Szabi

S blížícím se prosincem je čím dál větší zima.  

Vstáváme do tmy a běháme jenom po kampusu nebo po ulicích, které osvětlují lampy. Nikam dál si netroufneme, na to by byla potřeba asi čelovka, ale vzhledem k tomu, jak ledový vzduch v Ardenu je, už tak máme občas problém udýchat to. Moore kolikrát bere dvě čepice a bez rukavic nedáme ani ránu. A stejně jsem pak totálně prokřehlý a trvá dlouho, než ve sprše roztaju.  

Potom následuje snídaně, série přednášek, na které dřu, abych si udržel průměr, ačkoli v některých předmětech jsem spíš pod ním, a k tomu samozřejmě taky jeden dva tréninky denně. Večer si jdeme ještě zaplavat nebo někam posedět, ale většinou prostě rovnou zamíříme na pokoj psát seminárky nebo se pořádně vyspat a já se snažím nemyslet… Snažím se moc nemyslet na to, kolik dalších zápasů mě čeká a kolik z nich už jsem odehrál.  

Celkově si náš tým vede dobře, držíme tempo, něco dáme na remízu, někdy vychytám naprosto nesmyslnou mrdu s ukrutnou lehkostí, až mi kluci říkají, že chytám jako bůh, což se nějak chytlo, a někdy naopak pustím takovou jednoduchou střelu, že by se za to musel stydět i Jackson. 

Ale naštěstí je víc momentů, kdy chytám dobře. Aspoň myslím, protože Kinseyová působí docela spokojeně. To v jejím případě znamená, že nic moc nedává najevo. 

A nestává se vždycky, že bych po zápase brečel, ale emoce vlastně úplně pokaždé povolí a já pak nejsem schopný někam jít a slavit vítězství. Spíš jenom ležím na pokoji a poslouchám písničky. Občas volám s mámou a tátou, občas si napíšu s Charliem, Harrisonem anebo nějakou vlažnější esemesku s Derekem o tom, jaké životy teď žijeme. A čím méně spolu s Derekem mluvíme, tím víc je paradoxně znát, jak jsme už oba úplně jinde.  

V jeho světě je teplo kaváren, spokojený vztah na dálku a spousta učení, zatímco v tom mém je zima, hokej a taková zvláštní rutina, která mi vlastně nevadí. Jeden víkend to dokonce vypadalo, že bychom se mohli potkat, to jsem jel zrovna na dva dny domů, ale Derek nakonec neměl čas a já byl rád, protože jsem tak mohl prakticky celý čas proválet s Charliem u animáků a drbat přitom Tiberia.  

No a v mém světě je taky Lukas, abych nezapomněl, a jak to tak vypadá, na něj já nezapomenu nikdy. Nejenom proto, že ho každý den vidím na ledě anebo nahého ve sprchách. 

Od té doby, co si ke mně sedl v autobusu, se zase drží spíš zpátky a já fakt nevím, co si z toho vzít, tak si z toho beru to, že svůj účel splnil, uklidnil mě před prvním zápasem a teď už je to v pohodě a on si může hledět svého.  

Možná, že kdybych nějaký zápas fakt ultimátně prosral, zas by přišel, ale mám takové tušení, že pouštět góly úmyslně by ze mě udělalo nejenom debila, ale navíc ještě psychopata.  

Takže chytám co nejlíp a Lukas je metaforicky daleko ode mě. Občas si řekneme čau, v ty lepší dny dokonce ahoj a v ten vůbec nejlepší den, což bylo předevčírem, mi dokonce řekl skvělá práce, když jsem prokouknul jeho kličku a vyrazil puk. A protože to bylo nečekané, jeho prohlášení mě na moment totálně vykolejilo. 

Kvůli tomu si teď zkouším dávat pozor nejenom při zápasech, ale i na trénincích. Číslo 39 jde mimo mě.  

Tak určitě. 

V tomhle zvláštním rozvržení teda existuju a snažím se nevnímat, jak tím vším postupně, nejdřív hrozně nenápadně, prosakuje taková zvláštní osamělost.  

