Szabi

Něco si slíbit, to je zatraceně dobrý začátek. Dokonce i slib sám sobě, že už nebudu pomalý, zní hezky. Ale realizace je poněkud složitější.  

Člověk musí večer co večer poctivě nastavit budík a ráno vstát přesně na čas, nebo teda s desetiminutovým zpožděním, aby se z toho další den poučil a zpoždění předem zahrnul do celého plánu. Jinak by si totiž zase musel vybírat, jestli dá snídani, nebo narychlo splácne proteinovou tyčinku a půjde si radši zaběhat.  

Ale jít ráno běhat, ještě před tréninkem anebo výukou, samozřejmě není jediná věc, kterou můžu dělat. Zásadní je nijak ty věci neochcávat a držet se při zemi, nebo aspoň při ledu. A hlavně na nikoho nečumět, pokud to není hráč, kterému zrovna posílám puk.  

Jak říkám. Zatraceně dobrý začátek. Přesto jsem po prvních dvou týdnech tak hrozně vyflusnutý, že usínám nad domácími úkoly a moje svaly tak moc protestují, až bych se nejradši svalil na koberec.  

Za jiných okolností by to nejspíš nebylo tak brutální, kdybych poslední půlrok víc trénoval, ale nějak se stalo, že jsem vyšel ze cviku. Místo fyzična jsem totiž věnoval až moc myšlenek svojí pološílené hlavě, která všechno dramatizuje, zveličuje a nutí mě přemýšlet nad naprosto obyčejnými věcmi zhruba tak sedmdesátkrát víc, než je podle mě průměr normálního člověka. A to určitě nepřeháním. Děje se to totiž i teď.  

Tak například jeden den se Kinseyová divně podívá, a i když v tu chvíli nejspíš vůbec nemyslí na mě a chce se jí třeba jenom zívnout, já o několik hodin později ležím v posteli, civím do zdi a myslím na to, že určitě přemýšlí, jak mě vyrazit z týmu anebo jakou udělala chybu, když byla pro moje přijetí.  

Druhý den zas nešikovně přihraju na Rourkea a ten řekne: „Clane, zbytečně zmatkuješ. To už je podruhý podebranej puk.“ No a opět, já jdu z tréninku a myslím na to, jak Rourke právě vykládá Lukasovi, že jsem totální nemehlo a že nechápe, jak se mnou mohl chodit.  

Přitom Rourke i Kinseyová mají ve svém životě i jiná témata k přemýšlení a hovoru, než jsem já. Ne?  

Ale kdepak, moje hlava si jede to svoje. Jí to nevysvětlím.  

Snažím se teda alespoň dodržovat nějaký rytmus a uklidňuje mě, že jsou přednášky a tréninky od do. Vždycky ve stejný čas. Pokaždé jinak náročné. A s obojím bojuju trochu jiným způsobem. Škola mi dávala na prdel snad od první třídy, takže to teď není žádná novinka. Nicméně i udržování průměru dost bolí – bolí mě z toho hlava, když nad tím sedím do noci – a ráno brzké vstávání, abych šel běhat. Jo, nějak jsem se dostal zpátky k tomu běhu. Mám prostě pocit, že plnit všechno podle rozpisu nestačí a že musím dělat ještě něco navíc, abych se v tom udržel. Protože teď, když jsem si vyjasnil celou tu věc s Lukasem, který je dál, musím se i já pohnout.  

Pořád mi připadá zvláštní mít ho v týmu, respektive být v jeho týmu, protože to já jsem přišel jako druhý. Ale zkouším zaujmout podobnou strategii jako on a tedy předstírat, že mezi námi nikdy nic nebylo. A že jediné, co si přeju, je vychytat jeho střely. Což není vždycky tak snadné.  

Čím víc ale trénuju, tím víc si vybavuju Lukasův způsob hry, všechny ty chvíle, kdy jsme trénovali spolu a on mě ani v nejmenším nešetřil. Tenkrát jsem věděl, že mě pak v šatně natlačí na skříňky a budeme se líbat, anebo že si klekne ve sprše – a to se nestávalo moc často, nicméně o to lepší to pak bylo – a dovolí mi, abych mu všechny ty emoce… předal. A někdy to byl on, kdo si potřeboval vyčistit hlavu, miloval mě kolébavě, ruce jsem měl přitisknuté na studené kachličky a – Do prdele, jak jsem se zase dostal k Lukasovi?!  

