Szabi

Co prosim?! 

Zdálo se mi to, nebo Lukas Logan řekl, že si mě vezme? A tím nemyslím vezme do postele, ale vezme na celý život, k oltáři, netuším, kam lidi, co se zasnoubí, přesně chodí, ale prostě vezme dál, ruku v ruce, v dobrém i ve zlém.  

Připadám si…  

Rozhodně ne jako někdo dospělý, kdo by věděl, co všechno tohle obnáší. Je to panika smísená s radostí a k tomu pochybnosti, jestli to vůbec myslel vážně a jestli to je opravdové. Ale realita na mě udeří poměrně brzo, když vrazím do pootevřených dveří a praštím se do hlavy, protože můj mozek zapomene dát impulz rukám, aby otevřely.  

V šatně je hluk a kluci mluví jeden přes druhého.  

Lukas chybí a stejně tak náš kapitán – Kinseyová s  nimi chtěla něco probrat. A mně ještě pořád připadá, že se pohybuju uprostřed nějakého zvláštního snu a nebýt té tíhy na krku, kdy mě medaile příjemně ukotvuje, snad bych se i vznesl bůhví kam. Jsem tak napůl rozkročený mezi absolutní radostí a ukrutnou panikou. Chvíli jenom stojím ve dveřích, než jeden z kluků zařve: „Skvělá práce, Clane, ó bože!“ Tím ke mně přitáhne pozornost ostatních a oni tleskají a plácají mě po zádech a po ramenou, prohrabují mi zpocené vlasy. Prostě normální hetero chování, kdy ze sebe většina z nich stačila sundat věci a teď se tady producírují nahatí.  

Ale jejich radost tu moji násobí, takže se najednou usmívám jako sluníčko na hnoji a úzkost pomalu klopí uši. Jdu rovnou ke svým věcem a začnu se vysvlékat, přičemž pravidelně kontroluju dveře. Jestli se otevřou. Jestli vejde on. 

Asi jsem to úplně nepochopil.  

Respektive ono na tom asi nebylo nic tak nepochopitelného, když doslova řekl, že si mě vezme. To ale neznamená, že to nepotřebuju slyšet znova a dostat potvrzení. Že si mě vezme. Vezme. Takže si mě vezme, po tom, co jsem do něj předtím v šatnách hustil, jak se k sobě hodíme? 

Ve sprše na sebe pustím horkou vodu, kterou bych kdykoli jindy přivítal s totální vděčností, ale teď si ji nedokážu naplno užít. Mám pocit, že jsem ještě pořád na ledě, do konce zápasu zbývají dvě minuty a všechno se odehrává zpomaleně. A pak mrknu a Lukas ke mně jede zástupem lidí, aby mi řekl ano.  

Ví, kolik má tohle ano významů?  

Byl rozhodnutý dát tomu šanci už předtím, nebo k němu naplno dolehlo, co jsem mu řekl? A znovu – myslel to vážně? Myslím já vážně, že to udělám? Jak to můžu udělat, když ten, koho se to týká úplně stejně, ještě nepřišel do šaten a mně se stačil do oka dostat šampón?  

V rychlosti se opláchnu, v hlavě mi úplně bzučí, vylezu ze sprchy a jdu na sebe hodit čisté hadry. Začínají mě bolet svaly. Je to příjemné a otupující, tak akorát na to, abych došel na pokoj a svalil se do postele. Přitom potřebuju odpovědi.  

I když by ano mělo stačit.  

„Jdeme?“ zeptá se Nelson, když se oblečeme a on si dováže tenisky. Má na sobě svoji šťastnou kostkovanou košili. 

Pohlédnu ke dveřím a Bennet po mně mrskne proteinovou tyčinku. „Slavíme, pánové! Neksichti se, ženuško. Logan si beztak někde mastí péro nad tím, kolik měl přihrávek!“ Popadne mikinu a jako první spěchá ke dveřím.  

Potěžkám tyčinku a zaváhám, jestli ji po něm hodit nazpátek, ale je oříšková a já mám hlad, takže… „Seš debil,“ zahuhlám s plnou pusou.  

Napadne mě, jestli to Bennet plácnul jen tak, nebo jestli kluci postřehli, co mi Lukas po zápase řekl, ale upřímně, nechci tady nikoho z nás vyloženě přeceňovat, co se týče nějakého super myšlení, obzvlášť ve chvílích, jako je tahle – když jsme po zápase unavení, hladoví a vysmátí jak divoká smečka.  

