Szabi

Sedím v šatně a koukám před sebe. 

Z dálky ke mně doléhá skandování a podle toho, co říkali kluci, jsou tribuny úplně plné. Dneska hrajeme u nás, všechno tady znám. Smrad propocené výstroje, erárního mýdla, místo, kde čouhá z lavice tříska. Takže bych měl správně cítit úlevu, že nemusíme vyjíždět nikam daleko, kde jsou bary a vířivky a postele, které svádí k tomu, aby ze sebe člověk serval župan. Ale na to zrovna teď nechci myslet.  

Vlastně bych rád nemyslel vůbec na nic.  

Poslední týden je jeden nekonečný sprint, všechno se odehrává v šíleném tempu, až celkem logicky uvažuju, kdy se něco posere. Ne že bych na to vyloženě čekal, zas takový pesimista nejsem a nemám ani zapotřebí hrát si na věštkyni, která předpovídá budoucnost – od toho jsou tu jiní, přesněji tací, kteří u snídaně předstírají, že věští ze zpola vypitého kafe, jenom aby ho do sebe mohli v nestřeženou chvíli kopnout, namísto toho, aby si udělali svoje.  

Jo, myslím Nelsona. A jo, zase piju pravidelně kafe, protože jsem úplný debil a sotva se moje úzkost na chvíli vzdálí, očividně nemám vůbec žádnou záklopku. Je to skoro jako když vaši rodiče odjíždí na dovolenou a říkají, ať neděláte bordel, a ještě za sebou ani nestačí zavřít a vy už voláte svým kámošům a řvete, že bude mejdan. 

Takže teď trochu roztřesenou rukou svírám hokejku.  

Můžu si za to sám, ale pokud by aspoň něco málo mělo hovořit v můj prospěch, byla by to nesmyslná nálož úkolů, které dostáváme. Protože spolu s tím, jak se posouváme na pomyslném žebříčku v hokeji, stoupají i nároky jednotlivých profesorů. Pomalu se blíží konec semestru a já nechápu, že jsem tady už tak dlouho, kus života.  

Rodiče jsem viděl naposledy před měsícem, během jednoho z volných víkendů, které jsou tak hrozně vzácné. A fakt jsem jim chtěl vyprávět o všem, co jsem doteď prožil, ale nějak jsem nenašel energii. Skoro celou sobotu jsem prospal a večer jsem strávil s mámou a Charliem u vědomostní soutěže. Bylo vtipné, jak si mysleli, že budu něco vědět. I tak jsem ale odpovídal, skoro všechno špatně, a skromně jsem jim připomněl, že jednou budu vydělávat velké prachy v NHL a nikomu nebude rvát žíly, že je pro mě konkrétně třeba dějepis velká neznámá.  

Prostě, abych to shrnul, je toho na mě moc. Takové hodně plíživé moc, co se nejdřív tváří jako něco zvládnutelného, jedno kafe sem, druhé tam, koupit si colu, sníst sušenku, abych se nabudil.  

Přesně proto se mi teď třese ruka a přeju si, aby přišla Kinseyová a řekla, že si to rozmyslela, pro mě za mě měla nějakou šílenou vizi, a dneska bude chytat Allen. 

Nevím, jestli jsem připravený hrát tak důležitý zápas, který nás může posunout k medailím. Ale sakra, možná bych neměl koukat tak daleko do budoucnosti. Já nejsem totiž ani připravený vstát z téhle lavice.  

Nelson se vedle mě doobléká, mluví s Fosterem a tlačí do sebe Snickersku. Očividně máme všichni nějaký zadní pohon.  

Dneska, při tom hluku a skandování, co se nese až do šaten, sklaplo i Bennetovi. Ten čeká hned u dveří a kouká na svoje brusle, jako kdyby přemýšlel, jestli by v nich přinejhorším zvládnul zdrhnout. Stres očividně není výsada úzkostlivých lidí, a pokud jde o mě, já se o něj podělím, mám ho dost pro všechny.  

Musím říct, že mi tady chybí Rivera. Sice slíbil, že se přijde podívat, ale to není tak úplně ono. Zrovna teď by se hodil jeho speciální nadhled. Třeba nějaká upgradovaná rada typu: „Ta černá kulatá věc se k tobě nesmí dostat, princezno. Jednoduché pravidlo.“ Nebo: „Nebuď pomalej.“ Nebo: „Nečum na Logana.“ 

To poslední by bylo možná nejtěžší. Po tom všem, co se snažím držet dál, k sobě Lukas stejně neustále přitahuje můj pohled. I teď, aniž bych na něj přímo zíral, vím naprosto přesně, kde je.  

