Szabi

Nic není tak dlouhé jako vteřiny do konce zápasu a nic není tak ohlušující jako vteřiny po něm, pokud člověk stojí na straně vítězů.  

Jsem uprostřed chumlu, úplně se v něm ztrácím. Nelson si stáhnul helmu a opírá se čelem o moje čelo, zatímco další pevné ruce mě drží zezadu, poplácávají mě po rameni, prohrábnou mi vlasy a náš hlouček se co chvíli pohne, když se přidají ostatní. Ženou se k nám kluci ze střídačky, nebrzdí, prostě to do nás napálí.  

Ať mě to klidně semele. Lidi na tribunách můžou řvát, jak chtějí, my jsme hlasitější a tohle je naše chvíle.  

„Clane, Clane, Clane!“ křičí kluci a na velké tabuli nad našimi hlavami je krásná čistá nula. Přesněji tři nula pro nás, ale právě ta nula je určující, je moje, je to, co jsem slíbil, a já díky ní vyrostl aspoň o tři metry. Nevím, jak dlouho tenhle pocit potrvá, ale kluci, kteří mě k sobě tisknou v objetí, ho násobí. Všichni jsme zpocení jak prasata, určitě pořádně smrdíme a já mám po tom všem trochu roztřesené nohy, nemluvě o myšlenkách, které se rozutíkají do všech stran jako rozsypané křupky.  

Ale do háje, jsem tak zatraceně šťastný, miluju ten pocit. Ne protože nás tohle vítězství posune dál, blíž k finále, ale protože jsem vychytal tolik střel jako nikdy. Aligátoři budou odcházet s vědomím, že ten teplouš, který stál v bráně, byl lepší než oni, a mě to až dětinsky těší.  

Přes Nelsonovo rameno zahlédnu Lukase, černé vlasy má připlácnuté k hlavě a trochu se přitom usmívá. Nemůžu ho slyšet, ale jak pohne rty, přečtu si z nich: „Skvělá práce.“ 

Všichni jsme tomu dali všechno. Výstižnější větu asi nevyplodím, jak moc se mnou mává únava a doznívající adrenalin. Skoro mi to připomene rozhovory fotbalistů a hokejistů, které jsou občas k vidění v televizi. „Jak se právě teď cítíte?“ Odpověď: „Tak určitě.“ 

Já si z tohohle zápasu odnesu nejenom nulu, ale taky cenu za nejlepšího hráče našeho týmu. A když se pak totálně vyšťavený, nabitý a šťastný dostanu do šatny, přivítá mě další jásot.  

Bennet šaškuje, a jakmile procházím kolem, smekne mi pomyslný klobouk, ačkoli jeden z gólů dnešního zápasu je jeho zásluha. Napral to do soupeřovy branky v oslabení s takovou elegancí, až z toho všem spadla brada. Chvíli po něm skóroval Foster a závěr si pohlídal Lukas. Sice jsem měl v tu chvíli oči jenom pro puk a Lukasův výraz mi tak logicky uniknul, ale vsadil bych levou brusli, že to pro něj bylo po minulém roce zadostiučinění.  

„Clane, chytals výborně,“ zazubí se Allen a krom obdivu zahlédnu i něco jako závist, nebo spíš přání být teď na mém místě. A to mě nějak přivede k úvaze, jestli to za to stojí, můj život obecně, když mezi lidmi pořád ještě existuje tolik nenávisti. Ne v Allenovi, ale v těch, proti kterým jsme dneska hráli.  

Ale asi je hloupost přehnaně nad tím přemýšlet zrovna teď, když ze sebe prostě jenom potřebuju strhat propocený dres a ponořit se do horké vody. 

Unaveně, s mozkem o konzistenci pudinku poslouchám gratulace od kluků, kteří na tom ledě taky nechali kus sebe. A o chvíli později, když konečně stojím ve sprše, mi na rtech pohrává úsměv. Spolu s únavou vnímám i dojetí. 

Mám je rád. Mám tenhle tým rád.  

Radši si začnu šamponovat vlasy, jenomže pak, zničehonic, mi dojde, že se nahlas směju. Úlevně, jako kdybych prožil něco fakt obřího, co nejde popsat ani do ničeho vměstnat. Směju se odněkud zhluboka, zevnitř, a dlaní se přitom opřu o studené kachličky.  

Rourke, který stojí ve vedlejší sprše, nejdřív povytáhne obočí v nevyřčené otázce, jestli mi náhodou nedrblo, ale pak pobaveně zakroutí hlavou. „Jo, bylo to fakt velký.“ 

„Neuvěřitelný. Hvězdy nám dneska přály,“ přisadí si Nelson.  

„Ty seš taky hvězda,“ uchechtne se Zeller.  