Chci říct, že postupně začínám objevovat jeho styl hry, který se vytříbil, ale nijak výrazně nezměnil. Je pro něj charakteristický podobně jako otisky prstů nebo tak něco. Ty má taky každý unikátní.  

Zatímco dřu na trénincích, nacházím v jeho držení hokejky, v tom, jak si posílá puk, čím dál víc věcí, které znám. Uklidňuje mě to. A sere mě to. A dává to smysl, že sám sebe jako hráč nacházím znovu v něm, po tom všem, kolik hodin jsme spolu strávili na ledě. Takže největší zlepšení nakonec pozoruju tváří v tvář Lukasovi a je to zvláštní, protože on nikdy nedá nic najevo, pohledem po mně pokaždé sklouzne, jako kdybych byl jenom figurka postavená do brány, ale přísahal bych, že ho to těší. Že je rád, když prokouknu jeho kličku a schovám puk mezi betony.  

Tak ještě aby ho to štvalo, když se mnou chodil.  

Abych to shrnul, následující tři týdny prostě makám, soustředím se jenom na hru, jenom na trénink, jenom na domácí úkoly. Všechno je moje teď. Každý den si ve sprše masíruju ztuhlé svaly a s Moorem jsme dokonalá dvojka. Nemusíme se na tom ani domlouvat a ve volné pauze mezi přednáškami spolu chodíme na pokoj, kde si vlezeme do postele – každý do své, bych rád zdůraznil – a spíme. Krademe pro sebe čas, který po večerech věnujeme učení nebo klikování na podlaze pokoje.  

Moore je v tomhle fakt super společník. Stěžuje si úplně stejně jako já. Často opakuje, že jsme všichni totální brambory. A někdy se dokonce uráčí a jde se mnou ráno běhat. A pak oba, navlečení v mikinách a v čepicích, děláme kolečka po kampusu, zatímco vychází slunce a já si připadám skoro šťastný. Tu divnou prázdnotu vnímám jenom vzdáleně, daří se mi držet ji pod kontrolou.  

Mám strach, co bude, až zastavím. Jestli se ve mně něco protrhne a pustím to ven. Protože nemít panický záchvat je super, ale vlastně je to dost podobné jako zadržovat pláč. Někdy to přijít musí. Ale slíbím sám sobě, že než se to stane, prožiju další den, kdy to udržím na uzdě. Kdy si nařídím budík, nějak se mi povede vstát, proběhnout se, dát si snídani, skočit na trénink anebo na přednášku. A pořád dokola.  

Po třech týdnech ze mě není žádná korba ani se nestane, že bych mezi ostatními zářil, ale rozhodně se cítím líp. Nejenom v tělocvičně a na ledě, ale i sám v sobě. Když porovnám svoji a Allenovu techniku, necítím se jako debil a nemám pocit, že by mě nechával za sebou. Paradoxně, navzdory té ukecané hlavě, co mi předhazuje jeden šílený scénář za druhým, mi připadá, že jsem v některých chvílích dokonce soustředěnější.  

Když porovnám sebe a Riveru… Haha, tak to fakt nedělám.  

Od posledního společného tréninku, kdy pořád dokola opakoval to samé, se mnou téměř nemluví. Jakmile máme trénovat spolu, ukáže mi, co mám dělat, a já to pak s vojenským drilem dělám. No a Rivera, když má obzvlášť dobrý, anebo naopak obzvlášť špatný den, to na něm nepoznám, někdy prohodí něco španělsky. Já mu logicky nerozumím a trénink pokračuje dál.  

Čím víc a usilovněji trénuju, tím víc si všímám, že mě ještě čeká dlouhá cesta.  

Asi to dává smysl.  

Ono by bylo totiž dost zvláštní, kdyby najednou stačilo vstát o něco dřív, vyměnit burger za něco lehčího a vydatnějšího a pak chytit úplně každou mrdu nebo třeba s přehledem obehrát Rourkea. Leda v jiném vesmíru. Tohle je nekončící dřina, během které stačím propotit tolik triček, že je skoro nestíhám nosit do prádelny. A zatímco pračka pere a nadskakuje, sedím na bubnu a pročítám podklady na další přednášku nebo si bifluju techniku. Nebo jen čumím před sebe, přeju si, aby to prádlo konečně dopralo, a já si mohl ukrást pár hodin spánku.  

