Szabi

Nemám tušení, kolik je hodin. Ležím s peřinou napůl zmuchlanou mezi nohama, objímám ji a civím do zdi. Snažím se moc nevrtět, aby Moore nepoznal, že jsem vzhůru, a poslouchám, jak chodí po pokoji a hledá peněženku a mobil. Slyším jeho kroky, když se rozejde ke dveřím, u kterých zaváhá. „Nigele,“ sykne. „Jdeš na to pivo, nebo jak?“ 

Rozespale zamumlám: „Nejdu.“ 

A protože Moore už mě za ty roky aspoň trochu zná, nezkouší mě přemlouvat a tentokrát si ani nijak nerýpne, že jsem důchodce, který si chodí lehat brzy. Bez dalšího slova vyjde na chodbu a zavře za sebou.  

V pokoji je rázem ticho, stane se z toho takové vakuum nebo možná kobka. Zkusím si lehnout na druhý bok, ale stejně mám divný pocit, tak nakonec odevzdaně slezu a otevřu okno. Spolu se studeným vzduchem dovnitř proudí i různé zvuky a vzdálený smích nějakých holek, což je mnohem lepší než neslyšet nic. 

Seberu jednu z mikin, které mám hozené na židli, a přetáhnu si ji přes hlavu. A když jsem v tom, rovnou si nasadím i kapuci, protože mám ještě pořád vlhké vlasy ze sprchy.  

Projíždím jednotlivé kontakty v mobilu. Přemýšlím, komu bych zavolal. Na jednu stranu bych s někým mluvil strašně rád, na druhou stranu mě to ale hrozně děsí a obtěžuje a vysírá zároveň. Tak mobil zase položím na stůl a sám se svezu na zem vedle postele. Nohy natáhnu před sebe a přemýšlím, co teď.  

Mohl bych vylézt zpátky na postel a zkusit usnout, jenomže spolu s únavou pociťuju ten nepříjemný, dobře známý pocit nabuzení. Nakonec je teda jedno, že jsem si kafe nedal. Stejně mám dojem, že jsem vypil rovnou tři.  

Přistihnu se, jak poklepávám nohou. Zakloním hlavu, opřu se o Mooreovu postel a zírám z okna. Kdyby se mě někdo zeptal, kdybych se sám sebe zeptal třeba i já, a to říkám schválně, protože před sebou fakt nemám co skrývat, kdyby prostě někoho zajímalo, proč tady najednou sedím jako placka místo toho, abych se šel s ostatními bavit, těžko bych hledal odpověď.  

Já prostě nemám sílu. Někdy mi přijde, že už to ustojím, a pak stačí… Vlastně nevím, z čeho ten pocit pramení, ale najednou je moje psychika tak hrozně křehká, až mě to děsí.  

A přitom mě štve, když se o mojí generaci píše jako o přecitlivělých idiotech. Protože co je špatného na tom něco cítit? Za předpokladu, že vás to nerve na kusy.  

Asi v tomhle pokoji, v téhle poloze, počkám, než přijde sobota. Pak posbírám poslední zbytky sil, zavážu brusle a vyrazím na led. Nebo to udělám v opačném pořadí. Vyrazím na led, zavážu brusle a posbírám se.  

Jít v bruslích přes kampus by byl trochu voser.  

Napadne mě, že bych z batohu vytáhnul zmuchlaná sluchátka a pustil si písničky. Něco, co by báječně ladilo s momentální náladou. Celá ta filozofie typu teď jsem šťastný šla kamsi do kopru, protože teď je hlavně velké prázdno.  

Nejdřív to byla jenom tečka, úplně nenápadná, čmárnutí tužkou. Ale postupně se začala zvětšovat, až je to skleněná kulička, je to puk, je to fotbalový míč, je to tak velké, až v tom zmizím. Přitáhnu kolena k bradě.  

Je to jenom úzkost, kterou znám. A i když zrovna nelapám po dechu a tentokrát mám pocit, že přišla ruku v ruce s depresí a divnou paralýzou, opakuju si: Jenom úzkost. Vtáhnout vzduch do plic. Jenom pitomá ubohá úzkost. Dlouze vydechnout.  

