Szabi

„Posaď se.“

„Já si nepotřebuju sedat. Nechápu, proč jsem tady! Co je to za nesmysl?“ rozčiloval se Nico a přecházel po místnosti sem a tam. Vyhýbal se pohledu na postel, kde se tenkrát probudil. Vyhýbal se všemu, co by mu mohlo připomenout minulost a závislost na drogách.

Raz se usmál a pokýval hlavou. Věděl, že se Nico bude vztekat – mladí se vždycky vztekají, když není po jejich. „Proč nesmysl? Kyler přece chodí na terapii taky, není na tom nic zvláštního.“

„Jak nás můžeš srovnávat? Vždyť Kyler je…“ Na poslední chvíli se zarazil. Nedokázal říct slovo blázen, přestože by ho nikdo jiný kromě Raze neslyšel.

„Blázen? To jsi chtěl říct?“ pochopil doktor a znovu ukázal na židli před sebou. Kyler na ní dřív sedával jako přilepený, ani se nepohnul. Řekl sotva dvě věty. Od chvíle, kdy se na Hádovi objevil Nicolai, dokázal sedět jen výjimečně. Taky pořád chodil dokola, když se rozčiloval. A mluvil, minuty a hodiny. „Jsi drogově závislý.“

Nico se naštvaně zamračil a založil si ruce na hrudi. Nelíbilo se mu, že ho Raz takhle označuje. Jen tak. „Takže sem za tebou chodí každý, kdo má problémy s drogama?“

„Ne, to ne,“ připustil Raz a vytáhl krabičku cigaret. Jednu z ní vyklepl a podal Nicovi. Doufal, že ho tím uklidní. „Ale co si budeme povídat. Nejsi jako ostatní. Musíš se smířit s tím, že v současné době je tvůj život důležitější než životy ostatních.“

„Jasně,“ vydechl Nico a sebral ze stolu zapalovač. Jakmile si zapálil, rozechvěl se v něm starý dobrý pocit, který miloval. A i když mu každý říkal, že je špatný a ničí ho, nemohl jim věřit. Kdyby ho ničil, necítil by se přece takhle. „Copak ty jsi cvokař?“ pronesl a konečně se svalil na židli.

„Ani ne. Na medicíně jsme měli semestr psychologii, ale prolezl jsem jen s odřenýma ušima. Vždycky jsem to považoval za zbytečnou ztrátu času.“ Asi nemělo smysl lhát. Když viděl, jak se Nico vítězoslavně ušklíbl, dodal: „Tady ovšem nejde o žádnou tvoji diagnostiku a následnou léčbu. Občas stačí, když se člověk může vypovídat. Vsadím se, že žít s Kylerem není zrovna snadné. A pro tebe a tvůj… stav by nebylo dobré v sobě frustraci potlačovat.“

„Tohle má být nějaký test? Domluvili jste se s Angelem? Chcete, abych na Kylera donášel?“ zavrčel Nico a silně potáhl.

„Tak to není. Přestaň být paranoidní. Chceme ti jen pomoct. A Kyler ví, že tu o něm můžeme mluvit. On o tobě taky mluví.“ Hodně. Poslední dobou ho nic jiného ani nezajímalo.

A co tvoje sny, Kylere? Nezhoršily se?

Jak to mám vědět? Hrozně se na mě lepí. Nemůžu spát! Štve mě!

„Mluví o mně? A co říkal?“ Nico věřil, že by Kyler Razovi nepověděl o útěku, spíš ho zajímalo všechno ostatní. Pokoušel se neznít příliš dychtivě.

„Že ho štveš,“ usmál se Raz.

„Tak to je vzájemné!“ vyštěkl Nico a prohrábl si vlasy. Ale vždycky, když se rozčílil, vzpomněl si, jak Kyler zhluboka dýchá, aby se uklidnil. Jak těká očima po místnosti a hledá záchytný bod. Jak potlačuje slzy. „Nebo ne. Asi není.“

Takhle změna Raze překvapila. Naklonil se blíž a nadzvedl obočí. „Pověz mi o tom.“

„Pověz mi o tom?“ zaškaredil se Nico. Co měl asi tak říct? „Nevyznám se v něm,“ rozhodil nakonec rukama a opřel se.