Vlevo, vedle Rourkea. Sklání se, váže si brusle a černé vlasy mu spadají do dokonalého ksichtu.  

„Aaaaaaaa,“ udělám nahlas. 

„Bojový pokřik?“ zeptá se Devi.  

„No přesně tak.“ Pevně sevřu hokejku. I kdybych si k ní měl tu ruku přilepit, tak ji do prdele udržím.  

Ale najednou je mi z nějakého důvodu všechno tak strašně líto, úplně se to ve mně rozpíná. Proč jsem ještě nezačal chodit na tu terapii? Jako spousta ostatních věcí, i tohle skončilo u nápadu a předsevzetí. A tak, když uvidím ve dveřích šatny Kinseyovou, napadne mě, že bych jí to navrhnul zrovna teď. Heleďte, já si místo zápasu skočím na jedno nebo dvě sezení.  

Nicméně to nakonec neudělám. O to přece jde. Já rád o věcech mluvím, řeším si je v sobě, pořád dokola je prožívám, démonizuju, skáču do nekonečné spirály myšlenek a pak se divím, že jsem ještě něco nezrealizoval. Tak ne asi, když mě veškerou energii stojí samotné přemýšlení! 

I meditovat jsem mohl. V době, kdy bývá Moore pryč, ať už s Andy, s Bennetem, anebo s oběma (neptám se), můžu si docela klidně sednout do tureckého sedu, zapnout relaxační hudbu a nechat se unášet.  

Ani jsem si k obědu nemusel dávat ty neuvěřitelně mastné nudle. To snad chci, aby mi cholesterol vyletěl až někam do prdele? Fakt se nedokážu vzdát takového jídla a jíst něco zdravějšího? 

Pevně semknu víčka k sobě a začnu mimoděk poklepávat nohou. 

Ať už ten zápas začne.  

„Pánové, už to brzy začne.“ 

Na Kinseyovou je spoleh. Opírá se futra, v ruce drží arch papírů, které u ní tvoří podobný doplněk jako kabelka, a působí klidně a vyrovnaně. Toho si na ní cením. Můj bývalý trenér občas dost vyšiloval, uměl špatně skrývat nervozitu a ta se násobila. Aspoň ve mně. Zato Kinseyová je skoro mimozemšťan a raduje se, nebo naopak brblá, až na konci zápasu. 

Začínám se dost potit a jsem proto rád, když svoji motivační řeč pro dnešek zkrátí. Hodně štěstí, výdrž, nenechat se strhnout, nefaulovat, čistá hra, vyhrát. A tak podobně. Někde mezi tím se mi podaří vstát, aniž bych vzápětí hodil držku, což je taková malá výhra dnešního dne. No a pak to přijde, Kinseyová tleskne a my se rozejdeme dlouhou chodbou na led.  

Nestačil jsem si v sobě vůbec nic vyřešit a moje srdce s každým krokem duní.  

Lidi na tribunách jsou čím dál hlasitější.  

Je to velká věc, dostat se takhle daleko, kdy – v případě, že to nepoděláme – budeme mít finále skoro na dosah ruky.  

Nicméně už to samotné slovo, finále, mi zní v tuhle chvíli tak strašně vzdáleně. Nedosažitelně. Bizarně.  

Než vejdu na led, dovolím si krátké zastavení, zavřu oči, jeden dlouhý a hluboký nádech vedený z břicha. Ale to mě nespasí, že ne? Ono je totiž dost možné, že brankář Eastonských Jezdců, což zní podle mě jako něco z béčkové fantasy, tak prostě je možné, že jejich brankář nechlemtal poslední dny tolik kofeinu a místo toho si dopřával bylinkové čaje a má teda mnohem větší šance pochytat tu černou zrádnou… 

Někdo mi položí ruku na rameno. „Nestojíme, jdeme,“ poradí mi Devi. „Je tam lidí jak nasráno, tak se nezapomeň usmívat, Clane.“ 

„Hu, hu, hu,“ udělám nahlas. Dneska to s těmi pokřiky dávám.  

„Hu, hu, hu!“ zopakují kluci. 

Jako první vejdu na led. 

x 

Na konci druhé třetiny prohráváme dva jedna.  

Dělám, co můžu, ale buď dneska prostě nemám svůj den, nebo je tohle jeden z nejsilnějších týmů, proti kterým jsem kdy stál. Jezdci zkrátka dělají čest svému jménu, protože od začátku zápasu drží brutální tempo. Oproti nim jsme trochu těžkopádní medvědi, což ještě umocňuje dojem, že nás prakticky vláčí sem tam přes celý led.  

Kluci musí spěchat dopředu, aby se vzápětí zase rychle stáhli, když se puk dostane do našeho pásma. A tak pořád dokola.  