Lukas je se svým klukem, o kterém sice stále nic netuším, ale nezdá se, že by plánovali rozchod. Snažím se utěšovat, že snad neplánují ani společnou budoucnost, vzhledem k tomu, jak sporadicky – nikdy – o něm mluví. Ale co já vím? Třeba jsou zamilovaní. U Lukase Logana se zamilovanost projevuje různě. Do mě se zakoukal už ve čtrnácti a později to řešil tak, že mi psal hnusné esemesky, přirážel mě na skříňky a… Ach, s jakou zuřivostí mě přirazil zády ke zdi a líbal, jako kdyby mě chtěl vypít.  

No ale co jsem tím chtěl říct! Že jsem den ode dne víc a víc osamělý, jo.  

A jak poznávám lidi z týmu, zjišťuju, že někteří z nich randí, mají někoho na sex nebo už nějakou dobu žijí ve spokojeném vztahu. Rourke, podle toho, jak mluví o Amandě, která studuje muzikologii a válí na basu, pomalu plánuje zásnuby. Devi má přítelkyni, co pracuje v baru ve městě, odkud pochází, a jezdí za ní, jak jen to jde. Dokonce i Moore začal randit. Ta holka, kterou poznal, se jmenuje Andy, a i když jsem ji zatím ještě nepotkal, bude to nejspíš nějaká Mooreova ženská verze, aspoň podle toho, jak je z ní hotový. Akorát jsem vyrozuměl, že ona je o dost hezčí. A že jí nikdy nemám přiznávat, jak jsme spolu jednou, dobře, možná dvakrát, maximálně třikrát, usnuli během sledování filmu na jedné posteli. 

Tahle Andy má navíc o pět let starší sestru, která by si mohla něco začít s Bennetem. Takhle o tom mluvil Moore. Ne že chtěla, ale že by mohla. Působil nadšeně z představy, že jsou s Bennetem součástí jedné obří famílie.  

Zeptal jsem se, jestli by ty holky nežárlily na jejich vztah, a on se zamračeně zeptal jaký vztah, načež s Bennetem odešel do kina. 

Takže ta moje osamělost, ta si vyloženě libuje v brzkých ránech, kdy je venku hustá mlha, anebo naopak v brzkých večerech, kdy už se od tří stmívá. Nejdřív je opravdu nenápadná, ale postupně se zvětšuje. Zbrusu nový typ propasti, ve které nenajdu černé oči, ale prostě jenom prázdno. Ty černé oči koukají na někoho jiného a já si hrozně ubožácky přeju, aby mě měl zase jednou někdo rád. Abych něco znamenal. Abych byl vidět.  

Abych v životě toho někoho zabíral víc místa, než zabírám v brance.  

A stejně, očividně ve skutečnosti nevím, po čem toužím, respektive moje srdce si pořád dělá, co chce, protože když se mě Nelson zeptá, jen tak, hezky a mile, jestli bych nechtěl zajít někam s jeho kámošem, a dokonce řekne: „Minule tě viděl chytat a fakt se mu líbíš,“ což by mě za jiných okolností vážně potěšilo, odmítnu ho.  

Řeknu, že sorry, ale na randění nemám čas. A přitom jako blbeček upřeně sleduju Lukase, který si tak krásně podebere puk a prostrčí ho Allenovi mezi tělem a lapačkou, až by z toho člověk obdivem klidně vystříknul.  

x

Táhnu stoh knih a zkouším je v rychlosti narvat do batohu. Doktorand Nicholson je sice hezký, ale co s tím, když se nám stejně jako ostatní profesoři snaží co nejvíc znepříjemnit život na škole. Dneska to zkoušel omluvit takovým mírným a odzbrojujícím úsměvem, během kterého na mě upřeně čuměl, až si Moore neodpustil poznámku, že bych měl možná někam pozvat jeho, haha.  

A já na tom fakt musím být blbě, jelikož jsem to na jednu celou vteřinu zvážil a prohlížel jsem si jeho světlé vlasy rozcuchané způsobem jsem ještě kluk. Ale tím zadáním, nad kterým budu sedět do noci, to dost posral, takže z toho nic nebude. 

