KAPITOLA 19

KDYŽ JSEM SE ZLOBIL

KAPITOLA 19

Všechno se vrací do starých kolejí. Začínám si myslet, že jsme spolu s Lukasem nejenže nikdy nechodili, ale dokonce ani nemluvili. Naše křehce budované přátelství se po tom, co jsme se líbali, proměnilo v prostý fakt, že jsme spoluhráči. Ale možná ani to ne, protože spoluhráči se podle mě zdraví, namísto toho, aby tak jako divně trhli hlavou a civěli do zdi. 

Nejspíš jsem pro něj duch a zhmotňuju se jenom ve chvílích, kdy jede na branku a chce střelit gól.  

Nejdřív si dost optimisticky říkám, že se to přežene. První pondělí po naší hádce dokonce ještě nějakou dobu bruslím a posílám si puk, ačkoli trénink už dávno skončil, a vážně čekám, že se Lukas vrátí ze šatny, dáme deset střel, jeden z nás vyhraje, a aniž bychom se na tom dál domlouvali, jídlo protentokrát vynecháme a oba si půjdeme po svých. Očividně ale i taková věc jako společné trénování je teď tabu.  

Další pondělí proto odejdu z ledu první, aby si náhodou nemyslel, že si ještě dělám naděje. 

Možná jsem mu neměl říkat, že je kretén, ale ta jeho logika, že pro mě není dobrý…  

Ne, sotva si na to vzpomenu, označení kretén je na místě.   

Přijdou další odehrané zápasy a čím dál postupujeme v pomyslném pavoukovi a tlačíme se jako tým dopředu, vítězství za vítězstvím, někdy i remíza, ale na začátku je to zkrátka takové síto a slabší týmy vypadávají hned, tak prostě čím víc se tlačíme dopředu, tím větší se na mě nabaluje frustrace.  

A nejenom kvůli Lukasovi, ale taky kvůli škole, kde si každý z velevážených profesorů a profesorek myslí, že když přijdu po celém dni totálně vyflusaný, s radostí usednu k nějaké seminárce nebo eseji. Největší expert na tyhle úkoly je Nicholson. Ten mi s oblibou zadává ta nejhorší témata, až si začínám říkat, že by možná nebylo od věci vysvětlit mu, že jsem se vydal na dráhu profi sportovce a rozhodně nemám žádné spisovatelské ambice. Což ale musel poznat, když všechny moje eseje čte, ne?  

Podle Moorea se mě tím snaží sbalit.  

Já si o tom nemyslím skoro vůbec nic, prostě mě to jenom štve a unavuje a ještě jednou štve. 

Zas je to jistý typ rutiny, ve které jsem zůstal vězet. Ráno běh, pak snídaně, trénink, anebo přednáška, přednáška, přednáška, trénink, někdy masáž, to mám rád, někdy bazén, to ujde, fyzio, kde se lámou kosti, trénink s Riverou, kde… se taky lámou kosti, ale ne, to bych kecal, někdy se chová docela hezky, což znamená, že po mně zrovna nic nehází, další trénink, jít břečkou, co dřív býval sníh, na pokoj a unaveně sednout k úkolům. Odepsat našim, že zítra už fakticky zavolám, slibuju. 

V noci usnout, jako kdyby mi někdo setnul hlavu. Takže prostě okamžitě, pokud ta věc, kterou se stíná, není tupá, to se pak převaluju a všechno mě bolí. Přehrávám si zápasy, které byly a které budou. Čím dál lepší týmy.  

Tohle je teď můj život, a když Nelson opatrně navrhne, jestli nechci zajít na rande s dalším z jeho kámošů, nejdřív se zeptám, jestli bydlí v nějaké gay komunitě, když jich tolik zná, a pak se fakt upřímně rozesměju. Protože kdy bych měl nějaké rande stihnout? 

Jenže pravda je jinde.  

Pravda má na sobě dres s číslem třicet devět a nahazuje si puk zleva doprava s takovou lehkostí, až to naprosto brutálně kontrastuje se zdánlivou těžkopádností, když se pohybuje na ledě. Jako opičák, řekl tenkrát Harrison. Nebo to řekl někdo jiný, nevím. Ale ať je to jakkoli, tak ne, nechci randit. Zkusil jsem to jednou a stačilo, moje mrzácké srdce má Lukas a k tomu všemu mě tou svojí ignorací šíleně sere, takže z toho vzniká fakt zajímavý koktejl emocí.  