Něčím se mi tenhle život líbí. Má svoje pravidla. Je to taková obří škatule, do které jsem se na chvíli vešel. Sleduju, jak se mi postupně začíná měnit tělo, nejenom vzhledově, ale i vnitřně. Já se měním. A moje hlava má někdy i svoje světlé chvilky a dokáže být tak čistá.  

Možná to ale nejde udržet věčně. Upřímně, jaká existuje šance, že se to neposere? 

x

Je to dva dny po prvním zápasu, který jsme odehráli proti celkem solidnímu univerzitnímu týmu s výsledkem 3:0 pro nás. Respektive ostatní to odehráli, konkrétně Rivera, jeho božstvo, kdy nenechal ani jeden puk, aby mu vletěl do sítě, zatímco já a Allen jsme seděli navlečení v plné výstroji na lavičkách a koukali na něj.  

Nebyl to zrovna ten nejtěžší zápas a krom jednoho děla, u kterého si doteď nejsem jistý, jak ho Rivera chytil, bych nás nejspíš taky úplně nezahanbil. Ale i tak. Celá hra byla rychlá, přesná a ve mně zůstal obdiv, který, i když to fakt nerad přiznávám, směřuje primárně k Riverovi.  

Říkám si, že s ním dost možná nikdy neprohrajeme, což je asi blbost, protože jsem ještě před svým nástupem viděl na netu zápasy, které i Rivera projel. Ale zrovna v tuhle chvíli mi připadá jako takový hokejový zázrak.  

Takže logicky trochu znervózním, jakmile na dalším z mnoha tréninků chybí.  

Trénujeme pod vedením Rourkea, kdy první část je spíš teoretická – přehrává nám situace z různých zápasů, komentuje je a doptává se, co bylo zvládnuté anebo co šlo naopak udělat líp, jakože jeden z hráčů obrany se příliš brzo rozjel do středního pásma, zatímco puk byl ještě u brankáře a tak dál. Potom se přesuneme na led, kde jednotlivé situace trénujeme, a teprve tam si vlastně všimnu toho, že Rivera chybí, protože se střídám v bráně jenom s Allenem. A všimnu si taky, že Rourke je z toho trochu nervózní, občas zalétne pohledem ke dveřím, z čehož usoudím, že o jeho absenci nic neví.  

Vzápětí se uklidňuju, že jsem jenom paranoidní, jenomže pak si Bennet odplivne a poznamená: „Ty vole, amigo se nám někde zpozdil.“ 

Takže to vnímají všichni.  

Zatím ale nemám pocit, že o něco jde. Krom toho, že se já i Allen víc nadřeme, protože se netočíme ve třech, ale jenom ve dvou, je to vlastně úplně normální trénink, na jehož konci mě příjemně bolí nohy a prdel a jsem zpocený jako prase. Typický stav. Když nám dá Rourke rozchod, rozjedu se k šatnám a přitom stáhnu helmu. Vzduch mě studí ve vlasech a přijdu si dobře a naživu. Taky už se vidím na pokoji, jak hodím placáka do postele, protože včera jsem se moc nevyspal. Seděl jsem nad esejí pro Nicholsona, kde jsem sepisoval vliv zdravé výživy na mozkové funkce a myslel jsem na to, že vliv spánku na mozkové funkce je mu asi totálně ukradený, když nám ho jen tak nedopřeje.  

Vejdu do šaten a s pohledem zabodnutým do země dojdu ke svojí skříňce. Periferně ale stejně vidím, jak si Lukas přes hlavu přetahuje dres a svaly na zádech se mu při tom pohybu napnou. Náplast na boku má pořád, ta od prvního dne nezmizela a já fakt netuším, co pod ní schovává. Ale kdyby šlo o něco vážného, asi by to neřešil takhle. 