Dám kus tyčinky Nelsonovi, protože je kámoš, a další kus mi uhryzne Moore, který zrovna prochází kolem. Jaké se z něj nakonec vyklubalo zlatíčko. Nebo je oproti němu Bennet prostě až moc parchant, a tak se skvěle doplňují. 

Někde uprostřed téhle úvahy vyjdu ze šatny a sáhnu do kapsy, abych zavolal mámě tu velkou novinu. Že se budu ženit.  

Nebo jí radši prostě jenom ukážu bronz, abych nerozpoutal nějakou šílenou debatu.  

Najednou mě přepadne takový záchvat smíchu, až musím zastavit. Úlevný, hluboký a nadšený smích, při kterém mi vyhrknou slzy. Ale tohle nejsou slzy, které se každou chvíli přetaví v pláč. Tohle je ryzí pobavení.  

„Bylo něco v té tyčince?“ zeptá se Nelson.  

x 

Je to ten samý bar, kde jsem se po příjezdu do Ardenu poprvé opil, a zpětně mi připadá, že od té doby uběhly celé věky. Sedíme namačkaní v několika boxech – v tom našem je tolik lidí, že se tam dá sotva pohnout – a jíme pořádně mastné burgery, ze kterých ta omáčka vyloženě kape.  

Kluci to prokládají pivem, Rivera nealkem, protože pije očividně jenom víno, jenom se mnou a s Nelsonem a jenom tak, aby ho nikdo neviděl, navíc v době, kdy je měsíc na obloze ve speciální fázi. To jsem tak plácnul, ale skoro to tak vypadá. Každopádně v boxu sedí vedle mě a při každém pohybu do sebe vrazíme rameny. Působí spokojeně, uvolněně a klidně. A když přišel do baru, kráčel neuvěřitelně sebejistě, vůbec nekulhal.  

Zamířil rovnou za mnou a Nelsonem, protože my tři jsme teď taková správná trojka na cestě za dobrodružstvím.  

Já piju pivo a střídavě usrkávám z Jahodové jahody, kterou jsem si tak trochu nostalgicky prostě musel objednat. Pasoval bych to na naše národní, nebo aspoň univerzitní, pití. Už jsem ovšem zkušenější a vím, že člověk se po takovém fyzickém výkonu hodně rychle ožere, takže na to jdu pomalu.  

Na rozdíl od Fostera, který má medaili omotanou okolo hlavy jako čelenku a bronz připláclý na čele. Ten už objednává druhé kolo panáků a vypadá to, že se chystá pořádně rozparádit. Dokonce i Allen si dal pivo a netváří se ani trochu kysele, jako kdyby potřeboval spláchnout celý prvák, kdy si během zápasů moc nezachytal. Na druhou stranu asi ani nemá důvod být naštvaný.  

My jsme tým. My všichni.  

Myšlenky mám rozutíkané, frrrnk. Ale rozhodně nejsem opilý, ne alkoholem. Spíš tím vším, co se stalo. A zrovna když se trochu zasněně usmívám do jednoho ze světel, která visí ze stropu, dveře do baru se otevřou, a přestože je tady narváno, spousta lidí, vždyť i my tu jsme jako sardinky, tak přestože je nás tady hodně, nově příchozí k sobě okamžitě přitáhnou pozornost.  

Kluci totiž začnou při pohledu na Rourkea tleskat a hvízdat a náš kapitán blahosklonně mávne rukou ve stylu stačilo, klídek.  

Hned za ním jde Lukas a na sobě má týmovou bundu. Stáhne si kšiltovku, prohrábne černé vlasy a na něco se zeptá Rourkea. Ten přikývne a Lukas ukáže barmanovi, že chce dvě piva. Potom pokračuje dál, rovnou k našemu boxu, ke mně, a medaile na krku mu při každém kroku trochu nadskočí.  

„Zdar,“ řekne do placu a s Devim, který je nejblíž, si ťukne pěstí.  

Potom se na mě podívá.  

Já se usměju.  

Moje krev úplně hoří, nejradši bych ji ze sebe nějak strhal, což nejde, protože krev není svetr. A tahle hluboká myšlenka mě dovede k tomu, že bych stejně tak nerad vykrvácel, takže to musím zvládnout.  

