Szabi

Spěchám k nádraží a snažím se nemyslet na to, že mě bolí hlava. Taková pulsující bolest mezi očima, jako kdyby se mi snažila vytlačit bulvy. Navíc několikrát málem uklouznu. Přes noc všechno zamrzlo, celý svět ustrnul v jednom okamžiku.  

Popruhy přeplněného batohu se mi zařezávají do ramen, cítím je i přes bundu, a studený vítr profukuje látkou čepice. Ale zatím ještě nechumelí. Počasí si to dost možná schovává na Štědrý den. Ani nevím, jestli má Arden zvláštní atmosféru, anebo jestli na mě s příchodem Vánoc všechno prostě jenom padá. Vědomí, že za sebou budu mít brzy celý semestr, a přitom mám pocit, že jsem teprve přijel.  

Poslední týdny se proměnily v dřinu a prapodivnou rozmazanou šmouhu, ze které mě ani návštěvy doma nedokázaly vytrhnout. A teď mám skoro pocit, že domů nejedu, ale že z něj odjíždím. Natolik jsem si tady zvyknul. Dost možná mi bude chybět i Moore, nicméně to nejspíš platí oboustranně – byl to jeho nápad, že se přes svátky sejdeme. Dáme hokej, protože ho očividně ještě stále nemáme plné zuby, a třeba s sebou vezmeme i Harrisona a namažeme si ho na chleba. Mooreova slova, ne moje. 

No ale to teprve bude. Zrovna teď spěchám k tomu nádraží a nesu velký papírový sáček a dva kelímky, kde jsou ovocné čaje. Pečivo v sáčku je ještě teplé. V noci jsem nemohl spát, k ránu jsem se čím dál častěji budil a pak mě nenapadlo nic lepšího než skočit do pekárny, aby měl Lukas Logan tu nejlepší možnou snídani. Protože já mu chci udělat radost a odmítám si to sám před sebou jakkoli obhajovat.  

Koneckonců, z toho mě určitě bolí hlava. Z nikdy nekončícího přemýšlení, co bych měl, neměl, co jsem udělal, neudělal, co si o mně kdo myslí, nemyslí. A Lukas tomu všemu vévodí jako samozvaný král. Úzkost si na sebe s oblibou bere jeho obličej, obléká si jeho výraz, propůjčuje si jeho gesta a oči. Kdyby se to alespoň dalo počítat na dny, ale já mám pocit, že jde spíš o vteřiny, kdy jsem v jednu chvíli přesvědčený, že je všechno ohledně Lukase za mnou, aby se to vzápětí překlopilo v pocit, že přece můžeme být kamarádi, a ten plynule vykrystalizoval v hořkosladké vědomí, že ho pořád miluju. A to se nakonec tak nějak pokaždé obrátí ve vztek, případně smutek.  

Podržím sáček i kelímky v jedné ruce a tou druhou si promnu kořen nosu, takže se málem ohodím čajem. Nádražní budova se rýsuje v dálce a částečně vystupuje z mlhy. Není tam moc lidí, jen pár osamělých postav. Většina z nich odjížděla včera, včetně Nelsona, a další nejspíš pojedou později. 

Ještě pořád se rozednívá a lampy zhasly teprve před chvílí. Napadne mě, jestli tam Lukas vážně je. Jestli si ze mě náhodou neudělal legraci. Ale to mi zároveň připadá hrozně nedospělé, hlavně po tom všem, co jsme spolu prožili. A než nad tím začnu zbytečně přemítat a pootevírám dveře do minulosti, zahlédnu ho, jak postává před velkou tabulí, kde je rozpis odjezdů vlaků.  

Na okamžik zpomalím a vychutnám si ten moment, že na mě čeká. Oblečený ve školní bundě a s černým kulichem. Cestovní tašku má ledabyle přehozenou přes jedno rameno.  

Je v tom něco… Ale nesmím se tím sentimentem nechat sežrat. Radši přidám do kroku a ignoruju, jak mi v hlavě při každém došlápnutí zaduní.  

„Jdeš pozdě,“ oznámí Lukas suše.  

