Szabi

Dorazím s předstihem, ale někteří kluci už jsou v šatně.  

Přivítá mě známý smrad mýdla, dezinfekce, potu a starých ponožek. Nálada panuje všelijaká. Tenhle stadion známe, jsme tu doma a tentokrát jsme se nemuseli táhnout autobusem do jiného města, abychom sehráli zápas. Na druhou stranu nás může o to víc bolet, když dostaneme na prdel.  

Třetí místo by bylo super. Podle Benneta dokonce lepší než druhé místo. Tým, který skončí na druhém místě, sklidí krom stříbra taky lehčí pachuť, že stačilo málo a mohl být úplně první. Zato my, kteří hrajeme o třetí místo, budeme prostě jenom rádi, když to dáme. S vědomím, že stačilo málo a mohli jsme být bez medaile, ale to my ne. My jsme si to vybojovali.  

Aspoň doufám. Šance máme solidní, skvělý tým a trochu nevyspaný brankář (to jako já), který se během noci několikrát budil z těch nejroztodivnějších snů. Nemohl jsem dostat z hlavy, že se školní rok chýlí ke konci. Za necelé dva měsíce se sbalím a odjedu k našim, daleko odtud. Přitom vždycky, když si sám pro sebe zopakuju slovo doma, vybaví se mi tohle místo, šatna, kluci, led. Svět uprostřed hor. A součástí toho balíčku je taky nepříjemný pocit, že už bych se sem nikdy nemusel vrátit.  

Což je hovadina. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že bych neměl prolézt do druháku, hlavně pokud se Nicholson na poslední chvíli nerozhodne, že mi to pořádně zavaří. No prostě je tady velká šance, že se zase v říjnu vrátím. Ale i tak mě přepadá podivná nostalgie, jako kdybych měl zanedlouho opustit něco fakt důležitého.  

Ani konec střední na mě takhle nepůsobil, ačkoli tenkrát jsem měl asi prostě jenom jiné myšlenky. Na rozchod. Na Gastona.  

Obojí se mi pořád ještě čas od času vrátí jako bumerang hozený do ksichtu. 

Myslím na to, když si sundávám boty, když ze sebe stahuju mikinu a tričko a do pasu nahý vytahuju chrániče a dres, když se dveře do šatny po několikáté otevřou a dovnitř vejde Lukas. Je oblečený v černé, skoro jako kdyby šel na smuteční obřad, ale to je nejspíš náhoda. Podle mého názoru prostě jenom ráno poslepu sáhnul do té své hromady s oblečením. A je až směšně krásný, tak možná proto položím helmu na lavici mnohem prudčeji, než bych sám od sebe očekával, a do pasu nahý se k němu otočím, načež ze mě vyletí jedno krátké ostré: „Čau.“ 

Lukas povytáhne obočí, odpoví čau a pak už si hledí svého.  

Takhle je to teď pokaždé. V šatně se pozdravíme, ačkoli to musím být já, kdo pozdraví první – on většinou něco prohodí jen tak do placu – a podruhé vezme moji přítomnost na vědomí až na tréninku. Do jaké míry, to záleží na tom, jestli zrovna hrajeme cvičný zápas ve stejném týmu, anebo proti sobě. Pokud hrajeme spolu, může ke mně stát většinu času zády. Metaforicky, pochopitelně, protože nebruslí jenom pozadu.  

A já jsem se rozhodnul, že půjdu svému štěstí naproti. Dal jsem si slib, když jsme se s Nelsonem vraceli ovínění od Rivery. Že nebudu taková plačka a zkusím něco udělat! Ale jaksi už jsem si ve vší té odvaze a odhodlání nedokázal odpovědět na to nejzásadnější – co to sakra znamená, něco udělat. Měl bych snad s Lukasem pořádně zatřást a říct mu, že takhle teda ne, my dva prostě patříme k sobě a on to musí akceptovat? Nepůsobilo by to trochu jako únos, nebo překračování nějaké pomyslné hranice? Nebo bych ho měl vzít stranou a zkusit mu promluvit do duše ve stylu tak hele, my dva, to je osud, vyčetl jsem to v kartách? 

