Szabi

Vzbudím se a venku už je světlo.  

Ležím namáčknutý co nejblíž k Lukasovi a mám přes něj přehozenou ruku, která mě začíná brnět. Ale nechci se pohnout, protože když se pohnu, určitě nás to hodí zpátky do reality. A já nevím, co realita znamená. Jestli v ní jsme spolu, nebo ne. Tak čekám, poslouchám Lukasův dech a sleduju stíny v pokoji. Mám odtud skvělý výhled na tu ohromnou hromadu prádla, která přes noc překvapivě nezmizela.  

Dneska je třetí sobota v měsíci, což znamená, že máme samotrénink. Někdy říkáme i samonáser, protože člověk je po tom týdnu kolikrát hotový a stejně musí nazout brusle a jít makat a zlepšovat techniku. Zazdít to se rozhodně nevyplácí. Tady platí jednoduché pravidlo – jestli to nechceš dělat, tak odejdi, spousta dalších kluků čeká na tvoje místo.  

Ale zrovna teď je mi neuvěřitelně příjemně. Možná, že kdyby Lukas navrhnul, abychom se na to vykašlali a zůstali celý den v posteli, bez zaváhání bych souhlasil.  

Jenomže Lukas je v tomhle zodpovědný. Což v překladu znamená, že mu za tři, dva, jedna zazvoní budík.  

Zamručím na protest, když se po něm Lukas natáhne a shodí přitom moji necitlivou ruku. Nepodívá se na mě, ještě napůl spící vstane a odejde do koupelny. Tričko má zmuchlané a trenky mu docela hezky obepínají zadek.  

Když odejde, dál ležím, mnu si ruku a zkouším si v hlavě poskládat, co se předchozí noc stalo.  

Měl jsem úzkost. Nebo prostě jenom nic moc stav. Nevím, kam až by to vygradovalo, kdyby Lukas nepřišel. Třeba bych začal hyperventilovat a s každým dalším nádechem, který by se mi zaseknul v krku, bych byl o krok blíž šílenství. Anebo by se naopak nestalo vůbec nic. Po nějaké době by mě sezení na zemi přestalo bavit, vydrápal bych se na postel a usnul. Uprostřed noci by přišel opilý Moore, to by mě na chvíli vytrhlo a pak bych spal dál.  

Vesmír se rozdělil na dva a už nikdy se nedozvím, jak se vedlo tomu Nigelovi, kterého s sebou Lukas neodvedl.  

Vstanu a spánky mě trochu bolí, ačkoli to není nic ve srovnání s tím, jak mi bylo včera. Dojdu k oknu a protáhnu se, koukám dolů. Můžeme být asi ve třetím patře, už si nevzpomínám, jak dlouho jsme sem šli. V dálce vidím park a sníh zbarvený dočerna, jak se z něj pomalu stává taková špinavá rozteklá břečka, a do toho prší. 

Na mobilu najdu esemesku od Nelsona – psal někdy okolo deváté a ptal se, jestli dorazím. 

No a já nedorazil.  

Podle času mám ještě víc než hodinu k dobru, než začne neoficiální trénink, ale i tak bych měl asi pohnout, pokud nechci přijít pozdě. Tak jdu do koupelny za Lukasem.  

Zrovna si vyplachuje pusu a drží ten kartáček s rozjetými štětinami. Beze slova mi ho podá. Čistím si zuby a jsem taky potichu. To ticho mezi námi, Lukas, který uhýbá pohledem, když bere ručník, aby si otřel obličej… Nepředpokládám, že to značí něco dobrého a on mě třeba vzápětí pozve na snídani. Zas takový naivní debil nejsem.  

Určitě jde o tu pusu nebo obecně o překročení hranic.  

A my včera překročili nějakou hranici, ne? Nakonec, pořád je tady ta nevyřčená přítomnost jeho kluka.  

V jiném vesmíru se určitě teprve probouzím, a i když potřebuju aspirin a jsem po včerejšku jak přejetý parním válcem, rozhodně nepociťuju takovou divnou tíseň jako teď, když si čistím zuby. Když se vracím do pokoje a oblékám se. Když ke mně Lukas stojí zády, protože včera bylo to, že mi strkal do batohu čisté trencle, asi úplně v pohodě, ale dneska by byl horor, kdyby se na mě podíval.  

Usmyslím si, že to vydržím, nechám ho, aby se s tím tichem popral za nás oba. Nebudu první, kdo promluví.  

Jenomže to bych se taky nemusel dočkat. On umí být kolikrát strašně zabejčenej. 