Vím, že odezní. Všechno odezní. Život je a pak najednou není.  

Na světě je tolik ztracených a smutných lidí, že to prostě něčí štěstí nemůže vyvážit. I když se říká, že štěstí je věc rozhodnutí, je přece jiné rozhodovat se v čistém a uklizeném pokoji než ve světě, kde nemáte kam složit hlavu a každá vteřina je boj.  

Ale možnost zvolit si štěstí mě neuklidní. Spíš si přijdu jako totální pičus, že se mám tak dobře a stejně šťastný nejsem. 

Mám úplně ledové ruce, tak přes ně přetáhnu rukávy. Se zakloněnou hlavou poslouchám, jak venku fouká vítr. Skoro ani neslyším, když po neuvěřitelně dlouhé době – můj mozek mezitím stačí zabřednout do dalších sraček – někdo zaklepe na dveře. Srdce vynechá jeden úder, protože první, co mě logicky napadne, je, že se něco stalo. 

Něco se stalo. 

„Kdo to je?“ řeknu pevně. Nejsem si jistý, jestli Moore vůbec zamknul, když odcházel a… Odpověď přijde vzápětí, protože se dveře od pokoje otevřou.  

Dovnitř vejde Lukas a pohled jeho očí je vševědoucí, jako kdyby čekal, že mě přesně takhle najde. Na zemi, jak se utápím.  

Trhnu hlavou, zkouším civět jinam a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Nechci brečet, jen protože přišel, protože mě tak dobře zná. Ale třeba nepřišel vůbec kvůli mně a jenom si chce půjčit propisku. Ta představa mě vlastně pobaví.  

Periferně vidím, jak jde do koupelny a za chvíli se vrátí se sklenicí vody a stočeným ručníkem, který namočil. Obojí mi podá a sedne si vedle mě, jeho černá zimní bunda zašustí. 

„Jak špatný to je?“ 

Napiju se a vodu položím. „Nic moc,“ přiznám váhavě. Ručník si přitisknu na čelo. „Díky.“ 

Lukas se uchechtne. Takhle zblízka voní zimou a venkem a taky peprmintovou žvýkačkou. Na to, že dneska na ledě určitě makal jako blázen, je nezdravě svěží. Až když se na něj zadívám pozorně, všimnu si, že má trochu kruhy pod očima. „To sis měl dát za krk na uvolnění,“ vysvětlí. „Četl jsem o tom v měsíčníku Úzkost a já.“ 

Zaksichtím se. Vím jistě, že pokud by takový měsíčník existoval, už dávno bych ho odebíral. Ale stejně poslechnu a ručník si strčím za krk, takže teď máčím Mooreovi polštář.  

„No tak jo, tak to dělá moje máma,“ přizná Lukas. „Vždycky mi cpe mokrý ručník za krk. Kde máš batoh?“ 

Ručník příjemně chladí, navzdory tomu, že mi až doteď byla docela zima. Všechno se očividně zase hrozně rychle mění. „Vždyť já tvoji mámu přece znám,“ řeknu unaveně. „Proč batoh? Přišel sis půjčit batoh?“ Narovnám se a ručník sklouzne na zem. „Někam jedeš?“  

Moje srdce letí z nuly na sto, když mě přemůže strach z toho, že by po tom, co přišel, mohl stejně rychle odejít.  

Přece jsme si slíbili, že odteď tady jeden pro druhého budeme. Anebo ne?  

Lukas vstane a bunda znovu zašustí. Dojde ke skříni, chvíli se v ní přehrabuje, načež vytáhne svoji mikinu, tu, kterou mi dal. A než si o tom stačím cokoli pomyslet, hodí mi ji. „Půjdeš spát ke mně,“ oznámí nekompromisně. „Takhle tě nemůžu nechat samotného a fakt nepotřebuju trávit noc s Moorem v pokoji.“ Sebere batoh a znovu zmizí v koupelně.  

Kdykoli jindy by mě tohle sdělení nejspíš úplně odpálilo, ale dnes je to hodně… Dneska to prostě jenom přijmu. Lukas Logan chce, abych spal u něj a já za tím nevidím tisíc dalších věcí. Poslušně a odevzdaně si přetáhnu mikinu přes hlavu, takže mám dvě, takže jsem jako ten největší tučňák ze všech a měl bych se odstěhovat na Antarktidu. 