„Jak to? Říkal jsi v šest.“ Podám mu jeden z kelímků. „Koupil jsem ti čaj.“ 

Vezme si ho a ušklíbne se. „Je šest nula jedna.“ Aniž by dodal třeba ještě něco, rozejde se na nástupiště, kde dost fouká. Náš vlak už naštěstí stojí u kolejí, protože Arden je jeho výchozí stanice, takže můžeme rovnou nastoupit.  

Uvnitř je teplo. Jdu dlouhou uličkou za Lukasem, prolézáme jeden vagón za druhým a hledáme prázdné kupé, nebo aspoň kupé, které by vyhovovalo jeho nevyřčeným požadavkům. Když do jednoho konečně zapadne, zavře za námi a mně se bůhvíproč sevře srdce očekáváním, skoro jako kdyby mě měl okamžitě natlačit na sedadlo a začít vysvlékat. Pitomé zrádné srdce. Nevím, co ho to napadá. I kdyby se to stalo, moc bych se styděl, než abych to dělal ve vlaku.  

Lukas navíc zrovna teď nepůsobí jako někdo, kdo by do toho chtěl praštit. Hodí cestovku na zem, pověsí bundu a čepici nacpe do rukávu. Pak si sedne a celkem klidně upije čaj. Tváře má zčervenalé zimou a vlasy mu trochu trčí. Celkově je sexy takovým tím neuvěřitelně iritujícím způsobem. „Vlastně bych měl být vděčnej,“ začne a poklepe na kelímek, „žes s sebou nepřitáhl i Moorea.“ 

Pověsím bundu vedle té jeho a nechám si šedou mikinu s klokaní kapsou. Batoh položím na sedadlo vedle sebe a shodit jeho tíhu je skvělý pocit. „Moore jede až zítra. Má dneska ještě rande s Bennetem,“ oznámím pobaveně. Rozdělám sáček a kupé provoní jahodový džem. Nabídnu Lukasovi a ten si jeden z koláčů automaticky vezme.  

„Zatím to s tebou celkem jde,“ oznámí, když si kousne. 

„No, ještě jsme nevyjeli.“ 

Vlak to nejspíš nějakým záhadným způsobem vycítí, protože se ani ne minutu poté ozve píšťalka a věci se dají do pohybu. Nástupiště necháváme pomalu za sebou. A já klidně ukusuju koláč, těsto je měkké a vláčné, a pozoruju Lukase.  

Nevím, jestli je tohle všechno víc magické, trapné, anebo prostě jenom v pohodě.  

„Jestli na mě takhle budeš čumět celou cestu, pošlu tě do jiného kupé.“ 

Než si stačím promyslet odpověď, vypadne ze mě: „Nemáš být tak sexy.“ Ale vlastně mě to ani neuvede do rozpaků. Dřív jsem mu podobné věci říkal docela často. Bože, mohl jsem mu říct úplně všechno, na světě není člověk, který by mě znal líp.  

A který by nade mnou tak často obracel oči v sloup. Jako právě teď.  

Nabídnu mu další koláč a sám si taky jeden vezmu. Po všech těch trénincích už si nepřijdu jako na začátku semestru, kdy jsem připomínal bochánek. Přehnaně se omezovat v jídle mi navíc připadá docela pitomé. Asi není ten nejlepší nápad házet do sebe nonstop gumové hady, ale zas, kdo jsem, abych si zakazoval koláče?  

Odkašlu si a opráším drobky z mikiny. „Takže… jak se máš?“ 

Lukas z nějakého důvodu – kterým stoprocentně není moje trapnost, děkuju pěkně – působí pobaveně. „Jde to.“ 

Chvíli sleduju budovy, které mizí v dálce, a užívám si pohled na hory. Ty vystupují z ranního šera, tyčí se do výšky. „Ten tvůj kluk…,“ zamumlám. „Je to někdo ze školy? Jste spolu dlouho?“ 

„Nigele, nebudeme se bavit o mém klukovi, dobře? Vlastně se nebudeme bavit o ničem důležitém. Prostě budeme tlachat o blbostech. To ti většinou jde dobře.“ Není v tom podráždění, ale spíš mírná únava.  

