Szabi

Kdysi dávno jsem viděl film, který se jmenoval Sama nocí tmou. Už si nevzpomenu, o čem byl, ale ten název mi znovu a znovu vyskakuje v hlavě, zatímco jdu… sám nocí tmou.  

Ruce mám vražené hluboko v kapsách a hraju si s účtenkou, kde je kapučíno bez kofeinu a dýňový dort. Pojí se s tím jedna z těch trapných situací, kdy přišel číšník a ptal se, jestli budeme platit dohromady, na což jsme odpověděli, já i moje rande, že zaplatíme zvlášť. Bylo nám totiž jasné, že už se nikdy neuvidíme. Takový dost fatální moment, kdy jsem sahal do peněženky pro kreditku. 

Ale možná to bylo jasné od první chvíle. Od okamžiku, kdy jsem vešel do kavárny a uviděl ho sedět u jednoho stolu, kluka s hnědými vlasy a přívětivýma očima. Protože mě ze všeho nejdřív napadlo, že není můj typ. A ne kvůli těm vlasům, kašlu na vlasy, ale doslova mě to praštilo do ksichtu, taková pomyslná srážka s mantinelem! Že není Lukas. 

No jasně, že nebyl Lukas. 

Lukas mě nechce, a proto jsem šel na rande.  

Takhle to zní vážně jednoduše. Ale vědomí Lukase, nebo spíš jeho téměř hmatatelná přítomnost, tam prostě byla od okamžiku, kdy jsem vešel, kouknul na toho cizího kluka a dveře za mnou cinkly. A to byl jeden z důvodů, proč jsem sám sobě celou dobu připadal vzdálený. Vzdáleně jsem se usmíval, vzdáleně jsem odpovídal a vzdáleně se ptal. Dokonce mi hlavou proletěla myšlenka, jestli bych mu to náhodou neměl říct. Nejsi můj typ, ale přál bych si, abys byl. 

Nakonec jsem to neudělal. Někde v tom momentu jsem se totiž znovu seknul na tom, co jsem si vzal před odchodem na sebe. Mikina s obrázkem japonské vesničky, kterou jsem s sebou dovezl na univerzitu, a zatím jsem, řekněme, neměl potřebu ji někomu vracet, protože do čeho bych v případě nejvyšší potřeby a žalu bořil nos? 

To, že jsem si ji oblékl, mi došlo až někde na půl cesty a neměl jsem čas zamířit zpátky na pokoj a převléct se. A naprosto přesně vím, jak se tenhle omyl stal, protože jsem byl poslední dva týdny dost líný jít si vyprat, komínek mikin se zužoval, já popadl první, která mi přišla pod ruku, a šel jsem, plně soustředěný na to, že to bude fajn, ten kluk bude fajn, do prdele celý večer, i kdybych se z toho měl postavit na hlavu. 

Ale nebylo to fajn.  

Chtěl jsem při pohledu na toho kluka cítit cokoli, co by aspoň trochu naznačovalo, že o něj mám zájem a že by se to mohlo do budoucna někam vyvinout. Nicméně ani po hodině tlachání nebyl tak zajímavý jako ta mikina. 

Nejsem si jistý existencí osudu, ale není tohle dost vypovídající? Takový skoro až absurdní omyl. Až moc absurdní. Takže… nemůže být malá, docela nepatrná šance, že jsem si tu mikinu vzal podvědomě úmyslně, jelikož jsem byl nervózní a Lukasova přítomnost, byť v kusu látky, mě dokáže uklidnit? 

Nejhezčí moment celého večera byl, když se ten kluk vymluvil na hromadu učení a odešel. A já tam zůstal sám, objednal jsem si ještě dýňový dort, překvapivě klidně jsem jedl a pozoroval odraz svého obličeje v okně. I to, jak se rozsvěcely první lampy.  

Uprostřed vší té samoty, která mě najednou tak neštvala, mi došla důležitá věc. Že i když jsem osamělý, nechci u sebe jen tak někoho, kohokoli, aby tu samotu tlumil. To si ji taky klidně můžu nechat, jíst s ní dort, postávat v brance nebo sedět na přednášce. 