Jenomže Lukas není Nelson a podobné pouťové plky by na něj určitě nezabraly. On je v mnoha věcech racionální a jednoduchý v tom nejlepším slova smyslu. Co si tak vzpomínám, tenkrát, než se rozhodl mě přede všemi políbit, jsem mu celkem prostě napálil, že buď a nebo. Aby se rozhodnul. Já totiž nebudu čekat věčně.  

Akorát pochybuju, že by podobná strategie fungovala i teď, protože od chvíle, kdy jsem přijel do Ardenu, jsem prakticky nedělal nic jiného, než že jsem ho ujišťoval, že je můj jediný. Takový jakože princ na bílém koni s hokejkou. Trochu protivný princ.  

Najednou mám pocit, že se čas krátí. Kvůli celé té situaci ztrácíme úplně zbytečně vteřiny a dny, propadávají nám mezi prsty, jako když člověk nabere nesmyslně velkou hrst popcornu. Ještě pořád jsem si ani nenatáhnul dres a upřeně civím před sebe, přitom je nejvyšší čas začít něco dělat. Pohnout se, vzít chrániče, mrkat, dýchat.  

Pravda je, že nechci nic z toho, co mě žere, tahat na led, ani si to schovávat na dobu po zápase, kdy budeme vědět, jak jsme dopadli. V jedné vteřině jsem totálně přítomný a v té druhé jsem jenom pozorovatel vlastního života, depersonalizovaný, vzdálený. Aspoň dokud nesáhnu pro helmu, která mi vypadne z ruky zpátky na lavici.  

„Co ti udělala, Clane? Zkoušíš tady hrát kuželky, nebo co?“ zeptá se Bennet. 

Věnuju mu úšklebek a teprve pak pohlédnu na svoje ruce.  

Nemůžu si dovolit být mimo.  

Takže zatnu zuby a odhodlaně si znovu obleču tělo, vrátím se do něj a sáhnu pro ten dres. Nejspíš za to může právě ona nejistota, která se mnou mává a nabádá mě, abych jednal. A spolu s tím cítím, jak ve mně narůstá frustrace, burcovaná adrenalinem. Není to ani tak frustrace nad Lukasem, jako spíš nad sebou samotným. Očividně je totiž jedno, pro co se rozhodnu, když ve finále stejně nedokážu nic udělat.  

Je to jako neuvěřitelně komplikovaná rovnice, kterou nedovedu rozluštit.  

Je to ještě horší.  

Periferně zahlédnu Lukase, jak se převléká. I Zellera, Fostera, Allena, Rourkea…  

Moje srdce buší tak mocně, že kdybych nebyl před pár dny na jedné z pravidelných, univerzitou nařízených prohlídek u doktora, mohl bych se domnívat, kdovíjak nejsou Lukasovy černé hadry pro dnešek příhodné. A tím myslím že by pak mohl rovnou zamířit na můj pohřeb. Ačkoli na pohřby nechci myslet. Nemám je rád.  

Odpověď, co bych měl teda dělat, jak Lukase přesvědčit a jaká zvolit slova, nepřijde ani při pohledu na jeho tvář. Teď už je taky napůl svlečený a trochu se mračí. Tím pádem, když nepřijde odpověď, musí zákonitě nejdřív přijít otázka, která je tak strašně hlasitá, až mi připadá ohlušující.  

„Můžeme si promluvit?“ 

Dokud jsme profesionální, nikdo z kluků náš vztah neřeší, ačkoli ještě pořád s chutí sem tam vytáhnou vířivku. Teď ale jako na povel pohlédnou mým a Lukasovým směrem, mnohem rychleji, než se na mě podívá Lukas – velice pomalu, rozvážně a odevzdaně. Jako kdybych byl ten nejurputnější člověk na světě, se kterým už dávno ztratil nervy.  

