Szabi

Pozpátku klopýtám do jeho pokoje.  

Nic moc se tady nezměnilo. Na židli se pořád povaluje obrovská hromada oblečení a neustlaná postel doslova svádí k tomu, aby si do ní člověk lehnul a naplno se oddával snění.  

Ale já jsem rád, že jsem vzhůru a žiju tuhle realitu.  

Rty mám opuchlé z toho, jak jsme se po cestě z baru líbali, a Lukas je na tom úplně stejně. 

Neochotně se odtáhne, aby za námi zamknul, a pak rozsvítí lampičku na nočním stolku položenou na hromádce učebnic a sešitů. Když si svleče mikinu, má pod ní černé tričko s krátkým rukávem.  

Napadne mě, že je strašně krásný takovým tím drzým způsobem, jako kdyby mu na tom ani v nejmenším nezáleželo. Hrudník se mu prudce zvedá a světlo lampičky mu na tváři kreslí stíny.  

Nejdřív na sebe jenom koukáme a já pak velice pomalu sundám olepený prstýnek, ukážu mu ho a položím na noční stolek. Čímž jako naznačuju, že si ho později zase nasadím. A po tom všem, co jsme spolu s Lukasem prožili, necítím vůbec žádné rozpaky, jakmile chytím svoje tričko i s mikinou a stáhnu si to – obojí letí na hromadu. Rovnou si sundám i kalhoty a zůstanu jenom v boxerkách. Medaile mě studí na hrudníku.  

Dojdu k posteli a svalím se do polosedu, s polštářem vraženým za zády, abych na Lukase dobře viděl. Nejsem opilý, ale střízlivý taky ne. Vlastně se cítím někde mezi, takže existuje šance, že se ráno nevzbudím s kocovinou a zároveň teď nebudu zbytečně přemýšlet.  

Chci si to prožít naplno.  

Aniž bych odtrhnul pohled od Lukase, hodně pomalu si přejedu rukou po hrudníku, přes bradavku, a zastavím u lemu boxerek, které dokonale kopírují… Jsem úplně tvrdý, a protože štěstí je teď moje nová mantra, promnu se a trochu přivřu oči.  

Lukas se mezitím zlehka opře o zeď a čeká. A jakmile se znovu promnu, krátce vydechne. Sám je taky nadržený, vidím to, i když si ještě nesundal kalhoty.  

Jestli mi to připadá vzrušující? Strašně.  

Opatrně stáhnu boxerky tak, abych se mohl sám sebe dotknout, a palcem si přejedu po žaludu. Pak si začnu skoro až líně honit – guma boxerek mi při každém pohybu odírá hřbet ruky.  

Můj zdánlivý klid je v naprostém kontrastu k tomu, jak moc se potřebuju udělat. Všechen ten stres před zápasem, tlak během něj a pozdější Lukasovo vyznání, stejně jako sdílená radost s ostatními kluky z týmu, to je prostě hrozně moc emocí, které se ve mně stačily nahromadit. Vlastně by bylo jednoduché zrychlit, sevřít se pevněji a… Kousnu se do rtu, když se Lukas odlepí od stěny a dojde k posteli.  

Na rtech mu pohrává lehký úsměv. 

Chytí mi ruku za zápěstí a odtáhne ji od mého klína. Naznačí, abych ji nechal nad hlavou, stejně jako tu druhou. Je to skoro jako být spoutaný, a přestože mě nic nedrží, nemám důvod ho neposlechnout, protože si tak moc přeju, aby se mě dotknul, že nedokážu zrovna teď myslet na nic jiného.  

Sex pro mě není jenom fyzické vybití a úleva, ale je to i takové vnitřní ukonejšení, kdy mizí strach ze smrti a z pomíjivosti a ze selhání a všechno směřuje k tomu jednomu jedinému okamžiku, kterým je výstřik. Taky miluju ty chvíle potom, jak s Lukasem ležíme vedle sebe, jsme zpocení a ulepení víc než moje zásnubní lízátko a doznívá v nás takové příjemné chvění. 

I svět se chvěje.  

S rukama nad hlavou čekám, co bude dál, a Lukas odstrčí zmuchlanou peřinu, aby si mohl sednout mezi moje nohy. Chytí boxerky a stáhne mi je a mě to chtě nechtě vede ke vzpomínce na to, jak jsem mu kdysi poprvé kouřil.  