Sprchujeme se, necháváme horkou vodou rozehřát namožené svaly a překřikujeme se o tom, co se dělo. Rozebíráme jednotlivé zákroky a přihrávky. Neustále je slyšet: „Viděls…,“ „Hej a…,“ nebo „Ty vole…“ 

Bolí mě panty z toho, jak se usmívám. A možná právě kvůli tomu, jak mluvíme jeden přes druhého, nejdřív úplně vytěsním, co říká Bennet, byť by mě to kdykoli jindy fakt zajímalo, ačkoli jde určitě o nějakou chujovinu. Nebo by mě to zajímalo právě proto. Každopádně Bennet to nakonec stejně zopakuje, dost nahlas a zákeřně a pobaveně. „Vnímáš, Logane?“ křikne. „Spadla ti ta tvoje náplast.“  

Slyším smích, ale Lukasovu odpověď ne, tu přehluší zvuk tekoucí vody. A Bennet je zlatíčko, takže se nejspíš rozhodne ho v tom pořádně vymáchat. Jeho pobavení s každým dalším slovem roste. „No, nedivím se ti! Po dnešním zápase bych si ho taky nechal vytetovat.“ 

Kluci se přeskupí překvapivě klidně a s rozmyslem, protože i když chtějí všichni určitě vidět, o co jde, odmítají zároveň riskovat, že se během cpaní dopředu omylem otřou o péro někoho jiného. No a já teda kromě nahých zadků konečně zahlédnu i Lukase, kterému nejspíš naplno dojde, o čem Bennet mluví, protože sjede pohledem ke svému hrudníku. A když si všimne, že náplast fakt spadla – zrovna odplouvá k odtokovému kanálku – zakryje si dlaní místo, které chránila. „Kurva,“ vydechne frustrovaně. 

„No tak se nestyď, ukaž, co tam máš!“ popichuje ho Bennet. 

Zeller se okamžitě přidá. „Jo, pochlub se, Logane!“ 

„Jako kdybyste nikdy neudělali žádnou kravinu,“ zavrčí Lukas. Ale po krátkém zaváhání asi pochopí, že teď už nemá cenu to schovávat, když to někteří zahlédli. Odevzdaně spustí ruku. 

Nechci na něj čumět tak překvapeně a možná i dychtivě, jako kdybych koukal na kus něčeho obzvlášť dobrého, což on je, přiznejme si to, ale… Z mojí strany jde o automatickou reakci, kterou nedokážu ovlivnit. Dokonce postoupím na kluzké podlaze dopředu, abych líp viděl, ačkoli konkrétně tohle je lehčí paradox, protože mi někdy v tu chvíli do oka nateče šampon.  

Srdce mi brutálně poskočí a je to úplně jiný typ závrati, než když se na mě před hodinou řítil dvoumetrový kapitán Aligátorů.  

Od svého nástupu do Ardenu myslím na to, co Lukas tak pečlivě zakrývá. Ne že by mi to nedalo spát, ale už několikrát mě napadlo, jestli má třeba nějakou novou pihu, nezhojitelný šrám nebo nedej bože bradavici.  

Ale teď to konečně vidím. Že tam má jméno.  

Lukas má na boku, někde v místech, kde končí žebra, vytetované jedno jediné slovo.  

Nigel.  

To je… Vůbec nevím, co bych měl cítit. Je to v první řadě absolutní šok, a když se to konečně začne skládat dohromady, uvědomím si, že místo toho, abych cítil vztek, stejně jako posledních několik dní, nebo snad euforii po vyhraném zápase, zasáhnou mě úplně jiné emoce. Láska. Něha. A taky musím otočit kohoutkem sprchy, protože najednou snesu podstatně studenější vodu, než bych původně předpokládal.  

Celá ta situace mi dává na prdel. Mírně řečeno.  

Lukas stojí s částečně skloněnou hlavou, černé vlasy mu spadají do očí a on si je ledabyle odhrne. Po těle mu stékají kapky vody a k tomu má vytetované moje jméno.  

Ach bože. Tohle je jak vystřižené z masturbačního snu, fakt.  

A je neuvěřitelně sexy – to mě burcuje ještě víc a žene mi to krev na různá místa – že se za to vůbec nestydí, neklopí pohled a do obličeje se mu nevkrádá červeň. Působí spíš otráveně z toho, jak si ho kluci dobírají. Dokonce nad nimi zakroutí hlavou a pak klidně, líně, vyrovnaně, sebevědomě sáhne pro ručník. Omotá si ho kolem pasu a tetování, po kterém stéká voda, nezkouší nijak zakrývat, když se rozejde ze sprchy.  

Musí přitom projít kolem mě a trochu přitom svírá čelisti, takže je možná napjatý, nicméně přesně ve chvíli, kdy je blízko – a z jeho těla sálá žár – zvedne hlavu a zabodne se do mě očima. Těžko říct, co si myslí, ale to nevadí, protože já nevím ani sám u sebe, co si myslím.  

Jsem z toho prostě jenom odvařený. Strašně se mi líbí.  

Každé jedno z těch písmen přejedu pohledem, jako kdybych je obkresloval. 

Svět se rozběhne ve chvíli, kdy Lukasova krásná vypracovaná záda a mokré vlasy zmizí za rohem. 

„Pěkný,“ uchechtne se Nelson. „Člověk by skoro řekl, že je to až jako navěky.“  

„Moje ségra si jednou chtěla nechat vytetovat přezdívku kluka, se kterým chodila,“ oznámí Moore, a když se ho Devi zeptá, jaká ta přezdívka byla, jestli aspoň Žalud, odpoví: „Kámo, to fakt nechceš vědět.“  

Strhne se bouřlivá debata o tetování, kdo jaké má a kde a co je nejdebilnější tetování na světě. Jména bývalých zabírají top příčky, ale já moc neposlouchám. Zatímco si vyplachuju z oka šampon, myslím na to, co řekl Nelson. Že to je navěky. To si Lukas tenkrát musel myslet. 

