Szabi

Vyjíždíme ještě za tmy a rád bych tvrdil, že to v sobě má něco magického. Ale pravda je taková, že chci prostě jenom spát. Včera jsem si šel lehnout už v deset, dokonce jsem kvůli tomu odsunul i některé úkoly do školy na neurčito, prostě cokoli pro hokej, ale můj mozek jaksi odmítal sklapnout.  

Předhazoval mi tisíce výjevů, poznatků, vizí, anebo prostě jenom hloupých a nelogických nesmyslů, počínaje Lukasem Loganem a novou příchutí mojí oblíbené sušenky – fakt nevím, jak se mi tyhle dvě zdánlivě neslučitelné věci dařilo propojit – a konče nadcházejícím zápasem, který má být podle všeho jeden z těch nejtěžších, co mě tady zatím potkaly.  

Tým, proti kterému budeme hrát, Blackwellští Aligátoři, zatím drží podobné skóre jako my a podle Deviho se prakticky pokaždé něco semele, když je potkáme na ledě. Blíž to nevysvětlil, i když mě to zajímalo (nejenom mě, ale i další nováčky) a místo toho poněkud vyhýbavě řekl: „Ježiš, Clane, prostě to jsou namistrovaní kreténi.“  

Tak to mám fakt štěstí, že budu chytat.  

Ačkoli zrovna teď mě to kdovíjak netrápí, teď je mým hlavním cílem nějak se doplazit k univerzitnímu autobusu a zkusit to zalomit na jednom ze sedadel. Čeká nás dlouhá cesta.  

Pod botami mi křupe sněhový poprašek a vzduch je studený a nasáklý smradem zetlelého listí. Šinu si to potemnělým parkem a cestovka s logem univerzity mě při každém kroku praští do stehna. Vlastně jsem jedno velké chodící logo, počínaje tmavě modrou týmovou bundou s obrázkem ledního medvěda.  

Nelson, který jde vedle mě, má úplně stejnou. Co chvíli vrazí ruku do kapsy a dost možná tam tiskne nějakou minci pro štěstí nebo jeden ze svých ochranných amuletů. Neptám se. Nemluvíme spolu, na to prostě nemáme kapacitu a schováváme si to o několik obložených baget, desítek kilometrů a ukradených minut spánku dál. Ale docela sehraně zíváme.  

Moore si dělal legraci, že je Nelson taková moje osobní ochranka. Jakože brankář a jeho obránce. A možná na tom něco je, jelikož bývám fakt celkem klidný nebo jsem prostě radši, když je Nelson zrovna na ledě. Každopádně teda Moore jde jen pár kroků za námi, táhne se jako sopel v naprostém kontrastu k živelnému a energickému Bennetovi, který mluví o tom, že včera zasunul, a to ho nabilo. Teď prý se svým klackem vyhraje úplně všechno. A jo, myslí samozřejmě svoji hokejku. 

Když se došouráme k autobusu, většina kluků už tam je. Ukládají věci do úložného prostoru. Vidím i Kinseyovou, která mluví s pomocným trenérem a drží nějaké papíry, což je možná zase jenom na efekt. U ní člověk nikdy neví, podle mě si všechno nosí v hlavě.  

Většina spoluhráčů působí podobně mrtvě, jako se já cítím, pochopitelně až na Allena, který by si mohl podat ruku s Bennetem. Protože když se vyloupne ze tmy a dojde k nám, celkem spokojeně kouše brčko nějaké zelené břečky, asi smoothie, a tváří se, že spal přinejmenším deset hodin.  

Někdy mě štve. Že je ukázněný, když já zrovna nejsem. A že působí se současným stavem věcí, kdy většinu zápasů prosedí na střídačce, tak nějak smířeně.  

Ale, ježišmarja, mě štve poslední dobou úplně všechno. 