„To málokdo,“ souhlasil Raz.

„Je tak… Každé ráno se vzbudí a já nevím, co od něj čekat. Některé dny vstane a všechno musí být přesně podle harmonogramu, každá podělaná minuta! A když se, nedej bože, zpozdíme, je schopný kvůli tomu udělat příšernou scénu. Všechno je přesně nalajnované. Třeba dneska ráno jsem ztišil rádio. Ta písnička hraje pořád dokola, rozčiluje mě! Je to jako… Ale Kylera uklidňuje, takže hraje pořád dokola a dokola a dokola a já z ní šílím, tak jsem chtěl rádio ztlumit. Víš, jakou udělal scénu? Jenže někdy se vzbudí a na času zase tolik nezáleží. Nepanikaří, že jíme o pár minut později. Dokonce ani rádio nepustí. Jak se v něm mám sakra vyznat?“

Raz se smutně usmál a pokýval hlavou. „A nezpozoroval jsi žádné důvody, proč mu některé dny záleží na harmonogramu víc?“

„Já nevím. Nevím, co se mu honí hlavou!“ štěkl Nico a hodil vajgl na stůl. Nikde neviděl žádný popelník. Trochu ho bolela hlava, proto si promnul spánky a zhluboka se nadechl.

„Tak třeba dneska. Jak se choval dneska?“

„Na zabití,“ odsekl Nico. Div že neskřípal zuby.

„A mezi vámi je všechno v pořádku?“

Tahle otázka Nica zmátla. Podezřívavě přimhouřil oči a naklonil hlavu. „Co tím chceš říct? Že si za to, jaký dneska byl, můžu sám? Já jsem nic… Přece se mu snažím jen pomoct! Dělám, co můžu. Ale mám pořád strach, že něco poseru. Že mu tím ještě víc ublížím. Řekl ti někdy, co provádí v noci?“

Rasputina úplně poprvé napadlo, jestli neudělal chybu, když si přál, aby se chlapci skamarádili. Nico byl v mnoha ohledech podobně rozbitý jako Kyler. Co když se zničí navzájem? A bude to moje vina. „Ano, řekl.“

Nico vypadal zoufale. „Jak mu mám pomoct?“

„Pomáháš mu. Víc, než si uvědomuješ. Než jsi přijel, měl Kyler jen dva druhy dnů. Špatný, kdy všechno záleželo na dodržování harmonogramu, a ten mnohem horší, kdy nedokázal nic jiného než drhnout podlahu. Jen díky tobě zažívá i dny, kdy není v zajetí své nemoci. Dokázal jsi něco, o co se já snažím už několik let.“

Stačilo zavřít oči a předstírat, že je na míle daleko. Ale Nico nemohl. Když šlo o Kylera, měl pocit, že nesmí před světem zavírat oči ani na vteřinu. „Co se mu stalo? Co je to za nemoc?“

Raz hlasitě mlaskl. Neměl by mluvit o jiném pacientovi, neměl by Nicovi nic říkat, ale nebyl podělaný psychiatr a vsadil by se, že sem si pro něj lékařská komora nepřijde. Jednal podle nejlepšího vědomí a svědomí. „Jeho matka se stala. Od malička ho příšerným způsobem týrala. Moc toho nevím, Kyler o ní nikdy nemluví. Všechno, co vím, je z jeho spisu, který s ním poslali.“

„Myslel jsem si, že za tím bude jeho matka. Občas o ní v noci mluví. Věří, že se každou chvíli vrátí domů. Neustále opakuje, že všechno musí být perfektně uklizené, jinak mu ublíží,“ prozradil Nico. Nejspíš lítost ho přiměla zapomenout na všechno, co ho ještě před chvílí vytáčelo.

„Každý máme problémy,“ povzdechl si Raz. „Akorát něčí jsou prostě větší.“

Nico si zamyšleně promnul kořen nosu. „Můžu už jít?“

„Víš, doufám, že k tobě Kyler chová silné city? Miluje tě,“ zašeptal Raz, jako by se jednalo o tajemství. Ale tohle přece musel tušit úplně každý. „Angelo mi říkal, že se vídáš s nějakou holkou z jižní části. Nemůžu po tobě chtít, abys to s ní ukončil, jen… ať se to, prosím, nedozví.“

„Sledujete mě,“ pochopil Nico a pohodil hlavou. Ale o to tady vlastně nešlo, Razův pohled to potvrzoval. Prudce otevřel dveře. „Vím, že mě má Kyler rád,“ dodal, než odešel.