Třeba to jednou bouchne.  

x 

Kinseyová přijde se širokým úsměvem, který nikdy nevěstí nic dobrého, a hned na úvod řekne: „Dneska si procvičíme naše brankáře, aby nezaháleli.“ Nijak zvlášť se nezdržuje vysvětlením, jak došla k tomu, že bychom mohli zahálet, anebo co to podle ní přesně znamená, a rovnou mě nastrčí do branky se slovy, že já a Allen se máme střídat každých pět minut. 

Rivera, kdo jiný, drží stopky a komanduje nás. Lokty se opírá o mantinel a pořád nedošlapuje na nohu, nicméně se tváří přinejmenším jako pán světa, který v příští vteřině naskočí do branky a ukáže nám, jak se to dělá.  

Moje nepříliš dobrá nálada klesne na bod mrazu v momentě, kdy schytám gól od Lukase. A jestli se Rivera tváří jako pán světa, Lukas je rovnou pán vesmíru, nebo možná úplně všech, protože potom, co mi napálí puk nad pravé rameno, úplně v klidu odjede, jako kdyby mi dával góly každou chvíli, žádná novinka.  

Právě kvůli tomu pustím i další střelu, kterou má na svědomí Rourke, a za odměnu od svého kapitána vyfasuju skoro až blahosklonný úsměv.  

Když mě Allen střídá a já vztekle trefím hokejkou mantinel, Moore mi pošeptá, jestli náhodou nemám krámy. 

No tak ano, něco ve mně očividně krvácí, ale takhle bych to zrovna nepojmenoval.  

Zatímco piju, sleduju, jak Allen chytá a docela mu to jde. Bezva.  

Kinseyová může během příštího zápasu postavit do brány jeho, když je tak dobrý. Já mu mezitím skočím pro obloženou bagetu anebo tousty a pak ho třeba kopnu do prdele. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že po tom, co dostanete svačinu, s vámi někdo do několika měsíců vytře podlahu.  

Ryze objektivně, když pominu svoje fňukání, tenhle trénink zkrátka není jeden z těch nejlepších. Jakmile skončí, s vděčností ze sebe strhám výstroj a dres a vlezu si do té z nejvzdálenějších sprch, abych měl aspoň trochu klid. Ode všech. Od myšlenek, které se mi zakusují do mozku.  

Zkouším dýchat. Není to úzkost jako spíš nepříjemný tlak. Horká voda rozehřívá moje ztuhlé tělo a svaly, stojím tam dlouho, dokud nezačnu mít pocit, že je všude moc páry.  

Podstatně klidnější na sebe hodím čisté oblečení, a zatímco se kluci trousí ze šatny, čekám na Moorea. Spolu pak vyjdeme před stadion a on mluví o tom, že by si na příštím zápase rád konečně pořádně zastřílel a že ostatní nováčci nemají takové štěstí jako já, poněvadž skoro celou dobu tvrdnou na střídačce.  

Zeptám se, jestli ho to teda spíš štve, anebo vzrušuje, když tvrdne, a on můj chabý vtip odmění otráveným: „Ha ha.“ 

Vzduch venku je studený a na zemi leží slabý sněhový poprašek. Na okamžik zakloním hlavu a zas dýchám. Tentokrát je to mnohem příjemnější než dusno ve sprše. Jsem v pořádku. Držím pohromadě. A něco uvnitř mojí hlavy konečně povoluje. 

„Hele, není to Nicholson?“  

Otočím hlavu směrem, kterým Moore ukazuje, a vážně, je to náš doktorand. Stojí dál od dveří, navlečený do dlouhého hnědého kabátu. Kolem krku má ledabyle omotanou šálu a takhle vypadá mnohem mladší, než když pochoduje před tabulí. 

Sotva si všimne, že na něj civíme, usměje se. 

