Szabi

Sezení na střídačce se dost podceňuje.  

Na to myslím, zatímco se hlavou opírám o studené okénko a sleduju parkoviště, po kterém se trousí spoluhráči. Snažím se nevnímat tlak mezi žebry, která jsou jakoby skřípnutá a sevřená, ale jde to dost těžko. Poslední dny už se mi zase vrací bušení srdce, návaly paniky a neklidný spánek. A tady by se rovnou dalo navázat tím, jak jsem se dneska naprosto nesmyslně probudil o dvě hodiny dřív za zvuku škrundajícího žaludku, a přesunul jsem se k oknu, kde jsem dlouho sledoval holuba, jak prochází po parapetu. 

V dost podivné strnulosti, zabaleného do deky, mě našel Moore, který mě s jemností sobě vlastní poslal do koupelny, abych si vyčistil zuby dřív, než se půjde vysrat.  

Takže, jak říkám, sezení na střídačce se dost podceňuje, protože já se na ní cítil dobře. Sice jsem se v plné výstroji potil a byl jsem nervózní z toho, že mě Kinseyová může každou chvíli zavolat na led, ale pořád lepší, než teď, když vím… Že na ten led půjdu rovnou. Protože první třetina je moje.  

Uličkou se procpe Allen, který vypadá překvapivě čile. Když si mě všimne, zastaví a usměje se. „Čau,“ kývne. 

„Čau,“ kývnu nazpátek. 

A pak se na sebe rozpačitě šklebíme, protože ani jeden z nás nejspíš neví, co dalšího dodat. Já v hlavě myslím na: hlavně si sem nesedej, zatímco on mi neverbálně odpovídá: to by mě ani nenapadlo.  

Ve skutečnosti proti sobě nic nemáme. Ale vím jistě, že si oba uvědomujeme ten lehčí rozpor mezi faktem, že jsme tým a že na druhou stranu, ať si každý říká, co chce, dnešní zápas bude tak trochu soutěž, na jejímž konci se Kinseyová bude muset rozhodnout, kdo z nás nastoupí na post jedničky, než se Rivera vrátí.  

Zastoupit Riveru zní v mojí hlavě tak hrozně bizarně. Nehledě na to, že on se právě teď musí cítit o dost víc na hovno než já, protože přetržená achilovka se potvrdila.  

Uvědomím si, že Allen tam pořád stojí a nejspíš čeká, jestli něco řeknu, ale naštěstí nás z toho vysvobodí Devi, který mu poradí, aby se laskavě hnul.  

Tak se vrátím k zírání z okénka.  

Allen chytá dobře, o tom žádná. Na trénincích máme podobné skóre, co se týče cvičných zápasů i nájezdů. Je až k posrání, jak si nedokážeme utéct. Ale předpokládám, že až za několik hodin pojedeme tímhle přetopeným autobusem nazpátek, tak budeme vědět. A je to zvláštní, že moje budoucí já už ví a moje současné ne.  

Přes parkoviště jde jako jeden z posledních kluk, kterého miluju. Nese sportovní tašku, přes rameno má přehozený batoh a jeho tvář je zvláštně zachmuřená, ačkoli mi něco v jeho polovičatém úsměvu napovídá, že se na dnešní zápas vlastně těší. Možná si to jenom domýšlím, protože to okénko je dost zaprasené, ale dokonce mi připadá, že má z toho studeného podzimního vzduchu zarudlé tváře.  

„Jak je?“ Nelson shodí batoh pod nohy a sedačka se trochu zhoupne, když dosedne. „Vypadáš trochu nazelenale.“ 

„Hele,“ odtrhnu pohled od Lukase a setkám se s Nelsonovýma přívětivýma očima, „přijdu si docela mimo.“ Skoro mě překvapí, že k němu dokážu být tak upřímný, ale fakt je, že s Nelsonem bylo mluvení jednoduché od úplného začátku. A i když ve vztahu k němu rozhodně ještě ani zdaleka nejsem tak otevřený, jako jsem byl k Derekovi, je to jeden z mých nejbližších lidí tady. „Fakt úplně mimo. Ráno jsem třikrát kontroloval, jestli mám brusle, a to jsem je držel v ruce.“ 

„Tak se hlavně neposer jako někdo,“ nakloní se k nám Bennet, který prochází kolem.  

Moore ho klepne obloženou bagetou po hlavě. „Sklapni. Neposral jsem se ze stresu, už jsem ti to říkal! Nejsem ve stresu… Stejně to zas prosedím na střídačce.“ 

„Posrat se není ostuda,“ protáhne Bennet.  