Tenkrát jsem si dost možná myslel, že by se mě nikdy dobrovolně nedotknul, ne takhle. A on to přitom od té doby udělal tolikrát.  

Chci něco říct, ale i slova se rozutečou, když Lukas, ten nejvíc sexy kluk na světě a čirou náhodou i můj snoubenec, skloní hlavu a velice pomalu mě olízne. Dívá se mi do očí a pak zničehonic strčí ruce pod moje stehna, aby mě k sobě přitáhnul. V kontrastu s tím, jak opatrně si předtím počínal, to působí vzrušeně, skoro až agresivně, a jeho úsměv se změní v pobavený úšklebek.  

Pochopitelně je pobavený, když mi cuká v péru už jen při pohledu na něj. Ani by nemusel nic dělat, nemusel by se sklánět a znovu mě olíznout, nemusel by mě bez varování vzít celého do pusy a nemusel aaaa…  

Nadzvednu hlavu, ale vzápětí mi znovu klesne do polštáře. Očividně dokážu několik hodin makat v hokejové brance, zato spolupráci hlavy s krkem jsem ještě nevyladil. Povede se mi to jenom natolik, abych na Lukase viděl. S každým dalším pohybem, jak mě obemyká rty, mi čím dál víc zarývá nehty do stehen.  

„Prosím,“ řeknu, aniž bych věděl, o co přesně. Prosím ho, aby pokračoval? Aby zrychlil? Aby se na to vykašlal a pokročil dál? Aby ode mě nikdy neodcházel?  

Zkusím mu přirazit do pusy a on se instinktivně nadzvedne. Otře si sliny a trochu ochraptěle konstatuje: „Zlobíš.“  

Očividně ale nezlobím natolik, že mi to nemůže odpustit, protože se vzápětí znovu skloní a trochu vsaje žalud a já… Ježiši, jsem takový kousek od toho, abych se udělal.  

Jenomže Lukas to pozná a vstane. Ignoruje moje nespokojené zamručení a taky se svlékne, další oblečení přibude na hromadě a ta se ze židle přesune volným pádem na zem. Lukas se mi ukáže kompletně nahý jenom s medailí, až se zaculím, a pak si ji přetáhne přes hlavu a položí ji na noční stolek vedle prstýnku.  

Vrátí se do postele a já konečně stáhnu ruce, vyprostím se z neviditelných pout a nadzvednu se, abych ho políbil na čelist. Málem se srazíme zuby, když se nade mnou skloní a jednu ruku mi zlehka položí na rozkrok. Nehýbe s ní, ale už ten samotný fakt, že tam je, mě neuvěřitelně rozehřívá.  

Líbáme se tak intenzivně a náruživě, jako kdybychom za to chtěli vyhrát první cenu. Je v tom tolik emocí, chceme tím polibkem zalepit naše odloučení, aspoň já to tak vnímám. Udělat za vším tlustou čáru a začít znovu. Ačkoli z jiné perspektivy, konkrétně z perspektivy kluka, který z něj byl od první chvíle hotový, tohle asi ani nemusím vnímat jako nový začátek.  

Je to naše pokračování.  

Lukas konečně pohne rukou a spolu s tím mě jemně kousne do krku. Cestička polibků pokračuje ke klíčním kostem a ještě níž. Olízne mi bradavku a tu druhou promne mezi prsty. Pohled jeho očí je neuvěřitelně milující a něžný a zároveň v sobě má jistou brutalitu.  

Kdyby se mě někdo zeptal, jak si představuju zosobněný sex, řekl bych, s naprostou jistotou, že jako nadrženého Lukase.  

A protože mu chci aspoň částečně vrátit péči, kterou mi věnuje, odtlačím ho od sebe a sednu si – odevzdaně padne na záda – a skloním se k jeho klínu. Rád bych to prodlužoval donekonečna, trochu ho škádlil, ale pravda je, že máme celou noc, spoustu času, kdy se jeden druhému můžeme znovu a pořád dokola věnovat. Jak jsem plný adrenalinu a vzrušení, jsem zároveň odhodlaný dělat to až do rána.  

Takže proč ho trápit? 

Věnuju mu úsměv a skloním se k jeho penisu. Tady se nabízí nějaký vtípek, jakože se vidíme po relativně dlouhé době, když nepočítám vířivku, ale na vtipy jsem zrovna teď moc… Jsem moc. Mám moc nad Lukasem. Obemknu ho rty a fakt, že cítím jeho chuť, mě stojí veškeré sebeovládání. Bolí mě ve slabinách, tisknu nohy k sobě a přitom mu kouřím, beru ho co nejdál a dávám si pozor, abych nepoužil zuby, protože v  jednu chvíli je to fakt hodně divoké, skoro jako kdybych ho chtěl spolknout.  