Můžeme se spolu vracet přes potemnělý park. 

Jsem teda v parku a šlapu na suché listí. Studený vítr ševelí v korunách stromů a teplo kavárny jsem nechal daleko za sebou.  

Nikde nikdo, jenom já, pár nažloutlých lamp a mrholení.  

Za jiných okolností bych si strachy učůrnul, ale teď je mi to překvapivě ukradené, takže jestli se poblíž schovává nějaké vražedné monstrum a chce mě zakousnout, jen ať si poslouží. 

Zas ale musím přiznat, že jsem vůči hororům trochu imunní, nebo u nich přinejmenším většinou už tolik neječím. V době, kdy jsem trávil každou volnou chvíli s Lukasem, jsem jich viděl stovky a naučil jsem se na ně dívat novou perspektivou – například s ksichtem částečně zakrytým peřinou, v pevném objetí Lukase, anebo za zvuku jeho smíchu, když ho pobavilo, že se hlavní postavy zas a znovu rozdělily a nějaký týpek je pak mohl pohodlně kosit jednu po druhé.  

Takže jdu parkem a nemám strach. A jestli jo, tak ze zdánlivě mnohem přízemnějších věcí, než jsou například vlkodlaci – třeba z toho, že měl Lukas dneska možná taky rande a na rozdíl ode mě si ho náramně užil.  

Sotva jsem na dohled budově A, začnu z kapsy tahat klíče, a tím pádem, protože tahání klíčů si žádá veškerou moji pozornost, si skoro nevšimnu postavy sedící na schodu, která částečně mizí ve tmě. Ale když mi dojde, že tam někdo je, což je asi o vteřinu později, fakt se trochu vyděsím.  

A pak se odehrají tři věci naráz jako v nějakém zpomaleném filmu. Zaprvé: moje srdce sebou jebne o žebra, protože se hrozně leknu. Zadruhé: čidlo, které reaguje na pohyb, to nejspíš z nějakého neznámého nadpozemského důvodu rozezná a rozsvítí se. Zatřetí: ta postava vstane.  

Je to Lukas.  

Lukas, který si zrovna oprašuje zadek a nepokrytě na mě zírá. Nejspíš je mu ukradené, že je pořádná kosa, když tady tak vysedával na studeném betonu. Je navlečený do sportovní bundy s logem univerzity a na hlavě má kšiltovku.  

Kšiltovky mu sluší. Skoro nikdy si je nedává kšiltem dozadu. 

Mimoděk udělám krok blíž a on si z uší stáhne sluchátka a nechá si je kolem krku. Hudbu neslyším, zato si všimnu naprosto nepodstatného detailu a tedy toho, že Lukas Logan má na tenisce list. Nevím, co říct, a přemýšlím, jaký má jeho přítomnost význam. Ne přítomnost listu, ale Lukase. 

Nejsem si jistý, jak přesně bych měl zareagovat. Možná na něj pro začátek nečumět jako idiot, protože tady nejspíš prostě jenom na někoho čeká. Nebo se přestěhoval z opačného konce kampusu, což je o trochu méně pravděpodobné, ale budiž.  

Dřív, než stačím jakoukoli ze svých domněnek vyslovit nahlas, nebo třeba jenom vrazit klíče, které mě studí v dlani, do zámku, Lukas vyjede: „Tys šel na rande v mojí oblíbené mikině, kterou jsi mi šlohl?! Ty seš neuvěřitelnej ignorant.“ 

Jeho hlas zvláštně rozbije ticho kolem nás. 