Spíš automaticky než promyšleně začnu přelézat kluky. Neobejde se to bez větších i menších nadávek, když jednomu z nich šlápnu teniskou moc blízko koulí a druhému dám loktem do tváře. Konečně ale seskočím a opráším se s úlevou někoho, kdo zdolal jednu z nejvyšších hor světa a pak… rozpačitě přešlápnu.  

Lukas na mě pořád kouká, sebejistě, snad i pobaveně. Stejně jako výhru v kartách ani tohle mi nedá zadarmo.  

„Ahoj,“ řeknu.  

„No nazdar,“ odpoví a nezní vůbec protivně. Dělí nás od sebe jenom pár kroků a já jsem velice silně přitahovaný představou, že je překonám. 

Kluci se začnou pochechtávat a Moore zavyje. Přiopilý Foster dojde dokonce blíž, v každé ruce panáka a oba je při pohledu na nás vypije. Mám pocit, že po nás kouká i barman. Asi se bojí, že si to rozdáme, a tím myslím, že se porveme, nic jiného mě rozhodně ani na okamžik nenapadlo.  

„Tak co bude?!“ křikne Devi.  

A Bennet praští do stolu. „Jo, vole, bude teda něco?“ 

Povytáhnu obočí a vsadím se, že mám ve tváři vepsanou úplně stejnou otázku a k tomu sto dalších. Bude něco? Co? A co to všechno mělo znamenat? Jsme teda spolu, my dva? Přeskočili jsme chození a vrhli se rovnou na zasnoubení? Jak moc je to ujetý? Ty myslíš… Je to fakt navždycky?  

Ale Lukas nic nedělá a kluci začnou netrpělivě hvízdat a já rozhodně nejsem žádná ženuška, která bude čekat až do skonání světa, jestli se pán uráčí. Takže s takovou sebejistotou, jaké jsem v tu chvíli schopný, a s úsměvem, který mi pořád tak příjemně křiví pusu, dojdu k Lukasovi, smažu celou tu vzdálenost a popadnu ho za mikinu.  

Je to prudké, nečekané a rázné. Nijak zvlášť se s tím nepářu a po tom všem, co se mezi námi stalo a my jsme byli tak dlouho jeden bez druhého, jsem po něm doslova hladový. Sotva přitisknu svoje rty na ty jeho, políbím ho s jazykem. Hluboce a procítěně.  

Lukas trochu zavrávorá, ale neodtáhne se. Naopak, natiskne se ještě blíž a jeho ruce velice rychle a přesně najdou můj zadek a zmáčknou ho. 

Kluci znovu zahvízdají a něco do toho melou, jenomže zrovna teď se mi daří jednotlivá slova kompletně vytěsnit. V hlavě mi duní je můj. Je tady. Vdechuju jeho vůni a pořád dokola chutnám jeho rty.  

A pak je to najednou až moc intenzivní a mně dojde, že jsme pořád v baru a rozhodně bych tady nechtěl rozjíždět nějakou větší akci. Už takhle mám pocit, že mi začíná tepat… srdce. Mi tepe srdce. Rozhodně to nemyslím tak, že mi jsou trochu těsné boxerky.  

Lukas asi nějak vycítí moje zaváhání a taky se odtáhne. Olízne si rty – má je maličko opuchlé – a proplete se mnou prsty. Tentokrát je jeho pohled dost jasně čitelný a říká, že stejně jako já uvnitř hoří.  

Kluci tleskají jak banda trotlů, když si jdeme sednout, aniž bychom se pustili. Ti na kraji nám dokonce uvolnili místo, abychom mohli sedět vedle sebe. 

Natáhnu se přes stůl a vezmu si Jahodovou jahodu, zatímco Rourke před Lukase postaví pivo.  

Pohlédnu na naše spojené ruce, jeho důvěrně známé prsty, které se mě tolikrát dotýkaly skoro úplně všude. Lukas voní šampónem, deodorantem a taky sám sebou. Nakloním se a nosem ho šťouchnu do tváře, zabořím ho k místu za uchem, tam, kde začínají vlasy.  

Jsem šťastný.  

A ještě pořád jsme si toho nestačili říct víc, ale asi toho i tak víme hodně. Přinejmenším to, že se od začátku milujeme a nikdy jsme nepřestali.  