Moore se ke mně nakloní a potichu řekne: „Můžeš se ho zeptat, proč ti pořád dává jako témata sračky.“ Aniž by čekal na odpověď, rovnou se k Nicholsonovi rozejde ve svém žoviálním Moore stylu. „Dobrej! Jdete na hokej? Už máme po tréninku.“ 

„Jen na někoho čekám.“ 

Upřímně si nemyslím, že je zrovna teď ta nejlepší chvíle dorážet ohledně esejí nebo obecně ohledně čehokoli. Nicholson si mezi přednáškami dost možná jenom vyšel na procházku. Pochybuju, že by s námi chtěl něco řešit. Nebo čeká na Kinseyovou, aby ji vzal na jídlo, a představa těchhle dvou, jak jdou spolu na rande, mi připadá celkem vtipná. 

Moore do mě vrazí loktem, takže si uvědomím, že bych měl asi něco říct.  

Je to celkem trapné, tak vyblábolím: „Aha, no…“ A pak přijde záchrana, když se dveře od stadionu otevřou a ven vyjde Lukas, takže se pozornost nás všech stočí k němu.  

Předpokládám, že projde kolem a vezme to dál do parku, ale on zůstane stát vedle. Tvoříme teď všichni takový spiklenecký kroužek. 

Moore povytáhne obočí. 

Já před Lukasem odmítám cokoli řešit. Odkašlu si a pohlédnu na Nicholsona: „Chtěl jsem se vás na něco zeptat, ale určitě to počká do přednášky.“ 

„No,“ vloží se do toho Lukas, „tak jestli je to všechno, tak my asi půjdeme.“ 

Přece si nemyslí… A Moorea napadne nejspíš to samé, protože hodně nechápavě a vlastně i podezíravě vyhrkne: „Ty jdeš s námi?“ Nedá se říct, že by byli s Lukasem kamarádi. To už musí být fakt něco, když se Lukas uchechtne nad nějakým z Mooreových vtipů. Tudíž je jeho překvapení, že by se k nám chtěl přidat, rozhodně na místě. 

Nicholson působí pobaveně. 

„Neboj se, Moore,“ odpoví Lukas klidně, „s tebou nikam nejdu.“  

Moje blbé, pitomé srdce na jednu krátkou sekundu zadoufá, že chce jít někam se mnou. Promluvit si. Jenomže on mě dál ignoruje, a aniž by cokoli dalšího řekl, rozejde se pryč. Pomalu, nikam nespěchá.  

„Tak se mějte hezky, kluci,“ řekne Nicholson. A pak… Panebože, proč mi to nedošlo dřív?! Proč mi teď ukrutně rudnou uši, když nic z toho není moje vina? Já přece nemohl vědět… 

Lukas zpomalí a Nicholson s ním srovná krok. Nakloní se k němu a vlepí mu pusu.  

Tohle je zkrat. Můj obličej úplně hoří, jako kdyby mi Lukas nafackoval.  

„Ty vole, tak to jsem nečekal,“ poznamená Moore vyjeveně. „Ale tak jestli díky tomu má dobrý známky.“ Když nereaguju, zaváhá. „Nigele?“ 

Pořád koukám směrem, kterým ti dva odešli. Už je nevidím, ale tu pusu mám vypálenou do mozku a taky cítím, jak mi do krku stoupají zvratky. „Hele,“ zamumlám dutě, „já si ještě musím skočit na záchod, tak na mě nečekej.“  

Otočím se a jdu ke stadionu, moje tělo je cizí, trochu robotické. Trhaně otevřu dveře a ještě, než zmizím uvnitř, slyším, jak za mnou Moore něco volá. Asi jestli jsem v pohodě. No to teda, nejvíc.  

Vlastně je zvláštní, že si přijdu tak strašně podvedeně. Přitom jsem věděl, že Lukas s někým chodí. Dozvěděl jsem se to hned po tom, co jsem nastoupil. A teď už dává i smysl, že si ten vztah držel v tajnosti. Člověk se tolik nechlubí, že má něco s vyučujícím, ne?  

Stejně mě ale napadne, kteří kluci o tom věděli, protože někdo to přece musel vědět!  

Co Nelson? Řekl by mi to? Ježišikriste, ale tak ten to určitě nevěděl, Lukas s ním ani pořádně nemluví. Možná Devi anebo Rourke. Ale Lukas obecně moc nemluví, takže…  

Můj obličej tak ukrutně hoří, až si ho musím začít ohmatávat, jestli mi náhodou neopadává zčernalá kůže.  