Tak to je fakt divná představa.  

Prostě hýbu hlavou, dokud z Lukase nevydoluju dlouhé zasténání a neucítím jeho ruku ve vlasech, aby mi naznačil, že se mám odtáhnout. Jeho černé oči se lesknou, a pokud by mi zrovna teď někdo řekl, že mi dá peníze, když půjdu spát a nic z toho nedokončíme, asi bych se fakt zasmál.  

A to říkám navzdory tomu, že je školné dost drahé.  

Vidím nás dva ve stínu na zdi, když vezmu Lukasovu tvář do dlaní a znovu ho líbám, slíbám z něj svoji chuť a nechám ho ochutnat tu jeho.  

Prsty bloudím po jeho těle, a protože mu potřebuju být tak blízko, jak jen to jde, sednu mu na klín. Znovu se skloním pro polibek a Lukas se nadzvedne na loktech. Jak se líbáme, je to čím dál divočejší a já se o něj přitom třu.  

V pokoji je teplo, nebo se ve mně možná jenom vaří krev a jsem tak strašně plný Lukasovy vůně, že je to k zešílení. Bříšky prstů zas a znovu obkresluju svoje jméno.  

Ale nevydržíme to dlouho, nemůžeme se jeden druhého nabažit. Lukas se nakloní a z nočního stolku vytáhne kondom. Posunu se dozadu, na jeho stehna, a koukám, jak si ho natahuje. Je tak tvrdý, že to jde snadno. A lubrikant… není jahodový, ale to napravíme.  

Posunu se zase dopředu a opatrně si ho navedu tak, abych na něj mohl dosednout. Moje tělo tohle strašlivě chce, ale stejně se musím zklidnit, utišit burácející srdce, abych snáz překonal ten počáteční tlak. Lukas mi začne honit, což rozhodně pomáhá, a jakmile na něm úplně sedím, a tím myslím, že je celý ve mně, zakňourám.  

I budoucí hráči NHL můžou kňourat a sedat někomu na péro. 

Takže já už asi počítám s NHL. A že vyhraju olympiádu. Ale proč mě zrovna teď napadl hokej, nevím. Rukama se opírám o Lukasovo pevné břicho a on mě chytí za boky.  

„Sedni si, prosím,“ zamumlám.  

Poslechne a s jistou námahou, je to takový složitý matematický vzorec, aby ze mě nevyklouznul, se posadí a svaly se mu při tom pohybu napnou. Mám tuhle polohu, kdy sedí a já sedím na něm, strašně rád. Můžeme se spolu milovat a objímat se a kolébat, a jakmile už to nejde vydržet, můžu na něm nadsedávat, zatímco on mě drží za zadek a pomáhá mi.  

S přesností kluka, který skoro vždycky trefí bránu, ví naprosto přesně, co udělat, aby mě to odpálilo.  

Známe se tak dobře, tolik věcí o sobě víme. Chápe, že když se začínám chvět a jsem pár okamžiků před orgasmem, chci ho líbat, nebo aspoň přitisknout rty na ty jeho a jenom sdílet náš dech, abych mu byl ještě blíž. Ví, jak rád se prohrabuju jeho vlasy a jak se mi líbí, když střídá divokost s něžností. 

Vnímá moje hranice. Pozná, kdy potřebuju něžně pomilovat, pozná, kdy to má být hodně vášnivý sex, a pozná, kdy potřebuju ošukat. 

Miluju ho. Řeknu mu to.  

Když se udělám, nahlas vykřiknu jeho jméno.  

x 

Netuším, kolik je hodin, možná už někdy k ránu. Žaluzie jsou zatažené a zvenku sem nepronikne žádný zvuk.  

Ležím přitisknutý k Lukasovi, užívám si doznívající euforii po sexu, která se přetavuje v naprostý klid a mír, a poslouchám, jak mu buší srdce. Pořád jsme nazí a zpocení a v pokoji je trochu chladno, přestože Lukasova kůže krásně hřeje.  

Jednou rukou mě konejšivými pohyby hladí na zádech. Skoro až líně.  