Samozřejmě, že věděl. Musel by být slepý, aby si ničeho nevšiml. Jenže Kylerova láska byla úplně jiná, než na jakou byl Nico zvyklý. Vůbec se v ní nevyznal.

***

„Jsem doma!“ zakřičel a skopl boty. Nejdřív je nechal hozené venku, ale pak se vrátil a srovnal je vedle sebe. Pozdravil kaktus a nahrnul se dovnitř.

Kyler, který seděl u počítače a hleděl na obrazovku, jen nepatrně přikývl.

„Něco jsem ti přinesl,“ pronesl Nico hrdě a došel k černovlasému chlapci. Natáhl ruku, ve které držel dárek zabalený ve špinavém papíru. „Vem si to, je pro tebe.“

Kyler se rozpačitě usmál. „Co je to?“ znejistěl a cítil, jak se ve tváři červená. Dárky nikdy nedostával. Netušil, co by měl říct ani jak se cítit.

„Tak to otevři a uvidíš,“ nabádal ho Nico. Měl radost, že se mu ho povedlo sehnat, i když musel Kroketku dlouho prosit.

Kyler si dárek velmi opatrně přebral a téměř ihned poznal, co musí být v papíru zabalené. Roztrhl ho a odkryl hrnek schovaný uvnitř. Nevěřícně si ho prohlížel a téměř nedýchal. Byl úplně stejný až na…

„Já vím, že ten pruh je zelený, ale říkal jsem si, že červenou jsi měl, když jsi bydlel sám. Teď jsem tady já, takže jsem myslel, že je čas na změnu. Navíc Kroketka už červený neměl a já nechtěl, abys musel furt pít z misky nebo přímo z kohoutku.“ Nico tušil, že možná zbytečně plácá nesmysly, ale nedokázal se zastavit. Nervózně přešlapoval a třel si dlaně o sebe. „Tak něco řekni. Líbí se ti?“

Trvalo ještě pár vteřin, než si Kyler hrnek doprohlížel a vzhlédl. „Líbí,“ hlesl a cítil, jak mu selhává hlas. Začal rychle mrkat.

„Ne, to ne. Já tě nechtěl rozbrečet. Promiň. Myslel jsem, že tě to potěší.“

Kyler rychle zatřepal hlavou. „Ne, líbí se mi. Vážně hodně. Já jen… Je to první dárek, co jsem kdy dostal. Děkuju.“ Utřel si oči a odnesl hrnek k dřezu, pořádně ho vymyl a postavil ho k druhému, nebo spíš prvnímu. Teď stály vedle sebe, modrý a zelený, a Kylerovi se ten pohled líbil ještě více než předtím. Na střepy po červeném si ani nevzpomněl.

„Jak to šlo u Rasputina?“ optal se, aby se zbavil trapného ticha. Pořád si připadal v rozpacích.

„Celkem dobře. Mám dojem, jako bychom chodili k manželskému poradci, ale jinak to ušlo.“

„A o čem jste se bavili?“

Nico okamžitě poznal, jak moc je Kyler zvědavý. Svalil se na gauč a ušklíbl se. „Že mě miluješ.“

„Co?“ vyhrkl Kyler a během jedné vteřiny, vážně velmi rychle, v obličeji a na krku zrudl.

Nico ho nemohl týrat dlouho. „Klid. Řekl jsem mu pravdu. Že tě taky miluju. A že se chceme vzít.“

Tentokrát se Kyler zamračil a zakroutil hlavou. Došel k sedačce, zvedl jeden z polštářů a pořádně s ním Nica praštil po hlavě. „Pitomče.“

To Nica rozesmálo. Aby nedostal další ránu, chytl Kylera za ruku a stáhl ho k sobě. Pak mu přehodil ruku kolem ramen a rozhlédl se. „Tak co teď budeme dělat s načatým dnem, budoucí manželi?“

„No, je neděle. V neděli většinou…“ začal Kyler, ale Nico ho okamžitě přerušil.