„Jo, něco pro tebe mám,“ oznámí Lukas a na chvíli mě pustí, aby si mohl prohrabat kapsy. Z jedné z nich vytáhne sáček a naznačí, že ho mám otevřít. Tak ho roztrhnu a uvnitř najdu prstýnek s lízátkem. Podobný naši jednou koupili Charliemu, když byl menší, a já si pamatuju, že se tenkrát maximálně zapatlal, a navíc to celou dobu vypadalo, že si cucá prst. Nicméně zrovna teď mi tahle věc – s modrým plastovým kroužkem a příchutí coly – připadá jako to nejromantičtější gesto na světě.  

Začnu se upřímně smát. 

„To je k zasnoubení,“ vysvětlí Lukas s úsměvem.  

Ještě pořád to působí jako taková malá hra, ale když se na něj znovu podívám, vím, že je to doopravdy. Pořádně se nadechnu a lízátko mu podám. „Nasadíš mi ho?“ Spolu s tím natáhnu ruku a koukám, jak mi Lukas obřadně nasazuje prstýnek na levý prsteníček. Pak se skloní a lízátko olízne, načež mi znovu vlepí pusu. Tentokrát ovšem cudnou, na tvář.  

A protože jsem kluky s označením smečka asi přecenil a oni jsou ve skutečnosti jenom banda hlasitých opic, začnou znovu tleskat a nahlas se chechtají.  

„Ty vole, Logane, ty seš romantik!“ směje se Bennet.  

„On se nezdá,“ souhlasí Devi.  

Moore se nakloní přes stůl, až málem rozlije pivo. „Nebude u nás furt, že ne? Budeš chodit ty k němu?“ 

Korunu tomu nasadí opilý Foster, který Lukase konejšivě poplácá po rameni a ke zbytku osazenstva pronese: „Však Logan byl bez něj ztracenej jak štěně, pamatujete?“ 

Rivera se zapojuje zřídka, ale tentokrát Lukasovi připije nealkem a zabodne do něj pohled. „Na to se nedá zapomenout.“  

A zatímco se všichni znovu začnou chlámat, Lukas ukáže Riverovi zdvižený prostředníček, což je nejspíš jediná interakce mezi nimi, jaké jsem byl od příjezdu svědkem. Fakt se mi nevybavuje vůbec nic dalšího. Ale asi není divu, když jsou v něčem tak podobné typy.  

Rivera se ušklíbne a trochu přitom vycení zuby.  

V zásadě jde ale o to, že kluci prostě asi pořádně nevědí, jak se k tomu postavit, což vlastně dává smysl. Jsme s Lukasem taková jejich soukromá telenovela. 

Náš kapitán pobaveně zakroutí hlavou a pořádně se napije piva. Sedí naproti přes stůl a úplně září. Ještě aby ne, když dovedl tým ke třetímu místu. „Tak já vám nevím,“ začne při pohledu na nás dva. „Máme to brát vážně? Je to vážný?“ S poslední otázkou se obrátí přímo na Lukase, jako kdyby předpokládal, že mu spíš řekne pravdu. Ale neberu si to osobně. „Protože jestli jo, chtělo by to pořádnej přípitek!“ 

Kluci dávají hlasitě najevo, že jsou jednoznačně pro.  

„Jasně, že je to vážný. Skoro bych řekl, že vážnější než hokej,“ odvětí Lukas, ale současně mě přitáhne ještě blíž k sobě a zopakuje, tak abych to slyšel jenom já: „Je to vážný.“  

Chvíli jeden druhému koukáme do očí. Tolik věcí bych mu chtěl říct. Jak moc se mi stýskalo. Jak to bolelo. Jak jsem rád, že jsme se k sobě vrátili a skoro to je, jako kdybychom nikdy neodešli.  

„Takže ten přípitek!“ zopakuje Rourke a Foster se nabídne, že zajde pro panáky. Allen jde s ním, nejspíš aby ho chytil, kdyby sebou chtěl fláknout. „A pro Riveru džus!“ 

Moore kousne do medaile a pak se zaškaredí.  

Vzpomenu si na jeho předchozí otázku, kterou spolkly další řeči. „Budu chodit já k Lukasovi,“ řeknu. „Rovnou se tam nastěhuju, abys mohl bydlet s Bennetem.“ 

„Vole,“ protáhne Moore obličej, ale pak zničehonic pookřeje a zasněně poznamená: „To by bylo krásný!“ Na důkaz svých slov ze srandy prohrábne Bennetovi vlasy.  