Jazyk se mi lepí na patro a potřeboval bych se napít.  

Vím, že někde vlevo na tribunách sedí Rivera a kouká mým směrem. V duchu slyším jeho hlas a hádám se s ním, vysvětluju, že někdy je to lepší, někdy horší – vždyť i Lukas to nějak takhle během naší dlouhé cesty vlakem vystihnul. Já nejsem jistota. Můj výkon je, zdá se, poněkud kolísavý. Každopádně Rivera v mojí hlavě se s vysvětlením, že nemám svůj den, nespokojí a radí mi, abych ho laskavě hodně rychle měl, protože tady jde o hodně.  

Ale třeba Rivera už dávno odešel a vaří Andreasovi špagety, co já vím.  

Můj přehřátý mozek si s oblibou vytváří různé verze.  

Naštěstí je tady puk, aby mě z toho pokaždé vytrhnul.  

Johanson, útočník Jezdců, střelí na bránu, ale podaří se mi to chytit do lapačky. Je slyšet písknutí a rozehrává se u mě. Neuběhne ani minuta, když málem schytám parádní housle, což mě extrémně otráví. Přihraju Fosterovi a ten pošle puk na Rourkea a Rourke na Lukase. Spolu se ženou k soupeřově brance a diváci je hlasitě povzbuzují.  

Je to taková přívalová vlna plná emocí.  

Lukas pošle puk Rourkeovi a ten mu ho vrátí. A to, že má puk Lukas, je taky důvod, proč si dovolím koukat na něj, na každý jeho pohyb. Přes dres a chrániče to nemůžu vidět, ale vím, jak se mu napne každý sval, když si přehazuje puk, je to skoro jako kdyby si hrál a… 

Je to jen vteřina, když se přižene Brasco, hráč s číslem 43, a v plné rychlosti Lukase sejme. Doslova ho odmrští dozadu a sám přitom zavrávorá, to mu upřít nemůžu, zatímco Lukas letí rovnou na mantinel, do kterého napálí hlavou.  

Vnímám to trochu zpomaleně.  

Jak Lukas padá zpátky na led a rána, kterou neslyším, je ohlušující, protože se kvůli ní propadnu hluboko do země. Chlad mnou úplně proroste, promění moji krev v něco ledového.  

V jednu chvíli trochu protivně uvažuju nad tím, kterým směrem se celý zápas ubírá, jestli máme šanci vyhrát, a pak se všechno obrátí a já stojím v brance, která narůstá do obřích rozměrů, padá, tříští mi lebku.  

A vidět Lukase nehybně ležet je největší prohra v mém životě.  

Nemůžu se nadechnout.  

V uších mi hučí. Šššš jsou všechny hlasy, které splynou, a skoro to zní konejšivě. Jen kdybych kurva nebyl k smrti vyděšený. Automaticky se rozjedu jeho směrem, branku nechávám za sebou, aniž bych si byl jistý, jestli se ještě hraje, ale ono se přece nemůže hrát, když je Lukas na zemi. A nehýbe se.  

Já ten pohyb čekám, přeju si to. Aby vstal, zaksichtil se, začal se pomalu sbírat, třeba i počastoval Brasca nějakou dost hnusnou poznámkou. 

Ale on dál leží. 

A moje nohy jsou z olova, brodím se ledem, trvá snad tisíc let, než k němu stačím dojet a stejně nemůžu být dost blízko. Najednou je u něj totiž spousta lidí. Zdravotník s lékárničkou a nosítky, rozhodčí, Kinseyová, která mluví s Rourkem, a další kluci, nejenom naši, ale i soupeř.  

Foster je jeden z těch, kteří přítomnost Jezdců neocení. Vrazí do Brasca a něco na něj řve, zatímco Brasco zvedá ruce v omluvném gestu. Možná dokonce něco odpovídá. Asi že to nebylo naschvál, tohle se prostě stává, je to hokej, ty vole, lidi padají jak hrušky.  

Jenomže pak se zvednou! 

Měli by. 

Uvědomím si, že se oběma rukama držím za helmu, skoro jako kdybych si pokládal hlavu do dlaní. Je to nepředstavitelná hrůza. Všechno se naklání. Nestabilní. Jsem do hajzlu nestabilní, vím to o sobě, ale on pro mě znamená nejvíc na světě.  