„Ale já se tě neptám, co obvykle děláš v neděli. Já se tě ptám, co teď budeme dělat my dva. Víš co? Neodpovídej. Já to totiž vím. Hrál jsi někdy nějakou hru? Deskovku myslím.“ Odpověď už ale nejspíš znal. Kyler nikdy nedostal dárek. Pochyboval, že by se našel někdo, kdo by si s ním hrál. A Nico se rozhodl, nejspíš ještě v ordinaci, anebo třeba ještě dřív, že než odjede, udělá všechno, aby Kylera udělal šťastným.

I kdyby to znamenalo ho milovat.

„Jenže já tu žádnou hru nemám,“ zavrtěl Kyler hlavou.

„To nevadí. Vezmi papíry a pole nakreslíme. Teda ty ho nakreslíš. Seš v tom nejspíš mnohem lepší než já. Zatím seženu něco místo figurek. Kostku nepotřebujeme, čísla si vylosujeme. Bude to sranda, Cvrčku. Věř mi.“

„No tak fajn. Bude sranda,“ souhlasil Kyler.

***

Zase se objevila naprosto nečekaně. A moc toho nenamluvila. Vypadala unaveně a nešťastně, a když se k Nicovi tiskla, bylo v tom něco vtíravého a smutného. Moc nechápal, o co jde, ale nechtěl se ptát. Navíc tak trochu tušil, že o tom Lena nakonec začne sama.

A nemýlil se. Když bylo po všem a zapínal si kalhoty, všiml si, jak si ho prohlíží.

Schovali se před zimou v budově nemocnice, v místnosti, která se používala jako prádelna. Bylo tam celkem teplo, ale zároveň i vlhko a on si přál co nejrychleji vypadnout. Jít domů za Kylerem, dát si čočku a koukat na Stopy vášně.

Jenže Lena měla něco na srdci.

„Takže takhle to teď bude?“ zeptala se zničehonic.

„Co bude jak?“

Lena jen neurčitě pokrčila rameny a něco si pro sebe zamumlala.

„Je všechno v pohodě?“ zpozorněl Nico a nejistě se zamračil.

Zase jen pokrčila rameny. Byla v tom vážně dobrá. „Nevím. Asi ano.“

„Nevím? Asi ano?“ zopakoval a přistoupil blíž. „Tak co je?“

„Já jen…“ začala a tvářila se vážně nešťastně. Jako by se jí sesypal celý svět. Možná už v tu chvíli si Nico uvědomil, o čem se s ním chystá mluvit. Zamračil se, protože si myslel, že k podobnému rozhovoru nedojde. Řekli si přece… Ale copak mohl v tomhle ohledu Leně věřit?

„Já jen… Vím, že jsme oba souhlasili, že… že mezi námi nic nebude, ale začínám přemýšlet, jestli to takhle vážně chci.“

„Chceš přestat?“

Tentokrát Lena obrátila oči v sloup. Odlepila se od zdi a zadívala se na špičky bot. „Ale ne, právě naopak. Copak tobě tohle stačí?“

Hlasitě vzdychl a odvrátil zrak. Upřímně netušil, co by měl říct. „Leno, vím, co bys chtěla slyšet, ale já… Je mi s tebou fajn, to nepopírám, jenže všechno je teď komplikované. Nechtěj po mně, abych se musel zabývat ještě námi dvěma.“

„Vychrlila jsem to na tebe moc rychle,“ pronesla. „Jistě, potřebuješ si to rozmyslet. Tomu rozumím. Ale slib mi, že to uděláš, že se nad námi zamyslíš.“

Opět netušil, jak zareagovat, a tak jen přikývl.

Až o hodně později došel ke zjištění, že vlastně vůbec netuší, o co ho Lena žádala. Toužila po vztahu? Chození za ruce, romantická rande, procházky po večerech… Nebo ještě víc? Společné bydlení, slib věrnosti… O co přesně jí šlo? Nad čím měl uvažovat?

Nechtěl jí ublížit. To si řekl jako první. Hned potom se zamyslel, jestli k ní něco cítí, ale nedokázal se rozhodnout. Sex s ní se mu líbil, jistě. Dokázal s ní trávit čas, bavit se o hloupostech, občas se smál. Nepřipadal si trapně ani neměl většinu času tendenci utíkat.