Dopnu batoh a spěchám do šaten, mikinu svlékám už po cestě a stane se, že dorazím jako jeden z posledních. Ani zdaleka ale nejsem hlavní překvapení dne, protože sotva vpadnu dovnitř, málem vrazím do Moorea, který přišel pár vteřin přede mnou a nemůže udělat krok dál, jelikož před ním stojí Rivera.  

Je tady Rivera.  

Ale co jsem si asi tak myslel? Přece si přetrhnul achilovku, a to neznamená, že se ho Kinseyová pokusí na dobu neurčitou jen tak uklidit. Nebo že mu kvůli tomu amputují celou nohu. Dává smysl, že se vrátil, aby se účastnil tréninků, protože tohle není na celý život.  

To mě napadne. Není to na celý život. Není to do hajzlu ALS.  

Musím se ramenem opřít o futra a snažím se vydolovat něco jako úsměv, což ale spíš působí, jako kdybych šlápnul do psího bobku. Jenomže Rivera si mě naštěstí nevšímá. Opírá se o berle, nohu má v ortéze a na sobě úplně obyčejnou tmavě zelenou bundu. Dokonce se ke mně neotočí, ani když mě Nelson a ostatní nahlas pozdraví, takže o mojí přítomnosti určitě ví, jen ji odmítá brát na vědomí.  

Třeba ho pořádně štve, že teď chytám já. Možná by pro něj byl mnohem lepší volbou Allen. 

Ale to je asi blbost. Rivera je přesně ten typ, pro který je ta nejlepší možnost on sám. Navíc má určitě dost problémů s achilovkou, která ho poslala do špitálu hned na začátku sezóny.  

Skoro se divím, že vzteky nerozbíjí lavice a nehází je proti zdi.  

Nějak se mi podaří projít kolem, aniž bychom o sebe zavadili, a já z nějakého důvodu cítím děsný stud. Jdu rovnou k místu, kde mám věci, a tolik se seknu na tom, jak to teď bude s Riverou a jakým způsobem bude zasahovat do tréninků, že se mi pro jednou aspoň na chvíli daří nemyslet na Lukase.  

Hodím na sebe chrániče a dres, seberu hokejku a lahev s vodou a za chvíli už vcházím na stadion. Tenhle typ chladu mám rád.  

Nejdřív trénujeme pod vedením Kinseyové, kdy si zkoušíme jednotlivé situace, které jsme během předchozího tréninku sledovali na videích, což je, byť se to nemusí zdát, pořádná makačka. Kinseyová je v jistých ohledech poměrně nelítostná a nedělá jí problém nutit nás opakovat to znovu a znovu, dokud nás upřímně a od srdce nepochválí slovem: „Dobře.“ Z toho by se jeden až dojal.  

A Lukas je dneska obzvlášť ve formě, zatímco já mám nejspíš zatmění mozku. Napadne mě totiž, že bych se s ním možná měl zkusit dát do řeči. Posledně to byl on, kdo na mě v autobusu mluvil, takže bych se měl tentokrát snažit já. 

Sotva máme pauzu, odhodlaně se k němu rozejdu a řeknu: „To bylo skvělý. Skvělá hra.“ 

Ignoruju fakt, že se zatváří navýsost překvapeně, a dokonce pohlédne za sebe, nejspíš aby se ujistil, že fakt mluvím na něj. „To říkáš jako můj osobní trenér? Nebo moje fanynka?“ 

„Spíš fanynka,“ přiznám pobaveně. Sleduju, jak si ručníkem otírá zpocený obličej. 

„Jsem si mohl myslet.“ Zní taky pobaveně, takže jsem asi na dobré cestě. Mám rád, když je pobavený něčím, co mu řeknu zrovna já. V tu chvíli si připadám tak nějak mocný. „Tys byl vždycky předsedkyně mého fanklubu.“ 

Přikývnu a prohlížím si svoji hokejku. „No a jak se máš?“ nadhodím. 