Usednu na matraci, užiju si poslední moment, kdy ještě můžu věřit, a tak klidně, jak jenom dokážu, řeknu: „Co bude teď?“ 

Konečně se na mě doopravdy podívá a jeho oči jsou tak černé, jako kdyby v noci nasály všechnu tmu. „Ta pusa byla chyba,“ pojmenuje, co z něj od probuzení doslova čišelo.  

Bolí to, kecal bych, kdybych tvrdil opak, ale na druhou stranu… No fakt, co jsem čekal? Pořád má přece kluka. A to, že je ten kluk tolik nepřítomný v jeho pokoji – ani za světla tady nenacházím nic cizího – tak to ještě neznamená, že není přítomný v Lukasově hlavě. Srdci. Těle.  

Nechci myslet, neeeee, nechci si ani náznakem představit, že by ten cizí kluk Lukase… Že by to Lukas dovolil. Prostě ne. Radši botou, kterou mi Lukas včera zouval, šťouchnu do jedné zapomenuté ponožky, která vypadá dost jetě. „Jasně,“ protáhnu. „Jak mě vůbec mohlo napadnout něco jinýho, že? Příště bys možná nikoho neměl líbat ze soucitu.“  

Obecně myslím, že to je fakt dobrá rada, ale Lukas se zaksichtí. „Fajn,“ odsekne. „Budu si to pamatovat.“ Pak vzdychne, dojde blíž, nejspíš si uvědomí, že je moc blízko, udělá takovou jako zvláštní kličku kolem postele a skončí tam, kde stál předtím. „Promiň,“ zamumlá rezignovaně. „Omlouvám se. Prostě jen… Můžeme na to zapomenout? Nebyl to dobrý nápad.“ 

Na chvíli skloním hlavu a prohlížím si ruce. Vzpomínám, jak se mi včera třásly.  

Nakonec nikdo z nás neví, kolik máme času, ne? A protože se vesmír rozdělil a já jsem teď v tomhle pokoji, mám díky tomu taky příležitost mluvit na rovinu. „O to právě jde. Já na to nemůžu, nechci zapomenout. Stejně jako nemůžu zapomenout na tebe. Ať se snažím sebevíc, pořád chci být s tebou.“ 

Přičtu sám sobě k dobru, že nezním ufňukaně. Jen škoda, když to Lukas neocení. „Jenže my dva spolu prostě být nemůžeme. Tím už jsme si prošli a zjistili, že to nefunguje. Nehodíme se k sobě.“ 

Vytočí mě. Dřív jsem byl kolikrát přehnaně opatrný, pořád jsem se ujišťoval, jestli mě má rád a jestli mě neopustí. A k čemu to bylo? Teď spolu nejsme. Ale do háje, po roce, kdy jsme si rozuměli a bylo to mezi námi většinu času zatraceně krásné, mi bude tvrdit, že se k sobě nehodíme… Tak chodili jsme spolu vůbec?  

Co si pod tím mám vlastně představit?  

Vstanu prudčeji, než jsem zamýšlel. „Já vím, rozešel jsem se s tebou,“ štěknu frustrovaně. „Vím to. Bože!“ Jako kdyby mi to nevpálil do ksichtu hned první týden, co jsem přijel do Ardenu. „Ale bylo toho na mě moc a musíš přiznat, že ses v tu dobu nechoval zrovna nejlíp. Takže vina je i na tvojí straně,” připomenu mu. 

„Kurva, Nigele, to už jsme přece řešili! Já vím, že to byla moje vina. Že jsem na tebe tlačil a nechal tě samotného po tom, co jsem tě vydeptal!“ Poslední slova zařve, takže jestli kluci ve vedlejších pokojích do téhle chvíle spali, tak… dobré ráno všem. 

Upřeně na něj civím. „Copak to fakt ani trochu není o tom, že se na mě zlobíš?“ 

„Zlobím se na sebe.“ 

Dosednu zpátky na postel, moje nohy si nejspíš nejsou jisté, jestli to zvládnou ustát. Po všech těch měsících, kdy jsem měl o našem rozchodu určitou představu… „Tak teď to nechápu. To já jsem ti řekl, že na to nemám.“ 

Ačkoli řekl je v tomhle případě poněkud nadsazené. Možná jsem to spíš hystericky zaječel.  

Lukas si nejspíš taky potřebuje sednout a zdá se, že co nejdál ode mě. Nadzvedne židli, nechá z ní všechno oblečení spadnout a pak se posadí, trochu jako samozvaný král bordelu. Ruce má v klíně a jeho tvář odráží ukrutnou frustraci, jako kdyby nedokázal pochopit, že já nechápu.  

Vzdychne.  

