda. Tou největší hvězdou je ale kapitán Rourke, který má na YouTube i sestřih těch nejlepších zákroků a přihrávek. Viděl jsem to tolikrát, že už mi to algoritmus nabízí sám od sebe jako doporučení a já si z toho skoro vždycky sednu na zadek. Ten kluk je neuvěřitelně rychlý. Kdyby jel proti mně, byl bych v prdeli. A Moorea by nechal někde daleko za sebou, tím jsem si jistý.  

Tohle je jiná liga a já nevím, jestli na to mám. Jestli to vůbec chci.  

Narvu si do pusy tři kyselé hady najednou a na další záložce otevřu stránky univerzity, přesněji jejich soupisku. Přede mnou se objeví profily jednotlivých hráčů včetně fotek s informacemi o výšce a váze. Nijak mě nepřekvapí, když si přečtu, že se Lukas Logan dostal do základní sestavy.  

Na jeho fotku radši nekoukám. 

Opráším si ruce od cukru a chvíli čtu rozhovor s trenérkou Medvědů, Stellou Kinseyovou, jednou z nejlepších hráček své doby. Takhle z fotky působí docela drobně, ale viděl jsem i její videa, kde rozmázla o mantinel hráčku o hlavu vyšší než ona, takže bych ji nerad podceňoval.  

Pohlédnu ke stolu na dopisy, které tvoří vysoký komínek zmaru. V tuhle chvíli mám přesně pět dní na to, abych dal univerzitě vědět, jestli k nim na podzim nastoupím. A to je hodně… málo času. Záleží, jak to člověk bere.  

Správně bych měl po takové příležitosti okamžitě skočit, protože pro moji hokejovou kariéru asi neexistuje lepší výchozí pozice. Navíc jsem fakt hodně dřel, aby mě vzali.  

Takže čeho se přesně bojím?  

Zaklapnu notebook a jdu ke skříni, abych z té nejvrchnější pozice, zpoza komínku mikin – je totiž zmuchlaná úplně vzadu – vytáhnul mikinu okrové barvy s motivem japonské vesničky. Je mi větší. Je Lukasova.  

Když jsme se rozešli, vrátil mi úplně všechny věci, které jsem si u něj během roku nastřádal. Každou blbost, jakou jsem mu věnoval. A já v té době neměl skoro vůbec nic jeho, až na tuhle mikinu.  

Napadlo mě taky mu ji vrátit, nebo prostě ustřihnout rukávy i tkaničky a pak ji vyhodit, ale nikdy jsem to nedokázal. Teď po ní opatrně přejedu dlaní a dřív, než tomu stačím zabránit, do ní zabořím nos. Možná si to jenom představuju, ale připadá mi, že voní jako on. Skoro mě mrzí, že jsem ji nevytáhnul dřív, třeba když jsem se schovával ve skříni.  

Derek mi řekl, abych s někým zašel na rande, a já tady očuchávám mikinu svého ex.  

Vrazím ji zpátky do skříně, jenomže ona se sveze na zem do prachu.  

Musím si položit zásadní otázku. Jestli jsem fakt natolik posraný z Lukasovy přítomnosti, jestli mě to tak moc děsí, že kvůli tomu celý svůj sen zmačkám jako kus hajzlpapíru a spláchnu.  

A mám ještě pět dní, abych se rozhodnul, ale já to potřebuju udělat už teď. Zkusím si sám sebe představit v dresu Medvědů, se jménem CLANE na zádech, a pravda je, že se mi to nedaří. 

Ale jak už jsem říkal, malé krůčky.  

Zakloním hlavu a dopřeju si několik nádechů při pohledu na strop. Trochu se mi třesou ruce, takový důkaz, že úzkost už zase bude se mnou, ať půjdu kamkoli.  

Pootevřeným oknem vklouzne do pokoje Tiberius. Do chlupů má zamotaný list a tváří se navýsost důležitě.  

„Budu hrát za Medvědy,“ řeknu mu a převaluju tu větu na jazyku. Nemůžu si na to zvyknout, ale to je asi normální. Možná si nebudu moct zvyknout na spoustu věcí, jako třeba na tempo mých nových spoluhráčů, ale… Nemůžu to nechat jít. A když se Tiberius posadí přímo doprostřed dopisu s razítkem Ardenu a s očekáváním na mě pohlédne, jako kdyby myslel, že se na tom dopisu vznese jako na létajícím koberci, usměju se a zkusím tu větu zopakovat.  

Budu hrát za Medvědy. 

Vyjdu z pokoje, abych to oznámil rodičům.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