Vnímám jeho spokojenost v každé buňce. Jak se mu hruď pravidelně nadzvedává, a když ho nosem jemně šťouchnu do tváře, natočí hlavu, aby mi dal pusu. A moje vlastní pusa bolí z toho nekonečného usmívání, rty mám zulíbané a opuchlé. „Lukasi?“ vyslovím potichu.  

„Nigele?“ 

„Už jsem ti řekl, jak skvělý to bylo?“ 

Hlazení na zádech ustane a Lukas mi rozverně prohrábne vlasy. „Pokud si dobře pamatuju, tak rozhodně ne,“ zalže. „Měl bys to napravit.“ 

Překulím se na břicho a podepřu si hlavu, abych na něj líp viděl. Světlo lampičky se mu odráží v očích. „Bylo to skvělý,“ oznámím a usměju se ještě víc. Přitáhnu k sobě zmuchlaný polštář. „Samozřejmě to teď musíme dělat pravidelně, aby ses nezhoršil.“ 

Uchechtne se a i jeho smích je přesycený spokojeností. Jo, to je to správné slovo. Jsme přesycení přítomností toho druhého, ale ne jako když se člověk přejí a pak už nemůže. Tohle je něco jiného. Naplňuje nás to od hlavy až po prsty na nohách.  

Zatímco se v té myšlence na chvíli ztratím, Lukas maličko zvážní. „V týdnu zajdu na testy,“ řekne, „abychom se už nemuseli otravovat s kondomem.“ 

To mě vrátí na zem, uvědomím si, jak moje ztěžklé tělo propadá do matrace. Nechci myslet na to, že spal Lukas s někým jiným, oznámím sám sobě v duchu. Nechci si to představovat a dělat z toho velkou věc, protože mě nepodvedl, nebyli jsme spolu, nebyla to láska k někomu jinému. Nechci být zraněný něčím, co tady zrovna teď není.  

Je to velmi dospělé. Až na takovou krátkou vizi, ve které pana doktoranda vyhazuju z okna.  

„Dobře,“ souhlasím neutrálně. „Půjdu s tebou. Nechám se taky vyšetřit.“ 

Překvapeně povytáhne obočí a opatrně pronese: „Ty to potřebuješ?“ 

Začíná se mě zmocňovat příjemná ospalost, takže nejdřív nepochopím, proč se ptá a co znamená jeho tón. „No, mohl jsem se někde škrábnout a někdo se škrábnul přede mnou a třeba jsem onemocněl a nevím to. Ne?“ 

Protože všechno je možné. A kdo tomu nevěří, měl by aspoň na chvíli pustit do svého života úzkost, která ho o tom moc ráda přesvědčí.  

Lukas působí, že se mu ulevilo. Dokonce se pousměje. „Bude to znít asi trochu zvláštně, ale víš co? Tohle mi chybělo.“  

Teprve tady mi to dojde. Nadzvednu se do sedu, abych na něj líp viděl. Moje péro je teď v důsledku zimy a posexové úlevy jaksi smutné a skleslé. „Počkej, ty ses lekl, že jsem s někým spal?“ 

„Zas tolik jsem o tom nepřemýšlel,“ zakroutí Lukas hlavou. „Nebo spíš jsem se snažil nemyslet na to, že by sis někoho našel.“ 

Je to zvláštní. Napadne mě, jestli v mém životě někdy přijde moment, kdy budu litovat, že jsem se za tu dobu, kdy jsme byli bez sebe, s někým nevyspal. Jestli vůbec můžu pocítit něco jako lítost nad tím, že jsem se neodevzdal jinému klukovi.  

Nevím. Ale nemyslím si to.  

Když se kouknu do těch jeho tmavých očí, přijde mi, že mám všechno, co jsem kdy chtěl. Ještě bych bral teda zlato místo bronzu, ne tak uřvanou hlavu a zrovna teď i velké hrancle. Ale i tak. Ukážu k nočnímu stolku na zásnubák. „Vypadá to, že budu celý život jenom s jedním člověkem,“ řeknu poťouchle. „A že mě to překvapivě neděsí. Vlastně jsem prakticky panic.“ 

Lukas se znovu uchechtne. „No to určitě.“ 

Možná se nám oběma vybaví vzpomínka, jak jsme to spolu první léto po tom, co jsme se dali dohromady, dělali jako králíci.  