„Co s ním je?“ slyším svůj hlas, ale zní cize. Nejsem si jistý, jestli vychází z mojí pusy. „Je v pořádku? Bude v pořádku?!“  

Rozhodčí se snaží oddělit Medvědy od Jezdců, ukazuje, abychom si šli po svých. Nejspíš chce zabránit tomu, že se na sebe všichni vrhneme, ale fakt je, že mě zrovna teď nikdo z nich nezajímá. A už vůbec ne diváci, kteří nepřestávají bučet, přitom se jich to ani trochu netýká a já se kvůli nim nemůžu soustředit, abych nezkolaboval. 

Nebyla by ironie, kdybych sebou jebnul vedle Lukase? 

„Tak bude kurva v pořádku?!“ zařvu a tehdy se na mě pár lidí vážně otočí, někteří dokonce ustoupí, abych se dostal blíž. Tady je brankářská vizáž tučňáka celkem výhoda. Prostě je můžu odpinknout, pokud budu chtít. Jen kdybych neměl problém s tím, jak se všechno bortí.  

Obzvlášť při pohledu na Lukasovu tvář.  

Vidím, jak ho opatrně přendávají na nosítka. Stále nehybného a trochu zachmuřeného. Ale hrudník se mu zvedá v pravidelných nádeších, takže je to asi v pohodě… Je to… 

„Asi otřes mozku,“ řekne Rourke, který dobruslí ke mně. Působí starostlivě, nicméně zkušenost a povinnosti mu nejspíš velí zachovat chladnou hlavu. „Vezmou ho na vyšetření, ale určitě bude v pohodě. Kdybys viděl, jak se v prváku rozjebal Devi…“ 

Trochu odstrčím Zellera a přes Rourkeova rozložitá ramena sleduju, jak Lukase odváží z ledu. Nemůžu se zbavit obřího knedlíku, který se mi zasekl v krku. Možná bych se za ním měl rozjet. Měl bych utéct z ledu – ostatně, nebylo by to poprvé a tentokrát dokonce bez dramatického zahození hokejky – a prostě být s ním. Držet ho za ruku, nevím co. 

Třeba už ho nikdy neuvidím.  

Poslední chvíle v našem životě.  

Předkloním se a zkouším dýchat, ačkoli to jde fakt zhurta, a ta vteřina mi utekla, moment, kdy jsem ještě mohl jít. Najednou je pryč a já jsem tady úplně sám.  

Seber se, kurva. Seber se! Copak by zápas mohl pokračovat, kdyby to bylo něco fakt vážného? Ale jak by mohli doktoři bez všeho toho vybavení poznat, jestli je to vážné? Na to přijdou až v nemocnici. Zjistí, že mozková aktivita prostě není.  

Lukas umře úplně sám.  

Ucítím na rameni těžkou ruku a otočím se, překvapeně koukám do očí Mooreovi, který je v plné polní na ledě. Logicky. Lukas vypadl, Moore jde hrát. Musí z toho mít fakt radost. Ale sotva mě to napadne, jeho sevření zesílí. „Máš úzkost?“ zeptá se tiše. A nečeká, až odpovím, protože je to tak zatraceně očividné. Jak šílený mám strach. „Vrať se zpátky do brány,“ řekne Moore tím nejklidnějším a nejmírnějším tónem, jaký jsem u něj kdy slyšel. „Jdi si tam stoupnout a chytej, jo?“ 

Dává to smysl, takže přikyvuju.  

Chytat znamená soustředit se na jednu konkrétní věc.  

To bych mohl zvládnout. Vlastně to do sebe celkem zapadá, když na sobě mám výstroj.  

„Dobře,“ souhlasím. 

Moore taky přikývne: „Dobře.“ Dokonce se hezky usměje.  

Jo, napadne mě, jestli si náhodou nemyslí, že jsem úplný mentál a nezačnu vřískat a mlátit kolem sebe, ale i tak jeho snahu ocením tím, že mu úsměv vrátím.  

Pořádně se napiju vody a zapadnu zpátky do brány. Riveru nikde nevidím, ale Nelson mi ukáže zdvižený palec ze střídačky.  

Ozve se píšťalka a diváci začnou povzbudivě hvízdat.  

Rourke zůstává na ledě a spolu s ním i Foster. Lukase nahradil v útoku Moore. A je to právě Moore, který předvede totálně hvězdný nástup, když asi po třiceti vteřinách na ledě hákuje Brasca a musí si za to odsedět dvě minuty.  

Jezdci mají přesilovku a tempo se znásobí. Musím vychytat několik střel, protože to kluci nezvládají pokrýt, ale nejsem na Moorea nasraný. Vlastně mi to trochu zlepší náladu. 

Lukas bude v pořádku. Vím to.  

Když si dovolím na sekundu sklopit pohled, zjistím, že už se tolik nepropadám.  