Položím vyrážečku, vysvleču se a zamířím do sprchy, kde si stoupnu vedle Nelsona, který stojí se skloněnou hlavou, jako kdyby se modlil. Sotva ale dojdu blíž, vidím, jak pevně svírá čelisti a soustředí se, protože na sebe pouští ledovou vodu. Když si mě všimne, zašklebí se. „Pro štěstí. Dneska píšeme test, takže potřebuju být při vědomí.“ 

„Nelson si pro štěstí scvrkává péro často,“ přikývne Devi. 

A Nelson automaticky sáhne pro sprchu a namíří mu ji do ksichtu.  

Strhne se taková řetězová reakce, kdy na sebe všichni začnou pouštět ledovou vodu a je to skoro jako nějaká holčičí polštářová bitva. Dokonce zaječím, uznávám, když mě proud studené vody trefí do hrudníku. Odevšad se ozývá klení a nakonec se do toho musí vložit Foster, hned potom, co schytá zásah od Deviho do oka. „Ježišmarja, serte na to!“ A protože to řekne velmi výchovně a velmi dospěle, ostatní na to poslušně serou.  

Zatímco si šamponuju vlasy, mluvím s Nelsonem o tom testu a taky o technikách během zápasu.  

„Nechceš pak skočit někam na jídlo?“ zeptá se.  

Zvažuju, jestli spíš nepůjdu spát, na což se těším od probuzení, ale nakonec pokrčím rameny. „Jestli to bude něco zdravějšího.“ 

„No jasně, klidně! Dneska to bylo fakt dobrý. Chytals dobře.“ Nelson se usměje a ten úsměv se mu odrazí v očích.  

Přesně do těch očí mu koukám. Respektive od chvíle, co jsem v sobě před několika lety začal objevovat, že se mi líbí kluci, se snažím ve sprchách soustředit primárně na jejich oči. Což mi někdy ujede, obzvlášť když jde o Lukase Logana.  

Ale taky to neznamená, že bych byl vždycky totálně imunní ze vší té blízkosti. Jednak jsem od rozchodu s Lukasem s nikým nespal, ani mě to nenapadlo, a jednak jsem se od příjezdu na univerzitu sám sebe nijak zvlášť nedotýkal.  

Maximálně rychle a účelně. Udělat se a odškrtnout si to jako pomyslnou kolonku, protože plné koule rovná se zaneřáděná hlava ještě víc.  

Nejsem nadržený puberťák, co se nedokáže ovládat – aspoň doufám – ale… Ani nevím, kam tahle myšlenka vedla. Prostě koukám Nelsonovi do očí a opakuju si, že mi připomíná bráchu, což je dost dobrá prevence před začínajícím stojákem.  

V rychlosti se opláchnu a vyjdu ze sprchy jako jeden z prvních. Začnu na sebe házet oblečení a kalhoty, ve kterých se konečně zase cítím bezpečně, a pak si sednu na lavičku a čekám na Nelsona. Vnímám únavu, která mi prostupuje do konečků prstů. A taky vnímám siluetu kluka, který se převléká kousek ode mě, jeho uhlově černé vlasy a oči. 

Praštím temenem hlavy do skříňky přesně ve chvíli, kdy do šatny vejde Rourke, stále ještě ve výstroji, a za ním Kinseyová, která si zakrývá obličej sešitem. „Hoďte na sebe ručníky, pánové. Mám pro vás důležitou informaci,“ pronese hlasitě.  

Všimnu si, že Rourke působí ustaraně.  

A najednou vím, že ať se stalo cokoli, tohle je ten moment, kdy se všechno otočí o sto osmdesát stupňů, kdy dostanu pořádné dělo rovnou mezi oči, kdy se ten můj nově nabitý klid, řídící se přesným rozvrhem, sesype jako domeček z karet. Pozitivum je, že při tom strachu, co je jako propad do neznáma, tak zatímco padám, nemyslím na ničí tělo.  

Na ničí černé oči.  

Je jenom propast a v ní jsem já.  

Být v prdeli zní nějak takhle: „Rivera, naše číslo jedna, je v nemocnici. Vypadá to na přetrženou achilovku.“ Kinseyová mluví klidně, oznamuje nám to stylem, jako kdybychom měli dostat k snídani namísto jablek hrušky, ale s tím, jak pevně svírá sešit, je vidět, že z toho nemá radost. Jakože ani trochu. A její prohlášení vyvolá bouřlivé reakce, když Foster pustí hokejku, která s třesknutím dopadne na zem, zatímco ostatní kluci udělají takové to neeee.  