Jediný, kdo nám nevěnuje pozornost, je Moore, který zrovna bojuje s tkanicí od bruslí a říká: „Se na to vyseru!“ 

Rourke automaticky udělá krok dopředu s výrazem kapitána, který je připravený vyřešit jakoukoli situaci. A který si myslí, že na podobné věci teď rozhodně není ta správná doba. On sám si svoji holku taky netahá do šaten (zas ale kdyby to dělal, bylo by to trochu na pováženou). Nicméně do zápasu zbývá ještě hodně času, jsme tady mnohem dřív, než je nutné.  

Navíc bych si nedovolil ohrozit naši šanci vyhrát.  

Lukas tenhle názor očividně nesdílí. „Teď není ta nejlepší chvíle,“ pronese odmítavě. „Můžeme to probrat potom.“ Otočí se ke mně zády a začne se přehrabovat v tašce, odkud vzápětí vytáhne krabičku s chrániči na zuby. Otevře ji, zkontroluje a zaksichtí se. Je jedno, kolikrát člověk chrániče oplachuje. Stejně páchnou, a to je velká pravda, ke které jsem vůbec nechtěl zabíhat.  

Hovor se znovu rozproudí a kluci si nás přestanou všímat, nejspíš to berou jako uzavřenou věc. Zato pro mě to nepřekvapivě uzavřené není. Nechci se děsit toho, že se na ledě zase něco přihodí, jeden z nás se pořádně jebne do hlavy a už to mezi sebou nikdy nevyřešíme. Možná je to sobecké, já jsem sobecký. I taková úzkost někdy je. 

Udělám krok dopředu a řeknu jeho zádům: „Jenom na chvíli.“ 

Nezním prosebně ani nepřikazuju, ale Lukas se stejně trochu nasupeně otočí a zabodne do mě pohled. Jenomže já před ním tentokrát neuhnu, necivím pro změnu na zem nebo na svoje brusle, ale naopak trochu povytáhnu obočí a dojdu k názoru, že jakýkoli krok, i kdybych se měl třeba jenom nadechnout nebo si prohrábnout vlasy, je lepší než tupě čekat, až se něco změní samo od sebe. Až se planeta otočí kolem Slunce a Lukas jednoho dne potká někoho jiného a dojde k názoru, že to by šlo, to by mohlo fungovat.  

Ale život je pohyb, i kdyby se měl počítat na jedno mrknutí.  

Vzpomenu si na každý okamžik, kdy jsme byli s Lukasem spolu a kdy se do mě svojí přítomností vepsal. A jak před jeho pohledem neuhýbám, můžu si v něm přečíst úplně všechno. Lásku, odstup i strach. Ohromné zklamání, které je jeho, ne moje, a já přitom chci, abychom se o něj rozdělili, protože to lidi, kteří se mají rádi, dělají. Snáší spolu všechny krásné, ale i hrozné věci.  

„Seru tě?“ zeptám se relativně potichu, ale vidím na něm, že jo, sereš mě už od čtrnácti, Nigele, tak nečekám na odpověď a pokračuju: „Ty mě totiž taky. Jenomže to je asi normální, ne? Vzbuzuješ ve mně strašnou spoustu emocí. Možná byly chvíle, kdy jsem tě dokonce i nenáviděl. Nikdy jsem ale nechtěl, abys odešel, a nikdy jsem nechtěl být doopravdy bez tebe! I když jsem to řekl – já vím, co jsem řekl.“ Tady někde Lukas pootevře pusu, možná aby argumentoval, aby něco namítnul, nebo aby mě rovnou poslal do prdele, ale já mu nedám příležitost. „Rozešel jsem se s tebou, bylo to v afektu a bylo to hrozně špatně. Už bych to nikdy neudělal. Teď už o sobě ale víme další věci, možná i díky tomu, kolik času jsme bez sebe strávili, a znamená to, že se líp známe. Ty mě znáš nejlíp ze všech, Lukasi. Jo, sorry, musím to řešit právě teď a právě tady, když se chystáme na led. Není to zrovna ta nejlepší vlastnost, nemyslíš? Můj mozek si něco usmyslí a dokáže být v tomhle fakt otravnej.“  