Opřu se temenem hlavy o sedačku a ze zubu vytáhnu zrníčko jahody. „To jo. Počkej, prosím tě…“ Nadechnu se a zkusím poskládat všechno, co mě zajímá. Je to vlastně taková lavina myšlenek uprostřed mojí roztříštěné mysli. „Miluješ ho?“ vyhrknu. „Jak často ho vídáš? Má rád hokej? Nechceš si promluvit o nás? Nemáš pocit, že je mezi námi ještě hodně nevyřčeného? Jsi rád, že jsme ve stejném týmu? Co se ti stalo, že nosíš ve sprše náplast? Stýská se ti někdy? Pojedeš s tím klukem na hory? Myslíš, že se můžu vyrovnat Riverovi?“ Hraně si otřu čelo, jakože jsem se z toho zpotil. „Uf, dobrý. Muselo to ven.“ 

Lukas zakroutí hlavou. Pohled jeho černých očí se do mě zapichuje s podobnou intenzitou, jako kdyby mě měl každou chvíli propálit. „Ty seš furt stejnej. Ale fajn. Odpovím ti na jednu otázku.“ 

Chci se zeptat, jestli na jakoukoli, ale pak mi dojde, že už to by byla jedna otázka, a tím pádem bych sám sebe uvrhnul do pasti. Jedna otázka je vlastně víc, než jsem čekal. Ale stejně si to neodpustím a poznamenám: „Vždycky jsem se mohl ptát na tři.“ 

Stejně jako tenkrát na chatě, kde mi Lukas řekl, že si mě všiml už ve čtrnácti. 

„To byla jiná doba,“ smete to ze stolu. „Teď máš jednu.“ 

Každá z těch otázek, které jsem položil, mi připadá zcela zásadní. Je těžké vybrat. Ale jak koukám na Lukasův obličej, jeho výraz, ruce… Napadne mě, že jedna otázka je přece jen nejdůležitější. Pronesu ji opatrně a pokorně a nejistě. „Stýská se ti po mně někdy?“ 

Lukas nepůsobí překvapeně. Nejspíš něco podobného čekal. Z toho, jak se tváří, nemůžu vůbec nic vyčíst, nepustí mě k sobě. Ale budiž mu ke cti, že velmi neutrálně odpoví: „Ano.“ 

A moje srdce buší takovou silou, že se možná protrhne.  

Mimoděk se dotknu hrudníku, což může působit maličko teatrálně, přiznávám, a znovu vyhlédnu z okénka. Jenom příroda, žádná stopa po civilizaci. Snažím se nedávat nic najevo.  

Ale ježišmarja. 

„Přestaň se tvářit tak samolibě.“ 

„Ty mi taky chybíš,“ řeknu, aniž bych na něj pohlédl. „Hrozně.“ 

Periferně zahlédnu, jak kroutí hlavou. „Na to jsem se zeptat nechtěl,“ opáčí. „Chci mít jinou otázku.“ Dopije čaj a kelímek vyhodí do malého odpadkového koše. Pohodlně se uvelebí, jo, už na něj zas čumím, ale něco v jeho chování naznačuje vážnost.  

„Dobře,“ přikývnu. „Ale máš taky jenom jednu.“ 

„Jak často teď míváš úzkosti?“ 

Překvapí mě. Spíš bych myslel, že se zeptá, jestli zvládnu aspoň na chvíli sklapnout, ačkoli na to odpověď určitě zná. Dokážu. I když jsem mu kdysi dávno tvrdil, že bych zvládnul mluvit i s pérem v puse. Nicméně… Jak často teď mívám úzkosti? Doopravdy se nad tím zamyslím. „Míň než dřív,“ odpovím pomalu. „Měl jsem delší dobu… Měl jsem fakt špatné období. Prázdno, kdy jsem nevěděl, kudy kam. Zlobil jsem se na tebe, pak jsem to vyčítal sobě a nakonec mi prostě jenom bylo smutno. Konec sezóny nějak divně prošuměl kolem. S Derekem jsme se přestali bavit, všechno bylo dost vzdálené. Věnoval jsem hodně času Gastonovi…“ Semknu čelisti, drtím stoličky proti sobě. „Věnoval jsem hodně času Gastonovi.“ 

Trochu se mi třesou ruce, tak odložím nedopitý čaj a vrazím je do klokaní kapsy.  