Celkem zbytečně si zkusím zapnout bundu a upřímně netuším, co si v tu chvíli myslím. Třeba že Lukas na mikinu zapomene, jakmile ji neuvidí? Že má soustředění štěněte? Asi těžko. Zip se stejně sekne, takže to vzdám a vzdychnu, až mi u pusy zůstane obláček páry. „Já… Chtěl jsem ti ji vrátit, ale pak už se to nehodilo. Hele, to nemá žádnej důvod, nezlob se,“ řeknu celkem smířlivě, protože fakt nemá. „Zapomněl jsem si vyprat.“ 

„Chtěls mi ji vrátit?“ povytáhne Lukas obočí a působí přitom nedůvěřivě, čemuž se asi nemůžu divit. Jenomže mám zrovna trochu jiné starosti, jako třeba otázku, která mi zničehonic proletí hlavou – Proč ve mně nikdo jiný ani vzdáleně nevzbuzuje podobné pocity jako ty? Skoro přeslechnu Lukasovo: „Seš tady už přes dva měsíce. Tos to jako zatím nestihl?“ 

Unaveně na něj civím. A ta únava má konečně konkrétní obrysy, protože si uvědomím, že pramení z toho, co všechno k němu cítím. „Ne,“ řeknu mírně. „Teda stihl. Ale nechtěl jsem.“ Zakroutím hlavou a ukážu na dveře kolejí, klíče mi cinknou v ruce. „Nechápu. Přišel sis pro mikinu? Máš v ní GPS nebo co?“ 

Říká se, že pod lampou je největší tma, ale my jsme osvětlení pomalu jak někde na place, kde se natáčí film. Vidím, jak se Lukas zatváří otráveně, ale zároveň poznám, že už se tolik nezlobí. „Když jsi po tréninku odešel, kluci v šatně se bavili o tom, že máš dneska večer rande,“ přizná neochotně. Sklopí pohled a nejspíš si konečně všimne toho listu na botě. Sešťouchne ho špičkou druhé tenisky.  

„A?“ zeptám se nechápavě.  

Takže přišel kvůli mně, nečeká na kluky nebo tak něco. Ale stejně mi to nedochází. Že je tady, má zčervenalé tváře a tolik mu to sluší. Zeptám se ho v duchu znovu. Proč ve mně nikdo jiný ani vzdáleně nevzbuzuje podobné pocity jako ty?  

Najednou působí zachmuřeně. Možná na vteřinu zahlédnul moje myšlenky. „A nic,“ odsekne. „Seš mimoň, navíc ještě důvěřivej, takže jsem se chtěl přesvědčit, že dorazíš v pohodě domů.“ S tím pohlédne jinam, někam za moje záda, daleko do tmy. Noc je tady v Ardenu jakoby hutná a tmavá, ale kam se do háje hrabe na jeho oči.  

Ale o to nejde. Lukas se bál, že by se mi mohlo něco stát. Očividně to není tak, že by mu na mně kompletně přestalo záležet. Jasně, mohl bych si myslet, že se prostě jenom bojí, že pokud mě někdo odkrágluje, bude pak až do Riverova návratu chytat Allen, ale z nějakého důvodu, zrovna dneska, právě teď, za tím nevidím nic dalšího. Prostě jenom starostlivost.  

A v té divné necitlivosti a skoro až paralýze posledních dní mě to zvláštně naplní. Je to jako dojít do tepla po tom, co byl člověk dlouho venku.  

„Co se tlemíš?“ zabrblá Lukas a založí si ruce na hrudi. „Ty si myslíš, že by mě tvoje matka nezabila, kdyby tě někdo zdrogoval a unesl?“ 

Ani jsem si neuvědomil, že se usmívám. „Kdybych věděl, že stačí s někým zajít ven, aby sis mě všímal, naplánoval bych si to na každý den,“ přiznám. Stáhnu si bundu, ignoruju náhlý chlad, co se mi zakusuje pod látku mikiny, a tu mikinu si přetáhnu přes hlavu. Podám ji Lukasovi. 

Lukas si ji vezme.  

Já si zase obleču bundu, ale bez té mikiny to není úplně ono. 