Krátce zkontroluju kluky, kolik pozornosti nám věnují, ale vzhledem k tomu, že mluvím tiše, jako kdybych chlácholil nějaké hodně plaché zvíře, zanikne to v okolním halasu. Bennet navíc zrovna vypráví nějakou vtipnou historku, a tak znovu stočím pozornost zpátky k Lukasovi. 

„Já… Jo, tu noc, kdy jsme se rozešli, jsi mě vydeptal. Stejně jako já jsem tolikrát nebral ohledy na to, jak je tobě. Vím to,“ pokračuju naléhavě, protože je to pravda a nic než pravda. A kdybych to nepřiznal, nebylo by to správné. „Tak nějak automaticky jsem tě viděl jako toho silnějšího, kdo ustojí všechny moje nálady. Kdo ustojí mě. Nemyslím, že to bylo fér. Vracel ses odtud unavený, kolikrát úplně v prdeli, ale stávalo se, že já viděl jenom sám sebe. U tebe jsem to bral tak, že to vydržíš, ty seš ten silnej, vyrovnanej… Já ani nevím, jak jsem to bral, ale často to bylo bezohledný. Oba víme, že já umím být bezohlednej. Podívej, stojíš tady pomalu v trenkách, myslíš na to, co bude během zápasu, a já do tebe valím, abych ulevil svojí hlavě.“ Zakroutím hlavou a uvědomím si, že Lukas se snad za celou dobu ani nepohnul, stojí nehybně jako socha a jenom pevně svírá čelisti. 

Ale ať si o tom všem myslí cokoli, poslouchá a to je hlavní.  

„Takže se nedivím, že tě seru,“ přiznám. „A musím ti to říct. Lukasi, já nepotřebuju nikoho lepšího, než jsi ty. Ty jsi pro mě ten nejlepší.“ Zmlknu, vteřinu, dvě a nechám to doznít. „Že by se našel někdo trpělivější? No ty vole, to asi jo. Někdo milejší? Bože, umíš být tak úžasně protivnej.“ Vzpomenu si na to, co říkal, když jsem se za ním stavil v nemocnici. „Máš naprostou pravdu, určitě by se našel i někdo chápavější. Vlastně by bylo divný, kdyby nenašel, když je na světě tolik lidí. Stoprocentně někde existuje člověk, co by mě obskakoval a utěšoval, že všechno bude v pořádku, namísto toho, aby mu někdy vytekly nervy a on mi řekl, že se mám sebrat. Nebo – jakže to bylo tenkrát na té chatě? Abych přestal bulet a spal? Otřesnější radu jsem nikdy neslyšel.“ Ušklíbnu se, protože nechci, aby si myslel, že mě to zpětně nějak tíží. Spíš mi to připadá tak pitomě srandovní.  

Jako kdyby to byl příběh, který se udál neuvěřitelně dávno. 

„Tu noc, kdy jsi ztratil nervy, jsi mě hrozně vydeptal, máš pravdu. A fakt jsem v ten moment myslel, že už se nikdy nenadechnu. Bylo mi příšerně.“ Tenkrát mi připadalo, že je to jako odřezávat si plátky kůže příborovým nožem, ale čas spoustu věcí obrousí a uhladí. Teď už nemám pocit, že by to bylo tak zlé. Přítomnost je hřejivá a zářivá, kam se na ni hrabou zářivky v naší šatně.  

Přešlápnu a uvědomím si svoje bosé nohy, jak postávám mezi blátem, které nám opadává z bot. 

A Lukas pořád mlčí. Na jeho obranu – já se neptám, já mluvím.  