„Jasně,“ řekne Lukas opatrně. „Gastona je mi líto a chápu, že to pro tebe bylo těžké.“ Mlčí, možná si taky uvědomuje tu hutnou ovocnou vůni v kupé a že je tam najednou skoro nedýchatelno. Nebo to možná vnímám jenom já, protože on se po nějaké době přece jen ušklíbne. „Zbožňuju, jak se vždycky zeptám na jednoduchou otázku a ty mi k tomu dáš sáhodlouhou odpověď na něco, na co jsem se vůbec neptal. Ale dobře. Beru to tak, že teď je ti líp.“ 

Není mi líp. Ani teď, když jsme spolu, protože ačkoli je Lukas na dosah, zároveň je tak nedosažitelný, až mě to bolí ve slabinách. V překladu – jako kopanec do koulí.  

„Lukasi?“  

Odmávne to. „Vážná debata už skončila. Každý jsme měli svoji otázku. Takže jestli nechceš mluvit o počasí, hokeji nebo jídle, tak radši mlč.“  

„Ty ses taky nezměnil,“ odseknu. „Chceš ještě koláč?“  

„A něco slaného nemáš?“ 

Rezignovaně rozepnu batoh a vyskládám dvě obložené bagety, chipsy, které má Lukas rád, a samozřejmě dvoulitrovku coly light. Očividně jsem malá vlezdoprdelka. Ale úsměv na jeho tváři mě rozehřeje, i když mě pořád trochu štve, že moje pokusy o rozvinutí vážné debaty s takovou lehkostí zazdil. Na druhou stranu ovšem – copak se můžu zlobit, že nechce poslouchat o problémech svého bývalého?  

Ve spáncích mi nepříjemně tepe. Hodím mu lahev s colou do klína a vlastně vůbec nechápu, proč jsem pro sebe nekoupil sprite.  

Lukas spokojeně hrábne pro chipsy a roztrhne sáček. „Až do ledna žádné zdravé jídlo,“ oznámí. „Máš nachystané Supernatural?“ 

„Jasně.“  

Ještě včera jsem to do noci stahoval a spílal sám sobě, že jsem to v afektu smazal, když se mi polámalo srdíčko. Navíc mi dalo docela práci vybrat a hlavně najít ty vtipné díly.  

Obecně mám k tomu seriálu rozporuplný vztah. Znal jsem ho ještě předtím, než jsem poznal Lukase, ale nikdy jsem neviděl ani jeden celý díl. Přišlo mi, že bych se bál. K čemuž fakt došlo, protože některé díly jsou totiž hnus. Nicméně čím víc jsem jich viděl, tím víc jsem si na to tak jako zvyknul, líp to asi nejde popsat, a všichni ti duchové a démoni mě přestali tolik děsit. Paradoxně nejvíc jsem byl vyděšený u toho dílu, kde se ukázalo, že ve hře nebylo žádné nadpřirozeno, ale rodina totálních psychoušů, kteří unesli Sama, aby ho pak mohli lovit.  

Z lidí mám mnohem větší strach než z duchů. A konkrétně v tomhle díle se Dean o Sama tak hezky bál. Jejich vztah je na tom všem vlastně nejzajímavější. No ale kam tím vlastně směřuju… Prostě mě ten seriál už neštve, to jsem chtěl říct. V Lukasově konejšivé přítomnosti jsem zvládnul skoro všechny série, a že jich sakra je. 

Takže celkem ochotně, s jistou nostalgií, vytáhnu noťák. „Chceš se dívat teď hned? Nebo si zahrát karty? Ty jsem taky vzal.“ Ukážu mu balíček karet a už dopředu vím, co si vybere.  

Soutěživost je jedna z jeho nejotravnějších a nejroztomilejších vlastností zároveň. I teď se mu vyloženě odráží v očích. Všechno to sebevědomé čuráctví, že vyhraje. Přitom už vyhrál dávno. 