„Navíc to před zápasem přináší štěstí,“ pronese Nelson vážně, ale když vidí naše výrazy, rozchechtá se. „Co je? Nezačnu tady věštit z hoven nebo tak něco. Myslel jsem tím, že vás to pak nestihne během hry. To je to štěstí.“ 

Bennet se zasměje a s Moorem pokračují uličkou dál.  

Můj žaludek se znovu ozve a já zalituju, že jsem se aspoň nezkusil nasnídat. Mohl jsem to risknout. Tak aspoň rozdělám balíček žvýkaček a dvě si strčím do pusy. Žvýkám, až se mi přitom napíná čelist.  

Dole mezitím vidím Lukase, jak něco řeší v hloučku s Fosterem, zatímco Kinseyová cosi vysvětluje Rourkeovi, který vážně přikyvuje. Rourke má mikinu s logem univerzity a já zalituju, že jsem si nevzal tu svoji. Anebo že jsem si nevzal tu úplně jinou, která od mého příjezdu leží na hromádce vespod, a ještě jsem se neodvážil… Ani ji nosit, ani ji vrátit. 

Takže se prostě jenom přesunula z jedné skříně do druhé.  

Nelsonovi zapípá esemeska, a když si ji přečte, ve vteřině zvážní. 

Nechci se zeptat, ale stejně to udělám, protože mi na něm záleží a protože jak jde o problémy ostatních, očividně nemám vůbec žádnou záklopku. „Je všechno v pohodě?“ 

„Jo,“ přikývne Nelson, aniž by odtrhnul pohled od displeje. „To je jenom… Jo.“  

Jak říkám, je to jeden z mých nejbližších lidí tady, ale ještě jsme se nedostali za pomyslnou hranici svěřování. A to je v pohodě. Naposledy, když jsem si vyslechl fakt smutný příběh, neskončilo to dobře, logicky, protože smutné příběhy z principu nemají šťastné konce. Takže Nelsonovo prohlášení akceptuju, sleduju, jak strká mobil do kapsy a po chvíli podivného ticha – když nepočítám motor autobusu a klábosení ostatních – prohodím: „Takže Westonská… Je ještě něco, co bych o nich měl vědět?“ 

„Měl bys vědět, že jsme nervózní všichni, i po tom, kolik zápasů jsme odehráli. Teda snad až na Deviho, ten si to podle mě užívá, protože je psychouš. V dobrým. Ale i Rivera je vždycky nervózní. Ne že by to dával najevo, ale vsadil bych hokejku.“ Nelson se uvolněně opře a klidně vydechne. „Nikdy jsme si nesedli, jenže to je asi jeho povaha. On si moc nesednul s nikým, jako kdyby stál pořád kus od nás.“  

Přikývnu, protože si docela živě vybavuju, nebo tedy aspoň zamlženě, jak Rivera cucá nealko a povýšeně na mě zírá. Nicméně kdybych si mohl vybrat, chtěl bych, aby dneska chytal on. Chtěl bych víc času.  

Dveře se zavřou a autobus pomalu vyjede z parkoviště. To je pro většinu kluků znamení, aby zařvali: „Medvědi! Hu, hu, hu! MEDVĚDI, HU, HU, HU!“ 

Kinseyová si stoupne do uličky. Má na sobě červenou bundu a v ruce drží pověstné papíry, které fungují zas a opět jenom na okrasu, protože ta ženská si všechno pamatuje. Postupně vyvolá naše jména, pronese pár povzbudivých slov, včetně toho, abychom nezaprasili autobus, což musí znít povzbudivě hlavně řidičovi, a zmizí na jednom z předních sedadel.  

„Takže ta Westonská,“ naváže Nelson plynule, „je spíš průměrnej tým.“ 

Přikývnu a sleduju obrysy hor, které se rýsují v dálce.  

„Kámo,“ ozve se po chvíli a ten hlas zarezonuje hluboko ve mně. A když se za ním automaticky otočím, vidím Lukase, který postává v uličce, jednu ruku volně položenou na sedadle vedle sebe a v té druhé drží černý batoh. „Nevadilo by ti sednout si jinam?“  

Cože? Jestli by mi nevadilo… Ale sotva mě napadne, proč do háje chce, abych si sednul jinam, dodá: „Potřebuju tady s Clanem něco probrat.“ Pohled tmavých očí upírá na Nelsona, neuhne ani o kousek. 

A s tím mi dojde, že nemluví na mě.  