Nějakou dobu mlčíme a já se pak zase přitulím, přehodím si přes Lukase ruku i nohu. Nicméně jsem nikdy netvrdil, že dokážu být ticho kdovíjak dlouho, takže řeknu: „Nechám si vytetovat tvoje jméno.“ 

„Víš, že se to dělá jehlou, že jo? Na žebrech to dost bolí.“ 

To mě pobaví. Z jehel nijak velký strach nemám. Pokud nejsou na dětském pískovišti, zapíchnuté někde v sedačce, anebo pokud mi doktorka nebere několik ampulí krve. Když budu mít jistotu, že je ta jehla čistá – a Lukas půjde se mnou a potvrdí to – bolest žeber zvládnu. „Jsem si jistej, že mi to pak pofoukáš. Navíc se říká, že brankáři toho vydrží fakt hodně.“ 

Lukas se nakloní a lípne mi pusu do vlasů. „Brankáři jen stojí v bráně nebo občas dokonce sedí,“ namítne. „Několikrát jsem tě viděl i ležet. Zas tak horký to asi nebude.“ 

Pobaveně si odfrknu. „No, příště si teda během zápasu skočím pro něco k jídlu, když je to taková pohodka. Určitě si tam beze mě poradíte.“ 

Znovu ucítím jeho dotek na zádech. A pak se zničehonic nadzvedne a pomocí složitého manévru přitáhne peřinu, aby ji přes nás přehodil. „Nevím, jestli by se to novému kapitánovi líbilo, že by sis jen tak odjížděl z brány,“ odvětí ledabyle.  

Něco v jeho tónu mě donutí nadzvednout se a podezíravě přimhouřit oči. Hledám v jeho obličeji doznání. „Počkej… To jako fakt?“ 

A to doznání je jeho smích, sebejistý, arogantní, trochu protivný. Zkrátka můj oblíbený. „To jako fakt co?“ 

„Ty budeš… Proto s vámi chtěla Kinseyová mluvit!“ Najednou to dává smysl. Předtím jsem byl tak plný emocí a dojmů, že mě ani nenapadlo se nad tím pozastavit. „Vůbec jsem nepřemýšlel, kdo to převezme, až Rourke skončí. Ty seš neuvěřitelnej.“ Dám mu pusu na tvář. Uvědomuju si totiž, že je tohle velká věc, přímo obří.  

Stejně jako ohromná zodpovědnost, se kterou se ovšem můj snoubenec nejspíš vyrovná s ladností nosorožce, jak ho znám, protože naprosto suverénně opáčí: „Jsem neuvěřitelně dobrej.“ 

„A samolibej. Já si uměl vybrat. Gratuluju, snoubenče.“ 

„Dík.“  

Fakt je, že jsem na něj opravdu pyšný. Vždycky ukrutně dřel a dával hokeji všechno. Akorát bych svoje budoucí já, stejně jako všechny spoluhráče, možná už dopředu politoval. Nemyslím, že nás bude šetřit.  

S Lukasem dosáhnout na zlato. A všechno to povídání před zápasem. Oslavný sex.  

Před očima se mi odehrává náš společný život. 

„O výhodách, které z toho pro mě plynou, si promluvíme později.“ Lehnu si na bok a on to pochopí a napodobí mě. Chvíli se líbáme, jsou to jemné, skoro motýlí pusy. Když se pak odtáhnu, zeptám se: „Zavoláš to mámě? To, že jsme spolu.“ 

„Mám to udělat hned?“ 

„A já? Mám zavolat našim? Možná by stačilo, kdybychom se takhle vyfotili.“ Moje máma a táta by určitě ocenili, kdyby jim uprostřed noci přišla fotka, jak ležím nahatý vedle svého ex a úplně zářím.  

„Divím se, že už jsi to dávno neudělal,“ zamumlá Lukas.  

Ale já nejsem zas tak hrozná drbna, jak si myslí, takže si to na Facebooku změním až ráno. Což čistě teoreticky… už skoro je.  

„Tak potom,“ odmávnu to nakonec.  

Lukas zvážní a položí mi ruku na tvář. Když promluví, zní to naléhavě. „Znám tě, takže ti rovnou říkám, že s tím zasnoubením to myslím vážně. A doufám, že ty taky. Neříkám, že se musíme okamžitě brát, ale do budoucna to rozhodně plánuju.“ 

Je to člověk činů a gest, ne slov, ale ví, že já často potřebuju ujištění. Slyšet, na co myslí, jak se cítí a co bude dál.  

Dál budeme už vždycky jenom my dva.  

Nakloním se k němu, abych ho mohl znovu políbit.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