„Nevěděl jsem, kterej kartáček je tvůj, tak si půjčíš můj,“ oznámí Lukas. „Je něco, co fakt potřebuješ?“ 

Pokrčím rameny, protože mě nic nenapadá. „Trenky,“ nadhodím do placu.  

Lukas znovu zaloví ve skříni a vytáhne černé boxerky, jedny z těch, které nikdy v životě neviděly jiná péra než to moje a jeho. Nacpe je do batohu, ten zapne a přehodí si ho přes rameno. Pak ke mně natáhne ruku, aby mi pomohl vstát.  

Přijmu ji. Má trochu studené dlaně. Pevný stisk. Důvěrně známé prsty. „Víš to jistě?“ pronesu a přesně netuším, na co se ptám.  

Víš jistě, že se o mě chceš starat? Víš jistě, že bych měl jít k tobě po tom, co mezi námi bylo? Víš jistě, že tímhle nepřekračujeme tu křehkou hranici, kterou jsme vytvořili teprve nedávno? Víš jistě, že je dobrý nápad brát k sobě kluka, který po tobě pořád tak touží, až ho to bolí? Víš jistě, že bys neměl být se svým vlastním klukem a místo toho se starat… 

Dobře, už jsem zase na začátku.  

Lukas mě vytáhne na nohy. „O tomhle nebudeme debatovat,“ zakroutí hlavou.  

A tak si nazuju boty a poslušně za ním vyjdu z pokoje, jdeme dlouhou chodbou a pak dolů, přes park, pomalu přes celý kampus. Nohy mě bolí, ale daří se mi tolik to nevnímat.  

Zkouším to sám sobě zjednodušit a myslím na další krok. Podobně jako když se během zápasu soustředím na puk.  

Mlčím. Sněží a park je krásný. 

Lukas celou dobu mluví o seriálu, na který znova kouká. Kabinet kuriozit. Nenuceně a klidně popisuje díl s názvem Pitva, a i když z toho děje ve finále nevím vůbec nic, melodie a tón jeho hlasu mě uklidní.  

Vlastně po cestě promluvím jenom jednou, a to když se vyděsím, že jsem si nevzal mobil. Takže kdyby se něco stalo, nebudu ho mít a… Lukas rozepne batoh a ukáže, že vzal nejenom můj mobil, ale taky nabíječku.  

x 

Je to úplně obyčejný studentský byt, kde jsou tři pokoje, společná kuchyň a koupelna. Lukas má pokoj hned vlevo, vede k němu malá chodba a uvnitř to vypadá skoro úplně stejně jako v pokoji v bytě, kde bydlel s mámou.  

Na zdi má plakát a na něm je Mike Modano, jeden z nejlepších střelců NHL. Pod ním visí rozpis tréninků a na židli u psacího stolu se povaluje taková hromada oblečení, že by se do ní v případě nouze snad dalo i schovat a nikdo by nás nikdy nenašel.  

Celé místnosti dominuje postel, trochu větší, tak, aby se na ní pohodlně vyspali dva lidi. Peřina je zmuchlaná a mě to nepřekvapuje. Lukas nesnáší stlaní a skládání.  

Sednu si na kraj matrace a skloním se, abych si rozvázal boty, jenomže Lukas je rychlejší. Poklekne a začne mě vyzouvat. 

„To fakt nemusíš,“ vyjedu prudce.  

Protože kurva nejsem nemocný, abych potřeboval tenhle typ pomoci. Nejsem nemocný jako kluk, kterému jsem vázal brusle, jako… Já na to nechci myslet.  

Odhrnu si černé vlasy z obličeje. Je mi prostě jenom hrozně špatně. To pomine.  

„Sklapni,“ řekne Lukas. Sundá mi boty a nechá je pohozené vedle postele. „Budeš spát v těch mikinách, nebo je chceš sundat?“ 

Neodpovím a rovnou si je začnu sundávat, protože v pokoji je celkem teplo a já se nechci uprostřed noci vzbudit zmáčený potem. Když je mi během spánku přehnané horko, mívám navíc dost hnusné sny.  