Rád bych věděl, co to znamená, protože krom několika slov, co se mnou spíš z nutnosti občas prohodí na tréninku, jinak dost obstojně předstírá, že jsem vzduch. Hlavně po tom nedávném proslovu v šatně, kdy nám Kinseyová přišla říct, že se Rivera zranil. No a teď je tady a najednou neříká, že si musí promluvit s Clabem, ale s Clanem.  

Můj mozek se fakt snaží tuhle rovnici rozluštit, ale má na to zatraceně málo času, jelikož Nelson na mě krátce pohlédne, pousměje se a pokrčí rameny. Jako kdybych na něj snad divoce kýval, aby si s Lukasem vyměnil místo. Přitom já na sobě nedám vůbec nic znát. „Jasně, žádnej problém,“ řekne nenuceně, posbírá si věci a jde si sednout o pár sedadel dál. 

Lukas kývne na znamení díků a svalí se vedle mě. Bundu si přehodí přes koleno a skloní se, aby otevřel batoh. Při tom pohybu si ledabyle odhrne černé vlasy a já vidím, že má mokré konečky, takže to určitě není dlouho, co se sprchoval. Vlastně možná hned potom, co se probudil u svého přítele, s hlavou plnou myšlenek na včerejší noc, kdy se spolu divoce milovali.  

Drtím žvýkačku mezi stoličkami a nevím, co s rukama. Tak je nechám volně v klíně a dávám si pozor, abych nedal najevo nervozitu.  

Vyhlédnu ven a sleduju, jak projíždíme kolem domů a dál po klikatých zatáčkách. Krajina je krásná a hory majestátné. A já v duchu opakuju sám sobě, že se mnou Lukasova přítomnost a vůně nic nedělá.  

Nic. 

Jsem totálně imunní. Jsem jako… očkování na chřipku. Jsem debil, když mě jako první napadne zrovna tohle.  

Na jednu stranu bych se k Lukasovi nejradši přitisknul, v ideálním případě bych se zmenšil a schoval se do kapsy jeho kalhot, kde by bylo teplo a bezpečno, a na druhou stranu bych ho s chutí skopnul ze sedadla a řekl mu, ať mě laskavě nechá na pokoji.  

Možná mu to přikázal Rourke. Zkouším si představit, jak to muselo znít: Hele, sorry, ale vytáhl sis nejkratší sirku, takže půjdeš utěšovat svého ex, aby se tam na ledě nesesypal jako totální mentál. Jo? Díky. 

„Na, podrž si to.“ Lukas mě vytrhne z myšlenek, když z batohu vytáhne sáček a vrazí mi ho do ruky. Jsou to třezalkové bonbóny, takové, které občas kupuje i máma. Moderní antidepresiva, jasně, ale proč mi je dává zrovna on? 

Potěžkám sáček v ruce.  

Nestačím se ani pořádně nadechnout a Lukas už mi strká lahev s vodou. Samozřejmě neperlivou, protože moc dobře ví, že bublinky nemám rád. „Musíš pravidelně pít!“ A na okamžik se mu na čele objeví vráska, když si všimne vody, kterou jsem si donesl, jako kdyby zvažoval, jestli zvládnu vypít obě. Ale asi dojde k závěru, že ano, víc vody pro Nigela, protože se znovu skloní a vytáhne poměrně úhledně zabalené…  

„Udělal jsem ti avokádové tousty. Bez česneku, aby ti nebylo špatně.“ 

Vezmu si to a nějak nejsem schopný slova. Ale to nevadí, protože Lukas podle všeho ještě neskončil, jelikož mi podá sluchátka a svůj mobil, kde předtím rozklikne Spotify. „A nakonec jsem ti nahrál meditativní playlist. Celou dobu tam kdáká Billie Eilish, tak doufám, že tě to pořádně zrelaxuje.“ Podezíravě si mě prohlédne. „Máš masážní polštář za krk?“ 

Nejistě poposednu a rozhlédnu se. Možná to je jenom vtip, který mě má přivést na jiné myšlenky? A jestli ne, pořád je tady ta varianta s nejkratší sirkou. „Nespletl sis náhodou místo?“ dostanu ze sebe.  

„Tak máš?“ 

„Nemám.“ 

Lukas si odfrkne stylem to se dalo čekat, že nemáš, ty totální idiote, protože zapomenout polštář za krk je jako zapomenout helmu. „Věděl jsem to. Vezmi si můj.“ Jeho polštář ve tvaru podkovy je tmavě modrý, a kdybych k němu přičichnul, což neudělám, určitě by voněl jeho vlasy a kůží a voňavkou a potem. „Není nic horšího, než když tě při prvním zápase bolí za krkem. Na takové věci bys měl myslet.“ Zavře batoh a pohodlně se uvelebí.  

