Szabi

Mám pocit, že to já jsem včera dostal dělo do hlavy.  

Nebo jako kdybych spal celou noc na dlažebních kostkách. V průběhu noci mě navíc několikrát zachvátila panika, až mě to úplně vytrhlo a já se nakláněl k Lukasovi, abych slyšel, jak dýchá. Snad ani na chvíli jsem neusnul takovým tím sytým hlubokým spánkem. I teď se prakticky okamžitě probudím, když se otevřou dveře.  

Mžourám na doktorku a dvě sestry a nejdřív mi vůbec nedochází, kde jsem.  

Pozdravím kývnutím, abych Lukase neprobudil, což je až komicky zbytečné, protože s ním jedna ze sester vzápětí trochu nešetrně zatřese. Je pomačkaný spánkem, ale prakticky okamžitě zkřiví tvář bolestí. Včera jsem si googloval otřes mozku, a tak vím, že to není nic příjemného.  

Povzbudivě se na něj usměju a odsunu křesla co nejdál, aby nepřekážela. Pak chvíli přešlapuju na místě jako blbeček, než se rozhodnu oznámit, že si někam odskočím. Třeba by se Lukas cítil nepříjemně, kdyby ho prohlížely přede mnou. Ale tahle myšlenka je nejspíš totálně idiotská, protože on se na posteli napřímí, až připomíná surikatu, a se široce otevřenýma očima řekne: „Vrátíš se, že jo?“ 

„Jasně,“ usměju se. 

Jedna ze sester nespokojeně mlaskne, možná se jí nelíbí, že otravuju pacienta. Skoro bych si přál, aby to řekla nahlas. To by zažila, co to znamená, když si Lukas Logan postaví hlavu.  

Ale ona nakonec nic nepoznamená a doktorka taky neprotestuje, takže klidně odejdu z místnosti, dám si procházku po nemocničním patře, skočím si na záchod, odepíšu na pár esemesek a při zpáteční cestě koupím v automatu extra přeslazený citronový čaj z prášku.  

Když se vrátím do pokoje, je tam už zase jenom Lukas. A možná se mi to zdá, ale připadá mi, že si trochu oddechne, jakmile mě uvidí. Ještě víc se zaboří do bílého povlaku polštáře a černé vlasy mu trčí do všech stran.  

„Jak dopadla vizita?“ zeptám se, možná trochu rozpačitě.  

„Dobře. Byls tu celou noc?“ Lukas dlaní uhladí prostěradlo. Buď je to pohyb mimoděk, nebo si taky není jistý, jak by se měl chovat. 

„Byl. Teda skoro, jen jsem si skočil do automatu. Ale jestli chceš, abych odešel, klidně mi to řekni. Nebo můžu někomu zavolat…“ Příčí se mi vyslovit Nicholsonovo jméno nahlas. Místo toho navážu: „Tvojí mámě jsem volal, myslí na tebe.“ 

Lukas povytáhne obočí. „Volals mojí mámě?“ 

Dal bych zbytek čaje a ještě mnohem víc, jenom abych věděl, na co zrovna myslí. Jestli toho včerejšku lituje, protože mu bylo fakt zle a zase jsme spolu překročili pomyslnou hranici, když mě u sebe nechal. Nebo jestli je s tím srovnaný, protože jsme přece jen pořád kámoši.  

Ale nezeptám se, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. Na to se zrovna teď až moc bojím. A on to sám od sebe pochopitelně nevysvětlí.  

Dojde mi, že se na něco ptal. „Jo, volal, nezlob se. Napadlo mě, že by chtěla vědět, jak ti je. Ale uklidnil jsem ji, neboj. Vím, jak se o tebe strachuje. Řekl jsem, že na tebe dám pozor.“ 

Lukas na mě dál civí, ale pak hodně pomalu povytáhne koutky. Působí pobaveně. „Tak když jsi slíbil mojí mámě, že na mě dáš pozor, asi bys neměl odcházet a nechávat mě tady, nemyslíš?“ 

„Chceš, abych zůstal?“ ujistím se. 

