Szabi

Pondělní ráno mě přežvýká a vyflusne rovnou na trénink.  

Čtyři hodiny spánku dělají svoje, navíc mám pocit, že všechno, co se odehrálo během posledních tří dní, byl jenom jeden hodně zvláštní dlouhý sen. Vítězný zápas, sex s Lukasem, kocovina, šílený road trip s Riverou a Nelsonem… Zní to málem až neuvěřitelně. Přitom je mi jasné, že bych se měl soustředit hlavně na hru a zlepšování techniky. Proto jsem tady.  

Ale možná za to můžou právě ty chabé čtyři hodiny spánku, že je mi na chvíli spousta věcí ukradená. Buzerativní a vyčítavý hlásek kdesi uvnitř hlavy skoro nevnímám.  

Neznamená to, že bych se nesnažil. Pořád dělám, co můžu, akorát nedělám víc. Takhle to zní možná až moc logicky, ale člověk často překračuje svoje limity, i já, někdy jdu na dřeň, a když nemůžu, ještě přidám. Dnešek je právě v tomhle jiný, protože jakmile cítím, že už nemůžu, trochu zpomalím, uvolním se. 

Máme nájezdy a kluci střílí na mě a na Allena. Oba pro sebe máme jednu branku, takže žádný čas na oddech.  

Puky ovšem nejsou to jediné, čemu musím čelit. Přes víkend se všichni vychrápali z kocoviny a teď doslova srší vtipem. Pořádně si nás s Lukasem dobírají. Když se převlékáme, když jdeme na led, když na mě Lukas střílí a já to vychytám a on se zamračí.  

To pak slyšíme:  

„Nemrač se, nebo ti nedá.“  

„Kdy se zas jde do vířivky?“ 

„Pánové, po té vaší líbačce jsem v životě viděl snad už úplně všechno.“  

A tak dál.  

Zatímco Lukas je posílá do prdele, já se to prostě jenom snažím ignorovat a hlavně, ani za nic, nečumět do těch jeho černých očí, abych v nich nedej bože neviděl lítost nad tím, že jsme udělali takovou chybu obřích rozměrů, kterou on od té chvíle musí u Nicholsona každý večer žehlit.  

Nebo to nežehlí, nemám tušení. Nevím, jaký Lukas je, když někoho podvede. Jak ho ale znám, předpokládám, že to Nicholsonovi řekl, protože on by něco takového asi nedokázal zamlčet. Snaží se být fér. A já ho nechci obhajovat, tudíž se znovu soustředím na to, kde jsem – v bráně. S hokejkou. Bennet dělá vtip na moji hokejku, ale myslí tím ten večer, kdy jsme já a Lukas… 

Hučí mi z nich v hlavě.  

Naštěstí zasáhne Rourke, taková vyšší moc, která je uzemní. Už ohledně toho nechce nic slyšet, všichni se po zápase ožrali jak hovada, hotovo tečka. A jestli na to bude mít někdo potřebu vzpomínat, tak jako na moment velkého vítězství nad Aligátory. Tak nějak to řekne. 

Miluju Rourkeovy motivační řeči, akorát že můj mozek někdy v průběhu na chvíli vypne. Holt nedokážu chytat a přemýšlet zároveň, zdá se.  

No ale zpátky k tomu podstatnému. S Lukasem si jeden druhého nevšímáme. Je to ještě pořád dost čerstvé a já se snažím od toho, co bylo, je a bude, držet co nejdál. Odmítám být chybou, která se pohybuje na jeho oběžné dráze, nebo ho nedej bože prosit o pozornost, o pochopení, vysvětlovat, že k sobě prostě a jednoduše patříme. Jen na tohle všechno pomyslím, mám pocit, že slyším, jak mi led praská pod nohama, a hlavně, jak něco praská a láme se hluboko ve mně.  

Tenhle trénink je ze všech, kterých jsem se účastnil, takový solidní průměr, což znamená, že se Kinseyová rozhodně nepřetrhne, aby mě kdovíjak chválila, a stejně tak Rourke, ale zároveň mi ani jeden z nich nic nevytkne. A kdybych měl někoho ohodnotit já, dal bych dneska deset z deseti Nelsonovi, který spal v noci právě tolik, aby se po sečtení našich tvrdě naspaných hodin solidně vyspal jeden člověk, a přitom je mi během cvičného zápasu neuvěřitelně nápomocný. Navíc na rozdíl od spousty ostatních kluků za celou dobu o mně a Lukasovi ani necekne, protože ví, že mu do toho nic není.  