Bennet dokonce vztekle praští do skříňky. „No tak to je v prdeli.“ 

Kinseyová ho nijak neokřikne. Mezi ní a Rourkem probíhá několik vteřin neverbální debata a ona nakonec přikývne. „Ztište se, prosím. Ano, je to nemilá situace, ale musíme se k tomu postavit čelem. Pokud se to potvrdí, a šance jsou opravdu velké, zareagujeme na to jako tým. Chápu, že v tuhle chvíli se podle vás šance na pohár rozplývají, ale je zbytečné vnímat to tak tragicky. Tým tvoří všichni hráči. Chci to slyšet, pánové.“ 

„Tým tvoří všichni hráči,“ zahučí ostatní. 

Já se ani nesnažím otevřít pusu.  

Přes tu hromadu těl a různé napětí v jejich ramenou zachytím Allenův pohled a vím, že myslí na to samé. Buď, nebo se každou chvíli poblije.  

A vážně, protože pak se Sauronovo oko alias Kinseyová upře přímo na nás dva. „Jak víte, za několik dní nás čeká další zápas, tentokrát s Westonskou univerzitou. První třetinu nastoupí Clane, ve druhé Allen. Uvidíme, jak se osvědčíte, pánové. Berte to pro sebe jako zkušební zápas.“ Trochu se pousměje, což u ní není zrovna zvykem. „Přišlo to dřív, než jste čekali. Spoléháme na vás.“ 

Kluci mezi sebou začnou znovu mluvit, ale Kinseyová tleskne. „Medvědy tohle neskolí, nemám pravdu?“ Otočí se k Rourkeovi. „Tak, to by bylo pro teď všechno. Hned jak se dozvím o stavu pana Rivery bližší informace, dám vám vědět. Do té doby se soustřeďte na tréninky a makejte na sobě. Tenhle rok budete muset posunout svoje hranice. My všichni.“  

S tím se otočí a odejde a já netuším, jestli tím posunutím hranic myslela něco v tom smyslu, že teď budou za Medvědy chytat dva idioty, to jako já a Allen, anebo jestli se naopak pokoušela znít povzbudivě. Tak jako tak, prakticky pár minut po tom, co jsem se v duchu rozplýval nad Riverovou technikou a brankářskými schopnostmi, mezi nás padne taková bomba.  

A já vím, že zápas s Westonskou univerzitou bude vlastně zkouška, na základě které se Kinseyová rozhodne, kdo Riveru zastoupí jako jednička i během dalších zápasů. Protože vzhledem k tomu, že to řešila takhle rychle, aniž by se přetržená achilovka potvrdila, je jasné, že nejde o nic banálního a že s Riverou pro jistotu u následujících zápasů nepočítá.  

Uvědomím si, že Rourke něco říká, ale ani nezvednu hlavu. Jenom hypnotizuju svoje ruce v klíně.  

„Ty vole, Nigele, ty máš štěstí.“ Moore se zubí. „Takhle brzo sundat jedničku.“ 

Nic na to neřeknu, protože na to se snad ani nedá reagovat. Ještě pořád kamsi padám, ještě jsem se ani nedotknul dna. A je to sakra hluboká díra, až se mi skoro zasteskne po skříni. Napadne mě, jaké by to bylo, kdybych v ní ještě pořád seděl. V bezpečí, dýchal bych smrad zatuchliny a vůni dřeva.  

Odněkud se objeví Nelson a já se přistihnu, jak mu cizím hlasem vysvětluju, že to jídlo necháme na jindy. Ucítím jeho ruku na rameni, když mě poplácá, jakože v pohodě, a odejde.  

Všichni postupně odejdou.  

Najednou pevně tisknu víčka k sobě a uvědomím si, že se mi hrudník prudce zvedá. V šatně smrdí propocená výstroj a erární mýdlo. A to mi připomene naši starou šatnu. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych se vzrušil při pohledu na všechny kluky a jejich péra? Všechno je tak hrozně cizí a vzdálené. Přece chci jenom jednoho kluka.  

Myslím na něj, snažím se za každou cenu vytěsnit fakt, že mě zanedlouho dost možná čeká ta největší zkouška, kdy budu muset ukázat, jestli si zasloužím být tady. Kdy se do háje ukáže, že vlastně vůbec nejsem Medvěd, ale totální žalostné medvídě.  