„Nigele,“ vzdychne Lukas. „Jasně že chci, abys zůstal.“ 

Jasné to podle mě není ani v nejmenším, ale nehádám se. Místo toho vezmu jedno z křesílek a přitáhnu ho k posteli, i když s ním mám ještě pořád nevyřízené účty za to, jak blbě jsem se na něm vyspal. No vážně, to nemůže mít polstrované opěrky? „I když jsem si nečistil zuby, protože fakt nevím čím, a maximálně jsem to zapil čajem? A můžu to ještě zkusit colou z automatu.“ 

Lukas znovu hraně vzdychne. Jeden z pramenů mu teď trčí hodně legračně jako anténa. Obecně vzato, jak ho znám, Lukas umí být dost protivný, když není ve formě. Aspoň na ostatní. Co se mě týče, byl naopak vždycky spíš mazlivý. Ujišťující se. Zkrátka, když posmrkal role toaleťáku, jak hroznou měl rýmu, byl pokaždé úplně nejblíž tomu, aby mi ukázal svoje citlivé já. „Vypadám snad jako nějaká fajnovka?“ zaksichtí se. Pak zaváhá, je to jen vteřina. „Jestli ale potřebuješ někde být, tak v pohodě. Zvládnu to.“ 

Zakroutím hlavou. Protože já fakt nepotřebuju být nikde jinde než zrovna tady. S ním. „Spíš mi řekni, jestli ty potřebuješ něco donést.“ Předpokládám totiž, že nevyžije jenom ze svojí tašky na trénink, kterou mu Devi včera donesl. „Mně sem můžou hodit věci kluci. Nebo víš co? Řeknu jim, aby mi prostě jen vzali víc oblečení, a můžeš si vzít moje.“ 

Takhle jsme to dělali prakticky celou dobu, co jsme spolu byli. Navzájem jsme tahali svoje trička, a když přišla nouze, tak i boxerky. Ani jeden z nás to nikdy neřešil.  

„Komplikuješ to,“ ušklíbne se Lukas. „Chceš, abych byl zraněnej a v tvých hadrech? Zavolej Rourkeovi a řekni mu, ať mi donese věci. On bude vědět co.“ 

„Dobře. Myslíš jako teď hned?“ 

Lukas se zasměje a mávne nad tím rukou. „To je jedno.“ Možná mu sestra dala něco silného na bolest, jinak si nedovedu vysvětlit, proč má tak dobrou náladu. Ale skrze to, jak na mě kouká, skoro bych řekl… Že je za moji přítomnost vážně rád. Což vzápětí potvrdí, když řekne, aniž by uhnul pohledem: „Já mám všechno, co potřebuju, tady.“ 

Moje srdce, ta zrádná potvora, tentokrát blaženě zavrní. Skoro přitom na chvíli zapomenu, jak jsem si v noci málem vykloubil obě ramena, zlámal nohy v kolenou a tak podobně. Vím, asi bych neměl dělat ze spaní na křesílcích takovou vědu, ale pro mě je spánek extrémně důležitý. Docela dobře se mu daří brzdit úzkost.  

„Na to, že ses praštil do hlavy, působíš podezřele spokojeně,“ poznamenám lakonicky. „Jestli jsi to udělal, jen abychom se spolu zase začali bavit, tak stačilo říct. Já tomu byl víc než otevřenej celou dobu.“  

Na to nic neřekne, jenom se zaksichtí.  

Nějakou dobu vedle sebe teda sedíme v poměrně příjemném ospalém tichu, než se rozhodnu, že je čas vzbudit našeho kapitána. Vytáhnu mobil, abych mu zavolal, a začnu přitom přecházet po místnosti.  

Rourke nezní dvakrát příjemně. Totiž, na jednu stranu se celkem starostlivě a dychtivě vyptává, jak je Lukasovi – přesněji Loganovi – ale na druhou stranu je slyšet, že možná včera s kluky zapili vítězství o něco víc, než bylo původně v plánu. Jsou to zlatíčka, v tomhle je na ně spoleh. Každopádně lehce kocovinový Rourke přislíbí, že Lukasovi věci doveze osobně, aby se ujistil, že je v pohodě.  