Už nejsem tak strašně těžký, aby mě to tlačilo k zemi. 

x 

Osprchoval jsem se tak rychle, že mám na sobě ještě pořád trochu mýdla. A z mokrých vlasů mi na mikinu kape voda. Je mi tím pádem zima, ale možná za to může doznívající stres. Ze zápasu. Z toho, co se stalo. Z toho, kde jsem. 

Čekárna v nemocnici páchne dezinfekcí, což mě na jednu stranu znepokojuje a na druhou uklidňuje. Jsem na místě, kde jsou lidi, kteří rozumí lidskému životu, jeho křehkosti.  

Nadechnu se a přecházím od nástěnky k letákům, kde jsou popsané nejrůznější nemoci včetně návodů, jak se jim vyhýbat.  

Lukas má otřes mozku. Takhle to řekli a ten obrovský knedlík, co jsem měl v krku, konečně trochu povolil. Akorát jsem se jaksi zaseknul na místě, kdy nedokážu jít ani dovnitř, ani odejít. Každou chvíli pohlédnu ke dveřím a čekám, že vejde nějaká odpověď, případně samotný Lukas. Ale to je samozřejmě blbost, protože podle toho, co říkal Rourke, je Lukas dost mimo.  

Mluvil jsem o tom s Rourkem i s Kinseyovou, dokonce jsem byl u toho, když jednali s doktorem a nikdo z nich proti mojí přítomnosti ani neceknul. A potom všichni vešli dovnitř, aby se na Lukase podívali, ale on je podle všeho dost rychle a dost protivně vypakoval.  

Z toho usuzuju, že je na tom líp, než jsem předpokládal, a já nemám tím pádem důvod tady zůstávat. Akorát… Nikam nejdu. 

Pohlédnu na Rourkea, který sedí na jednom z křesílek a kouká do mobilu. Stejně jako já má ještě pořád mokré vlasy. A když vidí, že na něj civím, pousměje se. Rozhodl se zůstat, kdyby Lukas náhodou něco potřeboval, což je možná trochu zbytečné, protože ten bude podle doktorky následující hodiny spát. Ale Rourke je asi Lukasův nejbližší kámoš, když nepočítám Deviho. Navíc kapitán.  

Šlechtí ho, že se tak stará. Tohle by měl skutečný kapitán dělat.  

A já jsem zbytečně podebraný, takže zamáčknu dojatou slzu a radši se začtu do letáku o problémech s prostatou.  

Kinseyová oznámila, že je na telefonu a přijde zase zítra. Dokonce se tady stačil zjevit i Devi, který Lukasovi přinesl věci, co nechal v šatně – a toho Lukas poslal přímo do prdele, což vzal Devi sportovně, a když vyšel z pokoje, nahlas se chechtal a říkal: „Ten nabručenej parchant.“ 

Takže teď jsem tu jen já a Rourke. 

Oba zbyteční. Já ještě o něco víc, protože se ani nedokážu odhodlat jít dovnitř.  

Nejhorší na tom je, že to dává smysl. Od té vířivky jsme spolu s Lukasem vůbec nemluvili, jedna z posledních věcí, které jsem mu řekl, byla, aby vypadnul, a on řekl mně, když jsme na sebe natrefili, že bez něj nemůžu žít.  

No tak nemůžu, gratuluju k tomu zjištění, pořád se v tom strašlivě plácám a nedokážu se na jiného kluka ani podívat, abych si neuvědomil, že moje city jsou úplně jinde. V čekárně, uprostřed letáků o prostatě, zatímco vnímám, jak hroznou mám žízeň a taky hlad, dokonce se mi chce i čůrat.  

Neměl bych teda tím pádem odejít? 

Když vím, že je Lukas v bezpečí, není důvod zůstávat. Ale zas nebude tohle úplný konec, když od sebe odejdeme ve chvíli, kdy je tomu druhému blbě?  

Co to je za uhozenou myšlenku? Nechodíme spolu už relativně dlouho. 

A měli jsme sex.  

Nakonec se rozhodnu hodně spontánně – což je trochu ironie, když posledních čtyřicet minut přecházím po čekárně a v hlavě prožívám totální peklo – a prostě vejdu do Lukasova pokoje.  

Ještě za sebou slyším Rourkeovo překvapené „Clane“ a možná mě chce upozornit, že mě Lukas nejspíš vykopne stejně jako všechny ostatní, protože chce svůj klid. Ale už to nevnímám. Zavřu totiž dveře a ponořím se do ticha, které narušuje jenom pípání přístrojů a Lukasův klidný dech.  

Je na pokoji sám, univerzita se o svoje studenty stará. Leží na velké bílé posteli, která dokonale kontrastuje s jeho černými vlasy. Víčka má zavřená a oči mu za nimi kmitají, takže se mu možná něco zdá.  