„Vau,“ řekne spokojeně. „Ty ses fakt dobře nachystal. Karty jsou fajn. Doufám, že seš připravenej na pořádnou porážku!“ 

„Tak jasně,“ ušklíbnu se. Nechám notebook notebookem a začnu míchat. „Hej, pamatuješ, jak jsme hráli přebíjenou a tys to nechtěl vzdát a nakonec to vyšlo na nějakých – kolik? – šest hodin!“ 

Lukas se upřímně rozesměje. „Ale vyhrál jsem, ne? Takže to za to stálo.“ 

„Jo, ale doteď to nechápu. V jednu chvíli jsi měl dvě karty! Jakože dvě karty.“ Zakroutím hlavou a začnu rozdávat. Svůj balíček karet pak zarovnám.  

„Nemohls vyhrát. Na tos měl až příliš velké štěstí v lásce,“ podotkne Lukas. 

„Au,“ řeknu dramaticky. „Tak jestli tvoje výhry byly odrazem našeho vztahu, tak jsem musel být fakt totální debil.“ 

„Evidentně.“ 

Šťouchnu do něj, ale on se jen ušklíbne. Pak jednu z karet vezme a vyhodí. „Teď ty.“ 

Hrajeme na malém sklápěcím stolku u okna a občas si podáme petku s colou, zatímco vlak uhání dál. A já si s každým dalším ujetým kilometrem přeju, aby nikdy nezastavil, aby pokračoval nejenom nějakých pět hodin, ale třeba i deset, třicet, sto. Aby se stal naší věčností. Třeba bychom v tom vlaku mohli žít. Mohl bych jako ve smyčce sledovat, jak je Lukas střídavě nadšený a navztekaný. 

Ale to jsem se asi zase jenom seknul na tom, že to nápadně připomíná staré časy. Každé z našich gest. 

Když míchám.  

Když se Lukas hádá, že jsem mu dal víc karet. 

Když se nedokáže ovládnout, a jakmile vyhraje, udělá: „CHA!“, až ho musí být slyšet i ve vedlejším vagónu. 

A jakmile mě napadne, že už to nemůže být lepší, snad jenom kdyby mě přitáhnul k sobě a políbil, za oknem začne sněžit. Sněhové vločky poletují ve vzduchu a dotváří zvláštní domáckou atmosféru. Kterou ani nenaruší fakt, že Lukas vyhraje i další hru, a přestože to pak na chvíli dorovnám, povede se mu totálně mě rozmáznout. Takže se tváří neuvěřitelně samolibě, zatímco rovná karty a ukládá je zpátky do krabičky.  

Kupé se stává naším malým světem, kam nikdo nemůže. Všude máme roztahané věci, dokonce jsme si zuli boty a sedíme se všelijak pokrčenýma nohama.  

Zatímco mluvíme o hokeji, sníme obložené bagety. A Lukas pak připomene Supernatural, takže pustím první díl, připravím noťák a přesednu si vedle Lukase. Nohy natáhneme před sebe a já se o něj při každém pohybu omylem otřu rukávem mikiny.  

Díl, kde Dean chytí žlutou horečku, jsme viděli alespoň třikrát, a to nepočítám, kolikrát to viděl Lukas, než jsme spolu začali chodit. Stejně se ale u scény s kočkou směje nahlas. 

Začínám být příjemně unavený, za což může určitě i topení, které jede naplno. Hlava mě pořád ještě trochu bolí, ale není to nic oproti tomu, s čím jsem se ráno vzbudil. Zívnu do rukávu a protáhnu se. Upadám do zvláštně otupělého stavu. 

„Jsi mnohem lepší než Rivera.“ 

To mě vytrhne. Zrovna běží úvodní titulky dalšího dílu a já si všimnu, že Lukas nekouká na notebook, ale na mě.  

Poposednu. „Tak to ani náhodou. Ale děkuju, že to říkáš.“ 

„V tomhle bych ti nelhal. Viděl jsem tě hrát mockrát a taky už jsem mockrát viděl Riveru. Rivera je dobrej, solidní, podává stabilní výkony, ale nikdy jsem ho neviděl dělat zákroky, jaké děláš ty, když máš dobrý den.“ 

Uchechtnu se. „To je pak otázka, co jako trenér chceš. Jestli stabilní výkon, nebo výkyvy.“ Protože co si budeme, já jsem jeden velký výkyv. Jsem houpačka, která se nestačila zastavit. Nebo prostě jenom kus provázku ve větru. Tak si jako vlaju. Což v překladu znamená, že jednou z té branky zdrhnu, jednou chytím pořádné dělo.  