Že my dva jsme navěky.  

x 

Zabereme si pro sebe skoro celý hotelový bar a nejlepší na tom je, že nám to posvětila samotná Kinseyová. Doslova řekla, že komu je ze zákona dovoleno pít, ten může jít dnešní zápas oslavit. Taky nás informovala o možnosti využít zdejší saunu, bazén nebo vířivku. Skoro to znělo, jako kdyby se nám snažila prodat prodloužený víkend. Držela přitom leták, ale ani jednou se do něj nepodívala.  

Všechno završila slovy, že nechce žádný průser, jinak z nás na příštím tréninku sedře kůži. A protože, jak moudře poznamenal Moore, jí to věříme, tak průsery neděláme. To dá rozum.  

Začneme panáky tequily. Ze zkušenosti vím, že bych neměl pít, stejně jako bych se měl držet dál od veškerého kofeinu a sladkostí, poněvadž všechno tohle zhoršuje úzkost. Nebo ji to rovnou probouzí. Takže jsem dost na vážkách, ale kluci pak začnou skandovat „hraješ jako bůh“, a tak to do sebe kopnu.  

Další panák za první gól. Další za druhý gól. A u dalšího bych se asi taky mohl poblít, takže ho nenápadně podstrčím Nelsonovi, který, byť jsem ho jednou nazval zvířátkem stočeným v klíně, toho vydrží překvapivě docela dost.  

Vnímám horkost, jak mi tequila proudí do žaludku a postupně se mění v příjemnou otupělost, která osvobozuje nohy a rozvazuje jazyk.  

Nijak mě nepřekvapí, že Lukas zvládne všechny čtyři panáky a pak docela klidně popíjí pivo ve společnosti Deviho a Rourkea. Sem tam na sobě cítím jeho pohled, jako kdyby se po nějaké době vždycky potřeboval ujistit, že tu ještě pořád jsem.  

A já mám chuť říct, že jsem, jsem tady. Jsem do háje naživu.  

Chtěl bych se jenom tak pohupovat, tisknout víčka k sobě, tancovat. Nebo ani ne tancovat, ale nechat se unášet.  

Foster někdy v průběhu večera prohlásí, že půjde do vířivky, protože dostal během zápasu pořádné dělo o mantinel. Nejspíš to bere tak, že nám to prostě jenom oznamuje, ani ne jako pozvání, ale Bennet se toho okamžitě chytí se slovy: „Super, přesunem se všichni do vířivky a vymácháme si tam ty svoje povadlý klobásy, když tu nikde nejsou holky.“  

Moore dojde k názoru, že je nepřítomnost holek víc než žádaná. Aspoň nebude mít pocit, že podvádí Andy. Pak hodně dlouho kouká na mě – už toho docela dost vypil – a zahlásí, že já se nepočítám.  

Když mu řeknu, že to nechápu, mávne nad tím rukou. „Ty beruško,“ oznámí.  

„Beruška po dnešku taky potřebuje vířivku,“ opáčím vážně a Moore vyprskne.  

„Vidíš, Nigele, proto tě mám tak rád. Proto ti říkám Nigele.“  

Nakonec to teda vypadá, že nás půjde do vířivky hned několik. Smočit klobásy nebo co to říkal Bennet. Dokonce i Devi se přidá. Přes rameno houkne: „Jdeš taky, Logane?“ 

„Jo, jasně.“ 

A to je ten moment, kdy sleduju Lukase, jak vstává z barové židle a počíná si přitom tak sebejistě, až se divím, že se pod ním nepropadne zem rovnou do pekla… Tak prostě to je ten moment, kdy si ještě celkem racionálně dokážu říct, že by bylo určitě lepší zůstat tady, prohodit pár slov s ostatními kluky, dát si džus nebo čaj a vydat se velmi zodpovědně do pokoje, kde bych si velmi nezodpovědně pohonil nad svým bývalým.  

Lukas je ale asi opilejší, než bych myslel, protože zastaví ve dveřích a otočí se na mě. Povytáhne obočí, a když vidí, jak postávám na půl cesty mezi barem a chodbou směr vířivka, řekne: „Jdeš, Clane?“  

Mám pocit, že v tu chvíli úplně všichni čekají na moji reakci, dokonce i barman.  

Řeknu proto konečně Lukasovi, co mi celou dobu leží na srdci. Jak nechápu, proč je s Nicholsonem, proč se ode mě chvíli drží dál a pak se ptá na vířivku, jak si mám vyložit jeho pohledy a proč si do háje nechal vytetovat moje jméno a pak s takovým klidem přijal náš rozchod. Ačkoli to poslední vlastně vím. Není pro mě dost dobrý.  

Takové kecy. To mu taky řeknu. Kecy, kecy, kecy. Řeknu mu zkrátka strašnou spoustu věcí, akorát nahlas to zní jako: „Jasně, Logane.“ 

Lukas přikývne. Moje jasně mu očividně stačí. Potom zmizí na chodbě, stejně jako ostatní. Barman mezitím lije panáky klukům, kteří se rozhodli dát namísto vířivky přednost staré dobré chlastačce na baru.  