Stáhnu si mikinu, kterou mi dal Lukas, i tu, kterou jsem měl pod ní. Zůstanu v modrém tričku s krátkými rukávy. A nevím, co teď.  

Ale možná stačí, že to ví Lukas. Naznačí mi, abych si lehnul, a sáhne pro peřinu, celého mě zachumlá. Chci se zeptat… na cokoli, třeba jestli nebude divné mluvit spolu, když k němu ležím zády, jenomže pak mi to vlastně přijde tak přitrouble srandovní. O čem bych s ním měl mluvit? Je to jenom úzkost a ta skončí. Všechno skončí.  

Božeee. 

Pevně semknu víčka a slyším, jak Lukas zahazuje bundu. Vzápětí ucítím na matraci další váhu, když si lehne vedle mě, ale ne tak, aby mezi námi zůstalo místo. Lehne si naopak neuvěřitelně blízko, jeho tělo kopíruje moje tělo a pak mi jemně naznačí, abych nadzvednul hlavu. Prostrčí mi ruku pod krkem a dlaň nechá volně položenou na mém hrudníku.  

Přitahuje mě k sobě a je tak pevný a hřejivý a zároveň mě skoro drtí. 

Miluju ten pocit.  

„Vím, že ti to tak nepřijde,“ zamumlá tiše, „ale všechno bude v pořádku.“ 

„Dobře.“ Koukám do šera pokoje, sleduju obrysy nábytku a nevím, co vlastně hledám. Jestli přítomnost toho druhého kluka. A jsem tak rád, že je právě teď nepřítomný, skoro mi přijde, že ani neexistuje.  

Únava svádí boj se šílenstvím, ale v objetí Lukase Logana pomalu vyhrává a já cítím, jak moje tělo těžkne.  

„Můžu ještě něco udělat?“ zeptá se Lukas. 

Zakroutím hlavou do povlaku polštáře a do jeho paže. Na temeni cítím horký dech. „Prostě mě jenom drž,“ zašeptám. 

x 

Zdá se mi dost divný sen o kopačkách a taky o masovém vrahovi. Takže se nedá říct, že bych se vzbudil s tou nejlepší náladou, ale přece jenom… Povlečení voní jako Lukas a v pokoji je příjemně, ačkoli už mě nikdo neobjímá.  

Ležím s vyhrnutým tričkem a peřinu mám skopnutou někde v nohách. Jediné světlo představuje displej mobilu, do kterého Lukas kouká.  

Sedí hned vedle mě, opírá se o čelo postele a vlasy má rozcuchané. Ale sotva si všimne, že jsem se probudil – a moje zívnutí je toho důkazem – okamžitě mobil vypne a odloží ho.  

„Ahoj,“ řeknu a takhle po probuzení zním trochu chraptivě.  

„Čau,“ odpoví. 

Chvíli mlčíme a já nevím, co bych měl říct. Jestli mu mám poděkovat za to, že pro mě přišel, vytáhnul mě z mého osobního pekla a pustil mě k sobě. Takže zvolím kompromis a zeptám se: „Můžu si u tebe skočit na záchod?“  

„Ne, musíš to držet až do rána.“ 

Ani neplýtvám energií nad tím, abych protočil oči. Místo toho se vyhrabu z postele a vyjdu do chodby. Čím víc si zvykám na tmu, tím snáz se v ní orientuju. Dost možná budu za chvíli jako kocour. A po cestě si skopnu malíček jenom jednou, než přijde nápad rozsvítit. 

V koupelně na mě ze zrcadla civí bledý obličej. Skoro bych se vyděsil, po všech těch dílech Supernatural, kdybych neměl jistotu, že jsem to vážně já. Opláchnu se a na umyvadle najdu ústní vodu, tak si aspoň vykloktám, abych se zbavil nepříjemné pachuti.  

Kdyby se mě někdo zeptal, jaký kartáček je Lukasův, pravděpodobně bych vybral ten správný. Ten s nejrozdrbanějšími štětinami, které trčí do všech stran. Z toho jsme si vždycky dělali srandu, že zatímco mně by kartáček vydržel klidně půl roku, ten jeho zvládne snad jenom pár vyčištění, než se rozjede.  