A rozhodně to nevypadá, že by hodlal v nejbližší době odejít.  

Koukám na všechny ty věci, aniž bych věděl, co si o tom myslet. Na okamžik mám pocit, že jsem se skrze všechnu tu nervozitu omylem teleportoval do jiné dimenze, kde jsme třeba pořád ještě spolu. Koukám na mobil, sluchátka, polštář, dvě nesmyslné lahve vody a… po trapně dlouhé době konečně řeknu: „Tys mi udělal svačinu?“ 

Představím si, jak stojí u linky a velice klidně a nevzrušeně vypeckovává avokáda, hňácá je vidličkou, solí, přidává trochu citrónu a maže na toustový chleba.  

„No moc si na to nezvykej,“ odsekne. 

„Proč?“ zeptám se, ale pak mi dojde, že to je, jako kdybych se ptal, proč si na to nemám zvykat, tak rychle dodám: „Proč tohle všechno?“  

Lukas vzdychne a nakrčí čelo. Piercing v obočí se mu leskne. „Protože tě až moc dobře znám a fakt nechci, aby ses kvůli prvnímu zápasu zbytečně složil. A navíc,“ spiklenecky se ke mně nakloní a moje vnitřnosti se z té blízkosti promění v nádivku, „nepotřebuju, aby za nás chytal Allen. Ten jeho výraz mě hrozně rozčiluje.“ 

Tak tady mám nejspíš svoje odpovědi. Lukas prostě jenom nechce v brance Allena a dost určitě si nepřeje, abych ho jakožto jeho ex nějak ultimátně ztrapnil. Co je tedy mazání toustu ve srovnání s tím, kdybych uprostřed zápasu zahodil hokejku? 

Už zas se to ve mně bije. Potěšení z toho, kolik věcí pro mě stačil udělat versus vědomí, že se třeba jenom bojí… A jeho přítomnost je tak hutná a výrazná. Stačí, aby se o mě při každém pohybu nevědomky otřel ramenem, a já jsem ho prakticky okamžitě přesycený. 

Opatrně rozbalím toust a utrhnu kus obalu, do kterého schovám žvýkačku. Pak si kousnu a žvýkám hodně mechanicky. Můj žaludek ještě nezaujal žádné stanovisko vůči tomu, jestli se najíst chce, anebo spíš ne. Ale když už nic, já rozhodnu za nás oba, že prostě potřebujeme energii.  

A dál žvýkám. „No, takže vlastně jde o ten zápas,“ promluvím a překvapí mě, jak nepříjemně to zní. „Máš strach, že mi drbne.“ 

Lukas obrátí oči v sloup. „Tak hele, netlačím na tebe nebo tak něco. Jen se snažím pomoct. Ale evidentně to zase dělám špatně. Půjdu si sednout k Rourkeovi.“ Sáhne pro batoh a pak se zarazí, protože mu automaticky položím ruku na stehno. Jo, moje automatická reakce je chtít ho u sebe, přeju si, aby zůstal. A po tom všem, co se mezi námi stalo, vlastně nemám důvod nevěřit mu.  

Jeho přítomnost a starostlivost je důvěrně známá.  

Uklidňuje mě. 

„Zůstaň tady se mnou,“ vydechnu. „Prosím.“ 

Nechá batoh batohem a sotva stáhnu ruku, znovu se pohodlně opře, jako kdyby byl ten dotek závaží. Chvíli mlčí, ale neodchází, a to je hlavní. „Tak co ten toust?“ zeptá se smířlivě. „Je to ten nejlepší toust, cos kdy jedl, nebo jak?“ 

„Naprosto perfektní,“ přikývnu. „Fakt ti děkuju. Jen mě to překvapilo, to je všechno. Myslel jsem, že se držíš dál.“ 

„Mně je jedno, co sis myslel. Nemusíš mi to vykládat.“ 

„Takže se nechceš bavit?“ nadhodím, i když je to dost očividné. „Fajn. Já taky klidně můžu poslouchat… kdákání.“ Opráším si ruce od toustu, zvednu sluchátka a čekám, jestli Lukas třeba ještě něco řekne.  

Pohled černých očí po mně sklouzne a já se rozhořím. Ucuknu před tím.  

„Dej si ten polštář za krk,“ přikáže Lukas. Potom ještě víc sjede do sedadla a zavře oči. Působí vyrovnaně a sebevědomě a mě to nutí uvažovat nad nějakou možnou slabostí, ale jediná ze všech, na kterou jsem během našeho vztahu přišel, byl strach o mě.  