Zkrátka vůbec nikoho nezajímal celý ten výlev, co se odehrál v mojí hlavě.  

Asi dobře.  

Tequila mi radí, abych si skočil pro plavky. 

x 

Holka, která obsluhuje wellness, nás celkem ochotně pustí dovnitř a ještě pro všechny donese velkou karafu vody a skleničky. Potom zdvořile, rázně, protivně (má to vzestupnou tendenci) odmítne Bennetovo pozvání. A já jsem rád, protože už takhle jsme namačkaní jako sardinky.  

Nějak se stalo, že jsem skončil vedle Lukase, což nebyl můj záměr, ale rozhodně si na to nehodlám stěžovat. Lukas se ve mně od začátku večera míchá jako nějaký dost divoký drink, kdy bych ho na jednu stranu v těch bublinách rád trochu přitopil a na druhou bych se na něj nejradši vrhnul.  

Zleva mám Moorea, pak sedí Bennet, Nelson, Foster a Devi. Poslední zmíněný po odchodu wellness slečny na nějakou dobu zmizí, až se začneme dohadovat, jestli ji náhodou nešel požádat o ruku. Ale on se místo toho objeví s vítězoslavným úšklebkem a dvěma lahvemi vína. Vsadím se, že za sebou nechal mokrou louži až k baru, ale vzhledem k tomu, že tu není ani Kinseyová, žádný z jejích asistentů, ani kapitán, tak kdo jsem já, abych ho soudil?  

Vzduch v místnosti je těžký a voda teplá.  

Nelson pomačká tlačítka vedle vířivky a povede se mu nastavit ideální kombinaci bublin a hluku, takže se aspoň trochu slyšíme.  

Lukas se o mě při každém pohybu zlehka otře, spíš omylem než schválně. Vlastně se stane, že všechno, co jsem si ve sprše prohlížel, mám teď blízko. Mohl bych mu přejet bříšky prstů po hrudníku. Dotknout se tetování, které už je zase mokré. Jestli z něj ve sprše sálal žár, tak teď úplně hoří, aspoň já mám ten pocit. Tequila má ten pocit. A červené víno, které mezi námi koluje, vlastně taky.  

Cítím ho na rtech, sladké a hutné.  

Říkal jsem, že nebudu pít.  

Nějakou dobu mluvíme o hokeji, ale pak se hokej stočí… Chci říct hovor se stočí k jiným věcem. Foster, kterému jsme se my ostatní prakticky nasáčkovali do vířivky, navrhne, abychom pokaždé, když se chceme napít, odpověděli na nějakou otázku.  

Můj ovíněný rozpařený mozek si myslí, že je to fakt dobrý nápad.  

„Fajn, tak kdo chce začít?“ nadhodí Foster a obě lahve přitáhne k sobě, čímž si u Deviho, který kvůli nim podnikal riskantní cestu k baru, vyslouží zamračení.  

Lukas se pohodlně opře lokty o okraj vířivky. Jednu ruku má ledabyle nataženou za mými zády. „Já začnu,“ oznámí a je slyšet, že má trochu ztěžklý jazyk.  

Devi ožije a nakloní se dopředu. Dlaní praští do vody, což uprostřed všech těch bublin nemá vůbec žádný efekt. Jak poznamenal Bennet na začátku večera, člověk by se tady mohl i posrat a prozradilo by ho až plovoucí hovno. No je to stupidní, ale zasmáli jsme se.  

Takže ten Devi, kluk s nosem trochu do strany a všelijak kostrbatým, ačkoli to neubírá na kráse zbytku obličeje, vypálí: „Logane, kurva, zeptám se na to, co zajímá všechny. Co to tetování?“ 

„Byl jsem zamilovanej,“ pokrčí Lukas rameny. Vezme si od Fostera lahev, napije se a podrží ji v ruce. Druhou ruku vnímám pořád za zády. Kdyby třeba jenom trochu pohnul bříškem palce… „Kdo dál?“ zeptá se. 

„Já,“ vyhrknu. Dneska jsem přemohl armádu krokodýlů, takže si tu lahev klidně můžu vzít. Nakrásně z ní i sloupnout etiketu, kdybych chtěl. A když ji beru, překvapí mě, jak je sklo studené a orosené.  

Je to celkem fascinující, sedět ve vířivce s tolika kluky, kteří jsou mokří a přiopilí. Skoro jako začátek nějakého porna. Až se zasměju.  

Lukas nakrčí čelo, asi jak se snaží vymyslet pro mě otázku. Protože pořád hrajeme tu hru na otázky. Ale než ze sebe něco vymáčkne, skočí mu do řeči Bennet a culí se od ucha k uchu. Je to takový trochu žraločí úsměv, který mi připomene Riveru.  

Riverovi jsem po zápase psal.  

No a on mi odepsal. My se teď kamarádíme.  

„Posloucháš? Vy mě dneska vůbec neposloucháte,“ postěžuje si Bennet a ukáže na mě a na Lukase. „Tohle taky určitě všechny zajímá. Líbí se ti to tetování, Clane?“ 

Napiju se. Myslím, že už jsem dneska pil docela dost. „Je to sexy,“ přiznám bez rozpaků a podívám se na to, znovu obkreslím pohledem každé písmeno a napadne mě, jestli by Lukase rozechvělo, kdybych to udělal jazykem. Víno mi těžkne v žaludku a jsem čím dál vláčnější.  