Když jsem v tom zařizování, rovnou mě napadne napsat Mooreovi ohledně mých věcí. Poprosím ho, aby se buď stavil on sám, nebo je dal klukům, čímž myslím Riveru a Nelsona.  

Než stihnu tohle všechno vyřídit, Lukas klidně podřimuje.  

Takhle je to vlastně skoro celý den.  

Nikam se nevzdaluju a jsem víceméně jenom u Lukase, zatímco on buď pospává, nebo si se mnou povídá. Jak nemůže koukat do mobilu ani na televizi, je chvílemi trochu znuděný a stěžuje si na bolest hlavy – ta se objevuje a přelívá ve vlnách, vždycky v pauzách mezi tím, než ho některá ze sester přijde zkontrolovat a donese mu další léky.  

Někdy odpoledne se objeví kluci. Jako první přijde Rourke, který nese Lukasův batoh. Chvíli s námi posedí. Lukas se ho vyptává na podrobnosti ohledně zápasu, pak mu ale jaksi dojde dech a znovu se ponoří do zvláštní dřímoty, což Rourke vyhodnotí jako správný čas pro to, aby odešel. Ještě předtím mi ale poděkuje, že tady s Lukasem jsem a dohlížím na něj, jako kdyby to snad z mojí strany byla nějaká oběť.  

Což není. Prostě jenom… Kde jinde bych měl asi tak být, když mě chce u sebe? 

Krátce po Rourkeovi přijdou Moore, Nelson a Rivera, velmi zajímavá trojka. Poněkud nezřízeně vtrhnou na pokoj a Moore táhne cestovku, která je až po okraj plná mých věcí. 

Vděčně hrábnu pro kartáček a co se týče toho zbytku, jsem upřímně pobavený. „Víš, že tady nebudu měsíc, že jo?“ Tak jako tak je to od něj ale hezké, stejně jako fakt, že ho napadlo stavit se po cestě v bistru, kde pro nás koupil dvě velké obložené bagety. 

Právě ta bageta je podle mě hlavní důvod, proč je Lukas prakticky okamžitě nevypakuje. Jeho interakce s těmi třemi nebyly, co já vím, nikdy nijak extra slavné, a je fakt celkem srandovní sledovat, s jakým zaujetím zvládají konkrétně s Riverou jeden druhého ignorovat. Moore, ten se zpočátku aspoň trochu snaží, ačkoli to rozhodně nepadá na úrodnou půdu. Jediný, kdo si od Lukase vyslouží pár slov, je Nelson.  

Lukas nakonec znovu usne a já jdu s kluky na chvíli do čekárny, abychom ho svým kecáním nebudili. I tak je tohle prostředí ale zvláštně sterilní, než abych v něm měl potřebu vylévat si srdce.  

Rivera stejně jako včera Devi poznamená, že Lukas je „nabručenej parchant“.  

„Půjdeš zítra normálně na přednášky?“ zeptá se Nelson. „Nebo tě máme nějak omluvit?“ 

„Zatím nevím. To záleží…“  

A nedořeknu to, protože ve skutečnosti záleží na tolika věcech, že bych je nejspíš ani nestačil vyjmenovat. Tak například záleží na tom, jestli mě tady Lukas bude dál chtít, jestli se konečně objeví Nicholson, který je mimochodem celkem zmetek, že se ještě neukázal, a jestli nebude nakonec připadat divné mně, abych prostě jenom tak zůstával.  

Takže u prohlášení „to záleží“ taky zůstanu.  

Ještě nějakou dobu s kluky mluvím, ale postupně cítím, jak na mě začíná dopadat únava po noci, kdy jsem se totálně rozlámal. Nechci zas ta křesílka pomlouvat, jenomže mě to k tomu tak nabádá. Jak se blíží večer, bolí mě čím dál víc za krkem. Asi stárnu. 