„Předpokládat, že mi ji vypereš po tom, co se v ní potíš na rande, by bylo asi trochu moc, co?“ Ale už nezní tak nepřístupně, jako spíš rezignovaně. Dokonce se ani nerozejde do tmy, a místo toho nejistě – Lukas Logan působí od chvíle, kdy jsem dorazil na univerzitu, snad poprvé nejistě a já vůbec nevím, jak to sakra brát! – přešlápne a velmi neutrálně, jako kdyby mi oznamoval, že mám rozvázanou botu, řekne: „Tak jaké to bylo?“ 

Koukám na něj, snažím se vyčíst něco dalšího. Vzpomínky na všechny dny, kdy jsme byli spolu, a nic nás netížilo. A takové dny byly.  

Ještě pořád držím v ruce klíče, tak je schovám do kapsy. Nevím, jak dlouhá tahle konverzace bude, ani co je jejím cílem, ale prostě jenom tak odejít, zatímco je Lukas tady, navíc kvůli mně… To nemůžu. „Super. Bavil jsem se,“ pronesu rázně.  

„No tak to je skvělý. Jen bys měl vědět, že Nelsonovi kamarádi jsou trochu divní.“ 

Najednou se z té horkosti a dobrého pocitu stane něco nepříjemného. Ucítím, jak ve mně narůstá podráždění, protože to, že je Lukas tady, nejspíš ještě neznamená, že by chtěl na našem momentálním vztahu něco měnit. To mi dojde. Sice se o mě bojí, dělá si starosti, ale to je tak všechno. A co já vím, třeba jsou ty starosti na úrovni obav o mladšího usopleného bráchu. Mimochodem, usopleného mě zažil hodněkrát, takže to asi dává smysl. 

Nevyznám se ve svých pocitech. Únava byla v mnoha ohledech příjemnější. „O co ti kurva jde, Lukasi?“ 

„Ježiši, nedělej zas drámo.“ Urovná si kšiltovku a do hlasu se mu znovu vkrade sebevědomý tón. Kdysi dávno mi připadal arogantní, ale pak mi došlo, že Lukas si je sám sebou prostě jenom jistý. Ne vždy. Ale většinou ano. Přemýšlím, jestli mě někdy doopravdy pustil tak blízko, abych ho dokázal zahlédnout. Samozřejmě, v lásce a starostlivosti byl vždycky dost otevřený, ale nikdy přede mnou neprojevil větší slabost. 

Možná se tolik snažil nebýt slabý právě kvůli mně, protože mu došlo, že chodí s mentálem, před kterým si nemůže dovolit ztratit tvář. Což dává smysl, mě by to totiž určitě rozhodilo.  

A možná mu nikdy nestálo za to ukázat mi i tuhle svoji stránku.  

Jo, vím jistě, že má i tuhle stránku. Zas to není totální pařez, ty vole. 

„Rozešli jsme se,“ pokračuje, „ale to neznamená, že chci, aby se ti něco stalo. A určitě to neznamená, že moje starost o tebe něco znamená.“ 

„Jasně,“ řeknu pomalu, ačkoli je to všechno, jen ne jasné. Můj mozek mi dost neohleduplně předhodí obraz Lukasova bezejmenného kluka, jak spolu leží v objetí a Lukas se pak s omluvným úsměvem vymaní z jeho sevření – a všude je cítit sex – načež se začne oblékat a řekne: „Jen se musím jít podívat, jestli se můj ex vrátil. Měl totiž rande a je dost mimo, chápeš.“ 

A jeho přítel řekne: „Chápu,“ s takovým tím vševědoucím výrazem někoho, kdo před malým okamžikem spokojeně vystříknul.  

„Tak abys věděl,“ pokračuju nahlas, „já o tvoji starost nestojím. Můžeš mazat tousty někomu jinému. Já si poradím. Už nejsem ta ubrečená buznička jako tenkrát.“ Nakopnu neexistující kámen a štrejchnu podrážkou o beton. „Ježišikriste, jsem na tebe tak hrozně naštvanej.“ A dřív, než se nad tím stačím zamyslet, vytrhnu Lukasovi mikinu z ruky. „Tohle jsem ti vlastně nechtěl vůbec vracet.“ 

Odolám nutkání schovat do ní obličej.  