No ale stejně to odmítám riskovat. Představa, že bych použil kartáček někoho cizího, je dost nechutná. 

Když se o chvíli později vrátím s podstatně lehčím močákem do pokoje, najdu Lukase, jak leží na posteli a podpírá si hlavu. Lehnu si, a přestože mu nevidím do obličeje a nedokážu rozeznat jeho rysy, mám je vypálené do paměti. Přísahal bych, že mě pozoruje. 

„Proč nespíš?“ nadnesu. 

„Mám říct pravdu? Nebo ti bude stačit, že jsem nemohl usnout?“  

Naklepu si polštář, ale pak si taky podepřu hlavu. Lukas leží tak blízko, že když promluví, cítím jeho dech na tváři. „Pravdu,“ rozhodnu, protože předpokládám, že to bylo z jeho strany dost nadnesené a žádné šílené tajemství se nekoná. 

Takže mě samozřejmě trochu překvapí naléhavost a zároveň částečná rezignace v jeho hlase. „Tenkrát jsem to posral a nechal tě v tom nejhorším stavu samotného,“ vysvětlí, „ale to už neudělám. Jasné? Prostě… Jsem tady.“ 

„Lukasi,“ začnu. Nechápu, co tohle všechno znamená, jestli má prostě jenom výčitky, ale on mě okamžitě umlčí.  

„Nech si to svoje Lukasi. Radši mi řekni, jak se cítíš. Máš hlad? Když tak je tam zbytek lasagní.“ Zvedne ruku, nejspíš aby ukázal ke dveřím, a tím pádem ke kuchyni.  

„Ani ne.“ Zkouším ignorovat svoje srdce, které nepřestává pokládat tu samou otázku, čím dál naléhavěji. Co tohle všechno znamená? Ale já přece nevím! Kdybych to věděl, asi mě to tolik nepálí. „Je to lepší. Bylo to všechno tak hrozně najednou. Myslel jsem, že už to zvládám mnohem líp.“ Krátce se odmlčím. „Od chvíle, co jsem přijel, mi takhle blbě ještě nebylo.“ 

Vlastně jsem byl dost naivní, když jsem se upínal k tomu, že si úzkost třeba sbalila kufry a šla otravovat někoho jiného. 

„Nebyls to tenkrát ty, kdo mi říkal, že to nikdy nezmizí? Že to vždycky bude tvoje součást?“ 

„Jo,“ přiznám, „ale to neznamená, že jsem nedoufal, že bych pro jednou nemusel být mentál. Čím jsem starší, tím některé situace zvládám líp, no ale někdy mě to smete.“ Zakroutím hlavou, i když netuším, jestli to může vidět. „Nemusíme to rozebírat. Víš, jak to je. Nemá to nějaký velký důvod. Prostě se to děje.“ 

Aspoň k tomu nedošlo při zápase. 

Třeba bych to ustál, ale můžu si být jistý? Můžu si být v životě aspoň něčím jistý? 

„Jo, já vím,“ řekne Lukas a v jeho další otázce zaslechnu opatrné pobavení. „Zvládáš líp?“ 

Chci ho strčit do hrudníku, ale dlaň mi sjede na jeho břicho. Pevné břicho. Teda ono bylo vždycky pevné, ale já neměl tak dlouho sex a… Tak ruku okamžitě stáhnu. „Náhodou zvládám,“ řeknu rychle. „Už mě nestresuje úplně všechno, ale stejně jsem myslel, že bych… To je jedno.“ 

„Ježišmarja, tak to řekni.“ 

Jeho brutálně černé oči dokonale splývají s tmou, tak asi nemá cenu hledat jejich pohled. Ale stejně věřím, že do nich právě teď upřeně zírám. „Myslel jsem, že bych měl možná zkusit terapii.“ 

Kdysi jsem o tom s Lukasem mluvil a nějak to vyšumělo. Nevím, proč jsem se k tomu nerozhoupal. Možná jsem se prostě jenom bál, že tím definitivně potvrdím, že mi něco je. Ale mně fakt něco je, v tom je ten vtip. 