No prostě chci říct, že křesílka jsou mučící nástroj ze středověku. To je všechno.  

Když kluci odejdou, stavím se v automatu pro dva citronové čaje a potichu jdu zpátky do pokoje. Sotva si všimnu, že už je Lukas vzhůru, usměju se na něj a on mi úsměv oplatí.  

Zase jsme sami v tichu. Je to příjemný, hutný až domácký pocit. Jako když člověk vyprovodí návštěvu ze svého bytu a má radost, že to zvládnul, a taky z toho, že už se nic neděje.  

Všechno se ustálí. 

„Ahoj,“ řeknu a dojdu k posteli. 

„Ahoj,“ řekne Lukas měkce.  

Ať byl v průběhu dne protivný jakkoli, se mnou mluvil celou dobu hezky, s vděčností. Ani jednou mi nedal najevo, že by mojí přítomnosti litoval. 

„Mám otevřít okno? A třeba ti něco přečíst? Co bys rád?“ 

Lukas o tom chvíli přemýšlí. „Jo, přečti mi sportovní výsledky,“ řekne pak.  

Čtu mu teda sportovní výsledky všeho možného a pak přejdu k bulváru, což mi připadá fakt srandovní, hlavně Lukasovy komentáře a reakce. Prostě se u toho vážně nasmějeme, než na něm poznám, že by si znovu potřeboval odpočinout.  

Vypijeme spolu teď už studené čaje a jeden po druhém se vystřídáme v koupelně. Respektive já jdu do koupelny, až když už zase leží v posteli. Jinak ho doprovázím i na záchod, to jsem zapomněl zmínit. A podpírám ho, když si čistí zuby.  

Vyčistit si zuby je super, obzvlášť po tom, co jsem včera ani dneska ráno tu možnost neměl. Z mého pohledu to spousta lidí zbytečně podceňuje.  

Převleču se a jdu zpátky do pokoje, koukám na křeslo, pak na druhé křeslo a ani jedno z nich se mi nelíbí. Přešlápnu. 

Lukas povytáhne obočí. To s piercingem, který už si s mojí pomocí zase nasadil – bylo přitom nutné trochu prorvat dírku, protože začala zarůstat, ale Lukas ani neceknul.  

„Myslíš, že by bylo v pohodě, kdybych si lehnul vedle tebe?“ pronesu váhavě. Byť je to nemocniční postel, vypadá lákavě. Stejně jako vypadá lákavě Lukas, pochopitelně.  

„Chceš se mi vmáčknout do postele?“ Ale spolu s tou otázkou se opatrně posune, abych měl prostor, takže jeho odpověď musí být ano. 

„Vždycky,“ přiznám. „Ale fakt, ta noc na křesle nebyla nejpříjemnější.“ A tady končí moje esej o křeslech. Možná bych měl příště Nicholsonovi v rámci domácího úkolu napsat o nich. 

Ačkoli na něj opravdu zrovna teď myslet nechci.  

Vlezu si do postele k Lukasovi a nejdřív ležím na kraji, abych se na něj moc nemačkal a dopřál mu víc prostoru. Pak si ale po tom všem řeknu, že na to seru. Přesně takhle čistě a jasně si to řeknu, žádná křeč. Seru na to. „Můžu tě obejmout?“ zeptám se.  

Přikývne, vidím ten pohyb i v šeru.  

Přitáhnu ho k sobě a počínám si přitom nanejvýš opatrně. Jako kdyby byl něco obzvlášť křehkého a vzácného. Počkám, dokud se v mojí náruči neuvolní a nezačne klidně oddechovat, a pomalu, váhavě se probírám jeho vlasy.  

„Díky, že seš tady,“ řekne zničehonic. „Vím, že to se mnou není snadné.“ 

Chci mu na to odpovědět spoustu věcí. Třeba že na světě snad není člověk, se kterým by to bylo snadné. A že jak jsou v tom city, je to asi vždycky ukrutně komplikované. Proč by jinak každý rok vycházelo tolik romantických knížek a točilo se tolik romantických filmů, kdyby nešlo o silné téma?  