Hraju už tolik let a ještě jsem nepřišel na to, co tvoří dobrého hráče, ale řekl bych, že konkrétně Rivera je tomu zatraceně blízko, mnohem blíž než já.  

Nečekám, že na to Lukas ještě něco řekne, ale on přece jen znovu promluví. „Každej trenér nakonec bude chtít brankáře, který umí zázraky, i když jen občas.“  

Strčím do něj ramenem. „Když to říkáš.“ Nakloním se pro colu, kterou má vedle sebe, a částečně na něj nalehnu, ale v ten moment mi to vůbec nedojde. Jenomže pak si uvědomím, je to jen vteřina, jak voní. Jsem mu takhle mnohem blíž než v autobuse cestou na zápas a jeho vůně je strašně známá a hřejivá. Tak tu colu beru docela dlouho, jenom abych v tom mohl setrvat.  

Pak zapadnu zpátky na sedadlo a piju, aniž bych se na Lukase podíval.  

Musí vědět, že jsem bral tu lahev nesmyslně dlouho. Ale nic neřekne. Zato já mám na jazyku najednou hodně věcí, krom bublinek. „Víš co? Teď mi dochází, nebo prostě ne teď, ale od chvíle, co jsem nastoupil, tak chápu, žes musel v prváku šíleně makat. A tys přitom přijel vždycky, když to bylo možné, a šel se mnou ještě na led.“ 

Nevím, jestli záměrně ignoruje můj obdivný tón, ale pokrčí rameny, jako kdyby o nic nešlo. „Jo, někdy jsem byl unavenej jak pes. Po sezóně to bude lepší.“ 

„Jestli si mě Kinseyová nechá.“ 

Mluvit s Lukasem po tak dlouhé době je pro mě na jednu stranu hrozně zvláštní, ale zároveň to dává smysl jako nic dalšího. Vím, že mi chyběl už předtím, ale teď si to uvědomím naplno. Že jakmile vlak zastaví na naší zastávce, rozloučíme se a jeden druhého uvidíme nejspíš až po Novém roce. Že prostě do hajzlu oba půjdeme jiným směrem a já budu čekat, jestli se otočí.  

A to se třeba nestane. Ani to po něm nemůžu chtít, neměl bych.  

Jsem v rozpacích z toho, co cítím. No a mozek mi to taky zrovna neusnadňuje.  

Pojede Lukas na chatu se svým přítelem? Budou spolu jíst sendviče u kuchyňské linky? Budou se spolu… čváchat? Bude mít Lukas ten starý vytahaný svetr?  

Nedojde mi, že poklepávám nohou, dokud Lukas znovu nepromluví. S pohledem upřeným na notebook pronese, spíš sám pro sebe: „Je to jen hokej.“  

Jasně, je to jen hokej. Ale je to taky hokej!  

Loupu etiketu na cole.  

Nějakou dobu oba mlčíme, než pochopím, že ta konverzace už asi skončila. Tak začnu znovu věnovat pozornost monitoru noťáku. Lahev po chvíli hodím na protější sedačku, opřu si o Lukase hlavu a snažím se nevnímat, že to všechno možná co nevidět přeroste v nějakou nepříjemnou migrénu. Gratuluju sám sobě, že jsem si ráno nedal kafe, zato jsem do sebe naklopil skoro litr kofeinu v cole. Skvělá práce. Opírám se o Lukasovo rameno a zkouším klidně dýchat. 

A on mě nechá, neuhne, neodstrčí mě ani neřekne, abych si z něj laskavě nedělal polštář, nebo že tohle už je trochu moc, protože hranice a tak. 

„Nechci o tom mluvit,“ vyhrkne zničehonic. „Nechci to rozebírat, ale chci, abys věděl, že mě ta noc hrozně mrzí.“ 

Nadzvednu se, abych mu viděl do očí, ale nevím přesně, co v nich hledám. „Mě to taky mrzí,“ řeknu tiše. Pak, dřív, než to stačím jakkoli zhodnotit, posoudit a třeba i vyvrátit, nakloním se a dám mu pusu na tvář.  