„Abych si to ujasnil,“ začnu opatrně, „tohle všechno, tvoje odtažitost a vztek, když jsem přijel… To teda není o tom, že jsem tě naštval a ublížil ti?“ 

„Ne. Je to o tom, že já ublížil tobě.“ Když mluví, hlas má jako samet. Noc byla jako samet. Není to název nějakého filmu?  

Promnu si spánky. „Jo,“ přikývnu, „tak jsme si ublížili navzájem a můžeme jít dál,“ zkusím to, ačkoli je to předem prohraná bitva. Ona to ani není bitva, jako spíš vzdávání se. Nás dvou. A k tomu mě napadne další totálně bizarní myšlenka – Budu si ještě někdy čistit zuby jeho kartáčkem, nebo to dneska bylo naposledy?  

Povytáhne obočí, to, kde má piercing. „Tím dál jako myslíš co?“ 

Přitom to je do očí bijící, pane bože, i kluk jako Rivera, který o mně neví vůbec nic, si toho všimnul. Zním teda trochu podrážděně, když odpovídám. „Ale no tak, ty víš, co k tobě cítím.“ 

Lukas zničehonic vstane, sebere mobil a koukne na displej. Asi jenom kontroluje čas, jestli už mi ho nevěnoval příliš. Lukas je zásadový, rovný, nerad chodí pozdě na tréninky.  

Pak ale mobil vrazí do kapsy a trochu hystericky se uchechtne. „Skvělý. Takže ty si myslíš, že si teďka vesele padneme do náruče a všechno bude jako dřív? Ses asi posral.“ 

„Ne, nemyslím si, že to bude jako dřív,“ opáčím zvýšeným hlasem a taky si stoupnu, protože nechci, aby nade mnou měl převahu. Totiž, většinou jsem miloval, když byl nade mnou, ale tohle rozhodně není ten případ. „Bude to lepší. Už spolu budeme umět mluvit.“ Jenomže stejně jako mě napadne, že si za tím musím stát, prosákne do popředí jedna silná emoce. Nejistota. Najednou se přistihnu, že si žmoulám rukávy. „Ta pusa pro tebe byla vážně chyba? Nic to neznamenalo?“ 

Nenávidím svůj prosebný tón, kdy je slyšet, jak moc si přeju, aby mě přesvědčil o opaku.  

Pak spolu odejdeme do západu slunce.  

Ale tohle není film, takže když kouknu z okna, slunce už dávno vyšlo, schované za mraky, a furt je hnusně.  

„Znamenalo to, že se od tebe musím držet dál,“ vysvětlí Lukas a zas mu jdou krásně vidět černé kruhy pod očima. Po tom, co byl značnou část noci vzhůru, aby na mě dohlížel, musí být pekelně unavený. Prohrábne si vlasy a ty mu zůstanou trčet do všech stran stejně jako ve chvílích, kdy jsme se líbali, kdy jsme…  

Ach. Ale to byl taky kompletně jiný vesmír, že jo? 

„Teď mě poslouchej, Nigele. My dva se k sobě nikdy nevrátíme, protože se pro tebe nehodím. Ty potřebuješ někoho…“ Lukas rozhodí rukama, asi je pro něj těžké představit si, koho dement jako já potřebuje, nebo nevím, jak si to vysvětlit. „Vezmi si věci a běž.“ 

Něco ve mně se zlomí. Vím, že ho nemůžu a nechci prosit. Je tak hrozně zatvrzelý, že by to bylo jako jít proti zdi, a já sakra nemám tak tvrdou hlavu, abych se nerozbil.  

Už stačilo. Už mě to bolelo dlouho, všechny cesty vedly do skříně.  

Automaticky posbírám svoje věci a nastrkám je do batohu, který zapnu tak prudce, až málem utrhnu zip. I tentokrát se mi třesou ruce, ale to je spíš potlačovaným vztekem. „Tak zaprvé,“ řeknu pevně a hlas se mi navzdory vynaloženému úsilí trochu chvěje. „Když se chceš držet dál, netahej si mě do postele.“ Nelíbej mě. Nepředstírej. Nedávej, co si pak vezmeš nazpátek. „A zadruhé,“ dojdu k němu, nevím proč, asi aby viděl, jak moc se zlobím, „mi neříkej, co potřebuju a nepotřebuju, ty jeden… kreténe!“ 

Nečekám, až odpoví. Prostě vyjdu na chodbu a prásknu za sebou dveřmi, abych prakticky vzápětí stanul před nebezpečně svěžím Rourkem, který zrovna vychází z koupelny s ručníkem kolem pasu.  