Možná jsem zrazený kvůli té demonstrativní ukázce dokonalého vztahu. Nicholson na něj nikdy předtím nečekal, vím jistě, že doktoranda, obzvlášť toho, který mě straší stupidními úkoly, bych si vybavil. Tak proč právě teď? To mi chce Lukas fakt tak moc ukázat, jak velká chyba podle něj bylo naše líbání? 

Dojdu na led a sundám batoh. Chci ho zahodit, nebo možná poslat po zemi, ale nějak se stane, že mi za popruh visí z ruky a žádné velké gesto se nekoná, protože kousek ode mě někdo stojí.  

Semknu čelisti.  

„¿Estás bien princesa?“ Rivera se opírá o mantinel a kouká na led, jako kdyby sledoval nějaký neviditelný zápas. Má na sobě červenou mikinu, která kontrastuje s jeho tmavými vlasy.  

Zaváhám, ale pak pustím batoh a jdu si stoupnout vedle něj. Koukám na branku, kde jsem ani ne před půl hodinou stál a byl totální dřevo.  

Teď, když se nehýbu, konečně si dokážu uvědomit, že moje srdce šílí.  

Výjev, kdy jde Lukas s Nicholsonem bok po boku, mě bude nejspíš pronásledovat do konce života.  

„Ale fakt,“ nadhodí Rivera, „jsi v pohodě? Slyšel jsem, jak dupeš.“  

„Nevím. Možná bys mě mohl trefit tenisákem do hlavy, třeba by to bylo lepší.“ 

Nejdřív mě napadne, jestli jsem nepřestřelil, ale on se zasměje, hrdelně a hluboce, až mě to přivede k myšlence na Lukasův smích, který taky vždycky přicházel zničehonic. Třeba během hororových scén, kde by to obyčejný smrtelník rozhodně nečekal. Anebo když jsem předstíral, že mám špičáky a saju mu krev, což někdy dělával i on mně.  

Kdybych to měl srovnat, Lukas je mnohem zemitější, ukotvenější, jako kdyby zapustil kořeny a drápy hodně hluboko.  

Rivera je v něčem skoro až surově zvířecí.  

Nelson je takové hřejivé zvířátko, co se vám stočí do kapsy.  

Moore je psovitá šelma, trochu vychcaná, ale…  

„Jestli chceš,“ řekne Rivera, „klidně tě trefím, nemám s tím problém. No a kdyby ses chtěl svěřit, taky to zvládnu.“ Nejspíš se musím tvářit dost udiveně, protože zvedne ruce, jakože se vzdává. „Snažím se, dobře?“  

„Dobře,“ přitakám. „I tak ale, myslím, že si to musím vyřešit sám.“ 

Rivera povytáhne koutek, najednou působí pobaveně. „Je v tom zas lamač srdcí Logan, že jo? A než se zeptáš, ne, nevím o nikom dalším, komu by zlomil srdce. Prostě jsem to jenom tak řekl.“ 

Vyberu si druhou řadu a sednu na tribuny. Když budu sedět, možná umrznu nebo přinejmenším nastydnu, ale zrovna teď mě to ani trochu netrápí. S rukama vraženýma v kapsách koukám na Riveru. „To všechno, co se mezi námi stalo, je i moje vina. Nejenom Lukasova. Aspoň myslím, po tom všem… Jo, tenkrát jsme to posrali oba. Ale to je jedno, nechci se v tom moc hrabat.“ 

„Jak myslíš,“ přitaká Rivera klidně, jakože to bere na vědomí. A vrátí se ke sledování imaginárního zápasu.  

Přemýšlím, jakou tíhu si nese na těch velkých ramenou. Jenže to nechci vědět, nechci nic o nikom vědět, nezajímá mě, s kým si Nelson píše a proč se potom tváří tak zachmuřeně, předstírám, že neregistruju, když Moore blbě vtipkuje o Andy, a přitom z něj čiší, jak se bojí odmítnutí, rozhodně nevidím, jak se pod úsměvem našeho kapitána Rourkea skrývá ohromná zodpovědnost a že se Devi za svůj tisíckrát zlomený nos občas stydí, i když by to nikdy nepřiznal.  