„Začíná se tady oteplovat, takže se laskavě hoďte do klidu,“ opáčí Bennet. „Stejně to není fér, že spolu budou na hotelu a po zápase si vždycky zašukají, zatímco my ostatní utřeme.“ 

Povytáhnu obočí. „Počkej, naznačuješ snad…“ 

„Ne!“ vyhrkne Bennet. „To teda ne, fuj. Já jen, že by s námi správně měly cestovat i holky. Jako osobní asistentky, nebo tak něco.“  

Strhne se debata ohledně toho, jak by taková asistence měla probíhat, od masáží, masáží koulí přes nošení pití, společného sledování filmů, kouření před tréninkem a další hromadu ne zrovna slušných věcí až po Rourkeovo: „Kdyby vás tak slyšela Kinseyová.“ 

„Kinseyová je bůh!“ vykřikne Zeller.  

Mezi kluky se procpe Foster a pomocí poněkud vratké kličky položí na stůl tác s panáky. Allen, který jde v jeho závěsu, nese další tác. A já dneska rozhodně neplánoval moc pít, jenomže pak se ty panáky jaksi přeskládají mezi nás a přijdou i kluci z dalších boxů, takže teď je tu celý tým a… Má to něco do sebe a kdo jsem já, abych nepřipil svému vlastnímu štěstí?  

Rourke si dramaticky odkašle a zvedne ruku, abychom všichni ztichli. Když promluví, kouká na mě a na Lukase. „Logane, tebe už znám skoro dva roky a za tu dobu jsem o tobě pár věcí stačil zjistit. Tak zaprvé, jako jedinej z mých kámošů mícháš tatarku s kečupem.“ Rourke se usměje a počká, až ho odměníme smíchem, načež maličko zvážní. „Můžu o tobě s jistotou říct dvě věci. Že miluješ hokej a že miluješ Clanea. Clane, tebe znám kratší dobu, ale letos jsi nás neuvěřitelně podržel. Seš fakt dříč. A nebýt tebe, asi by tu nebyl nikdo, kdo by na Logana tolik koukal jako na svatej obrázek. Tak trochu jsme ten váš vztah, kolikrát nedobrovolně, prožívali spolu s vámi. Takže na závěr můžu říct jenom jedno – už nám s tím laskavě dejte pokoj. Ať je to navždycky!“  

„Ať je to navždycky!“ zopakují kluci a připijí nám.  

„Jo, vole, na lásku,“ zahuhlá Zeller, který začíná Fostera hodně rychle dohánět.  

Kopnu do sebe panáka a zaksichtím se. Cítím, jak mě pálí v krku a na hrudi, než se to příjemné teplo rozlije dál do žaludku.  

Lukas to taky vypije a položí skleničku na stůl. Foster a Zeller se pak zvednou, že jdou hrát fotbálek, zatímco Moore a Bennet jdou naproti Andy, která dotáhla partu kamarádek včetně svojí sestry. Rourke se o něčem baví s nováčky, Lukas si objedná burger a zapovídá se s Devim ohledně dnešního zápasu a já se tak můžu znovu věnovat Riverovi a Nelsonovi, který krabatí čelo a něco datluje do mobilu.  

Někdo pustí nahlas písničky a v baru je teď hluk, trousí se sem čím dál víc lidí. A i když mluvím, prakticky nezavřu klapačku, připadám si najednou zase strašně vzdáleně, jako kdybych koukal na nějaký film, namísto toho, abych žil svůj život.  

Za poslední dobu se událo tolik věcí.  

Najednou mám pocit, přijde to zničehonic, že si to nedovedu naplno prožít. Že mi to štěstí nepatří. Že se v tom ztrácím. Předtím jsem to štěstí cítil, ale bylo to vážně ono? Jsem… 

Světla v baru jsou najednou extrémně nepříjemná, mžourám do nich. Všechno to trvá asi dvě minuty, kdy nejistě poposednu pod tíhou smrtelnosti.  

Tenhle okamžik už se nikdy nebude opakovat. Ani život už se nebude opakovat. Tohle je dost možná to nejlepší, co mám, a já si to přitom ani nedokážu pořádně prožít.  