Lukas se ušklíbne.  

Najednou mi dojde, že už tu lahev nedržím a má ji Nelson, který se zrovna něčemu chechtá, až trochu vyprskne. Takže jsem asi ztratil pojem o čase, což by se stalo každému. Na místě tučňáka, který chytal a neutekl. Zas ale kdybych trefil někoho hokejkou do hlavy, možná by to bylo taky všeříkající.  

Propadnu se hlouběji do vody, vzdáleně vnímám, jak kluci hrají, a občas se přitočím s nějakou otázkou, ačkoli ty jejich se týkají vesměs holek a jediná holka v mém životě je krom mojí matky v současné době jenom Kinseyová. O tuhle hlubokou myšlenku se podělím nahlas a všechny to pobaví.  

Lukas taky pozoruje hru, občas se zapojí a pak pije. Sleduju, jak se mu pohne ohryzek, když polyká. Rty přitom obemkne hrdlo lahve. Nejspíš na tom není nic sexuálního, ale mně to teda přijde kurevsky sexuální. Nemluvě o tom, že má ruku pořád za mými zády, a když s ní zničehonic ledabyle pohne a palcem mi přejede přes místo, kde mám páteř, napnu se.  

Věnuje mi trochu přiopilý úsměv.  

Vezmu si víno a piju. 

Nelson se o něčem zapáleně dohaduje s Fosterem. Zaslechnu slovo horoskopy. Ale pak je zastíní Bennetova debata s Devim o různých typech holek, která je trochu jak vystřihnutá z časáků pro dospívající.  

Radši znovu pohlédnu na Lukase. Líbí se mi, že ho debata o holkách nezajímá.  

„Co čumíš?“ zeptám se a vypláznu jazyk. Určitě je červený od vína.  

Periferně vidím, jak Moore vstává a lije si z karafy studenou vodu do sklenice. Napadne mě, že bych se taky rád napil, ale Lukas pak řekne: „Ty taky čumíš,“ a já zapomenu, co jsem chtěl. Místo toho se zaměřím na jeho tetování. Omyl. Moje tetování. Protože já jsem Nigel.  

„Fakt se mi to líbí,“ vydechnu. Nevím, jestli mě přes ty bublinky slyší. Pro jistotu se nakloním blíž, čistě z praktických důvodů, ať na sebe nepořváváme.  

Lukas sleduje můj pohled. „Nechal jsem si ho udělat den předtím, než…“ Ale nedořekne to, jenom mlaskne. „Mělo to být překvapení. Takže… Překvapení!“ Poslední slovo zní navýsost pobaveně, ale tak proč by ne.  

Taky mě tím pobaví, protože teda rozhodně jsem překvapený. Pak ale do mého nacucaného mozku přitancuje myšlenka v dlouhém kabátě, zpola zamotaná v šále. Zamračím se, když si vzpomenu na Nicholsona. „Tys mě tak strašně nasral,“ poznamenám.  

Lukas se nakloní k mému uchu, jako kdyby mi chtěl prozradit tajemství. „Ty mě sereš pořád, tak jsme vyrovnaní.“ 

Cvrnknu ho do hrudníku. „No ale já se s nikým nelíbám před sebou, víš?“ Jenže to jaksi nedává smysl, tak se vzápětí opravím. „Před tebou.“ A logicky odkazuju k té pitomé puse s panem šálkou, který na něj čekal před stadionem. Dokonce se rozhlédnu a hledám Moorea, aby mi moje slova když tak potvrdil, ale Moore je najednou strašně daleko. 

Takže na to peču.  

„Děláš jiný věci,“ řekne Lukas. „Třeba chytáš jako bůh. Přede mnou.“ Jeho prsty znovu najdou místečko u mojí páteře a tentokrát je to podle mě zcela cílené.  

Natočím se k němu. Při tom pohybu omylem nakopnu Nelsona a chci si podepřít bradu, což v mojí představě působí roztomile, jenže si nemám o co opřít ruku. Ale štěstí mi přeje do karet, jestli se to tak říká. Foster totiž oznámí, že se jde vychcat, kruh se posune, všichni máme najednou trochu víc místa a můj loket dopadne na kraj vířivky. Podepřu si teda bradu, protože jsem nad věcí. „No a to tě vzrušuje, že jo? Že takhle chytám. Před tebou.“ 

Lukas se znovu ušklíbne. „Ty víš, že jo. Vždycky mě to vzrušovalo.“  

A nebyl náhodou tohle tak trochu náš problém? Že jsem ho rajcoval, jakmile mi to šlo, ale jinak, když jsem se sesypal v bráně, jsem ho nerajcoval? Nebo spíš nevěděl, jak se k tomu postavit. Je to neuvěřitelně složitá myšlenka, rozbolí mě z toho spánky. Radši se vrátím do přítomnosti, která zahrnuje horko a bubliny a polonahé kluky.  

Jo, moje péro si rozhodně myslí, že přítomnost je dobrý nápad.  