„To není zdravý,“ podotknu. „Být sám se sebou tak spokojenej.“ Ale protože nemám, co dalšího bych dodal – haha, ve skutečnosti je asi tak milion věcí, o kterých bych mu chtěl říct a ještě víc těch, které bych chtěl udělat – poslušně si nasadím sluchátka a palcem přejedu po jemné prasklině na displeji Lukasova mobilu. Na Spotify pustím playlist, vnitřně mě pobaví, že se to vážně jmenuje KDÁK, a chci mobil schovat do kapsy, když mě napadne, a je to hloupá myšlenka, ale prostě mě napadne, co má asi na ploše.  

Dřív jsme tam byli my dva, jak vedle sebe ležíme ve sněhu.  

Teď mě vyděsí představa, že je tam se svým novým přítelem. Ale nějak se nedovedu nepodívat a tak… 

Má tam obyčejnou tapetu s hokejovým stadionem, nic víc.  

Je jedno, že mi z toho tlak vyletí až ke stropu autobusu. Rozechvěle vrazím mobil do kapsy a radši rozbalím další toust a nevím, co to znamená. Je toho moc. Moc emocí, moc vjemů.  

Lukas pomalu otevře oči, zamžourá a já na moment očekávám, že řekne, abych laskavě sklapnul a myslel by tím moji hlavu, ale on se místo toho nakloní a kousne do toustu. Pokrčí rameny, jakože to je fajn. 

Taky si kousnu. Billie Eilish je ve svojí písničce Happier Than Ever a já to naprosto chápu, plus k tomu ale musím přičíst, že jsem taky dost mimo.  

Aspoň žaludek je v klidu. Jídlo mě jakoby uzemní.  

Zaváhám, ale nakonec dám Lukasovi znovu kousnout.  

Kousne si. 

A pak už se střídáme, dokud všechny tousty nesníme. Přijdu si zvláštně rozechvělý a spokojený, ale zároveň na mě padá tíseň z toho, že je tohle všechno jenom krásná chvíle, která zase skončí, Lukas vstane a půjde svojí cestou, metaforicky i doslova, a nakonec se sejdeme na stadionu. No a možná, že jakmile to poseru a projedeme kvůli mně celý zápas, Lukas zakroutí hlavou a pronese něco v tom smyslu, jak se snažil a udělal maximum, dokonce vedle mě seděl, ale stejně to k ničemu nebylo. Protože já jsem k ničemu.  

Zesílím písničky na maximum. I okolní krajina, kterou projíždíme, je taková rozporuplná. Někde je nebe světle modré, až bílé, a uprostřed se vznáší velký tmavý mrak.  

Zkouším zhluboka dýchat a všímat si jenom hor.  

A když mi nejde dýchat, sleduju, jak dýchá Lukas, který už zase klimbnul. Představuju si, že dýchá za nás oba jako už tolikrát předtím. Řasy na zavřených víčkách se mu chvějí, asi doopravdy usnul, zatímco já poslouchám: Your Power. 

Zrovna teď si přeju, aby tohle byla naše realita. Že spolu chodíme, milujeme se a jedeme sehrát zápas, na kterém nezáleží, protože ať to dopadne jakkoli, budeme mít jeden druhého. 

Ježišikriste, tak ono nestačí, jak šílím z toho, že budu dneska chytat. Já k tomu všemu šílím ještě… 

„Přestaň,“ zamumlá Lukas a položí mi ruku na nohu, kterou jsem nervózně podupával.  

„Budeš se mnou sedět i po cestě nazpátek?“ vyhrknu. 

„Ne.“ 

Vytáhnu sluchátka. „Proč ne?“ 

„Přestaň,“ zopakuje znovu a zní otráveně. „Ty víš, proč ne.“ 

Protože jsem se s ním rozešel? Protože až pojedeme nazpátek, bude o výsledku jasno a on se tím pádem nebude muset snažit? Protože ho moje přítomnost ve skutečnosti vytáčí? Protože kurva nemá cenu ohlížet se na to, co bylo, a limit je polštář za krk, ke kterému se celou cestu nenápadně tisknu a vdechuju jeho vůni, a já a Lukas budeme maximálně kamarádi? Spoluhráči, co si spolu občas sednou, a jediné, co mají, je společné kdysi dávno? 

„Vím,“ řeknu pevně. „Protože už došly tousty.“ 

Lukas se pobaveně ušklíbne koutkem pusy. „Prostě přestaň,“ zamumlá znovu. 