„Ani nemáme jistotu, že už se to nikdy v životě nestane, protože lidi si můžou ublížit, ať se mají sebevíc rádi. Nemáme ani žádnou jistotu, že se v následující chvíli nesesypu – takovou jistotu bys neměl u nikoho, ale u mě by ta sázka byla vyšší, protože já jsem prostě já a mikinu jsem ti zasoplil snad tisíckrát. Je ale hrozná blbost držet se dál a nebýt spolu. Vždycky jsem myslel, že jsi realista, ale teď mi připadá, že to vidíš hrozně černě… Vidíš totiž jen to, jak jsi mi ublížil. Už nevidíš, jak já ublížil tobě, že jsme si ublížili navzájem, a hlavně, hlavně, ježišikriste, jsi totálně slepej, jakmile jde o to, co všechno jsi pro mě kdy udělal!“ Ještě víc se k němu přiblížím, a kdyby neustoupil, nejspíš bych do něj vrazil.  

Vzdychnu a prohrábnu si vlasy, teď už moje frustrace prosakuje do každého slova. A nejen ona, je tam i láska. Je tam všechno, co jsem potřeboval říct, aniž bych o tom dlouho věděl. 

Slova se hrnou dál jako nekonečný příběh. 

Lukas čeká a tváří se… Už zase nemá výraz, takže mě možná jenom nechává, abych si to odkdákal podobně jako Billie Eilish, než se vydáme na led, anebo je v myšlenkách na ledě už dávno.  

„Tolik ses bál vyoutovat a stejně jsi to udělal, protože ten strach, že o mě přijdeš, byl mnohem větší. Během našeho vztahu, když už jsi studoval tady, ses každý volný víkend vracel a byls tam pro mě, zatímco já měl v hlavě jenom Gastona a svůj smutek nad tím, jak moc je to v prdeli, když tak mladej člověk umírá. Tebe jsem úplně zazdíval. Kolikrát jsem ti řekl, že všechno bude v pohodě a ty to tady zvládneš a budeš skvělej? Protože tys mi řekl asi tisíckrát, že to zvládnu. Držels mě pokaždé tak dlouho, dokud jsem nepřestal brečet.  

Ani jednou jsme se to nepokusili znovu slepit a mě ani na vteřinu nenapadlo, že bys z toho vinil sebe. Tolik jsi mi pomohl, abych byl lepší. A pak jsem se dostal do Ardenu a ty, místo toho, abys mi třeba něco dával sežrat, ses o mě postaral, když jsem se opil. Udělals mi svačinu a vytvořil playlist, abych se cítil dobře. Podpořils mě, přestože jsi nemusel, protože já už dávno nebyl tvoje povinnost. Bál ses o mě, když jsem šel na rande, a došel jsi, aby ses ujistil, jestli jsem v pořádku. Vzals mě k sobě! Ježiši, podívej, kolik ses toho o mně naučil, že jsi okamžitě poznal úzkost, a první věc, kterou jsi šel udělat, bylo postarat se. Všechno ostatní muselo stranou. I tvůj novej vztah musel nakonec stranou. Jsi ten nejstarostlivější a nejvtipnější kluk, jakého znám. Totální dříč, v hokeji i v našem vztahu. Pokaždé se snažíš být ještě lepší.“ 

Jeho výrazem se mihne něco… Ale než se stačím ujistit o tom, jestli to je něha, zase to zmizí. Je to jenom mžik. 

„Tak strašně jsem se o tebe bál, jak ses zranil. Myslel jsem, že zešílím, Lukasi. Zešílím z tebe, přísahám, z toho, že si neuvědomuješ… Jestli teda ty dřív nezešílíš ze mě.“ 

Už mě začíná trochu bolet v krku, jak pořád mluvím, a cítím, že to budu potřebovat nějak zakončit, jenomže ještě zbývá pár věcí, které potřebuju, musím říct. Tak místo toho, abych zmlknul, nevědomky zvýším hlas.  

Tohle je velké finále. 