Lukasův hrudník se nadzvedává, možná vzrušením, možná prostě jenom dýchá. Každopádně se znovu nakloní a potichu řekne: „Stejně jako tebe vzrušuje to tetování.“ 

Mám trochu husí kůži. Radši sáhnu pro lahev, která ke mně doputuje, a napiju se. Víno je sladké, hutné, hořké. Neříkal jsem to? Bylo by pěkné zlíbat ho Lukasovi ze rtů. A není pravda, že jsem ho nerajcoval, když mi to zrovna nešlo. Většinou ode mě neodcházel. Zůstával.  

Zvládneme to spolu. Když se rozhodneme být spolu.  

Ten zabejčenej.  

„Jo, tetování mě vzrušuje,“ přikývnu a lahev podám Lukasovi. „Budeš… Necháš si ho odstranit?“ 

„Zatím to neplánuju.“ Pohlédne mi do očí a já mám pocit, že bych z nich měl něco vyčíst. Nemůžou být pořád tak černé. Musí se v nich něco odrazit. A tak se do nich propadám, hltám je, nejradši bych je vypil.  

Najednou si uvědomím, že sedím fakt blízko. Buď úmyslně, nebo se Foster prostě jenom stačil vrátit z hajzlu a my tu jsme zase namačkaní.  

To je jedno. Zkrátka sedím blízko a pod vodou cítím Lukasovu nohu. Jak se ledabyle opírá vedle té mojí, máme kolena u sebe. Nadechnu se prudčeji, než bych zamýšlel. A není to moje vina, to ten chybějící vzduch v místnosti.  

Divím se, že ode mě nelítají jiskry. Ale možná, že lítají, a přinejmenším Lukas je vidí, protože do mě znovu jemně šťouchne kolenem a řekne, trochu zastřeným hlasem: „Teď bych tě fakt chtěl políbit, kdyby to nebyl tak pitomej nápad.“ 

Vyhráli jsme zápas a já jsem naživu. To mi proletí hlavou. Ale na chvíli jsem úplně bez hlavy, jenom tělo. Nakloním se k Lukasovi, naznačím, že mu chci něco pošeptat. Místo toho mu zlehka přejedu jazykem po lalůčku a jemně ho vsaju. „Jenom políbit?“ zeptám se. 

Většinou jsem tučňák, ale teď jsem koťátko.  

Bolí mě ve slabinách. Díky bohu za ty bublinky.  

Když se odtáhnu, Lukas se zářivě usmívá, skoro jako ten nejšťastnější kluk pod sluncem. Jo, definitivně trochu jiskříme. Rozesměju se. A Lukas řekne: „Zlobíš.“ 

Chvíli si hraje s pramínkem mých vlasů.  

Já bříšky prstů přejedu po tetování.  

On se zachvěje.  

Najednou se líbáme. 

Tlačíme se rty na sebe a já pokládám Lukasovi ruku na stehno. Líbám ho vášnivě a on mi to stejnou měrou oplácí. Nevím, kdo to začal, ale poslední, co si pamatuju, je, jak se k sobě nakláníme zároveň. Stejný výraz, který říkal „chci tě“. Doufám. Já si to říkal určitě.  

Přitáhne mě k sobě za krk, zuby mě jemně kousne do rtu. Chutná jak víno a díky tomu je i celý ten polibek sladký a hutný. Snažím se ukrást si tu chuť pro sebe a najednou už to nevydržím a vzdychnu.  

Někdo praští dlaní do vody a ohodí nás. „Heeej, pánové!“ vyjede Bennet nahlas. „To nemusíme vidět! Jak k tomu přijdeme, když tu nemáme holky?“ 

„Ježiši,“ pronese Nelson napůl pobaveně. Co je ta druhá půlka nevím. Asi je jenom opilecky mimo, každopádně periferně zahlédnu, jak pije.  

Jinak se ale na nikoho z kluků neotočím. Když se od sebe s Lukasem odtrhneme, nemůžu uhnout pohledem. Už zas mě v sobě vězní očima. Nic neřeknu a Lukas taky ne. Vlastně to vypadá, že nikoho jiného neregistruje a pořád mě hladí po zádech, a já miluju ten pocit.  

Přede všemi, roztřeseným a vzrušeným hlasem, zatímco se dál poslušně topím, řeknu: „Chceš se mnou jít na pokoj?“ 

Hrudník se mu nadzvedne, když se prudce nadechne, tak na něj přitisknu dlaň, abych cítil jeho srdce. Opatrně mě chytí za zápěstí a moji ruku odtáhne. Pak, aniž by odpověděl, vstane a vyleze z vířivky, sáhne pro hotelový župan. „Dneska spíš s Rourkem,“ oznámí Mooreovi nekompromisně.  

Dobře, počítám, že tohle je teda ta odpověď. Vyhodit mého spolubydlícího.  

Uchechtnu se. 

Taky vylezu z vířivky a tohle je ten nejlepší den v životě. Pomalu mi dochází, že na to asi nebudu vzpomínat jako na největší vítězství nad homofobií v dějinách hokeje, ale jako na moment, kdy Lukas Logan řekl jo na moji dost očividnou nabídku sexu.  