Ale tunelové vidění, vlastně mě nijak nepřekvapí, že Lukas sdílí byt zrovna s kapitánem.  

„Čau,“ vypálím, aniž bych se tam kdovíjak zdržoval.  

A v zádech cítím Rourkeův pohled – možná ho náš menší výstup vzbudil – a slyším, jak trochu udiveně říká: „No čau.“ 

Nic nevysvětluju, proč taky, a za chvíli už sbíhám schody. Venku nepřekvapivě pořád lije. 

x 

Pozdě odpoledne jsem sám na pokoji a jím mastný burger z rychlého občerstvení spolu s čokoládovými sušenkami. Obojí zvlášť, nedávám si to do pusy najednou. Zas takové prase nejsem.  

Trénink jsem nechal daleko za sebou, spíš jsem tím tak proplul. Přišel jsem jako jeden z posledních, protože jsem se ještě stavoval u sebe pro věci, ale nikdo to nekomentoval.  

Lukas věnoval mnohem víc pozornosti bruslím než mně.  

Rourke se choval, jako kdybychom se ráno nepotkali, což ho šlechtí.  

Většina kluků vypadala, že má po včerejšku pořádnou kocovinu, a ústředním tématem rozhodně nebyla moje a Lukasova nepřítomnost, ale včerejší sázka mezi Devim a Fosterem, kdo toho vypije víc. (Foster se šel uprostřed cvičného zápasu vyblít.) 

A teď jsem tady, zpátky ve své náladě, kdy na sobě mám navlečenou mikinu a čumím před sebe, zatímco si olizuju prsty od rozteklého sýra. No není to krása?  

Tentokrát vsadím klidně svoji hokejku, že nikdo nepřijde, aby mě odtud vysvobodil, kdepak, rytíř s číslem třicet devět se drží dál, protože se pro mě nehodí. Ačkoli se ještě včera tvářil, že by za mnou skočil klidně do pekla. Nevím.  

Nevím do prdele, co si o tom myslet, tak jím. 

Jídlo je jedno z největších pozitiv téhle brutální tréninkové zátěže, protože toho můžu sežrat, kolik chci, a nepřiberu ani deko. To už jsem vyzkoušel během Vánoc. Vsadím se, že bych se mohl klidně naložit do vany plné kyselých hadů a postupně jim ukusovat hlavy a nic by se nestalo.  

Máma při poslední návštěvě řekla, že to není fér, tak rychle spalovat.  

No ale život očividně není fér nikdy. Někdo může žrát a za někoho rozhoduje jeho bývalý, co je pro něj dobré.  

Jsem… Překvapuje mě, že mám v sobě pořád tolik vzteku, ale při bližším zkoumání přijdu na to, že jsem prostě jenom odmítnutý a zraněný a překvapený. Překvapený tím, že Lukas celou tu dobu vážně bere vinu na sebe. Přitom jsem za to mohl hlavně já, respektive ta slova vyšla z mojí pusy. Řekl jsem mu: „Já na tohle nemám. Možná bude lepší, když se teda rozejdeme.“ 

Ačkoli jak nad tím tak přemýšlím, zatímco okusuju oplatku, abych slíznul čokoládu, nejspíš jsem to řekl jinak.  

Pravda je, že jsem byl tenkrát dost v prdeli. Ten den mi trochu splývá, už je to navíc dlouho, celá věčnost, kdy jsem… 

Čekal jsem na Lukase, který měl přijet ze školy na víkend. Vlak měl zpoždění, tak dorazil později, než bylo v plánu. A já chodil na nádraží ode zdi ke zdi a pil jsem horkou čokoládu z automatu. Měl jsem sladké zuby, to si pamatuju. Ale možná jsem pil čaj. Ne, čokoládu. Rozhodně jsem měl sladké zuby, protože Lukas říkal, že jsem sladký, když mě líbal.  

Vypadal unaveně, jenže to mě nijak extra nepřekvapilo, jelikož od chvíle, co se dostal do Ardenu, vypadal unaveně pořád. Dřel. Mohutněl. Byl krásně vysekaný. Byl sen.  

I když přijel pozdě, chtěl se mnou jít na led. Vlastně chtěl jít na led mnohem víc než já.  

Myslím, že jsem byl předtím u Gastona, ale nejsem si jistý. Gaston tenkrát hodně vyplňoval moje dny a s Lukasem jsme o tom tolik nemluvili.  

Kdo chce mluvit o umírání?  

Jo a byl leden, konec ledna, kdy moc nechumelilo, vlastně takové podobně uchcané počasí jako teď, když vyhlédnu z okna.  