Nebo stejně jako já zrovna nedokáže vnímat víc věcí najednou a jinak by se smál jako debil. To je pochopitelně taky možnost. 

Každopádně po tréninku oba sehraně zamíříme do šatny, zadýchaní a vyřízení, s vidinou nekonečného týdne před námi, který má o víkendu završit další zápas, takže se zas nedostanu domů. Čeká mě teda dlouhý Skype hovor s mámou, tátou a Charliem, do kterého zkusí určitě zapojit i Tiberia a budou ho zvedat k webce, ačkoli já jim budu opakovat, že to fakt není nutné, jenže oni si nedají říct a Tiberius jednoho z nich nakonec sekne drápem.  

Ale zpátky k ledu.  

Přidržím se mantinelu a jdu vedle Nelsona kolem tribun, když se zjeví Rivera. Má rozcuchané vlasy a zpola šílený výraz. V ruce drží dva velké kelímky s logem nedaleké kavárny, které nám bez pozdravu prudce vrazí, až mi málem ohodí helmu. A mě napadne, jestli nás chce takhle po tréninku zabít. Protože moje hlasité srdce nejspíš zrovna teď nepotřebuje kofein. Ale hlava protestuje, říká dej to sem, ty vole, a tak se přistihnu, že odevzdaně piju. Trochu si spálím jazyk.  

„Se skořicí,“ poznamená Rivera očividnou věc. „A je to vlastně skoro kapučíno, takže žádný stres, Clane.“  

Těší mě, že si můj vztah ke kofeinu pamatuje, zatímco já už si nedovedu vybavit, co jsem mu o tom vlastně navykládal. Včerejší cesta byla vážně dlouhá a teď se navíc ještě zdá, že v ní tak trochu pokračujeme, protože Rivera došel na konec tréninku, aby nám donesl kafe. Jo, je to neuvěřitelné a musel jsem to sám pro sebe zopakovat. 

S mírnou nejistotou čeká, jak se k tomu postavíme.  

„Díky,“ kývne Nelson. Hokejku opře o mantinel a drží kelímek oběma rukama, jako kdyby se chtěl zahřát. Tváře má zčervenalé.  

Sednu si na jedno ze sedadel, ačkoli se nemůžu dočkat, až se sebe sundám propocený dres a chrániče. „Co Andreas? Všechno v pohodě?“ nadhodím. 

Riverovým obličejem se mihne úleva. Nevím přesně nad čím. Asi že spolu všichni pořád mluvíme a po včerejšku se nic nezměnilo. Teda naopak. Že se všechno změnilo tím nejlepším možným způsobem a z nás se stali kamarádi.  

Nemůžu se v duchu neušklíbnout nad představou, jak spolu budou Nelson a Rivera fungovat na ledě, po tom všem, co o sobě teď vědí. Jestli se nějak změní jejich dynamika, nebo se budou jako hráči pořád k smrti vytáčet. Ale počítám s tím, že na to si musím počkat až do začátku příštího roku. Teď nás čekají čím dál těžší zápasy a Kinseyová si nedovolí postavit Riveru do brány po tom, co tak dlouho nemohl trénovat. Nanejvýš si ho nechá v záloze. A Rivera je za to rád. Bude tak mít víc času, aby sobě a Andreasovi zařídil nový život.  

Znovu se napiju a přemýšlím, jestli to zvládne.  

Ale pokud se s tím nedokáže porvat kluk, jako je on, tak kdo potom ano? Navíc bude mít nás. To můžu s klidným sentimentem – ten jde ruku v ruce s nevyspáním – slíbit.  

„Andreas je v pohodě,“ pokrčí Rivera rameny. Možná si dával s odpovědí na čas, abych si stačil urovnat myšlenky. Nebo prostě jenom čekal, až poslední z kluků, kteří po nás zvědavě pokukují, zapadne do šatny. „Konec roku už se nějak doklepe a přes léto bude spousta času. Už samozřejmě začal, že by se měl vrátit k matce, aby mi nepřidělával starosti, ale já ho nenechám. Máma je…“ Nedořekne to a pokrčí rameny, ale já toho vím po včerejšku o jeho mámě hodně. Třeba že ani v nejmenším není jako ta moje. Ta by totiž byla schopná strčit chlápkovi, který by na mě nebo na Charlieho vztáhl ruku, do krku odjištěný granát.  