„Nigele, přestaň to dramatizovat,“ pronese Lukas svým typicky nasíracím tónem poloboha, který na mě kouká z výšky. „Přestaň dělat scény.“ 

Nejdřív neodpovím a zcela vážně si pohrávám s myšlenkou prostě se otočit na patě a odejít. Zalézt si pod peřinu na svojí posteli, třeba i poslouchat Billie Eilish, čistě proto, že ji Lukas nemá rád, anebo se pustit do jedné z esejí, které jsem dostal za domácí úkol. Cokoli, možná bych vzal zavděk i přítomnost Benneta, že bych díky jeho trefným poznámkám přišel na jiné myšlenky. Ale dál tam stojím, protože jestli mi někdy něco nešlo, tak odcházet od Lukase, ačkoli on si myslí opak.  

Únava, kterou jsem cítil zkraje večera, je zpátky. Zarývám nehty do látky. „Bylo to fajn,“ řeknu tiše a vyhledám pohled jeho očí. Zkouším je uvěznit v sobě, ale nedaří se mi to. Tohle umí jenom on. „Ale víš, na co jsem celou dobu myslel, když jsem s tím klukem mluvil? Překvapivě ne na to, že se mi začnou třást ruce a vyletí mi z nich hrnek. Ani na to, že se udusím nebo něco takového. Ne. Já celou dobu myslel na to, že není ty.“ V mé představě zní celé tohle sdělení velmi dospěle, jakože jsem s tím srovnaný a konstatuju prostě jenom doposud neznámou pravdu (kdyby si jako nevšiml, že jsem z něj pořád hotový), ale nejsem si jistý, jak to vnímá on. Z jeho neproniknutelného výrazu už zase nic nepoznám. „Jo, rozešel jsem se s tebou,“ přikývnu, „máš právo se zlobit, ale byla to taky tvoje vina.“ Protože o to celou dobu jde, ne? Proto se mi vyhýbá, posílá mě do háje a pak se znovu objevuje v tu nejméně pravděpodobnou chvíli. „Ale to už je asi jedno. Ty seš dál, takže nechápu, co děláš tady.“  

Nejdřív si myslím, že odejde. Že zahlásí něco v tom smyslu, že zas plkám nesmysly, anebo se to bude snažit znovu hodit na to, že mě zachraňuje kvůli mojí matce. Ale on místo toho… „Ty si myslíš, že to nevím?!“ zařve vztekle. „Ty si myslíš, že nevím, že to celou dobu byla moje chyba? Že si za to můžu sám? Já si to kurva moc dobře uvědomuju! A jsem tady, protože mám o tebe strach. Proto ti jak kokot chystám tousty a čekám na tebe před kolejemi. Protože vím, jak špatně snášíš změny, a nechci, aby ti bylo špatně. Tak na mě neječ jak nějaký nevděčný spratek.“ Naštvaně zafuní. „Ale víš co? Už na to seru. Už nic z toho dělat nebudu.“ 

„To je dobře. Protože já už to nepotřebuju. Nejsem tvoje starost. Na, vezmi si tu mikinu.“ A podruhé ten večer mu ji podám. 

On si ji vezme.  

Mikina je asi nějaký magický artefakt, který dává slovo tomu, kdo ji drží, nebo tak něco. Přinejmenším má uklidňující efekt, jelikož sotva pro ni Lukas sáhne, něco v jeho výrazu povolí. Prohlíží si ji. Najednou působí unaveně jako já. Po té době, co jsme spolu chodili, jsme měli stejný smysl pro humor. Vlastně jsme měli společné snad úplně všechno a já přemýšlím, kam to zmizelo.  

Pamatuje si ještě, že se ke mně vždycky naklonil a předstíral, jak mi pije krev, protože je upír? Ví, že já pořád vím, jak ho tenkrát dojal ten animák, a že když tvrdil, že si jde do kuchyně pro chipsy, šel se prostě jenom uklidnit? 