A pak, stejně rychle jako to přišlo, vědomí konečnosti odejde. Nahradí ho Lukasův vřelý úsměv a konejšivý dotek, když mě znovu chytí za ruku. 

x 

O hodinu a půl později je většina mých spoluhráčů namazaná. Rivera odešel, aby byl s Andreasem, a zbytek osazenstva dost horlivě oslavuje. Já poctivě piju už jenom sprite, protože nechci zažít kocovinové ráno. I tak se ale cítím příjemně… Když se řekne ovíněný, dá se říct opivovaný? Sedím Lukasovi na klíně a vsadil bych se, že mám úplně stejně lesklé oči jako on.  

Zrovna obdivuju svůj prsten, ze kterého už mám olepenou ruku.  

„Líbí se ti?“ uchechtne se Lukas.  

„Přesně můj vkus,“ přikývnu vážně. „Hned jak dojdu na pokoj, změním si status na facebooku. Nebo až zítra, protože by mi okamžitě volala máma.“ Natočím se tak, abych na Lukase líp viděl, a prohlížím si ho. Jak polyká, když dopíjí pivo, jak se mu přitom vždycky pohne ohryzek a jak se nepřestává tak zvláštně specificky usmívat.  

„Navíc na pokoj stejně nedojdeš dřív jak zítra odpoledne.“ 

„Jak to?“ povytáhnu obočí a znovu poposednu, abych našel tu nejlepší možnou pozici, logicky.  

Lukas se znovu překrásně usměje. Od chvíle, co jsme se dneska políbili, úplně září. „Protože se budeš muset starat o svého snoubence,“ řekne flirtovně a taky poposedne, takže poskočím. Přes jeho rameno vidím, jak Nelson a Foster tancují s nějakými holkami – Nelson si taky nasadil medaili na čelo.  

„Jsem rád, že moje velká řeč sklízí úspěch,“ řeknu a vrátím se k Lukasovým očím. „Myslel jsem to totiž vážně. Jsi ten nejlepší, nejhodnější a nejvtipnější snoubenec na světě.“ 

Dojdu k názoru, že se mi to slovo líbí. A ještě víc se mi líbí ve spojení s můj. Nevím, jestli za to částečně může alkohol, nebo prostě jenom totálně blažená spokojenost z dnešního dne, která se mísí s únavou – i úzkost někam zalezla – ale vědomí, že jsme se zasnoubili, jakkoli to pořád působí bizarně, mě naplňuje nezměrným klidem. I kdybych se měl do konce života spokojit s lízátkem, jde o to gesto a slib.  

Jsem sentimentální, tak se radši napiju.  

„Tvoje předzápasové proslovy se jednou zapíšou do historie,“ souhlasí Lukas. Potom zvážní a přitáhne mě k sobě, opře se mi hlavou o rameno. Chvíli se zlehka kolébáme dopředu a dozadu. „Vím, že o pocitech moc nemluvím, Nigele, ale už tě nechci ztratit.“ 

Moje srdce automaticky zrychlí. Rukou, kde nemám lízátko, prohrábnu Lukasovi vlasy. „Neztratíš mě, slibuju. Nedovolím to.“ 

Přikývne, až mi bradu zaryje do ramene. Jeho stisk zesílí, a tak se spolu dál kolébáme. Mám pocit, a nechci, aby to znělo nějak ezo, že dokážu vnímat jeho lítost nad tím, že jsme spolu nebyli a jak jsme si některé věci ztížili. A je to pravda. Na druhou stranu, teď už spolu umíme mnohem líp mluvit.  

Objímáme se dlouho. Moore, který prochází kolem, se zeptá, jestli jsme se nepřilepili.  

Lukas pak odtáhne hlavu. Protočí nad Moorem oči a na mě se znovu usměje. Tolik úsměvů Lukase Logana, ze kterých jdu do kolen. A ty jeho krásné tmavé čurácké oči, do kterých jsem tak moc zamilovaný.  

„Nepůjdeme?“ zeptám se po nějaké době a vpiju se do nich pohledem. Dobrovolně, vědomě, bez pudu sebezáchovy. Protože už nejsou hluboká propast, ale celý vesmír. „Chtěl bych vidět, jak budou ty medaile vypadat, když si všechno ostatní sundáme.“  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