Hodím cestovku do úložného prostoru, nahoru si beru jenom batoh, a hledám volná sedadla pro sebe a pro Nelsona. Jak procházím uličkou, samozřejmě přitom natrefím na Lukase, který zrovna z batohu doluje polštářek za krk, a když zvedne hlavu, setkáme se pohledem. Snažím se mu telepaticky naznačit, aby se tím polštářkem třeba udusil, obzvlášť když úplně divně, sotva znatelně trhne hlavou, což je už nějakou dobu náš pozdrav. Potěší mě ovšem, že vypadá podobně unaveně jako my ostatní, obyčejní smrtelníci a doufám… 

Jenom doufám, že se taky převaloval a nemohl spát a že prostě jenom celou noc nešukal svého hvězdného přítele, který se mě mimochodem na poslední přednášce ptal, proč jsem nevypracoval zadanou esej, a já mu dost protivně řekl, že jsem neměl čas, a celé to bylo tak trapné, až mi při tom rozhovoru zrudly uši, což mě zbytečně rozčílilo, a požádal jsem ho, fakt relativně klidně, jestli bych si nemohl vybrat jiné téma.  

Nicholson laskavě souhlasil a Moore se v zadní lavici rozchechtal.  

Pokračuju uličkou dál a doufám, že Lukas vidí z každého kroku a gesta, jak moc mě štve, v ideálním případě že mu ten medvěd na mých zádech ukazuje prostředníček. Nakonec vyberu prázdné dvojsedadlo skoro úplně vzadu, kde pod podlahou duní motor. Takže kdyby to náhodou mělo vybouchnout, nejspíš umřu jako první.  

Vecpu se na sedadlo ke studenému okénku a jako polštář použiju zmuchlanou bundu, protože jsem pochopitelně po té rozlámané noci vůbec nemyslel na to, že bych si měl vzít něco pod hlavu. Než stačím dvakrát zívnout, objeví se Nelson a zafuní. „Jsem úplně.“ Ani se neobtěžuje větu dokončit, ale já přikývnu, protože jsem taky úplně.  

Nelson z batohu vyštrachá pitíčko, takové to pro děcka, a vrazí dovnitř brčko. „To je tím úplňkem,“ vysvětlí. „S úplňkem vždycky vyplave na povrch spousta věcí, jako kdyby se tvoji démoni probudili. Vzal jsem si košili pro štěstí.“  

Úplněk zní vlastně jako docela solidní vysvětlení. Lepší než že jsem emocionální troska a tak.  

Pohodlně, jak mi to jen bunda dovolí, se zkusím ještě víc uvelebit a přes okénko mžourám ven. Město, ve kterém dneska budeme hrát, je odtud nějaké čtyři hodiny cesty, což znamená, že tam budeme i přespávat.  

Dveře autobusu se zavřou a Kinseyová křikne, aby upoutala naši pozornost. „Teď si projdeme, jestli jsme všichni, pánové. Jako ve školce.“ Postupně vyvolá naše jména, a když se zdá, že fakt nikdo nechybí, pochopitelně kromě Rivery, který má dneska další fyzio a stejně by nám prý k ničemu nebyl (a já ho podezírám, že by ho navíc dost štvalo, kdyby se musel dívat, jak hrajeme s  tímhle konkrétním týmem, a neúčastnit se, poněvadž podle toho, co naznačil, s nimi měl taky menší problém), no prostě když se zdá, že kromě velkého Rivery nikdo nechybí, dá Kinseyová povel řidiči, že můžeme jet.  

Tím to ale nekončí. Podobné motivační řeči si většinou nechává na konec cesty, tentokrát na ní ale jde poznat, jak to potřebuje říct. „Někteří z vás hráli s Aligátory minulý rok, takže už víte, do čeho jdete. Jen pro osvěžení paměti – apeluju na vás, abyste se drželi čisté hry. Žádné fauly, držte emoce na uzdě. Ano, na vás se dívám, Logane. Jdeme tam vyhrát, ne si řešit osobní spory. A pro vás ostatní… Svět není černobílý a na nenávist není dobré reagovat nenávistí. Ukažte jim, že jste lepší, vyhrajte férově.“ 

Zkusím se přes Nelsona nenápadně vyklonit, abych viděl na Lukase, ale nezahlédnu ani jeho záda. Jenom široká ramena Rourkea, který sedí vedle něj.  