„Všichni děláme chyby, ale my dva jsme se toho o sobě stačili tolik naučit, že i když si někdy ublížíme, vyvážíme to tím, jak moc se milujeme. Protože já tě miluju a můžeš si stavět hlavu, jak chceš, ale ty jsi můj pravej člověk a já jsem tvůj, je mi líto – ten kluk, co do tebe valí chvíli před tím nejdůležitějším zápasem sezóny, je tvůj.  

Takže upřímně doufám, že tě seru dost na to, aby sis tohle všechno zapamatoval.  

Ty jeden paličatej kreténe! 

Chci si tě vzít a strávit s tebou zbytek života.“ 

Vítězoslavně mu zapíchnu prst do hrudníku a pak si všimnu, že se jeho výraz proměnil z neutrálního v překvapený. Dokonce povytáhne obočí, kde má piercing, a kouká na mě stylem to jako vážně?  

V šatně je naprosté ticho, tentokrát poslouchá i Moore – ruku s bruslí má spuštěnou podél těla. Zašmodrchaná tkanice už ho očividně nesere.  

Rourke působí naprosto konsternovaně, ale v jeho tváři je ještě něco… něco jako pobavení.  

Všechno rozsekne Bennet, který zničehonic začne nahlas tleskat. „Mě poser! Skvělá práce, Clane! Řekneš ano, Logane?“ 

Teprve tady, očividně nejsem ta nejostřejší tužka v penále, obzvlášť když pronáším plamennou řeč, mi dojde, co jsem žblebtnul, přesněji jak jsem svůj proslov zakončil. Chci si tě vzít. A strávit s tebou zbytek života. Samozřejmě je to pravda, ale nic z toho jsem nechtěl říkat zrovna teď, ani jsem nepřemýšlel, že bych… Promnu si uši, které mi začínají rudnout. Kluci jsou ovšem banda divokých zvířat, kterým člověk nemůže ukázat žádnou slabost, na to jsem si taky stačil zvyknout. Proto odmítavě pokrčím rameny.  

No a co.  

Zatímco Lukas Logan pořád mlčí a já nepoznám, jestli je podrážděný, pobavený, nebo obojí.  

Všechno rozsekne Kinseyová, která nakoukne do šaten, aby se k nám vzápětí otočila zády. „Teda pánové! Za chvíli máte být na ledě a někteří z vás jsou přitom ještě pořád v trenkách?! Co to děláte s tou bruslí, pane Moore? Zapomněli jste, že hrajete o medaili? Kdo z vás mi to hodlá vysvětlit?“ 

„Clane,“ pronese Bennet a zvedne ruce na obranu.  

„Clane,“ přikývne Zeller.  

Foster si taky přisadí: „Jo, Clane za to může.“ 

Kinseyová pohlédne na Rourkea, kterého pravděpodobně vyhodnotí jako toho nejpříčetnějšího z nás všech, ale kapitán souhlasně přikývne. „Náš brankář si potřeboval něco srovnat.“  

„No, pane Clane,“ ucedí Kinseyová významně. „V tom případě doufám, že jste se srovnal a budete konat zázraky.“ 

x 

Poslední dvě minuty do konce třetí třetiny. Je to 1:1, a jestli někdo v nejbližší době nedá gól, čekají nás nájezdy.  

Jsem totálně hotový. Nebýt toho, že jsem ten první gól tak trochu prosral, stačil jsem mezitím provést tolik zákroků, že by se za ně nemusel stydět ani Martin Brodeur, jeden z nejlepších hráčů NHL. 

Což samozřejmě říkám ve vší skromnosti.  

Pot mi stéká po spáncích a já si přijdu skoro až euforicky naživu. Vnímám se teď a tady, že jsem na přeplněném stadionu, kde převažují naše barvy, a snažím se ze všech sil. Branka je sice obrovský svět a sahá mnohem dál než její kovová konstrukce, ale já se za ten rok v Ardenu přestal bát, že bych se v ní mohl ztratit. Naopak ji můžu zaplnit úplně celou. Můžu v ní vyrůst a taky se protáhnout do šířky, když je to potřeba.  