Ani tuhle míru slabosti mi nechtěl ukázat.  

Byla to moje vina? 

Lukas vzdychne a jeho obličej je ve světle bledý, krásný, jakoby vytesaný z kamene. Tolikrát jsem ho viděl pomačkaného spánkem, se špinavou pusou, cítil jsem jeho dech, když na mě promluvil hned ráno, ještě než si vyčistil zuby, byl jsem u něj, když snědl nějakou divnou luštěninovou pomazánku, po které ukrutně páchnul, a tak jsme museli až do rána větrat. A prostě… stejně je do hajzlu tak zatraceně nádherný. Nic z toho, co o něm vím, to nijak nesmazalo.  

„Jestli chceš, můžeš si ji nechat,“ zamumlá a postrčí mikinu blíž ke mně. „Máš pravdu, nejsi moje starost. Občas na to zapomínám.“ 

Znovu tu mikinu teda chytím, ale on ji nepustí. Tak ji držíme spolu. 

Je to taková divná chvíle. Skoro bych čekal, že začne pršet, anebo chumelit, cokoli. Že se prostě něco stane. Ale spíš to vypadá, že jsme v celém kampusu úplně sami. 

„Kdy jedeš domů?“ zeptám se.  

„Bože, ty se chceš ke mně nasáčkovat, že jo?“ Aniž bych se na něj podíval, vím docela jistě, že nade mnou protočil oči. Nicméně zní zároveň pobaveně. A moje otázka byla spíš konverzační, zkoušel jsem vyplnit ticho, ale jo, jasně, chci se k němu nasáčkovat. Po dnešku jsem unavený sám před sebou předstírat, že bych měl nechat Lukase jít.  

Má někoho jiného. Dobře. Ale bavit se snad můžeme. A taky můžeme čekat jeden na druhého ve tmě prostě jenom pro klid duše, že je všechno v pořádku a někdo nás nesejmul.  

„Fajn,“ opáčí Lukas, který si moje mlčení nejspíš vyložil jako souhlas. „Jedu v sobotu v šest ráno. Jestli chceš jet se mnou, dones svačinu a colu light.“ S tím ukročí a nechá si mikinu proklouznout mezi prsty.  

Takže je oficiálně moje. Automaticky ji k sobě přivinu. 

„Stáhnu Supernatural,“ oznámím. „Ale jenom ty vtipné díly.“ 

„No tak jo.“ 

Pak už nejspíš není co říct, protože Lukas na mě kývne a pomalu se rozejde pryč. Aniž by se třeba jednou otočil. Zato já na něj zírám celou tu dobu, než se ztratí z dohledu, a nejspíš tam stojím ještě dlouho potom a nehýbu se, protože čidlo zničehonic zhasne a všechno se ponoří do tmy.  

Jenomže mě brzy probere zima, kterou jsem posledních několik minut tak nějak nevnímal, a tak si mikinu přehodím přes rameno a prokřehlými prsty odemknu. Vyběhnu schody a za chvíli už otevírám dveře pokoje, dost prudce, až si na poslední chvíli uvědomím, jestli jsem neměl zaklepat – třeba si Moore přivedl tu svoji Andy.  

Ale Moore je tam sám, leží na posteli jenom v teplácích a sleduje nějaký seriál o vaření. 

„Nazdar!“ usměje se a podepře si hlavu. „Tak jaký bylo rande?“ 

„Rande?“ zeptám se překvapeně. 

„No byls přece na rande, ne?“  

A jo vlastně. Moje slavná schůzka v kavárně. Tak to Mooreovi hezky vyložím. Nedopadlo to, navíc jsem debil, protože jsem se ani nijak zvlášť nesnažil. Ale zatímco mluvím, v myšlenkách jsem ještě pořád venku. Přemýšlím, jestli už je Lukas u sebe na pokoji. Asi ne, když musel přes celý kampus.  

Sám nocí tmou. 

„Nechceš se dívat se mnou?“ posune se Moore na matraci. „Zrovna jdou dělat gnocchi.“ 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