Já nechci o nikom nic vědět. Užiju si dost sraček sám se sebou. 

Takže absolutně nechápu, proč můj mozek o chvíli později vyplodí: „Ty nejsi zrovna ten nejspolečenštější člověk, co? Ať se děje, co se děje, držíš se stranou. A nemyslím kvůli té noze, ale obecně. I předtím.“ 

Rivera pokrčí rameny, ale pak sáhne pro berli, kterou jsem předtím neviděl, a napůl dojde, napůl dohopsá vedle mě, kde sebou praští na sedadlo. Bolavou nohu natáhne přes opěrku sedadla před sebou. „Když jsem nastoupil, to ještě nebyl kapitán Rourke, ale Takker, ten už odešel… No a řekněme, že jsem si neudělal nejlepší jméno,“ přizná a jeho upřímnost mě zaskočí. „Vždycky jsem měl pocit, že musím o všechno bojovat. Byl jsem celkem debil a je jedno proč, tohle samo o sobě nejde asi nijak omluvit. Prostě jsem si to u kluků dost posral, nedal jsem nikomu šanci, držel jsem se dál. V době, kdy jsem nastoupil, jsem tu byl jedinej s tmavší kůží. Nikdo mi to nedával sežrat, to ne, ale vnitřně to bylo těžký, jestli chápeš. No a o rok později došel Logan a všem napálil, že je gay, žádnej stres,“ uchechtne se, ačkoli nezní nijak vesele.  

Zakroutím hlavou. „Pro Lukase to taky nebylo jednoduchý. Bál se.“ 

„Ale jo, já ti věřím,“ naváže Rivera. „Směju se tomu, že možná nikoho dalšího ani nenapadlo dívat se na mě jinak. To já se tak viděl. A pak prostě… Další věci. O těch mluvit nebudu, to je osobní.“ 

Chvíli oba mlčíme a já si třu prsty v kapsách bundy o sebe, protože mi začínají mrznout. Nakonec řeknu: „Hele, nedáváš mi to zadarmo, ale u mě jsi začal s celkem čistým štítem. Ještě je šance, abych uvěřil, že jsi v pohodě,“ rýpnu si. „A víš, jakej mám díky tobě postřeh? Minule Devi upustil jablko a já ho chytil! Bylo to epičtější než scéna ve Spidermanovi.“ 

Rivera už se zase směje. Oči má tmavé, ale překvapivě o dost světlejší než Lukas. Ačkoli Lukas je sám o sobě hříčka přírody.  

A vůbec, nechci myslet na Lukase. Na to, jak jeho prsty bloudí pod Nicholsonův kabát a on mu vytahuje tričko a pokládá ruce na boky. Nechci myslet na to, s jakým zaujetím si prohlíží jeho tělo. I když to nemám s čím srovnávat, vím, že je Lukas skvělý milenec, pozorný, tak akorát divoký…  

Za ten rok, co jsme spolu byli, jsme se toho od sebe tolik naučili.  

Tak není zač, pane doktorande.  

Už zas cítím na jazyku hořkost, tak se nakloním a plivnu, sleduju ten flusanec a přemýšlím, za jak dlouho zmrzne.  

Rivera se protáhne. „Začíná mi být trochu kosa, Clane. Možná je čas, abych se neutápěl v sentimentu nad tím, kdy zas budu hrát, co myslíš? Ale vlastně se docela těším na příští rok, až si tě namažu na chleba.“ 

„Tse, žák už dávno přerostl učitele, vole,“ plácnu žoviálně. Seberu batoh a vstanu. Čekám, až vstane i on, ztěžka, obličej se mu stáhne soustředěním, a neuhnu pohledem, protože si myslím, že on můj pohled zvládne, aniž by si připadal jako slaboch.  

Rozejdeme se dlouhou chodbou podél šaten. Přemýšlím, co Rivera myslel těmi dalšími věcmi, které se staly, ale stejně jako on respektuje, že nechci rozebírat Lukase, můžu já respektovat jeho přání nevrtat se mu v životě. Postupně se mě ale stejně zase začíná zmocňovat jistá trapnost – a ve srovnání s tím, když dal přede mnou Nicholson Lukasovi pusu, je tahle trapnost totální pohodka – tak vyhrknu: „Poslyš, nechceš,“ přesně ve chvíli, kdy Rivera začne: „Ty, Clane.“ 

Zašklebíme se na sebe.  