A nejúlevnější na tom je, že nemusím přemýšlet. Moje tělo vykonává naučené pohyby a mně to připadá podobně přirozené a intuitivní jako milování.  

Ne první milování. To jsou většinou držkopády.  

Občas krátce zalétnu pohledem k číslu třicet devět, když je zrovna na ledě. Jenom abych se ujistil, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí a že se ho někdo z protihráčů nesnaží oddělat. Řekl jsem mu všechno, co jsem potřeboval, a přestože jsem se z jeho strany nedočkal žádné reakce, dostal jsem se do fáze, kdy už není nutné nic dodávat. Tím myslím, že pociťuju klid člověka, který zrovna teď nemůže udělat víc. Našel jsem svůj limit a je na Lukasovi, jaký tomu všemu přisoudí význam.  

Hlavně že to ví. Kluci to vědí. Upřímně by mě nepřekvapilo, kdyby to věděl úplně každý, protože já se s tím nikdy nijak zvlášť netajil.  

Teď je můj úkol vyhrát zápas. A takhle to zní vlastně hrozně důležitě, jako kdybych mohl jen tak opustit branku a zapojit se do útoku. Přitom jsem jenom kousek puzzle v celé té skládačce. Pořádně vyšťavené puzzle.  

Ještě minuta.  

Puk, který ke mně letí, pošlu k Nelsonovi a on se rozjede dopředu, přehazuje si ho, a jak se blíží k soupeřově brance, diváci začnou skandovat.  

Nikdy jsem si nedokázal odpovědět na to, jestli mě výkřiky z publika nabuzují, nebo naopak vytáčí. Jak by to vypadalo, kdyby se celá hra ponořila do ticha? Ale většinou to nevnímám, mimo led pro mě nic není. Jen kluci na střídačce a Rivera, který sedí hned za ní. 

Nelson nahraje Fosterovi a ten se pomocí kličky vyhne kapitánovi Jeřábů v červeném dresu. S takovým jménem týmu by člověk čekal především rychlost, ale my jsme hned v první třetině přišli na to, že by si možná měli změnit logo z ptáka na jeřáb, který tahá těžké věci. Napálit do někoho z těch kluků se moc nevyplácí, jsou to hromotluci.  

Foster si podebere puk a pošle ho Rourkeovi, zatímco Lukas objede soupeřovu branku. A Rourke pak naznačí přihrávku, ale puk si nechá, a teprve když se k němu blíží jeden z protihráčů, pošle puk zpátky Fosterovi.  

Nevím, nakolik je tohle hra nohou a rychlých reakcí. Občas to bývá taky hra hlavy, člověk musí ukázat odolnost, třeba jako tenkrát Lukas, když mu říkali, že je buzík.  

Ale naši kluci jsou odolní. 

Foster přihraje Lukasovi. Lukas Rourkeovi. Trochu to vypadá, že se dobře baví, což je blbost, všichni jsme vyřízení. Lukas pak naznačí přihrávku na Rourkea, ale pošle puk Fosterovi, Foster Rourkeovi… Mrkám, jak mi pot stéká do obličeje.  

Tady někde mě napadne, kolik ještě sekund. Ale nemám čas to zkontrolovat, protože Rourke se v tu chvíli procpe mezi obranou – málem přitom hodí držku, když ho soupeř zkusí hákovat… Nicméně se ukazuje, kdo je kapitán, kdo nemá svůj YouTube kanál pro nic za nic, protože tohle je tak rychlé a čisté, že čumím jak puk na to, co Rourke s tím pukem do hajzlu dělá!  

Tohle je umění.  