Třeba by s ní i nějaký čas navíc strávil, proč ne. Jenže jak by se cítila, až Nico odejde z Háda? Nezlomil by ji pak ještě víc? Nebylo by lepší, kdyby ji nechal rovnou?

V průběhu následujících dní nad tím občas přemýšlel. Hlavně nad ránem, když se přemístil z gauče ke Kylerovi do postele a pokoušel se ho přimět, aby nevstával.

Čtyři hodiny ráno – evidentně nejlepší doba na řešení veškerých životních krizí.

Nakonec úplně pokaždé skončil u toho, že mu nejvíc záleží na Kylerovi. Aby byl v pořádku a Nico mu svým jednáním neublížil. Že stejně nemá cenu vztah s Lenou řešit, protože žádný není a žádný ani být nemůže, když na Hádovi rozhodně nezůstane.

A tak tenhle svůj malý problém pokaždé v mysli odsunul na jindy. Vyřeší to s Lenou příště, potom, nebo taky nikdy. Možná by se jí mohl nějakou dobu vyhýbat a ona by na něj beztak časem zapomněla. Nebo ne?

***

Kyler vycítil, že je Nicolai podivně zamyšlený. Na nic se ale nezeptal, jen nervózně klepal nohou. „Je pátek. Půjdu do baru. Je pátek a já půjdu do baru. Můžeš jít se mnou,“ konstatoval pevně a rozhodně vstal.

Nico si zrovna hrál se svojí mincí, takže chvíli trvalo, než mu došlo, co Kyler říká. Pak ale bez řečí vstal a šel s ním. Nenechal by ho jít samotného.

Když se vraceli, byla už velká tma.

Možná by ji ta tma mohla omluvit. Nebo by ji mohlo omluvit to, že celý Hádes věděl, že Kyler v zimě do baru nechodí. Nebo by ji třeba mohlo omluvit šílenství, které měla v očích, když jim nečekaně vběhla do cesty. Vypadala šokovaně, že není Nico sám. A že tím druhým je právě Kyler.

Lena zůstala stát uprostřed cesty. Tušila, že nejspíš udělala chybu, ale už nedokázala couvnout.

A Nico věděl, že bez ohledu na všechno, co mu za poslední dobu prolétlo hlavou, teď přišel čas se rozhodnout. Nemohl to přesunout na nikdy, jak si původně plánoval.

„Co tady děláš?“ vyhrkl.

„Promiň, myslela jsem, že budeš sám,“ hlesla tiše a přemýšlela, jestli smí přistoupit blíž. Chtěla na Nica vidět, chtěla, aby se on mohl dívat na ni.

„Co… Co… Co tady dělá? Tohle je sev-severní část. Tohle je severní část. Sem přece žádné… nesmí. Nesmí. Ony sem nesmí,“ koktal vyděšeně Kyler a zcela očividně se třásl.

„To je v pohodě, Kylere. Poslouchej mě, všechno je v pořádku. Tohle je Lena, znám ji. Ona ti neublíží,“ pokoušel se Nico situaci uklidnit, ale upřímně si myslel, že pokud Lena zase rychle nezmizí, slova mu nepomůžou. Proto se raději otočil na dívku. „Běž, prosím. Já za tebou pak přijdu.“

„Ne!“ zakřičela rázně. Vždycky o ní všichni říkali, že je trochu šílená. No tak asi ano, asi vážně byla. „Nikam nejdu. Teď, když už jsem tady, chci slyšet tvoji odpověď. Přišla jsem si pro ni!“

„Leno! Teď ne! Já za tebou přijdu! Běž pryč,“ vyštěkl Nico. Na poslední slovo dal co největší důraz, ale nepodíval se na ni. Nedokázal odtrhnout oči od Kylera. Měl strach, že si začne ubližovat. Něco si pro sebe mumlal, ale nešlo mu rozumět.