Vidět ho takhle je zvláštní. Hodně bolavé a úlevné zároveň. Že je… Že je naživu.  

Dojdu blíž a on otevře oči, nejspíš teda doopravdy nespal. Zamžourá na mě a pootevře pusu, ale já ho předběhnu, odhodlaně zakroutím hlavou. „Než něco řekneš, nemysli si, že se odtud nechám vyhodit.“ 

Dohlédnout na to, aby byl v pořádku, je strašně přirozené.  

Chvíli na sebe koukáme a já nevím, na co myslí. Ale pak zničehonic pohne rukou, posune ji po prostěradle směrem ke mně. Naznačí, abych se k němu sklonil, tak to udělám, automaticky, protože předpokládám, že mi chce něco říct, jenomže on dál mlčí a místo toho mě k sobě pevně přitáhne. Zaboří mi obličej do krku a drží, svírá, objímá, skoro mě až drtí. Z toho objetí cítím jeho strach, určitě se taky musel bát, a zároveň úlevu.  

Lukas cítí úlevu díky mojí přítomnosti.  

Pohladím ho po vlasech.  

„Nikam nechoď,“ zamumlá. „Buď tady se mnou.“  

A tak se stane, že jsem to ze všech lidí na světě právě já, komu dovolí zůstat. Jako jedinému. Teda nemůžu s určitostí vědět, jestli by vyhodil i některého ze svých oblíbených hráčů NHL, nebo třeba královnu, kohokoli, ale zrovna teď mě zaplaví neuvěřitelný klid. Tak je to vždycky, když jsem u něj – pokud mě zrovna ukrutně nevytáčí.  

Jestli jsem měl někdy nějaký prostor, kde bych se cítil v bezpečí, a myslím opravdu v bezpečí a ne jako u sebe v pokoji, kde mě mohl každou chvíli krvelačně napadnout Tiberius, je to právě s Lukasem. Logicky dojdu k závěru, že on je ten klid.  

Opatrně se odtáhnu a přinesu si jedno z křesílek, která jsou pod oknem. Svalím se do něj, což je po zápase a po přecházení v čekárně překvapivě příjemné, a chytím Lukase za ruku. Propletu s ním prsty. 

Lukas se na naše ruce chvíli dívá. Možná se to snaží rozklíčovat a nejde mu to. Přece jen je trochu praštěný.  

„Jak ti je?“ chci vědět. 

„Dost nanic,“ oznámí, a to je samo o sobě hodně výmluvné, jelikož Lukas nerad přiznává, jak blbě se cítí. „Ale už je to lepší. Budeš tady se mnou?“ 

Jeho otázka mě uvnitř zahřeje. Automaticky ho začnu palcem hladit po ruce. Připadá mi až nepochopitelné, jak je moje hlava najednou potichu, nic na mě neječí, nepředpokládá, nedělá závěry. „Budu. Jasně že jo. Ani se odtud nehnu.“ 

Dojde mi, že bych klidně proseděl celou noc v čekárně, kdyby mě nechtěl u sebe.  

Přece jen máme nějakou minulost. A po předchozím týdnu, kdy jsme se vedle sebe vzbudili nahatí, se ani nedá mluvit o dávné historii.  

Nikdy bych si neodpustil, kdybych ho v tom nechal.  

„Jak dopadl zápas?“ zeptá se a trochu na mě mžourá těma svýma krásnýma černýma očima.  

„Vyhráli jsme. Jdeme dál.“ I když jsem měl v průběhu zápasu hodně často ruce z gumy a pořád jsem na tebe myslel. To už ale nedodám.  

Lukas přikývne, nevypadá to, že by ho vítězství kdovíjak rajcovalo. Ještě víc zapluje pod peřinu. „Budu v pohodě?“ vyhrkne najednou. „Budu moct hrát, že jo? Jsem… Je to jen otřes mozku?“ 

Dojde mi, jak moc se musí bát. Zatímco mně se ulevilo, pro něj je paradoxně těžké, právě kvůli otřesu mozku, pochopit, že… je to jen otřes mozku. Hokej je jeho sen a já vím, jak moc mu na tom záleží. Když jsme ještě byli spolu, často mi říkal, že by nemohl být přesně bez dvou věcí. Bez hokeje. A beze mě. A že kdyby si měl vybrat, tak už by nikdy nehrál.  

Přesně tohle mi vytane na mysl zrovna teď.  