Taky mu chci říct, že moje city k němu jsou dost očividné. Jsem otevřená kniha.  

A čím déle jsme ticho a já mlčím a on mlčí, jenom se pevně objímáme, uvědomím si, že nechci říkat vůbec nic. Nakloním se a políbím ho do vlasů.  

x 

Do školy se nakonec celkem neochotně odšourám. Nemám z toho zrovna radost, ale zároveň vím, že by radost neměla ani Kinseyová, kdyby zjistila, že zatahuju přednášky, abych mohl být u Lukase. Stačí, že mi dovolila vynechat trénink, ale výjimečně, pane Clane. Kdybych se na dnešek vykašlal úplně, nepůsobilo by to dobře. Navíc Lukas už je na tom mnohem líp, a když jsem odcházel, dokonce si na posteli vykládal karty. Netvářil se zrovna nadšeně, že jdu pryč, pravda, ale za to možná může… 

Sakra, vůbec nedává smysl, že se na něj Nicholson vykašlal a ani jednou nepřišel do nemocnice! Což je další důvod, proč jsem se rozhodl jít do školy. Fakt bych rád viděl Nicholsonův výraz a nějak z něj zkusil vyčíst – ale nejsem vědma ani Nelson – co se stalo. Prostě mi to absolutně nejde do hlavy, a tak se stane, že na Nicholsona během přednášky upřeně zírám. Až by nezaujatého pozorovatele mohlo napadnout, že po něm jedu.  

Moore mi během nestřežené chvíle stačí potopit všechny lodě.  

Ať se ale snažím odhalit z Nicholsonova chování cokoli, k žádnému závěru nedojdu. Možná jsem se mohl na rovinu zeptat Lukase. Jenže mi do toho zcela určitě nic není. Nechci být ten typ kluka, který se sere do cizích záležitostí, takže i když mě to neuvěřitelně pálí, až si sedřu stoličky, jak pevně svírám čelisti, na konci přednášky se přiměju posbírat věci a jít pryč bez toho, abych Nicholsona jakkoli konfrontoval.  

Pochopitelně nic z toho nedopadne tak, jak bych předpokládal.  

„Pane Clane,“ ozve se, když už jsem skoro u dveří. „Můžete na okamžik?“ 

Skoro si přeju, aby Moore prohlásil, že nikam nejde a bude na mě dohlížet, ale Moore není žádný bodyguard, takže mě akorát šťouchne do ramene a zmizí na chodbě. A já se velice pomalu otočím, kouknu na Nicholsona, který se tváří mírně a klidně. Je hezký, pochopitelně, ale to vím od první chvíle.  

Odevzdaně přikývnu a čekám, dokud všichni neodejdou. Poslední ze studentek za sebou zavře. Takže jsem v pasti.  

Prosím, ať se mnou chce probrat tu esej. 

Nicholson si vyhrne rukávy černého svetru, nicméně se nezdá, že by se chtěl prát. V učebně už je zase horko, až mě napadne zeptat se, jestli nemám otevřít okno – aspoň by mě někdo slyšel křičet. Ale jenom odevzdaně stojím. Vlastně mi nezbývá než počkat, protože nevím, co všechno si s Lukasem řekli. Navíc mi začínají hořet tváře. Vztek na Nicholsona se mísí s vinou, když při pohledu do jeho obličeje nedokážu necítit na těle Lukasovy ruce. 

Nicholson se zlehka opře o katedru. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli je Lukas v pořádku.“ 

Je zvláštní slyšet ho vyslovovat Lukasovo jméno. Že neříká Logan. Ale to je asi výsada všech, kteří ho viděli nahého. U sebe v posteli. 

Bože. 

Pak mi dojde, na co se Nicholson ptá. „Jo. Nebo teda… Má otřes mozku. To asi víte, ne?“ zkusím opatrně.  