A já přestanu. Jenom se o něj opatrně, docela nenápadně opřu, a na vteřinu zavřu oči.  

Když je pak otevřu, uvědomím si, že uběhla celá hodina a autobus vjíždí do velkého univerzitního města, kde máme odehrát zápas.  

Dojde mi, že jsem se po celé cestě nejenže ani jednou nepoblil, ale dokonce se cítím překvapivě odpočatě. Lukasova přítomnost, jakkoli intenzivní, působí konejšivě.  

„Děkuju,“ řeknu tiše, aniž bych se na něj podíval.  

„Jsme tady!“ zařve Foster.  

x

Jsem jinde.  

A hlavně nejsem do háje Rivera, abych dokázal zaplnit celou branku jenom svojí existencí.  

Zkouším nebrat v potaz lidi na tribunách, kterých není zas tak moc, nezaplnili stadion ani z poloviny, ale stejně. S tím, jak se ve mně probouzí adrenalin, by mě nejspíš dokázal odpálit i jeden člověk. No a pak taky, adrenalin není jediná věc, která se probouzí. Něco mi svazuje a láme žebra.  

Strach. 

Vypláchnu si pusu a flusnu. Zkouším se rozcvičit. Zahlédnu Allena, který čeká na střídačce, připravený na svoji druhou třetinu. Možná si přeje, abych to posral. Možná si nepřeje vůbec nic a má co dělat sám se sebou. 

Nedaleko od něj sedí další nováčci – zahlédnu i Moorea, který mi zamává.  

Po tom, co jsme se všichni rozehřáli, prostě jenom čekáme na začátek hry. Náš soupeř, kterým je Westonská univerzita aka Westonští Dravci, mají zelené dresy a jejich logem je orlí hlava v detailu.  

Několikrát prudce zvednu ramena, abych se protáhnul, a zahýbu hlavou. Hokejkou vyzkouším led a chvíli si posílám imaginární puk, načež objedu branku.  

Mám mnohem lepší fyzičku než před létem, ale nemyslím, že by to mohlo stačit. A po tom, co říkal Lukas a vlastně i ostatní, nikdo doopravdy nečeká, že bych mohl zazářit, ale stejně se bojím, že v jejich obličejích uvidím zklamání. Zatímco mě budou poplácávat po zádech se slovy, jak o nic nejde, pořád máme šanci vyhrát, byl to jen jeden zápas z mnoha, blabla…  

Znovu objedu branku s pocitem, že mi někdo vrazil do hrudi nůž na pečivo. 

A pak to konečně začne.  

Kinseyová v červené bundě mávne, abychom jeli k ní. Přijdou další slova ohledně taktiky a zápas otevírá svatá trojice v podobě Lukase, Rourkea a Benneta. Na ledě začíná i Nelson jako obrana, za což jsem rozhodně rád. Ještě tak kdyby stál celou dobu přede mnou a kryl mě. 

Ne, dělám si srandu, to bych asi viděl úplné hovno.  

Nevím, proč se dneska všechno stáčí k hovnům. 

Každopádně Kinseyová se ujistí, že známe svoji úlohu, pak slovo převezme Rourke a nakonec se všichni rozjedeme pryč, což znamená, že já mířím zpátky do branky, i když ta chodbička k šatnám působí obzvlášť lákavě. 

Led, o který mi drhnou brusle, je tak hlasitý, až se musím podívat, jestli mi náhodou nekřupe pod nohama. Nějaká dlouhá prasklina, do které bychom popadali. Ale bohužel. Tohle je očividně jenom normální stadion a ne zamrzlé jezero z hororového snímku. 

Přes mřížku helmy sleduju, jak si rozhodčí ve středním pásmu stoupá k Bennetovi a kapitánovi Dravců. Jak mezi ně s hvízdnutím pouští puk a odstartuje tím první třetinu. 

Už zase mám ten známý pocit, že je to rychlé.  

Rychlý život, rychlá hra.  

Bennet vyhrál vhazování a přihrává Lukasovi, který mu puk okamžitě posílá zpátky, a Rourke jde dopředu spolu s nimi, tak nějak plynule překonávají soupeřovu obranu, Rourke střílí a… Brankář to vyrazí hokejkou rovnou na svého spoluhráče, kterým je kapitán Dravců. Ten se okamžitě rozjede mým směrem ve snaze dostat puk co nejdál. 

Nahraje padesát osmičce, ženou se přímo na mě a naše obrana proti nim vyjíždí, Nelson ho zkusí pomocí kličky obehrát a pak na vteřinu všechno splyne. Můj dech se hrozně divně tříští o helmu. Vzpomenu si na jednu z písniček, kde se zpívá, že kluk je vlnami oceánu. 