„Jo,“ řeknu okamžitě a úmyslně zvolím tón, jakože je totální idiot, když ho napadlo, že by už nehrál. „Za pár dní budeš v pohodě. Neboj.“ Sleduju, jak něco v jeho tváři povolí, protože mi bezmezně věří. Umím uklidnit Lukase Logana. „Umřel bych, kdyby se ti něco stalo,“ řeknu upřímně. „A pořád tu jsem, takže… Budeš v pohodě, slibuju. Postarám se o tebe.“ 

Jak by se k tomuhle oznámení stavěl Šálka, to nevím. Ten tu ale není, takže je mi to u prdele.  

„Tak jo,“ usměje se Lukas měkce.  

Zas chvíli mlčíme a prostě se jenom držíme. Připadá mi, že jsme trochu jako nějaký postarší pár v důchoďáku, který o sebe pečuje. Nevím proč, ale vzpomenu si na nejstupidnější romantický film, co jsem kdy viděl. Zápisník jedné lásky.  

Tak pozor, pozor, trochu brzdíme! 

To, že se Lukas rozjebal o mantinel, ještě neznamená, že se ženíme.  

„Půjdu říct Rourkeovi, aby šel domů, co ty na to?“ zeptám se. „Ať netvrdne v čekárně, když jsem tu já.“ Ale nechci odcházet. Fascinuje mě, jak přístroje ukazují pravidelný rytmus Lukasova srdce. A jak odpadá stres a adrenalin, cítím plíživou únavu.  

Lukas přikývne. „Ale vrátíš se hned, že jo?“ 

Vlastně nevím, jestli je na světě něco roztomilejšího. Při pohledu na Lukase, který se trochu kouše do rtu a čeká na potvrzení, že fakt hned zase přijdu, by se kdejaké video se štěňátky mohlo jít vycpat.  

Cuknou mi koutky. „Tak já mu to řeknu ve dveřích, abys mě viděl, dobře?“ 

Lukas znovu přikývne.  

Vstanu a jdu ke dveřím. Dávám si pozor, abych byl pořád jednou nohou v pokoji a Lukas mě viděl – cítím na sobě jeho pohled, ne, fakt, to se bojí, že zdrhnu? – a vykloním se na Rourkea. „Asi můžeš klidně jít. Oslavit, že jsme vyhráli, vyspat se, cokoli. Já tu s ním zůstanu.“ 

Rourke, budiž mu to ke cti, na sobě nedá vůbec nic znát. Stejně jako před tím, když se ptal, jestli chci jet do nemocnice s nimi. A tak mě napadne, co vlastně ví. Třeba jsem fakt tak šíleně průhledný, jak tvrdil Rivera, a mám všechno napsané na čele.  

No a předpokládám, že ten sex, o kterém vědí úplně všichni, tomu taky nijak zvlášť nepomohl.  

Každopádně Rourke vrazí mobil do kapsy a vstane. Nakoukne do pokoje a mávne na Lukase. „Drž se, kámo,“ řekne povzbudivě. 

Lukas se neobtěžuje jakkoli na to reagovat, a tak Rourke prostě poděkuje, že zůstanu, a odejde. Čekárna je najednou prázdná. Pokoj je prázdný, až na mě a na Lukase. Jsme tu dva ostrovy pro sebe.  

Zavřu, vrátím se do křesílka a znovu chytím Lukase za ruku. 

Drží mě pevně a už nic neříká, musí ho fakt ukrutně bolet hlava. Velmi opatrně a pomalu si lehne na bok a moji ruku chytí do obou dlaní jako nějaký ochranný talisman. Mžourá zpod přivřených víček, než se jeho dech ještě víc zklidní a on se propadne do spánku.  

Prohlížím si jeho rysy, krásnou a dokonalou tvář, a nevím, nakolik umím být objektivní, jakmile jde o něj, ale nikdy v životě jsem neviděl hezčího kluka. Ani v televizi, ani v pornu, když už jsme u toho. Všechno na Lukasovi je dokonalé. Rty, oči, rovný nos, čelist a dírka v obočí – piercing leží na nočním stolku. 

Prohlížím si ho tak dlouho, až se mi taky začnou klížit oči.  

Jenomže některé moje životní potřeby jsou očividně důležitější než spánek, a tak poruším slib, který jsem dal Lukasovi, a odskočím si na záchod. A pak ho poruším hned podruhé, protože už fakt potřebuju něco sníst. Prohrabu všechny kapsy, abych našel drobáky, sobě i Lukasovi – trochu drzost, ale když jsme spolu chodili, dělal jsem to často, takže prostě síla zvyku. Co je moje, je naše, co je jeho, je naše. Toho se člověk těžko zbavuje, obzvlášť když má hlad.  