Zavážu si hotelový župan, který dobře skryje erekci, a pak se rozejdu ke dveřím. Ještě než s Lukasem zmizíme na chodbě, zaslechnu za sebou Mooreovo hlasité: „Hej, a co moje pyžamo?! Mám tam pyžamo!“ 

Je trochu kosa, ale daří se mi moc to nevnímat. Moje tělo to zvládá docela dobře, asi díky alkoholu. Řeknu Lukasovi, že jsem opilý dort, a jeho to rozesměje. Na konci chodby, předtím, než proklouzneme kolem recepce, ho k sobě přitáhnu a on se okamžitě poddá. Chvíli se líbáme, vzrušuje mě to, chci víc. A pak musíme jít, protože kolem projdou hoteloví hosté, a to nás vytrhne. 

Najednou jsme ve výtahu. Jsme tam sami, aspoň myslím, protože nikoho dalšího neregistruju. Lukas mi několikrát po sobě z legrace rozváže pásek od županu. Tomu se chechtáme. Stoupnu si co nejblíž a svážu naše pásky k sobě. Jsme teď jeden.  

Lukas mi prohrábne vlasy.  

Líbáme se hluboce a procítěně, sleduju náš odraz ve vyleštěném zrcadle. Nevím, za jak dlouho se nám povede dojet do správného patra a správného pokoje, protože cestu má na starosti Lukas a ten je, řekněme, trochu rozptýlený tím, že mě líbá na krku. Ale kdo jsem, abych se zlobil. Jsem kluk, kterého čeká sex. Chci sex. Chci jeho. Je chodící sex, to mu taky řeknu.  

Chechtáme se jak malí.  

Lukas mi dá kytku, kterou najde na jednom z parapetů. Říká: „Pro tebe, tučňáku.“ 

Necháme ji někomu před pokojem, už nevím proč. Možná si ji jenom položíme, abychom se mohli znovu líbat, a už si na ni nevzpomeneme.  

V Lukasově pokoji je Rourke, který skypuje se svojí holkou. Nevypadá nadšeně, když najednou rozrazíme dveře a oba zdravíme Amandu máváním. Amanda se blahosklonně usmívá, už vím, po kom Rourke ten úsměv má. Nebo teda… Hm. Lukas začne pochodovat sem tam, míhá se i před kamerou, pásek od županu má kolem krku à la motýlek. Vysvětlí Rourkeovi, že si jde jenom pro kondom.  

Já přikyvuju, znovu zamávám a vyjdu z pokoje.  

Lukas mě vzápětí dožene, ale ještě jednou se vrátí, aby křiknul: „Jo a asi tady dneska bude spát Moore.“ Nedá Rourkeovi šanci protestovat, taky dvakrát přikývne a za chvíli už spěcháme zpátky k výtahu, kde nás čeká další kolo líbačky.  

Brní mě rty a mám je opuchlé. Koukám na sebe do zrcadla, zatímco zakláním hlavu a Lukas mě jemně kousne do lalůčku. Mám opilecky blažený výraz a spokojeně mhouřím oči. Vlasy mi trčí do všech stran z toho, jak jsem si je prohraboval. Jak mi je on prohraboval.  

Odtáhnu se od něj, jenom na sebe koukáme. Jsem otevřená kniha, doufám, že si ze mě úplně všechno přečte. Což udělá, protože už mě nějakou dobu zná. Ví o mně věci jako nikdo jiný. 

„Nigele,“ řekne a jeho úsměv je odzbrojující. Skoro bych řekl až zamilovaný. Jenom kdyby to dávalo smysl. 

Třeba jsme jenom dva lidé, kteří se kdysi milovali. Pak by to smysl dávalo. 

Ale já ho tak strašně potřebuju. Tíhu jeho těla. Vůni. 

Dveře výtahu se otevřou, když do něj chce někdo nastoupit. Asi jsme nikam neodjeli a prostě jsme jen stáli v patře a to je vlastně dobře, protože můj pokoj je na stejné chodbě jako Lukasův a Rourkeův. Ten původní myslím. Lukasovi už prakticky patří půl mého pokoje, ten, jehož součástí je Mooreovo pyžamo.  

To je jedno.  

Klíč vrazím do zámku napodruhé, a když vejdeme dovnitř, prakticky okamžitě ze sebe shodím župan. Lukas mi položí dlaně na ramena – ty jeho krásné pevné ruce, pane bože – a pohladí mě. Spolu s tím se skloní a pusinkuje mě podél klíční kosti. Prsty přitom zabloudí k lemu mokrých plavek a začne mi je pomalu stahovat přes boky a přes péro, které mi stojí.  

Mám studená stehna, ale Lukas je hladí a tře, sem tam jakoby náhodou přejede přes můj penis, až ze mě vydoluje trhané zavzdychání.  

Kdy naposledy jsem tak moc chtěl… Vím přesně kdy. S ním.  

Taky mu pomůžu z plavek, stojíme nazí proti sobě. Zasmějeme se, úlevně, trochu rozpačitě anebo jako dva lidi, kteří vědí, co se tomu druhému líbí.  

Lukas Logan je ten nejvíc sexy kluk, jakého znám. Jediný, před kterým jsem si vždycky rád kleknul. I teď se skloním, ale nejdu na kolena, jenom se svými rty přiblížím k jeho tetování. Současně ho dostrkám do postele, donutím ho, aby si lehnul, a když se nad ním skloním, konečně udělám to, co jsem chtěl udělat už v té sprše.  