Přátelsky do Rivery šťouchnu ramenem. „Srovná se to a on si tady zvykne. Určitě je rád, že má bráchu, jako jsi ty.“ 

„Jo,“ přikývne Nelson, „Clane má pravdu. Nějak se to přeskládá.“ Najednou dlouze zaúpí. „Lidi, já jsem tak hotovo, že by mi nepomohlo ani vykouřit se šalvějí! Přednáška bude peklo.“  

Rád bych mu řekl, že přednáška bude peklo hlavně pro mě, protože nevím, co ví Nicholson. A tak možná vyzkouším taktiku civět do určitého bodu na lavici, v ideálním případě si podřímnu na sešitu.  

Cítím, jak mi na zádech zasychá pot, takže vstanu, tak všelijak se posbírám a řeknu klukům: „Můžeme večer klidně zajít někam na jídlo. Nebo ti pomoct ukázat Andreasovi město, kdybys chtěl. Stačí říct.“ 

„Stačí říct,“ zopakuje Nelson. „A dík za kafe.“ 

Spolu se rozejdeme k šatně, zatímco Rivera zůstane na stadionu, možná aby zase nostalgicky pozoroval led, těžko říct.  

Jsem zvědavý na příští rok, pokud do něj se svými školními výsledky projdu. Jak to všechno bude, a tím myslím, jak často budu chytat, když se Rivera vrátí, a jaký bude ten poslední rok pro něj, a ty jo, to se pak zas budou s bráchou stěhovat, jestli podepíše smlouvu s nějakým týmem? A za pár let se možná potkáme na ledě, budeme hrát proti sobě a nehledě na výsledek spolu po zápase zajdeme na pivo.  

To samé s Nelsonem.  

Tady někde se znovu projeví můj problém soustředit se na víc věcí najednou, protože si nevšimnu, že Nelson dávno zmizel v šatně, zatímco já se courám. Jak jdu, šplouchá mi v kelímku. To je, jak šplouchá mi na mozek. No prostě chci říct, že tak napůl spím, svaly rozbolavělé z tréninku a už dopředu jsem otrávený a vyděšený z přednášky.  

Dává proto smysl, že vrazím do kluka, který zrovna vychází ze šatny. 

Ale neohodím ho kafem, to je dobrá věc. Ta špatná ovšem… Automaticky mu pohlédnu do očí, abych ze sebe vydoloval omluvu, a pak už prostě jenom padám hloub a hloub. Vrátí se mi to s hlasitým prásk, vzpomínky na noc, jak se líbáme a já jsem tak neuvěřitelně šťastný, že se mu v jednu chvíli zasměju do pusy, což se vzápětí změní v táhlé vzdechy a on je všechny spolyká. Pevně mě drží za boky a je hluboko ve mně, jsem tak neuvěřitelně plný. Jsem… 

Definitivně jsem debil, že vrazím zrovna do Lukase Logana. Ale na moji obranu, vyšel zpoza rohu dost nečekaně.  

Zpod čepice mu koukají mokré konečky a podle výrazu taky není zrovna šťastný, že mě vidí. „Nemůžeš beze mě žít?“ zeptá se přezíravě.  

Dobrá otázka. Přesněji otázka, na kterou existuje dost komplikovaná odpověď.  

Kafe mě najednou až moc nabuzuje a nijak zvlášť nepomáhá, že jsem zrovna teď o něco vyšší než Lukas, protože na sobě mám pořád brusle, zatímco on už tenisky. „Zlepšuju se v tom,“ vyslovím pomalu a dávám si záležet, abych neuhnul pohledem, což je dost náročné. Ty čurácké oči jsou totiž pěkně zrádné. Člověk se v nich na jednu stranu topí, ale koukat do nich dlouho, to se taky nedá. Je to jako civět do prudkého světla.  

Urputně se snažím nemrkat. 

„Ne moc rychle,“ odvětí Lukas.  

Tak to je překvapení, že se v tom nezlepšuju rychle, obzvlášť po tom, co ve mně ještě doznívá vzpomínka na to, jak šeptal moje jméno. Sorry, že nejsem tak silný, abych to jen tak přešel a odhodil. Já totiž jen tak nedokážu odhodit někoho, na kom mi záleží!  

Na vteřinu fakt zauvažuju, že bych mu to kafe chrstnul do ksichtu. „Proč asi?“ vyštěknu tím nejprotivnějším tónem, jaký v sobě najdu. A čtyři hodiny spánku mě v tom velmi ochotně podpoří.  

Lukas nijak nereaguje, dokonce se zdá, jako kdyby ta slova prošla skrze něj. Prostě si jen urovná popruhy batohu a bez dalšího slova zamíří chodbou pryč. Neohlédne se, aspoň myslím. Totiž, určitě bych cítil jeho pohled v zádech.  