„Unaveně. Asi.“ 

„Tak to jo,“ znovu přikývnu a dřív, než se stačím zarazit, vyletí ze mě: „Hele, nechceš pak někam zajít?“ 

To je ten moment, kdy se kolem ochladí ještě víc, ze světa se vytratí všechno štěstí, protože mě Lukas provrtá pohledem a je to tak intenzivní, že mám tendenci se trochu stáhnout. „Ne,“ odvětí. Jasné a ostré ne. 

„Myslel jsem jako kámoši,“ dodám rychle, aby si to náhodou nevyložil tak… že jako nekámoši. Protože já se ho tady nesnažím sbalit. Určitě ne. Chci znít sám sobě co nejvíc přesvědčivě.  

„Ahá, jako kámoši,“ řekne Lukas, jako kdyby mu to najednou dávalo smysl. Z nějakého důvodu ale působí nasraně. „Pořád ne,“ odsekne. A odbruslí. 

Tak to by bylo.  

Naštěstí nemám čas nad tím přemýšlet (nad tím, že jsem Lukasovi u zadku), protože Kinseyová zapíská a zavolá nás k sobě.   

Rozdělí nám úkoly po zbytek tréninku. Řekne Allenovi, aby si stoupnul do brány s tím, že na něm budou někteří kluci ze základní sestavy trénovat útok. U těch zbylých tak nějak předpokládám, že jim půjdu chytat já, ale ona je místo toho pošle do posilovny. Na ledě je tak dost místa pro… Kinseyová beze slova ukáže k lavici, na které se usadil Rivera. A mně nezbývá, než se tím směrem rozjet.  

O mantinel zastavím možná až moc prudce a Rivera se pomocí berlí postaví. Mantinel tvoří takový plůtek mezi námi. 

Kývnu, protože nevím, co přesně ode mě čeká. 

„Chm,“ udělá Rivera. Takhle zblízka má fakt zajímavé oči. Jsou hnědé a tmavostí se ani vzdáleně nemůžou rovnat těm Lukasovým, ale je v nich něco… jako kdyby kolem panenek přecházely do zelené.  

Zničehonic se usměje úsměvem žraloka.  

Není to tak, že by se mi líbil, ale jeho osobnost je hrozně výrazná a hmatatelná. A já jsem z něj nervózní a celkem automaticky si začnu připadat jako blbec, aniž bych cokoli udělal.  

Ale při dalším pohledu si všimnu i únavy, kterou má vepsanou v obličeji, a tmavých kruhů z nevyspání, což je pro mě jako potvrzení, že to je taky jen člověk. Zvládnu proto docela klidně říct: „Takže mám trénovat s tebou?“ 

„¿Eres feliz, princesa?“ 

„Ty seš ale pozér,“ vyletí ze mě a Rivera se k mému překvapení nahlas uchechtne. Pak zaloví v bundě a vytáhne obyčejný tenisák. Strčí mi ho pod nos. 

„A co sis myslel?“ zeptá se překvapivě uvolněně a poklepe si na nohu, kterou má v ortéze. „Že s tebou budu bruslit?“ Opře se o mantinel, odloží jednu berli a volnou rukou hodí tenisák co nejdál na led. „Přines.“ 

Pohlédnu na Kinseyovou, která postává relativně nedaleko, ale nezdá se, že by měla s tímhle typem šikany problém. Zaskřípu zuby a všechna lítost, kterou jsem vůči Riverovi do téhle chvíle pociťoval, je pryč.  

Rozjedu se pro tenisák, a když se vrátím, nešetrně ho Riverovi vrazím do ruky.  

„Vezmi si flašku s vodou a půjč si od někoho druhou. Uděláme ti provizorní branku.“ 

Poslechnu ho, vytvořím branku nedaleko mantinelu, aby pán nemusel házet daleko, a pak si mezi ty lahve stoupnu. Působí to dost idiotsky, tím spíš, když se do mě Rivera začne trefovat tenisákem a já ho musím chytat, vyrážet, zvedat a nosit zpátky. A fakt si trochu přijdu jako pes, co se honí za aportem.  

Zároveň se mi daří občas zkontrolovat, co se děje na druhé straně. Spíš automaticky, aniž bych si to uvědomoval, sjedu pohledem k hráči 39, za což si od Rivery vysloužím ránu tenisákem do hrudníku.  