Foster se drží poblíž, Lukas se drží poblíž a soupeř si je hlídá, kluk s číslem padesát pět vrazí Lukasovi loket do břicha, ale dneska padlo loktů a rozhodčí to nepíská, ačkoli diváci zabučí. Každopádně Rourke má zlomek vteřiny, aby se rozhodnul, kam puk půjde, jestli někomu nahraje, jenomže kluci jsou v obležení a on sám má co dělat s kapitánem Jeřábů, takže je to kapitán na kapitána jako v nějakém fakt zajímavém filmu a Rourke najednou naprosto neuvěřitelným pohybem PROCPE PUK POD NOHOU TOHO BRANKÁŘE ROVNOU DO SÍTĚ! 

Ty vole! 

Vzápětí se ozve píšťalka a nám se na velké tabuli připíše gól. Pět sekund před koncem třetí třetiny. Takže pět sekund, aby soupeř zvládl vyrovnat, což je pomalu důvod k oslavám. Začíná se mě zmocňovat euforie, ale vím, že musím ještě chvíli vydržet. 

Když se hra znovu rozběhne, v duchu odpočítávám. Pět. Čtyři. Tři. Čas je tady pro nás, protože najednou běží neuvěřitelně rychle. Jeřábi nemají šanci dorovnat, stihnou rychlou přihrávku, a pak je to dva. Jedna. Ozve se zvuk, který nám říká, že je konec.  

Do prdele. Je konec.  

A konec pro nás znamená jedinou věc. ŽE JSME VYHRÁLI BRONZ! 

My jsme… 

Ty vole ty vole ty vole, už dost ty vole. Zaplaví mě neuvěřitelná úleva, radost a taky vyčerpání. 

Diváci skandují: „Medvědi, Medvědi, Medvědi!“  

Naši kluci sem jedou ze střídačky, někteří z nich do mě prostě vrazí, je to chumel, je to jeden z mnoha důvodů, proč tak strašně moc miluju hokej.  

Bennet křičí do ochraptění.  

Někdo mi položí ruku na rameno, přitom hlavní hvězda večera je nepochybně Rourke.  

Trvá to dlouho, stáhnu si helmu a zpocené vlasy mám připlácnuté k hlavě. Dojde mi, jak šílenou mám žízeň. Ale tohle je vítězství, vyhráli jsme! 

Pak se zničehonic mezi kluky procpe Lukas, jehož výraz odráží můj současný stav.  

Nejdřív mi nedojde, že něco říká, ačkoli mě jeho oči uvězní na místě. Všechno kolem ztichne stejně rychle, jako to propuklo. Což neznamená, že by všichni přestali skandovat a mluvit, ale můj mozek to pro jednou kompletně vytěsní, abych se mohl soustředit jenom na Lukase.  

Protože Lukas je tady a kouká na mě se stejnou intenzitou, s jakou bych si já prohlížel zlato. 

A pak položí tu nejdůležitější otázku. „Víš o tom, že pokud řeknu ano, bude to napořád?“ Zakroutí hlavou a působí překvapivě vážně, jako kdybychom spolu uzavírali nějaký pakt na celý život, což čistě teoreticky…  

Vzpomenu si na závěr svojí řeči v šatně.  

Na moje chci si tě vzít a strávit s tebou zbytek života.  

„Už mě nebudeš moct nikdy poslat pryč,“ pokračuje Lukas.  

Trochu zmateně pootevřu pusu a něco horkého a hřejivého se mi začne rozlévat v žaludku. „Já… Už tě nikdy nepošlu pryč.“ 

Lukas přikývne a pohlédne na ten oslavující chumel našich spoluhráčů, načež se zase vrátí ke mně a znovu přikývne. Pak ještě jednou. „Tak jo. Vezmu si tě,“ oznámí klidně a věnuje mi nejkrásnější a nejzářivější úsměv, kterým mě totálně odzbrojí.  

Než se stačím vzpamatovat, dav kluků ho táhne pryč, objímají ho, poplácávají po zádech. A pak táhnou i mě, společně slavíme vítězství.  

Že jsme vyhráli. Vyhrál jsem. Nemůžu tomu uvěřit. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