V automatu ulovím chipsy, čokoládové sušenky, neperlivou vodu a fantu. A když se vrátím, natrefím na doktorku, která přišla Lukase zkontrolovat. Tlumeně s ní mluvím a ona je nesmírně trpělivá, když mě zhruba pětkrát musí ujistit, že Lukas opravdu je a hlavně bude v pořádku. Zároveň mi dovolí, abych u něj zůstal.  

Najím se a chvíli hraju na mobilu. Lukas za tu dobu trochu odkope peřinu, takže ho zase přikryju, a on napůl spokojeně a napůl podrážděně zamručí.  

„Všechno je v pořádku,“ řeknu tiše a jemně ho políbím na čelo.  

Venku je tma a mně přijde esemeska od mámy, jak dopadl zápas, což mě vede k myšlence na úplně jinou mámu… Chvíli váhám, ale pak z Lukasovy bundy vytáhnu jeho mobil, protože já už na ni číslo dávno nemám, a potěší mě, když zjistím, že si ještě pořád nezměnil PIN. Je to 063852 na jeho starém iPhonu a okamžitě uvidím fotku displeje, kterou tam měl, když mi telefon půjčoval během naší první společné cesty na zápas. 

Jako kdyby se od té doby vůbec nic nezměnilo.  

A přitom… Žádný sentiment, to dělá ten cukr ze sušenek.  

V kontaktech najdu Lukasovu mámu a zavolám jí, což je dobré rozhodnutí, protože zní vyděšeně. Ukáže se, že už jí volali ze školy a ona má pomalu sbaleno, aby dojela.  

„To nemusíš,“ řeknu tlumeně, abych Lukase neprobudil. „Zrovna jsem u něj. Dám na něj pozor, slibuju. Je to vážně jenom otřes mozku.“ 

„Mluvil s tebou? Nigele, já jsem tak ráda, že voláš…“  

Připadá mi zvláštní slyšet ji. Po takové době. Ale vlastně je to v něčem nostalgické a příjemné. Mám ji rád od chvíle, kdy nás poprvé vezla na hory, a z toho, jak se vždycky chovala, vím, že ona mě taky.  

Mluvím s ní skoro patnáct minut a postupně se mi podaří ji uchlácholit. Vyprávím jí o trénincích a spoustu různých titěrných hovadin, které v kontextu nemají žádný význam. Ale když se hovor chýlí ke konci, působí klidněji. Dokonce dojde k názoru, že by tady teď byla houby platná. 

„Jsem moc ráda, že jsi tam s ním,“ rozloučí se a zní upřímně. „Děkuju ti, Nigele.“ 

Vrátím mobil Lukasovi do kapsy a jdu si sednout zpátky do křesla. Očividně mě čeká s křesílkem zajímavá a trochu rozlámaná noc. Ale neodejdu, i kdybych si měl vykloubit ramena, abych se tam mohl schoulit.  

A pak mě napadne přitáhnout si ještě jedno z těch křesílek z čekárny, což je akce na několik dlouhých minut. Počínám si totiž extrémně opatrně, abych Lukase nevzbudil. Ani dvě křesla, kde jsou dřevěné opěrky, nenahradí postel, ale můžu si natáhnout nohy, což je rozhodně pozitivní. Chvíli koukám na bílé zmuchlané prostěradlo a to, jak se Lukas roztahuje, až mě napadne, že bych ho maličko překulil a lehl si k němu.  

Ale nakonec to neudělám. 

Naposledy, když jsme se jeden druhému vecpali do postele, nedopadlo to zrovna slavně.  

Nějakou dobu ještě projíždím články na mobilu a píšu si s Nelsonem a Riverou. Napíšu i Mooreovi. Kluci jsou někde v hospodě, ale vzhledem k tomu, že měl celý ten zápas takovou hořkou pachuť, žádná velká oslava se nekoná, prý jenom pár piv.  

Na messengeru mi vyskočí, že je Derek online. Jemu ale nenapíšu. Poslední zprávy, které jsme si vyměnily, přišly někdy po Novém roce. Mdlé, nicneříkající. Nejspíš jsme si zrovna teď úplně nejdál, co jsme kdy jeden pro druhého byli. Ale to nevadí, necítím kvůli tomu hořkost.  

Radši napíšu Harrisonovi, jestli kurva maká, aby se dostal k nám do týmu.  

Pak vypnu data a mobil položím na noční stolek.  

V pokoji už je šero, až na všechny ty blikající přístroje a pouliční lampu za oknem. Opatrně se natáhnu, chytím Lukase za ruku a on ze spánku spokojeně zamručí.  

„Jsem tady s tebou,“ zašeptám. „Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk.“  

Nakloním se, políbím ho do dlaně a nechám se ukolébat ke spánku tím, jak mu buší srdce. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