Tohle je pro mě fakt novinka. V době, kdy jsme spolu chodili, mi Lukas neřekl, že by měl s nějakým týmem větší problémy.  

„O co šlo? O čem mluví?“ zeptám se Nelsona.  

Maličko se ošije, očividně mu to není zrovna příjemné. „Já nastoupil stejně jako Logan. Většinu času jsem proseděl na střídačce a on taky. Tohle byl myslím druhej zápas, kde mohl fakt hrát. Ale soupeř byl tenkrát agresivní, brali si ho do huby a on to nezvládl. Však víš, někdy se tě ostatní snaží rozhodit. Loganovi ruply nervy a dvakrát hákoval…“ 

Čekám, jestli to ještě nějak nerozvede, ale on místo toho vzdychne, když mu zavibruje mobil. Ať mu píše kdokoli, očividně vstává docela brzy. A on odepíše. Ať se ksichtí, jak chce, nakonec vždycky odepíše.  

Taky teda vytáhnu mobil a chvíli ho převaluju v ruce. Vlastně je srandovní, že mě napadne napsat Lukasovi, doptat se ho, co se stalo, a pak nenápadně odvést řeč k tomu, jak ukrutně mě naštval, když mi neřekl, s kým chodí. Nemusím být ale největší myslitel na světě, aby mi došlo, že to není dobrý nápad.  

Nakonec teda napíšu někomu jinému. Spíš? Úplně jsem si říkal, jestli nemáš nějakou radu. 

Odpověď přijde prakticky okamžitě.  

Rivera: Radu, jak chytat? Já jich mám, princezno. Třeba zkus nepouštět tu kulatou černou věc do branky.  

Uchechtnu se, ale to se hodně rychle změní v zívnutí. Autobus projíždí městem a já vidím v odrazu svůj obličej. Přemýšlím, jestli zkusit usnout – podobnou taktiku volí většina kluků – nebo jestli se radši najíst. Na bagetu z automatu ale nemám moc chuť. A tousty si člověk musí zasloužit.  

Tak vyberu spánek. Narvu sluchátka do uší, pustím písničky od Billie a snažím se klidně oddechovat.  

Drkotání autobusu mě ukolébá, a když se po hodině a půl probudím, na rameni mi leží Nelson a já mám úplně ztuhlý krk a otlačený zip na tváři.  

Uznávám, tohle by se s polštářkem nestalo.  

x 

Na stadionu je dost lidí, tribuny se nesou v brčálově zelených barvách, a když nastoupíme, přivítá nás pískot. Tím myslím ne zrovna nadšený pískot. A starého Nigela, minus několik let zpátky, takže vlastně mladšího Nigela, by to možná znervóznilo až do morku kostí, ale mně je to maximálně trochu nepříjemné.  

Klidně a rozvážně dobruslím k brance a napiju se. Sleduju, jak protihráči bruslí. Takhle na první pohled mi připadají jako kterýkoli jiný tým, akorát logicky v odlišných dresech. Stejně ale vyhledám pohledem i Lukase, abych se ujistil… Ujistil o čem? Že nevezme hokejku a nezačne jim podrážet nohy?  

Číslo třicet devět nevnímá svět. Působí tak sebejistě a vyrovnaně, až mě bodne ve slabinách.  

V útoku začíná naše svatá trojice, tedy Lukas, Rourke a Bennet. No a v obraně je mimo jiné i Nelson, který pokaždé ví, buďto intuitivně, nebo díky nějakému magickému měsíčnímu rituálu, jak si stoupnout, aby nezacláněl a zároveň dokázal okamžitě zakročit, kdyby to bylo potřeba.  

Nejdřív se rozcvičím, zkouším si zákroky, rychle zasednout, chytit neviditelný puk mezi betony. Potom se jdu rozbruslit. Jedu pár metrů za Lukasem a Rourkem, kteří spolu o něčem mluví. Nejspíš probírají taktiku. A Kinseyová stojí na střídačce, bundu zapnutou až ke krku a nespustí oči z ledu. Zahlédnu Moorea a další nováčky, mezi nimi i Allena. 