Myslím, že jsem hrál jak brambora, furt mi utíkaly myšlenky a Lukas mě napomínal, abych se soustředil. Abych se snažil, protože se musím dostat do Ardenu, být s ním na pokoji, v týmu, v jedné posteli. A já se fakt snažil, většinou… Zpětně si tím nejsem jistý. Ale musel jsem se snažit, když jsem teď tady, na jedné z nejprestižnějších univerzit a oprašuju si ruce od sušenek, ne?  

Lukas říkal, abych přidal. Byl lepší, nejlepší. S týmem nás čekaly poslední dva zápasy. Nebo vlastně tři. A že musím ukázat, jak dobře chytám, taková moje poslední šance, protože na to budou všichni koukat a tak, no a jak to podával, měl jsem skoro pocit, že budu v celostátní televizi, takže jsem se nad tím usmál.  

Nebo jsem se možná v jednu chvíli hystericky smál jako debil.  

A pak jsem brečel. Už si nepamatuju to pořadí.  

Z přemýšlení mě vytrhne Moore, který si zapomněl mobil. Prý má sraz s Andy a ani trochu se nepodiví nad tím, že kempuju na koberci a jím. Využiju toho, že je tady, a rovnou se zeptám, kolik zápasů jsme tenkrát ještě měli odehrát.  

Prý čtyři, ale neví to jistě.  

Sní mi dvě sušenky, kousne do burgeru a jde pryč.  

No každopádně.  

Asi jsem tenkrát řekl Lukasovi, že je toho na mě fakt moc. Uvnitř jsem se úplně sypal. A na něj toho bylo taky moc, protože začal křičet. Mluvil o našem plánu a trochu mi vyčetl, nebo možná hodně, že přijel ze školy a šel se mnou hrát, aby mi pomohl. Na což jsem mu odsekl, že jsem se o to neprosil, nebo jsem neřekl nic a jen jsem si v té brance olizoval sopel, nevím. Možné je všechno.  

Hádali jsme se. Hádali jsme se tak strašně jako nikdy předtím. Řekli jsme si věci, kterých jsme litovali, nebo aspoň já určitě. A nejhorší z nich byla: „Tak se teda rozejdeme, když ti to tak ztěžuju!“ 

Nebo ještě jinak, do háje, kdybych si tak pamatoval, co jsem na něj zařval. Ale změnilo by to něco?  

Důležité je, že jsem nic z toho nemyslel vážně, zpětně to vím, zpětně bych si radši ukousnul jazyk, než abych ho od sebe odehnal. Jenomže o to právě šlo. Teď už to vidím. Než jsme se rozešli, odháněli jsme jeden druhého docela dlouho. Fakt, že on byl tady a já tam… 

Nezáleží na tom, jak jsem to řekl, ale prostě jsem to byl já. 

To já použil slovo rozchod a hned nato jsem se úplně složil. Jedna z nejhorších úzkostí v mém životě, kdy jsem nemohl dýchat ani se pohnout. Už jsem ani nebrečel, bylo to naříkavé táhlé cosi.  

A Lukas se otočil a odešel. Ještě ten den si mě všude zablokoval. Tečka. Konec příběhu.  

Unaveně odstrčím sušenky a opřu se úplně stejně, s hlavou položenou na Mooreově posteli, jako když mě tady Lukas včera našel. Za oknem slyším déšť, který neustává.  

Třeba to bylo úplně jinak a moje paměť všechno zkresluje. Na to beztak existuje nějaká studie, že se vzpomínky časem mění. Pořád nedokážu pobrat to, co Lukas řekl dneska, vinu, která prosákla do jeho hlasu. Kdy jsme nejspíš oba žili v úplně jiném vesmíru – v tom mém jsem za náš rozchod mohl já a myslel jsem, že mě nenávidí, v tom jeho bylo užírání se a přesvědčení, že je to tak dobře, že to posral on, že spolu nemáme být. Tisíc dalších zkurvených že, kvůli kterým zrovna teď ztrácím chuť k jídlu.  

Zmuchlám obal od burgeru a natáhnu se na zem, sleduju strop a představuju si, že tam není a já vidím ven. Nebe je nekonečné a černé.  

Přemýšlím, jaký je vesmír, kde spolu ten druhý Nigel a Lukas zůstali a nikdy se nerozešli. Kde spolu dokázali víc mluvit, den po té hádce se potkali a jeden druhému se omluvili za všechny škaredé věci, které si řekli. Prostě vesmír, kde jsou spolu na věky věků a láska překoná úplně všechno.  

Procházím si příběh tohohle Lukase a Nigela jako pohádku na dobrou noc. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