„A je mu líp?“ 

Zmatení se mi musí promítnout do výrazu. Nejspíš vypadám totálně nechápavě, protože si Nicholson prohrábne vlasy, trochu odevzdaně, a vysvětlí: „Nechce mě u sebe.“ 

„Kvůli…“ začnu váhavě, ale nedokážu to doříct. Ačkoli správně by to bylo: Kvůli tomu, že jsem se s ním vyspal a vy jste se pohádali? Protože já nevím nic. Uhnu pohledem, zabodnu ho někam k Nicholsonovým nohám a moje tváře teď úplně žhnou. „Jo, je mu líp,“ řeknu rychle. „Brzo by ho měli pustit z nemocnice, akorát ho ještě dost bolí hlava. Ale to je podle doktorky normální.“ 

„Dobře,“ přikývne Nicholson.  

Čekám, že mě propustí, dokonce pohlédnu ke dveřím, ale on se k tomu nemá. Zamyšleně se poškrábe na dvoudenním strništi. „Vím, co se mezi vámi stalo. Nemusíš se cítit trapně,“ pronese zničehonic.  

Přitom jeho výraz říká opak. Nicholson sice učí na univerzitě, ale to neznamená, že věci neprožívá. Chci říct, když člověk získá titul, složí zkoušky, hodně si toho načte, není to tak, že z něj bude automaticky vyzenovaná bytost. Může se tvářit vyrovnaně, ale jestli mu na Lukasovi z hloubi duše záleží, musí to bolet. A bolest je vždycky stejná, prostě… bolí.  

Velkolepá úvaha. Tleskám si.  

A zároveň mě překvapí, že mě Nicholsonova odpověď vlastně nijak nepřekvapila. Lukas totiž prostě není ten typ, který by někoho podvedl a pak to nepřiznal. Stejně ale cítím úlevu, že to Nicholsonovi řekl, že je pořád stejně charakterní, stále ten samý kluk, kterého jsem poznal kdysi dávno. Akorát milejší. Ohleduplnější. Už mi neříká, že jsem buznička. Vlastně jednou… Jeho buznička.  

Donutím se pohlédnout Nicholsonovi zpříma do očí. „Mrzí mě to,“ řeknu upřímně.  

Přikývne.  

Pak je ticho, které není ani zdaleka tak příjemné jako ticho, co se občas rozprostře mezi mnou a Lukasem. Kousnu se zevnitř do tváře. „Jestli chcete, můžu mu říct… Řeknu mu, že jste se na něj ptal.“ V tu chvíli to vnímám jako nějakou základní slušnost. Ne že bych chtěl jako víla kmotřička urovnávat jejich vztah, na to si Lukase až příliš přivlastňuju, ale připadá mi správné nějak… Já fakt nevím, ježiši. Hraju hokej, nestudoval jsem morální filozofii nebo tak něco. Prostě v tu chvíli nechci být hajzl, tečka.  

„To je asi zbytečné,“ zakroutí Nicholson hlavou. 

„Proč?“ Zas rychleji mluvím, než myslím. 

Nicholson na mě zkoumavě kouká. „Ty nevíš, že jsme se rozešli,“ pronese pomalu a napůl to zní jako otázka, napůl jako konstatování. A vypadá to, že je tím fakt překvapený, ačkoli rozhodně ne tolik jako já. Než si to ale stačím nějak poskládat, pokračuje: „A ne, nebylo to kvůli tomu, co se mezi vámi stalo. Ne přímo.“ 

Brní mě konečky prstů, ten pocit mnou prostupuje odněkud z podlahy a tikot nástěnných hodin je neuvěřitelně hlasitý. Minutová ručička se dere dopředu, zatímco já jsem nejspíš totálně zabržděný, protože ačkoli Nicholsona slyším, nedokážu v první chvíli pochopit význam jeho slov.  

„Vy jste se rozešli,“ zopakuju.  