„Ne, ne a ne!“ prskala Lena, a dokonce si dupla nohou. „Seš jako ostatní. Jen samé sliby, ale nepřijdeš! Chci svoji odpověď.“ Nejspíš si uvědomila, že se chová zbytečně ostře a zlostí si ho nezíská, proto se pokusila smířlivě usmát a tišším hlasem pokračovala: „Nico, mám tě ráda a vím, že ty mě taky. Cítím to. Bylo by nám spolu dobře. Měli bychom v tomhle pekle něco hezkého.“

Možná měla pravdu, ale Nicovi to bylo jedno. Kašlal na to, co potřebovala říct. „Leno! Musíme to řešit zrovna teď? Kyler…“

„Já seru na Kylera! Celej můj podělanej život tady se řídí podle toho, co chce, nebo nechce! Ale tohle je jen mezi námi. Jestli se mu to nelíbí, ať vypadne.“

To Kylera ještě víc rozbrečelo. Couvl a začal kolem sebe máchat rukama, jako by se pokoušel bránit.

„Vykašli se na něj konečně!“ pokračovala Lena a její hlas se nesl jako ozvěna. Měl pocit, že některá slova slyšel několikrát za sebou. Vykašli, vykašli, vykašli… „Je to jen kripl! Nepotřebuješ ho! Můžeš se nastěhovat ke mně. Uvidíš, že spolu budeme šťastní.“

Ta situace byla úplně jiná a svým způsobem úplně stejná. Nevěřícně se na Lenu otočil a velmi tiše zašeptal: „Zdá se mi to, nebo se mě snažíš přimět vybrat si mezi tebou a Kylerem?“

„Když se budeš potulovat kolem něj, nebudeš se moct vídat se mnou. Takže ano, ano, chci, aby sis vybral,“ rozhodla Lena rázně a zkřížila si ruce na hrudi.

„Dáváš mi ultimátum,“ vydechl Nico překvapivě klidně.

Všechno najednou zapadlo do sebe a on konečně věděl, co přesně chce a co si vybere. Ani na vteřinu nepochyboval.

Došel k Leně a chytil ji za ramena. Dřív mu připadala malá a drobná. Teď v ní viděl jen obrovský problém, který způsobila. „Poslouchej mě,“ zatřásl s ní. „A poslouchej mě velice dobře! Nikdy ti nedám přednost před Kylerem, rozumíš? Ať se bude dít cokoliv, vždycky si vyberu jeho.“

Když ji pouštěl, zavrávorala. Možná do ní strčil trochu prudčeji, než zamýšlel.

„Teď vypadni!“ zařval. Chtěl, aby jim už konečně dala pokoj, aby všechno nezhoršovala, aby zmizela stejně jako Victorie, když si ji nevybral. A to nakonec udělala. Lena si utřela obličej do rukávu a beze slova se vypařila. Jestli brečela, nadávala nebo ho proklínala, neměl tušení. Bylo mu jedno, co se jí honí hlavou. Mnohem víc se zajímal o Kylera.

„Promiň, Cvrčku, promiň. Už je pryč a jsem si jistý, že se nevrátí. Půjdeme domů, dobře?“

Kyler se pořád třásl, ale zároveň Nica upřeně pozoroval. Nepatrně kývl a nechal se obejmout.

***

„Co to děláš?“ vyhrkl Kyler a přišel blíž k posteli. Ke svojí posteli! Měl na sobě jen pyžamo, proto mu začínala být zima. Ohlédl se ke gauči, kde ležela netknutá deka a polštář.

„Chystám se jít spát,“ řekl Nico, i když velmi dobře věděl, o čem Kyler mluví. Schválně si dal ruce za hlavu a uvelebil se.

„U mě v posteli? Máš být na gauči!“

„To bylo jak na psa,“ ušklíbl se Nico a trochu se posunul, aby vedle něj bylo víc místa. „Ale no tak, Cvrčku! Stejně bych se musel v noci nasáčkovat k tobě, abych tě uklidnil. Takhle to bude lepší. Nedělej z toho vědu. Beztak se vedle mě probudíš.“

„Nasáčkovat?“ zopakoval Kyler. Zavřel oči a pokusil se zhluboka dýchat, ale nervozita neodezněla.

„To se jen tak říká.“ Blonďatý chlapec si nevšiml, jak Kyler bojuje sám se sebou. Natáhl se pro cíp peřiny a nadzvedl ji. Poplácal na místo vedle sebe a usmál se.

Venku skučel vítr. Dřív míval Kyler v noci strach, že dům nemusí vydržet. Přával si být s někým, kdo ho uklidní, že se v další vteřině nepropadne střecha. Ten někdo tu teď byl.