„Já vím,“ odpoví Lukas. A poprvé za celou dobu se v jeho tváři mihne něco, z čeho poznám, že ho to taky bolí. Ten závoj se trochu poodkryje a místo toho, abych byl rád, že se mi na zlomek sekundy otevřel… Tak cítím bodavou lítost, podpořenou kofeinem a cukrem. 

Překvapí mě, když mi Lukas palcem jemně otře tváře. Netuším, jestli to dělá jen tak, nebo jestli brečím. „Já vím,“ zopakuje a nakloní se, aby mi dal pusu na rty.  

Je to cudná pusa, spíš smutná, než abych cítil vzrušení. Nemám ani tendenci ji prohloubit a třeba se po něm sápat. Nehodí se to.  

Najednou jeden druhého pevně objímáme, Lukas mě doslova drtí a já ho k  sobě přitahuju co nejblíž. Vdechuju jeho vůni. Nemyslím na bolest hlavy, nemyslím na nic. Jsem jenom já a kupé uhánějícího vlaku, kilometr za kilometrem. Skrze látku mikiny cítím teplo Lukasova těla, nejznámější věc na světě.  

Chci se zeptat, jestli se právě teď, tímhle objetím, fakt definitivně loučíme, ale zadrhne se mi hlas. Tak jenom pevně semknu víčka k sobě a dál ho přitahuju blíž. A nějak se stane, že přitom shodíme colu, která se zakutálí pod sedadlo. 

Když se pak Lukas odtáhne, ruku nechá přehozenou kolem mých ramen, a tak si o něj znovu můžu opřít hlavu. Připadá mi, jako kdybych spolknul závaží, ale žiju z tohohle momentu. Sleduju další díl Supernatural a nechám se držet.  

Ježišikriste, nevím, co jsem si myslel, ale nakonec se tady koupu v patosu jak debil. A nemůžu, nechci se vynořit.  

Poslední hodinu cesty strávíme v tichu a čím víc se blížíme tomu, co znám, tím víc jsem neposedný, nesoustředěný. Nechci vystoupit. Dokonce to Lukasovi navrhnu, abychom si koupili zpáteční lístky a jeli do Ardenu, a on se uchechtne a pocuchá mě ve vlasech. No a já to pak samozřejmě zase trochu přeženu, když se zeptám, jestli si se mnou nechce jít zahrát o prázdninách hokej.  

„Radši ne,“ zní odpověď.  

Posbíráme věci, já si napařím kulicha a z vlaku vystoupím s o poznání lehčím batohem, když v něm není jídlo. Zbytek coly jsem nechal Lukasovi na cestu. Už se nezeptám, jestli nechce svézt, protože oba víme, že máma, která touhle dobou už určitě čeká v autě na parkovišti, by měla tisíce otázek, což by ve finále nepotěšilo ani jednoho z nás.  

Rozloučíme se rychle a rozpačitě. Stylem tak se měj. 

Ty se taky měj. 

Líbat se nemůžeme, nejsme spolu. 

Ťuknutí pěstí je moc kamarádské.  

Prostě tak.  

Hustě sněží a sníh mi padá do očí a roztává mi na řasách. Nějakou dobu tam stojím, čekám, až zachumelím, a sleduju Lukasova vzdalující se záda. Cestovka, kterou má přehozenou přes rameno, ho při každém kroku trochu praští do stehna. Prostě na něj civím tak dlouho, dokud mi nepřijde esemeska od mámy s dotazem, jestli se vlak zpozdil. A jestli mám chuť na olivovou pizzu. 

Mám, nebo se o tom aspoň snažím přesvědčit svůj žaludek, který po tom všem jídle trochu protestuje.  

V rychlosti odepíšu a zvednu hlavu od mobilu právě ve chvíli, kdy se Lukas otočí. Krátce, aby mi věnoval něco mezi úšklebkem a úsměvem. 

Je to přesně ten moment, kterého jsem se od rána bál. Že oba půjdeme jiným směrem. Ale to prázdno překvapivě není tak velké, jak jsem si myslel. Dneska jsme spolu totiž mluvili. Zvládli jsme to jako dva kamarádi. A navzdory tomu, že Lukas právě teď odchází, z mého života dost možná nikdy úplně neodešel.  

Tak se taky usměju, i když už to nemůže vidět. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