Někdy jsem rád, že můžu chytat, je to velká věc, privilegium, ale občas, když je to obzvlášť náročné, bych se rád sesunul na střídačku a prostě jenom pozoroval, vezl se na vlně toho, že za mě tu bitvu bojuje někdo jiný. 

Helmu držím pod paží a ignoruju pískot a provolávání lidí na tribunách. Neslyším jednotlivá slova, což je možná dobře. Třeba si to zčásti tvořím v hlavě, ale připadá mi, že je atmosféra zvláštně napjatá. Že se to napětí otiskuje i do kluků z mého týmu. 

Asi se na tom trochu seknu, protože mi nejdřív vůbec nedojde, že jeden ze soupeřů, číslo dvacet šest, Smithers, mluví na Lukase.  

„Logane! Tebe pustili z klece?“ 

Jelikož bruslím prakticky ve stejné lajně, mám pořád celkem dobrý výhled i na Lukasova záda. Nedá na sobě nic znát, ale přestane mluvit s Rourkem. Buď teda dořešili, co potřebovali, nebo ho stojí dost sebeovládání zůstat v klidu.  

Není to poprvé, co by do nás protihráč šil, děje se to, setkal jsem se s tím i ve svém bývalém týmu, takže opakuju, nejsem zas tak překvapený. Akorát nečekám, že Smithers prakticky srovná s Lukasem krok, nebo spíš brusle, a řekne: „Ty nemluvíš, buzíku?“ 

Pak se přidá další kluk, obránce Aligátorů se světlými vlasy, které mu čouhají zpod helmy. „Šoustáte se v týmu navzájem?“ pronese zaujatě. „Víš, co bychom s tebou udělali u nás, ty ksindle?“  

Svět není černobílý, řekla Kinseyová.  

A já chápu, že měla pravdu, protože pro bílou ani černou tu není místo, když vidím rudě.  

Všechno do sebe zapadne. Lukas po nástupu do Ardenu nijak neskrýval, že je gay, měl mě na Facebooku ve vztahu, nějaká z našich fotek, kde se držíme za ruce, nebo kde si dáváme pusu, byla možná i veřejná. A co si budeme, v dnešní době ještě pořád není tak moc častý jev mít v týmu homosexuála. Ačkoli jak to takhle říkám, zní to jako mít v týmu neštovice.  

Proč do prdele pořád tak moc záleží na tom, koho člověk miluje a s kým spí?  

Lukas nijak nereaguje a já ho znám, vím, že i když se nepere, nebo jsem ho aspoň nikdy neviděl se fakt rvát, stojí ho právě teď dost síly nevystartovat. 

Rourke k němu tiše promluví a on přikývne.  

Vzápětí se do toho vloží další z protihráčů, Davidson. „Kašli na to, Mitchelle. Nechte to bejt.“ 

Je to překvapivě empatické, ale obránce Mitchell můj názor nejspíš nesdílí. Ignoruje Davidsona a pokračuje v navážení se do Lukase.  

„Drž hubu,“ poradí mu Rourke po chvíli. Náš kapitán je většinou veselý a vyrovnaný, ale jakmile jde o jeho tým, nejspíš nedokáže být totální zen. A já… Mám srdce v krku. Přijde mi, jako kdybych měl žaludek z dlouhých provázků, které se do sebe zauzlovaly. Ale co jsem si myslel? Že v dnešní době, v jednadvacátém století, nikdo nebude mít potřebu řešit něčí sexuální orientaci? No vážně, proč by zrovna tohle století mělo být tak výjimečné, že toho lidi nechají? 

„Copak?“ zeptá se Mitchell. „Děláte to spolu? Tobě fakt nevadí, že máš v týmu hulibrka?“ 

Pohledem hledám rozhodčího, ale když bruslíme a kolem je hluk, je jasné, že nás nikdo nemůže slyšet. Uvědomím si, jak se mi začínají třást ruce. Teď ne, prosím. Nechci být nejslabší ve chvíli, kdy potřebuju být silný. A tahle nenávist mířená na Lukase je mířená i na mě, na všechny, kteří chápou, že když má kluk rád kluka, je to v pohodě.  

Nejhorší je neudělat nic.  

Ve zpocených dlaních svírám helmu.  