„Tak jo,“ odvětí Lukas nenuceně, v jeho hlase není ani stopa zaváhání. A mě strašně uklidní, že je v tomhle na mojí straně a nic mi nevymlouvá. Ne že by mě tím překvapil, ale stejně. Slyšet jeho stanovisko je prostě příjemné. „Domluv se s Kinseyovou. Myslím, že Fosterovi někoho doporučovala. Zahrne ti to do rozvrhu, v tomhle je dost chápavá.“ 

„Možná jsem to měl zkusit už dávno.“ Třeba by byl můj život o tolik lepší, nebo ne o tolik, ale už by to nebyl takový bordel. Být ve svojí hlavě by neznamenalo brát si vysoké holiny, abych se přebrodil myšlenkami. Nebo bych v sobě tím povídáním otevřel tolik děsných věcí.  

A nechci na to myslet, ne teď, když se mě znovu začíná zmocňovat únava. Tak přátelsky nadhodím: „Příští jídlo platím já, i kdybych chytil úplně všechno.“ 

Za to, žes mě u sebe nechal.  

„Platí.“ Lukas se svalí na záda a zívne.  

Zas mlčíme, ale poznám, že nespí. Váhavě si přilehnu blíž, všechno pomalu, kdyby mě chtěl odstrčit, a položím mu hlavu na hrudník. Dřív jsem takhle lehal často. Jeho bušící srdce mě uklidňuje.  

Ležím trpělivě, cítím, že se pod tím důvěrným gestem celý napnul.  

Buch. Buch-buch. 

Ale postupně se uvolní, dlouze vydechne… a přivine mě k sobě. Konejšivými pohyby mě začne hladit na zádech.  

Prázdnota, která se rozpínala úplně všude, s každým dalším pohlazením mizí.  

Všechno se mi vrací. Hlavně ty krásné věci. Tisíce Lukasových úsměvů, když se jeho tvář projasní. Když začne mluvit o něčem, co ho zajímá, a přitom divoce máchá rukama. Když vyhraje a má z toho až dětinskou radost. Když je nesnesitelně protivný a nechce s nikým mluvit, ale mě vždycky pustí dál.  

Je to takový pohled do minulosti, ale zrovna teď leží Lukas tak strašně blízko, jeho tělo hřeje, tričko voní a já se propadám do stavu beztíže.  

Zvednu k němu hlavu. 

Koukáme na sebe a on se potom nakloní blíž, vnímám jeho dech, pootevřené rty… A sám nedýchám. Mám strach, že když se pohnu, probudím se u sebe v posteli a dojde mi, že je tohle všechno jenom sen.  

Ale Lukas nejspíš nepotřebuje pobídnout, nežádá o svolení. Položí mi ruku na zátylek, prsty zajede do vlasů a spolu s tím mě políbí.  

Okamžitě, jakmile poprvé pohne jazykem, spokojeně vydechnu. 

Lukas se přetočí na bok, aniž by se ode mě odlepil. Takže ležíme vedle sebe a líbáme se. Mám zavřené oči a tisknu se k němu. Za chvíli jsem úplně tvrdý, ale je mi to jedno. Nic neudělám, nechci to za každou cenu posunout dál – ačkoli tady moje péro rozhodně nesouhlasí – a prostě si jenom užívám Lukasovu blízkost.  

Že ho můžu pohladit po boku, zlehka ho kousnout do rtu, prohrábnout mu vlasy.  

Je to totálně blažený pocit.  

Líbáme se, dokud nemám úplně rozbolavělé a opuchlé rty a moje srdce nesladí rytmus s tím jeho. Asi vybuchnu, ale tentokrát z úplně jiného důvodu než předtím. A když ho hladím na břiše, ruce se mi ani trochu netřesou.  

Odtrhneme se od sebe teprve po hodně dlouhé době a on mě znovu přitáhne blíž, dlaň přitisknutou na mých zádech. Už si nic neřekneme. Lukas mě částečně zalehne a já vnímám, jak jeho tělo těžkne, jak se propadá do spánku a strašně bych to chtěl vidět, jeho spokojený úsměv. Přál bych si, aby se usmíval.  

Hraju si s jeho vlasy a koukám do tmy. Jsem ten nejklidnější člověk na světě.  

Totální zen.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