„Napadlo mě, jestli nechceš jít na pivo,“ nadhodím.  

Okamžitě se zachmuří. „Ne. Já moc nepiju. Skoro nikdy.“ Ale než stačím říct, že to nemusí brát tak doslovně, protože, překvapivě, i v hospodě se dá koupit nealko, navrhne: „Spíš jsem si říkal, když jsi předtím tak dupal jako stádo hrochů, jestli by sis přece jen nechtěl jít vychytat pár míčků. Nedaleko odtud je odpalovací hřiště. Baseballku si můžeš půjčit na místě. Je to dobrý na vybití, navíc tím získáš švih v ruce.“ 

„Posíláš mě odpalovat?“ zeptám se pobaveně.  

„Bych šel pochopitelně s tebou! Nebo spíš jel. Budeme to muset vzít busem. Po cestě seženeme něco k jídlu a já se pak budu dívat, jak to nedáváš. Co myslíš?“ Zní taky pobaveně, ale k tomu je tam ještě něco dalšího. Zaváhání. Ó velký Rivera má možná strach, že ho pošlu do háje.  

A mě těší, když jeho maskou prosákne nejistota. Ne že bych se bavil tím, když jsou lidi nesví, ale spíš je to zvláštně polidští, dokážu se na ně pak líp naladit.  

Kdyby byl Lukas nejistý, třeba bychom to zvládli ustát. Ale on všechny ty kraviny, že pro mě není dost dobrý, říkal s takovou zatvrzelou jistotou. Bože, kristepane na nebi. Lukas je velký růžový slon, na kterého nedokážu nemyslet, a nejspíš si to právě teď rozdává s tím druhým kreténem, co mi napařil další pitomou esej! 

„Jo, rád zkusím něco odpálit,“ přikývnu. „Třeba se z nás stanou nejlepší kámoši a časem se budeme jeden druhému svěřovat.“ 

„Třeba,“ souhlasí Rivera lakonicky. Přetáhne si přes hlavu kapuci a zhluboka vdechuje ledový vzduch, zatímco kulhá vedle mě. „Brankáři by měli držet spolu. Teda až na kluka, který byl jednička přede mnou. To byl fakt idiot. A taky na Allena.“ 

„Hej, co máte všichni proti Allenovi? Chytá dobře a to myslím upřímně.“ 

Rivera si odfrkne a míří k zastávce. Kolem nás se rozsvěcí první lampy a mně dojde, že jsem mohl skončit na pokoji, zírat z okna anebo do mobilu, případně se nudit v knihovně, to kdyby si k nám chtěl Moore vzít Andy a potřebovali by soukromí. Ani s Nelsonem jsem dneska neměl nic domluveného.  

Prostě se dá říct, že mě Rivera zachránil před tím, abych vydeptaně mlátil hlavou do zdi. Ačkoli podle jeho výrazu, podle úlevy, kterou jsem na něm zahlédl, jsem třeba dneska zachránil i já jeho.  

„No právě,“ řekne. „Chytá dobře.“  

Trvá, než mi dojde, že reaguje na moje prohlášení o Allenovi. A stejně nechápu.  

„Dobře, Clane. Dobře,“ opakuje Rivera netrpělivě. „Copak ty si myslíš, že stačí být dobrej?“ 

Neodpovím, ale on na odpověď nejspíš stejně nečeká. Na mobilu studuje jízdní řád, načež mi oznámí, že nám to jede za pět minut. To je taky moment, kdy si uvědomím, že mě za celou dobu nenapadlo, že mě chce na nějakém neznámém místě odkráglovat, aby se zbavil konkurence. Teda teď mě to napadne, ale zas to zvládnu dost dobře setřást. 

Kopu do kamínku a posouvám ho sem tam. 

Když přijede autobus, sedneme si dozadu naproti dveřím. „Tak jo, dobře,“ vzdychnu hraně. „Budeme kámoši.“  

Vysloužím si za to od Rivery široký žraločí úsměv.  

Mobil mi zapípá, je to esemeska od Moora a je tak starostlivá a něžná, až mě to dojme.  