„Řekl ti, abys držel hubu,“ pronesu zřetelně. 

Smithers, Mitchell, Davidson, ale i Rourke a pár dalších ke mně otočí hlavu. Dokonce i Lukas a jeho výraz je totálně nečitelný. V černých očích není vidět vůbec nic.  

„Clane!“ řekne Smithers skoro nadšeně. „Ty vole, není to… No to mě poser!“ nahlas se rozesměje. „Vy jste fakt tým složenej z buzen.“ 

Ať už začne první třetina. Tohle není v pohodě.  

Všimnu si, že Bennet, který mluvil s obranou, jede spolu s Nelsonem směrem k nám. Nejspíš zrovna neoceňuje, že se u nás Aligátoři začínají takhle srocovat. Jeden za všechny, všichni za brankáře. Tenhle typ solidarity jsem měl na hokeji vždycky rád a v takových chvílích ho pociťuju víc než dřív. Vlastně je paradox, že se mi naposledy ohledně toho, že jsem buznička – takhle to napsal – smál kdysi dávno Lukas.  

A pak se kvůli mně přede všemi vyoutoval a políbil mě.  

Davidson nepůsobí na rozdíl od svých spoluhráčů jako mentálně zaostalá opice, tak je zkusí znovu napomenout, ale nemá to žádný valný efekt.  

Já se rozhodnu, že odbruslím. Odbruslit je vždycky dobrý nápad. Aspoň mi to tak přijde. Jenomže na sobě pořád cítím pohledy ostatních, hlavně ty černé oči. Možná se mi to zdá a Lukas už si mě dávno nevšímá, ale stejně… Něco ve mně se zlomí. A tím nemyslím ohne ve smyslu skloní, ale fakt na férovku zlomí s hlasitým křupnutím jako sušenka.  

Táta vždycky zastával názor, abych všechno řešil s nadhledem. Klidně a s rozvahou.  

Takže najednou zrychluju a směřuju k Smithersovi. Je vyšší, ale já působím díky svojí výstroji mohutněji. „Fakt do nás budeš šít kvůli naší orientaci?!“ vypálím.  

Je slyšet píšťalka, zápas brzy začne.  

Krev mi pulzuje v uších a srdce je rychlé, příliš rychlé, až mě napadne, že to nezvládne. Už vidím titulky. Zemřel na ledě. Ale bušící srdce taky znamená, že jsem silný, zdravý, že jsem soustředěný. Že jsem to já a nedovolím nikomu, aby mi ublížil nebo aby zkusil ublížit klukovi, na kterém mi záleží. 

Pořád na sobě ty černé oči cítím, jakmile zastavím před Smithersem a řeknu: „Slibuju ti, že dáš dneska nulu, ty jeden ubožáku.“ 

„Pojeb se,“ řekne otráveně. 

„Ne, ty se pojeb!“ odseknu. „Mysli na to, co jsem řekl. Po dnešku si všichni budou pamatovat, žes prohrál. Že tě vychytal buzerant.“ 

Na odpověď nečekám, ačkoli nějaká určitě přišla. Vlastně vidím dost tunelově, když se rozjedu ke střídačce, odkud na nás mává Kinseyová. Rychlá porada před začátkem zápasu. Potím se jak myš a potřebuju si ty emoce udržet, vím, že za žádnou cenu nesmím vychladnout. Po tom, co jsem slíbil, ani nesmím prohrát. Najednou mi připadá, že jde o mnohem víc.  

Všechno Kinseyové odkývám, ale ve skutečnosti netuším, co říká. 

„Hu, hu, hu,“ volají kluci.  

A pak to začne a já si jedu stoupnout do brány. Úzkost je tady se mnou, mění se v adrenalin. Chtěl bych, abychom vyhráli, protože nejsme homofobní a protože držíme při sobě, ale tohle není americký film, takže je mi jasné, že prostě nestačí být dobrý člověk. Takhle to nefunguje. Ale pořád mám takový ukrutný vztek a to je nakonec určující.  

Nepustím tu kulatou černou věc do branky. 

Dneska nebudu dobrý. Budu nejlepší. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