Zamračím se, ale dovezu mu ho zpátky, aby mě mohl dál prudit.  

Nemluvíme spolu. 

Chytám tenisák, a když se po nekonečně dlouhé době ozve píšťalka, jsem zpocený jako prase. Dojedu k Riverovi a míček mu podám.  

„Tím trénuješ rychlejší reakce. Trénovat se dá různě. Můžeš třeba na odpaliště, kde se hraje baseball, akorát nebudeš odpalovat, ale uhýbat.“ Tenisák si nevezme. „Nech si ho, mám jich hodně.“ 

Kluci se kolem nás hrnou do šaten a Nelson plynulým pohybem sebere lahev, kterou jsem si od něj půjčil. Ukáže mi zdvižený palec. Vidím i Lukase, který mluví s Devim, a dolétne ke mně jejich rozhovor, kdy se Devi ptá, jestli spolu večer zajdou na pivo, zatímco Lukas odpovídá: „Něco už mám.“ 

Devi řekne: „Jdeš si zašukat?“ 

„Jo,“ odpoví Lukas prostě.  

Moje srdce dělá kotrmelce a z nějakého nepochopitelného důvodu mi rudnou i uši. Tak není divu, že se mnou nechtěl nikam jít, když má lepší plány. Sleduju, jak mizí v šatně, a uvědomím si, že na mě Rivera mluví. Už zase si sednul, nejspíš mu dělá problémy stát delší dobu.  

„Cože?“ zeptám se.  

Zakroutí hlavou. „Víš, chytáš dobře,“ oznámí překvapivě mile, takže za tím cítím nějaký háček. „Jenomže máš jako brankář jeden fakt velkej a kurevskej problém.“ 

„Jo? Jakej?“ 

„Logana.“ 

Na to neodpovím, ale uši mi pro jistotu zrudnou ještě víc, tak jenom pevně semknu čelisti. 

Rivera dál mluví s tím svým protivným klidem. „Pověz mi jednu věc. Kdybys s ním chodil, oblizovali byste se během tréninků?“ 

Mimoděk si vzpomenu, jak se mi Lukas poprvé vyznal. Přede všemi. Jak mě během zápasu procítěně políbil. Ale to Rivera nemusí vědět, pokud už to dávno neví, takže zakroutím hlavou.  

„A proč asi? Protože to na led nepatří. Stejně jako tvoje slintání nad ním. To si to rovnou můžeš napsat na čelo.“ 

„Naser si,“ řeknu mírně.  

Rivera sáhne pro berle a postaví se, krátce přitom zkřiví obličej. „Je mi jedno, co uděláš, klidně si přivři hlavu do dveří, když nic nepomůže. Ale zkus se sebrat. Logan tě drží zpátky. Takhle nikdy nebudeš dost rychlej.“ Belhá se pryč a já tam dál stojím a přijdu si jako idiot.  

Má pravdu a to je na tom všem nejhorší. Mohl jsem se tisíckrát zařeknout, že jde Lukas mimo mě, že ho nevnímám, ale stejně se to vždycky vrátí jako bumerang.  

A když už ne během zápasů, kde se mi daří vnímat jenom puk, tak se to vrací KDYKOLI JINDY.  

Musím to nechat, musím se smířit s faktem, že si jde Lukas… zašukat.  

Možná bych měl někam vyrazit, někoho potkat. Třeba tam venku čeká pravá láska. A říkám sklapni sklapni sklapni mozku, který tvrdí, že moje pravá láska bude mít podle všeho fakt divokou noc. Ticho. Konec.  

Měl bych zajít na rande, přijít na jiné myšlenky. Zbavit se toho problému s čuráckýma očima. Rivera má pravdu. Nenávidím, že má pravdu, ale to je zrovna teď moje nejmenší starost.  

Uvědomím si, že jsem na stadionu sám, všichni už odešli. Tak se napřáhnu a hodím tenisák k nejbližší brance. 

Třikrát se zhluboka nadechnu a pak se pro něj rozjedu. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