Moore: Žiješ, ty jeden demente?  

Později ten večer sním pořádně mastné hranolky, celkem se nasměju, dozvím se od Rivery něco málo o mexické kuchyni… a hlavně pochopím, že na světě není dost míčků, které bych mohl odpálit, aby mě Lukas Logan přestal štvát.  

Prostě není. 

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lib
5. 6. 2023 17:24

Tak to je obrovske zklamani… Ja jsem tak strasne znechucena, trojuhlenik a podvadeni. To neni cool! Timhle asi koncim, bohuzel…Lucas a ja byl muj nejoblibenejsi pribeh od Vas a takhle to zkazit. Fuj…

Random Holka
5. 6. 2023 18:33
Reply to  Lib

Každému se líbí něco jiného to je fakt. Ale jsem si jistá, že tenhle příběh bude ještě stát za to. A to říkám já, která Lukase jako postavu od začátku úplně nemusí :DD každopádně podvádění ve vztahu je špatné, ale v životě se prostě děje, stejně jako milostné trojúhelníky (technicky vzato spíš milostné úhly) takže je docela logické, že se to bude objevovat i v příbězích. A nepřijde mi, že by tahle kniha podvádění ospravedlňovala…

Lib
6. 6. 2023 8:20
Reply to  Random Holka

Ale ani ho nijak neodsuzuje…Doopravdy jsem si celou dobu myslela, ze si Lukas toho pritele vymyslel. V tuhle chvili uz nemuzu verit jakekoli lasce mezi nimi… tedy hlavne ze strany Lukase. Ted bych se ja osobne smirila pouze s novym vztahem pro Nigela. Trojuhelniky v realnem zivote podle me neexistuji, bud nekoho milujes nebo ne. Potom kazdeho jineho vodis jen za nos…stesti, ze uz tohle kdysi oblibene tema je dnes pase. A evidentne se u Lukase nejednalo o zadnou lasku, jinak by si tak rychle nenasel jineho. Ale co clovek to nazor…jsem rada, ze se ostatnim pribeh libi, holky si… Číst vice »

Malý bagříček
8. 6. 2023 18:52
Reply to  Lib

*laughs in polyamory*
Chápu, že pro tebe je to naprosto odporná myšlenka nebo tak, ale zkus se jenom trochu zamyslet nad tím, že to někdo má prostě jinak. A takový to „zůstávám v nevyhovujícím vztahu, i když mám radši někoho jinýho, ale z nějakýho důvodu si myslim, že s ním nemůžu bejt, tak radši budu všem dávat na odiv svůj ultra perfektní (čti strašnej) vztah“ je docela běžný.

Random Holka
5. 6. 2023 18:37

Wow, tak Nicholsona s Lukasem jsem opravdu nečekala! Zajímalo by mě, jak ten vztah vnímá Lukas… možná jako záplatu?

Ruby
5. 6. 2023 23:11

Jsem nejak porad zvladla Lukase vnimat docela pozitivne. Jakoze dobre s Nigelovyma uzkostma si proste neporadil nejlip, ale obcas je asi tezky uchopit vsechny ty sracky v neci hlave, kdyz clovek sam neví, jaky to je. Ze je fakt vycerpavajici nad vsim premyslet a vsechno si moc brat a neustale potrebovat ujisteni. Dokonce mi prislo, ze oproti prvnimu dilu se Lukas trochu poucil a zacal se snazit. Byl empatictejsi. Ale Nicholson? Prosim? Se mi udelalo zle uplne a vyvolalo to ve mne nasilny sklony, ktery jsem ani nevedela, ze mam. porad jsem doufala, ze si toho pritele vymyslel, aby se… Číst vice »

Eliška
6. 6. 2023 8:44

Neee, já si fakt myslela, že Lukas nikoho nemá a jen to na všechny hraje! Sakra teda! Nigele, nejsi v tom sám, taky se zlobím!
“Žiješ, ty jeden demente?” – miluju! 😂

Sisi
1. 6. 2024 20:08
Reply to  Eliška

Moore je moje jednoznačně 3. Nejoblíbenější postava téhle povídky, hned za klukama😁 jeho hlášky nemají chybu, člověk musí dávat bacha aby při čtení třeba nejedl a neudusil se 🤣