Takže ano, je mnohem bezpečnější myslet na Lukase.  

Možná na něj myslím tak usilovně, až ho tím přivolám, protože najednou stojí přede mnou. Jsme jenom my dva v prázdné šatně. Pořád sedím na tom samém místě a nikdo další už tam není. Jenom ty černé čurácké oči, oči, co umí být tak moc přesycené láskou. Vím to, vídal jsem to.  

Teď mi přijdou stejně bezedné jako propast a znovu z nich nedokážu nic vyčíst.  

Lukas si stoupne blíž. Kouká na moje stehna, do kterých si zatínám nehty. A já nechci, aby mě takhle viděl, jenomže on už mě tak viděl tolikrát. Ví, jak vypadá úzkost.  

Odmítavě trhnu hlavou. Srdce mi neuvěřitelněneuvěřitelněneuvěřitelně rychle buší. Nestíhám ho.  

„Je to jenom hokej,“ řekne Lukas klidně. Tyčí se nade mnou a z mokrých vlasů mu kape voda na modrou mikinu. „A první zápas podělá každej. Nic to neznamená. Neznamená to, že tě vyhodí nebo už nedostaneš šanci.“ Zakroutí hlavou. „Já jsem při prvním zápase nedokázal udržet puk, vzpomínáš? Dokonce i Rourke v prvním zápase vybuchl. Takže dýchej zhluboka a nenech se tím sežrat. Bude to v pohodě. Protože o nic nejde.“ 

Je to jenom hokej. Takhle to řekne.  

A já pamatuju moment, kdy úplně jiným tónem říkal: Tohle je sakra hokej! A znělo to, jako kdyby na ničem dalším nezáleželo. Takže dává smysl, že to v první chvíli nedokážu pobrat. Navíc jsem ještě pořád v mlze.  

Rozhlédnu se po šatně, někde blízko odkapává z nedotaženého kohoutku voda. Možná bych měl něco říct, nebo aspoň povolit sevření, pokud si nechci do kalhot prorvat díry. Dvacet jedna. Ne. Dvanáct. Blbost. Jedenáct. To je moje číslo na dresu. Látku dresu si vybavím vždycky, pocit, jaká je na omak.  

Brzy budu stát v bráně a budu mít jednu jedinou šanci to neposrat, abych se pak nedíval na Allenova záda. Bylo vůbec k něčemu, když jsem se poslední dny snažil? Nemám šanci to dohnat. Pořád jsem nezískal tu správnou rychlost, ačkoli zrovna teď se všechno točí hrozně rychle. Nevím, jestli moje srdce buší z přítomnosti Lukase, nebo z toho, co se stane.  

A Lukase už asi přestalo bavit čekat na odpověď.  

Je to jenom hokej.  

Chci na něj zařvat, že já mám zrovna teď jenom ten hokej. Ale místo toho k jeho vzdalujícím se zádům vydechnu: „Lukasi.“ 

Otočí se a jeho pohled je stále klidný, stejně jako hlas, když pronese: „Clabe?“  

Říkal mi tak dlouho, než se odvážil oslovovat mě Nigele, a teď je to, jako kdybychom se vrátili daleko do minulosti. Prostě to do háje zabolí.  

Semknu rty. Vlastně ani nevím, co přesně jsem mu chtěl říct. Koukáme na sebe a já nakonec trhnu hlavou. Pečlivě vyslovím: „Děkuju. Logane.“ 

A on odejde, znovu bez výrazu.  

Mně trvá dlouho, než vstanu. Nohy mám ztěžklé a dost brní, stejně jako obličej. Ale i když jsou vratké, už nepadám. Jenom se tak vznáším v meziprostoru té propasti, podobně jako předtím. Teď půjdu na pokoj a vlezu si do postele, pustím si písničky a klidně přitom usnu. A před další přednáškou se s Moorem stavíme na jídle, možná napíšu i Nelsonovi. Můžeme jít všichni, i s Bennettem. Třeba už budou vědět, co Rivera.  

Tisíce věcí se mi honí hlavou. A dál přitom stojím a koukám ke dveřím, kterými Lukas odešel. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