„Tak lehneš si, nebo tu budeš jen tak stát?“

Kyler si lehl na kraj postele, čelem k Nicovi, a velmi dlouho se nehýbal. Teprve když mu začala mravenčit ruka, na které ležel, změnil pozici. Díky tomu se k Nicovi dostal o něco blíž. „Je mi líto, že jsem… zazmatkoval.“ Což ani zdaleka nevystihovalo to, jak vyšiloval.

Nebyl si jistý, jestli Nico už nespí. Pokoj se halil do tmy. Jen na monitoru blikalo červené světlo. Kylera uklidňovalo, Nica vytáčelo k nepříčetnosti – lehával si zády k němu nebo si hlavu přikrýval dekou.

„Ty za to přece nemůžeš,“ odvětil Nico. Lehl si na bok a obě ruce si dal pod hlavu. Oba chlapci tak leželi čelem k sobě.

Trvalo pár minut, než se Kyler zmohl na další otázku. Ta ho tížila celou cestu do kopce. Zakalila mu veškerou radost, že ho Nico neopustil. „Vybral sis mě jenom kvůli tomu, že pomáhám?“ Protože co jiného by z toho Nico měl?

„Takže jsi nás slyšel,“ konstatoval Nico. „Nebyl jsem si jistý, jestli nás vnímáš.“

„Vnímal jsem.“

„Fajn. Tak chci, aby sis pamatoval, že když po mně chtěla, abych si vybral, ani na vteřinu jsem nemyslel na odchod z Háda nebo na tvoji pomoc. Prostě jsem věděl, že mi na tobě záleží a chci tady být s tebou.“

„To nechápu proč,“ zamračil se Kyler a myslel na všechny šílenosti, které prováděl. Dokonce si vzpomněl i na blikající monitor, který odmítal vypnout, přestože ho Nico mnohokrát prosil.

„Vážně? Nechápeš? Co třeba postel, teplo, jídlo, voda… Pořád tě nenapadá, proč jsem zůstal?“ zasmál se Nico a zcela intuitivně přehodil ruku přes Kylera a objal ho. Když se tak probouzeli každé ráno, co bylo divného na tom, že by tak pro jednou i usnuli?

I Kyler se ušklíbl.

„A navíc jsem tě přece nemohl opustit. Holky jsou a budou, ale skuteční přátelé zůstávají na celý život. Nebo tak nějak se to přece říká.“ Nico zavřel oči, ale pořad se usmíval. Bylo mu příjemné teplo. Kyler vždycky hřál.

„Chováš… Chováš se tak ke všem kamarádům?“ zašeptal Kyler do ticha.

Nico otázce rozuměl, ale upřímně netušil, co má odpověď. Občas si uvědomoval, že se ke Kylerovi chová jinak. Mimo Háda pár vážně dobrých kamarádů měl. Všichni patřili do stejné výcvikové jednotky a večer s nimi chodíval do barů a pil. Ale nikdy žádného z nich neobjal. Jenže… Teď šlo o Kylera a bože, tohle byl Hádes! Tady bylo všechno jiné.

„Rozhodně jsem s nikým ve tři ráno nečistil spáry mezi kachličkami, jestli se ptáš na tohle,“ pronesl a pohladil Kylera po zádech.

„Takže jsem něco jako tvůj nejlepší kamarád? To se mi snažíš říct?“

„Cvrčku,“ vydechl vyčerpaně Nico a pokusil se sebrat poslední síly, které v sobě našel. „Jak ti mám dokázat, že mi nejde jen o to jedno?“

Musel se nad svými slovy zamyslet, hodně věcí mu už nedávalo smysl. Ale pořád si uvědomoval, že Kyler je plně vzhůru a čeká na odpověď, která ho uklidní.

„To znělo divně,“ uvědomil si a potlačil zívnutí. „Sám tomu moc nerozumím a uvědomuju si, že je to mezi námi trochu jiné. Seš kamarád a mám tě rád. Mám tě rád, jasné? Vybral jsem si tě, protože jsem chtěl tebe.“

Poslepu se naklonil, a aniž by nad něčím přemýšlel, políbil Kylera na rty.

A pak usnul.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