Jenomže kapitán Dravců má u zadku, co se mi honí hlavou. Nejspíš vidí jenom malého kluka v brance. Toho nejmenšího člověka na světě. 

Soustřeď se, opakuju si v duchu.  

Padesát osmička přijme přihrávku, šikovně se vyhne Nelsonovi, vypálí, já zvednu lapačku…  

Ale nedám to, ani se toho neteknu. Puk mi projde nad ramenem rovnou do sítě. 

Fanoušci Westonské zaburácí. Ozve se hvízdnutí, rozhodčí uzná gól a mně chvíli trvá, než si uvědomím, co se stalo. Jakože jasně, není to poprvé, co jsem pustil gól, ale minutu po zápase?  

Do prdele. Do prdele! 

Na velké tabuli svítí 1:0. 

Vdechuju studený vzduch a zkouším nezešílet. Vím, že první gól je kolikrát určující, že může tým, který ho schytá, dobře rozhodit. Ale ani pro kluky to není první gól v jejich životě, takže…  

Lukas projede kolem a tentokrát je to on, kdo jde rozehrávat. 

Proč jsem tak pomalej? 

Tohle ne. Já ne… Nemůžu. 

Proč jsi tak pomalej? Tak řekni.  

Ale říkám si jenom to, že jestli mi srdce bude bušit ještě rychleji, tenhle stadion bude možná to poslední, co v životě uvidím, protože sebou prostě křápnu na led a umřu.  

Nechci umřít.  

Kousnu se zevnitř do tváře – sundat si helmu a vrazit si facku by zrovna teď asi nebyl ten nejlepší nápad. Přece musí existovat způsob, jak v téhle brance vyrůst. Je to jenom pitomá kovová konstrukce a kam natáhnu ruce, tam dosáhnu! Mám hokejku a lapačku. Zrovna teď mám úplně všechno, co potřebuju. 

Opakuju si to. Mám všechno, co potřebuju, a i když mi od začátku připadá, že je led tady na severu jiný, že voní jinak, konzistencí je to přece pořád ta samá voda. Je to jen voda a co si pamatuju ze střední, tak i člověk se z většiny skládá z vody.  

Proč jsi tak pomalej?! 

PROTOŽE MYSLÍM NA SRAČKY! 

Vydechnu, pomalu a křečovitě. Protože myslím na sračky a jsem víc ve svojí hlavě, než tady na stadionu. Protože před tím, co se odehrává, pořád jenom utíkám. Přítomnost jsem totiž já bez Lukase, ve světě, kde Gaston umřel, a to mě sakra bolí. 

Vhazování. Hra se znovu rozjede a puk vyhraje soupeř.  

Vidím kluka v zeleném dresu, jak se žene mým směrem a mám ani ne sekundu, abych odhadnul, co udělá. Pak instinktivně padnu na kolena… a schovám puk mezi betony.  

Kluk vypadá, že by mě nejradši vydlabal hokejkou jako dýni, ale to už do něj jde naše obrana a jemně mu naznačí, že takhle by to nešlo. 

Rozhodčí zapíská a já vstanu. Tohle jsem chytil. Puk neskončil v brance a lidi, kteří přijeli z naší univerzity, aby nám fandili, na tribunách tleskají. 

No ale ten puk… Koukám na něj a v mojí představě by mohl klidně vypálit díru do vesmíru. Ale zároveň je to klíč ke všemu. Neposlouchat hlavu a místo ní hlídat puk. Slíbím si, že ať se stane cokoli, tohle bude na dalších sedmnáct minut a třiadvacet vteřin jediná věc, která mě bude zajímat.  

Jenom ten puk.  

Černý jako… Ale no tak! Je to jenom puk, který můžu chytit! 

Lukas jede na střídačku a místo něj nastoupí Foster. Dýchám zhluboka a soustředěně, vnímám utažené brusle, výstroj, která mě táhne k zemi a chrání a obepíná tam, kde je to potřeba. A Lukas na mě kouká, cítím na sobě jeho pohled, ale je mi to jedno, protože zrovna teď vyplňuju úplně celou branku. Skrze mě nemůže nic projít. 

Vím do hajzlu naprosto přesně, kde je ten puk. 

x 

První třetina skončí 1:0 pro Dravce.  

Začátkem druhé Bennet střelí gól a dorovná na 1:1. 

Foster zvyšuje na 2:1 pro nás, načež dáme další gól, takže v jednu chvíli vedeme krásných 3:1.  