„Je to tak lepší.“ 

Chci se zeptat pro koho přesně, protože jediný, kdo by z toho mohl těžit, jsem podle mě já. Navíc pochybuju, že by se na tom ti dva shodli – hele, pojď, uděláme to pro Nigela.  

Nejspíš působím ještě zmateněji, jelikož Nicholson poněkud prudce řekne: „Jsme dospělí. Nemusíme kolem toho, že tě pořád miluje, chodit po špičkách.“ 

Bolest a frustrace jeho slov zase prosákne ven. A rozbije se o tu obří naději, která se ve mně rozhoří. Až se zastydím. 

„Vy myslíte…“ 

„Já si vůbec nic nemyslím. Lukas mi to řekl.“ Nicholson vstane a přejde za katedru. Začne trochu zbrkle sbírat sešity a propisky, nejspíš aby nějak zaměstnal ruce. Ukládá je do brašny. Ta brašna se hodí k jeho dlouhému kabátu a čisté, na pohled hebké šále. Všechno na něm je úhledné, dává to smysl, a přesto mi zrovna teď tenhle kluk, tenhle muž říká, že se s ním Lukas Logan rozešel, protože mě miluje.  

Co bych na to měl odpovědět?  

A co bych měl zrovna teď cítit, krom toho, že mě tak moc brní prsty, že asi upustím batoh?  

Všechno se rozsype. Ale bude to hezký bordel. Budu v něm lézt po kolenou, všechno cpát zpátky a nic z toho mě nebude ani trochu tížit, protože mě Lukas miluje.  

Při pohledu na Nicholsonův odevzdaný výraz, kdy systematicky uklízí, aby to měl co nejdřív z krku, dojdu k názoru, že se ho na ta zadání nikdy nezeptám. Že prostě jenom budu doufat, aby žádné další pitomé zadání nepřišlo, a pokud se tak stejně stane, třeba napište desetistránkovou esej o tom, proč by sportovci neměli jíst marshmallow, zhostím se toho skoro až s chutí, no, přinejmenším zodpovědně, klidně připravím i prezentaci v PowerPointu.  

Je to malá cena za to, že jsem vyhrál v téhle hře, o které jsem ani nevěděl, že ji hraju.  

Lukas… Nemůžu tomu uvěřit.  

„Děkuju vám, že jste mi to řekl,“ promluvím, když poslední propiska zapadne na svoje místo v Nicholsonově brašně.  

„Samozřejmě,“ věnuje mi mírný, trochu smutný úsměv. Na okamžik tím smyje rozdíl mezi námi. Není profesor, nejsem student. Jsme dva kluci, kteří chtějí stejného kluka. „Ale copak to nebylo celou dobu jasné?“ 

Když o několik minut později vycházím z přednáškové místnosti a málem přitom vrazím do lidí, kteří se trousí po chodbě, v hlavě mi víří na tisíc myšlenek a emocí. Navzdory tomu, že bych měl cítit lásku a vděk, nebo prostě jenom radost, napadá mě, kde je ale. A ale může být velké. Takových ale můžou být tisíce. Třeba i v tom, že kdyby bylo pro Lukase to, že mě miluje, tak určující, už by mi to dávno řekl.  

Takže vážně nevím, nejradši bych se sebral, běžel do nemocnice a zeptal se ho. Na všechno!  

Mobil mi zavibruje v kapse.  

Lukas: A vem k tomu burgeru všechny druhy omáček. Kromě česnekové.  

Chvíli na tu esemesku nechápavě zírám, než mi dojde, že jsem mu slíbil burger k večeři. Takže on myslí na jídlo, zatímco já…  

Vezmu, napíšu. Přidám srdíčko, ale pak ho smažu. Přidám smajlíka, ale pak ho smažu. Přidám nějakých padesát otázek ohledně toho, jestli to, že mě má rád, může stačit, abychom zase byli spolu. Mám z toho ovšem trochu strach.  

„Tak co Nicholson?“ Moore se vyloupne zpoza rohu a zaujatě kouše proteinovou tyčinku. „Byl naštvanej, že jste ho nepozvali do vířivky?“ 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