Jazykem obkroužím každé jedno z písmen svého jména. Pak ho na tom místě několikrát políbím. Představuju si, jak se do jeho kůže zapichovala jehla s  černou barvou a on to přijal.  

Zešílím z té představy.  

Vrátím se k jeho rtům a on moji pusu vítá hltavě a dychtivě. Zašeptá do ní moje jméno, zní zemitě a já si vzpomenu, že přesně takový typ člověka Lukas je. Zemitý, pevný, hřejivý. 

Co nejvíc se k němu tisknu a třeme se klíny. Jsem tak tvrdý, až by mě to možná i bolelo, kdybych nebyl opilý. Na jednu stranu vnímám takový příjemný útlum, ale zároveň je v tom neuvěřitelná dravost. Odpaluje mě to. 

Tak dlouho jsem… Chci mu říct, že jsem ho tak dlouho chtěl, a pak to zapomenu.  

Proč bych měl ještě vůbec někdy mluvit, když ho můžu líbat?  

Poprvé vidím, jak si nasazuje kondom, přesně a jistě, ale nechci o tom přemýšlet. Ani mu neřeknu, že to není potřeba. Myslím na to, že teď jsem jenom já a on, na tom záleží. 

Chytí mě za boky a naznačí mi, nebo možná nenaznačí a já si to z jeho výrazu přečtu, abych si na něj sednul. Nemáme lubrikant, ale alkohol tlumí bolest – a ono to fakt bolí, po tom, co jsem tak dlouho s nikým nebyl – a sliny jsou v pohodě. Poradíme si.  

Koukám mu do očí, když na něj pomalu nasedám. Mučivě pomalu. A jakmile dosednu úplně, pohledem uhnu, zakloním hlavu a zasténám napůl bolestí, napůl potěšením, až to musí slyšet i dole na recepci.  

Ale tohle je náš vesmír. Bože, jo, tohle je ten vesmír, kde to spolu zrovna děláme!  

Jsem rád, že jsem se portálem nedostal někam jinam.  

Zhoupnu se v bocích a ucítím ho hluboko v sobě. A on se na mě dívá jako na svůj nejoblíbenější film, kouše se do rtu a každou chvíli mu unikne tichý vzdech. Chci si pro sebe ukrást všechny, aby na nikoho dalšího nezbylo. Tak se pohybuju čím dál víc a on zničehonic vystřelí do sedu, pevně mě objímá, líbá.  

„Lukasi,“ zamumlám.  

Přeju si mít ho víc, ještě kousek. Najednou ležím na zádech a on je pořád ve mně, opírá se vedle mojí hlavy, líbá mě na krk, na rty, ale i na rozpálené tváře. Ten večer řekneme svoje jména tak tisíckrát, pořád dokola se jeden druhému představujeme, vyrýváme pod kůži, moje pusa mu patří a kůže reaguje na každý dotek prstů, co ji hladí, laskají, mnou.  

Přiráží do mě a já ležím na zádech a pak se nadzvednu, abych viděl, jak ve mně mizí. Je to moc, už nemůžu. Moje tělo se napne a já s dalším zasténáním vystříknu. A pořád stříkám, na jeho i svoje břicho, zatímco on nepřestává a ve tváři mu hraje samolibý úsměv, který říká: Tohle s tebou umím jenom já. 

Nemám důvod protestovat. Ztěžknu, najednou jsem ta nejtěžší věc na světě, a tak padnu hlavou na polštář, nahlas oddechuju. Poznám, že se Lukas brzy udělá, a sevřu ho v sobě, znovu a znovu. Prosí, abych to nedělal. Nebo možná naopak. Prosí, abych v tom pokračoval.  

Když vystříkne, moc pěkně zanaříká a přisaje se mi rty na krk.  

Leží na mně a jeho srdce tluče proti mému.  

Zvednu hadrové ruce a prohrábnu mu vlasy, probírám se jimi jako kdysi. V puse mám divnou pachuť od vína, možná jsem stačil trochu vystřízlivět. Ale nic mě netrápí. Lukasovo horké pevné tělo mě ještě na chvíli schová před světem.  

Dostanu polibky na tváře a poslední na nos. 

Lukas hodí použitý kondom na zem. Zaksichtíme se na sebe. Oba jsme od mého spermatu, ale odněkud vydoluju papírové kapesníky. Nevím, jestli to pomůže, ale najednou jsem hrozně příjemně unavený. Do sprchy půjdu až za chvíli. Ještě chvíli.  

Sáhnu pro peřinu a přetáhnu ji přes nás, zatímco Lukas se uvelebí vedle mě. Další polibky jsou ospalé a líné. On se pak znovu přisaje k mému krku a předstírá, že je upír. 

Na okamžik mám pocit, že jsme v jeho pokoji, dokoukali jsme další díl Supernatural, snědli chipsy a kousek od nás je ta velká hromada s prádlem. A pořád spolu chodíme. To by byl ten nejhezčí vesmír. „Jsme v tom vesmíru?“ zamumlám ospale.  

Nevím, jestli mi rozumí, ale pevně mě k sobě přitáhne.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