Pokračuju do šatny, kde mě okamžitě přivítá Bennetovo: „A hele, sexuální bůh je tady!“ V očích má veselé jiskřičky, zatímco si ručníkem suší vlasy. Po nahém těle mu stékají kapky vody, ale se mnou to nepřekvapivě vůbec nic nedělá. Zaprvé se mi nelíbí každý kluk v dosahu několika metrů, zadruhé jsem dost vybitý. Fyzicky i mentálně.  

„Hoď se do klidu, Bennete,“ odpálkuje ho Nelson.  

„Nebo co?“ 

„Nebo nevím. Třeba tě začaruju, vole. Vytáhnu ti špatnou tarotovou kartu, cokoli. Prostě se na to vyser.“ Nelson popadne ručník a nasraně dupe do sprchy.  

Bennet pokývá hlavou a pobaveně koukne na Deviho. „Kdo tady říkal, že je ten kluk neviňátko, co? Stačí málo a chová se jako pitbul.“ Pak dojde ke mně a štípne mě do tváře. „Už tě nechám, Clane. Beztak ti jen závidíme, že sis dobře zašukal. Bylo to doufám dobrý? Protože jestli ne, měl bych s Loganem hodit vážnou řeč.“ 

„Ach bože,“ vzdychnu teatrálně.  

Kluky to pochopitelně rozesměje. Tolik k empatii, kterou na nich zbožňuju.  

A stejně si o necelou půlhodinu později říkám, jak rád bych byl zpátky v šatně a poslouchal jejich kecy. Protože v místnosti, kde máme mít přednášku s Nicholsonem, je prapodivné dusno. Kéž bych si ho vytvářel jenom v hlavě. 

Nicholson přijde na minutu přesně a nic v jeho chování nenasvědčuje tomu, že by mě nenáviděl. Nebo že by za sebou měl tu největší hádku svého života. Prostě působí úplně normálně. Kabát i šálu pověsí na věšák a přelétne celou místnost pohledem – jen hádám, celou dobu totiž koukám na kelímek s kafem od Rivery. Studené, teď už hnusné kafe, ve kterém se skořice krapet srazila do menších chuchvalců. Ale všechno lepší, než koukat na chlápka, kterému jsem ošukal přítele.  

Pořád to nedávám, smýšlet o něm jako o Lukasově příteli. Něco protivného, majetnického a extra nabubřelého mi říká, že Lukasův přítel jsem já.  

Myslím na svoje jméno, jestli si ho Lukas zalepuje, když si lehá k Nicholsonovi do postele. Nebo jestli mu hned na začátku řekl, jakou ultimátní hovadinu tenkrát udělal. Třeba se tomu oba zasmáli. A třeba ne.  

Třeba na konci roku vyletím od zkoušek, protože mi doktorand Nicholson napaří to nejhorší možné hodnocení, anebo esej tak brutálně nezáživnou a dlouhou, že by u jejího psaní umřela i Hermiona Grangerová.  

Cítím, jak moc bych chtěl spát, a celá tahle skutečnost kontrastuje s tím, jak jsem po kofeinu rozjetý. Nějakou dobu ještě civím na kelímek, a jakmile Nicholson začne přednášet – klidně, pohodově a vyrovnaně jako vždycky, žádné nervové zhroucení, hrdličky tuhle bouři asi přestály – konečně se odhodlám a zvednu hlavu. Podívám se na něj a tím myslím doopravdy na něj, ne skrze něj, ne kus za jeho hlavu ani na boty.  

Nejspíš jsem dost strašný člověk, když mě na okamžik zklame, že působí stejně jako kdykoli jindy. Ale upřímně, co jsem si myslel?  

To je jedno.  

O to přece jde.  

Je úplně jedno, co jsem si myslel, protože Lukasovi Loganovi na tom očividně absolutně nezáleží. A mně by na tom taky nemělo záležet. Jsem pitomý, naivní kluk. Radši se nenápadně přesunu k Mooreovi a naznačím mu, křížkem uprostřed jeho poznámek, jestli si nechce zahrát piškvorky. Za trest mi nakreslí na ruku píču, ale tak proč ne, jako píča už jsem se v životě cítil, nijak mě to nevykolejí.  

Začneme hrát a já se soustředím jenom na další tah, dál nic. A k tomu dusnu, které jsem na začátku přednášky pociťoval… Ukáže se, že topení jede z nějakého důvodu naplno, a Nicholson po nějaké době prostě a jednoduše otevře okno.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