Pak Allen schytá dva góly v krátkém sledu za sebou. Poprvé mu puk proletí přímo nad ramenem a fanoušci na tribunách burácí. Podruhé mu projde mezi tělem a hokejkou. Takže je to 3:3. 

Bennet pak docela zbytečně hákuje a musí si odsedět dvě minuty. 

Kinseyová celou dobu nehne ani brvou. Prostě jenom sleduje led, občas prohodí nějakou sestavu, mluví ke klukům a já na ní nepoznám, jestli je naštvaná, nervózní, nebo třeba zklamaná. Zas je ovšem pravda, že nemám čas věnovat jí tolik pozornosti, protože koukám na puk a i hráče s číslem třicet devět si všímám jenom tehdy, když ho má v držení. 

Jsem tak soustředěný, až z toho začínám být vygumovaný. Skoro nemrkám. 

Moore mi na střídačce něco vykládá, ale já ho neposlouchám a radši sleduju Nelsona, který na poslední chvíli vyráží puk prakticky namísto Allena, jinak by skončil v naší síti. Nelson i puk, možná oba. 

Během pauzy mezi druhou a třetí třetinou s nikým nemluvím. Nedovolím si z toho vykročit, protože stačí strašně málo, abych se ve vteřině znovu ocitnul ve smetišti svojí hlavy. Tím spíš, když Kinseyová provede celkem jednoduché počty a na závěrečnou třetinu postaví do branky znovu mě. 

Rozehrávat jde Foster.  

Ale i když se později vhazuje v našem pásmu, hned u branky, je mi to jedno. Vyrazím to a s tím, jak hra ubíhá a tempo se zrychluje, protože nikdo nestojí o remízu, ani my, ani Dravci, tak s tím vším padnu na kolena ještě tolikrát, že jsem tak často neklečel ani před… 

Dál tu myšlenku zajít nenechám. Lukas je jenom číslo. 

A jo, zadržovat úzkostné a vlastně jakékoli myšlenky tak urputně a po tak dlouhou dobu je mnohem náročnější než zadržovat sraní. Později si to vyžeru, ale teď je teď a já… chytím do lapačky puk, který mi letí nad levé rameno. 

Tabule ukazuje, že zbývají ještě dvě minuty čistého času. Následuje vhazování v útočném pásmu. Na ledě je znovu naše svatá trojice. Lukas naznačí přihrávku Bennetovi, ale puk mu nepošle, jenom si ho šikovně podrží, hraje si s ním a nakonec ho napálí přímo mezi nohy brankáře, čisté krásné housle. Kluci na střídačce se nadšeně rozeřvou v divokém medvědím pokřiku. 

Je to ohlušující a mě to plní od hlavy až k patě, vědomí, že možná vyhrajeme. Dál to ale nepustím. Neudělám vůbec nic. Musím hlídat puk. 

Když hra konečně skončí, uvědomím si, že je to vysvobození. Pevně držím hokejku, abych ji nepustil, jak jsem roztřesený. I nohy mám jako z gumy.  

Kluci se hrnou na led, Moore i ostatní nováčci, prostě úplně všichni. Slaví a plácají mě po zádech. „Clane, tys měl pravdu. Normálně hraješ jako bůh,“ uchechtne se Rourke, zatímco si stahuje helmu a prohrabuje zpocené vlasy.  

Jsem rád, že jsme vyhráli, ale je to jeden zápas z mnoha. 

A nějak v sobě nedokážu přijmout fakt, uvědomit si, co to znamená, že budu na několik týdnů, než se Rivera vrátí, jednička. Ale to je v pořádku, zatím prostě jenom pořád nic necítím. 

Vydržím to ještě dlouho. Proslov Kinseyové, gratulace od kluků včetně Allena, který působí docela upřímně, Mooreovy vtípky, Nelsonovo vyprávění, rozebírání zápasu, samotnou cestu domů, kdy mi chybí playlist, který sedí o několik řad přede mnou, následnou cestu přes potemnělý kampus… 

Všechno jsou to obrazy kolem mě. Přijdu si hrozně cizí a vím, že jenom Lukas, ze všech lidí na světě právě on, by to poznal, takže se mu obloukem vyhnu.  

Na pokoji řeknu Mooreovi, že se musím vyspat, pivo na oslavu dáme snad jiný den.  

Tak dobře.  

Jasně.  

Tyjo, to ale byla paráda. 

Pak konečně odejde a já zabořím obličej do polštáře. Něco ve mně konečně povolí, když se úlevou nahlas rozbrečím.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